Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Slečna Fráňa Zeminová nás podezírala, že z důvodů stranických my prý jsme proti tomuto zákonu obstruovali. To velmi výstižně a dobře již kolega Schieszl odmítl. Pokud jde o účel zákona, jest bohužel asi pravda, že tohoto účelu ztěžka bude dosaženo.

Jednoho bude dosaženo již snad zítřejšího dne, až vejde ve známost, že zákon byl tímto shromážděním přijat: uspokojení, radostného uspokojení všech těch tisíců ubohých, kteří nemají bytů, anebo bydlí naprosto nedostatečně. Budou uspokojeni, že konečně mají zákon. Ale zdali budou míti byty, to jest ovšem otázka druhá. Již pan prof. Horáček také k tomu poukázal, že dělením bytů, které nastane, získají se jisté prostory, ale získají se prostory jednotlivé, získají se byty pro svobodné lidi, ale ztěžka bude lze získat dělením bytů dostatečný prostor, aby se mohly nejdůležitější pro rodinu místnosti, kuchyň a ostatní příslušenství v tomto novém bytě zaříditi. My sice budeme míti celou řadu možností, uspokojiti svobodné, ale nebudeme míti nadále tu možnost, po které všichni jistě nejvíce bažíme, abychom tisíce rodin, které nemají svého rodinného krbu, rodinným krbem zaopatřili. Mne jakožto člena sboru obecních starších pražských, který měl po dobu snad 14 let příležitost pracovati v autonomii, ovšem v prvé řadě zajímají výsledky, které bude tento zákon míti pro obyvatelstvo pražské. Statistika dřívějších dob učí, že po každé válce nastává nedostatek bytů. Ale již za světové války o tom mnoho literatura komunální psala, že je třeba v čas proti nedostatku, který jistě nastane, se ohraditi a učiniti náležitá opatření.

Jestli to bylo pravdou pro každou komunu zejména pro každé velké město, je to tím více pravdou pro hlavní a sídelní město Prahu, poněvadž toto město osvobozením vlastně počíná znova žíti. Zde v tom městě teprve znova a nejrychleji začne rašiti a bujeti život a hospodářský rozkvět, rozkvétá a rozkvetl již obchod a to přirozeně zase nová sta a tisíce obyvatelů přivádělo do tohoto města, i kdyby nebylo toho, že jakožto hlavní město svobodného státu musíme se zařizovati na správu, která velikých set a tisíců úředníků potřebuje.

Ale nyní se laskavě rozhlédněte po tom městě, které má tak velikou budoucnost před sebou! S jakým fundem a s jakým zastavením se dočkalo této veliké doby? Když se rozhlédneme po Praze a chceme zjistiti, jak staré Rakousko se staralo o rozkvět Prahy, o její bytovou politiku, vidíme vůbec jen samou negaci. Jest pravda, že zásluhou dra Kramáře svého času rakouská vláda byla donucena, povoliti asi 8 mil. korun na úpravu Prahy, ale s tou výhradou, že těch peněz bude použito k vybudování nábřeží a mostů. To se stalo, peníz vládou povolený ani nestačil na ty opravy, ale na vlastní výstavbu města rakouská říše nepřispěla takřka ničím. A jestli něčím, tedy je to skutečně přímo charakteristické, co ancien régime pokládal za důležité, aby se v Praze stavělo. V posledních snad 20 až 25 letech byla zde vystavěna veliká budova, vlastně celá soustava budov: - jsou to Albrechtská kasárna, nyní kasárna Štefánikova - dále zde vláda postavila velkou budovu pod novoměstskou věží, která slouží za trestnici, a konečně postavila Pankrác. To jsou kulturní stavby, kterými nám Rakousko za poslední snad čtvrtstoletí a déle vyzdobilo Prahu! (Veselost.)

A když byste se poohlédli dále po Praze, jak vlastně to Rakousko umísťovalo své úřady, tedy vidíte, že snad za 100 let neprovádělo žádných staveb pro umístění státní správy. Rakousko jen zmocnilo se toho, co zde již bylo, a využilo toho ke svým účelům. I k účelům vyučovacím užívalo budov, které byly naprosto nevhodné. Česká technika je umístěna v bývalém konviktu jesuitském, německá technika je umístěna taktéž v bývalém t. zv. malém jesuitském konviktu v Husově třídě. Vojenská nemocnice je umístěna v jesuitském klášteře na Karlově náměstí, finanční ředitelství je umístěno v klášteře Hybernů, vrchní soud a vrchní finanční ředitelství jsou umístěny v klášteře jesuitském a tak to jde dále a dále a mohl bych vám, velectění pánové, vypočísti snad všechny ústavy až do loterního úřadu a finanční prokuratury, že vláda rakouská ničím nepřispěla ke stavbě budov, že jen budov, které byly k docela jiným účelům vybudovány, použila k účelům státním.

A za tohoto stavu věcí, když v Praze nebylo žádné zásoby, žádného -řekl bych - reservoiru bytového, došli jsme samostatnosti. Do Prahy se hrnou tisíce lidí z potřeby, tisíce lidí ze zvědavosti nebo z pohodlí nebo z chutí, užívat lepšího života, ale ti, kdož v Praze bývali, ti zde pomalu být nemohou.

Pražská obec již před desetiletími trpce do toho si stěžovala, že zemská správa, zemský výbor tehdejší, vylidňuje Malou Stranu. Dálo se tak jistě z účelu šlechetného. Byli to ti, kteří starali se o udržení starého rázu Prahy, a pod jich vedením zemský výbor skupovával jednu starožitnou budovu za druhou, až na Malé Straně vykoupil celý ten velký komplex od Montágů přes náměstí Valdštýnské až k domu Auerspergovu. Vykoupil ještě řadu dalších domů, ale jaký byl toho nejbližší následek? Že Malá Strana ve svém významu jako čtvrt městská naprosto poklesla. Zde najednou bylo mnoho domů, ve kterých se ve dne úřadovalo a v noci to byly prázdné místnosti. Zde najednou nebylo potřebí živnostníků a řemeslníků, poněvadž nebylo, kdo by od nich kupoval, a tak se stalo, že jsme my sami vlastně- třeba v dobrém úmyslu - tuto čtvrt velmi poškodili. Každý to viděl a každý to uznával.

Ale to byla jen jedna čtvrt. Když nyní pohlédnete, co děje se v Praze, -slovy stručnými to naznačil také kolega Schieszl - tedy vidíte, že ten osud vylidnění Malé Strany se nyní rozprostřel nad celou Prahou. (Souhlas.) Všecky možné úřady, které, jak už zde bylo správně řečeno, nemusí v Praze být, jsou nyní soustředěny do Prahy, všechna ministerstva zabírají ne jednu, dvě, deset, ale hned celé desítky budov a z těchto budov vyhánějí všechny nájemníky. Kdyby jenom 10 nájemníků bylo v jedné budově, tedy jediné ministerstvo Národní obrany vypudilo alespoň nějakých 500 nebo 600 rodin z jejích bytů. (Hlasy: Slyšte! Slyšte!) To znamená: u nějakých 5 nebo 6 tisíc lidí ministerstvo Národní obrany učinilo bez přístřeší. Ale ono není samo; a právě v tom já vidím závadu velikou, že toto ministerstvo, když si opatřuje mnohdy i násilnými prostředky potřebné pro sebe místnosti, se dere na místa těch malých nájemníků, že zabírá soukromé byty, ač jsou zde ještě veřejné místnosti, veřejné ústavy, kterých by velmi dobře mohlo býti k veřejným účelům použito.

Bylo zde již dvěma řečníky na to poukázáno, že ku př. Josefov svými velikými stavbami vojenskými, odkud ku příkladu i velitelství sborové bylo přeloženo do Litoměřic a kde je spousta budov nevyužitých, tento Josefov již svými hradbami, svým ohraničením by se velmi dobře hodil k tomu, aby na příklad všichni chovanci z Pankráce byli převedeni do Josefovských kasáren a tam umístěni po ten čas, než by vláda vybudovala řádnou, moderním potřebám odpovídající trestnici. K tomu není potřeba velké architektury, to by mohla býti stavba, kterou by vláda provedla v nejbližším roce velmi snadno na takovém místě, které by rozkvět města nikterak neohrožovalo; pak by se najednou osvobodily taky bezprostředně ve městě pražském, tam, kde přestává Pankrác a začínají již se svými moderními, krásnými stavbami Vršovice. nejen dvě velké budovy před branami Pankráce, nýbrž i velká -největší snad budova v Praze - velká budova vnitřní, která jest velmi dobře stavěna, která má tři velká křídla, osvobodily by se další čtyři velké kasárny a bytové domy, kterých užívá nyní úřednictvo a zřízenectvo, které opatruje Pankrác, a ještě asi sedmý dům, který se tam staví. Na Pankrác by se mohl pak dáti některý z veřejných ústavů, nebo některé ministerstvo, které potřebuje mnoho místností. Zrovna tak jistě nejsou využity dosud ony budovy, které jsou postaveny k účelům nemocničním v Pardubicích a poměrně velmi dobře zařízeny.

Přes to v Praze ještě máme vojenské nemocnice. Bylo by se tázati, proč my nesoustředíme dnes již bohudíky poměrně nepatrný počet těch vojenských nemocných v Pardubicích, kde o jejich opatření jest postaráno, když jest zde tak neobyčejná nouze bytová?

Proč se zase těchto kasáren a nemocnic, které se užívají jako vojenské nemocnice, neužije jako veřejných úřadů, které by pak mohly soukromé byty, do kterých se nastěhovaly, opustiti a do jisté míry zase přece jen bytové nouzi poleviti?

Máme také velký tábor, který jest postaven u Něm. Brodu. Tento veliký tábor byl již rakouskou vládou stavěn z velké části s toho hlediska, že ho bude třeba i po válce; byl postaven tak, aby mohl býti používán po dlouhá léta. Tábor je ohražen a poměrně dobře zařízen. Lze se zase ptáti, zda vláda pomýšlela již na to, aby na př. tak velkou skupinu budov, která nemusí býti bezprostředně v Praze, jako jest celý hohnický ústav, přestěhovala mimo hlavní město.

K účelům klinickým stačí jistě blázinec, který máme v Kateřinkách; k účelům stálého chování duševně chorých aspoň po dobu přechodní jistě by postačil tábor u Německého Brodu, poněvadž tyto nemocnice nepotřebují býti bezprostředně u Prahy a nemocní ze zábav vědeckých ústavů ničeho nemají a vědeckých ústavů nepotřebují a pro jejich okřání zajisté venkovský vzduch a pobyt v širším prostoru jest neméně tak výhodný, jako pobyt v Bohnicích. Zase bychom měli zde asi dvacet snad palácových budov, do kterých bychom mohli umístiti zase některá ministerstva nebo veřejné úřady, a zase abychom nabyli sta a sta bytů soukromých, pro soukromé užívání vypočtených, koupelnami a kuchyněmi opatřených. To vše by zůstalo jaksi pro náš lid.

Ale i dále bych na to upozornil, že i v jiném směru se chybuje a chybovalo. Jest zbytečno, když se zabírají veliké hotely za tím účelem, aby se z nich dělala ministerstva, nebo úřadovny jen soukromých obchodních společností. Jestliže dnes jest hotel "Viktoria" a "Central" obsazen a jestli zítra nebo pozítří mají býti další zabrány na př. "Paříž" pro úřady, které nemusí býti v Praze, pak jest to přímo zhouba pro město Prahu, poněvadž se nám zde odebírají se strany úřední byty, kterých jest pro naše obecenstvo nevyhnutelně zapotřebí. (Výborně!)

My na jedné straně děláme zákony, dle kterých theoreticky dáváme možnost našim lidem v Praze bydleti, a vzbuzujeme naděje mezi nimi, že skutečně se dostanou pod střechu, na druhé straně však jim tu možnost všude bereme, prakticky zamezujeme, aby se ubytovali, poněvadž v těch bytech sídlí úřady nebo ústavy, které nemusí býti v Praze a mohou býti jinde umístěny. Tedy chcete-li prakticky a rychle jednat: "Bis dat, qui cito dat!" pak se postarejte o to, aby ty ústavy, úřady a ministerstva, které nemusí býti v bytech soukromých, byly dány do dosud neupotřebených veřejných budov, po případě, aby byly dány i mimo Prahu.

Ony změny, které navrhujeme a které jsem si dovolil sl. Národnímu shromáždění předložiti, ony změny mají za účel, jedině zlepšiti zákon, aniž by cokoli na jeho podstatě bylo změněno, co náleží k essenciále tohoto zákona. My žádáme, - a je to doplněk k § 5 - aby ty místnosti, které nemají většího rozsahu, než 10 m², nebyly považovány za celý pokoj. To je, vážené shromáždění, nejjednodušší principielní požadavek hygieny.

Máme-li plochu bytovou pod 10 m², a uvážíme-li, že postel je 2 metry dlouhá a 1 metr široká, tedy to již přestává býti obytnou místností, to již je spíše nějaká komůrka, nebo je to vedlejší nějaká příhrada, ale není to pokoj. Bylo by tedy velkým zhoršením zákona, kdybyste tuto výhradu do něho nepojali.

Dále žádáme při § 7, aby doba pro prohlížení bytů byla fixována jednak v těch městech, kde jsou nájemní řády, po rozumu těchto nájemních řádů, kde jich není, tedy aby doba k prohlížení bytů stanovena mezi 10-12 hod. dop. a 2-4 odpoledne. Ty dámy, které jsou členy Národního shromáždění, nejlépe vám mohou potvrditi, že dříve než před 10. hod. dop. žádná domácnost není do té míry hotova s úklidem a úpravou, aby takové vniknutí velmi nevítaného hosta tam velice nerušilo. Je to jen ta nejobyčejnější slušnost, řekl bych, abychom umožnili těm, kdož v bytech bydlí, aby aspoň ráno do 10 hodin a odpoledne do 4 hod., pak od 6 hodin měli tento byt skutečně pro sebe a nemusili jej kdekomu stále ukazovati, je-li ten byt opravdu vhodným čili nic.

Dále navrhujeme k § 8., aby úřad, který bude o bytech rozhodovati, rozhodl teprve tenkrát, když prohlídku v bytě vykonali nejméně tři členové. Tato změna je zase jen zřejmým zlepšením zákona, poněvadž zamezuje, aby komise, která bude jednat o určitém bytě, nejednala o věci, o které nemá vůbec nejmenšího ponětí.

Představte si, že 6 nebo 7 soudců laiků a soudce odborný mají rozhodnouti a že jen jeden z nich onen byt viděl. Nazírání takového jedince může být velice různé od skutečnosti a od pravdy, tím, že jednou prohlédne si ten byt jenom majitel domu, který zajisté bude pro to neb aspoň k tomu bude náchylen, aby byt se příliš nezatěžoval množstvím podnájemníků,po druhé prohlédne jej výhradně jenom někdo, komu se jedná o to, aby se za každou cenu pod tu střechu dostal, ať jest to hygienické čili nic. A podle úsudku jediného by měla rozhodnouti celá komise? Z toho důvodu prosím, abyste také změnu § 8. vlídně přijali.

Dále žádáme v § 9., aby tam, kde celý byt netvoří větší prostoru než 80 m², odpadla povinnost hlášení. To jest, myslím, žádost velice přirozená, neboť, není-li byt tak velký, aby vůbec mohl být použit pro dvojí bydlení, pak jest zbytečno, do toho bytu se chodit dívat, jest zbytečno obtěžovat toho, kdo byt hledá, a obtěžovat toho, kdo byt má, poněvadž konec konců do tak nepatrného bytu nikdo se dál přistěhovati nemůže.

Dále žádáme, aby také II. odstavec § 9. byl pozměněn tak, aby ten, kdo jest veřejně vyslán mimo své bydliště, nebyl po tu dobu nucen podrobovati se povinnosti hlášení svého bytu. To jest zase věc přirozená, poněvadž, jest-li kdo v zájmu veřejném, jest-li odeslán na nějakou komisi, ku provedení nějakého díla, určitou dobou neobmezeného, nemůže býti za to, že uposlechl rozkazu své vlády, anebo sobě nadřízeného úřadu, trestán tím, že za to, že koná svou úřednickou anebo zřízeneckou povinnost, ze svého bytu jest vykázán, a když přijde zpět, nemá kde bydleti.

Konečně žádáme, aby došlo ku změně, pokud jde o instanční zřízení. Ve zprávě, kterou podporuje referent návrh zákona, se praví, že pro úlevu nejvyššího soudního dvoru správního byla zvolena instanční cesta tak, že lze se odvolati od rozhodnutí komise bytové, anebo bytového soudu přímo k nejvyššímu správnímu soudnímu dvoru. Ale, slavné Národní shromáždění, ráčíte zajisté všichni uznati, že to žádná úleva není. Skutečnou úlevou nejvyššímu správnímu soudnímu dvoru by bylo, kdyby zde byl nějaký instanční postup, kdyby zde byl druhý článek - řeknu takový cedník, skrze který by ty hrubší kusy nepropadly již, ty jasné, a kde teprve to, co není dosti jasné, co žádá si bližšího posouzení, šlo by ještě na vyšší instanci, a bylo by to spíše velikým zatížením nejvyššího správního soudu, kdybychom jej činili i konečnou, ale i bezprostřední instancí po rozhodnutí instance prvé. Z toho důvodu navrhujeme vám, abyste přijali ustanovení zákona, že od bytového úřadu, anebo bytového soudu jde odvolání k zemské správě. Jest to také již z toho důvodu přirozeno, že pak rozhoduje taková slezská správa a moravská správa o věcech, které jsou ji blízky, o poměrech, které zná, kdežto kdyby z těchto našich jednotlivých zemí přicházela odvolání přímo hned na nejvyšší správní soud, tedy přišla by v takovém množství ta odvolání, že by správní soud jimi byl naprosto zaplaven a že by buď soud musil činit rozhodování přímo schematická, kde by jednotlivé případy nemohl probírati, anebo by byl prací tak zavalen, že by své povinnosti vůbec nedostál.

Z těchto všech důvodů, které jsem uvedl, prosím slavné Národní shromáždění, aby dodatky, které Národní demokracie mým prostřednictvím slavnému Národnímu shromáždění předložila, laskavě nejen zákonu, ale i všem těm, kdo jsou na tomto zákoně interesováni. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Dula. Následuje pan kolega Jílek:

Poslanec Jílek: Slavné Národní shromáždění! Právě projednáváme zákon, na který se těší tisíce a tisíce lidí. Ale správně zde řekl pan kol. rada Mattuš, že ti lidé se těší, že dostanou zákon, ale jest-li ty byty budou míti, jest veliká otázka. Bytová nouze skutečně po válce nabyla hrozného dosahu a jest trapno dívati se, v jakých místnostech mnozí lidé bydlí. Jsou to sklepní místnosti, půdy, kolny a celá řada železničních zřízenců, kteří musí konati dosti těžkou práci, bydlí v železničních vagonech atd. Ale není ještě na tom dosti, že tito lidé musí bydleti kolikráte ve sklepích a v různých komorách. Ale když uvážíme teď nynější dobu zimní, že tito lidé nemají ani uhlí, ani petrolej, ani mizernou svíčku, že nemají čím topiti a čím svítiti, pak ovšem tato otázka bytová jaksi neuspokojuje ten lid při pomyšlení, že jest teď zima, tmavé dlouhé noci a že není čím svítit a čím topit. Je to smutné, že naše vláda za tu celou dobu nepostarala se o to, aby lid měl čím topiti a svítiti.

Velectění, myslete si, že ten lid se ustavičně chlácholí. Ten lid se neuchlácholí, když se mu nedá a odpírá, čeho potřebuje. Skutečně se musíme diviti, že pro cizinu uhlí máme a pro sebe ne. Náš lid má mrznouti! Velectění, na tento zákon se skutečně těší celá řada lidí, že upraví, vlastně odpomůže té bytové nouzi, ale mám trochu pochybnosti o tom. Nechci býti prorokem, a možná, že by bylo lépe, kdybych byl falešným prorokem, že možná následkem tohoto zákona bude těch bytů ještě méně, poněvadž na základě tohoto zákona veškerá soukromá podnikavost bude ochromena. Jest pravda, že za nynějších trapných poměrů stavebních jest těžko, aby soukromník stavěl. Jest také jisto, že ty poměry nebudou tak hned upraveny, a že krise stavební nebude tak brzy překonána. Kdo má teď stavěti? V prvé řadě zde musí býti stát a obce. Jest sice pravda, že celá řada obcí podniká stavby, aby své příslušníky a lidi, kteří tam jsou prací nebo úřadem odkázáni, umístily, ale každé toto podnikání obcí nenalézá pochopení u naší vlády. Naše vláda ani ty stavby, které obce drahým nákladem podnikají, nepodporuje, ano i žádosti družstev za takovou stavbu leží po několik měsíců v Praze. Když taková žádost celé léto leží v Praze, pak se na zimu těžko staví. I když obec takové stavby podniká, přicházejí tyto byty strašně draho, a mnohá obec těžko se k tomu odhodlá, když ještě vidí, že vláda o tuto bytovou otázku málo se stará.