Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Velectěné Národní shromáždění! Obracím se k zákonu. Bylo již řečeno kolegyní Zeminovou, že v tomto zákoně nejde o zájem nějaké určité třídy. Zde budou postiženi příslušníci všech tříd a všech politických stran a jde naopak o ukojení požadavků příslušníků všech tříd a všech politických stran. Že by nebyli postiženi také majitelé domů, jak se domnívá kolegyně Zeminová, to není správné. Já znám několik případů, ale uvedu jen jeden, který jsem měl příležitost stopovat od začátku až do konce. V únoru vrátil se důstojník, kandidát advokacie, který již kdysi v r. 1916, kdyby nebylo bývalo války, mohl zahájiti svou praxi. Jak známo, příprava advokáta je velmi dlouhá. Nejen vysokoškolského vzdělání potřebuje, ale pak i 7 roků praxe, doby, kdy každý musí ponejvíce strádati. Vrátil se a chtěl konečně otevříti, jsa 33letý, svou advokátní kancelář, chtěl počít se svou činností. Má dům na Vinohradech a žádal, aby směl dát výpověď nájemníku dvou pokojů a kuchyně v přízemí svého domu. Přátelé, nedostal toho povolení. Ten člověk od února chodí po Praze a nic nedělá. Nemůže nic dělat, poněvadž nemá místností, ve kterých by svou živnost zahájil. Takových případů je celá řada.

Ale já se nechci zabývati kasuistikou, já nechci uváděti všechno to, co bylo velmi výstižně uvedeno právě sl. Zeminovou, ty hrůzy, ty poměry, ve kterých dnes skutečně lidé žijí. Já se omezím - protože se mi zdá, že není tady na takovou kasuistiku místa - jen na několik otázek ryze zásadních. A tu především mám námitku, že tímto zákonem přistoupíme k dalšímu omezení vlastnického práva; ale přes tuto námitku bych se ještě lehko přenesl, kdyby tu nešlo o dalekosáhlé omezení smluvní svobody a sice zrovna v oboru, o který jde v tomto případě. Zase jeví se tu určitý systém. Jde tu o to, že jednotlivci nezbude pomalu nic v jeho životě, kde by se mohl svobodně rozhodovat, že se stáváme pomalu již jen strojem, k jehož pohonu používáme posledních zdrojů hybné síly, který však pracuje bez duše, bez cíle a hrozí se zastaviti jak pro nedostatek té hybné síly, tak pro nedostatek vedení. Zase rozmnožujeme byrokratický systém a byrokracii, která je u nás čím dál tím méně zodpovědna a z části nepoctivá. "Na jedné straně se na tu byrokracii stále žaluje, ale na druhé straně jí odevzdáváme svá luka a pole, své dílny a továrny a konečně jí chceme ponechati i svou duši, vychování našeho charakteru" - řekl president ve svém poselství. A zejména na to poslední bych kladl důraz. My člověka zbavujeme vůbec možnosti, aby se volně vyvíjel a sám rozhodoval. Oloupíme jej o možnost, vzdělati se na praktických případech, využitkovat své tvůrčí činnosti.

Snad by mi někdo namítl, že tu nejde o byrokracii, že se zde rozhodování dává do rukou samosprávy. Ale to by byla jenom hříčka se slovy, neboť není pochyby, že to rozhodování ukládá se jisté kanceláři, bureau, a jest docela lhostejno, je-li to kancelář autonomní nebo státní. Přiznávám ostatně, že kdybych měl již voliti mezi byrokracií v tomto případě, že bych raději sáhl po byrokracii státní. Proč? Nejsem toho názoru, že nové radnice jsou snad horší, než byly ty staré. Naopak, znám radnice a mohl bych je jmenovati, které jsou čipernější. než ty staré radnice. Pánové! Já se neobávám říci, že bych rozhodování o těchto věcech nedal ani těm starým, ani těm novým radnicím, a sice proto, poněvadž zde jde o lidi, kteří nejsou k tomu dost vycvičeni a dosti nestranní. Já bych přece raději chtěl míti toho skutečného byrokrata, který má odborné vzdělání a musí za své rozhodnutí skutečně odpovídati.

Další námitka - a toho se dotkli již páni řečníci přede mnou - jest ta, že vláda nestará se vlastně dosti o odstranění bytové nouze.

K odstranění bytové nouze rozeznával bych dvojí prostředky. Jednak prostředky nouzové a provisorní, kterými chceme dosáhnouti svrchovaného jaksi využitkování toho, co zde jest a jednak ovšem prostředky positivní, kterými rozmnožujme byty, tvoříme byty nové.

Pokud jde o ty prostředky nouzové, provisorní, měl bych dotaz na slavnou vládu. Z jara byla zřízena meziministerská komise, které bylo uloženo, aby zkoumala, které úřady v Praze umístěné mohly by býti vystěhovány ven. Máme celou řadu úřadů, které nemusí býti v Praze, které nesouvisí svým úřadováním s ostatními úřady. Právě za tím účelem byla tato meziministerská komise zřízena. Byli bychom velmi zvědavi, dospěla-li vůbec k nějakým výsledkům, nebo zahájila-li vůbec své práce. Jest mi známo, že město Josefov ucházelo se samo a nabízelo velké ubikace, které tam jsou, k umístění některých takových úřadů. Byli bychom zvědavi, zdali této nabídky bylo použito a mohlo-li jí býti použito.

A když již mluvíme o tom umístění úřadů: padl zde již výkřik, že ministerstvo Národní obrany jest umístěno ve 40 nebo 43 obytných domech. Bylo zde ovšem řečeno, že tam úředníci úřadují na chodbách. Jest možno, že skutečně je potřebí všech těchto místností, a že jest potřebí všech těch úředníků. Srovnáme-li však ten svůj státeček s bývalým Rakouskem, tedy nemůžeme se přece jen uvarovati jakéhosi podezření, že snad by přece jen tolik těch úředníků nemusilo všude býti, a že by bylo možno i zde trochu se po nich poohlédnouti, snad i počet jejich redukovati, a tím některé domy obytné vrátiti zase svému účelu. Bylo zde také mluveno již o tom, že máme pořád ještě v Praze celou řadu nepohodlných cizinců. (Výkřik: Polských židů!) Chtěl bych však ještě toto sdělení doplniti tím, jakých praktik používají tito lidé, aby obešli předpisy, které byly v té věci vydány. Tuším, že jest předpis, že cizinec nesmí bydleti v hotelu déle než 8 dnů. Věc se dělá prostě tak, že ten cizinec jest tam 8 dní a po 8 dnech odstěhuje se pro forma na jednu noc do jiného hotelu, nebo vymění si s kolegou místo a následujícího dne vrátí se zase do svého pokoje, který má na trvalo najatý.

Netajím se však, že všemi těmito prostředky mnoho nezískáme. Hlavní přece jest jen to, abychom stavěli, abychom byty vyráběli, a to znamená, abychom podnítili stavební ruch. A tu bych především řekl, že bych se chopil této otázky nejprve po jisté stránce negativní.

Bylo zde již poukázáno k tomu, že prý podnikatelé nechtějí stavěti. Já se nebudu pouštěti do těch otázek, jak jsou drahé ty cihly atd. Bylo by snad dobře, aby se utvořila nějaká družstva, která by si zřídila cihelny; pak bychom viděli, zač by tato družstva mohla cihly dodávat. Ale mně jedná se zde o jinou zásadní věc, mně jedná se o to, jsou-li dnešní poměry, je-li dnešní právní řád takový, aby povzbuzoval k iniciativní a podnikatelské činnosti. A tu zdá se mně, že tady je kořen celé té věci a že dokud náš právní řád nebude do jisté míry ustálen, nemůžeme počítati s rozvojem podnikavosti.

Vláda po této stránce nevyužitkovala všech možností, ba snad vůbec ani na ně nemyslí. Máme zastaralý berní systém. Snad bylo by možno, aby této otázce věnovala se jistá péče, aby berní systém byl tak reformován, aby budil náladu pro podnikání a vzbuzoval chuť ke stavění. Není pochyby, že by dnešní přechodní doba a mimořádné poměry musily se zobrazovati v tom berním systému, kterého by bylo užito, a není pochyby, že by zde musila býti na př. zvolena jistá činžovní progresivní daň na velké byty, které snesou toto zatížení a mnoho jiných věcí. O těch je nutno uvažovati a je nutno s nimi přijíti, ne jen stále s negací.

Velectění pánové, řeknu docela otevřeně, že jedním a sice nutným z prostředků, kterým můžeme docíliti, aby stavební ruch se rozvinul, jest, že musíme připustiti zvýšení činže. To slovo zdá se býti hrozným a kolegyně Zeminová již uvedla, jak by to působilo na lid. Není pomoci, my musíme k tomuto prostředku sáhnouti a lituji, že jsme již k němu nesáhli. Jest pravda, že jest zde potřebí veliké opatrnosti. Jest pravda, že zejména rozpočet malých domácností jest svrchovaně napjatý a že by zvýšení činže, kdyby přišlo v tuto dobu a nebylo spojeno se snížením cen jiných životních potřeb, vyvolalo boj, který by byl ještě větší, než jest dnešní. Tedy zde musíme jíti také s druhé strany, vláda se musí starat zejména vhodnou politikou dovozní, aby předměty denní potřeby, které neobyčejně stouply v ceně, na př. textilie, aby ty v ceně klesaly, a využití okamžitě klesání těchto potřeb denních nebo jiných k tomu, aby stoupaly činže. Zdálo by se, že mluvím ve prospěch domácích pánů, než podívejme se, jak otázka vypadá hospodářsky a sociálně. Představme si nějakého žižkovského hokynáře, který za svého života tam na Žižkově si zahospodařil 30.000 K a jsa stár, se svou ženou koupil před válkou za těch 30.000 barák v ceně 100.000 K. Ten nesl před válkou 1200-1500 K. Z toho, jsa zvyklý skromně žít, mohl býti skutečně živ. Teď přišla válka a on bere stále 1200 K nebo 1500 K. Může z toho býti živ? Zajisté, že nemůže. Jest to hospodářsky spravedlivé, že bere stále těch 1200 K? (Posl. dr. Horáček: Když to má v cenných papírech, jest to zrovna tak!) Ale já se ptám: jak to vypadá i sociálně? Vezměme si nájemníka v prvém poschodí, v druhém aneb ve čtvrtém v tomto domě, ať jest to úředník, dělník anebo keťas. Ten platí tutéž činži, kterou platil před válkou, ačkoliv vydělává snad pětkrát, nejméně však dva a půlkrát tolik, kolik vydělával před válkou. Kde je tady sociální spravedlnost? My tady vidíme, že pustíme-li činže, že se nedopustíme žádné sociální nespravedlnosti, nýbrž naopak že tady budeme chrániti ne bohaté, že budeme také chrániti i sociálně slabé, neboť jest klam, že domácí páni jsou lidé jen sociálně silní.

Dámy a pánové! Mnozí se domnívají, že jest možno odstraniti bytovou nouzi tím, že se bude stavěti - když nechtějí soukromí podnikatelé -jaksi veřejně. Ať již tím, že budou stavěti družstva státem subvencovaná, anebo tím, že bude stavěti stát sám ve vlastní režii. Také pan ministr sociální péče, zdá se mi, jest toho názoru, že jest možný tento způsob, a myslím, že docela vytýká dru Rašínovi, že, jsa ministrem financí, stavěl se proti tomu, aby stát stavěl ve vlastní režii. Pánové, v Praze stavělo se ročně 400 domů. To znamená za pět roků effektivní úbytek 2000 domů. Počítá-li se průměrně, že náklad na jeden dům před válkou obnášel 100 tisíc, víme, - říkají nám to odborníci a máme toho doklady - že dnes takový dům by stál 800 tisíc, ale já vezmu jen 600 tisíc. (Hlas: To je málo!) Má-li zůstati činže zachována, - a ona musí býti stejně vysoká, jako v starých bytech, a uvedu později, proč- tedy to znamená, že činží bude kryto jen 100 tisíc korun a že těch 500 tisíc korun musí se hraditi buďto ve formě subvence, anebo přímo vkladem státu. To znamená, pánové, že při 2000 domech v Praze by to znamenalo náklad jedné miliardy. Teď si k tomu připočtěte Plzeň, Bratislavu, Brno a jiná města, neboť nouze o byty jest všude, i na vesnicích, představte si tyto poměry a vidíte, že jest naprosto vyloučeno, aby stát stavěl ve vlastní režii, aby stát subvencoval tolik staveb, kolik by bylo potřeba, aby přirozeným způsobem potřeba bytová byla kryta. (Posl. dr. Bouček: Kolik jsme zaplatili na příspěvcích v nezaměstnanosti?)... To jest jiné! Především nebylo to tolik a jest to jen nedostatečná organisace, nechci říci, vina vlády, že nebylo možno ty lidi zapřáhnouti, aby stavěli obytné místnosti. (Hlas: Všichni nejsou stavební dělníci!)

Tato cesta zdá se mi tedy býti naprosto neschůdnou. Jest pravda, a bylo mi namítáno, že na nové domy by se omezení činží nevztahovalo, že v nových domech bylo by možno činže pustiti, tam že by bylo nutno platiti ty činže, které by odpovídaly nákladům výrobním. Přátelé, takovýmto opatřením by byli postiženi sociálně nejslabší. Proč? V těch domech nových budou zřizovány byty malé a při tom nedostatečně vypravené. Naproti tomu nejlepší byty budeme míti v těch domech, které byly vystaveny bezprostředně před válkou, anebo v posledních letech před válkou. V těchto domech zůstávají činže stejné, v těch nových domech s těmi malými, špatnými byty by byly činže vysoké. Co to znamená? To znamená, že by sociálně-silní, silní jedinci, a ti nejsou jen v jedné straně, ať již podmazáním, ať známostí, ať jakýmkoli způsobem by si opatřovali nádherné byty v domech starých, a že by drahé a špatné byty v nových domech zůstaly pro lidi, kteří nemají dosti energie a peněz, aby si opatřili laciné byty ve starých domech. To jest opatření, které by také nepomohlo a stihlo by právě sociálně slabé.

Říkám-li, že je nutno pustiti činži, tedy jest mi samozřejmo, že ji nemůžeme pustiti najednou a jest mi také samozřejmo, že ji nemůžeme pustiti ve prospěch jen majitelů. Neříkám, jak ta věc vypadá hospodářsky. Kdybychom ji vzali čistě národohospodářsky, není pochybno, že by činže celá měla připadnouti majiteli. Ostatně stát si z toho beztoho polovinu vezme ve formě činžovní daně a přirážek k ní. Věc jest jiná. Z politických důvodů zdá se mi býti nutné, aby činže nebyly puštěny naskrze ve prospěch majitelů domů, nýbrž aby jistým způsobem, zejména u velkých bytů, stát sám si tyto činže, anebo toto zvýšení, nebo jistou quotu zabral. Není ovšem nejmenší pochyby, a ukázal jsem to na tom příkladě s hokynářem, že bude třeba i ve prospěch majitelů domů pustiti činže, aby dostali větší zúrokování kapitálu, který do toho vložili.

Přátelé, ve schůzi městské rady pražské městský fyzik dr. Procházka líčil poměry bytové v Praze. Uvedl tam, že takové bytové poměry, jako jsou v Praze, nejsou v žádném jiném hlavním městě evropském. A uvedl také celou řadu návrhů, kterými by bylo možno jaksi čeliti hygienickým zásadám i při tomto zákoně. Četl jsem ze zprávy, kterou jsem včera dostal do rukou, že městská rada měla zakročiti sama v ministerstvu sociální péče ještě o některé změny. Není mi ničeho známo, stalo-li se tak. V sociálně-politickém výboru nebylo nic sděleno, patrně se toto usnesení neprovedlo. Ale mohl jsem se zadostiučiněním konstatovati, že mnohé z těch návrhů, které mi teprve včera byly známy, jsou shodny s těmi, které jsme podávali v sociálně-politickém výboru.

A teď na konec řekl bych jen tolik: President Masaryk ve svém poselství řekl, že se nesmí příliš mnoho slibovati. Tento příkaz dá se vyjádřit také positivně. Musí se říci pravda, i když je tvrdá, i když žádá oběti. Právě starost o sociálně slabé vede mne k přesvědčení, že se musí změnit politika vlády v otázce bytové. Zvýšení činží jest otázka nepopulární - očekávám, že za to, že jsem ji zde proklamoval, budeme já a strana napadeni. Jsem přesvědčen, že nezmění-li vláda svou politiku, bude se lid sám, a po případě i bouřlivě domáhat této změny, třeba pod jiným heslem. On nebude říkati, že chce zvýšení činže, ale bude říkati, že nechce bytový úřad, že chce svobodu smluvní atd. Budeme hlasovati pro zákon, ale hlasujíce pro něj, jsme si toho vědomi, že je to kapkou na rozpálenou plotnu, a musíme při tom vysloviti důrazné přání, abychom podle slov presidenta Masaryka přešli konečně od socialisace distribuce - k socialisaci produkce.

Místopředseda Dula: Oznamuji, že máme ještě 6 řečníků zapsaných a mimo to byl podán jeden návrh na doplnění tohoto zákona a jedna resoluce, kterou dám přečísti.

Sněmovní tajemník dr. Haasz (čte):

Návrh člena Národního shromáždění Jaroslava Mattuše a soudr. na doplnění návrhu zákona o zabírání bytův obcemi (tisk 1738):

§ 5. odst. 4. budiž doplněn větou: "Pokoje o výměře menší než 10 m² pokládají se za půl pokoje."

§ 7. budiž doplněn větou: "Prohlídky takové omezují se v místech, pro něž jest vydán nájemní řád, na dobu, určenou v nájemním řádě pro prohlídku bytů vypovězených, v jiných místech na dobu od 10 do 12 hod. dopoledne a od 2 do 4 hodin odpoledne.

§ 8. 1. věta mějž toto znění: "Obec (společný bytový úřad) může zabrati po prohlídce aspoň třemi členy komise."

§ 9. Před posledním odstavcem budiž vřazen tento odstavec: "Místnosti bytů stavebně uzavřených, nečiní-li podlahová plocha obytných místností více než 80 m², a byty osob, které z úředního příkazu dlí dočasně mimo místo svého stálého pobytu."

§ 13. Poslední odstavec mějž toto znění: " Obec (společný bytový úřad) může zabrané byty a místnosti svým nákladem upraviti a provésti v nich stavební změny po provedené stavební komisi; o stavu před úpravou budiž sepsán protokol."

§ 15. Odst. 1. budiž doplněn větou: "Nájemníci zabraných částí bytu, kteří podle § 10. posled. odstavce mají nárok spoluužívati nevyhnutelně nutného příslušenství, nesmějí přijímati podnájemníků."

§ 27. Odst. 3. mějž toto znění: Z rozhodnutí společného bytového úřadu, pokud rozhoduje jako první stolice, možno se odvolati do 8 dnů k Zemské politické správě, jinak není proti němu opravného prostředku."

Dr. Mattuš a soudr.

Resoluce k zákonu o zabírání bytů obcemi:

Vláda se vyzývá, aby se vším usilím i nadále podporovala rozvoj stavebního ruchu, zejména podporou stavebních družstev a veřejných korporací. Zvláště se žádá, aby vláda energicky působila k zamezení lichvy se stavebními pozemky a stavebním materiálem."

Dubický a soudr.

Místopředseda Dula: Udelujem slovo panu radovi, kolegovi Mattušovi.

Posl. Matuš: Slavné Národní shromáždění!

Po hluboce založené řeči dra Schieszla a po řeči ministra dra Horáčka není zajisté třeba šířiti slov. Já budu hleděti jen k tomu, abych slav. shromáždění odůvodnil návrhy změn, které právě byly čteny, a abych poprosil pak slavné Nár. shromáždění, aby tyto změny vlídně přijalo, neboť neznamenají nic jiného, než podstatné zlepšení zákona, o kterém dnes se máme rozhodnouti.

Návrh týká se tak důležité věci, že zajisté bylo by bývalo očekávání, že všichni budeme jednotni, přirozeným, a bylo by lze očekávati, že i v odůvodnění svých návrhů půjdeme za stejným cílem a že nebude mezi námi aspoň přímých nějakých výtek nebo útoků. Uznávám, že člen Nár. shromáž. sl. Fráňa Zeminová i v tomto směru si uložila velikou reservu. Proto však ale nedovedla se zhostiti toho, aby proti straně národní demokracie zde neužila jednotlivých úsloví, která zřejmě ukazují, s jakou - nechci říci nenávistí - ale s jak malou láskou nebo přízní na tuto stranu hledí. (Veselost). Mne potěšilo v její řeči to, co vlastně se jí nelíbilo. Divila se tomu, jak je to možno, že ve výboru, který o návrhu jednal, jedna část koalovaných stran, a sice strana republikánská v mnohých bodech shodovala se s tím, co zástupci strany národní demokracie žádali a propagovali. Já myslím vůbec, že na českém venkově a i v českých městech jest nadmíru veliké množství lidí, kteří se diví, že tak zřídka kdy tyto dvě strany, které představují střední stav, které představují velkou spoustu výrobních sil, které mají v mnohém stejný cíl, jdou pohromadě. A myslím, že by i zájmům městským i zájmům venkovským bylo na prospěch, kdyby nebylo onoho omezení, kterému se, bohužel, musí podrobovati zástupcové republikánské strany, jsouce v těsném objetí se stranami, které s konečným ideálem strany republikánské nemají pranic společného, že bychom mnohem spíše a snáze mohli ve prospěch české věci, ve prospěch české republiky společně se stranou agrární a jakožto zástupcové středních stran společně s ostatními stranami celého tohoto Národního shromáždění pracovati na společném díle. (Posl. Slavíček: "Pane rado, není to volební agitace)" Volební agitace to není, poněvadž víte, že ani vaše strana nebude moci dáti volby dříve na program, než někdy v únoru nebo březnu. Do té doby, bohužel, po mé řeči nikdo ani již nevzdechne. (Veselost).