Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Uvážíme-li, že se nám nedostává v Praze na 20.000 bytův a v republice pětkráte tolik, pochopíme teprve důležitost zákona o zabírání bytův obcemi. Ale jeden moment zde je velmi důležitý a sice ten, že jednotlivých pokojů zabaví se velmi mnoho, že však nedostává se pokojů s plotnou, kuchyní a příslušenstvím. A tu přiznávám, že je správným, co udávají mnozí páni kolegové, že tu zbývá hlavní jedna odpomoc: stavět a sice hodně a brzy stavět. Ale bylo zapotřebí, aby dávno již jako základ k těmto stavbám byl vydán zákon o zabírání a vyvlastňování nutných stavebních pozemkův, ale za cenu předválečnou, za cenu přijatelnou; vždyť my měli případy, kde za pozemek, který byl zhodnocován před válkou v sumě 600 K, žádá se dnes 20.000-25.000 K, jedná se tedy o 1000 procentní zvýšení. Tato lichva je těžkou překážkou stavebního ruchu. Když připočítáme ostatní zvýšení režie, přijde se při kalkulaci k tomu, že činže z pokoje a kuchyně by obnášela na 2000 korun, což by žádný úředník ani dělník nemohl zaplatit. (Výborně!)

Stát byl ochoten, novostavby do krajnosti podporovat, uvázlo však všecko na otázce uvolnění činží. Víte velmi dobře, že se sváděly celé zápasy o tuto otázku, že spolek majitelů domů z Brna žádal, aby se mohla zvýšiti činže až o 300 %, ale dolů nikoli. Při tom poukazovali, že činže dosavadní jsou tak nepatrné, že ani při nejmenším nerentují skutečnou hodnotu kapitálu.

Mám několik z úředního pramene sebraných dat, která ukazují, že stoupání činží není tak nepatrné a nevinné, že se na mnohých místech přistupuje k zvýšení činže 50, 350 až 600 procentnímu a že lidé to museli spolknout, chtěli-li byt si udržeti nebo jej získati. Všechny zákony o ochraně nájemníků nebyly nic platny, poněvadž železná nutnost dohnala nájemníky k tomu, že platili, i když to byly peníze krvavé.

Majitel domu Karel Šulc požaduje z krámu v čp. 33-I., Kaprova ulice, zvýšení z 800 K u 1500 K (téměř 100 %).

Majitel domu Josef Bartoš zvyšuje nájemné o horentní sumy a sice od 35 % až do 62 %. Nájemní úřad 9. května 1919 zvýšení toho nepřipustil, majitel však přes to přinutil je, aby ti, kteří mají podnájemníky, platili mu z každé hlavy 10 K měsíčně mimořádně.

Antonín Jelínek zvyšuje nájemné ze skladiště z Praze II., Petrská 1177, ze 720 K na 1200 K.

František Houdek žádá ze skladiště v čp. 111., Platnéřská, Praha I., zvýšení z 1300 na 4000 K.

Majitelka domu čp. 234-II., Riegrovo nábřeží, zvyšuje nájemné ze skladiště firmy Topič z 1060 K na 2000 K.

Majitel domu Gustav Feith žádá zvýšení nájemného od Ant. Hendrycha, majitele prádelny, ze 4 místností z 1550 K na 3400 K.

Olga Schleifová dává do podnájmu 4 pokoje, ze kterých přijímá úhrnem 5400 K. Sama platí z 5 pokojů s příslušenstvím 2668. K. Tedy hotové vyděračství na podnájemnících.

Manželé Richard a Marie Veselých z čp. 1444-II., Lípová ulice, žádají od podnájemníků 3960 K, sami platí ze 3 pokojů 1060 K ročně.

Marie Schürerová v čp. 550-II. přijímá od podnájemníků 4800 K ročně, sama platí ze 2 pokojů s příslušenstvím 1322 K. Tedy obratem ruky vydělává 200, 300-400 %.

Jan Horák, maj. domu čp. 1396-lI. 2 na Slovanech, zvyšuje nájemné z biografu ze 4 700 K na 20.000 K.

Hlavní nájemce Josef Koudelka, který má od Úvěrního ústavu majitelů domů v čp. 61-ll. pronajatý jeden pokoj za 60 K měsíčně, dává tento do podnájmu za 250 K měsíčně. (Hlas: Proč není zavřen?) Poněvadž nemají bytové úřady žádné pravomoci, poněvadž soudcovská neodvislost a dosavadní zákony nedovolovaly, aby se lichva řádným způsobem trestala.

Pronajímatelka Barbora Lieberzeitová v domě čp. 322-I., ul. Karolíny Světlé, požaduje od podnájemnice zvýšení nájemného z 288 K na 1200 K.

Luisa Grossová, majitelka domu čp. 4597-lI., zvyšuje nájemné ze 4 pokojů z 1600 K na 3200 K.

Bohumil Ryšánek, majitel domu čp. 68-V., zvyšuje nájemné z 2400 K na 3700 K, z 1300 K na 3200 K, z 3500 K na 5200 K, z 1600 K na 2300 K, z 3100 K na 5200 K z 800 K na 1300 K, z 500 K na 1200 K.

Německý mužský tělocvičný spolek v Praze-I., Perštýn č. 13., co majitel domu čp. 622-I., Týnská ulice, zvyšuje nájemné ze skladiště z 240 K na 840 K. Vrcholem všeho však zůstává následující případ:

Majitel domu č. 6. na Perštýně, dr. Zvěřina, požaduje na svém nájemníku, Klubu německých umělkyň, zvýšení činže z 8000 K na sumu 49.000 K ročně. Zvýšení to činí celých 600 %, ačkoliv před nedávnem zvýšil činži ze 3000 na 8000 K. Tedy jsou to vesměs případy, které i o nápravu a my trváme na tom, aby zákon o ochraně nájemníků byl náležitým způsobem rozšířen, aby se takováto lichva bytová nedala prováděti.

Poněvadž soukromí podnikatelé nechtěli stavěti z ohledu na nepatrnou rentaci, jak prohlašovali, svého kapitálu, zdá se mi, že by bylo správným co někteří pp.kolegové zde prohlašují: že měl by iniciativy chopiti stát. Představuji si, že by stát prvé řadě byl povinen, postaviti pro své zřízence a řádné, hlavně ve svých hlavních centrech, jako v Bratislavě, Brně, v Praze atd. (Hlas: Což továrny, které mají válečné dodávky?)... Ano, současně také by se mohla krise velmi dobře řešiti, když je tu otázka státní podpory pro nezaměstnané. Ministerstvo sociální péče bude podporovati soukromé podnikání tím, že připlatí na jednotlivé mzdy až 6 korun denně. V otázce mzdové značně zájemníkům se tedy ulehčí a mohla by se uchopiti celá řada průmyslníků, kteří, jak správně kolega řekl, vydělali obrovské sumy ve válce, ale ponechávají je pro sebe, stavbou dělnických a úřednických domů krisi bytovou řešiti. Neměli by své úředníky, zřízence a dělníky ponechávati naprosto jen náhodě v šanc. (Posl. Dubický: Typickým příkladem jest firma Laurin & Klement, která vydělává miliony a pro dělnictvo nedělá nic!) Pro nezaměstnané se vyplatilo do půl června 170 milionů na podporách v nezaměstnanosti, do dnes pak jistě na 250 milionů. Zdá se, že by bylo účelnější, kdyby se byla aspoň polovina této obrovské sumy věnovala na stavbu bytů pro zřízence a státní zaměstnance vůbec, tak že bychom byli nejen poskytli nezaměstnaným možnost výdělku, poněvadž za čtyry koruny podpory nemůže žádný žíti ani umříti, ale současně bylo by bývalo zde viděti, že zde také něco hodnotného zůstalo, celá řada domů a p., což by bylo bývalo úlevou pro budoucnost i pro dobu přítomnou.

Jménem národně-sociální strany prohlašuji, že budeme pro zákon, jak byl projednán v sociálně politickém výboru, hlasovati, současně však žádáme vládu, aby zákon tento vešel v platnost nejdéle 1. listopadu se vším možným urychlením, neboť, kdybychom nemohli byty zabírati od 1. do 15. listopadu, neměl by zákon pro nás takové ceny. Občané žádají, aby vláda a Národní shromáždění o tyto otázky se staraly. Prokažme, že máme nejen dobrou vůli, ale že také cítíme povinnost, trpícím lidem přijíti vstříc. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda posl. Dula: Druhým řečníkem jest pan prof dr. Horáček.Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr. Horáček: Velectěné Národní shromáždění! Musím upřímně přiznati, že se mi předložený návrh zákona mnoho nelíbí, a jsem přesvědčen, že ani panu ministru sociální péče nepřirostl zrovna k srdci, a že jím není asi příliš nadšen. Nelíbí se mi proto, ne že snad bych zásadně byl proti tomu, aby tam, kde veřejný prospěch toho vyžaduje, stát měl právo a sice dalekosáhlé právo zasahovati i v soukromé zájmy, jako se to zde děje. Ale nelíbí se mi hlavně proto, že se mi zdá, že sleduje docela opačnou bytovou politiku než onu, - a já sám jsem se jí kdysi velice intensivně zabýval - kterou jsme provozovali v dobách mírových.

Co bylo, vážené shromáždění, v tehdejších normálních dobách cílem bytové politiky? Aby se mohlo bydleti pokud možno levně, aby se mohlo bydleti pokud možno zdravotním podmínkám přiměřeně, a aby se mohlo bydleti pohodlně.

To se mělo týkati nejen vrstev, které nazýváme hořejšími desetitisíci, nýbrž bytová politika sledovala cíle, aby právě levných a zdravých bytů dostalo se i vrstvám nejširším, zejména dělnickým, neboť potřeba bydlení jest tak nutnou existenční potřebou, jako potřeba potravy a potřeba oděvu. A jsou, jak známo, země hospodářsky a kulturně vyspělé, ve kterých skutečně všem vrstvám, i dělnickým, dostává se takového přiměřeného ukojování potřeby bydlení. My víme, a bylo zde na to již poukazováno, že dělník anglický a americký těší se skutečně takovému všemožnému pohodlí v oboru bydlení, že na svůj vlastní domek, který má několik prostorných místností, ve kterém se může skutečně cítiti doma, kde skutečně může pěstovati ten pravý život rodinný. A my, bohužel, víme, že dělnictvo naše a jiných zemí okolo nás ve střední Evropě netěší se takovým utěšeným poměrům bytovým, že je namnoze stísněno, že byty jeho jsou přeplněny, že jsou zdravotně závadný, a při tom předraženy. A bohužel, zdá se, že není ještě u nás také dosti porozumění ve všech vrstvách pro potřebu bydlení a že nevěnovalo se, zejména v době, kdy to bylo možno, dostatečné péče a dostatečného zájmu pro otázku bydlení. (Posl. Kouša: Pražská radnice dřívější!) A tu se mi zdá, že právě zákon, o který se dnes jedná, nesleduje oněch účelů; že naopak nečiní a nebude činiti naše bydlení lepším, pohodlnějším (Hlas: Naopak!), a zdravějším, nýbrž naopak. A to jest ovšem vadou tohoto zákona. Ovšem nalézáme se pod tíhou železné nutnosti, žijeme v poměrech naprosto mimořádných. A tu myslím, že dnes při řešení dnešní otázky bytové by to vlastně nemělo býti ministerstvo sociální péče, které by tuto otázku vzalo do ruky, nýbrž že by to spíše mělo býti ministerstvo veřejných prací, které v první řadě by mělo v tomto oboru uplatniti svou působnost. (Hlas: Tak jest!) A já, ačkoli jistě uznávám veškeré vymoženosti a zásluhy moderní techniky a veškerého technického snažení, přece jenom myslím, že právě na tomto poli naše vyspělá technika do jisté míry selhala.

Bylo již k tomu poukázáno, že za dosti dlouhou dobu 1 roku, nikoliv zajisté z nedostatku dobré vůle, se nepodařilo překonati ty veliké překážky, aby stoupající poptávce bytové mohlo býti účinným způsobem vyhověno

Ovšem, mám jistou omluvu pro naše techniky. Vím, že mají polehčující okolnost, že musí bojovati s vážnými překážkami ekonomickými. Jest známo, že dnes není možno stavěti obytné domy z důvodů hospodářských, poněvadž prostě ty domy by postrádaly své rentability. Není možno, aby za dnešních poměrů ohromné náklady, které by tím vznikly, bylo možno uhraditi docílitelným nájemným a výnosností těchto domů.

A jest to zvláštní, že právě zde potkáváme se s takovými nepřekonatelnými překážkami, kde jsou jinak všechny podmínky úspěchu a kde vlastně není nedostatek předpokladů, které jsou v jiných oborech. Jestliže postrádáme potravin, jest to přirozeno, poněvadž nemůžeme si jich sami dostatečné množství vytěžiti.

Jestliže nemáme dosti surovin k zaměstnání našeho průmyslu, jest to přirozeno, poněvadž si jich nemůžeme sami zde obstarati. Ale pokud se týká zřizování domů obytných, jest tomu jinak. Zde nehrají přírodní, nepřekonatelní činitelé takovou úlohu, aby s nedali jinak nahraditi. Máme dosti volné půdy v okolí velkých měst, máme zde pracovní síly namnoze nezaměstnané. (Posl. Myslivec: Ale placené!) Máme konečně kapitál také k disposici. Ale ovšem překážkou jest, jak známo, hlavně zákon o ochraně nájemníků, který ovšem nedovoluje zvyšovati rentabilitu starých domů a proto i při nových domech musil by cestou soutěže nepříznivě působiti na budoucí činže. Ale to jest zákon, který my nemůžeme dnes rušiti.

Jestliže kde musí býti lichvě čeleno, pak jí zejména musí býti čeleno v oboru bydlení. Kdybychom neměli takové ochrany nájemníků, pak bychom otevřeli lichvě bytové dvéře dokořán. My to vidíme jíž na těch příkladech, které ctěná předřečnice zde uvedla, zejména ohledně podnájemníků.

Ale já bych jedné obtíže se zde chtěl dotknouti. Mluví se zde stále o heslu socialisace a my víme, jak tato socialisace nejasně bývá vykládána a jaké překážky se jí v cestu staví, zejména v oboru podnikání průmyslového, zemědělského, snad i v hornictví.

A tu se táži, zda-li snad by nebyl dnes čas, uvažovati o takové socialisaci právě v oboru podnikání stavebního, opatřování domů obytných? (Zcela správně!) Pánové, jistě nechci zahrocovati svou řeč zde proti nějakému určitému stavu, nebo povolání. Ale já se táži, zdali skutečně instituce soukromého vlastnictví jest naprosto nutná, pokud se týče obytných domů, a zda-li by právě zde nedala se nahraditi docela dobře nějakou jinou formou vlastnickou? A já jen připomínám, že se tu velmi široké obzory otevírají zejména komunální politice sociální, neboť nedovedu si představiti, proč by ku příkladu vlastníkem obytných domů nemohla býti také obec, zejména ve velkých městech.

Mně se zdá, že právě na tomto poli, kde vlastně o nějakém podnikání, tedy organisování práce a kapitálu ve vlastním slova smyslu, nemůžeme ani mluviti, kde jedná se o docela jednoduché způsoby správy, není potřeba přihlížeti k oněm jistým psychologickým momentům, které činí náhradu soukromého podnikání tak nesnadnou. A tu bych si přál, aby v budoucnosti, až bude doba příznivější, při řešení otázky bytové k takovému společenskému podnikání veřejnému, zejména obecnímu při zřizování nových obytných domů bylo náležitě přihlíženo.

Dnes ovšem nám nezbývá, než abychom smířili se s tímto zákonem, který nutno pokládati za jisté nutné zlo. A poněvadž bytová tíseň dnes, třeba v první řadě týkala se velkých měst a průmyslných středisk, zasahuje i na venkov, takže i tam se nedostatek bytů velmi silně pociťuje, prohlašuji zde jménem svým i jménem republikánské strany českého venkova, že pro předlohu zákona budeme hlasovati. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Dula: Následující řečník je p. dr. Schieszl.

Posl. dr. Schieszl: Slavné Národní shromáždění!

O předmětu, o kterém dnes jednáme, konal se v neděli v Lidovém paláci v Hybernské ulici tábor lidu, na kterém mluvili členové tohoto slavného Národního shromáždění, referent kol. Jaroš, pan dr. Meissner, kol. paní Ecksteinová a kol. pan Němec. Na tomto táboře jsem se dověděl, že prý naše strana tento zákon v sociálně politickém výboru obstruovala. Přičítám to nesprávné informaci, neboť toto tvrzení vychází z úst pana dra Meissnera, který není členem sociálně-politického výboru. Naše obstrukce, vážení pánové a dámy, spočívala v tom, že jsme navrhli, aby byli slyšeni zástupci majitelů domů. Ti byli slyšeni příštího dne a tím byla celá naše obstrukce hotova. Podali jsme, je pravda, celou řadu pozměňovacích návrhů a myslím, že mohu říci s klidným svědomím, že také celá řada z těchto pozměňovacích návrhů našla své místo v přepracované osnově. Kdyby se mluvilo o obstrukci, tedy by snad nanejvýš bylo možno, některé jiné zjevy projednávání zákona v soc. pol. výboru nazvati obstrukcí. Tak na př. členové republikánské strany, tedy strany koalice, vyžádali si, aby návrh byl vzat s denního pořádku, a trvalo, tuším, týden, než zase návrh se vrátil do sociálně-politického výboru. Pánové, oni to nedělali z důvodů obstrukčních, - výslovně to podotýkám - oni měli pro to věcné důvody, ale vyžádali si pro to celý týden, kdežto naopak naše návrhy nezdržely vůbec jednání sociálně-politického výboru, neboť i ta anketa byla zařazena jako zvláštní schůze. Mohlo by se říci, že jednání sociálně-politického výboru bylo zdrženo i tím, že pan předseda sociálně-politického výboru vyžádal si, aby v jedné schůzi podával předseda ústavního výboru dobrozdání o docela zbytečné otázce ve věci, která nás nemusila naprosto zajímat. Tedy i tím bylo jednání zdrženo, ač to k věci nepatřilo.

Odmítám tedy výtku, že naše strana v této věci dělala nějakou obstrukci, a řekl bych ještě, pokud jde o to, že byli slyšeni interesenti, toto; Hned na začátku činnosti Národního shromáždění, když se jednalo o zákonu o 8hodinové době pracovní, jsem jaksi proklamoval požadavek, aby, pokud možno, vždy o každém zákonu byli slyšeni interesenti, vycházeje z toho předpokladu, že tímto způsobem jest možno, širší veřejnost zainteresovati na pracích Národního shromáždění, že je skutečně možno, získati tím také něco pro jednání ve výborech, a že tím způsobem se také zbavíme eventuelní výtky interesovaných kruhů, že přes jejich hlavy děláme něco, nevyžádaše si ani od nich ani vota.

Na té schůzi jeden z pánů, velmi vážený člen tohoto Národního shromáždění, řekl, že veřejnost, lid, nesmí si dáti vzíti právo kontroly a vlivu na činnost Národního shromáždění. Tedy zde se jaksi přímo proklamuje právo, aby lid, veřejnost přímo účinkovala do Národního shromáždění. My jsme to chtěli učiniti jen tím způsobem, že jsme legální cestou chtěli vyslechnouti zástupce jednoho kruhů interesentů, ale zdá se mi, že by byla činnost Národního shromáždění znemožněna, kdybychom přistoupili k tomu, aby skutečně lid přímo vykonával nějakou kontrolu nebo vliv na činnost Národního shromáždění. K tomu, myslím, že jsou volby. Volby jsou takovým nárazníkovým opatřením, kde se má ten vliv ulice objeviti, ale pak, po dobu volebního období, myslím, že musí Národní shromáždění pracovat v klidu, má-li jeho práce býti cenná. (Tak jest! Výborně!)