Dále vložen odstavec,
že ministr sociální péče pro
místa lázeňská může povoliti
další výjimky z § 8.
V § 12. provedena změna
tím směrem, že obec neb nájemní
bytový úřad za pronajatou místnost
musí platiti majetníku domu (pronajímateli)
náhradu, splatnou jako nájemné, za dobu ode
dne, kdy prošla lhůta k vyklizení, předpokládaje,
že byl byt vyklizen.
Odstavec čtvrtý v §
12. škrtnut a nahražen zněním, že
"o náhradě útrat platí obdobná
ustanovení civilních řádů soudních."
V § 13. mezi první a
druhý odstavec vloženo, že obec při pronajímání
zabraných bytů a místností má
pokud možno přihlížeti k rodinným
a zdravotním poměrům. V tomto směru
byly také činěny námitky. Tedy výbor
i v tomto směru vychází vstříc.
V § 15. ustanoveno, že
nájemce zabraného bytu může obci dáti
výpověď ve lhůtách, obvyklých
v místě.
Do § 20. vložen další
odstavec, a to, že obec musí nájemci zabraného
bytu dáti výpověď, opatří-li
mu ten, komu byt byl zabrán, vhodný a dostatečný
byt náhradní, a za druhé, přestal-li
v obci nedostatek bytů, že musí obec na vyzvání
nadřízeného úřadu politického
dáti výpověď nájemcům
zabraných místností a v § 16. odst.
3.
V § 22. odst. 1. pozměněn
tím způsobem, že obec má ustanoviti
bytovou komisi, složenou mimo předsedu nebo jeho zástupce
z polovice ze zástupců majetníků větších
domů a z polovice ze zástupců nájemců,
kterou zvolí obecní zastupitelstvo, přihlížejíc
podle možností k návrhu příslušných
organisací.
Do § 23. pak vložena věta,
aby přednosta společného bytového
úřadu, pokud je to možno, a jeho náměstkové
vzati byli ze stavu soudcovského.
§ 32. byl škrtnut následkem
změny v § 1. a 20. Dnes se ještě navrhuje,
aby § 34., kde se zmocňuje provedením zákona
celá vláda, byl změněn tím
způsobem: "Provésti tento zákon náleží
ministru sociální péče v dohodě
s ministry spravedlnosti, vnitra, financí, obchodu, veřejných
prací, zemědělství a veřejného
zdravotnictví a tělesné výchovy".
Výbor navrhuje, aby slavné
Národní shromáždění v
pozměněné formě zákon přijalo.
(Výborně!)
Předseda Tomášek
(zvoní): Než přistoupíme k debatě,
přečtu návrh, který mně byl
podán panem kolegou poslancem Johanisem o němž
se zmínil také pan zpravodaj. Návrh zní:
Návrh na změnu § 34. zákona o zabírání
bytů obcemi (tisk 1738):
§ 34. osnovy zákona o
zabírání bytů obcemi budiž změněn
a upraven takto: "Provésti tento zákon náleží
ministru sociální péče v dohodě
s ministry spravedlnosti, vnitra, financí, obchodu, veřejných
prací, zemědělství a veřejného
zdravotnictví a tělesné výchovy."
Návrh jest dostatečným
počtem podpisů opatřen a jest předmětem
jednání.
(Zvoní): Navrhuji,
aby při tomto odstavci denního pořádku
stanovena byla řečnická lhůta
30minutová.
Jest snad proti tomu nějaká
námitka?
(Nebyla.) Není. Prohlašuji
návrh svůj za přijatý a sděluji,
že k slovu se zatím přihlásili členové
Národního shromáždění
Zeminová, dr. Horáček dr.
Scheszl a Marek. Uděluji slovo prvnímu
řečníku zapsanému, kolegyni Zeminové.
Posl. Zeminová:
Slavné Národní shromáždění!
Pan referent podrobně podal zprávu o všech
pozměňovacích návrzích a o
celém tom jednání v sociálně
politickém výboru. Já se chci zabývati
otázkou zákona o zabírání bytů
obcemi z povšechného stanoviska.
Málokterý zákon
byl očekáván s takovou netrpělivostí
a touhou na straně jedné a s takovou netajenou nechutí
na straně druhé, jako právě zákon
o zabírání bytů obcemi. Když
jsem v sociálně politickém výboru
pozorovala tento tichý, ale houževnatý zápas
obou proudů, pochopila jsem, že nadchází
obrat v sociální politice státu. Revoluční
opojení, národní solidarita a ochota všech,
hojiti těžké, nezaviněné rány
válečné, zdá se mně, vyprchala.
Do jisté míry bylo
mně zvláště nepochopitelno stanovisko
národních demokratů, kteří
v otázce zákona o zabírání
bytů měli celou spoustu různých námitek.
Kryli je ovšem hlavně s hlediska zdravotního,
mravního atd., ale zdá se mi přece, že
by právě národní demokracie neměla
zapomínati, že značná část
úředníků, živnostníků
a zřízenců, kteří trpí
úžasnou bytovou nouzí, jest také příslušníkem
jejich strany a že tedy bylo by v jejich zájmu, když
by zákon ten podporovali. Zámožné vrstvy
našeho národa chystají se docela zjevně
k odporu proti předlohám, jež by je v jejich
privilegovaném pohodlí a blahobytu ohrožovaly.
Nutno totiž konstatovati, že v sociálně
politickém výboru, jako v celé řadě
výborů jiných, nadchází situace,
že zásady politické ustupují do pozadí
a že tam, kde jde o hospodářský prospěch
jednoho stavu, koalice se zakolísá, že národní
demokracie šla ruku v ruce se stranou agrární
právě ve výboru sociálně politickém
proti druhým koalovaným stranám. Uznávám
ovšem loyálně, že provedli jsme v uplynulém
období řadu sociálně politických
předloh nesmírného a velikého významu.
(Posl. dr.Stránský: Tato bude také odhlasována!)
Ale přece jenom nás
do jisté míry roztrpčovalo, že nežli
k tomu odhlasování dojde, dochází
k protahování jednání, že se
stále a stále nové námitky vyskytují
a nám to připadá, jako by se měla
propást lhůta 1. listopadu, která pro uskutečnění
tohoto zákona jest nezbytná. 28. říjen,
který tolik svobody a štěstí přinesl
národu jako celku, v mnohém zůstal něco
dlužen člověku. Vlastenectví, demokracie,
republikanismus zůstávají krásnými
slovy. Milionům zůstávají neužitečným
a marným snem a tisícům staly se lacinou
ozdobou, za kterou skrývají sobecké a prospěchářské
své cíle. Musíme si říci jedno:
Buďme k sobě upřímni!
Jako je jedna jen možná
spravedlnost a pravda ve všech otázkách, tak
může býti také jen jediná demokracie.
Ten, kdo jest jednou demokratem v otázce rovnosti národů,
musí zůstati demokratem také v rovnosti občanů
v národě. Činí-li určité
rozdíly v tomto nazírání, svědčí
to o tom, že není demokratem zásadním,
nýbrž demokratem příležitostným,
který je jen tenkrát opravdu demokratem, když
mu to přináší výhody, ale jakmile
sahá se mu na určitá privilegia nebo pohodlí,
přestává býti demokratem a stává
se sobcem. Lid to chápe, že zázraky se nedají
za rok udělat, ale přece jen bolestně neseme
všichni, že máme ve státě statisíce
jednotlivců, kteří pro svobodu národa
ani prstem nehnuli, kteří před rakušáctvím
se plazili, ve válce byli zbabělí a přece
dnes v republice se roztahují a dosud zde volně
svého nepoctivě nabytého majetku užívají.
Jestliže dnes máme strašný
nedostatek bytů, není tím vinen pouze zakrnělý
stavební ruch, nýbrž také úžasné
zbohatnutí - hlavně v městech -tisíců
lidí, kteří drobné a střední
vrstvy národa vytlačili z jejich bytů a zabírali
je sami ve velikém rozsahu pro svoje pohodlí, několik
bytů spojovali a tak krizi bytovou ještě zvyšovali.
Lid to posuzuje docela jednoduše,
říká, kamkoliv přijdete: "Boháči
se měli dobře před válkou, měli
se dobře ve válce i po válce a ze svého
sobectví nechtějí lidovým vrstvám
vůbec nic postoupiti".
Dnes dosud byt o 5-10-15 pokojích
není žádnou zvláštností
a takoví lidé jsou přesvědčeni
o tom, že když tak bývalo kdysi v minulosti,
že musí tak zůstati i v přítomné
době. Nazvali jste, pánové, zákon
o zabírání bytů obcemi krutým,
ale není krutým, hořkým výsměchem,
když vracejí se nám po 4-5 letech strašlivého
utrpení domů lidé ze zákopů,
když vracejí se nám celé řady
legionářů do osvobozené vlasti, kterou
pomáhali svojí silou a energií vybudovávati,
a když mezi tím, co bohatci se roztahují po
velikých bytech, nemáme, kam bychom tyto lidi pod
střechu ukryli? Divíte se potom, pánové
a paní, že nemocná duše národa
po takových zjevech ještě více se rozjitřuje?
Což pohodlí jednotlivcovo je posvátnou nedotknutelností
a utrpení a strádání ohromných
tisíců stává se dnes již tak
všedním zjevem, že se zdá ostatním
lidem nutností? Jistě na stotisíc rodin ve
státě nemá svého vlastního
bytu. Život stává se těmto lidem přítěží,
stává se jim hotovým peklem. Co nám
může vrátiti mír a klid v duši
lidu a národa? Co nám může dáti
radost z práce a ze života? Veliká spravedlnost
pouze, která se nezastaví ani před dveřmi
paláce, ani před sklepním bytem chudého
člověka, ani před fortnou rozsáhlého
kláštera, ani před rozvalinami starých
cihelen a podzemních doupat, kam se ukrylo tisíce
naších lidí, nemajících řádného
obydlí.
V Americe častokráte
dělnická rodina obývá sama pěkný
svůj vlastní domek s krásnou zahrádkou,
nebo má k disposici byt o 3-4 pokojích. U nás
se však myslívalo od jakživa, že nárok
na větší byt může míti jen
zámožný člověk.
Malý výdělek
člověka hospodářsky odvislejšího,
sociální předpojatost a četnější
často rodina předurčila dělníka,
malého živnostníka či zřízence
k tomu, že musel se pravidelně omezovati ve svém
požadavku pohodlí na pouhý jeden pokoj a kuchyň.
A nazval někdo tento život krutým a litoval
těch milionů lidí, kteří celý
život takovým způsobem trpěli? Není
to kruté a nespravedlivé, že pracující
člověk má buď malý, nezdravý
nebo i žádný byt, kdežto lidé bohatí,
kteří prací se neživí, oplývají
všemožným pohodlím, obývají
v nejkrásnějších čtvrtích
města v bytech světlých, vzdušných,
zdravých?
Bytová krize stala se metlou
obyvatelstva po válce. Nejbolestněji ji pociťujeme
ovšem ve Velké Praze, kam se od převratu nastěhovalo
na 100-150.000 lidí. V přítomné době
máme sice asi 1200 bytů ve stavbě, ale co
je to platné, když lidí stále přibývá,
porody se množí jako dosud nikdy a příliv
obyvatelstva je 20krát tak velký, jako by snesl
nevelký dosud stavební ruch?
Pět let lidi rozdělovala
válka, nyní nedostatek bytů trhá nelítostně
rodiny. Muž, odcházející za povoláním,
bydlí jinde, v hotelích a podnájmech, žena
bydlí u rodičů, děti u příbuzných,
ze života nemají nic, jen nepohodlí, z rodinného
štěstí nic, než hořkost a smutné
vzpomínky. Nejsou již postižení v přítomné
době pouze dělníci, ale celá řada
vynikajících úředníků,
právníků atd., kteří byli služební
cestou přiděleni na jiná místa. Mám
zajímavý příklad u nás z Vinohrad,
rady z ministerstva spravedlnosti Vlčka, který osm
měsíců hledá byt, jeho paní
bydlí v Králové Hradci u rodičů,
on sám bydlí v hotelu, jeho dva synové bydlí
každý zvlášť v podnájmu. Jedna
pouze rodina bydlí na čtyřech místech.
Celý plat téměř tohoto nešťastníka
aby připadl vlastně jen na zaplacení činže
při tomto rozervaném způsobu života!
Za války byly uzavřeny
desetitisíce tak zvaných válečných
sňatků. Po demobilisaci se hrnou muži domů,
ale mladé štěstí manželské
není možné, nemohou založiti vlastní
hnízdo - není bytů. Buď se ženou
nebydlí, nebo jsou trpěni leckdes z milostí,
byty jsou přeplněny, jeden druhému je na
obtíž a na překážku.
Z toho vzniká roztrpčenost
a podrážděnost, stupňovaná ještě
vědomím, že kdo se za války povaloval
doma, lichvařil a kradl, že se vzmohl, najal si veliké
byty a po poctivcích, trpitelích a pracovnících,
kteří přišli o všechno, dívá
se jen s pohrdáním.
Na Žižkově bydlí
jeden ze živnostníků pouze ve studeném
krámě. Jeho paní je v jiném stavu;
očekávají příchod porodu v
nejbližších dnech. Uchýlili se do hotelu,
ale, poněvadž porody v hotelích se leckde nepřipouští,
dostali zase z hotelu výpověď. V porodnici
nebylo místa, nikde u známých nemohli získati
bytu; následkem toho v nejbližších dnech
možná dá paní život dítěti
na studených dlaždicích svého krámu,
za poměrně velkého chladna, které
může míti za následek smrt dítěte
i rodičky!
Nebo historie polských židů.
Je nutno, abychom se této bolestné kapitoly dotkli.
Národ náš to nemůže pochopiti,
proč je nepošleme domů, když se ve východní
Haliči již nebojuje. Náš mravní
charakter zde do jisté míry pokazili, živí
se jen lichvařením a jsou tudíž obtížnými
cizinci. Jenom ve Velké Praze máme dosud na 2000
polských židů (Posl. Mattuš: Slyšte!)
a já žádám docela resolutně jménem
domorodého obyvatelstva, aby byli bezodkladně jako
obtížní cizinci bezohledně vypovězeni
nejen z obvodu naší Prahy, nýbrž z obvodu
celého státu (Souhlas.)
Proslulý mistr Ondříček,
skladatel Förster, neocenitelný náš kritik
a spisovatel prof. Šalda 10 měsíců prosili
u bytového úřadu o přidělení
bytu, ale marně. Proto musí přijíti
tento ostrý zákon aby obce měly právo,
lidi beze cti, ohledu a charakteru trochu z jich přepychu
odsunouti a udělati místo těm, kdož
čestně a pilnou prací se živí.
Namnoze se říká, že velkých bytů
není již zde k disposici. V posledních dnech
přišel ministerstvu sociální péče
případ do rukou, že rodina přihlásila
4 pokoje, ale pro své služebné přihlásila
14 pokojů. (Posl. Sladký:Slyšte! Slyšte!)
To jest jisté a určité, že služebné
bydlí v jednom, nejvýš ve dvou pokojích
a že rodina má pro sebe 12 až 13 pokojů,
což je v přítomné době přímo
zločinem na národě.
Na umělce zvlášť
těžce dolehla krise bytová. Ateliery se zabraly
za byty, skladiště či útulky podezřelých
návštěv a malíři a sochaři,
kteří přišli z vojny, ciziny či
vyšli z akademie, mohou bydleti po ulicích.
Celá řada důležitých
úřadů je bídně umístěna.
Referát průmyslového školství
umístěn jest v místnostech, které
se podobají Daliborce. Nejvyšší soudní
dvůr v Brně nemůže začíti
úřadovati, poněvadž pro zřízence
a úředníky nemůže najíti
místnosti v ministerstvu Národní obrany několik
set úředníků, mezi nimi i v šarži
plukovníkův, úřadují po chodbách.(Výkřik:
Vždyť mají 40 domů!) Při tak
ohromném rozsahu ministerstva můžete se přesvědčiti,
že situace vypadá tak, jak uvádím. Chodby
nedají se vytápěti. Jsem zvědava,
jak toto úřadování bude vypadati v
zimě. Dostali jsme v posledních dnech zprávy,
že v Brně chybí byty pro 3.000 úředníků
a zřízenců státních.
Na Slovensku a v Praze jest to ještě
horší. Nedávno stěžovalo si na
2.000 studentů, kteří sešli se na velkém
protestním táboře, že nemají
střechu nad hlavou. Jejich zdraví, možnost
studia i mravnost jsou těžce touto bídou ohroženy.
Řekneme-li však slovo
o zabrání klášterů pro úlevu
těchto trpitelů, hned se křičí,
že vyháníme Boha z kostela. (Hlas: Ať
naše vláda již jednou staví!) Hned
k tomu dojdu. Mluvívá se o tom, když jsme kláštery
nestavěli, že nemáme práva, klášterníky
z klášterů vyháněti. My jsme,
pánové, kláštery nestavěli, to
jest pravda, stavěli je zedníci, technikové,
umělci a právě tyto kategorie lidí
nemají kde bydleti. Nestavěli je důstojní
patres a musíte uznati, že jejích pohodlí
musí ustoupiti poněkud do pozadí. Kdo pracuje,
má právo na byt, kdo lenoší, ať
se uskrovní, nebo, když se mu to nebude líbiti,
ať se odebéře tam, kam chodí nezaměstnaní:
do Švýcar za Emauzáky a důstojným
hrabětem Huynem. (Výkřik: vy bydlíte?)
My jsme čtyři a máme jeden pokoj a kuchyň.
Promluvím jen slovo o tom. Chtěla jsem tyto věci
dopodrobna znáti a šla jsem proto k statistickému
úřadu města Prahy, aby mi vydal seznam klášterů
a seznam osob, které tam bydlí. Řeklo se
mi, že neexistuje, že nemohou mi ho dáti. Odebrala
jsem se do bytového úřadu a žádala
jsem totéž na jednom z radů tohoto úřadu.
Slíbil mi, že žádané pošle
do odpoledne, uplynulo však 14 dní a nedostala jsem
dosud ničeho. Jest v tom přikrývání
jejich pohodlí a já lituji, že v době
tak kritické nemáme správné představy
o tom, jak se v klášterech bydlí. U Sv. Víta
bydlí pár panovníků ve velkých
místnostech a bytech a na Vyšehradě samém
též. "Nechte maličkých přijíti
ke mně", pravil Kristus a my nemáme, kam umístiti
vdovy a sirotky. Uskrovněte se tedy a dejte byty těm,
kdo mají nezbytné nároky na ně a potřebují
jich, a potom nebude tolik sporů a nechutností zde
mezi námi. (Výkřik: Kláštery
dělaly všecko, co mohou, ale židé nedělí
nic!) Tisíce lidí musí nyní v
nutných záležitostech úředních
či obchodních navštěvovati sídelní
město. Neodjedou-li však ještě týž
den, pak marně shánějí byty po hotelích.
Všude jest přeplněno, ani úplatky portýrům
již nejsou nic platny a při tom zůstává
fakt, že celá řada místností
v hotelích bývá obydlena podezřelými
cizinci, kteří pašují zboží
k nám, nebo falešné peníze. Bez řádných
dokladů-žádám vládu, aby nikoho
v Praze netrpěla. Staly se také případy,
že hotely a byty staly se útulkem prostituce. Omlouvají
se tím, že jest potřebí jistého
útulku lásky. Přijde na to, jak si kdo věc
představuje.
My musíme trvati v zájmu
mravnosti a v zájmu řádného bydlení
obyvatelstva na tom, aby takovéto útulky lásky,
ať řemeslné či neřemeslné,
byly prostě zavírány bytovými úřady.
(Výborně!).
Bytů nemáme, ale zedníkův
a tesařů bez práce máme celé
spousty, takže jsme je musili, když jsme ty lidi chtěli
umístiti, poslali do Francie na vybudování
severního jejího území, a mezitím
u nás stagnace ohromná v bytové otázce
nás utlouká. Je viděti, že nedovedeme
opravdu úsporně hospodařit (Výborně!
Posl. Myslivec: Je tady vláda! Ať vláda začne
stavěti! Posl. Kopeček: Má býti lacinější
cement a cihly!) Stát tu iniciativu zde dával,
vláda dává všecky možné
výhody, vy jistě se všichni pamatujete na výklad
ministra sociální péče dra Wintra.
Jednalo se se staviteli a podnikateli, nabízel se také
státní úvěr a všecky možné
výhody, pouze jedna klausule zde byla a sice, až se
domy postaví, že si vláda vyhražuje, aby
vzhledem na výrobní náklady měla právo,
spolurozhodovat o stanovení činží. Právě
to byl kámen úrazu. Páni nechtěli
stavěti, páni chtěli vydělávati
a když dnes nevyděláte 300-500 procent, pak
prostě stavět nechcete. (Výborně!)