Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Průběhem války, kdy klesla způsobem nepoměrným hodnota peněz, zaopatřovací platy a provise hornické naprosto nedostačují ani k nejnutnějšímu živobytí, neřku-li na zvýšené náklady životní, jaké ssebou cenová politika za války přinesla. Aby mohla vyniknouti skutečnost tohoto stavu, je potřebí konstatovati ze statistiky, vydané ještě starou vládou, z roku 1913, že průměrná pense horníka obnáší 257 K 42 h ročně, průměrná pense vdovy obnáší 103 K 69 h (Posl. Zeminová: Slyšte!) a průměrná pense sirotků že obnáší 38 K 05 h (Posl. Zeminová: Měsíčně?) ročně. (Posl. Zeminová: Skandál!)

Tyto poměry přirozeně, když hodnota peněz za války klesla, staly se neudržitelnými, ba zrovna tragickými, tím spíše, že se teď ukázalo, že za stávajících poměrů není naděje, aby cestou jinou, cestou dohody nebo cestou tlaku odborových organisací podnikatelé byli donuceni k vyrovnání a upravení těchto poměrů.

Dalo by se ovšem namítnouti, přes to, že tyto poměry provisionistů hornických jsou velmi nedostatečné proti jiným dělníkům, kteří nemají žádného starobního a invalidního pojištění, že přece tu jest jistý předskok a je to jistý náskok. Nesmí se však zapomenouti, že postavení horníků, jejich účast na národním hospodářství, jejich, řekl bych, fysická i duševní námaha, kterou přinášejí, a risiko životní, které přinášejí svému povolání, zasluhuje mimořádného ohledu, mimořádného opatření se strany státní správy. Horníci od let - najme jejich odborové organisace - domáhali se toho, aby otázka zaopatření pensistů, otázka rent byla náležitým způsobem upravena. Když Národní shromáždění k mému a kolegy Brožíka podnětu na žádost odborových organisací k této věci přikročilo, došli jsme k tomu poznání, že úprava těchto poměrů dá se provésti jenom cestou mimořádnou a cestou nouzovou, poněvadž k finančním nedostatkům, jaké se objevují při zákonu o bratrských pokladnách, druží se neméně důležitá věc a sice organisace bratrských pokladen, která sama o sobě v zásadě jest úplně vadnou. Kdyby mělo Národní shromáždění otázkou základní úpravy bratrských pokladen, tedy organické úpravy, se zabývati, nebylo by včas hotovo a nedoporučovalo by se také, přikročiti k specielní úpravě celého zákonodárství tohoto proto, poněvadž Národní shromáždění a najmě ministerstvo sociální péče jest toho mínění, že dosavadní zákonodárství sociální, pokud se týká zaopatřovacích platů, jest dočasné, že jest provisoriem, jelikož ministerstvo sociální péče chystá všeobecnou úpravu sociálního pojištění, do něhož mají býti vsunuti nejen horníci, nýbrž také i ostatní dělnictvo dosud nepojištěné.

Jde tedy a šlo o mimořádné opatření, opatření nouzové a opatření dočasné, kterým by dnešnímu neudržitelnému stavu co do postavení hornických provisionistů byl učiněn konec a kterým, pokud ta možnost stává, by se postavení jejich upravilo aspoň do té míry, pokud prostředky, které jsou zde k disposici, by tomu dovolovaly. K řešení této záležitosti sociálně-politický výbor svolal v červenci anketu bratrských pokladen a jich zástupců, při kteréžto anketě zástupci bratrských pokladen hájili ovšem stanovisko úpravy nepoměrně širší a hájili také stanovisko úplně jiné organisace bratrských pokladen. Ani prvý, ani druhý podnět nemohl býti přijat vzhledem k tomu, že jde o dočasné mimořádné opatření, že tedy ze základu ani organisace pojištění horníků, ani záležitost úpravy rent nemohla býti vzhledem k neuspořádané valutě upravována trvale. Na základě toho výbor sociálně-politický přikročil k vypracování návrhu zákona, jakožto zákona dočasného, který jest se svou platností jen stanoven na určitou dobu. Zajímavo jest, že základní renty horníků jsou stanoveny již podle stanov starých bratrských pokladen na 200 K ročně. Jest málo jen bratrských pokladen, které tento obnos svými stanovami překročily. Výsledek toho, jaké opatření z toho vyplývá, měl jsem již v úvodu své řeči tu čest, vám předložiti.

Pokud se týká specielně merita věci, chci upozorniti, že dle staré statistiky Rakouska bylo všech bratrských pokladen hornických 135, že měly vůbec v roce 1913 asi 18 mil. 674 tisíc korun příjmů a že vydání veškerá obnášela 16,821.689 korun.

Na provisích bylo z tohoto obnosu vyplaceno pro invalidy 7,537.566 K, pro vdovy a sirotky 2,402.089 K a pro sirotky 592.427 K 84 h. V československé republice je asi 80 procent veškerých podnikův a veškeré výroby, nalézá se v československé republice 67 bratrských pokladen, v nichž je skutečně oprávněných člen 129.400, méně oprávněných členů 4906. Osob provisi požívajících je 58.127, oprávněných žen a dětí je 219.865, jmění vykazovaly tyto pokladny ke dni 31. prosince 1917 celkem 100,800.441 K. Jest ovšem velmi zajímavo, že téměř 90 procent tohoto jmění je nemobilního a že bylo 90 procent tohoto jmění upsáno na válečné půjčky (Slyšte! Slyšte!), takže skutečně bratrské pokladny, majíce přikročiti k úpravě těchto poměrů, ocitají se v situaci velmi prekérní a to z toho důvodu, že pohotových prostředků k tomuto účelu není.

Sociálně-politický výbor ve svém návrhu rozděluje nároky členů ve dvě části, a to nároky členů, které před 1. červencem 1919 staly se splatnými, a těch členů, kteří vstoupili do provise od 1. července 1919, a kteří teprve do provise nastoupí a vychází sociálně politický výbor při tom z následujících předpokladů. Vzhledem k tomu, že horní podnikatelé náležité úpravě pensí hornických se bránili proto, aby nemusili dopláceti na případné deficity bratrských pokladen, vychází výbor z toho názoru, aby ti podnikatelé na úpravu rent těchto pensistů přispívali sami ze svého, kdežto na úpravu rent těch, kteří po 1. červenci 1919 nastoupí do stavu provisionistů, navrhuje sociálně politický výbor, aby náklady ty nesli společně rovnou měrou dle starého vzoru podnikatelé i dělníci.

Sociálně-politický výbor zabýval se také ještě jedním zajímavým podnětem v této záležitosti a to část hutních podniků, najmě Pražsko-železářská společnost a Komárovské železárny, dožaduje se, aby dělnictvo v hutích a průmyslu železářském, které jest současně členstvem bratrských pokladen, bylo z platnosti a působnosti tohoto zákona vyloučeno, a odůvodňuje svůj požadavek tím, že prý by následkem značného zvýšení režijního nákladu nesnesly soutěže. Sociálně politický výbor zabýval se v jedné ze svých schůzí těmito námitkami podnikatelů hutních a usnesl se tyto názory zamítnouti, prostě z toho důvodu, poněvadž není myslitelno, aby dnes mohla býti z platností a působnosti zákona vyloučena celá řada dělníků.

Sociálně-politický výbor navrhuje, aby základní provise pro horníka, pro provisionistu, činila 600 K ročně, polovinu toho obnosu aby činila pro dělnici, dále navrhuje, aby tato provise každého roku, pokud tedy člen dovršuje své členství u bratrské pokladny, byla zvýšena o 24 K ročně, u dělnice pak o 12 K ročně. Dále navrhuje, aby oni dělníci, oni horníci, kteří se stali provisionisty před 1. červencem 1919, požívali základní renty 600 K ročně, zvyšované členskou dobou delší 10 let úhrnem o 30 K pro každé započaté pětiletí, tak že by tato renta těchto provisionistů dostoupila nejvyšší částky 840 K ročně.

Sociálně-politický výbor na podněty, které vyšly z ankety, aby služební doba horníků byla stanovena zákonem na 25 roků, tedy aby bylo v zákoně učiněno opatření, že pense po 25 letech obnáší tolik a tolik, - sociálně-politický výbor na tento podnět mezinárodního sjezdu horníků nepřistoupil, a to z toho důvodu, že jde o mimořádné nouzové opatření a že tedy také ti příslušníci odboru, kteří pracovali v závodech a podnicích déle než 25 let, byli by poškozeni, když by jim ta doba do čekací doby počítána nebyla a když by podle toho nebyla také upravena jejich provise. Sociálně-politický výbor nechal tuto hranici otevřenou, neuzavřenou, a to z toho důvodu, aby u horníků, kteří pracují déle, toto také podle toho obráželo se ve výši renty, která jim bude poskytována.

Ještě jednu zásadní změnu učinil sociálně-politický výbor. Uspořádal dosud neurovnané anebo nízké renty sirotků tím způsobem, že základ položil na čtvrtinu pro dítě, kdežto podle starého zákona byla šestina, a polovinu dávky; když sirotek ztratil oba rodiče, zde sociálně-politický výbor vycházel z předpokladu, aby pokud možno byly renty sirotkův upraveny. Sociálně-politický výbor také poukázal na tu okolnost, že značná část horníků ztrávila mnoho let ve službách vojenských, že tímto postupem také mohlo by dojíti k přesunům a přestupům z vojenských služeb, anebo naopak, a dojíti k poškození jednotlivých horníků, a doporučil proto v § 2., aby se na tyto přídavky vztahovala také platnost zákona ze dne 24. května 1918 č. 270 ř. z., kterým jsou zabezpečeny renty horníků, kteří konali povinnost vojenskou a po případě také v této povinnosti vojenské stali se invalidními.

Konečně sociálně-politický výbor řídil se tou zásadou, aby pro platnost tohoto zákona pro příslušníky států cizích platila reciprocita, a to tím způsobem, že příslušníkům cizích států, kteří mají trvalé bydliště v cizině, náleží mimořádný přídavek podle zákona jen tehdy, zachovává-li jejich stát vůči příslušníkům československým vzájemnost. Chci jenom na jednu věc upozorniti slavné Národní shromáždění, a to na otázku velmi důležitou. Oba dva páni navrhovatelé vycházeli z předpokladu, má-li se přikročiti k úpravě rent pensistů a provisionistů hornických, že je potřeba, aby organisace pojištění byla nějakým způsobem upravena a to prostě z toho důvodu, poněvadž jednak máme závody, které nejsou aktivní a u nichž není dobře možno očekávati, že by snesly zvýšené zatížení, jednak jest celá řada závodů, které již jako takové přestaly existovati a kde existuje jen bratrská pokladna s liquidními rentami. Jeden názor byl, aby bratrské pokladny byly sloučeny v revírní a revírní pokladny aby sloučeny byly v jednotu bratrských pokladen, která by vzájemná risika vyrovnávala. Tento návrh nebyl sociálně-politickým výborem přijat, nýbrž byl přijat návrh, kterým se zřizuje pro toto opatření ústřední zaopatřovací fond při Úrazové pojišťovně dělnické.

Tento ústřední zaopatřovací fond má říditi správní výbor, který se skládá z 9 členů a stejného počtu náhradníků, a to ze 6 členů zástupců dělnictva a ze 3 zástupců zaměstnavatelů. § 7., který se této záležitosti dotýká, stanoví, že aspoň 3 zástupci členů bratrských pokladen a jich náhradníci musejí býti aktivními členy bratrské pokladny, neboť je možno, aby k zastupování zájmů dělnictva povoláni byli také nečlenové bratrských pokladen, najmě zástupci organisací, zejména zástupci organisací odborových. Tento ústřední zaopatřovací fond, zřízený při každé územní úrazové pojišťovně, má jednak vésti předpisování, přehled a příjem příspěvků, má je také vymáhati a má určovati příspěvky, které jednotlivé bratrské pokladně mají býti vyměřeny.

Nemohu, nechtěje zdržovati schůzi Národního shromáždění, než návrh zákona, který jest Národnímu shromáždění sociálně-politickým výborem předložen, co nejvřeleji doporučiti jakožto opatření naléhavě nutné, opatření nezbytné a za něž, myslím, budou desetitisíce nevinných, v bídě trpících horníků-pensistů, jejich vdov i sirotků Národnímu shromáždění vděčny.

Předseda: K slovu není nikdo přihlášen. Debata je skončena, přistoupíme k hlasování. Prosím pány, aby zaujali svá místa.

Poněvadž není podán žádný pozměňovací návrh, dám, nebude-li proti tomu námitek, hlasovati o zákonu najednou. (Námitky nebyly.) Námitek není, tedy povedeme si, jak jsem právě uvedl. Kdo souhlasí s §§ 1. až 16. incl., jakož i s nadpisem zákona, jak jsou obsaženy ve zprávě sociálně politického výboru, prosím, aby povstal. (Děje se.) To je většina. § 1. - 16., jakož i nadpis zákona jsou schváleny.

Přeje si pan zpravodaj ke druhému čtení slova?

Zpravodaj posl. Laube: Prosím, aby v § 8. slovo "ministr sociální péče ve shodě s ministerem veřejných prací." bylo opraveno na správné s "ministrem."

Předseda: Jinak nic?

Zpravodaj posl. Laube: Jinak nic.

Předseda: Kdo souhlasí s přijatým právě zákonem v prvém čtení, s malou korekturou v § 8. místo "ministerem" - "ministrem", také v druhém čtení, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina. Zákon jest schválen také ve druhém čtení, a tím tento odstavec denního pořádku jest vyřízen, a přistoupíme k poslednímu, jímž jest:

6. zpráva sociálně-politického výboru s osnovou zákona o drahotních příplatcích k úrazovým důchodům (tisk č. 1716).

Zpravodajem jest p. kolega Laube. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. Laube: Vážené Nár. shromáždění! Také tento zákon je nouzovým zákonem, je zákonem nejvýš nutné potřeby. A sice mohu zde zase jenom citovati fakt, že již starý zákon v úrazovém pojištění dělníků z r. 1887 sám ve své platnosti neznamenal nikterak valného zabezpečení úrazových rentistů. Ukazuje to sama statistika úrazových pojišťoven pražské a úrazové pojišťovny brněnské, z nichž pražská vykazuje, že průměrná výše ročního důchodu je 367 K pro zraněného, v Brně pak jenom 337 K. Tedy tato skutečnost, která již v dobách mírových, když hodnota peněz byla náležitá, sama o sobě ukazuje, že již v tehdejší době tyto renty byly nedostatečné, tím nedostatečnější se ovšem objevila, když hodnota peněz klesla sotva na desetinu a kdyžtě dělníci a jich pozůstalí, buď vdovy nebo sirotci, ascendenti, tedy příbuzní, když tito na tomto základě berou od úrazových pojišťoven rentu. Ukázalo se, že tyto renty jsou naprosto nedostatečné, že neodpovídají v pravém slova smyslu nejnutnějším potřebám, neřku-li aby mohly plně uhraditi náklady životní.

Sociálně-politický výbor jednal o této věci a došel k tomu poznání, že by bylo potřebí nouzového opatření ve prospěch úpravy tohoto křiklavého nedopatření zákona, resp. nouzového opatření dočasného, opatření, kterým by úprava rent těchto důchodců a úprava rent vdov a sirotků, po případě ascendentů byla provedena. Sociálně-politický výbor vycházel ovšem z předpokladu, že hranicí, kde možno konstatovati velmi nízkou rentu, že hranicí tou jest 30. červen 1917, poněvadž od 1. července 1917 vešla v platnost osnova zákona ještě za starého Rakouska, kterým byly hranice příjmové nepoměrně proti staré době zvýšeny. Vedle toho také jaksi tato hranice, 30. červen 1917, jest hranicí, od které vlivem a tlakem odborových organisací počalo poněkud stoupání mezd v závodech a podnicích, a do té doby pro všechny ty, kteří utrpěli úraz a byli skutečně poškozeni, přirozeně se objevuje naléhavá nutnost, aby jejich úrazové důchody byly mimořádnými příplatky nebo mimořádnými opatřeními upraveny Sociálně politický výbor vycházel z předpokladu, že může jíti jen o dočasné nouzové opatření, a stanovil konečnou hranici zákona na den 30. září 1921 s platností od 1. října 1919. Zákon sám nejedná jen o zraněných úrazové pojišťovny pražské a brněnské, nýbrž zákon má také na mysli ony pojištěnce, kteří náleželi dříve úrazové pojišťovně železniční ve Vídni, tedy odborové, úrazové pojišťovně a potom Úrazové pojišťovně hornické ve Vídni. Vedle toho musí zákon bráti zřetel také k oněm podnikům, které na základě paragrafu 4. zákona o úrazovém pojištění byly z povinného pojištění vyloučeny.

Dále zákon zabírá ony podniky, které měly, jak jsem již citoval, v paragrafu 4. své vlastní pojištění. Zákon je budován na základě, aby všichni dělníci zranění, kteří při provozováni podniku ležícího v nynějším území republiky Československé a podléhajícího úrazovému pojištění, před 1. červencem 1917 utrpěli úraz, dostávali příplatek k důchodu. Tedy zákon tu má na mysli, aby se opatření na úlevu těchto důchodců týkalo specielně jen těch, kteří úraz utrpěli v podnicích v obvodu Československé republiky.

Příplatek k důchodu byl stanoven teprve od 42 % ztráty výdělečné schopnosti, nebo jinými slovy: od 25 % výše náhrady, kterou zákon stanoví. Tímto způsobem má postupovati příplatek důchodový, a sice tak, že při ztrátě 42 % až do 66 ²/₃ % náleží oprávněným osobám příplatek 30 %, při ztrátě vyšší než 66 ²/₃ % až do 83¹/₃ % příplatek 40 %, při ztrátě nad 83 ¹/₃ % příplatek 50 %.

Vychází se tu z předpokladu, že čím kdo více jest zraněn, čím kdo tedy méně má schopnosti, aby se věnoval svému povolání a tedy výdělku pro svou existenci, tím že jest potřebí účinnější péče se strany zákonodárce. Totéž stanovisko zachovává zákon i, pokud se týče příplatku k důchodu vdovám, rodičům, sirotkům oboustranně osiřelým. Stanoví, že vdovám a rodičům má býti stanoven příplatek 50 %, sirotkům 30 % a sirotkům oboustranně osiřelým 50 % z důchodu, kterého požívají.

Vedle toho jest zajímavé a důležité ustanovení, že důchodcům úrazové pojišťovny, kteří tedy náleželi úrazovým pojišťovnám územním v Praze a v Brně, bude z moci zákona tento příplatek přiřknut. Pokud však jde o důchodce z Odborové úrazové pojišťovny rakouských železnic a z Úrazové pojišťovny hornické ve Vídni, náleží příplatek pouze, podá-li poživatel důchodu u územní úrazové pojišťovny dělnické, neb u správy podniku, příslušné podle předešlého odstavce, do 6 měsícův ode dne, kdy nárok na příplatek vznikne, žádost za přiznání příplatku, opatřenou doklady, prokazujícími nárok.

Nejde o nic jiného než o ten fakt, že obě dvě úrazové pojišťovny, které měly sídlo ve Vídni, nepředaly všechna akta, a není také naděje, že by všechna akta byla včas předána. Bude tedy v tomto případě nutno, aby žadatel sám předložil ony doklady, kterými by nárok svůj mohl odůvodniti.

Obmezující ustanovení o příplatku jsou taková, že příplatek náleží pouze těm, pokud důchod sám anebo důchod i s příplatkem nepřesahuje ročně u zraněného 1800 K, u pozůstalých úhrnem 900 K.

Pokud jde o důchody z úrazův, utrpěných při provozování podniků železničních, započítávají se do částky, uvedené v odstavci prvním, též výslužné, běžný dar z milosti, drahotní přídavky (výpomoci a pod.) k výslužnému a běžným darům z milosti, z řádného výslužného však pouze 75 %.