Zpravodaj posl. dr. Bouček:
Navrhuji, aby nadpis § 6. "Řízení
mandátní" byl škrtnut, poněvadž
bychom přišli do kolise s § 9. Dále, aby
v § 14., odst. 3. místo instrumentálu "příslušným"
zůstal nominativ "příslušný".
V odst. 4., aby bylo vypsáno "pěti"
místo číslice 5. Dále v § 16.,
řádce 4. musí býti vsunuto slovo "spáchaných".
V odst. 2. místo "vznésti odvolání",
aby bylo "podati odvolání". V odst.
2., aby druhá věta byla takto stylizována:
"V řízení pro čin trestní
může se veřejný žalobce odvolati,
nebylo-li ručení vysloveno". Tedy jest to jen
správnější stylizace. V následující
větě a sice: "ohlášení a
provedení odvolání..." odpadnou slova
"proti soudnímu rozsudku", poněvadž
jsou vyjádřena v předchozí větě,
"a další řízení řídí
se podle ustanovení trestního řádu
o odvolání z výroku o trestu" místo
"v otázce trestu". V § 17. řádce
2. místo slov "v těchto případech"
budiž "v tom případě".
Dále v řádku
5. téhož § 17. místo "trestního
činu" budiž "trestného činu".
Dále má zníti: "při němž
lze uznati na ztrátu živnostenského
oprávnění" a nikoliv "živnostenských
oprávnění", a následovalo by
"nebo na dozor ve výkonu živnosti nebo hospodářství
zemědělského". Dále má
býti: "19. odst. čtvrtý"
místo chybně vytištěného "třetí".
V § 18. str. 6. poslední
řádek místo: "za války"
"od počátku války".
V § 21. třetí
řádek zdola, odst. 1. místo: "jmenuje
je" "jmenuje přísedící".
V § 24. odstavec pátý
místo: "přísaha jednou složená
platí....", "Přísaha přísedícím
složená platí....." (Hlas: Kdo to korigoval?)
Prosím, já jsem to dostal teprve dnes. (Posl.
dr. Franta: To jest to, že dostáváme jednotlivé
návrhy zákonů a ihned o nich jednáme!)
Věc jest velmi naléhavá, nebýti lichvy,
nemusili bychom se tím zabývati.
§ 28. Stanné právo.
Místo "v dohodě s vrchním státním
zástupcem" - "ve shodě", v
odst. druhém....."u dotčeného lichevního
soudu" - "u lichevního soudu, o
který jde."
Nadpis § 29. "Ustanovení
závěrečná a přechodná"
- místo závěrečné a přechodné".
§ 29. odst. 1. nechť zní:
"Vláda jest oprávněna, stanoviti nařízením,
že některé obvody se vylučují
z působnosti tohoto zákona". Jest to jen přehození
slova.
V § 30. byla vynechána
tři slova. Má zníti: "Zákon tento
nabývá účinnosti sedmým dnem
po vyhlášení, a to i při trestných
činech, spáchaných "před tímto
dnem", avšak po 28. říjnu 1918".
§ 31. "Vykonati tento zákon
ukládá se ministrům...."
Předseda
(zvoní): Kdo souhlasí s přijatým
zákonem v prvním čtení s korekturami
textovými a to v § 6, kde odpadá nadpis, dále
v §§ 14., 16., 17., 18., 21., 24., 28., 29., 30. a 31.
a to s korekturami, právě teď doporučenými
p. zpravodajem, také ve druhém čtení,
prosím, aby povstal. (Děje se.)
To je většina. Zákon
je schválen také ve druhém čtení.
Resoluce vyřídíme až po vyřízení
odhlasování zákona druhého.
O zákonu druhém budeme
hlasovati, jak jsem uvedl, a to nejprve v článku
I. podle zprávy výborové, potom v článku
II. tak, jak je obsazen ve zprávě výborové,
a potom o dodatečném návrhu p. kol. dra Matouška
a konečně o čl. III. a nadpisu zákona.
Kdo souhlasí s čl.
l. druhého zákona tak, jak je obsažen na str.
9. až 19. zprávy výborové, prosím,
aby povstal. (Děje se.)
To je většina. Článek
I. je schválen podle zprávy výborové.
Kdo souhlasí s čl.
II. podle zprávy výborové a to s větou:
"Zákon tento nabývá účinnosti
sedmého dne po vyhlášení, prosím,
aby povstal. (Děje se.)
To je většina. Také
čl. II. je schválen.
Kdo souhlasí teď s doplňovacím
návrhem p. kol. Matouška, aby článek
tento byl doplněn těmito dvěma větami:
"Platnost zákona stanoví se na rok. Ministr
spravedlnosti se zmocňuje, aby platnost zákona prodloužil
nařízením na další rok, nezmění-li
se poměry, jež zákon vyvolaly," prosím,
aby povstal.
Kdo souhlasí s tímto
doplňovacím návrhem, prosím, aby povstal.
(Děje se.)
To je menšina. Návrh
je zamítnut.
Kdo souhlasí s čl.
III. zákona druhého jakož i nadpisem jeho,
prosím, aby povstal. (Děje se.)
To je většina. Článek
III., jakož i nadpis zákona jsou schváleny.
K druhému
čtení přeje si pan zpravodaj slovo?
Zpravodaj posl. dr. Bouček:
V § 18. jest vynecháno v 5. řádce slovo
"pachatel." Za slovo "poškodil-li," má
se vsunout slovo "pachatel." Odstavec 6. již byl
korigován a jest doplněn. V § 19. v třetí
a čtvrté řádce má býti:
"Když se trest ukládá, může
býti též uznáno, že živnostenské
oprávnění se ztrácí na vždy
nebo na určitou dobu, nebo jde-li o reálnou živnost,
že se zapovídá...." místo slov
"u reálné živnosti." V § 20.
v druhé řádce místo "vyřknouti"
má býti "vysloviti." V § 21. odst.
3. musí býti místo znaménka "§"
vypsáno slovo "paragraf." V nadpisu § 24.
místo "majitelů podniků" musí
býti "majitele podniku."
Předseda (zvoní):
Kdo souhlasí s přijatým právě
zákonem v prvním čtení s korekturami,
které teď doporučil pan zpravodaj, a to v paragrafu
18., dále v paragrafu 19, 20, 21, potom v nadpisu paragrafu
24, také ve druhém čtení, prosím,
aby povstal. (Děje se.)
To jest většina, zákon
jest schválen také ve druhém čtení.
Nyní přistoupíme
k resolucím. Pan zpravodaj doporučuje dvě
resoluce. První zní: "Vláda se vyzývá,
aby nejdéle do tří neděl předložila
Národnímu shromáždění
osnovu zákona o potírání lichvy lidskou
prací."
Druhá resoluce zní:
"Vláda se vyzývá, aby nejdéle
do tří neděl předložila Národnímu
shromáždění osnovu zákona o potírání
lichvy při pachtu."
Kdo s těmito resolucemi, panem
zpravodajem doporučenými, souhlasí, prosím,
aby povstal. (Děje se.)
To jest většina, obě
resoluce jsou schváleny a tím tento odstavec
denního pořádku jest vyřízen.
Přistoupíme k bodu poslednímu, totiž
ke
4. zprávě právního
výboru o vládním návrhu zákona
o podmíněném odsouzení a
podmíněném propuštění.
Tisk číslo 1714.
Zpravodajem jest pan kolega dr.
Bouček. Uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Bouček:
Slavné Národní shromáždění!
Snad ještě nikdy v životě jsem tak rád
nemluvil jako dnes.
Mám odůvodniti návrh
zákona, který patří k nejkrásnějším
vymoženostem moderní kriminalistiky. Že to jest
zákon dobrý, o tom vás přesvědčí
již prostě ta úvaha, že jej mají
téměř veškeré moderní
státy a že v Rakousku ne a ne se ho domoci. Myslím,
to že jest dobrým doporučením osnovy
zákona, o kterou jde.
Jaká jest základní
myšlenka zákona o podmíněném
odsouzení? Nejtěžší pochybnosti
měli kriminalisté, pokud jde o trestání
osob mladistvých. Vím, že kriminály
jsou vlastně vysokou školou pro výchovu zločinců.
A tu se přirozeně vnucovala myšlenka, jak by
bylo možno učiniti zadost požadavkům právním
po potrestání vinníků a přece
jen nevydat, zejména mladistvé osoby, zkáze
mravní, které nezbytně propadají v
našich žalářích. A tu prostě
moderní kriminalistika řekla si toto: Jaký
účel má trest? A odpověď zněla:
Jedním z účelu jest zesíliti zrážlivé
představy, které by odvracely člověka
od spáchání zločinu. Všeobecná
pohrůžka trestem, rozumí se, že takovéto
zrážlivé představy vzbuzuje, ale myslelo
se, jak při osobách, které se již dopustily
trestního činu, mohla by se zesíliti zrážlivá
představa, a tu se dospělo právě k
instituci podmíněného odsouzení. Řeklo
se: Když někdo se již dopustil trestného
činu a mohu-li předpokládati, že tu
nemám před sebou habituelního zločince,
nýbrž člověka, který se ještě
může napraviti, tedy snad stačí, když
tu pohrůžku nějakým způsobem
zostřím, t. j. když po případě
vyslovím odsouzení a vyslovím také
trest, ale řeknu mu zároveň: Já tě
teď do kriminálu nepošlu, budeš-li se chovati
po určitou dobu způsobem nezávadným.
Považte teď, prosím, velectění
pánové, jak nyní se utváří
duševní rozpoložení toho člověka!
On se na př. dopustil krádeže, propadl již
vlastně trestu, soudce je oprávněn, aby nejen
jej odsoudil a vyřkl trest, nýbrž poslal jej
i do žaláře, ale ten soudce mu řekne:
Já jsem přesvědčen o tobě,
že nejsi zločinec, nýbrž že jsi se
jen dopustil trestného činu, ale budeš-li se
chovati řádným způsobem po dobu 2-3
let, budu míti za to, že není potřeba,
na tobě trest vykonati. Zde již není hroženo
nějakým trestem všeobecně, nýbrž
ten člověk po 2 nebo 3 léta, po která
trvá osvědčovací lhůta, pořád
chodí s vědomím: Musím se chovati
dobře, sic, kdybych se dopustil nového trestného
činu, ten soudce nový nejen že by mne tím
tíže potrestal, poněvadž mám býti
již po druhé trestán, nýbrž také
ten první trest, o kterém ví, jak vysoko
byl vyměřen, bude na mne vykonán. To je tedy
základní myšlenka instituce podmíněného
odsouzení.
Vyvíjela se dvěma určitými
formami a již důvodová zpráva velmi
případně poukazuje na rozdíl mezi
institucí angloamerickou a mezi institucí kontinentální.
V Anglii bez zvláštního zákonného
podkladu, a řekl bych, přímo proti zákonu
angličtí soudcové, kteří jsou
přímo neobmezení, prostě postupovali
tím způsobem, že v případech,
kde šlo o nepatrný trestní čin, užili
svého ohromného práva, které jim náleží,
a dali obžalovanému prostě nějaké
napomenutí a řekli mu: "Odejdi, já tě
neodsoudím. Vím sice, že jsi to udělat,
ale byl to jen chybný krok a myslím, že není
potřeba, abych tě vůbec odsoudil. Odejdi,
ale dovím-li se, že jsi se znovu provinil, předvolám
si tě a řádně tě potrestám."
To byla základní myšlenka, která ovládala
anglické zákony z roku 1879 a 1887. Anglický
soudce přesto, že nabyl přesvědčený
o vině obžalovaného, nevynesl rozsudku. Zprostiti
obžalovaného nemohl, poněvadž nabyl přesvědčený,
že se trestního skutku dopustil, ale on prostě
odepřel vynésti rozsudek.
Nastalo nápodobení
těchto institucí na kontinentě a byl to zejména
slavný senátor francouzský Béranger,
který myšlenku podmíněného odsouzení
chtěl míti ve Francii zákonně provedenu.
Již v letech osmdesátých prováděl
velmi ostré zápasy o tuto instituci, ale došlo
k uzákonění jeho osnovy až teprve roku
1891, když již před tím na základě
snah Bérangerových Belgie tento zákon byla
přijala.
Kontinentální zákonodárství
a pod jeho vlivem anglický zákon z roku 1907 postavily
se na stanovisko, že soudce má sice vyřknout,
že obžalovaný je vinen, že má také
vynésti rozsudek, ale že může výkon
trestu odložiti, jestliže se obžalovaný
po určitou dobu způsobem nezávadným
bude chovat. Tedy to je vývoj a dnešní stav
zákonodárství. V teorii pak byly sváděny
různé půtky v podstatě o tyto věci,
kterých se chci dotknout. Jaké musí býti
předpoklady v osobě obžalovaného, aby
mohlo býti podmíněno odsouzení?
Jedna skupina kriminalistů
žádá naprostou zachovalost a na toto stanovisko
staví se také celá řada zákonů,
na př. právě zmíněná
loi Béranger. Jiná skupina kriminalistů tvrdí,
že není potřebí, obmezovat užití
podmíněného odsouzení jen na takové
osoby, které dosud nebyly trestány, nýbrž
že lze užíti také instituce, kterou nazýváme
promlčením recidivy, a odůvodňuje
to tímto způsobem: Jestliže někdo byl
odsouzen, ale jestliže po dlouhou řadu let - bývá
to na př. 5 let při přestupku, osnova připouští
tuto gradaci, nebo při zločinu 10 let - jestliže
chová se po tuto řadu let nezávadně,
nelze seznát příčiny, proč
by této výhody zákona nemohlo být
i při takovémto člověku užito,
jestliže nastávají určité podmínky,
dle kterých soudce usuzuje, že by výhoda tato
obžalovanému mohla být poskytnuta.
Další sporná otázka
byla, při kterých trestných činech
lze podmíněně odsouditi, a tu zase setkáváme
se s nejrůznějšími názory; na
př. řeklo se: ne při zločinech, jenom
při středních a nejmenších trestních
činech, tedy při přestupcích nebo
přečinech lze užíti této výhody.
Jiná skupina stála na stanovisku jiném: že
nestojí to za to, - poněvadž tresty, které
se na přestupky ukládají, jsou nepatrné
- aby celý aparát, který při podmíněném
odsouzení musí býti do pohybu uveden, do
pohybu být uváděn.
Třetí sporná
otázka byla: jaké tresty lze odložiti? Jen
tresty na svobodě, anebo také tresty peněžité?
Názory pro a proti. Na příklad při
trestech na svobodě stojí určitá skupina
kriminalistů na stanovisku, že nemají býti
odkládány, na příklad tresty těžkého
žaláře, v Německu Zuchthaus atd.
Další otázka byla,
jak dlouhá má býti lhůta osvědčovací.
V Anglii neměli původně vůbec nic
ustanoveno. Někteří varovali před
příliš krátkými lhůtami,
někteří zase před příliš
dlouhými lhůtami a právem před příliš
dlouhými lhůtami, stejně právem před
příliš krátkými lhůtami,
poněvadž my chceme přece, aby ta zrážlivá
představa, to vědomí, že každou
chvíli mohu se dostati do kriminálu, že trest
může býti na mne vykonán, aby to vědomí
nebezpečí hrozícího toho člověka
delší dobu při mravnosti udržovalo. Ale
také příliš dlouhá doba se neodporučuje,
poněvadž jednak ten člověk pozbývá
možnosti, dosíci v dotyčné době
té výhody, aby se řeklo: Všechno je
smazáno, já nebyl ani trestán! A konečně
v dlouhé době také vybledne prostě
ta představa hrozícího trestu. Tedy také
zde jest úkolem zákonodárství, aby
vždycky rozumným způsobem hledělo najíti
pravou cestu. Další otázka byla: Co s takovým
člověkem, který podmíněně
byl odsouzen?
Jest zajímavo, že Anglie,
která svůj probation - systém přijala
z Ameriky, že anglické zákonodárství
z r. 1 879 a 1887 o nějakém probation - systémů
v zákoně nic nepovídá. To souvisí
s tím, že Angličané jsou vůbec
proti policejnímu dozoru a tam ten ochranný dozor,
jak jej osnova zákona našeho přijímá,
nebyl ještě prostě nijak upraven. Bývalo
by došlo jen na policejní dozor a, protože Angličané
jej perhoreskovali, proto ten, kdo byl podmíněně
odsouzen, pod žádným dozorem nebyl.
Další otázka:
jaké mají býti podmínky pro ztrátu
výhody podmíněného usouzení?
Jedna skupina kriminalistů říkala: Jen když
někdo nového trestního činu se dopustí.
Druhá skupina: jen když se dopustí určitého,
těžkého trestného činu, na př.
přečinu, po případě zločinu
a konečně třetí skupina říkala:
Ne, nemusí se někdo proviniti proti trestnímu
zákonu a přece může soud nabýti
přesvědčení, že ten člověk
není hoden výhody, která mu byla poskytnuta.
Na př. oddá se nemravnému, zahálčivému
životu, pijáctví a to již nasvědčuje
tomu, že ten člověk vlastně neměl
býti učiněn účastným
výhody, kterou mu zákon přiznává.
Nyní naskytla se otázka další, jaký
měl býti následek, když se odsouzenec
osvědčil? Má býti za to pokládáno,
že trest si odpykal, - a to jest stanovisko na př.
francouzského a belgického zákona - má
se předpokládati, jako by vůbec nebyl býval
nikdy odsouzen? Konečně poslední sporná
otázka: kdo má vysloviti, že se odsouzenému
přiznává výhoda podmíněného
odsouzení? Otázka ta jest hodně epinésní
při porotě. Bylo by nejpřirozenější
dle mého názoru, - přiznávám
však, že jsem přes odpor p. ministra a těch
jeho spolupracovníků, jinak velmi vynikajících,
tu myšlenku svou nemohl uskutečniti - kdyby prostě
byla položena otázka, kterou by dotázání
byli porotci, zdali u obžalovaného takové podmínky
dány jsou, pro které by mohl, aneb měl býti
účastným výhody podmíněného
odsouzení. Proti tomu arci se namítá, že
vlastně u nás na př. porota nemá naprosto
žádného vlivu na trest. To není tak
úplně správné, poněvadž
přiznání polehčujících
nebo přitěžujících okolností
může velmi účinným způsobem
zasáhnouti do trestu, neboť ustanovuje rámec,
ve kterém trest soudem vyslovený musí se
pohybovati.
V tom, co jsem řekl, jest
vystižen ovšem velmi stručně vývoj
zákonodárství a stavu teorie. - Já
mohu říci jenom, že jest mi velmi líto,
že nemůžeme tomuto zákonu věnovati
aspoň dvě schůze, ve kterých bych
vám bych jenom já řečníkem,
já bych vám toho tak rád tolik napovídal
o této pěkné instituci a myslím, že
bychom všichni měli z toho něco, ale nezbývá
mi nyní, než abych zabýval se konkrétně
tímto zákonem. Zákon, který vám
předkládá pan ministr spravedlnosti, stojí
na stanovisku, že má dojíti k odsouzení,
když někdo shledán byl vinným a že
má býti vysloven trest také. Tedy nepřijímá
onoho stanoviska, které bylo původně v Anglii
zastáváno. Jest však zajímavo, jakým
způsobem má soudce řešiti si otázku,
zdali může užíti podmíněného
odsouzení? Zde zákon praví - a myslím,
že jest to dobré a jsem rád, že jsem s
tímto návrhem prorazil: "Soud může
odložiti výkon trestu peněžitého
a trestu na svobodě, nepřesahujícího
dobu jednoho roku, má-li z podstatných důvodů
za to, že odsouzený povede pořádný
život a že tudíž výkonu trestu není
zapotřebí." Tu není možno, aby
soudce počínal si příliš libovolně.
On musí sobě položiti prostě otázku:
jsou dány takové předpoklady, že mohu
mysliti, že obžalovaný povede řádný
život a nemusí trest vykonat? Jestliže tuto otázku
bude si moci zodpověděti kladně, pak mu dána
také direktiva, že nesmí obžalovaného,
přesto, že jej odsoudil, dáti do kriminálu.