Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Soudy, až budou prováděti tyto zákony, jistě přičiní se také o to, aby poučováním vychovatelsky působily na občanstvo a na provinilce. Já výslovně požádám ještě jednotlivé soudce, aby poučovali o tom, jak nebezpečný stav byl nynějším zdražením všech životních potřeb zaveden a že jest v zájmu státu, aby tento stav byl co možná brzy napravován.

Pan kol. Hrizbyl poukázal na to, že dějí se nesprávnosti v účtech, zejména v účtech na uhlí. Já si dovoluji poukázati na § 14. nového zákona, který pamatuje na tyto nesprávné údaje a který ustanovuje:

"§ 14. 1. Kdo úmyslně v účtech, závěrečných listech, dodávkových listech, průvodních listech o zboží, nebo podobných obchodních papírech, nebo v obchodních knihách udá nesprávně nebo neúplně cenu předmětu potřeby, neb okolnosti, důležité pro určení jeho hodnoty, bude potrestán - není-li čin přísněji trestný - pro přestupek vězením od čtrnácti dnů až do šesti měsíců.

Vedle trestu vězení může být uložen trest peněžitý do dvaceti pěti tisíc korun.

2. Pachatel bude potrestán - není-li čin přísněji trestný - pro přečin tuhým vězením od tří měsíců do dvou let, spáchal-li jej ve velkém rozsahu.

Vedle trestu vězení lze uložiti trest peněžitý do dvou set tisíc korun."

Tedy tomuto přání a tomuto podnětu již zákon úplně vyhovuje.

Kromě toho bylo poukazováno na to, že jest potřebí stíhati také lichvu s byty; ale i tu nyní již zákon vyhovuje potřebě této a ustanovuje v § 8.:

"Kdo, využívaje mimořádných poměrů, vyvolaných válkou, žádá částky zřejmě přemrštěné, nebo dává ji sobě nebo jinému poskytovati nebo slibovati jako nájemné z nemovitostí, sloužící přímo nebo nepřímo k ukojení životních potřeb lidí a domácích zvířat, anebo za propůjčení k stejným účelům sloužících věcí movitých" - tím jest míněn nábytek a zejména byty pro studentstvo i garçonské byty - "ať s osobními úsluhami a jinými úkony nebo bez nich" - posluha, malé vyvarovaní, které se ve studentských a mládeneckých bytech poskytuje - "dopouští se přestupku" atd. Zákon chce i po této stránce zjednati nápravu a jistě že poskytne ochrany těm, kteří by byli vykořisťováni.

Mluvilo se také o lichvě s pozemky. Na pozemky se tento zákon nevztahuje, ale podnět jest mně milý a jistě že tohoto podnětu pana dra Matouška bude si povšimnuto.

Doufám, že při vykonávání těchto zákonů bude nám nápomocno také ministerstvo financí, které slibuje, že v brzké době uvalením nové daně z majetku a stíháním válečných zisků bude odnímati těm kořistníkům právě výtěžek jejich zlé činnosti a tím je zbaví radosti z toho, čeho dosáhli svým trestným podnikáním. Doufám, že to bude také jednou z těch pomůcek, které budou přispívati k odstraňování nynější touhy po mamonu.

Ostatně ubezpečuji pány, že celé vládě bude příjemno, když zákon tento bude míti příznivý účinek tak, aby mohl býti odstraněn. Radostným dnem bude vládě a zejména mne, až budeme moci říci: Tohoto zákona není potřebí, poměry jsou tak normální, že jest možno jej zrušiti. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan kol. Votruba Vilém.

Člen N. S. Votruba Vilém: Slavné Národní shromáždění!

Oba zákony lichevní, které právě projednáváme, diktovány byly nynějšími poměry. Nynější poměry - hospodářské si je vynutily. Jsou výkřikem zoufalství naší justiční správy nad tím, že až dosud pomocí platných předpisů a zákonů nepodařilo se lichvu omeziti, natož pak vymýtiti. Jsou však také důrazným, varovným hlasem, volajícím proti všem, kteří posud v lichvě vidí své živobytí, že příště je stihnou tresty daleko krutší, které, můžeme říci, blíží se i až ku středověku. Všechny ty přísné tresty na svobodě, ukládání vysokých pokut, právo odnětí živnosti, právo dozoru nad živností, vypovězení z obce, ba i to stanné pravo, které může míti v důsledcích svých i odsouzení k trestu smrti, jsou drakonickými ustanoveními, ale nejsou proto ustanoveními novými; vzpomínám, že také Jakobíni ve Francii svého času zavedli na lichvu a vyhlásili trest smrti. Ovšem záležeti bude na tom, zdali i tyto tresty zmírní aspoň příčinu, která vedla zákonodárce k podání těchto osnov. Když budeme o příčině té mluviti, musíme se dotknouti drahoty, neboť drahota jistě vyvolala tyto dva zákony.

K zákonům samotným pak chci několik slov a několik připomínek promluviti. V zákonech mluví se o několikerých cenách. O "cenách obvyklých", na př. v § 9., v témže § se mluví o "cenách úředně stanovených", v jiných paragrafech se mluví o "ceně maximální" a pak převládá zde "cena zřejmě přemrštěná". Nyní jest otázka, jak soudcové budou si počínati při posuzování jednotlivých případů. Co jest cena zjevně přemrštěná? Co jest cena dosud obvyklá? To není zde dosud přesně vymezeno, my víme, co jest cena úředně stanovená, co jest cena maximální. Právě ale můžeme na příklad říci, že co dosud u nás bylo obvyklým, nebylo právě nejlepším a také ceny dosud u nás obvyklé, nejsou ty nejpřijatelnější pro nás: pro člověka spravedlivého dnes, když posuzuje běh hospodářských věcí, i ty maximální ceny u nás jsou cenami zřejmě přemrštěnými. Tedy, kdyby se logicky to bralo, musil by soudce stíhati i toho, kdo prodává za maximální cenu. V této věci bude zapotřebí zajisté později vydati nějaké nařízení prováděcí, které by také chránilo řádného a legitimního obchodníka. Ten zde kráčí úplně na srázu propasti, poněvadž neví, za co bude trestán. On prodá podle nákupu s občanským výdělkem a přece se může říci, že cena jest zřejmě přemrštěná. Cena maximální, anebo cena úředně stanovená, to jest něco, co jest nám všem, i obchodníkovi jasno. Avšak cena zřejmě přemrštěná jest pojem nevymezený, který bude úskalím pro každého řádného obchodníka, jenž se strachem bude prodávati.

Neračte se diviti, pane referente, já vám dokáži, že i soudní praxe v této věci byla naprosto kolísavá i ve starém Rakousku. Původní nařízení proti lichvě jest z 1. srpna 1914, a toto nařízení mluví o "ceně zřejmě přemrštěné". Jaká byla soudní praxe? V nařízení stálo "cena zřejmě přemrštěná", ale pro cenu zřejmě přemrštěnou nebyl nikdo odsouzen, nýbrž pro přemrštěný zisk. Tedy praxe byla docela jiná. Dokáži to na praktickém případě. Bylo to v polovici února 1915, kdy rozhodoval odvolací soud ve Vídni o tomto případě:

Obchodník se smíšeným zbožím odsouzen byl okresním soudem v Margarethách pro přestupek § 7. citovaného nařízení, ježto hrubou pšeničnou mouku č. 0, kterou obdržel z mlýna za 65.2 haléřů za kg a která za připočítání výloh přišla ho na 67.7 za kg, prodával za 76 a později za 80 haléřů, dále, že jemnou mouku pšeničnou č. 0, která ho, včetně všeho vydání, stála 73.8 haléřů za kg, prodával za 80 a později za 84 h. Okresní soud vycházel přitom se stanoviska, že prodáváno bylo za cenu, jež u přirovnání s cenou nákupní byla nápadně přemrštěná, když i tehdejší cena taková nebyla k označeným obnosům v žádném nepoměru. Soud zemský, jako odvolací vyhověl proti rozsudku tomuto podané zmateční stížnosti a odvolání s odůvodněním, že císařským nařízením ze dne 1. srpna 1914 není zakázán přemrštěný výdělek, nýbrž toliko požadování přemrštěné ceny.

Tato věc dostala se k nejvyššímu soudu, který všecko to zvrátil a potvrdil rozsudek prvního soudce. Nejvyšší soud vycházel i proti zřejmému znění císařského nařízení ze dne 1. srpna 1914, které mluví o zřejmě přemrštěné ceně, jako mluví o tom obě tyto předlohy, z názoru, že zde není rozhodující přemrštěná cena, poněvadž tato cena byla cenou trhovou, ale přemrštěný zisk. To jest doklad k tomu, že není třeba diviti se, když žádáme, aby bylo zřejmě stanoveno, co jest přemrštěná cena. Jsem jist, že naše úřady nebudou věděti si rady. Některý soudce bude odsuzovati pro přemrštěný zisk, druhý pro přemrštěnou cenu. Nebude zde úplné jednoty a jest tedy potřeba, aby justice jednotu do toho vnesla, aby chránila legitimního obchodníka, aby mohl pracovati. Tedy pokud se týče cen a vymezení jejich, žádám jasnost.

Jak to bylo posud u nás, ukázal jsem na tomto krátkém případě. Pravidelný postup soudu u výrobců byl ten, že se individuelně zjišťovaly jednotlivé náklady, tedy v každém jednotlivém případě. U obchodníka zjišťovala se zase výše nákupu a podle toho se měl souditi, je-li požadovaná cena přemrštěná nebo ne. Ale soud již praktikoval všechno podle nejvyššího soudu z února 1915, zda-li ten zisk jest přemrštěný nebo ne. To ovšem byl postup, procedura náramně těžkopádná a proto ještě dnes jest několik tisíc případů, kde byla udání pro lichvu nevyřízena, poněvadž to dává soudu mnoho a mnoho práce a museli býti voláni znalci. Zde jest třeba, aby se toto řízení poněkud zjednodušilo. Zjednodušiti se může tím, když se stanoví průměrné výrobní náklady. Nám v našem hospodářském životě chybí jedno, chybí nám orientace o životních nákladech.

My musíme konečně již jednou přikročiti k oné metodě objektivního jejich stanovení, která se zejména v Anglii provádí více než půl století pod jménem cenových indexu. A dokud nebudeme míti tohoto měřítka, nemohou naše soudy objektivně a správně souditi, tedy v každém jednotlivém případě, dokud nebudeme věděti a dokud nebudeme znáti nákladů na živobytí, které v cenových indexech v Anglii a v Americe jsou pevně stanoveny, nebudeme míti také přehledu o tom, jak jednotlivé zboží stoupá, zda-li relativní jeho cena je skutečně úměrná k jeho drahotě a jeho potřebě pro naše živobytí a k ceně zboží jiného.

Má-li jak jeden, tak druhý zákon náležitě působiti, pak myslím, že je nutno, aby byla vydána sbírka všech zákonů a nařízení, která byla vydána od počátku války k tomu účelu, aby zásobování bylo zabezpečeno. Dnes sotva se najde jediný úředník, který by všechna tato nařízení znal a ovládal. A jestli se k tomu nepřikročí, pak zase praxe soudu nebude jednotná a bude se v každém jednotlivém případě souditi jinak.

Chápu, proč tyto předlohy byly podány. Příčinou toho je drahota. Já si neslibuji - upřímně řečeno - mnoho od těchto 2 předloh, i když budou ve skutek uvedeny a uzákoněny. Vyznívá to i ze slov ministra spravedlnosti, že také si od toho mnoho neslibuje, poněvadž bere na pomoc ještě akci umravňovací a jiné ještě vlivy, které by mohly k odstranění lichvy spolupůsobiti. Neslibuji si mnoho do té doby, pokud to, co s tím úzce, logicky, vniterně a materielně souvisí, nebude odstraněno. S lichvou souvisí drahota, poněvadž lichva je dcerou drahoty a, chceme-li lichvu potírati s úspěchem, musíme uměti nalézti k ní cestu. Proti drahotě a jejím účinkům není zákona, ale je možnost a jsou mnohé a mnohé cesty, které vedou k potírání drahoty. Jestli se pan referent zde zmínil o tom, že zde platí pouze stará železná národohospodářská zásada o poměru nabídky k poptávce, pak pravím, že jest to zastaralá teorie národohospodářská, že moderní národohospodáři již na tomto stanovisku nestojí, nýbrž nalézají cesty, kde je možno drahotě čeliti, kde se nabídka a poptávka pak samy upraví.

Jak máme bojovati proti drahotě?

Když odstraníme všechny zdroje, které u nás drahotu přivodily. Nejsou to v poslední řadě ty naše nešťastné ústředny. Ty bych já vzal hned první na mušku. Jsou jednou z těch institucí, které u nás drahotu zavinily. A při tom musíme se zde dotknouti, zda to vůbec bylo požehnané hospodářství státní, či zda bylo lepším to naše hospodářství individuelní. Ústředny jsou děckem války. Hlavní myšlenka těch, kteří je uvedli v život, byla, že se zakládají a zřizují proto, aby se zboží co nejvíce podchytilo, které by zde bylo, a také co možná nejkratší a nejlacinější cestou se dostalo do konsumu. Tvrdím, že všechny ústředny tropily vše jiné, než aby zachycovaly zboží, poněvadž jest dokázáno, že ho nezachytily, když jsme zde mohli míti keťasování a pokoutní řetězový obchod po straně, nedodaly je nejkratší cestou, poněvadž v době nedostatku vagonů zboží vozily s jedné tratě na druhou.

My jsme na př. u nás měli v obci vymlácené vlastní obilí, které jsme musili dodati do Hustopeče. Mouku jsme dostali z Rosic. My jsme si nesměli dáti vlastní obilí v našem mlýně semlíti. Tedy nedostalo se zboží nejkratší cestou, že nedostalo se nejlacinější, to také víme. Ústředny nemohou zboží dodávati lacino proto, poněvadž mají obrovskou režii, nejsou pro mne institucí, která prospívá všeobecnosti, ale institucí, která prospívá lidem, kteří v těchto ústřednách jsou zaměstnáni, ať jako předáci, nebo úředníci, nebo jako zřízenci.

Nepotřebuji daleko choditi pro důkazy. Nechci zde uváděti lecjaké to bahno, které tu a tam se provalilo vždycky na nějakou ústřednu. Člověk, když ráno béře noviny do ruky, čeká, kdy zase bude čísti o jiné ústředně. Ale podívejte se na ty pány, kteří se dostali do ústředen, jak vypadali před tím, než se tam dostali, a jak dnes vypadají. Podívejte se na jejich jmění. Mají své činžáky, vily, blahobyt, nádherné zařízení bytů, mají všechno, o čem se jim dříve nesnilo, a mnozí z nich před válkou byli zkrachováni, nemohli se ani řádně uživiti. (Výborně!) Není to myšlenka snad nová, tohle hospodářství ústředen a hospodářství státní. Již u Platona se vyskytuje tato myšlenka. Plato se vyslovil, že jest potřebí, hospodářství s nejdůležitějšími potřebami našeho lidu svěřiti těm, u nichž jest každé podezření ze ziskuchtivosti vyloučeno. Po Platonovi celá řada hospodářských myslitelů v určitých periodách a v určitých státech zabývala se touto otázkou a každý si představoval pod těmito lidmi příslušníka určitého zaměstnání a každý příslušníky jiného zaměstnání. Tak na příklad Plato a Morus pokládali jenom filosofy za schopny vésti státní hospodářství, Campanella kněze, Rodbertus organisátory, Rathenau a Möllendorf finančníky a předáky průmyslu. To právě, že tolik národohospodářů, i od Platona počínaje, se touto myšlenkou státního hospodářství zabývalo, není mne důkazem, že by toto státní hospodářství v tomto směru bylo myšlenkou dobrou, nýbrž je mne důkazem, že přes všechno možné pilování nejen nedospělo nikde k určitému, pevnému a dobrému konci, tak, jako my jsme nedospěli k dobrému konci se svými ústřednami.

Že myšlenka státního hospodářství nenalezla ani u povolaných národohospodářů našeho věku náležitého oživení, jest viděti z tohoto: v roce 1917, kdy již začínalo se u nás mluviti, že válka přestane a že bude potřebí opatření pro přechodné hospodářství, byl v Budapešti sjezd středoevropských hospodářských svazů a tam mluvilo se o formě přechodného a budoucího hospodaření, tehdy pak doufalo se, že ještě příštího Rakouska.

Říšskoněmecký poslanec dr. Streseman za živého souhlasu shromážděných pravil, že jest sice již zahrnuto v pojmu přechodného hospodářství, že úplné uvolnění nyní vázaného hospodářství a jednoduchý přechod k plné volnosti jest věcí nemožnosti. O tom, že jest i v nejširších kruzích úplná shoda. Dospívají-li však z důvodů výrobní techniky a z důvodů povahy finanční jednotlivé kruhy k tomu názoru, že stát nemá považovati se jen za spolupracovníka, nýbrž za vůdce a správce národního hospodářství budoucnosti, pak zdá prý se mu, že takovými tendencemi a takovými názory jest budoucnost německého světového hospodářství více ohrožena, než všemi hospodářskými konferencemi našich nepřátelů. "Jak povstalo německé světové hospodářství? Nikoliv za státního vedení a mecenášství. Nepovstalo také za nucené vázanosti, nýbrž povstalo působením oněch desítitisíců Němců, kteří šli do světa, pozorovali, jaký kde vítr věje, a kteří venku zkoumali psychologicky mnohdy lépe svět, než by našim politickým vůdcům bylo možno. To učinili ti Němci, kteří v době, kdy Německo bylo nenáviděno, nedopustili, aby nenávist byla přenesena na německé zboží, kteří šli až do posledního městečka v Kanadě, kteří vydali své ceníky ve 14 řečích, přizpůsobené potřebě každého, s onou hospodářskou psychologií, která vyhledává zákazníky v jich domě, a přemohli tím konservativní Angličany, kteří ve své pohodlnosti nechali zákazníky choditi k sobě. Tato činnost však, tato iniciativa, tento souhrn naší životní filosofie, tato práce až do posledního dechu: to jest jen možno, může-li síla vyvinouti se z vlastní iniciativy, nikoliv však oné vázanosti, která člověka jako státního zřízence v odvislém postavení tísni. Bude-li u nás zničeno hospodářství jednotlivce, bude tím zničeno též naše hospodářské Německo. Pak odpadnou také finanční možnosti, aby se z německého příjmu a německého jmění bráti mohly miliardy, umrtví-li se výroba, která, byvši jedenkráte zničena, nikdy více nemůže býti vybudována." "Činnost tisíců mozků nelze přece nikterak nahraditi šablonou státního organismu. To byla by věc nemožná. Stát nemůže přece vykonati to, co od obchodníka musí se požadovati, a proto neměl by se o to ani pokoušeti a měl by zavésti opět volnou soutěž, jakmile nastanou normální poměry."

Dále president sdružení "Hansabund", tajný rada Riesser, pravil: "Nikoliv nejhorší, nýbrž velice opatrní a velice prozíraví muži jsou dnes toho názoru, že stát osvědčil se ve válce tak skvěle, že musí dle svého receptu dále vařiti, k prospěchu obchodu a průmyslu, jež nemohou učiniti nic lepšího, než vrhnouti se i nadále do široce otevřené náruče státu". I kdyby se byl podařil pokus ten v době války, nedokazovalo by to dle názoru řečníka nic, "neboť, jelikož stát všechny podmínky nařídil a předepsal, není divu, že věci šly jakž takž dosti dobře, ovšem jen polovičatě. A proto je to spíše důkazem proti státnímu hospodářství, než pro státní hospodářství. Totéž nechť platí i o válečných společnostech. Obhájci válečných společností jdou tak daleko, že považují celou soukromou výdělkovou snahu za činitele napolo zavržitelného. Avšak výdělečná snaha společnosti lidské jest něco, jako hlad a láska, což udržuje státní organismus, a kdo by chtěl oprávněnou snahu výdělečnou snad vypuditi, poškozoval by stát sám. Nejsme zástupci bezuzdné snahy výdělkářské, avšak chraniž nás Bůh před cejchovní komisí, upravující pud po výdělku, před státně koncesovaným pudem výdělkovým."

Vedle těchto odborníků vyslovuje se náš lid ve velké své většině proti ústřednám. Že ovšem tyto ústředny čili, jak jsme je nyní moderně přebarvili, komise, se dále udržují, to je prostě proto, že politické strany tam mají své zástupce. (Posl. Bechyně: To jest hanba, takto mluvit, svoboda obchodu v době nedostatku je svoboda pro lichváře! Podkopáváte bezpečnost státu!)