Kdo souhlasí s paragrafem
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 a 9, a sice se změnami, které
doporučil pan inženýr Bečka, jimž
se přizpůsobil pan zpravodaj a které mají
v zápětí také některé
změny i v číslování jednotlivých
paragrafů, prosím, aby povstal. (Děje
se.) To jest většina, zákon jest schválen
v prvním čtení.
Přeje si pan zpravodaj k druhému
čtení slova?
Zpravodaj poslanec Johanis:
Při druhém čtení prosím, aby
byl nynější paragraf 6., dřívější
paragraf 5., opraven takto: "dále jest povinen oznámiti,
kdo z nezaměstnaných práci bezdůvodně
odmítl, aneb opustil, kdo práci nedbale konal, nebo
z jiného důvodu vlastní vinou byl z práce
propuštěn."
Prosím, aby slova "odmítl,
aneb" za slovo "bezdůvodně" byla
vsunuta vzhledem k tomu, že se výbor na těch
slovíčkách usnesl, ale nedopatřením
tisku nebyla tam pojata.
Předseda:
Kdo souhlasí s přijatým právě
zákonem v prvním čtení i se změnou
textovou v nynějším § 6., dřívějším
§ 5., mající za účel doplnění
paragrafu toho slovy "odmítl, anebo" za slovem
"bezdůvodně" v šesté řádce,
také ve druhém čtení, prosím,
aby povstal. (Děje se.)
To jest většina, zákon
jest schválen také ve druhém čtení
a tím tento odstavec denního pořadu jest
vyřízen.
Přistoupíme k odstavci
dalšímu, jímž jest
4. zpráva právního
výboru o vládním návrhu (tisk
č. 1548) na trestání válečné
lichvy a lidových soudech pro ně (tisk č.
1697).
Zpravodajem jest pan kol. dr. Bouček.
Uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Bouček:
Slavné Národní shromáždění!
Ujímám se dnes slova
s pocitem hanby a studu. Nebyl bych myslil, že bude zapotřebí,
abych se ujímal v Národním shromáždění
slova k odůvodnění tohoto zákona.
Předpokládal jsem, že osvobození naše
bude působiti tak ušlechtivě na všechny
příslušníky našeho národa,
že budeme moci dokonce snad zrušiti ustanovení
dosud platná. Přitom arci zapomněl jsem na
jedno: na znemravňující vliv války
vůbec na všechny národy a zapomněl jsem
na to, že jsme žili v Rakousku zkorumpovaném,
v Rakousku, ovládaném zkorumpovanými Habsburky.
Jest známo, že ryba od hlavy zapáchá.
Trpíme všichni drahotou,
ale proti drahotě přirozeně návrhy
zákonů vám předložené
nesměřují, neboť drahota jest zjevem
mezinárodním, trpí jí také
všechny ostatní státy, uplatňuje se
prostě železný zákon poptávky
a nabídky, ale proti čemu zákony vám
předloženými chceme bojovati, to je válečná
lichva. Prostředky obranné proti ní jsou
dvojího druhu.
Zavádíme předem
zvláštní soudy lichevní a vystupujeme
drakonickými prostředky, drakonickými tresty
proti těm, kteří se proviní proti
trestnímu zákonu, jejž vám zároveň
předkládáme. A tyto drakonické prostředky
mají postihnout viníky právě na místě
nejcitlivějším, neboť delikty lichevní
vyplývají ze ziskuchtivosti a my chceme ty válečné
lichváře postihnouti nejenom tresty na svobodě,
nýbrž právě na tom, co se jim zdá
vůbec nejcennějším, na jejich statcích
vezdejších.
Promluvím tedy předem
o zákonu formálním, o soudech lichevních.
Nadpis zákona zní, že zřizujeme soudy
lidové pro trestání válečných
lichvářů. Není to označení
zcela případné. Řekl bych, že
by se spíše mělo užívati názvu
"zlidověné soudy", ale konečně
nejde o název, nýbrž jde o podstatu věci.
Vzory pro tyto soudy máme již v jiných státech,
na př. v Anglii jsou tak zvané petty sessions, malý
soud, kde rozhoduje jeden soudce s pěti přísedícími.
V Norsku jsou tak zvané Medoms retten, v Německu
Schöffengerichte. Dotkl bych se zejména zákona
rumunského ze dne 11. list. 1878, poněvadž
je dosti příznačný a můžeme
se z něho něčemu naučiti pro odůvodnění
složení soudů lidových. Zavedeny tam
byly zákonem uvedeným zvláštní
obecní soudy, složené ze starosty a dvou přísedících,
a zákon ustanovuje, že, jestliže sporné
strany náležejí dvěma různým
národnostem, musí jeden přísedící
býti přibrán z jedné národnosti
a druhý přísedící z národnosti
druhé. Dovolám se ještě tohoto zákona
průběhem svých výkladů.
Nezavádíme tedy nic
nového a jest jenom otázka, jak se tyto soudy v
jiných státech osvědčily. Rozumí
se, že žádná instituce lidská není
bez vady. Také těmto soudům byly činěny
různé výtky, ale celkem lze říci,
že se osvědčují, a jest hodně
příznačné, že na př. francouzský
kriminalista Monicat dovolává se zavedení
těchto soudů již také pro Francii. Nám
však bylo vodítkem při zavedení těchto
soudů toto: My chceme, aby lidu byly dány soudy,
v něž může míti důvěru.
Jest to lid, který trpí válečnou lichvou,
ať tedy lid také rozhoduje o tom, byl-li trestní
čin spáchán, a ať také zároveň
rozhoduje o tom, jakým trestem má vinník
býti postižen.
Soudů dosavadních nelze
ušetřiti určité výtky. Moje přesvědčení
jest, že by nebylo bývalo tohoto zákona, který
vám předkládáme, abyste mu dali ústavní
schválení, třeba, kdyby soudy byly bývaly
využily dosud platných předpisů zákonných.
Vždyť již zde byly sazby dosti vysoké, ale
já po hříchu jsem se nedočetl, že
by v některém případě byl soud
využil maximální sazby trestní. Zdá
se, že maximální sazby neplatily ani pro válečné
lichváře, ani pro soudy, ovšem pro válečné
lichváře ne v tom smyslu, že se jich nedrží,
nýbrž že je překročují,
a pro soudy, že nikdy maximálních trestních
sazeb nepoužívají, nýbrž jdou všechny
buď v rámci zákona níže, anebo
dokonce neužívajíce, nýbrž zneužívajíce
mimořádného práva zmírňovacího,
jdou daleko pod zákonnou sazbu trestní. Vodítkem
dalším nám bylo při tom, když jsme
pojali konstrukci lichevních soudů do zákona,
aby řízení bylo pokud možno nejrychlejší.
Nejúčinněji působí trest, když
následuje trestnímu skutku v patách. Budu
mít příležitost, abych v dalších
svých vývodech poukázal k tomu, že domáháme
se toho, že umožňujeme, aby řízení
rychle bylo prováděno. Tolik tedy všeobecně
o lidových soudech vůbec.
Nyní, pokud jde o složení
soudů lichevních. § 21. praví, že
mají přísedící býti
vybíráni podle návrhu, který činí
odborové, po případě politické
organizace. A tu bylo proti tomuto způsobu výběru
namítáno, že prý to znamená zpolitisování
soudů. Inu, určité zrnko pravdy v této
námitce je. Ale bude nutno uvážit, zdali způsob,
jakým my chceme, aby přísedící
byli vybíráni, nepřevažuje daleko nevýhody
tohoto výběru. K tomu bych ještě pověděl:
Předsudky a jisté sklony sympatií a antipatií
má každý z nás. Naprosto objektivního
soudce nenajdete. Při posuzování deliktů
lichevních střetají se dvě různá
hlediska: hledisko výrobce a hledisko spotřebitele.
Kdybychom složili soud jen z výrobců, musili
bychom se obávat, že snad příliš
shovívavě bude přihlížeti k deliktům
proti zákonu o potírání válečné
lichvy. Kdybychom tam dali jen spotřebitele, bylo by se
zase obávati, že bude nespravedlivý, že
shledá trestní čin i tam, kde ho snad není
vůbec, nebo že tresty budou nepřiměřeným
způsobem vyměřovány. Tu nastala otázka,
máme-li složení toho soudu ponechat jenom náhodě
a aby bylo jenom losováno, jako při porotě,
a nikdo nevěděl, jak ten soud bude vypadat.
My jsme tudíž zcela vědomě
si řekli: Ano, jsou zde různá hlediska možná:
spotřebitele a výrobce. Ať tudíž
zástupci obou těch skupin naší společnosti
jsou zástupci v těch soudech. Nebezpečí
stranickosti, myslím, že je podstatně zmírněno
předem tím, že dle § 23. předseda
soudu vybírá z osob jemu organizacemi, ať odborovými,
nebo politickými navržených, a tu má
v § 23. direktivu, aby vybíral osoby rozšafné,
osoby svědomité, osoby vážné,
obeznalé s poměry v tom kterém okresu. Tedy
jistě můžeme spoléhati na to, že
již organizace samotné, ať odborové, nebo
politické, budou navrhovat osoby, ku kterým lze
míti důvěru. A když pak ještě
zmocníme soudce, aby vybíral si z těch návrhů,
můžeme předpokládati, že budou
vybrány osoby, které si uvědomí, že
nevstupují tam, aby vykonávaly politiku v tom soudě,
nýbrž, že vstupují do toho soudu, aby
tam vykonávaly úřad soudcovský. Uvědomí
si jistě, že mají prostě vysvětliti,
jak se svého hlediska na obžalovaného a jeho
konání hledí, a že, vážené
shromáždění, soudy, když takovýmto
způsobem jsou složeny, a když s různých
hledisek bude obžalovaný a jeho konání
posuzováno, že to jen prospěti může
spravedlnosti rozsudku - o tom, myslím, nemůže
býti žádné pochybnosti.
Já bych na př. poukázal
na parlamenty, na sbory zákonodárné. Vždyť
ty jsou kať exochén politické sbory. Když
si prohlédneme činnost Národního shromáždění,
velmi často ovšem právem nepříznivě
kritizovanou, často však také neprávem,
přece jenom dospějeme k přesvědčení,
že vykonáno bylo velmi mnoho dobrého, poněvadž
právě ty různé rozpory, které
se ve společnosti lidské vyskytují, tímto
vzájemným posuzováním a vysvětlováním
se odklizují. Jest dojista pravda, že jsme vydali
mnohé zákony dobré. Konečně
nezapomínejme toho, že i přesto, že bude
tu určitý vliv politických stran, jest přece
v soudě soudce zkušený, který již
podle své tradice bude vždycky míti možnost,
aby působil na jednotlivé přísedící
klidným výkladem jednak zákona, jednak také
skutkových okolností, a docílí pak
toho, aby, pokud by politické vlivy i v senátě
samém se uplatnily, přece jen hledisko ryze právní,
ryzí spravedlnosti bylo uplatněno.
Nyní, pokud jde o příslušnost
jednotlivých senátů. Soudům lichevním
mají býti přikázány také
některé přestupky správní.
Ukázalo se, že hejtmanství nejsou prostě
s to, aby zdolala veškerou tu látku trestní,
která tam byla předkládána. Proto
má vláda míti zmocnění, aby
určitou skupinu správních přestupků
přikázala k rozhodování soudům.
Soudce však zde nikdy nebude fungovati jako soudce, nýbrž
jen jako zástupce orgánu správního.
Mohlo by se namítnouti, proč jsme tyto přestupky
neprohlásili přímo za přestupky soudní.
K tomu nás vedla úvaha, že jest taková
řada nepatrných přestupků, kterých
- jak vás zde vidím, velectění přátelé
- dopustili se asi všichni v těch dobách zlých.
(Veselost.) Nemohou zůstati přirozeně
nepotrestány, když se najde žalobce, ale u většiny
z vás žalobce se nenašel a proto jste dosud zachovalí.
(Veselost.) My jsme však chtěli zameziti, aby,
když již někdo má to neštěstí,
že jest udán a musí býti potrestán,
již nebyl v životě svém člověkem
úhonným, poněvadž jest přece
jen rozdíl mezi potrestáním soudem a mezi
potrestáním úřadem správním.
Některé námitky
byly činěny proti § 6. a následujícím,
totiž pokud jde o mandatární řízení.
Byla rozšířena působnost mandatárního
řízení v tom smyslu, že nejen na základě
oznámení úřední osoby, spadající
pod § 68. tr. zák., může býti trestní
příkaz vydán, nýbrž byl okruh
poněkud rozšířen, zejména o důvěrníky
veřejných úřadů, kteří
oznámeni byli soudu.
Myslím, že tyto obavy
byly nedosti odůvodněné. Račte si
uvážiti, že přijde takovéto trestní
oznámení od důvěrníka, soud
vydá trestní příkaz, při čemž
jest omezen určitou hranicí trestní. Jestliže
není spokojen ten, proti němuž byl trestní
příkaz vydán, tedy prostě nekolkovaným
dopisem oznámí soudu, že trestu nepřijímá,
nebo prostě jen korespondenčním lístkem
- vždyť jest to prosto poštovného konečně,
co se v trestních věcech podává -
a trestní příkaz pozbývá prostě
své platnosti a musí býti pak zavedeno řádné
řízení. To trestní řízení
proto není mi nesympatické, že jest velmi rychlé
a chrání i do jisté míry pověst
odsouzeného. Při takových menších
přestupcích není třeba, aby hned celý
svět věděl, že někdo byl potrestán.
Když musí k líčení, už ho
lidé vidí, že jde k soudu, když se vynese
rozsudek veřejně, již jest to člověk
trestaný, kdežto takovým trestním příkazem
jest to, jako když dostane platební rozkaz na daň
nebo poplatek. To se ani za trest přímo nepokládá.
Vydání trestního příkazu jest
vázáno na souhlas veřejného žalobce,
a to nejen potud, že souhlasiti musí s vydáním
trestního příkazu, nýbrž musí
býti zároveň spokojen i s trestem, jaký
soudce v trestním příkazu zamýšlí
vysloviti. Konečně je soudům přestupkovým
při správních přestupcích zůstaveno,
aby udílely milost. Prosím, dobře si rozvažte
věc: nebudou udíleti milost při trestních
skutcích, spadajících již ab ovo do
kompetence soudů trestních, nýbrž bude
to možno jen při správních přestupcích,
tedy těch přestupcích nejdrobnějších.
Dosud podle platných předpisů musely tyto
žádosti za milost jíti na ministerstvo. Rozumí
se samo sebou, že by tam byly statisíce takových
žádostí; proto prostě ten soud, který
bude rozhodovati o tom, byl-li takový přestupek
spáchán, bude míti právo, také
rozhodovati, jestli má býti trest přiměřeným
způsobem zmírněn, nebo popřípadě
dokonce také prominut.
To je jedna skupina správních
přestupků.
Přicházíme nyní
k trestním skutkům, které přikázány
jsou soudům jako trestní delikty.
Přestupky jsou přikázány
senátům, složeným z jednoho zkoušeného
soudce a ze tří přísedících.
Odvolání jde k senátu, složenému
z jednoho zkoušeného soudce a čtyř přísedících.
Jde-li o přečin nebo zločin, rozhoduje, činí-li
trest na takový trestný čin nejvýše
do pěti let, senát, složený z jednoho
soudce a čtyř přísedících,
jde-li o trestný čin, na který je trest nad
pět let, zasedají v senátě tři
soudcové zkoušení a čtyři přísedící.
Podle obdoby trestního řádu musí v
takovém případě, kde může
někdo býti odsouzen k trestu těžšímu
pěti let, obžalovanému přidán
býti obhájce. Máme jistě všichni
zájem na tom, aby každý viník byl potrestán
a co nejpřísněji potrestán; ale odsouzen
smí býti jenom viník a nesmí lidé
nevinní bytí odsuzováni. Proto, když
jde o trest tak těžký s neobyčejně
těžkými následky, musí býti
přirozeně postaráno o řádné
hájení. Opravné prostředky jdou, jde-li
o výrok o trestu, k vrchnímu soudu, jde-li o výrok
o vině, k soudu nejvyššímu a, aby urychleno
bylo řízení, zavádí osnova
podle francouzského vzoru t. zv. "citation directe".
Je-li totiž po ruce dosti usvědčujících
prostředků, není zapotřebí,
aby bylo zaváděno teprve vyšetřování
anebo vyhledávání, není potřebí
ani obžalovacího spisu, nýbrž prostě
obšírnější poněkud obsílkou
obešle se obviněný na soud, který může
po př. za několik málo dní rozhodnouti
jak o vině, tak také o trestu.
Některé obavy vzbuzoval
§ 18. osnovy, totiž že soud podle volného
uvážení má rozhodnouti o tom, jde-li
o přemršťování cen. § 18.
výslovně praví: "O tom je-li cena přemrštěná,
rozhoduje soud podle volného uvážení
všech okolností" - tedy o zřejmé
přemrštěnosti se zde mluví. Vážené
shromáždění, jest na snadě, že
to jest skoro až zbytečné, rozsuzovat v takovém
případě, kde přijdou znalci a musejí
teprve dlouho vypočítávat, bylo-li o nějaký
haléř vzato více nebo méně.
To bylo někdy až hodně ridikulní, když
jsme byli při takovém líčení,
kde s velmi učeným aparátem a matematickým
a národohospodářským materiálem
bylo operováno a pak se přišlo k tomu, že
o nějaký haléř na 1 kg nebo 1 m bylo
více čítáno. Nikoliv, my chceme v
první řadě stíhati zřejmě
přemrštěné ceny. Co to znamená?
Nemusíme si tím dlouho hlavu lámat. Jestli
někdo chce, řekněme, za vajíčko
1 K nebo 1˙50 K, je to pořád cena, jejíž
přiměřenost člověk posouditi
nemůže, ale když se přichází
se 2-3 K, pak nepotřebuji k tomu znalce, aby mi řekl,
že jest to cena zřejmě přemrštěná.
Tedy myslím, že netřeba se obávati předpisu
§ 18.
A nyní k § 28. Zákon
předvídá i možnost, že někde
předražování, páchané
zločiny, spadajícími do rámce zákona,
nabude takových rozměrů, že bude zapotřebí
zakročiti ještě ostřeji, než obyčejnými
prostředky, a proto předvídá možnost,
aby vyhlášeno bylo prostě stanné právo,
a při stanném právu jest jediný trest,
trest smrti. Já jsem zásadním odpůrcem
trestu smrti, ale konečně přizpůsobovati
se musí i teorie potřebám praktického
života. Jestliže někde rozmáhají
se zločiny, které sahají k samým základům
státu a lidské společnosti vůbec,
pak jednoduše musí si býti každý
vědom, že musí nésti také důsledky
svého zločinného jednání.
Jestliže někomu nic neznamená
lidská bída, hlad a nouze a jestliže má
na zřeteli jen své obohacení cestami zločinnými,
pak jednoduše má společnost právo k
té sekreci, vyloučiti jej ze sebe, třeba
se to stalo tím, že jej pověsí anebo
zastřelí. Ovšem že jest v zákoně
dostatečných kautel, aby nebylo tohoto předpisu
§ 28. zneužíváno. Rozumí se pak
samo sebou, že, když jde o rozsudek s tak těžkými
následky, jest odebráno rozsuzování
soudcům lidovým, rozhodují pak jen soudcové
zkoušení.
Pokud jde o § 30. zákona,
ustanovuje, že zákon nabývá účinnosti
sedmým dnem po vyhlášení a to i při
trestních činech, spáchaných však
po 28. říjnu 1918, pokud nedošlo k rozhodnutí
prvé stolice. Pan odborový přednosta Polák
bude tak laskav a bude to hned stylizovati, teď, když
jsem to četl hlasitě, vidím, že bylo
něco vynecháno.
Dle odstavce druhého tohoto
z ustanovení tohoto zákona platí pro osoby
občanské i vojenské.
K tomu bych něco řekl.
Pravidelně zákon postihuje jen ony činy,
které spáchány byly po vyhlášení.
Rozumí se, že toto stanovisko musíme zachovati,
pokud jde o materielně-právní zákon.
Avšak pokud jde o formální předpisy,
není žádné překážky,
abychom se neodchýlili. Uvedl bych obdobu. Když se
zastaví činnost porot, tedy spadají pod činnost
soudu výjimečných i ti, kteří
dopustili se určitých trestních činů,
jinak porotám přikázaných, před
tím dnem, kdy činnost porot byla zastavena. Nikomu
se nestává újma, jestliže se dopustil
trestného činu před vyhlášením
tohoto zákona, ale po 28. říjnu, a jestliže
není již nyní souzen, řeknu samosoudcem
anebo senátem čtyřčlenným,
nýbrž jestliže se dostane před soud lichevní.
Pokud jde o druhý odstavec, myslím, že všechno
volalo pro to, abychom i vojáky přikazovali činnosti
soudu lichevních. Jestliže někdo byl za války
lichvářem, byli to v prvé řadě
páni generálové, oficíři, ti
různí feldvéblové, atd. (Souhlas.)
My tudíž nebudeme činiti naprosto žádného
rozdílu v tomto směru. Kdo se proti předpisu
zákona o lichvě provinil, nebude již souzen
soudem nějakým zvláštním, nýbrž
soudy, které pokládáme za nejkompetentnější,
aby v těchto věcech rozhodovaly.
Než-li přijdu k materielně-právnímu
zákonu, prosím, aby mi bylo dovoleno v tomto zákoně
upozorniti na některé nutné změny.
V § 15., odst. 3. praví se, že porušení
ustanovení odstavce prvního jest důvodem
zmatečnosti. Když totiž v řízení,
kde jde o trestní čin stíhaný trestem
těžším pěti let, nebyl přibrán
obhájce, má to býti důvodem zmatečnosti.
Ale rozumí se, že tento důvod může
býti uplatněn jen na prospěch obžalovaného,
poněvadž jeho práva byla tím zkrácena.
Navrhuji, aby tento 3. odstavec zněl: "porušení
ustanovení odstavce prvního může býti
uplatněno na prospěch obviněného jako
důvod zmatečnosti." Nemá tedy práva,
z tohoto důvodu zmateční stížnost
podávati, veřejný žalobce.