To vyznívalo také z
exposé našeho zahraničního ministra
i ze zpráv, které nám čas od času
podával, dokud byl ještě v Paříži.
Pan ministr se ohlížel k nám do vlasti často
s obavami a s jistým nepokojem sledoval vývoj našich
věcí. Do detailů se zde pouštěti
nechci, ale jisto jest, že akcie naše v zahraničí
od 28. října - bylo by neupřímné
a nepolitické, kdybychom si to nepřiznali - silně
poklesly, vinou namnoze naší. Vzbudili jsme v zahraničí
dojem, že není u nás vždy dost silné
vůle, zabrániti výstřednostem. Aby
mně bylo rozuměno, řeknu to ještě
jinak: viny na tom, nač já chci poukázat,
nemá žádný jednotlivec, vinu dlužno
hledati v našem národním charakteru, který
jest v jistém směru sláb, a ta slabost se
jeví v tom, že, aby jeden před druhým
nevypadal méně svobodomyslný, méně
liberální, raději všichni dohromady
snášejí a trpí anarchii. Z tohoto stavu
musíme za každou cenu ven, před takovýmto
stavem musí býti důtklivě varováno.
Mnozí z pánů
řečníků mluvili o tom, jak z národa
se ozývají hlasy po diktatuře, a vysvětlovali
to různým způsobem. Dlužno si připomenouti,
že massy samy vždycky měly jednu touhu - to vidíme
v historii světové za všech revolucí,
za všech bouřlivých dob - touhu, býti
vedeny. Stýskalo se jim po vedení. Není pravda,
že by v massách bylo to, čemu říkáme
"duše davů", to se tam teprve od jednotlivců
musí naočkovat. Nejdříve musí
přijíti škodlivý bacil, aby massy byly
připraveny o svůj přirozený klid a
svoji rozvahu. Massy chtějí býti vedeny,
chtějí býti zauzděny, aby se jich
bezuzdnost nemohla zmocniti a to jsme těm massám
povinni dáti, to jim musíme přinésti.
Nicméně přes
takové jisté nedostatky mohl pan zahraniční
ministr prohlásiti, s že v Paříži
byli jsme od účastníků mírové
konference pokládáni za nejstátotvornější
element ze všech národů slovanských.
Jest to ovšem chvála, vážené Národní
shromáždění, ale chvála jenom
relativní, kterážto chvála nás
přímo vyzývá k opatrnosti a bedlivostí.
My jsme se ukázalí nejlepšími mezi Slovany,
ale mohlo by se snad říci, že mezi slepými
jednooký bývá králem. Jaký
je dnešní náš celkový stav? Relativně
dobrý. Co teď, co činiti, abychom to vítězství,
které se sklonilo během světové války
k československým praporům, pro vždy
k těmto praporům připoutali? Přeorientovat
prý se musíme! Toto velké heslo dal hned
při svém příjezdu president naší
republiky a po něm bezpočtukrát bylo opakováno,
ale myslím, že jsme se na této dráze
daleko ještě nedostali. Proto tedy pravím:
přeorientovat se hospodářsky, přeorientovat
se politicky. Jak? Kde vzít vzor? Dřív bylo
jinak. Mohli jsme vždycky jít pro poučení
do dějin, říkali jsme také: historie
- učitelka naše nejpřednější
- dává nám direktivu v tom případě
tu a onu. Je možno dnes říditi se poučením
z historie? Bohužel ne! To, co světová válka
přinesla, co byla světová válka, co
ve svých důsledcích teď před
námi je, toho nenalézáme nikde v historii
světové. Poprvé Ben Akiba nemá pravdu.
To zde ještě nebylo! A není to správné,
co zde jeden řečník řekl, že
Napoleonské války snesou srovnání
s válkou světovou atd. Já myslím,
že je to naprosto mylné, že s tím přerodem
světa, s těmi následky světové
války, s tím, v čem žijeme, co vidíme
v bezprostřední blízkosti, se nedá
nic srovnat, co nám dosud světová historie
zaznamenala, ani velká francouzská revoluce, ani
stěhování národů, ani převrat,
který způsobilo křesťanství,
ani nic podobného.
Proto je přeorientování
jistě velmi nesnadné, velmi těžké.
Zdá se, že jsme vlastně, pokud se týče
následků světové války, teprve
na počátku, že jsme na počátku
přerodu, který zastihne každý kout světa,
snad namnoze v jiné formě, v jiném pořadí,
ale naposled nebude národa na zeměkouli, který
by zůstal nedotčen následky světové
války.
K jistému ozdravění,
normování, přijde se tedy všude, ale
různými cestami. (Tak jest!) Mně napadají
slova básníka:
"Duch dějin, starý
demokrat své sítě chytře přede,
on ví, že utrpením lid se k pravdě nejlíp
vede."
Máme my zapotřebí
ještě nějakého dalšího utrpení?
Netrpěli jsme my tři století? Netrpěli
jsme nesmírně? Nebyl by to zločin, kdybychom
sami sobě připravovali ještě nějaké
další utrpení? Nebylo by lépe, kdybychom
dovedli jít k cílí cestou schůdnější,
nežli jsou hrůzy, nežli jsou utrpení mnohých
národů? A my přece máme k evolučnímu
vývoji všechny podmínky. My jsme vyšli
- to dlužno přece jen říci - ze světové
války intaktní. (Výborně!)
My máme všechny podmínky, abychom vyplnili
předůležitou úlohu, kterou nám
naše centrální postavení i doba sama
ukládá. Jen ovšem všichni musíme,
každý na svém místě plniti svou
povinnost a podřizovati prospěch osobní,
prospěch stranický, prospěchu celku. (Výborně!
Hlučný potlesk.)
Řekl jsem, že dlužno
se nám přeorientovati především
hospodářsky. Jak to tedy učiniti? Já
jsem v jedné své řeči o tom zde se
zmínil a radil jsem, abychom nemeškali, abychom napjali
všechny síly, aby český mlýn
ve všech svých složeních mohl býti
spuštěn, abychom se neohlíželi na výdaje,
na výši jejich, abychom si uvědomili, že
práce se zdražila definitivně několikanásobně,
že světová válka vyvolala především
revoluci na poli práce s důsledky trvalými,
na nichž se nic nezmění, že můžeme
zákony svými proti lichvě atd. jen nivellovat,
jen odstranit výstřelky, ale ta základna,
kterou světová válka zvýšením
ceny práce celému hospodářství
dala, že zde jest a na ní že musíme stavěti
a, kdo začne stavěti nejdříve, že
získá takové plus, že bude vedoucím
činitelem pro všechny ty, kteří započnou
pracovati později. (Souhlas.) Šel jsem
tak daleko a opakuji to, že jsem řekl: "Otevřme
hranice!" Jest to ode mne, od člena strany zemědělské,
jistě velmi silné heslo. Já se ho však
nebojím a opakuji: "Otevřme hranice pro všechno,
co sem chce jíti, otevřme hranice pro všechno,
co chce jíti ven!" (Potlesk.)
Není, vážení
pánové, ani myslitelno, že bychom my při
postavení tak svrchovaně exponovaném, ve
výhni celé kultury světové, ve které
republika naše jest položena, mohli trvale nějakou
šraňkovou politiku dělati. My zemědělci
sami se nebojíme otevření hranic, vždyť
my chceme a pracujeme k tomu dávno, zemědělství
zprůmyslnit, to je veliká direktiva, kterou jsme
před lety dali, to je ta cesta, kterou jsme nastoupili,
po které jsme šli. My jsme si řekli, že
ve střední Evropě není možno,
abychom vyšli jen s nějakým prostým
polařením. Zde prostě živnost čistě
zemědělská nestačí ke krytí
těch výdajů, které se jí budou
ukládati. Hospodářství naše se
musí zprůmyslniti a k tomu my také pracujeme
a k tomu náš lid vedeme. Jakmile pustíme všechna
mlýnská složení, jak celý státní
mlýn začne běžet, pak budeme teprve
viděti, kde co chybí, budeme viděti nedostatky
a odstraníme to neb ono kolečko, odstraníme
toho práška, který by nedělal dobrotu
(Hlučná veselost) - pardon tedy...
Vážení pánové!
Přednosti i vady každého stroje, tedy i stroje
státního, mohou býti posuzovány a
poznají se teprve tehdy, když stroj jest už úplně
v běhu. (Souhlas.) Kázeň, disciplina
se zavádí a upevňuje nejlépe při
práci.
Vážení pánové!
Že má rada, kterou jsem před několika
týdny dal, nebyla špatná, ukázalo se
tím, že se jí konečně uposlechlo
a sáhlo se přece jenom k úvěru pro
nákup surovin. Koupila se bavlna, koupila se skutečně,
ale když byla již o mnoho dražší. Nemohli
jsme ji dříve koupiti? Nemohli jsme si uvědomiti,
co leží na snadě, že hospodářská
základna jest definitivní, pevná, a že
možno pro dohlednou dobu na ní stavěti? Pánové,
kdyby tu seděl snad někdo z těžkého
průmyslu, mohl by mi snad říci: "To
jsou tvé agrární interesy, které máš
spočítány jen pro svoji stranu, ale zapomínáš,
že těžký průmysl by otevření
hranic nesnesl". Podívejme se tomu nebezpečí
do očí. Odkud že těžkému
průmyslu nebo průmyslu vůbec hrozí
nebezpečí? Z Ameriky? Není pravda, Americké
tovary k nám na ten čas jíti nemohou! Ptejte
se těch pánů, které jsme tam poslali
a kteří na místě vše bedlivě
vyšetřovali. Z Německa? Je-li tomu tak, že
nejsme schopni konkurence nebo hospodářského
boje s Německem dnes, kdy Německo prohrálo
světovou válku, že nejsme schopni konkurence
s poraženým Německem, odpusťte, pak dejme
si pokoj, pak toho nechme, pak není pravda, že Německo
bylo poraženo, pak jsme byli poraženi my a Německo
zvítězilo ve světové válce,
pak Německu patří budoucnost a nám
opět poroba. Než nikoliv! Teď je tady ta doba,
kdy musíme dokázat, že jsme konkurence schopni,
že ve velkém celku nemáme zapotřebí
politiky ochranářské.
Vážení pánové!
Politika vnitřní - promiňte, že jsem
byl nucen o ní mluviti - souvisí tedy bezpodmínečně
s politikou zahraniční. Slyšeli jsme zde mluviti
o půjčce. Jeden z pánů řečníků
s tohoto místa prohlásil, že především
musí zaskočiti banky, boháči, záložny,
druhý, že především práce.
Vážení pánové, oba řečníci
řekli pravdu, ale jejich výroky se musí uvésti
v harmonický soulad. Co jsou banky, co jsou boháči,
co jsou záložny? Nahromaděná práce
podle národohospodářské theorie, neboť
kapitál to není nic jiného, než nahromaděná
práce. Jestliže my užijeme tedy této nahromaděné
práce ke krytí potřeb a nepostaráme-li
se současně o nové hromadění
práce, kam pak přijdeme? Tedy jedno s druhým
musí býti uvedeno v harmonický soulad. Jistě,
že nemůžeme ušetřiti tu nahromaděnou
práci v okamžiku tak svrchovaně vážném,
jako je situace dnešní. Ale musíme si uvědomiti,
že musíme za tu vydanou, nahromaděnou práci
zjednati náhradu, že musíme všichni v
potu tváře, bez ohledu na stav a povolání,
jako jediný legionářský šik pracovati.
(Výborně! Potlesk.)
Práce je jistě pramenem
všech reforem, a kdo volá po reformách, musí
volati nejdříve po práci. To je to, co jsem
právě řekl: když stroj běží,
teprve se dělají reformy. Než ho pustíme
do běhu, není možno dobře oceniti jednotlivé
nedostatky nebo přednosti.
Finanční ministr jest
pro nás osobou nepostradatelnou - viděli jsme to
v posledních dnech.- Dnes konečně se někdo
nad námi smiloval a máme již opět ministra
financí - myslím, že tím neprozrazuji
žádného tajemství. Ale všechny
kumšty finančního ministra s ohledem na žádoucí
konečné uzdravení našeho státního
hospodářství ukázaly by se naprosto
marnými, kdybychom nedovedli prací zvyšovat
produkci, kdybychom nedovedli zboží vyvážet.
To jest teprve ta konečná reforma, o kterou se musíme
především, snažit.
Vážení pánové,
mluvil jsem také o přeorientování
politickém. To jest věc povahy velice delikátní,
a já přímo prosím za prominutí,
nenajdu-li pravých slov, abych se učinil srozumitelným.
Nechci se vyhnouti ani tomuto velice delikátnímu
předmětu.
U nás jistá část
inteligence - a jistě ne inteligence druhořadá
- dostala se brzo po osamostatnění českého
státu, když zde s námi dříve
chvíli pracovala, do posice, kde zůstává
pro národ nezužitkována. Já nemluvím
o tom, čí vinou se tak stalo, že jistá
část naší inteligence, řeknu:
strana třeba, která ve svých řadách
dovedla inteligenci zhustit a přímo masírovat,
se postavila do koutka, že jest v posici jakéhosi
vzdoru s ukazováčkem pravé ruky v ústech.
Čeká snad, až jak bude, co přijde, ale
ona se nemůže trvale spokojiti při své
duševní potenci s touto úlohou, to prostě
není možno, to by si ukládala něco,
co neexistuje. Proto tato strana nejen že dnes s námi
nepracuje jako původně, že není ve službách
té veliké linie naší národní
politiky, ale ona přirozeně, aniž by snad chtěla,
sem tam zasahuje do vývoje našeho rušivě.
Vážení pánové, to jistě
není ku prospěchu národa, a odpusťte,
to není ku prospěchu té vysoce cenné
složky našeho národa, té inteligence samotné.
Je to také posice na dlouho neudržitelná. Já
nechci dělati nějaké nešťastné
přirovnání, ale národ židovský
jest nesporně národem vysoce inteligentním,
ale kde se masíroval, třeba v Haliči anebo
jinde, ukázal se záhy ve stavu derutním,
a odpusťte, inteligence je nejsilnější
vůbec, když jest sporadicky rozsázena, když
může silou svého ducha působiti na své
okolí; jakmile ale nastane nějaké přílišné
nahromadění inteligence na jednom místě,
kdyby to byla inteligence sebe prvotřídnější,
nastane nezdravý stav, který není na dlouho
udržitelný. (Výborně!)
Vážené shromáždění!
My, strana republikánská, sami jsme prodělali
již před více lety, k čemu musí
přijíti strana, o které jsem právě
mluvil. My jsme byli nuceni následkem poměrů,
jak se u nás vyvíjely a v důsledku našeho
vlastního vnitřního demokratického
přesvědčení dáti svého
času heslo: Sedláci, s koně dolů,
na pěší, mezi lid, s domkáři,
chalupníky a dělníky! Pánové,
snad bude muset také Vaše strana dáti podobné
heslo, bude-li chtíti se uplatniti v národě
v takové míře, jak toho její nepopíratelné
kvality vyžadují. Nechci říci: S Pegasů
dolů!, poněvadž by se mi mohlo vyčítati,
že nemám smyslu pro vznět. Já hřeším
snad na dosavadní své dobré jméno
u inteligentů, neboť sotva kdo z jiné strany
opíral se vždy o inteligenci tolik jako já,
sotva kdo radil našemu lidu, širokým vrstvám,
aby pracovali s inteligencí a především
hledali svou spásu ve vědění. Jest
to též základem učení naší
strany, že vzdělání činí
člověka silným, malého velkým,
chudého bohatým. Ale právě proto,
že vzdělání jest statkem, který
nepodléhá zkáze, žádnému
státnímu bankrotu atd., jest to veliká chyba,
když se ty nejcennější statky nacházejí
úplně stranou bez jakéhokoliv upotřebení,
nebo dokonce, když vývojem věcí ještě
spíše jsou balastem než ku prospěchu.
Demokratisace ukládá jisté oběti,
ukládá je, jak jsem naznačil, sedlákům,
ukládá je i inteligenci, a jestliže jest demokratisace
nivelisováním, jest srovnáváním
a tomu se naposledy bude muset přece jen podrobiti každý.
Největší oběti - a to třeba zde
dnes říci - přináší časovým
proudům český sedlák. (Výborně!
Potlesk.) Na to by se nemělo zapomínati,
to jest hotová tragedie, co český sedlák
prodělal ve světové válce a co dosud
prodělává, to jest to, čeho v historii
ještě nebylo. A přece, pánové
- to není sebechvála - to zůstane s chloubou
zapsáno v knize dějin, že jádrem vojska
božích bojovníků bylo sedláctvo
české, které, zanechavší tiché
práce své - od pluhu, s mlatem a cepem spěchalo
do víru bojů za svobodu nejen svého národa,
ale i za svobodu všeho lidstva. Český sedlák,
o kterém Havlíček, ten bystrý pozorovatel,
řekl, že jest povolán, aby nejen dnes, ale
i do budoucna tvořil jádro národa, ten český
sedlák dnes s ohledem na potřeby národní,
s ohledem na demokratisování celého národa,
odhodlal se k politice, která mu ukládá obětí
nedozírných. Nicméně my jsme se ani
hodinu nerozpakovali, nastoupiti tuto cestu, my jsme ji nastoupili
a jdeme, poněvadž víme, že je žádoucí
ve prospěch celého národa. (Výborně!
Potlesk.)
Co tedy chybí, čeho
jest nám třeba? Jest nám třeba discipliny,
jest nám třeba autority. A kdo autoritu podlamuje?
Vážení pánové, ruku na srdce.
Autoritu a disciplinu podlamuje často naše Národní
shromáždění, autoritu a disciplinu podlamujeme
my, členové Národního shromáždění,
po nás pak ještě správcové nemocenských
pokladen, a předsedové těch našich všelijakých
hospodářských rad. Vážení
pánové, pokud si neuvědomíme, že
jako poslanci máme jen právo kontroly a ne zasahovati
do výkonů našich okresních hejtmanů,
pokud to bude v republice trpěno, že se to může
díti, že může po případě
rozhodovati poslanec, člen Národního shromáždění,
a ne podle jasných, silných zákonů
okresní hejtman, nebo ten, kdo jest k tomu zákonem
povinen, potud nebudeme na dobré cestě. (Výborně!)
V tom ohledu za každou cenu musí býti učiněna
náprava. (Potlesk.) Čas jistě
napraví všecko.
Pan zahraniční ministr
nám krásně pověděl, že
potřebujeme řady pokojných let. Ano, abychom
se mohli zrestaurovati hospodářsky, abychom mohli
vybudovati finance, abychom mohli vybudovati svou armádu
a svou zahraniční službu, zkrátka všecko
to, co je životní podmínkou každého
státu. To jest pro naše antimilitaristy zajímavé,
že pan ministr sám nám zde přichází
s požadavkem silné armády. Ale kdo sledoval
další jeho vývody, nachází dostatečné
vysvětlení.
Pan ministr řekl dále,
že nemáme podmínek pro imperialistickou nebo
expansivní politiku. Pan ministr je tedy militarista, který
chce armádu, aby stát měl páteř,
aby stát se neshroutil v posici obrany, v posici defensivní.
A to jest třeba, abychom si všichni uvědomili,
že takovou armádu stát míti musí,
že je to nejzákladnější podmínkou
každého státu, každé státní
organisace, a kde ta podmínka není splněna,
že není stát zabezpečen. "Smluvní
poměr je příznivějším,
než konfederace." Jistě jest tomu tak. To jest
podobný výrok, jako, že jsme orientováni
západně. Ano, na ten čas jediný poměr
pro nás možný jest poměr smluvní,
ale my nesmíme ani na okamžik zapomenouti na posici,
kterou zaujímáme. My jsme ve střední
Evropy, jako byli naši předkové, a víme,
že znamenitému našemu králi Jiřímu
Poděbradskému bylo nabízeno vůdcovství
ve střední Evropě, byl mu nabízen
primát od mnohých vůkolních států,
jež ho chtěly postaviti v čelo za účelem,
řekněme, obranným proti Turkům. Kdo
ví v budoucnosti, jaká úloha nám připadne?
Musíme především hleděti, abychom
svou domácnost měli spořádanou, ukázněnou
a silnou, kdyby snad ukázala se potřeba jisté
konfederace, aby nám připadla úloha nejdůležitější,
nejprvnější, jaká nám je dána
polohou naší republiky.
Vážené Národní
shromáždění, máme svou vlastní
českou firmu. Schovávati se dnes za nikoho nemůžeme.
Dříve jsme to tak rádi dělali a ono
se nám to hodilo časem i dobře do krámu.
Řeklo se "prohnilé Rakousko" a na nás
nebylo v nejmenším viděti. Dnes máme
svou domácnost, hospodaříme na svém
a musíme býti bedlivi a žárlivi na svou
pověst. Jsme všichni Čechoslováky se
všemi přednostmi a chybami. ať již bydlíme
někde na Moravě, na Váhu nebo na Labi a na
Vltavě. A přece slyšíme každou
chvíli o jistém separatismu. Je to možné?
Je zase dán ten separatismus massám, ať tady
nebo na Slovači. To není pravda! Separatismus může
býti jednotlivci naočkován. (Hlas: Hlinka
to dělá!) Já nejmenuji nikoho, ani mi
nenapadne, ale separatismus není v massách, které
jsou sourodé, které se ničím jiným
neliší než snad rozdílem kulturní
vyspělosti, ale naprosto není rozdílu jiného.
Když na tu situaci doma skutečně se díváme
a ten separatismus posuzujeme a vážíme, nemůžeme
se skoro zdržeti úsměvu. Podívejte se:
Slováci chtějí si stěžovati na
separatismus a president Masaryk je Slovák. Štefánik,
největší hrdina československý,
byl Slovák - bohužel zlý osud nám ho
vzal - a náš ministr zahraniční, jemuž
všichni vzdáváme nejmožnější
úctu, ten nám přímo na Slovácko
utekl, totiž tito Slováci nám ho vzali. (Veselost.)
Bratři Slováci, co chcete ještě více?
Presidenta máte, měli jste ministra války
a jistě ho zase seženete. Tady konečně
jste si vzali ještě našeho ministra zahraničí.