Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Ano, to jest Benešova politika a tu bych rád navázal na ten výkřik, který zde učinil pan dr. Stránský. Benešova politika! Uznáváte li, neuznáváte? Pan dr. Stránský ve své řeči nám řekl, že výklad pana dra Beneše jest pro jeho stranu evangeliem. Slyšeli jsme pak druhého řečníka národně demokratického klubu a tu jsme viděli, že evangelium tohoto klubu je dvojí: jedno dle sepsání svatého Stránského a druhé dle sepsání svatého Síse. (Bouřlivá veselost.) Tedy, kde jest vykladač, co lest, pravda? Které jest to pravé evangelium a co jest kacířství? Ten výklad se dostavil a tempo. Já jsem dnes s velkým potěšením četl o usnesení národně-demokratického klubu, jímž byla státu prokázána dobrá služba. V tomto usnesení čtu: "Klub pojednal o exposé ministra Beneše: schvaluje postup dra Beneše za hranicemi i zásady, jimiž náš ministr zahraničí se spravuje ve své politice v celku i v jednotlivostech, schvaluje také směrnice Benešovy politiky vůči státům dohody i státům středoevropským a vůči Rusku a vůbec bude v důsledku toho v plénu Národního shromáždění hlasovati, aby prohlášení ministra Beneše bylo vzato na vědomost." Pánové, to je jasná a poctivá řeč, a já neváhám říci, že toto usnesení klubu národně-demokratického ze srdce vítám. Dobře, když si uvědomujeme, že nikdo nemá práva dělati v zahraniční politice extratury na vlastní pěst. (Výborně! Potlesk.) Je dobře, že toto mínění proniká. Jako bylo jasno a nesporno v případě Hlinkově, tak musí být jasno a nesporno ve všech případech ostatních. (Dr. Stránský ml.: Ale uznejte, že to není totéž!) Uznávám, že to není zcela totéž, ale pravdou zůstává, že nějaká cesta k Denikinovi, jejíž cíl a účel jest v rozporu s tou politikou, kterou dělá Beneš, za níž stojí Národní shromáždění a ohromná většina národa, taková cesta že by nás mohla v cizině silně poškoditi. Já tedy nyní očekávám jedno: že tato cesta, byla-li zamýšlena, bude po národně demokratickém usnesení přerušena. Český lid nechce a nebude asistovat žádné akci Denikinově nebo kohokoliv jiného.

Řekl jsem docela otevřeně, že bychom si přáli, aby byl uzavřen mír s Ruskem. Nám není ideálem, aby naši vojáci šli přes Moskvu vstříc ruským našim legiím. Nám jest spíše ideálem, aby v Rusku nalezli zaměstnání nikoliv naši vojáci, nýbrž naši průmyslníci, technikové a obchodníci. (Výborně! Tak jest!) Přál bych si, abychom na obnově Ruska nepracovali proléváním krve, nýbrž doma ve svých továrnách a ve svých obchodech. Nepřejeme si, aby při vzkříšení Ruska stál český voják, nýbrž jak jsem řekl: český průmyslník, český pracující člověk. (Potlesk.) Přál bych si to tím více, že jiní národové - Amerika, Anglie - své lidi do Ruska již poslali. Pořád se nám vypravuje, že náš průmysl odkázán jest na export. Můžeme my se opravdu s takovým gestem grandseigneurským, tak lehce zříci tohoto východního trhu? Neměli bychom dnes, kdy ruský národ kráčí na svou Kalvárii, ukázat, že jsme ochotni podepříti jej tam, kde opory nejvíce potřebuje? Dejte si vyprávěti od lidí, kteří přicházejí z Ruska. Ruský sedlák přes nové sociální zřízení nedá nic, leda za výměnu. Má-li dáti obilí a dobytek, musí dostat stroje, obuv, šaty. Ruský průmysl je zruinován, vyrábí pouze pro potřeby armády. Pánové, zde se nám otvírá ohromné pole, zde můžeme prospěti Rusku i sobě, a já bych si přál, aby v tomto směru naše zahraniční politika byla průkopníkem české práce. (Souhlas.) Tolik o Rusku.

Nyní několik slov o Německu. Nepokládáme vinu německého národa za vinu tragickou. Domníváme se, že situace, do níž se německý národ dostal, je výsledkem jeho politiky. Ohromná většina našeho národa není však naplněna vůči Němcům nenávistí a hněvem. Máme smysl pro onu obtížnou situaci, v níž se Němci nacházejí. Přejeme si, aby Němci byli našimi dobrými sousedy. V tomto smyslu také plně souhlasíme s panem ministrem zahraničí a domníváme se, že k dobrému poměru k oběma německým státům jsme povinni přispěti také svou vnitřní politikou. (Výborně!) O této věci nebudu obšírněji mluviti, budeme k tomu míti příležitost co nejdříve. Chci jenom zdůrazniti, že se zřetelem na své německé krajany chceme dělat opravdovou politiku míru v tom předpokladě, že se definitivně vzdají protistátních myšlenek, které až dosud s takovou houževnatostí propagovali. (Výborně!)

Přecházím nyní k vnitřní politice, o níž zde byla také řeč. Pan dr. Stránský se nás otázal, pokládáme-li politickou revoluci za ukončenou. Odpovídám, že každá revoluce má svoje důsledky politické, sociální a kulturní. Politickým důsledkem naší revoluce jest československý stát. Musí se však nezbytně dostaviti i ty druhé důsledky, na poli sociálním a kulturním, a v tom směru svou revoluci za ukončenu nepokládáme. (Hlučný souhlas a potlesk). Pan dr. Stránský se ovšem odvolává na svoje redakční šuplíky. Sáhl tam kamsi a vytáhl nějaký krajně levý socialistický hlas, jenž mluvil něco jiného. Nuže, je přece známo, že každé veliké duševní a sociální hnutí mělo vždycky svoje extrémy a má je tím spíše dnes, kdy žijeme v rozžhavené atmosféře třídních zápasů. Netřeba popírati, že i naše hnutí má svoje extrémy. Leč jsou to právě extrémy a nic jiného. Je opravdu podivuhodno, jak se zde extrémy stýkají. Naše krajní levice tvrdí, že československá sociální demokracie nesmí se účastniti vlády ve státě, který má dosud kapitalistické zřízení. Na velmi podobném stanovisku ocitl se pan dr. Stránský. Také on nám dokazoval, že v nesocialistickém státě je vláda socialistická nesnesitelná. (Poslanec Stránský mladší: Ryze nebo převážně socialistická!) A kde jsou potom zásady té vaší demokracie? Přece připustíte, že v demokracii také počet padá na váhu! (Posl. Stránský: Ovšem!) Jak si tedy představujete účast pracující třídy ve vládě, když tento početný výraz nemá na váhu padat?

Chtěl bych se zmíniti o onom zajímavém procesu, zcela patrném v celém československém národě: je to proces od oposičnosti ke státnímu myšlení a ke státnosti. Všechny vrstvy byly zvyklé na oposici proti Vídni. Oposice byla zkrátka lepší. Nyní se přetvořujeme v národ státní a táž obdoba děje se také v dělnické třídě. Politika dělnictva v monarchii byla namnoze politikou čiré negace. V posledních letech války měla dělnická třída přímo za svůj cíl, monarchii zničit a ztroskotat. Vážení pánové, setrvačnost mass jest přece známa. Teď jde o to, aby pracující třída stala se státní stranou. Pravím otevřeně, že jest to proces těžký, namnoze obtížný a nemůže se obejíti bez bolestných třenic. Nemáte-li, pánové, pro to smyslu, pak je to váš defekt. (Tak jest!) A zneužíváte-li jednotlivých zjevů v tomto procesu, pak to svědčí, že nejste ještě politicky zralí. (Výborně!) Na poslední konferenci zastupitelstva naší strany řada lidí svými vlastnoručními podpisy potvrdila, že nechová myšlenky násilného převratu a diktatury. Mezi nimi byl také podpis člena našeho klubu Stivína, jemuž vy přes to stále strkáte na hlavu bolševickou masku. To je, pánové, křivda, která se mstí, a já vás před takovouto politikou varuji. (Výborně!)

Volá se, že máme míti silnou vládu. Dobře pravil pan dr. Stránský, že tato vláda si stojí dobře. Ano, pánové, tato vláda jest silná a já dokonce myslím, že jest silnější, než by si mnohý přál. Věříte opravdu, že síla vlády je v tom, když dovede užívati bajonetů? Pánové, já právě pokládám za plus vlády, že ani v nekritičtějších situacích k bajonetům nesáhla. (Hlučný potlesk. Posl. Stivín: To dovede každý osel!). Pokládám za štěstí, že mezi československým lidem a vládou neleží žádná mrtvola, že mezi vládou a lidem nevznáší se žádný stín smrti. (Výborně! Potlesk). Vytýká-li se ministru Švehlovi, že tenkráte v pohnutých dnech neodhodlal se použíti vojenské moci, pak já tohle ministru Švehlovi knihuji k dobru. (Výborně!) To byl Švehlův státnický čin, že raději povolal důvěrníky dělnictva, než aby poslal nasazené bajonety. (Pochvala). Na krev jednou prolitou se nezapomíná. Jel jsem nedávno s ministrem Švehlou ze Slezské Ostravy nahoru po silnici. O této silnici ještě dnes si horníci ve všech revírech vypravují. Ještě dnes si dělníci na svých schůzích vzpomínají, kterak tam nad Ostravou bylo roku 1894 vystřeleno na horníky a jak se krev v potůčku valila dolů. Pánové, přáli byste si opravdu, aby naše vláda byla silná v tomto smyslu? Není lépe, když my ty elementy, které se jaksi odvracejí od celé kapitalistické kultury, které snad nemají dosti vypjatého smyslu pro to, co jest souhrn politiky národa sotva osvobozeného - není lépe, když my tyto elementy rozumným rozhorem držíme na cestách, prospěšných lidu i státu? Není lépe, když my z obtíží, jež z toho vznikají, činíme obtíže své vlastní strany, než abychom z nich činili obtíže státu? (Výborně! Potlesk). Není lépe, když zabraňujeme, aby tyto živly přicházely do výslovného konfliktu se státem? Jsem přesvědčen, že veliká asimilační schopnost československé sociální demokracie je neobyčejným darem pro naši mladou, dosud nezabezpečenou národní a politickou svobodu. (Výborně!) Jsem přesvědčen, že činíme dobře, když udržujeme dělnickou třídu v jednotnosti a když si své spory vyřizujeme diskusemi a nikoliv násilnými prostředky. Z bojů třídy, která přichází na vrch, vznikají nebezpečné otřesy státní, jak se o tom přesvědčilo Německé Rakousko, Uhry a Rusko. Prosím, abyste ve svém posuzování byli umírněnější, abyste měli více smyslu pro vše, co dnes hýbe duší dělnické třídy. Potřebujete-li svého přehánění ke své stranické agitaci, budiž vám také něco popřáno, jenom prosíme, abyste z těchto věcí nekuli zbraní proti celému státu! (Hlasy: Tak jest! To se právě děje!).

Vážení pánové, tak mnohé, co se dnes ve veřejném životě děje, zdá se mi jíti jaksi mimo náš národní organismus. Tak jako ty výstřely na hradě nevznikly z našeho českého ducha - politická vražda, politický teror není na linii našeho vývoje, je v tom něco cizího - tak také mnoho z té agitace, vedené dnes proti Tusarově kabinetu, není na poli našeho vývoje, není výraz našeho českého ducha. (Hlasy: Zcela správně). Těmito prostředky vláda poražena nebude. Dejte si říci, pánové, tato vláda jest silná. Její síla není ve vojsku, není v bajonetech, nýbrž v tom, že ona nehlučně, bez efektů, ale neúmorně a houževnatě pracuje na ozdravení a upevnění naší administrace (Tak jest!), že pečuje o obnovu výroby, že jasně rozpoznává celou sociální chorobu dnešní doby a že se snaží předcházeti všem erupcím vhodným, smírným zasahováním. (Hlasy: Tak jest!) Zákon, jenž byl včera přijat, takový zákon o úpravě platů státních zaměstnanců svědčí také, že vláda silnou jest. (Potlesk. Posl. Stránský: Teprve až budou ty daně schváleny!). Pravím, že tato vláda bude ještě dlouho pevně seděti ve svém sedle a žádné prostředky výstřední agitace ji nesesadí. (Potlesk).

Proces ke státnímu smýšlení pokračuje, poměry se konsolidují. Pravíte, že vláda jest slabá, protože státní kasy nejsou zrovna přeplněny? Tažte se berních úřadů a odborníků! Řeknou vám, že při náležité administraci by snad ani té nynější státní půjčky nebylo zapotřebí. Není pravda, co se tvrdí venku a před tváří ciziny, že náš stát nalézá se před bankrotem. Není pravda, že vláda nemůže dostávati svým finančním závazkům. Vždyť ještě nejsou vybrány daně za rok 1916, 1917 a 1918. O Slovensku se tvrdí, že jest tam na nevybraných daních miliarda, nebo i více. (Posl. Johanis: Jenom pardubická petrolejka má zaplatit 1 mil. daní!). To jsou reservy vlády a státu, jež budou postupně vyčerpány. Vláda ví, že nejbezpečnější cesta k otevření všech těchto zdrojů je dobrá administrativa a já jsem přesvědčen, že její úsilí v tomto směru korunováno bude zdarem. Jsem také přesvědčen, že vláda nalezne v tomto Národním shromáždění náležité pochopení, až přijde se svými daňovými předlohami. O budoucnost naprosto se nebojím. Musíme ještě předržeti několik těžkých měsíců. Víme však bezpečně, že náš průmysl jest schopen výroby a za vhodných podmínek bude schopen i konkurence. Znám českého dělníka. Tomu by se z duše protivilo, aby lenošil a nejbolestněji se ho dotýká právě to, že jest vyhlašován za lenocha v situaci, v níž pracovati nemůže. (Hlasy: Výborně! Tak jest!). Jen jděte do továren, hutí, státních dílen a uvidíte, jak se proces ozdravovací pomalu, ale důsledně vyvinuje, jak se mysli usazují, a jak se všechno vrací k práci.

My vyhrajeme touto mírovou, plodnou, produktivní prací, jako jsme vyhráli zahraniční revolucí. Ale jedno si musíme uvědomiti: že v tomto dějinném období vystoupila do popředí nová třída sociální, která až dosud byla na dně a která také přináší svou vlastní samostatnou ideu, totiž socialismus. Tak, jako dříve v čele společnosti, v čele státu byla třída feudální šlechty, jako dosud byla v čele třída kapitalistická, tak teď přichází nová třída sociální se svými ideami. A náš úkol, úkol vlády, úkol Národního shromáždění jest, aby se ideje této třídy řešily v souladu s celostátními potřebami, aby ideály této třídy nepřišly do rozporu s celostátními zájmy, neboť potom by naše samostatnost mohla být i ohrožena. (Výborně! Potlesk.) Pánové, končím. Věřím v český lid, věřím v jeho tvůrčí síly a věřím v naši velkou budoucnost. (Výborně! Vytrvalý potlesk. Řečníkovi z četných stran gratulují.)

Posl. Udržal: Vážené Národní shromáždění!

Právě jsme slyšeli, že máme západní politickou orientaci. Nelze na ten čas ani jinak. Máme také západní kulturu, neboť celý náš vývoj děl se v rámci kultury západu. Ale přes to snažíme se, abychom měli svoji vlastní kulturu, a jistě i na poli politickém musí býti naší snahou, abychom, jak bude možno, měli svou vlastní orientaci. Nesmíme zapomenouti, že naše republika leží ve středu kulturního světa. Toto položení nám ukládá důležitou úlohu, spojovati západ s východem, a my se musíme snažiti vytvořiti si vlastní politickou orientaci, která by ty oba dva světy spojovala.

Můj pan předřečník dotkl se otázky ruské. I celá řada jiných pánů řečníků mluvila o Rusku. Neměli bychom snad s řešením této otázky počkati, neměli bychom si říci, že máme na Rusi 50-000 českých lidí pro republiku nadšených, republice cele oddaných, národu svému zasvěcených? Neměli bychom uvážiti, že mezi těmi 50.000 jest také několik bystrých hlav, několik myslících hlav, neměli bychom počkati, až vrátí se mezi nás, se svým soudem o Rusku, o různých těch směrech a proudech?

Snad by bylo dosti času, kdybychom počkali a pak teprve se rozhodli pro další soud, pro konečnou kritiku. Kdo může dnes říci, kam se máme svými sympatiemi kloniti, jestli ke Kolčakovi, jestli k Leninovi, jestli k Denikinovi? Komu máme vysloviti důvěru? Nanejvýše můžeme se pokloniti té velké, svaté, nepřehledné Rusi Ivana Turgeněva - a to není dnes, bohužel, nikdo. Jisto jest a zůstane zaznamenáno v knize světové války, že ruský národ, když se i přímo nesúčastnil na vítězném ukončení války, měl o její zdárný výsledek veliké zásluhy.

Vážené Národní shromáždění! Po dvoutýdenní debatě o mírové zprávě naší delegace uzavíráme dnes zahraniční debatu. V tom shodli se všichni páni řečníci, že mírová delegace vykonala úkol jí svěřený s největší svědomitostí. Mírová delegace pod vedením zahraničního ministra učinila vždy a všude ve prospěch republiky nejmožnější, a to je jistě vrcholné uznání. Nikdo není více povinen, nežli může. I v otázkách nejchoulostivějších docílila naše mírová delegace toho, co vůbec bylo dosažitelno. Máme svůj samostatný stát se všemi attributy suverenity. Komu z nás nebušilo by srdce radostí, komu z nás nezajiskřilo by oko při vzpomínce na tuto pro nás velikou událost, po které marně celé generace toužily? Máme pocit radosti i pýchy, ale nebude nikdy na škodu, když do této plné číše radosti sami sem tam příležitě kápneme několik kapek zdravých starostí. Dlužno, abychom si připomněli, že my, dnešní pokolení, nejsme sami výhradními tvůrci těchto velecenných statků naší svobody, naší samostatnosti, nýbrž že několik generací před námi se stejným sebezapřením, se stejnou nezištností, se stejnou všestrannou výzbrojí pro dosažení těchto cílů pracovalo.

Dlužno, abychom si připomněli, že nejsme výhradními majiteli těchto cenných statků, nýbrž jen jejich dočasnými držiteli, a že držba těchto statků vedle práv, která nám dává, ukládá nám i vážné a namnoze i těžké povinnosti. Jest povinností naší, abychom bedlivě střežili statky tyto, abychom prací svou hleděli je do vší budoucnosti nejmožněji zabezpečiti, abychom svěřenou hřivnu zušlechtili a dle možností i prohloubili.

Abych jen jedno srovnání učinil: těžko by bylo rozhodnouti, kdo o vybudování budovy české samostatnosti má větší zásluhu, zdali snad Kolár a Šafařík, nebo největší Slovák z doby světové války Štefánik, největší český junák. A podobných srovnání bylo by jistě možno učiniti více. My s vděčností jistě vzpomínáme všech těch, kdož před námi o zbudování budovy samostatnosti českého státu se přičinili. Víme, že jest to majetek nám svěřený, víme, že všichni musíme se o jeho zachováni a udržení co nejsvědomitěji vždy starati. (Výborně.)

Politika zahraniční byla a zůstane na věčné časy nerozlučně spojena s politikou vnitřní. Politika zahraniční není ničím jiným, než odleskem, odrazem politiky vnitřní. A kdo sledoval vývody ministra Beneše, kdo pročetl si pozorně jeho exposé, ten našel tam více dokladů, že politika vnitřní odrážela se na parketách versaillských, že podle toho, jak zde věci vypadaly, jakou politiku, bych řekl otevřeně, my jsme zde dělali, podle toho že klesaly nebo stoupaly akcie naše na půdě pařížské. Za starého Rakousko-Uherska nebylo o nás v zahraničí řeči.

Slyšeli jsme již při příchodu našeho presidenta Masaryka, že nikdo o nás nevěděl a týmiž slovy opakoval nám to zahraniční ministr. Bylo třeba úmorné práce v době války, úmorné práce našich vynikajících zahraničních pracovníků, aby teprve ve třetím roce bylo možno přijíti v zahraničí s naší visitkou. To podařilo se pracovníkům našim zahraničním velmi šťastně. První navštívenka v zahraničí československého národa byla opravdu šťastnou shodou velmi skvělá. Spočívala v silných individualitách, v silném vyzbrojení našich předních zahraničních pracovníků, spočívala především - což bohužel u nás vždycky nebývá zjevem pravidelným - v jich naprosté ukázněnosti, disciplinovanosti. Naše zahraniční navštívenka bylo dílo velmi šťastně presentované v našich ukázněných, disciplinovaných legiích, které následkem své disciplinovanosti mohly se pak státi v dalším vývinu věcí embryem českého státu.

Naše činnost zákonodárná byla od počátku krajně demokratická. Přivedli jsme tím vším, co se zde dálo, namnoze svět v údiv. A vším právem mohli jsme říci o všech našich zákonech, které odtud vycházely, že nemají, pokud se týče demokratičnosti, žádného druhého příkladu, že nemají žádného vzoru. Zapomněli jsme ale snad brzy, že takovéto vzácné demokratické letorosty musí býti ale také žárlivě střeženy, že čím demokratičtější stát, tím více jest mu třeba ochrany, je třeba tvrdých řádů k zachování toho krásného, ale velmi citlivého díla.