Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Myslím, že i po té stránce jsme měli pravdu, neboť když stopujeme vnitřní vývoj bolševismu dnes, vidíme, že bolševictví nepadne jen tlakem z venku, nýbrž také vnitřním přerodem. Jest zajímavé: bolševikové začali naprostým vyvlastňováním bez ladu a skladu u velkostatků, dělilo se a bralo se, kdo první přišel. Vidělo se však brzo, že to nechytá dosti dobře u venkovského obyvatelstva.

Dělaly se tedy v polovici minulého roku organisace venkovské chudiny, nebo rady venkovské, totiž selské. Měl býti vyvolán třídní rozpor mezi sedláky a lidmi, kteří byli bezzemky nebo skoro bezzemky. A v březnu letošního roku na sjezdu v Kijevě Lenin sám odůvodňuje nový zemědělský program, program, který přejímá od poražených sociálních revolucionářů. Sociální revolucionáři byli sovětovou vládou potlačováni, pronásledováni, ale vítězná strana přijímá vlastně nyní velkou část jejich selského programu a Lenin sám hlásá a sjezd přijímá program, že se středními rolníky se musí počítat, že jim musí býti soukromé vlastnictví ponecháno, že musí býti pomáháno jejich organisacím atd. Tedy, zkrátka, bolševismus hroutí se uvnitř a přeměňuje se na základě zkušeností, které nemohly naň nepůsobit. Mění se, když ne úplně, alespoň tak, že jeho pád jest neodvratný.

Neboť jest jisto, jakmile musí nějaké hnutí přiznati, že nevystačilo a nevystačuje s těmi hesly, které dávalo, působí to nedůvěru a nabývají důvěry spíše ti, kteří proti němu oponují a jejichž program je tomu lidu bližší. Bolševici přišli k přesvědčení, že jejich methoda vede na vesnicích k tomu, že větší sedláci sebrali si pozemků mnoho a na chudé nezbylo vůbec nic. Bolševici upouštějí od původního principu, že inteligence, ředitelé továren, správní úředníci atd. nesmějí býti přijímáni do správy. Hledí je volati zpátky, u továren se pomalu vracejí ke starým poměrům, zavádějí akordní systém atd. Tak jako přestřelili napřed, tak zase přestřelují dnes v tom ústupu. Počítali jsme také s tím, že vnitřně v Rusku samém tyto věci se vyřeší. Ale aby bylo používáno záležitostí ruských k tomu, že socialismus jest poražen, ne. Bolševictví nebylo socialismem, nemohl býti tedy socialismus poražen. Princip diktatury jest nesocialistický, princip sovětů jest nesocialistický. Právě proto, že není demokratický, ruší rovnoprávnost politickou. Tím, že bylo nesocialistické a protisocialistické, bylo bolševictví tak osudno a tím také bolševictví upadlo, upadá a snad upadne, ne těmi vlastnostmi, které mělo se socialismem společné. Musíme se podívat také a neřešit poměry k Rusku jednoduše z nenávisti k bolševismu. Představte si, stačí přece přečísti, - uvádím jenom to, co tak nejspíše jest každému po ruce, denník spisovatele Dostojevského - a přečtěte si tam, jaký úkol ukládá Dostojevský Rusku. On sám povídá, že Rusko promluví osvobozující slovo tím, že uspořádá nebo vytvoří nový sociální řád na základě ryze křesťanském.

Co to znamená u ruských myslitelů, co to znamená u Tolstého a u jiných? Východním myslitelům a jmenovitě ruským je křesťanství něco jiného než pojem jenom církevnický. Dostojevský sám výslovně vytýkal, že na západě musel vzniknouti socialismus, poněvadž katolicism nesplnil svého křesťanského poslání. Jemu tanul na mysli původ křesťanství, a křesťanský společenský řád, třeba že on to nerozvádí do detailů, jako ruským myslitelům ze všeho, co o nich víme a známe, tanulo na mysli něco z prvních dob křesťanských. Ovšem, jemu to tanulo na mysli s tím idealismem, jaký byl jemu vlastní a všem myslitelům toho druhu je vlastní, jemu tanulo na mysli, že by z toho idealismu mohlo dojíti až do toho komunismu, jak byl v prvních dobách křesťanských. Jelikož on vytýčil Rusku tento cíl, tedy myslím, že se nemýlí.

My se můžeme mýliti, a mohl se mýliti i on ve způsobu provedení, neboť, jak vidíme, ten první pokus, který se v Rusku o tu změnu stal, nespočíval na těch zásadách, na kterých si ho představoval Dostojevský, ale myslím, že v hlavní věci se Dostojevský nemýlí a že se v ní nemýlíme ani my.

Myslím, že už to centrální postavení Slovanstva k tomu vede. My Slované stojíme mezi dvěma velkými světy. Je to svět mongolský, který jest vlastně daleko větší a kdo ví, nebude-li jednou nebezpečnější a nebude-li potřebí zainteresovati na ochranu států slovanských kde kterého človíčka a kde kterou sílu. Ale pak vzpomeňme - přece máme trochu naučení - na svou historii. Kdy pak jsme byli pevni? Proč na příklad v dobách husitských v určitou dobu jsme vítězili? To nebylo jenom náboženské nadšení, to bylo jaksi také jeho provádění v praxi, že malý člověk nabýval práv.

To, co bylo vyjádřeno táborským bratrstvím, to, myslím, bylo hlavně to, že lidé osvobozovali se také z panského jařma a byli tím více interesováni, poněvadž měli co mluviti do osudu národa, oni spolurozhodovali a proto byli daleko více zainteresováni. A myslím, že stát, který chce býti silný, musí hleděti, aby co nejvíce lidí bylo na jeho záležitostech zainteresováno, a sice zainteresováno tak, aby mohli hledati v tom státě své úplné uspokojení, uspokojení lepší, než ve kterémkoli jiném státě. Řekne se, že jest to materialismus, ale, pánové, jest to idealismus, když ti, kteří drží vládu v rukou, chtějí ji držeti dále? Zde jde o určitou, nevyhnutelnou míru životní, aby mohla nastati pak ta tvorba kulturní a jiná, neboť z bídy kultura přece jen neroste. Tedy jest to přece jen při nejmenším ideálnější nežli jiné. A tedy neměl ten Dostojevský a jiní ruští myslitelé pravdu, když řekli, že Rusko promluví rozhodné slovo, že dá nový sociální řád? Když ten lid, dosud z rozhodování o věcech hospodářských odstavený, ví, že bude moci spolurozhodovati, nebude zainteresován více?

Pánové, nebojme se tolik socialismu a socialisace! Já znám jednu pražskou banku, která do určité míry to zkusila a dala úředníkům daleko více práv, než mají v ostatních bankách, dala jim také podíl ze zisku a pod., oni mají také právo po př. mluviti do obchodu, a vidíte, jest to dnes banka z nejagilnějších, začíná buditi silnou řevnivost a přece v tom, co provedla, není víc, nežli malá splátka na to, co my žádáme jako socialisaci. A teď přišla zpráva ze Slovenska, že tam továrník, nevím, zda jde o vydělávání koží či o výrobu bot - socialisoval továrnu, dává úředníkům místo ve správě, dává je dělníkům, prohlašuje jim, že 20% čistého zisku bude patřit jim atd., a já jsem jist, že ten člověk nepočítá špatně, i když by jen počítal. A proč? Protože ty lidi - i když nic jiného - zainteresuje a vzbudí v nich také kus vědomí zodpovědnosti za to. A já myslím, že, když bylo v zahraniční debatě nebo před ní ukazováno na to, že ty naše socialisační plány nám v cizině škodí, ne! Nám škodí to nejasno! Loni o vánocích prohlásila vláda, že k těmto věcem sáhne, ale budou pomalu druhé vánoce a nikdo skoro ještě ani neví, jakého určitého tvaru nabude to, co tehdy bylo slíbeno a prohlášeno. Co nám vadí, je to, že o nás za hranicemi nevědí, co si mají o nás myslet, s čím mají vlastně počítat. S ničím najisto nemůže počítat nikdo.

Kdybychom my to, co provésti uznáváme za nutné, a myslím, že kdybychom přistoupili ke konkretnímu řešení, že by se ukázalo, že ty poměry u nás nejsou ani tak rozvráceny a rozhárány, jak by se zdálo, ale kdybychom přistoupili k tomu, že bychom byli poměrně brzy s tou nejnutnější prací hotovi, viděli bychom, že by to upevnilo i důvěru v naši republiku, neboť, ať říká kdo chce, co chce, a maluje černé, jak chce, kdyby chtěl tak černě malovati i v jiných státech, myslím, že by měl příležitost a důvod malovat to ještě černěji, než to maluje největší pesimista u nás.

My budeme mít svízele a máme svízele, budeme míti potíže a máme je, ale že by byly nepřekonatelné, není pravda a nesmíme také říkat, že není vůle, aby byly překonány. Ale po této stránce myslím, že je potřebí žádat něco na naší vládě. Jak pak vysvětlila naše vláda vůbec a jak se svou tiskovou službou, kterou má, se ujala vůbec těch socialisačních předloh, které podala, nebo těch, jež byly schváleny? Řekla někdy vláda svým tiskem, řekla někdy oficielním projevem, že ta socialisace u nás není žádné bolševictví?

Promiňte, nemluvím o tom, aby dělala snad nám socialistům náladu, ale aby promluvila docela otevřeně o těch předlohách, které již byly přijaty, o těch předlohách, které dělá, aby hájila tedy také to, co za její auspicií bylo přece uděláno, aby to autoritativně vysvětlila, aby nebyly buzeny zbytečné pochybnosti, neboť jisto jest, že za hranicemi buditi jakoukoliv pochybnost, i jenom dost maličkou, může býti povážlivé vždycky, že tedy jest prostě potřeba, aby těmto pochybnostem se předcházelo. A nemyslím tedy, že je to důvod k zastavení socialisace, nýbrž prostě k určitému a, pokud možno, rychlému provedení těch věcí, kterých jest třeba. Rusko nepadlo proto, že socialisovalo, nýbrž proto, že dlouho nesocialisovalo, že dlouho slibovalo, že dlouho o těch věcech mluvilo. A také u nás se mluví již příliš dlouho. Teď by konec konců se mělo přikročiti vůbec, řekl bych, rychle k činům.

Nesmíme se vymlouvati, že nejsou ty věci vypočítány a dobře rozváženy. Není to tak docela pravda. Jest mnoho věcí, které lze dělati velmi dobře, aniž by tím život byl ohrožen. Ale dělati by se musilo, aby se konečně vědělo, a aby také lidé věřili, že k něčemu spějeme a k něčemu směřujeme. Nezáleží ani tolik na tom, bude-li tu náš postup k těm novým řádům, které ti lidé očekávají, rychlejší, nebo pozvolnější, ale musí býti vůbec nějaký, neboť když mluvíme a slibujeme, není to žádný postup. Tedy nějaký postup zde být musí. Proto říkám, že je potřeba žádati více resolutnosti a rozhodnosti. A volá-li se u nás po vládě silné ruky, budiž. Ale pak můžeme docela klidně říci, že tou vládou silné ruky může býti i tato vláda, a my si přejeme, aby byla vládou silné ruky a pevné, aby program, s kterým přišla, provedla do důsledků, aby neuhýbala před žádným odporem, aby měřila každému podle stejných zásad, aby měřila podle zákona, ale aby měřila naprosto přísně a bezohledně, aby se neuhýbala před nikým, aby se nebudil dojem, že se bojí ta vláda jednou někoho z těch vrchních nebo po případě z těch spodních vrstev a aby bylo viděti, že jest nám vládnuto. Promiňte, to vědomí doposud ještě není tak silné a vžité, jak by bylo potřebí. Nechci rozváděti, proč a jak, myslím však, že jest potřebí, aby bylo viděti, že vláda vede Nár. shromáždění, že určitě a pevně, přesně jde za svým cílem a že nezavaluje program zbytečnými návrhy, podávanými jen proto, aby zatěžovaly výbory, aby zůstaly ležeti a byly zrušeny, až se Národní shromáždění rozejde. Myslím si, že by to byla i cesta, která by mohla obnoviti vážnost k tomuto Národnímu shromáždění a která by učinila postavení vlády ještě pevnější. Nepřeji si to proto jen snad, že patřím ke straně, která jest ve vládní koalici, nýbrž prostě proto, že jest to zájem státu a že střídání příliš časté, myslím, by tu důvěru v ten stát neposilovalo a nezlepšilo. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Přerušuji projednávání 1. odstavce dnešního denního pořadu a nebude-li proti tomu námitek, doporučuji v dohodě s poradou pánů předsedů klubovních, abychom vyřídili odstavec 3. a 4. Je snad proti tomu nějaká námitka? (Nebyla.) Námitek proti tomu není, přistoupíme tedy k odst. 3., jímž jest

2. zpráva výboru státně-zřízeneckého o návrhu člena Národního shromáždění G. Navrátila a soudr. (tisk č. 1030) na úpravu hmotných poměrů státních zaměstnanců, o návrhu člena Národního shromáždění dra Matouška a soudr. (tisk č. 148) a člena Národního shromáždění Hrizbyla, Němce, Buřívala a soudr. (tisk č. 178) ve věci aktivních přídavků a příbytečného, dále o návrzích číslo tisku 154, 242, 319, 335, 354, 382, 528, 563, 598, 865, 1249, 1312, 1315 a o několik peticích za úpravu hmotných poměrů státních zaměstnanců (tisk č. 1661).

Zpravodajem jest pan kol. Brodecký, uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. Brodecký: Slavné Národní shromáždění!

Přikročujeme k zakončení velikého vnitropolitického činu v naší republice. Již od počátku republiky pozorujeme, že správní aparát tohoto státu nefunguje tak, jak by si bylo přáti a jak jest nutno. V prvních chvílích, živen velkou naději do budoucna, vzchopil se sice, aby s plnou vervou, s plnou chutí svojí prací zachránil, co se pro nový jeho stát zachrániti dá. Nadšení však neuživí, proto jsme pozorovali den ze dne úpadek, ochabování sil, které člověku, jenž dobře smýšlí se státem, musilo naháněti těžkých obav. Bude-li tento sestup chuti k životu v našem státním aparátě pokračovati jako až do dnes, pak stojíme - přes velkou lásku státních zaměstnanců ke své republice - před neodvratitelnou katastrofou. Toto bylo přesvědčením každého z nás. Stačilo pouze ve státně-zřízeneckém výboru viděti, jak den ze dne nové a nové návrhy přicházejí, jak den ze dne valí se celé proudy nových peticí, úpěnlivě prosících o záchranu ubohoučké existence, aby člověk tohoto přesvědčení nabyl. Když vzpomněli jsme, - a to bylo zde už řečeno - jak málo ti lidé žádají, a přece jsme viděli, že nemůžeme jim vyhověti, ale dokonce i když v duchu splnili jsme úplně vše, co bylo žádáno a viděli jsme přece před sebou jen nezachranitelné trosky rozpadávajících se existencí, pak stával se stav pro členy státně-zřízeneckého výboru přímo zoufalým. Takovým způsobem pracovati, touhle cestou dále jíti nelze! Připomínám, že ta zlatá bída gážistů ve válce přešla až do stavu, že vysocí státní úředníci, lidé zasloužilí, záviděli přidavačům u zedníků (Tak jest!), záviděli existenci posledním proletářům v říši. A co ty spodnější vrstvy úředníků, co ti zaměstnanci? Když viděli jste, pánové, jak ráno jdou do služby, mohli jste již na jejich chodu čísti, co má takový člověk za sebou: nic, než těžkou bídu, utrpení, nouzi - a když viděli jste, jak každý z nich, typicky ku předu nakloněn, spěchá po svém zaměstnání, pak jste přímo cítili, že jej tam žene zoufalá myšlenka, zoufalá starost o to: není to záchrana, ale nezbývá nic jiného, než jíti, poněvadž nejíti, znamená teprve konec každé naděje.

Žádná chuť, žádná láska k životu, která jest základní podmínkou chuti a lásky k práci a zaměstnání, zde byl jedině protivný kategorický imperativ nutnosti, to byla v pravém slova smyslu knuta, kterou hnáni byli do svého zaměstnání státní zaměstnanci.

V tomto problému udělat pořádek! Jak ale? Kterak? Na jedné straně finance republiky, finance státu, který se staví z ničeho, jemuž válka nevzala jenom minulost a hodný kus přítomnosti, státu, jemuž válka vzala také veliký, daleký kus budoucnosti - v tomto státu, v jeho postavení, žádat takovou úpravu existenčních poměrů státních zaměstnanců, která by opravdu vrátila chuť a lásku k životu, bylo přímo šíleným pokusem, šílenou myšlenkou. Když jsme viděli, jak těžko docilovalo se to malounko, co bylo dosud pro státní zaměstnance uděláno, pak opravdu do budoucna vlastně nás ovládla téměř úplná beznaděje. Jedna myšlenka byla: kdyby bylo možno všechny ty náhledy, kdyby bylo možno všechny ty úpěnlivé prosby na státně zřízenecký výbor a na vládu řízené směstnat, zhutnit v jeden jediný požadavek, který splněn, byl by s to, ukázati velikým nějakým činem státním zaměstnancům, že i když není možno všechno udělati, co by uděláno býti chtělo, tož aspoň tolik, že se dělá, co se dělati dá, ba, že vláda chce jíti až na nejkrajnější mez možností tohoto státu, aby zachránila to nejcennější, co v státních zaměstnancích tlumeno jest dusivou bídou, to jest - chuť k práci, chuť k životu a loyalitu k státu. Když přicházeli jsme mezi státní zaměstnance, slyšeli jsme: "Chápeme, že nejde dělati všechno. Víme, že musíme býti trpělivi, víme, že musíme čekati, věříme, že odměna nás nemine za naši práci, ale, pro Bůh, co máme dělati? My věříme vše, ale doma nám hubnou děti, doma nám umírají děti a ženy nedostatkem. Co dělati? Všechna ta láska k státu, všechna ta láska k nové svobodě nestačí, aby zoufalost z bídy tlumila, aby červu, který v rozum člověka položila bída, znemožnila jeho zhoubnou činnost, ten hlodá, hlodá stále, až z člověka opravdu plného lásky k státu udělá člověka, který zvolna sice, ale jistě propadá melancholii, propadá, řekl bych, fatalismu, ve kterém vidí: všechno jest marno; nedočkám se, nepřečkám té bídy a kdybych to vše přečkal, když toho nepřečkají moje děti se ženou, není mně to stejně nic platno, a proto nemohu čekat a déle trpět."

Tedy takového něco kdyby bylo možno udělati, z čeho by ti lidé viděli, že se jim pomoci chce, co je možné, že se opravdu udělá, aby odpadla výmluva: Mohli byste, kdybyste chtěli! Ano, museli by viděti, že co je možno, bude uděláno. A odtud vyplývá myšlénka zvýšením existenčního minima, co možno, na roveň ostatních průmyslových dělníků a zaměstnanců, to jest: vyrovnáním rozdílu mezi platy zřízenců státu a platy zaměstnanců průmyslových podniků provésti důkaz o tom, že stát dělá pro své zaměstnance, co se dělati dá. Myšlénka, které jsme se již nezbavili, myšlénka, která při každé příležitosti znovu a znovu se vracela: Postaviti státní zaměstnance, totiž jejich existenční minimum, na roveň zaměstnanců soukromého průmyslu a obchodu! To jest spasná myšlénka, které snad budou rozuměti a ve které snad budou viděti státní zaměstnanci opravdu velkou pomoc; čím slabší snad, o to s větší láskou a s větší upřímností státním zaměstnancům se strany vlády poskytovanou.

Přišla nová vláda, vláda plná dobré vůle, něco dobrého vykonati, něco dobrého v tom velkém problému, řekl bych, vnitropolitickém. Ale ani tato vláda nemohla pouhými sliby situaci zlepšiti. Na chvíli snad by na takový slib, ale jenom na chvíli, znovu vybleskl plamének naděje, zkomíral by ale a zkomíral, až by opět úplně zmizel. Ne, není možno déle slibovati; těm, kdož jsou úplně vystřebáni, kdož již leží shrouceni bídou na zemi, není možno dáti života slibem: Počkejte, my opravdu něco uděláme! Zde není možno už pomáhati sliby. A v této chvíli, myslím, že musíme veřejně kvitovati jako první zdravý, veliký, moderní a rozumný počin u naší vlády, že pochopila to, co se státi musí! Nejdříve musíme my těm lidem něco dáti, abychom nalili do jejich duší naprostou důvěru a pak teprve od nich můžeme sami něco žádati.

Přišel do státně zřízeneckého výboru návrh kol. Navrátila, návrh ze starší doby, z května, návrh, který se z části zabýval také myšlénkou zvýšení existenčního minima, ve většině ale zůstává na dosavadním systému úprav, totiž na zvýšení drahotních přídavků. Měli jsme ale tehdy už pevné přesvědčení, že cesta drahotních přídavků jest nadále neschůdná, že se totiž na cestě drahotních přídavků, které jsou jen labilním příjmem, nedají splniti naděje státních zaměstnanců do života. A proto učinili jsme pokus, zda by se při této příležitosti nemohlo okamžitě provésti to, co nám všem tanulo na mysli. Udělali jsme proto rámcový návrh, skládající se z 10 bodů, rámcový návrh, do kterého jsme vložili všecky své zkušenosti za 25 roků o poměrech státních zaměstnanců v našich akcích získaných.

Vím, že dobré věci bývají ještě dříve zapomínány než věci zlé, ale jedno nebude moci býti nikdy zapomenuto: že při sdělávání tohoto návrhu pracovali všichni, kdož na návrhu byli súčastněni, nejen svým rozumem, nejen svými znalostmi, ale celým svým srdcem a celou svou vůlí, udělati něco velkého, co možno největšího, co se jenom do rámce dnešních možností dá vsunouti. To nebyl stranický boj proti návrhu kol. Navrátila, ani to nebyl boj proti vysokým úředníkům, jak bylo původně mylně míněno. Dnes jest nutno pověděti čistou pravdu, pravdu proto, poněvadž návrh má pokud možno vymýtiti jakoukoliv trpkost a hořkost z řad státních zaměstnanců, návrh má býti přijat všemi s tou láskou, s tou upřímností, s jakou byl sděláván pro veškeré kategorie státních zaměstnanců, od nejnižšího dělníka až k nejvyššímu úředníku. Žádná trpkost zde nemá býti zanechána už proto, poněvadž počítáme s tím, ne proto, že bychom byli špatní a vypočítaví, ale proto, že počítáme s tlakem nutnosti - že tento návrh, který jistě bude zákonem, nemá býti jen úpravou poměrů státních zaměstnanců, ale má jím býti provedena úprava poměrů ve státní správě u nás vůbec, t. j. pronikavá úprava ve správním aparátě.