Bylo zde také již mnohokráte
děkováno všem našim spojencům.
Zač vlastně jim děkujeme? Já myslím,
že děkujeme nejvíc za to, že konečně
pochopili naši spojenci - ať Francie, ať Anglie
- jaksi svůj úkol politický lépe,
než jej chápali dříve. Vytkl to ještě
ve svém spisu "Svět a Slované"
i nynější president Masaryk, který ukázal,
že vlastně západní národové
a západní Evropa je vinna, jestliže se u nás
šířil panrusismus a p.
Tedy my neděkujeme jako almužníci,
kteří přijímali almužnu, nýbrž
děkujeme za to, že naše požadavky byly konečně
pochopeny a že dostalo se nám pomoci, ovšem pomoci,
jakou dává přítel příteli
a spojenec spojenci. (Výborně!)
Myslím však, že
při těchto věcech právě by
nebylo dobře, kdybychom východiskem nebo měřítkem
své zahraniční politiky dělali jenom
hodnoty válečné, nebo ty věci a ty
události a shodu okolností, jak k nim za války
právě došlo, poněvadž nesmíme
zapomínat, že poměry při každé
válce a v každé válce dají se
přirovnati. Tato válka světová nebyla
tak příliš ohromná, aby nebylo možno
srovnat s ní války dřívější.
Srovnáme-li technický vývoj, jaký
byl v dobách Napoleonových a srovnáme-li
populaci tehdejší, uvědomíme-li si,
kolik národů bylo tehdy ve válce, jaké
byly zhouby, kolik roků trvaly, tedy myslím, že
béřeme-li zřetel k poměrům
dnešním a tehdejším, snese to přirovnání
dobře.
Za války napoleonské
jaké byly poměry? Anglie blokovala pevninu, blokovala
kontinenty. Napoleon zase chtěl osamotniti Anglii a znemožniti
jí obchod. Byly svazky přátelské i
nepřátelské. Bylo by se zdálo, že
budou trvati na věky, ale také se to měnilo
jako v kaleidoskopu, poněvadž ani přátelství
národů, ani jejich smlouvy nejsou tak pevné,
aby se s ním mohlo počítati na věky.
Nejsou to tedy hodnoty neproměnné. Jenom to bych
chtěl, abychom si uvědomili, že to nejsou hodnoty
neproměnné, a že nemohou být tedy jaksi
jediným východiskem, jediným měřítkem
a jediným jaksi pravidlem hodnocení toho, co máme
v zahraniční politice dělat do budoucna.
Jestliže tedy na př. u nás nyní velice
mnoho a s určité strany přepjatě mnoho
naděje se skládá na Svaz národů,
tedy přece jenom prohlédněme si klidně,
co ten Svaz národů dnes je.
Právě nedávno
přišla zpráva, že v americkém senátě
byl podán návrh, že Spojené státy
nezavazují se nikterak k tomu, že zaručí
teritoriální neporušitelnost nebo politickou
neodvislost jakéhokoliv jiného státu, anebo
že zasáhnou do sporu jiných národů
bez ohledu na to, zda dotyční jsou členy
Svazu národů, či nikoliv. Spojené
státy nezavazují se ani k tomu, že by daly
pro určité cíle k disposici vojenské
nebo námořní síly, leč by jinak
určil kongres, jenž dle ústavy sám jediný
má právo vypovídati válku nebo rozhodovati
o vojenské moci. To znamená, že, dosáhne-li
v kongresu většiny tento názor a bude-li Amerika
žádati změnu smlouvy na Svazu národů
v tomto smyslu, vlastně tedy - řekněme si
to otevřeně - Svaz národů jest veličina
skoro nepostižitelná, poněvadž, jestliže
Amerika prohlásí, že se nezavazuje ručiti
za integritu území atd. ani členů
Svazu, tedy čeho je vlastně potom ten Svaz zárukou?
A já myslím, že nemůžeme také
počítati se Svazem národů. To není
vina Ameriky, to není vina Francie, to není vina
Anglie. Svaz národů jest něco, co se vlastně
teprve rodí. Je to jistě pěkná věc
a byla by nádherná, kdyby ji bylo možno dobudovati
již dnes. Ale nádherná byla také zásada
svobody svědomí, prohlášená v
bouřích husitských; ale ten, kdo by byl chtěl
na prohlášení tom stavět jako na záruce
své bezpečnosti, své svobody a existence,
ten by byl přece jen stavěl na něčem,
co ještě nebylo pevnou půdou, tedy byl by stavěl
na něčem, co nebylo fixováno.
Směřovat k tomu, usilovati
o to, aby k tomu došlo, ano, ale zakládati na tom
svoji budoucnost, jest naprosto nemožno. Ty záruky
musí býti docela jiného rázu. Promiňte,
když řeknu, že nevěřím dobře,
i kdyby Svaz národů mohl býti dnes dokonalejší,
že zaručiti může někdo věčný
mír. Neberu tuto zkušenost snad z nějakých
kapitalistických nebo jiných směrů,
nýbrž prostě z bolševického Ruska.
Bylo to loni v dubnu, kdy se rozhodovalo v Rusku o otázce
armády, tuším loni v dubnu, má-li býti
armáda stálá, má-li býti provedena
branná povinnost všeobecná anebo má-li
býti milice. Tehdy Lenin prohlásil, že musí
býti armáda stálá, že není
možno spoléhati se na milici a že není
možno také býti proti válce, dokud socialismus
nestane se pánem světa. Tedy co to znamená?
To znamená, že si mohou lidé, po případě
i socialisté, najíti nový titul k válce
a že ani v tom nemusí býti záruky, že
by válka nevypukla.
Té záruky tedy jaksi
doposud není. Já také po té stránce
ve věčný mír, řeknu upřímně,
nemohu věřiti, prostě proto, že nebudou
nikdy na světě andílkové, nýbrž
vždycky jen lidé. Myslím, že hodně
mnoho pravdy má Neruda, který to charakterisoval,
když povídá poloironicky, že "ctí
též humanistů víru, již myšlenkou
lidstvu pracují ku věčnému v lidstvu
míru. Však mateřské slunce prajinak
náš osud kdys upravilo a Zem mezi Venuši a Marse
tak doprostřed postavilo. A marno je všecko kázání
a marna je všecka práce, nám hvězdami
pro vždy souzeno ach: milovat se a prát se! "
Jistě Neruda se tomu neposmíval, ale chápal
svět, jak jest a my ho musíme také chápat,
jak jest, a hleděti se pojišťovat reálně
proti všem možným eventualitám, komplikacím
a konfliktům, ke kterým by mohlo dojíti.
Řekl jsem tedy, že Liga národů není
něčím takovým, co by nás naprosto
mohlo zabezpečiti, s čím bychom mohli počítati
jako s naprostou reální hodnotou a základem
svobody, slovem, že jsou některá místa,
která by mohla býti povážlivě
vykládána i v mírové smlouvě.
Připomeňte si jen,
že jest tam místo o ochraně menšin. Tedy
určité naše vnitřní záležitosti
- to jest abych tak řekl jádro toho - stávají
se záležitostmi zahraničními. Do určité
míry jest to tak: Dáme-li Němcům jenom
to, co jest v těch podmínkách mírové
smlouvy stanoveno, dobře, pak oni jen s tím budou
moci choditi na mezinárodní forum. Jest však
otázka, jak my naše Němce známe, dáme-li
my jim více, jako že jsme všichni ochotni a byli
odhodláni, dáti více než jest zde, nebudou-li
oni z toho více dělati také otázku
mezinárodního fora a nebudou to všechno tam
nosit. Může nám to býti potom také
lhostejno, jestliže oni to plus, které my jim dáme,
budou hleděti tahati a zveličovati na mezinárodním
foru? To, myslím, že by nám naprosto již
lhostejným býti nemohlo. Při té příležitosti
jest snad nutno, zmíniti se poněkud o poměru
Němců k nám, anebo o našem poměru
k nim. Myslíme, že jest možna na těch
zásadách, které my stavíme, jednotnost
státu a úplná rovnoprávnost uvnitř
toho jednotného státu, úplná a naprostá
a že by bylo možno dohodnouti se s každým.
Já se však bojím,
že u Němců není ještě dnes
těch předpokladů, že je pořád
u nich ta mentalita jako před válkou, když
nám známý Hanau vydával mapy Chebska
a o rozdělení Čech docela na př. postavil
požadavek, že Čechy musí býti rozděleny
a část Prahy že musí býti přiřknuta
Němcům, pak na to vydali mapku druhou, ve které
řekli: "My se teď té Prahy, která
by nám patřila, vzdáme, ač je nám
to těžko, ale za to žádáme větší
ústupky jinde". Tedy zkrátka: napřed
utvoří si fikci, že by jim něco patřilo,
pak od té fikce upouštějí a dělají
z té fikce nebo z upuštění od té
fikce do určité míry koncese. Ale nejen to:
oni jsou naprostými imperialisty ještě dnes.
Já troufám si tvrditi, že kus takového
imperialismu je v tom, co bylo usneseno na př. na teplickém
sjezdu sociálně-demokratickém. Když
bylo řečeno: "Socialisaci ano, ale nesmí
býti ku prospěchu Čechům", prosím
vás, jak možno dnes na severu socialisovat doly, aby
to neprospělo Čechům poměrně
více než Němcům, když je tam spousta
českých dělníků, horníkův
a jiných? Oni chtějí tedy socialisovat, ale
zároveň dělají politiku starého
"Besitzstandu". Pak je arciť nedosti dobře
možno, smluviti se, poněvadž není styčného
nějakého bodu, každý z nás mluví
vlastně o něčem jiném a jinak si to
představuje. Já tvrdím, že imperialistická,
třebaže v jiném kabátě, je i
politika německé vlády a německých
sociálních demokratů v Německu i v
Rakousku, když se opovážili stavěti požadavek:
Brno by mělo patřiti k "Deutschösterreichu"
a pod. Oni považovali každý svůj ostrůvek,
který se vystěhoval kamkoli, a tu zemi, do které
se přistěhovali, za svoji kolonii, chtěli
to řešiti otázkou moci, ať již ta
moc se prováděla jakkoliv, a dnes chtějí
to naraziti na kopyto, abych tak řekl, německy chápaného
sebeurčení národů. Dejte jim zásadu
jakoukoli, třeba i tu nejsprávnější,
oni si ji vždy uzpůsobí své theorii
o "nadnárodu" a "nadčlověku".
A vždy jsou to oni, jimž má býti tohle
ku prospěchu. Tedy tahle německá mentalita
by přirozeně musila vymizeti, aby mohlo nastati
dorozumění, aby oni pochopili, že Němcům
na světě patří zrovna tolik, jako
druhým národům a že ty jejich, abych
tak řekl, takové úlomky a útržky,
které se nastěhovaly mezi cizí národy,
nesmějí býti nikdy překážkou,
aby také ti druzí národové mohli si
ustaviti státy životu schopné a řádné,
aby to nebyly státy zmrzačené a mrzácké.
To jest stanovisko, jež jsme
měli a jež jsme hájili a za jehož uhájení
jsme povděčni jak našemu ministru zahraničnímu,
tak také všem, kdo se o to přičiňovali,
poněvadž o to zde běželo, o nic jiného,
poněvadž sebeurčení národů
by pro nás neznamenalo nic, kdyby naše země,
které jest třeba k životu tohoto státu,
byla bývala roztržena a okleštěna. Ne
tedy imperialismus, nýbrž prostá, pouhopouhá
životní nutnost.
Řekl jsem, že v té
smlouvě o menšinách jsou některá
opatření, která by snad mohla buditi pochybnosti,
na př. místo, kde se říká,
že příslušníci cizích národů
nebo států mohou si volit do 2 let stát,
do kterého by se chtěli vystěhovat, a že
jim musí býti ponechán nemovitý, a
že mohou vzíti s sebou movitý majetek, mohlo
by býti vykládáno také tak, že
jest ohrožena naše pozemková reforma. Po této
stránce by bylo dobře, kdybychom dostali určité
vládní prohlášení, jak to vykládat.
Já sám vykládal jsem si to ovšem tak,
že není to překážkou, poněvadž
ten nemovitý majetek podléhá stejně
zákonům země nebo státu, ve kterém
tento nemovitý majetek jest a musí tudíž
nakládáno býti i s velkostatky jejich podle
zákonů, jak bude nakládáno s velkostatky
jinými, že nemohou mít jiná práva,
více práv, neboť to bychom již ani nebyli
v samostatném státu. Tak jsem si to asi vykládal
a myslel jsem, že také prakticky by ta ochrana pro
ně neměla ceny. Neboť budeme-li zabírati
velkostatky, přirozeně soukromník, dokud
neví, co se stane, co se zabere, to koupiti nemůže.
Ten, kdo by se chtěl vystěhovati, musel by to prodati
Pozemkovému úřadu, resp. státu, ať
již jakoukoliv cestou, poněvadž jinde by nenašel
tak dobře kupce. Tak si to vysvětluji, ale bylo
by dobře, kdybychom slyšeli autoritativně tenhle
výklad, aby nebyly buzeny zbytečné obavy.
Řekl jsem, že nemůžeme
zakládati svou politiku jenom na tom, co se stalo za války,
na těch okolnostech, - jak se válkou vytvořily
a jak se vyvíjejí, že jest potřebí
zakládati svou politiku zahraniční na něčem
stabilnějším a pevnějším,
na něčem svém a vlastním, a myslím,
že máme ten pevný, řekl bych, bod opory
a také to pevné východisko pro svou zahraniční
politiku. Bylo by nejlépe ovšem, kdyby člověk
mohl tu věc graficky ukázati, aby to bylo zřejmo.
U nás bylo naříkáno mnoho, že
nemáme moře a že naše centrální
poloha, jaksi suchozemská, jest nevýhodná.
Ale my jsme zapomněli, že máme zase právě
při té suchozemské a při té
centrální poloze naší republiky určité
výhody, že máme určitou polohu, která
nám nemůže býti nikdy nikým vzata
a jejíž využití jest v naší
možnosti a jest naším úkolem. Jen kdybychom
my doma byli nešikovní, mohli bychom ztratiti tu výhodu,
která z toho plyne. Všimnete-li si mapy Evropy, tedy
uvidíte, že Praha, vysloveně Praha, jest skorem
geometrickou křižovatkou tratí, které
se v ní protínají mezi všemi hlavními
městy a důležitými přístavními
místy evropskými. Máte trať od Madridu
přes Moskvu až k Čeljabinsku, přímočarou
trať od Stokholmu k Římu, třetí
od Brém k Cařihradu na Varnu, tedy všechny
ty trati mezi nejdůležitějšími
městy, z Kijeva na Paříž, atd. protínají
se geometricky v Praze. Když se podíváte na
evropskou železniční mapu, tedy vidíte,
že železniční trati a spojení odpovídají
asi namnoze tomu jevu, že Praha jest křižovatkou,
jenom že snad jsou někde přerušeny hlavní
trati a jsou vsunuty mezi to kousky tratí sekundérních,
a pod. Při hraniční naší politice
bude důležito, abychom z tohoto hlediska řídili
svou zahraniční politiku a svou politiku komunikační,
pokud na ni můžeme působiti také u svých
sousedů. Z tohoto hlediska a východiska budeme muset
posuzovati své otázky průplavové,
abychom skutečně udělali svůj stát
takovouto křižovatkou. Nebude mně snad vykládáno
za banální, když řeknu, že jest
to konečně při nynější
komunikaci ve větším měřítku
to, co byla řeknu, taková stará formanka.
Ta při jednoduché silnici neměla nikdy takový
význam jako na křižovatce. Čím
více cest se tam křižuje, tím větší
výhoda. Myslím, že také my můžeme
míti zde právě u nás křižovatku
nejdůležitější, spojovací
linii značné výhody a že to má
význam, béřeme-li na zřetel také
i politické momenty a motivy. Jsme-li my přirozenou
křižovatkou, nezapomínejme, že celá
střední Evropa, ale nejen skutečně
prostředek její, nýbrž také sever,
tedy Švédsko, Norsko, atd. a dole Balkán, že
jsou to vesměs menší národové,
že my jsme přirozenou křižovatkou politickou,
tím centrem, kterým jsme geograficky, abychom se
stali také skutečným politickým životem.
A pak ovšem budeme se muset s tohoto stanoviska dívati
na celou svoji politiku a na poměr k ostatním národům,
pak nebudeme se moci také vyhnouti tomu, abychom řekli
své slovo o naší slovanské politice
a o poslání Slovanstva.
Není možno o tom mluviti
ze široka proto, že jest debata přece jaksi omezena,
ale jest nutno ukázati na to. Jestliže tedy náš
nynější president Masaryk ukázal na
to již r. 1916, že Slované mají polohu
centrální ve světě, že spojují
svět mongolský, tedy asijský se západnickým,
my v tomto centrálním postavení máme
úlohu právě těch křižovatek,
neboť u nás všecky ty dráhy ze slovanského
světa, z Ruska, jdou do celé ostatní Evropy
a také z jihu do ostatní Evropy.
Druhá věc, měli-li
bychom tuto roli plniti, jest, že musíme také
upraviti svůj poměr správně k ostatním
národům, a myslím, že nejbolavější
dnes místa jsou politika ruská a na druhé
straně postavení Bulharska.
O Bulharsku nebylo zde ještě
mluveno. Při mírové smlouvě, tak jak
jest, mohly by vzniknouti obavy, že při té
ochraně menšin a při těch omezeních,
která jsou ukládána právě těm
menším národům, - neboť o ochraně
menšin není stanoveno nic pro Anglii, nic pro Francii,
pro Ameriku, není stanoveno pro nikoho nic, jen pro ty
menší ve střední Evropě - budeme
museti dáti si velmi dobrý pozor, aby tato část
mírové smlouvy nedopadla tak, že by z těch
všech malých národů uprostřed
Evropy stal se nový Balkán, do jehož jizev
a ran mohl by strčiti prsty ze sousedů, kdo by chtěl
a komu by napadlo.
Z toho plyne, jak jest důležito,
aby si to menší národy zde ve středu
Evropy uvědomily, a aby, následujíce dobrého
příkladu Ameriky a Francie, udělaly po případě
také takové zvláštní smlouvy,
nespoléhajíce jen na pouhý Svaz národů,
když nestačí Svaz národů státům
tak mocným. Právě tak přirozeně
musíme také my říci a si uvědomiti,
že by nemohl stačiti ani nám.
Řekl jsem, že o Bulharech
nebyla zmínka. A přece, rozřešila-li
se otázka bulharská tak, že bulharský
národ nebude moci s tím býti spokojen, pak
promiňte. Nevěřím, že tato válka
zabezpečila klid, neboť bude pořád možnost,
aby někdo využíval po případě
těch Bulharů ať jednou proti Jugoslavii, jednou
proti druhému, zkrátka bude znemožněno
to, co jest v zájmu všech menších národů
na území střední Evropy, bude znemožněno,
aby ti národové uzavřeli pokud možno
jednolitý, pevný svazek, který by jim byl
ochranou na všecky strany.
Teď není, bohužel,
v naší moci, abychom přispěli k tomu,
aby ty věci byly vyřešeny tak, aby se dostalo
nejen zadostiučinění Jugoslavii, která
ho zasluhuje plnou měrou, nýbrž, aby nebyli
Bulhaři hnáni přímo do zoufalství
a přímo, řekl bych, do rozporu s ostatním
slovanským světem. Jestli se ho zřekli někteří
z nich, jejich vedoucí za války, budiž; u nás
se zřekl leckdo lecčehos, ale tím nepřestává
býti národ národem a Bulhaři nepřestali
býti národem slovanským. My si musíme
tu situaci aspoň uvědomovati, i když nemůžeme
na ní příliš mnoho měniti.
Postavení naše k Rusku
jest ovšem dosti, řekl bych, ne choulostivé,
ale těžko jest, fixovati je pevně.
S kým v Rusku máme
jednati? Zde se názory rozcházejí. Pan dr.
Kramář projevil názor a hájí
ho, že by bylo bývalo dobře, kdyby aspoň
několik tisíc dobrovolníků bylo šlo
do Ruska, tedy podporovati Denikina atd. Nepodezřívám
nikoho, věřím, že to mínil dobře
a že to, co chtěl, nebylo špatné. Ale
musíme uvažovati přece naprosto objektivně,
jsou-li takové věci možny. Jest možno,
abychom se my pletli do vnitřních ruských
sporů, když z těch Rusů dohromady nikdo
nás o to nežádá? Máme my jim
to vyřizovati a plésti se? Můžete se
plésti do domácnosti někoho, dokud on nepřijde
k Vám a nežádá o pomoc? To jest jedna
věc. Druhá věc: za koho se postavíme?
Za Denikina, za Petljuru, za bolševiky, za Kolčaka?
Ani jedno, ani druhé není dobře možné.
A jestliže můj předřečník
vytkl panu ministrovi zahraničních záležitostí,
že zaujal stanovisko jako právě toho, který
čeká, až kdo to vyhraje, myslím, že
neměl pravdu. My prostě zaujímáme
stanovisko, jaké jest absolutně nutné, a
jak také, vezmeme-li to i se stanoviska slušnosti,
jinak není ani dosti dobře možné. Svůj
vnitřní řád si může a
musí dáti jedině Rusko samo; ten my mu nedáme.
Teď by byla přišla druhá otázka
při naší intervenci, ať bychom byli poslali
dobrovolníky, ať armádu. Koho jsme tam měli
posílati? Řekne se: ty, kteří se váleli
v zázemí! To bychom byli pomohli pěkně
těm Rusům! Tedy jsme tam měli posílati
ty, kteří se tloukli celou válku po frontách?
Jak by to bylo možno? Byli by to vydrželi a snesli?
Byly by se jim opatřily zbraně? Řeklo se:
byla by je dala dohoda. Ale, jak bychom byli vypadali teprve potom
na Slovensku, kdybychom se byli zbavili ještě těch,
kterých jsme potřebovali zde! To jsou všechno
věci, které, myslím, je potřebí
naprosto klidně uvážiti a říci:
ne, o tu politiku my jsme nebyli! A myslím, že bychom
se byli také zbytečně míchali do něčeho,
co řešiti nemůžeme, že bychom nebyli
nikomu prospěli, že bychom se byli poškodili
a s Rusy na všech stranách si rozlili ocet. Myslím
také, že mohli jsme plným právem říci,
že jsou to vnitřní věci a vnitřní
záležitosti ruské. Měl jsem příležitost,
vyslechnouti názory inteligentních Rusů -
nesocialistů, také tedy měšťáků
podle toho názvosloví běžného,
a ti říkají, že bolševictví
se šířilo jako nemoc, a že to byla nemoc,
která byla nutná, a nyní že uvidíme
teprve, jak Rusko právě, poznavší, jak
taková nemoc působí, se rychle zotaví,
jak národ stane se daleko státotvornějším
a agilnějším. Sami oni říkají,
že to skoro bylo nutné, celý ten proces, který
oni prožili. A těžko je si vysvětliti
při špatných komunikacích ruských,
při všem tom, kdyby bylo bývalo možno
něco jiného, že by bylo celé Rusko se
poddalo této nemoci.
My principielně, my, kteří
stáli proti tomu, byli jsme proti tomu, aby se zanášely
ty věci k nám, my nemůžeme uznati principy,
na kterých stojí bolševictví, my nemůžeme
uznati systém rad za žádnou cenu, poněvadž
je to čiré znásilňováni, když
obyvatelé měst na příklad mají
pětkráte tolik zástupců v té
radě, než obyvatelé venkova. Již to je
znásilňování a nemůžeme
uznati princip nebo pravidlo, že by moc zákonodárná,
výkonná a kontrolní mohla býti v jedněch
rukou, ať je to takový obecní sovět
nebo cokoli jiného, jako nemůžeme souhlasiti
se zásadou, aby pokladníkem, předsedou a
kontrolorem pokladny v záložně byla jedna a
táž osoba. Zde se ale jedná o důležitější
věci, než pouze o peníze v peněžním
ústavu. My nemůžeme souhlasiti také
s principem diktatury, to všechno jsou nám věci
jasné. Ale přes to jsme si řekli: to nejsou
naše záležitosti, do kterých bychom se
mohli míchat; to si vyřídí ruský
národ sám.