Já ji pocítil jistě,
jako všichni obyvatelé měst. Léta jsme
strádali, léta jsme trpěli, a když konečně
z bratrské Jugoslavie má sem býti několik
kusů hovězího dobytka přivezeno, přijde
ministr zemědělství a zakáže
ten dovoz z toho důvodu, aby prý se u nás
nešířila slintavka a kulhavka. (Posl. Sechtr:
Má o vás strach! Hluk. Předseda zvoní.)
Vážené shromáždění!
Vtipy se nedá ta záležitost odbýt! Veřejnost
naše posoudí tu záležitost a pronese o
ní sama svůj úsudek. Já jsem pokládal
za svou povinnost, ji zde vytknout, jakožto nesprávnou
politiku hospodářskou a také jako špatnou
politiku slovanskou. To je politika, kterou dělali maďarští
magnáti proti Srbsku, to je politika, která má
značnou část viny na tom, že vypukla
válka světová, to je politika, která
týrala srbský národ, která zabraňovala
jakýkoli dovoz hovězího a vepřového
dobytka ze Srbska tehdejšího k nám, ale u maďarských
magnátů se dala ta politika chápati, kdežto
u československého státu a jeho vlády
je takováto politika jistě nejméně
šťastnou. (Posl. Udržal: 140 kusů sem,
pane kolego, z Jugoslavie nedávno přivezli, a byla
u nich zjištěna slintavka. Ten dobytek musil býti
odporážen, ačkoliv to byl dobytek užitkový!)
Učiňte veterinářská
opatření, nezabraňujte však dovozu masa
z Jugoslavie k nám, poněvadž to neodpovídá
těm přátelským stykům, jaké
s Jugoslavií pěstovati máme. To ohledně
Jugoslavie. - Ohledně Ruska bych si byl v exposé
pana ministra zahraničních věcí přál
rovněž vřelejší tón. Pan
ministr zahraničních věcí postavil
se na stanovisko reservovanosti. Proč? Poněvadž
v Rusku nejsou poměry ještě ujasněny,
v Rusku zápasí spolu dva směry, mezi nimiž
v hospodářském, kulturním a národním
cítění zeje hluboká, nepřeklenutelná
propast. Podle exposé pana ministra zahraničních
věcí měli bychom čekati, až který
z těch dvou směrů vyhraje. To by byla snad
politika vypočítavá, politika chytrá,
ale slovanskou by ta politika nebyla, poněvadž, který
z těch dvou směrů v Rusku spoluzápasících
nám jako Slovanům jest bližší,
o tom, myslím, v celém československém
národě nebude sporu. Víme a jsme přesvědčeni,
že vláda režimu Lenina-Trockého, vláda
bolševických uchvatitelů přivedla mohutné
slovanské Rusko na pokraj zkázy a záhuby,
a já nerozpakuji se říci, že každý
upřímný Čechoslovák, jako každý
upřímný Slovan musí pozdraviti s radostí
den, kdy tato bolševická vláda v Rusku bude
svržena a na její místo nastoupí spravedlivá,
demokratická, ale slovansky procítěná
a ne v zájmu němectví pracující
vláda. (Výborně!)
Vážené shromáždění!
Nezapomínejme, že Rusko bude zase jednou silné,
že Rusko zase ozdraví a že Rusko ozdravěné
nezapomene, jak se ostatní národové a ostatní
státy k němu chovaly i tenkráte, když
jako Lazar ranami pokrytý zde leželo. Rusko bude zase
zdravé a ono si potom také vzpomene, jak se vůči
němu choval československý stát a
zajisté mu nebude příjemno, že stanovisko
vlády naší v těchto kritických
pro Rusko dobách bylo reservované. Stanovisko vlády
slovansky cítící musilo by býti vůči
Rusku jiné.
Vážené shromáždění!
Jednu věc dále bych si dovolil podotknouti a sice
věc, která se týče otázky úpravy
hranic. Bylo vzpomenuto v exposé pana ministra zahraničních
věcí, že snahy o získání
Kladska nebyly korunovány zdarem. Myslím, že
jest to zájem každého a bylo by záslužným
činem, kdyby slavné Národní shromáždění
nebo aspoň zahraniční výbor vypravil
se jednou k Náchodu a postavil se mezi Náchodem
a Hronovem. Půl hodiny za Náchodem podél
trati vniká dovnitř naší země
hranice pruská. To jest nejchoulostivější
bod našich hranic. To je vyložená brána
ke vpádu pruských vojsk. Že na úpravu
tohoto místa hranic nenaléhalo Rakousko, bylo pochopitelno,
poněvadž bylo spojencem Pruska, bylo spojencem Německa
a obstarávalo politiku Německa. A přece i
tomu Rakousku v roce 1866 stalo se právě toto území,
o němž mluvím, osudným, poněvadž
tamtudy vedl pruský vpád do Čech. Celé
obyvatelstvo Náchodska bylo trpce dotčeno, že
se nepodařilo komisi naší docíliti na
mírové konferenci aspoň toho, aby hranice
našeho československého státu na Náchodsku
vedena byla po hřebenu hor, abychom tím pro případ
vážné zápletky s Pruskem neměli
na Náchodsku otevřenou bránu pro pruské
pluky. Já bych tlumočil to přání,
ba, řeknu, prosbu, je-li možno dodatečně
ještě k úpravě hranice naší
tam v těch místech na Náchodsku něco
učiniti, aby se to aspoň post festum stalo.
Vážené Národní
shromáždění! Tolik chtěl jsem
podotknouti k otázce záležitostí zahraničních
a nyní bych jen několika slovy rád se zmínil
o některých věcech, které strany a
lidu, jejž mám příležitost zde
zastupovati, bolestně se dotýkají. Já
zmíním se přímo o té otázce
zabírání klášterních budov.
Kláštery, vážené shromáždění,
jsou zřízením katolické církve,
řády jsou zřízením katolické
církve. Kláštery jsou něčím,
čeho kdo se dotýká, dotýká
se katolického lidu veškerého. Že má
naše vláda, že naše veřejné
orgány mají obtížný úkol
v době, kdy celá léta stavební ruch
vázl, v době, kdy počet obyvatelstva a úřadů
se rozmnožil, všichni chápeme a ne na posledním
místě chápou to také samy kláštery
a skoro všechny pražské kláštery,
pokud měly v disposici volné místnosti, vyšly
státu a jeho orgánům vstříc.
Já bych ale tlumočil přání,
aby naše vláda nedělala to tak, jako to dělají
vrabci vůči vlaštovkám, že si jednoduše
okupují cizí hnízda. Úkolem naší
vlády jest také někdy začít
se stavbami a nezabírat prostě budovy, které
vystavěli jiní. Pro stavební ruch a jeho
rozmach neučinila dosud vláda ani toho nejmenšího.
Když se přistupuje k zabírání
klášterů, tak to lze motivovat jen veřejným
zájmem, když se ale zamýšlí zabrat
tisíc let existující klášter
břevnovský za tím účelem, aby
dán byl k disposici spolku charitativnímu sice,
spolku dobrých cílů a účelů,
ale jistě ne spolku, který by ex offo obstarával
nějaké státní zájmy - jestliže
klášter břevnovský, 1000 let existující,
má býti zabrán jen za tím účelem,
aby byl dán k disposici spolku Armády spásy,
pak nevím, jakým způsobem lze toto opatření
ospravedlniti.
Další poznámka,
kterou jsem učiniti chtěl, platí terroru.
Naše československá republika bude republikou
šťastnou, bude se rozvíjeti a rozkvétati
tehdy, jest-li bude v ní právo svatým a spravedlnost
bude základem jejím. (Tak jest!) Rakousko
mělo tu zásadu "Justitia regnorum fundamentum"
napsanou na své bráně císařského
hradu, ale v srdcích a svědomích ministrů
té zásady nebylo, proto dopracovalo se Rakousko
těch konců. Základem naší republiky,
základem jejího štěstí v budoucnosti
může jedině býti spravedlnost. Tu se
musí bolestně dotknouti nás, jestliže
svoboda svědomí, svoboda politická, svoboda
spolčovací znásilňována jest
terrorem v továrnách, terrorem, který není
důstojný demokratické naší doby.
Já připomínám, že nejenom naši
lidé, stoupenci československé lidové
strany, jsou nuceni tyto stesky pronášeti. Připomínám,
že i strany socialistického bloku nejednají
jako přátelé, poněvadž jedna
ze stran socialistického bloku musela veřejný
stesk pronášeti nad tím, že od druhé
strany téhož socialistického bloku musí
snášeti terror. Naši stoupenci v Náchodě,
abych konkretní případ uvedl, již celý
týden nejsou připuštěni do práce,
poněvadž jsou stoupenci československé
lidové strany, jsou odborově organisováni
v naší odborové organisaci, oni jsou solidární
ve všech věcech, zejména dělnictva se
týkajících, ale oni jsou štvanci, oni
nesmějí pracovati, oni jsou vyloučeni z práce
právě proto, že jsou jiného smýšlení,
nežli druhé politické strany. A vážené
shromáždění! Naše ministerstvo
sociální péče nejnovějším
svým výnosem a nařízením stanovilo,
aby takovýmto vyloučeným dělníkům
z továren placeny byly podpory v nezaměstnanosti.
Naše republika, náš stát, který
má všechnu příčinu šetřiti
a nevyhazovati peníze, nedovede zjednati nápravě
platnosti, on nedovede zvláště zlomiti terror,
on raději platí příspěvky,
podpory v nezaměstnanosti, než aby zjednal křesťansky
smýšlejícímu dělnictvu také
to právo, aby mohlo pracovati v továrnách
a při tom zachovati si svobodu svého politického
přesvědčení. A také náboženského!
Politického i náboženského, poněvadž
i náboženská svoboda, i politická svoboda
patří k základům spořádaného
demokratického státu. (Hlas: Jest nám
zaručena mírovou smlouvou!)
Vážené shromáždění,
ale tento terror jednou trpěný počíná
povážlivé stíny vrhati i do ostatních
zřízení naší republiky.
V úřadech naší
republiky počíná se zahnizďovati způsob,
který neslouží právě ke cti těmto
úřadům. I naše úřady počínají
si stranicky, a sice stranicky i v obsazování míst.
To, co dělají socialistické strany vůči
křesťansky smýšlejícímu
dělnictvu, že je vylučují z práce,
to hrozí zahnízditi se i v našich úřadech.
Uvedu případ. Dcera stoupence lidové strany
v Praze zažádala o místo u ministerstva sociální
péče a ministerstva vnitra. Byla vyzvána,
aby přišla do ministerstva sociální
péče na zkoušku. Přišla, udělala
zkoušku. Bylo jí řečeno: " V několika
dnech očekávejte povolání. Zkoušku
jste s výborným prospěchem udělala."
Za několik dní byla dcera s matkou povolána
na policejní komisařství v Libni a tam byla
komisařem dotazována: jakého politického
smýšlení je (dcera nepřišla, pouze
matka) manžel? S kým volil, s kterou stranou volil
(Hlasy: Skandál!), do jaké školy chodila
dcera? Matka té dcery řekla přímo:
"S lidovou stranou," poněvadž předpokládala,
že takový nešvar v republice ještě
není, aby politické smýšlení
bránilo vstupu do státního úřadu.
Na to byla matka dotazována: "Do jaké školy
chodila vaše dcera?" "Do obchodní."
"Ale do jaké?" "Do české."
"Ale do jaké?" Když řekla: do obchodní,
do české, řekla: "Co mám ještě
říci? Do klášterní školy
tedy chodila." "To jsem chtěl věděti."
Ano, to chtěl věděti.
Takovým způsobem na
jednotlivém tomto případě jsem ukázal,
jakým způsobem naše úřady - snad
ne všecky, uvedl jsem konkrétní případ
- chovají se vůči žadatelům o
místa dosti podřízená v našich
ministerstvech. (Hlas: Jaký výsledek to mělo?)
Výsledek toho byl ten, že
za 3 dny po té, kdy matka byla vyslýchána,
obdržela dcera písemné vyřízení:
"Na Vaše povolání do ministerstva veřejné
péče nedojde". To byl výsledek výslechu,
ačkoliv jí bylo, když zkoušku vykonala,
ústně řečeno, že v nejbližších
dnech může očekávati své povolání.
Vážené shromáždění,
to jest případ ne nepodobný tomu teroru,
který v továrnách vůči křesťansky
smýšlejícímu dělnictvu se provádí.
Pan ministr zahraničních
věcí zdůraznil ve svém exposé
také nutnost silné armády, která sloužiti
bude k obraně a nikoliv k výboji. Připojil
bych k tomu také ještě to přání,
aby v této armádě nezahnízdil se duch,
který jest znám pod názvem pruského
militarismu. Byl jsem 15. srpna ve Staré Boleslavi, kdy
tam současně návštěvou meškal
ministr N. O. Klofáč.
Když ministr byl na balkoně
radnice a starosta ho vítal, prohlásil, že
prý předchozí den večer na schůzi
katolické štváno bylo proti republice. Mezi
posluchači přítomen byl jeden z účastníků
té včerejší schůze katolické,
a poněvadž byl přesvědčen, že
ten starosta pronáší nepravdu, odvětil
na to pouze těmi slovy: "To není pravda!"
Za ta slova: "To není pravda!" byl vojáky
vzat do středu, cestou ke kasárnám bit, v
kasárnách postavili se vojáci ulicí,
a ten nebožák, kolem kolika jich šel, tolik ran
dostal. (Slyšte!) Ještě v kasárnách
byl trýzněn, od 12 hodin v poledne do 6 hodin večer
v kasárnách uzavřen a vyhrožováno
jemu, večer že ho oběsí. V 6 hodin večer
teprve byl odveden z kasáren k okresnímu soudu a
na naši intervenci tam podroben lékařské
prohlídce, a lékařsky konstatováno
bylo jeho zranění. Takovým způsobem,
bych prosil, aby naše armáda nejednala, takové
nezpůsoby aby se v naší armádě
nezahnízďovaly, aby armáda nebyla stranická,
a zejména aby takovýmto způsobem nepletla
se do resortu justice státní. (Výborně!)
Vážené shromáždění!
To je několik poznámek, které jsem chtěl
učiniti, stručných jen poznámek, které
bych k závěru ukončil tím, že
vznesu na národní kruhy a vládní strany
naší republiky prosbu, aby se o dobrou pověst
republiky spolu s námi v budoucnosti vždycky staraly.
A o tu dobrou pověst republiky budou se starati, když
přestanou šířením takových
zpráv, které před málo týdny
plnily sloupce orgánů našich vládních
stran, zprávy, které per longum et latum vyličovaly,
že u nás existuje monarchistické, protirepublikánské
spiknutí. Tyto zprávy, aby byly podepřeny,
bylo zatčeno několik osobností. Ku podivu
ale v brzku ty osobnosti byly zase propuštěny, takže
zajisté úřady republiky neshledaly na nich
žádné viny. Jen proti tomu chtěl jsem
se ohraditi, aby takovým způsobem nebyla republika
naše před cizinou připravována o dobrou
pověst, neboť jestliže po necelém roce
trvání republiky několikrát již
rozšířily se zprávy o existujících
spiknutích, pak to musí na cizinu dělati
dojem, jakoby republika naše v myslích a srdcích
našich pevně založena nebyla. A tomu tak není.
Československý národ ve své ohromné
většině věrně při republice
stojí. A za stranu, které přináležím,
za československou lidovou stranu bylo to již několikráte
zde prohlášeno se vší loyálností,
že upřímnými republikány jsme,
a při republice upřímně setrvámě.
Vážené shromáždění!
Já bych k tomu připomenul: katolíci čeští
mají nejméně příčin,
slzy roniti a naříkati nad rozbitím starého
Rakouska. Mají nejméně příčin,
poněvadž v náboženském ohledu,
ačkoliv se tvrdilo, že Rakousko je klerikálním
státem, Rakousko proti církvi katolické učinilo
tolik, že se v tom směru klidně může
srovnávati i se státy jinými, ano i s republikami.
Co za císaře Josefa lI. podniknuto bylo proti katolické
církvi, to se úplně rovná tomu, co
provedla Francie ve století XIX. To, co za vlády
císaře Františka Josefa bylo proti katolické
církvi učiněno, to jistě nejméně
zavazovalo katolíky k vděčnosti vůči
tomuto státu.
Národ vyslovil se pro republiku,
zástupci lidové strany vyslovili se pro republiku
a také tomu loyálně dostojíme. (Hlas:
A co je s Hlinkou?) Já se přiznám, že
v záležitosti Hlinky nejsem podrobně informován.
Já jsem slyšel s jedné strany obvinění,
já jsem neslyšel s druhé strany obhajobu a
mám za to, že vůči každému,
i vůči zločinci, musíme trvati na
stanovisku "audiatur et altera pars", aby slyšena
byla také druhá strana a až budu slyšeti
obě strany, žalobce i žalovaného, pak
si o té věci budu moci učiniti definitivní
úsudek. (Posl. Merta: Ale pryč je, odjel!)
Já nejsem jeho osobním sekretářem,
já to opravdu nevím. (Posl Vojta: Jak jste se
chovali ve válce? Loyální jste dělali
projevy!) Jak jsme se chovali ve válce? Já jsem
ve válce musil narukovat, jako politicky podezřelý
ve válce trpěl v době, kdy páni, kteří
takto volají, od státu dostávali presenty
a vyznamenání. Já byl štvancem politickým.
Tedy tak my jsme za války pochodili. Já nebudu déle
zdržovat. Na počátku své řeči
jsem slíbil, že budu stručným, abychom
mohli vyříditi předlohu, na kterou tisícové
státních zřízenců s toužebností
čekají. (Výborně!)
Končím přáním,
abychom spojenými silami pracovali ku blahu, štěstí
a lepší budoucnosti naší republiky, a
panu ministru zahraničních věcí za
všechno, co pro blaho, založení a pro blaho této
republiky učinil, vzdáváme jednomyslný
a srdečný dík. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda:
Uděluji slovo panu kol. Svozilovi.
Posl. Svozil: Vážené
Národní shromáždění!
S několika stran bylo nám,
Národnímu shromáždění,
vytýkáno, že prý je to první
zahraniční debata, kterou Národní
shromáždění absolvuje, že se do
této doby o zahraniční politice nemluvilo,
že tedy jakoby Národní shromáždění
nebylo ani dost schopno, aby takovou zahraniční
debatu podniklo. A ještě za debaty a již při
ní zase psaly noviny, že prý ta debata nedostoupila
té úrovně, na které by býti
měla.
Já nevím, pokud je
možno obviňovati Národní shromáždění,
ale myslím, že přece jenom je potřebí
některé věci říci na jeho obranu,
a sice prostě tyto: Neměli my jsme v zahraniční
politice a nemáme namnoze dodnes, když chceme o ní
mluviti, situaci, která je tak dobře charakterisována
hanáckým úslovím: "Já
neříkám tak ani tak, ale povídám,
že na mou řeč dojde?" Vždyť
my mnohé věci nemůžeme a nesmíme
vlastně vysloviti na plno a konečně, řekněme
si to otevřeně, v zahraniční politice
budeme vždycky v takové situaci, že se bude museti
často mnohem více jednati a dělati, než
mluviti, poněvadž o mnohých věcech se
mluviti nedá a nevyhlašují se. Proto také
myslím, že si musíme uvědomiti, že
to volání, které zvláště
za války bylo živé, po odstranění
tajné diplomacie a veškerých tajností
zahraniční diplomacie, je přece jen poněkud
přehnané a utopické, poněvadž
je mnoho věcí, které máme my strany,
které mají obce mezi sebou, které máme
po případě i my politicky, a myslím,
že bychom byli neradi, aby se všechny ty věci
vyřizovaly někde na Václavském náměstí.
Zahraniční politika má po této stránce
něco společného, abych tak řekl, s
poměry rodinnými, které slušní
lidé neradi přetřásají vždy
veřejně, aspoň ne v každé chvíli
a ne každou věc.
Ale druhá věc, proč
Národní shromáždění nemohlo
o těch věcech mluviti:
Co pak my jsme věděli?
Vždyť my jsme po celou dobu nevěděli vlastně
skoro nic. To, co jsme věděli, bylo strašně
kusé, naše nejobsažnější zprávy,
nebo to, co jsme věděli, čerpali jsme z "Neue
Freie Presse" a "Berliner Tagblattu", ale u nás
zpráv bylo hodně málo. A tu, myslím,
že mně nebude vykládáno ve zlé,
že snad by bylo dobře, kdyby vláda jevila k
Národnímu shromáždění
po této stránce poněkud více vážnosti,
aby pak ono nebylo znevažováno mezi lidem. My jsme
byli málo informováni a jsme málo informováni
doposud.
Mimo to jest jakési rozladění
a to rozladění jest pochopitelné. Vy všichni,
pánové, kteří jste byli v Národním
výboru po převratu, když se vrátila
naše delegace ze Švýcar, víte, jak růžově,
jak hyperbolicky růžově bylo nám všechno
malováno: Všechno dostaneme, více nežli
jsme chtěli atd. Nerad bych, aby ještě i teď
bylo něco vykládáno tak růžově,
poněvadž se vzbouzejí příliš
veliké naděje a následek pak, když se
nesplní ty příliš velké naděje,
jest určité sklamání, určité
disgustování, a já myslím, že
za války jsme měli aspoň takovou školu,
že většina z nás není jako malé
děti, které by potřebovaly těšínská
jablíčka, nýbrž že sneseme zcela
dobře, když se řekne, jak věci skutečně
jsou. Neříkám, že nyní by se
nám něco jinak líčilo, ale upozorňuji
na to, že určitá a silná vada byla v
tom, že když se vrátila naše první
delegace ze Švýcar, líčila všechno
v hyperbolách: Máme víc nežli chceme,
nežli si přejeme.
Kdyby si byli ti pánové
všechna ta přání uvědomili, nebyli
by mohli mluviti tímto způsobem. A mluvilo se tehdá
tak oficielně! Řekl-li jsem, že by ve prospěchu
Národního shromáždění
i vlády a ve prospěchu uklidnění poměrů
bylo, kdyby Národní shromáždění
bylo informováno a mohlo také lépe informovati
jiné, tedy myslím, že neříkám
nic neodůvodněného a neoprávněného.