Národní shromáždění československé 1918 – 1920

A víte, co oslavovali Poláci 6. srpna o tomto svém národním svátku? Oni oslavovali utvoření polských legií, oni oslavovali utvoření těch legií, které bojovaly po boku centrálních mocností proti čtyřdohodě. Jejich svátek 6. srpna byl apotheosou výtvoru vojsk, která bojovala proti čtyřdohodě. A my, vážené shromáždění, vidíme, že nebylo to pouze snad stanovisko austrofilské, které v této věci u Poláků se projevovalo, nýbrž že to bylo stanovisko přímo německofilské. Generál Pilsudski ve svém prvním rozkaze, který vydal 6. srpna 1914 při utvoření polských legií, výslovně prohlásil: "Jsme spojenci Rakouska. Dnešním dnem celá národ polský musí se skupiti v tomto táboře pod řízením Národního výboru polského. Kdo mimo ten tábor bude, ten bude zrádcem a k zrádcům budeme bezohlední." Těmi zrádci podle rozkazu generála Pilsudského byli všichni ti, kteří stáli na straně čtyřdohody. A stejným způsobem generál Pilsudski jednal také vůči vládám německým. 6. srpna utvořil legie polské, jichž utvoření oznámil německému vrchnímu velitelství a poslal zvláštní delegaci do Berlína k Hindenburgovi, aby s ním jednala o společném válečném postupu.

Hindenburg delegaci, kterou vedl pan Sokolnicki, dnešní vyslanec polský v Londýně, nepřijal, ale později konaly se konference v Kielcích, kterých súčastnil se nejen Sokolnicki a Jodko, dnešní chef v ministerstvu zahraničí, ale také Pilsudski. A v těchto konferencích, ve kterých byli zástupci německého generálního štábu plukovník Zauberzweig a setník Lüders, byla učiněna mezi polskými legiemi a mezi vládou německou úmluva, která zněla, že Národní výbor polský svými legiemi bude podpírati energicky všecky činy, které německé vojsko činí, že bude organisovati energicky povstání proti Rusku uvnitř polského obyvatelstva, že bude organisovati službu špionskou a že prostě všecko, čeho budou Němci potřebovati k vedení války, bude vykonávati. Zejména pak vydán zvláštní rozkaz polským Národním výborem, který vyzýval k součinnosti s armádami centrálními, rakouskou a německou a varoval před pobuřováním proti Němcům jako spojencům. "Rozkazy obou armád" - končil rozkaz Národního výboru - "jsou dnes potvrzením našich národních práv."

V době, ve které jsme my bořili Rakousko a Německo, ve které jsme my bojovali po straně čtyřdohody, v té době neměl polský národ na starosti nic jiného, než aby organisoval polské legie po boku mocností centrálních.

Dnes tyto naše skutky se strany polské jistě jsou zlehčovány a v listech polských, v řečech sněmovních i řečech veřejných na polských schůzích píše a mluví se, že naši vojáci utekli pouze ze zbabělosti, že pouze ze zbabělosti dávali se zajímat, že ze zbabělosti prchali ze svazku rakouských armád. Jest zajímavo, že sám ministrpresident Paderewski ve své řeči 24. února letošního roku tento názor vyslovil a prohlásil, že Češi nechtěli se bít, když se vzdávali a když utíkali po tisících a desetitisících k Rusům. Paderewski vysvětluje, že jenom úslužný tisk čtyřdohody vykládá a zdůrazňuje toto vzdávání se v prospěch Čechů, ale že ve skutečnosti na straně české nebylo té snahy, že na straně české nebylo nic jiného, nežli utéci z vojny.

My, vážené shromáždění, nepotřebujeme na tyto řeči odpovídat, poněvadž na to odpovídá fakt, že naši vojáci, kteří prchli, kteří utekli ze svazku rakouských armád, neměli žádné jiné myšlenky, nežli aby, když ocitli se na straně druhé, dobrovolně přihlásili se do druhých formací, formací legií, aby tu bojovali po boku čtyřdohody proti legiím polským, které bojovaly proti nim. Srovnáme-li tyto různé činy polské a české v době války, s tím větší bolestí neseme, jestliže se strany čtyřdohody měří se tak dvojím loktem nám a Polákům.

Dovolte, vážené shromáždění, abych přešel k hospodářské části výkladu vládního, který učinil jednak ministr zahraničních věcí dr. Beneš, jednak předseda delegace mírové dr. Kramář. Československá republika jest vysloveně státem exportním, na jehožto teritoriu jsou soustředěny více než dvě třetiny bývalého průmyslu rakouského a také v bývalých Uhrách jest velká část průmyslu soustředěna na území slovenském. Jestliže my jen uvážíme, že z celkové výroby rakouské připadá na naši účast u cukru 92 proc., u piva přes 57 proc., u líhu 64 proc., u železa 60 proc., z bavlnářské industrie 60 proc., lněné 90 proc. a vlněné 80 proc., když stejné výrobní poměry jsou ve strojnictví, zvláště ve výrobě vagonů, hospodářských strojů, kovového zboží, skla, porcelánu, keramiky, koží, rukavic, obuvi, klobouků, fezů, máme-li silnou chemickou industrii, grafickou industrii, průmysl potravinářský, když všechen ten obrat si uvážíme, když si představíme, že jen jednu třetinu té výroby spotřebujeme doma a dvě třetiny musíme vyvézti za hranice, pak vidíme obraz našeho průmyslu, vidíme cesty, jakými musí naše hospodářská politika se bráti. Naše mírová smlouva ve své části ekonomické má pro naši republiku ten neocenitelný význam, že ponechává naší výrobě možnost, udržeti na jistou dobu let nerušeně kontinuitu s odbytišti předválečnými, pokud tato nacházela se v území bývalé monarchie rakouskouherské, což u největších produktů našich jest téměř pravidlem. Ovšem tato odbytiště samotná by nikterak nestačila a naše konstelace politická přímo určuje nám cesty, na nichž hledati jest nové trhy. Hlavní odbytiště toto jest slovanský východ, hlavně jižní Rusko a druhé odbytiště jest Balkán. Ovšem, vážené shromáždění, abychom mohli exportovati, jest potřebí plniti celou řadu podmínek a především my musíme míti všechno to, čeho potřebujeme k výrobě.

V prvé řadě nedostává se nám veliké části surovin, s jichž nákupem jsme odkázáni na cizinu. Je to téměř většina surovin naší produkce pro průmysl textilní a kovodělný a jestliže si uvážíme, že při pouhé 20% zaměstnanosti bychom potřebovali dvě miliardy korun na opatření surovin, vidíme, v jakém obrovském rozsahu jest vázána naše industrie na cizinu a v jakém velikém rozsahu musí naše hospodářská politika obraceti svůj zřetel do ciziny. My ovšem docela přirozeně i při této 20% zaměstnanosti potřebovali bychom tak úžasný úvěr na suroviny, jakého dnes při dnešní situaci státu nemůžeme očekávati. Ale my můžeme si učiniti obraz jen tehdy, když si uvážíme, že náš export do ciziny representuje cenu 5-10 miliard korun v nynější ceně. V tomto směru musíme zvláště si uvědomiti svůj poměr k Německu. Není zcela správné, jestliže se vůči Německu vyzveduje naše zvláštní hospodářská odvislost pouhými, jak se zdá, ciframi předválečné statistiky, anebo z nynějších represalií se strany Německa.

Z celkového obchodu mezi Rakousko-Uherskem a Německem musí býti odpočtena již jedna třetina reexportu, který byl učiněn a, pokud se týče surovin, jest to jen několik málo specielních surovin, kterých z Německa potřebujeme. Většina surovin, které z Německa šly k nám, byla ve skutečnosti jenom překupnictvím, byla ve skutečnosti pouze přes Německo dovážena.

Jest docela přirozeno, že bude míti zvláštní velký význam naše dopravní politika, velký význam naše přímé spojení jednak Dunaj - Odra - Labe, jednak naše přímé spojení na jih drahami, kde budeme vylučovati toto prostřednictví ciziny a kde budeme moci suroviny dostávati přímo. Ovšem, abychom mohli exportovati, musíme vedle surovin splniti ještě jednu velmi důležitou podmínku a sice podmínku uhelnou. Prvním základem pro schopnost výroby naší jest uhlí a zase uhlí. Dnes stojíme před situací, že uhelná krise jest vlastně daleko větším ohrožením našeho průmyslu, než nedostatek surovin. Tu jest potřebí konstatovati se zřetelem k Vídni, že pro nedostatek uhlí nemůže náš vlastní průmysl pracovati a že je nemožno, abychom my z uhlí, kterého pro sebe nemáme, dávali ještě Vídni. Náš sklářský průmysl jen pro krisi uhelnou nemůže vyráběti, ačkoliv má za milliardy zakázek za dobrou valutu. Nemůže těchto zakázek vyříditi, poněvadž nemá uhlí. V Podkrkonoší desetitisíce sklářů jsou bez práce, poněvadž sklárny jsou bez uhlí. Na př. firma Riedlova v Dolní Polubné je s to, ze svých 30 pecí sklářských udržeti sotva 3 v chodu pro nedostatek uhlí, firma Breidtova a Horova ve Wiesenthale stojí vůbec a desettisíce dělníků jsou bez zaměstnání, kterým musejí býti vypláceny podpory. Všude jsou stejné poměry: v okresu semilském, železnobrodském, jabloneckém, turnovském, nikde nelze pracovati jen z toho důvodu, že není uhlí, ač jsou suroviny.

Nedostatek uhlí je zhoršen tím, že nedostává se nám hornoslezského uhlí, které před válkou zásobovalo většinu našich průmyslových závodů v severovýchodních Čechách a jež nyní nutno nahražovati uhlím ostravským. Naproti tomu zase na uhlí ostravské jest odkázán i průmysl slovenský, který dříve dostával uhlí z dolů šalgotariánských, které jsou dnes na teritoriu uherském a rumunském. Stejně také průmysl slovenský jest v krisi, stejně také na Slovensku stojí velké závody buď zcela nebo z části jen z toho důvodu, že není uhlí. Musíme v tomto směru velmi jasně říci, že každý metrický cent uhlí, který se dává Vídni, utrhujeme ve skutečnosti v pravém slova smyslu našemu průmyslu a že tím svůj průmysl poškozujeme. My v tomto směru nejsme spokojeni s tím, jak americká dohodová misse vídeňská i moravsko-ostravská jedná, že zdá se, že příliš podléhá nářkům vídeňským v tom směru, že na náš úkor usiluje zásobiti Vídeň uhlím.

Vůči Vídni nemůžeme klidně ještě k jedné věci přihlížeti, a sice k té, aby za výrobky našeho průmyslu, které jsou do Vídně vyváženy, opatřovala si Vídeň cizí valuty jednoduchým reexportem našeho zboží a nepochybujeme, že nostrifikační zákon dá nám prostředky, abychom v tomto směru mohli pracovati, aby toto opatřování si valuty za naše zboží nebylo možné. Výtěžek české práce přirozeně musí býti zachován státu Československému a dlužno z tohoto důvodu podporovati všechno, co vláda učiní, a zejména může býti vláda bezpečna, že zejména pokud se týče kroků v otázce uhelné, může učiniti kroky nejenergičtější, že budeme státi na jejím stanovisku. Pro naši hospodářskou schopnost rozvoje velice důležitý význam mají vodní cesty, velice důležitý význam má naše politika železniční. Naše spojení železniční mezi Bratislavou a Rjekou, mezi Prahou a Adrií přes Alpské země jest velice významným činitelem v našem hospodářském životě, a i když se zdálo nejprve poněkud podivno, že po cizím státě máme vésti železnice a máme na nich býti interessováni, přece není tento příklad první.

V roce 1870 na př. dráha Sv. Gotthardská byla stavěna za subvence finanční Německa, které na to přispělo 10 miliony franků, a tehdy Bismark ve své řeči v říšské sněmovně přímo vyslovil, že jest pro Německo hlavním zájmem těsné připojení Německa k Italii jako spřátelenému státu, aby mělo Německo s Italií přímé styky. A není pochyby o tom, že pro nás mnohem větší význam má, abychom měli přímé styky, přímé spojení s Jugoslavií, se kterou dnes již jsme navázali nejreelnější obchodní styky a se kterou také jsme v nejpřátelštějším poměru politickém.

Vážené shromáždění! Naši řečníci vyslovili souhlas s názory ministra zahraničních věcí a stejně já vyslovuji souhlas s jeho řečí s určitými výhradami. Vyslovuji souhlas zejména s tím, proti čemu se ohražoval řečník strany soc. demokratické proti názoru p. ministra zahraničních věcí, že musíme evolucí a nikoliv revolucí pracovati ve svém státu, ve své republice na jejím sesílení a rozvoji hospodářském. A nepochybuji, že tento názor je všeobecný, že již mínění, že by ještě revolucí mohlo dojíti ke splnění jakýchkoliv, ať politických nebo sociálních postulátů, že toto stanovisko musí býti uloženo k minulosti. Musí býti uvažováno při všech otázkách a zejména při otázkách sociálních mezi možností a nemožností a zdá se nám, že tato úvaha mnohem snadněji může být prováděna v národě českém, než u Rusů, Poláků, Maďarů a také Němců a sice z toho důvodu, poněvadž lidová kultura naše je na nepoměrně vyšším stupni než u těchto národů i u Němců. Neboť, jestli počítáme, že dle statistiky předválečné jsme měli 0.8% analfabetů, a jestliže u Poláků, Maďarů, Rusů počet analfabetů byl mezi 20-80% podle krajů, a u Němců aspoň 5%, jest jasný ten veliký rozdíl kultury lidové - a v tomto směru nepochybujeme, že kulturní člověk a kulturní národ mnohem lépe dovede rozeznávat skutečnost od ideálu a možnost od nemožnosti. My pochopitelně si přejeme, aby evoluce šla co nejrychleji, aby sociální reformy byly skutečně široké a dalekosáhlé a pokračovaly tempem co nejrychlejším. Ale nesmíme tento stroj hodinový, který jest velmi choulostivý, natahovati jenom na zrychlení, na to nejposlednější zrychlení, aby potom nezastavil samočinně svých koleček, a nesmíme dokonce některých koleček přerušovati.

My, vážené shromáždění, také souhlasíme v exposé ministra zahraničních věcí s jeho názorem na to, že náš stát musí býti státem nacionálním. Není pochyby, že za války zejména nacionalismus nabyl morální převahy nad všemi ostatními ideovými směry a zejména nad ideou sociální. Nejurčitěji bylo to zřejmo u Němců, kde přes to, že byly na vedoucí německé straně věci a hesla, která nejvíce odporovala učení a ideám socialistickým, přes to celá internacionála německá dala se úplně do služeb nacionalismu německého, který nebyl pouhým nacionalismem, usilujícím vytvořiti, vybudovati silný stát německý, nýbrž který byl imperialismem, sáhajícím po moci světové, a který tuto snahu svou opíral ne o mravní ideály a mravní potřeby, nýbrž jenom o svou převahu militaristickou. My také v tomto směru nepochybujeme, že nacionální myšlenka jest tu hlavní myšlenkou, která musí jednotiti naši republiku, že nacionální myšlenka musí býti tou nejsilnější ideou, která musí sjednotiti nás všechny při budování a tvoření naší republiky.

V tomto směru vyslovuji se s určitou konkretní výhradou a doplňky, jak jsem je v řeči uvedl, pro exposé pana ministra věcí zahraničních. Politika zahraniční po dlouhou dobu bude míti jen jediný cíl: aby mezinárodně upevnila a zabezpečila náš stát. A v tomto směru jest docela přirozeno, jestliže naše strana zde neuplatňuje ani z dálky taktiky oposiční, jestli v tomto směru staví se plně ve věcech zahraničních do služeb té politiky, která oficielně byla prohlášena. My jsme vyzvedli již několikráte, že nejsme stranou, která z principu dělá oposici, že uplatňujeme pouze věcná hlediska a rozhodujeme se dle věci, že nerozhodujeme o oposici pro oposici. A tu ovšem v zahraniční politice máme především povinnost, zaujmouti stanovisko ne dle toho, jsme-li v koalici nebo ve vládě, nýbrž dle toho, jakého názoru jsme o zásadách, které zahraniční politika hlásá.

Vzhledem k tomu, že v celku stanovisko pana ministra zahraničních věcí kryje se s principem naším, stavíme se v této věci zahraniční politiky za stanovisko vládní. A jako v dobách tvůrčí práce pro náš samostatný stát byli jsme vždy nositeli revolučního hnutí za svobodu vlasti, jako jsme vždycky byli mezi těmi, kteří pomáhali naši svobodnou republiku tvořit, tak také dnes nemáme jiné snahy, než pracovati k tomu, by republika byla vnitřně i na venek silná a aby měla váhu a úctu v zahraničním světě.

To jest naše stanovisko, které principielně politicky zaujímáme v otázce politiky vnitřní i zahraniční a já končím prohlášením, že náš klub v souhlasu s principy politiky zahraniční, jak ji narýsoval pan ministr zahraničních věcí, až na určité výhrady, které netangují zásadní otázky výkladu zahraničního ministra, bude hlasovati pro exposé pana ministra zahraničních věcí. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku zapsanému, panu kol. Myslivcovi.

Poslanec Myslivec: Vážené Národní shromáždění!

Mluvčí našeho československého klubu lidového, dr. Hruban, označil již v debatě o exposé pana ministra zahraničních věcí stanovisko našeho klubu, takže mně, druhému řečníku téhož klubu, nezbývá, než ještě učiniti několik stručných poznámek. Já budu opravdu stručným, již vzhledem k tomu, abych nezdržoval debatu, tím spíše, ježto vím, že tisícové a tisícové státních zřízenců dnes očekávají, aby skutky osvědčilo Národní shromáždění, že jejich osud tomuto shromáždění není lhostejný.

Vážení pánové! Ministr zahraničních věcí ve svém exposé tak letmo dotkl se také nejnovějších odhalení, obsažených v Červené knize, vydané vládou Rakouska. Tendencí a základním rysem Červené knihy jest: odejmouti vinu a hlavní zodpovědnost s beder Německa, respektive Pruska, konkretněji řečeno: Viléma a usnadniti tak jemu postavení, které by měl, když by zasednouti musil na lavici soudu mezinárodního.

Já mám za to, že my, národ československý, nemáme nejmenší příčiny, abychom vinu Pruska, Berlína a Viléma umenšovali. Jistě, že státníci vídeňští, kteří tehdy v čele vlády stáli, nebyli bez viny, jistě, že i oni mají značný podíl na tom, že katastrofu světovou vyvolali. Tu vinu s nich také nikdo nesejme a my všichni, kteří jsme politiku rakouské diplomacie znali, věděli jsme vždy, že ve Vídni nedělo se nic jiného, nežli to, co si Berlín přeje, že ve Vídni zasedaly výkonné orgány kruhů berlínských. Jen jedenkrát, jak jest v živé paměti, odvážil se jeden rakouský ministerský předseda - byl to Thun - proti tomuto příliš uplatňovanému vlivu pruskému se ohraditi a následek toho byl, že dnové jeho ministrpresidenství byly sečteny. Tedy jen tolik chtěl jsem poznamenati, abychom my nespolupůsobili za tím účelem, aby vina Německa na vzplanutí světové války byla seslabována, poněvadž jistě na tom nemáme nejmenšího zájmu, abychom svého odvěkého nepřítele - a tím byl Berlín - jeho veliké zodpovědnosti zbavovali.

Druhá poznámka, kterou bych chtěl učiniti k řeči pana ministra zahraničních věcí, týká se Jugoslavie. Já, a zajisté jiní členové tohoto Národního shromáždění, by si byli přáli vřelejší tón vůči našemu spojenci Jugoslavii. My se nepotřebujeme nešetrným způsobem dotýkat Italie. My zůstaneme vždycky ltalii vděčni za to, co ona ve prospěch spravedlivé a dobré naší věci vykonala. Ale proto přece jen zůstane Jugoslavie pro nás národem bratrským, se kterým nás váží pásky nejen spojenectví, nýbrž pásky společného původu, pásky krve. (Výborně!) Toto přátelství bych si byl přál důrazněji vyslovené míti v exposé pana ministra zahraničních věcí.

Ale, vážené Národní shromáždění, u naší vlády počíná se jeviti tendence, která nejen slovem, ale i skutkem dělá politiku, která naše styky přátelskými neučiní. Já zde připomínám nejnovější opatření p. ministra zemědělství. My jsme 4 léta trpěli hlad. Obyvatelstvo v městech strádalo a vytrpělo za války muka. Ale když nyní jsme se konečně dočkali toho, že z Jugoslavie bylo k nám započato s dovozem masa, prosím, první opatření, které pan ministr zemědělství učinil, bylo, že v minulých dnech - předchozí neděli bylo to prohlášení uveřejněno - zakázal dovoz hovězího masa, hovězího dobytka z Jugoslavie k nám, a odůvodnil to tím, že prý se tím dovozem podporuje u nás šíření slintavky a kulhavky. (Posl. Sechtr: On to Hlinka opatří!) Hlinka ať opatří cokoliv, Vy možná, pane kolego, jste necítil a necítíte tak tu bolest. (Posl. Sechtr: Vy také ne!)