Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Dlužno říci, že poslední kompromisní akt, který byl v politickém směru učiněn, bylo státoprávní prohlášení Českého svazu 31. května 1917; toto prohlášení bylo kompromisem mezi těmi, kteří stáli na straně tak zvané velmi opatrné politiky a mezi těmi, kteří již zjevně prohlašovali, že cílem naším zde musí býti sboření Rakouska. Od té doby nastal přelom a tento přelom byl definitivní. Není pochybnosti, že k tomu velmi mnoho přispělo prohlášení českých spisovatelů, které tak sjednotilo všecek národ, že bylo zřetelno, že každý, kdo má jiné stanovisko, že stojí proti stanovisku, které má národ. Od té doby všechny věci, které politicky byly učiněny, které zejména byly pak projeveny v projevu tříkrálovém, v manifestační přísaze a zejména na květnovém sjezdu utlačovaných národností, který konal se v době divadelních slavností, tyto projevy všechny, jež měly jednotnou linii, tyto projevy všechny, jež byly velmi jasné a zřetelné, ty již nekompromisovaly s ničím, ty již výslovně prohlašovaly, že národ Český zde nemá žádného jiného stanoviska, než rozboření starého Rakouska. A jest docela přirozeno, že tím způsobem byl vytvořen stav, že až do konce války celý národ projevoval velmi zřetelně a jasně svojí vůli, že již nebylo nejmenší pochybnosti o tom, co jest jeho přáním a co jest jeho touhou. V tomto směru bylo jasno, jak veliký význam činnost vnitřní měla pro hnutí zahraniční, poněvadž mohli naši mluvčí zahraniční svoje požadavky prohlašovati nikoliv jménem svým, nikoliv jménem kolonie zahraniční, která tam byla, nýbrž jménem celého národa, který je podpíral svojí vůlí a svým souhlasem.

Mluvčí dělnický vyzdvihl význam dělnictva v revoluci. Jistě nelze podceňovati tohoto významu, zejména, jak jsem uvedl, v hornictví. Ale ovšem bylo by nespravedlivo, jestli že by nebylo ukázáno, že vlastní iniciativní, hybnou silou revoluční byla inteligence, že tou hybnou silou bylo "měšťáctvo", že to byla ta hybná síla, která revolučním hnutím ve skutečnosti vládla a která revolučnímu hnutí dávala směr. Zejména bylo to v dobách prvních, ve kterých dělnictvo poslouchalo svých vůdců, kteří měli naprosto jiný směr ve své politice vůči Rakousku, nežli byl český interes a nežli bylo přáním národa. Není pochybnosti, že revolučním elementem, nositelem revoluce po celou dobu války byl český inteligent a že dělnictvo teprve tehdy připojilo se k tomuto hnutí, když emancipovalo se od vůdců, kteří stáli na jiném principu. A my, jest-li že dnes vzpomínáme celé této činnosti, činíme tak z toho důvodu, že právě jest úsilí, aby tato činnost, která ve skutečnosti pozvedla celé hnutí pro svobodu a která je vedla, byla zatlačena do pozadí. Bylo to učiněno také s tohoto místa, kde řečník socialistický zvláštní důraz kladl na revoluci, revoluční pokus, který byl učiněn 14. října. Tento revoluční pokus 14. října byl učiněn již v době, kdy ve skutečnosti celá revoluce byla probojována, kdy již z generálního štábu rakouského byl vyslán zástupce generálního štábu do Prahy, aby jednal se zástupci českými o liquidaci válečné, kde ve skutečnosti Rakousko bylo již mrtvo.

Vnitřní revoluční činnost, která byla doplňkem naší činnosti zahraniční, přirozeně měla tím větší sílu, že nebyla zagitována, že nebyla umělá, že byla ve skutečnosti něčím, co tryskalo z vnitřní potřeby a vnitřní vůle národa. To nemluvila v tomto revolučním hnutí agitace, to mluvila třistaletá historie, to mluvil z ní šestistyletý boj s Habsburky, to mluvil boj protireformační, to mluvil celý český boj s absolutismem, to mluvil boj proti germanisaci, to všecko se slilo v jeden proud ve vědomí, že přišla dějinná chvíle, která musí historické křivdy odčiniti. A také, když naši zástupci podpisovali mír versaillský a saint germainský nepodepisovali nic jiného, než odčinění historie za křivdy, které český národ snášel po tři století.

Dovolte, abych po tomto úvodu přešel k části exposé pana ministra Beneše v poměru k ostatním státům. Vážené shromáždění, mohu říci, že nás naplňuje úplným uspokojením poměr, jakým precisoval náš pan zahraniční ministr náš poměr ke čtyřdohodě a náš poměr k Německu. Já ovšem ne tak zcela s uspokojením mohu vzíti ten obraz, jakým charakterisuje náš poměr k Rusku. Pan ministr Beneš nazývá správně poměr náš k Rusku poměrem vitálním, avšak považuje za nutnost pro politiku zahraniční, aby zachovala vůči Rusku reservu a neutralitu.

Docela přirozeně respektujeme stanovisko, které má ministr věcí zahraničních i pro zřetele vnější i pro zřetele vnitřní jako člen vlády, ale my ovšem představujeme si svůj poměr k Rusku v jiné formě, a pravíme nepokrytě, že hluboce litujeme, že státy čtyřdohody neprovedly do konce intervence, kterou na Rusku dělaly, že neprovedly do konce intervence, aby byl odstraněn bolševismus, který nastoupil jako absolutismus místo absolutismu carského. My se domníváme, že stav, který jest v Rusku, není stavem, který dotýká se pouze Ruska, nýbrž že jest stavem, který tanguje také nás. A není naprosto žádného rozdílu mezi knutou carskou, která dříve ubíjela a posílala lidi na Sibiř, a mezi botou bolševickou, která dnes dusí Rusko a pořádá hromadné popravy. V tomto směru jistě hluboce litujeme, že se strany čtyřdohody nebyla provedena intervence, aby směr bolševistický byl nahražen demokratickou vládou. My, vážené shromáždění, nemůžeme naprosto činiti rozdílů ideových mezi tím absolutismem, který byl carský, a mezi absolutismem, který jest bolševický. Jest to stejné násilí.

Toto násilí nemá mravní síly ani dnes, jako jí nemělo za režimu carského. A jestliže docela přirozeně jest snaha jedné části veřejnosti české, aby nebyla prováděna na Rusku čtyřdohodová intervence, bylo-li působeno k tomu, aby byl činěn odpor i proti čtyřdohodové intervenci, tedy přirozeně jest to pochopitelno u těch, kteří stojí na stejném principu ideovém s bolševismem ruským. Ale není o tom pochybnosti, že jest to v rozporu s velkou většinou našeho národa. Musíme si býti vědomi ještě také i té otázky, že rychlý pořádek v Rusku má obrovský význam pro naše poměry vnitřně české, že pořádku v Rusku velice potřebujeme, aby stálo Rusko již silné, demokratické, abychom nejen ve své zahraniční politice se mohli o ně opírati, ale zejména také v politice hospodářské. A my považujeme to v jistém směru od čtyřdohody za jakýsi nevděk, jestliže v době, kdy Rusku vede se tak zle, nepomáhá jemu, jestliže nepomáhá mu, aby byl bolševický režim odstraněn. Považujeme to za nevděk z toho důvodu, poněvadž ve skutečnosti to bylo Rusko, které přispělo k tomu, aby válka skončila vítězstvím čtyřdohody.

Pan řečník soc. demokratický, Němec, vyzvedl význam revoluce ruské ve prospěch čtyřdohody a proti centrálním mocnostem. Jistě je nepopíratelný význam revoluce ruské, té první, význam té revoluce, ve které ještě spolupůsobila ruská inteligence, význam revoluce, která porazila carskou vládu, která porazila režim carský a dosadila první ruský koncentrační kabinet. O tom není pochyby, že tato první revoluce měla význam pro válku a pro čtyřdohodu. Naproti tomu revoluce bolševická byla podporou mocností centrálních, revoluce bolševická byla spojencem mocností centrálních. Mír brestlitevský byl přímým důkazem tohoto spojenectví. Jistě že není nesprávným, jestliže Francouzi prohlašují, že mír brest-litevský stál je půl milionu francouzských životů a že způsobil, že válka o půl druhého roku trvala déle.

Pro nás, pro Čechy, má skončení poměrů ruských také význam s hlediska slovanského; neboť není jistě pro nás nikterak prospěšno, ano je osudno, jestliže ve výkonném komitétu ligy národů není žádný Slovan, jestliže na mírové konferenci vliv slovanský byl odsunut a jestliže také pro příští dobu by ten stav trval dlouhou dobu, kde by slovanský vliv v zahraniční politice byl pomíjen. (Posl. Bechyně: Tak udělejte mír s Leninem!) My, vážené shromáždění, docela přirozeně nestavíme se na stanovisko, aby se uzavíral mír s bolševiky a mír s Leninem, my nestavíme se na to stanovisko proto, poněvadž by neznamenalo konsolidací Ruska.

Tento mír by jenom znamenal, že zápas, který Rusko prožívá, že by trval ještě dále a není myslitelno, aby absolutismus bolševický, násilí bolševické trvalo příliš dlouho, aby Rusko sneslo tento režim ještě dlouhou dobu. Jediné rozřešení, o tom není pochyby, jest to, jestliže právě tento Lenin bude odstraněn, jestliže bude odstraněn bolševismus a jestliže na místo tohoto bolševického režimu nastoupí demokratický režim, jestliže na místo bolševického Ruska nastoupí federativní demokratická ruská republika. Vážené shromáždění! V tomto směru byli bychom si přáli od naší zahraniční politiky naprosto určitější, přátelštější a iniciativnější poměr vůči Rusku. My bychom si byli přáli, aby skutečně naše zahraniční politika byla se postavila za tuto myšlenku, aby docela oficielním způsobem pracovala u čtyřdohody k tomu, aby s její strany byla intervence poskytnuta.

Jest přirozeno, že nás nenapadá, abychom tuto intervenci prováděli sami. To jest myšlenka, které my ani nevyslovujeme, ale ovšem považujeme za povinnost čtyřdohody, aby čtyřdohoda, která tolik vděčí Rusku za vedení války, tuto intervenci, kterou začala, také dokončila, a aby naše zahraniční politika pro tuto intervenci působila. Jest to snad jediný bod, ve kterém naše strana liší se od exposé pana ministra zahraničních věcí a od jeho názorů. Princip, který on zaujal, jisté reservovanosti, dovedeme pochopiti zřeteli, které má k politice vnější i k naší politice vnitřní... (Posl. Bechyně: Pan dr. Stránský říkal, že exposé pana zahraničního ministra jest vaše evangelium. Kdo mluví jménem klubu: vy, anebo pan dr. Stránský?) Pan dr. Stránský, domnívám se, neprecisoval to s tím evangeliem tak, že od počátku až do konce souhlasí se všemi věcmi, které pan ministr zahraničních věcí projádřil, stejně jako jsme viděli, že řečníci strany vládní ohražovali se proti některým vývodům řeči pana ministra zahraničních věcí, ačkoliv jako řečníci vládních stran by byli měli více té jednomyslnosti projevovat s jeho exposé. (Posl. Bechyně: Než dva řečníci jednoho klubu!)

My, vážené shromáždění, v tomto směru litujeme toho také z praktických důvodů a sice jsme toho názoru, že neúčast Ruska na mírové konferenci jest jistě také jednou z těch příčin, pro které některé věci na mírové konferenci nebyly vyřízeny příznivě, tak, jak jsme očekávali. O tom není pochybnosti, že v tomto směru zejména těžce neseme z věcí nevyřízených příznivě, které nám oznámil referent pan ministr věcí zahraničních, zprávu o Těšínsku. O této věci bylo v Národním shromáždění se všech stran jasně a určitě již učiněno prohlášení, že Těšínsko jest naše a že není správné, aby o něm bylo rozhodováno plebiscitem, o Těšínsku že může rozhodovati jenom vůle národa, jenom ti zástupci národa, kteří jsou za to zodpovědni. Stejným způsobem jest tak u Oravy a Spiše. My ovšem v této věci těžce neseme, že právě ve prospěch Poláků zaujala čtyřdohoda toto stanovisko, že právě ve prospěch Poláků se činí jisté zásadní odchylky a výminky v náš neprospěch. My jsme s Poláky až do říjnové revoluce, aspoň s jednou jejich částí, s tou, která stála také na půdě čtyřdohody, šli velmi přátelsky a ve mnohých věcech, řekl bych, velmi důvěrně, ale toho ovšem nemůžeme zapomenouti, že když jsme 28. října prohlásili svou samostatnost, první, kteří na tuto samostatnost učinili útok, byli Poláci, že již 28. října obsadili dráhu košicko-bohumínskou, že již 29. a 30. října obsadili Bohumín, Těšín a Karvinou a že od té doby počínali si proti českému obyvatelstvu jako proti obyvatelstvu nepřátelskému. Jest přirozeno, že tento čin musil působiti veliké rozčarování u nás, kteří jsme měli na mysli, že otázku polskou vyřídíme dohodou, smírně. A při tom jistě že nemohlo nám býti lhostejno, jakým způsobem píší polské listy o nás, a psaly tak, jak za té nejnenávistnější éry vídeňské o nás nepsaly vídeňské žurnály, že nadávky a urážky, které v polských listech byly pronášeny, byly daleko horší, nežli jak nás vždycky traktovaly listy vídeňské.

Jest docela přirozeno, že zejména těžce se nás dotýká i to, jakým způsobem bylo zacházeno s internovanými Čechy. Bude docela zvláštní kapitolou války, jakým způsobem zacházeli Poláci s internovanými Čechy, zejména v táboře v Dembie, který současně sloužil za nemocnici pro skvrnitý tyf. Dle diagnosy lékaře dra Novotného a dle protokolů, které ze všech kategorií občanstva, internovaného v tomto táboře, byly sepsány, byli do táboru převáženi zdraví lidé, byli umístěni v barácích, ve kterých byli před tím Rusíni se skvrnitým tyfem. Zde se nakazili a v pokročilém stadiu choroby byli tito Čechové převáženi do nemocnice na otevřených vozích, které táhli internovaní Rusi, zejména z Lemkovštiny, a na těchže vozích zase zpět dováženy byly životní potřeby do tábora. Za stravu v táboře v Dembie bylo většinou koňské maso, a jak potvrzuje lékař dr. Novotný a správce kuchyně, bývalo toto maso ve stavu pokročilé hniloby. Co v tomto táboře se dělo, bylo opravdu jakýmsi přímo vražděním zdravých lidí, poněvadž lidé, kteří tam přišli zdraví, umírali tam na skvrnitý tyf jenom proto, že úžasným způsobem nebylo dbáno ani nejprimitivnějších hygienických opatření, ano, že způsobem, řekl bych, téměř úmyslným, byli tito čeští internovaní lidé týráni a trýzněni. A tu denně bývalo 20 až 30 Čechů převáženo do nemocnice, poněvadž byli postiženi nákazou tyfovou.

l také jiným způsobem bylo s nimi velmi krutě nakládáno, byli Čechové, kteří byli do Haliče povoláni jako zřízenci drah, úředníci, lesníci a pod., obráni o svůj majetek a bylo s nimi nakládáno takovým způsobem, jako proti příslušníkům nejnepřátelštějšího národa.

Všechny tyto věci, které protokoly jsou zjištěny, jsou těžkou obžalobou proti Polákům, obžalobou tak strašnou, že za zatemnělého středověku nebylo by hůře si počínáno. My jistě litujeme, že tato věc bude míti vliv na náš poměr k Polákům a že dlouhá budoucnost této rány nezacelí. My ovšem, ohražujeme-li se proti plebiscitu na Těšíně, nemůžeme nevysloviti svého podivu nad tím, že jenom na Těšínsku plebiscit se činí ze sporných území mezi námi a Poláky a že nerozhoduje se již také tímto způsobem na jiných územích mezi námi a nimi.

Zejména se nám zdá, že příliš nepříznivé rozhodnutí je učiněno vůči nám na Slezsku Horním. Naše nároky na značnou část Horního Slezska na východ a na sever od linie, stanovené mírovou konferencí, zdají se být nesporné a naprosto rozhodné. Naše nároky na Horní Slezsko lze hájiti nejen právy historickými, celkem dobře známými, ale také hospodářskými i jazykovými. Ovšem při tom, bohužel, měli Poláci svoji literaturu, měli svoje prameny, měli svoje zkoumání, mohou se opírati o starší výzkumy, kdežto my naproti tomu Horní Slezsko jsme téměř úplně zanedbávali.

Hlavním základem delegaci polské v Paříži byly práce polských dialektologů Malinowského (starší) a Nitscheho (mladší), kteří osobně krajem prošli a prozkoumali, kdežto nám nedostávalo se vhodných studií.

Avšak tyto práce nejsou spolehlivé, jak patrno z toho, že Nitsche uvádí, že v celé řadě obcí, jako v Michálkovicích, Orbici, Hrušově, Muglinově a j. shledal charakter nářečí polských, kdežto ve skutečnosti tyto obce jsou české. Rovněž i v jiném směru není líčení polské o Horním Slezsku správné. Tak na př. v obci Tvorkově, kterou považují Poláci za obec naprosto polskou, při předběžném plebiscitu, který provedl polský kněz, ze 3000 obyvatelů pouze 12 se přihlásilo k republice polské.

O tom není pochybnosti, že také i jinde jsou Češi, že jsou místa, ve kterých ve skutečnosti teprve v první generaci je polština obvyklá, kde rodiče mluví ještě Česky a kde teprve děti mluví polsky.

Také je nutno upozorniti na to, že vedle těchto českých obcí je ještě i v Polsku mnoho Čechoslováků, kteří činí několik tisíc, zejména v gubernii piotrkovské a také východně od Opolí a na hranicích Poznaňska. To jsou Češi, kteří se do Polska vystěhovali a kteří dodnes zachovávají svůj jazyk a své zvyky a kteří zůstávají v Polsku, takže není úplně správno, že jedině Poláci mají býti pod vládou československé republiky a naproti tomu že žádný Čech nemá býti pod vládou polskou.

My, vážené shromáždění, musíme vysloviti podiv nad tím, když se koná plebiscit na Těšínsku, že nekoná se plebiscit v těch zemích, které se přihlašovaly k republice československé. A zejména bych poukázal k tomu, že v tomto směru je vidět naprosto různé stanovisko, jestliže se nekoná plebiscit v Lemkovštině.

Lemkovština je úzký pás kraje, táhnoucí se od řeky Dunajce a Popradu na západě severním svahem hor karpatských až po řeku San. Území to, které jest obydleno 300.000 duší, má 80 procent Lemků; na Poláky připadá 12¹/₂% a na Židy 7¹/₂%. Kraj ten pokrytý jest pěknými lesy a nacházejí se na celém prostranství jeho ložiska petroleje, nafty a soli, kamenného uhlí a mnoho zřídel léčivých vod. Kraj ten svými zástupci - representovaný starosty 44 obcí - žádal, aby byl připojen k československé republice, kraj ten ústy svých zástupců politických žádal, aby byl spojen s českým státem. Toto podání učinili zástupci tohoto kraje na mírové konferenci. Bylo to podání písemné, deklarace opatřená úředními pečetěmi a podpisy obyvatelů a přes to, že zde z tohoto kraje vůle obyvatelstva byla určitá a přesná, nebyl přes to v tomto kraji plebiscit zaveden. Musíme říci, že Lemkovci při svých žádostech, ve kterých žádali o připojení k československé republice, riskovali velmi mnoho před Poláky, kteří je persekvovali, kteří na 18.000 obyvatelstva Lemků internovali v táborech, kde zmírali hladem.

Tisíce Lemků prchalo přes hranice, prchalo přes Karpaty, kde nacházeli útočiště v Československé republice. My, vzácné shromáždění, musíme říci, že zdá se nám dvojím loktem, jestliže, stejně jako v Lemkovštině, se nekoná ihned plebiscit ani ve východní Haliči. My musíme říci, že vidíme v tom jiný loket, jestliže ve východní Haliči nekoná se ihned plebiscit přes to, že toto území z největší části nechce přináležeti polskému státu. Tento plebiscit se tam nekoná jen z toho důvodu, že Poláci zde postavili se na principy hospodářské, že tohoto území východní Haliče potřebují z důvodů hospodářských, zejména pro naftu, která tu jest.

Vzácné shromáždění! Favorisování Poláků neseme těžce, když uvážíme, jakým způsobem chovali se Poláci za doby války. Nesmíme zapomínati, že jedním z původců války, jedním z těch, kteří hlásali kárnou výpravu proti Srbsku, byl dnešní ministr financí polský Bilinski, nesmíme zapomenouti, že delegace polská po celou dobu trvání rakouského parlamentu neměla jiné snahy, než aby udržovala rakouskou vládu a lámala českou oposici. My, vážené shromáždění, v tomto směru vidíme, že to nebyla v Polsku jenom oficielní část polské delegace, nýbrž že to byla v Polsku celá polská veřejnost. My dne 28. října budeme slaviti svůj národní svátek. Je to svátek, který znamená pro nás výročí revoluce a osvobození z područí rakouského. Poláci měli 6. srpna svůj národní svátek; tento národní svátek polský byl rozkázán vojenským presidentem polským Pilsudskim.