Pravil jsem, že u nás
jeví se jakási politická předrážděnost,
přílišná politická sensibilita.
Jsme, abych tak řekl, přepolitisováni a není
tomu také do jisté míry divu.
Každá otázka,
o kterou se dříve nikdo nemusil blíže
starati, ať již je to otázka zítřejšího
chleba a mouky, ať je to otázka, co bude státi
zítra papírová koruna, ať je to otázka
zabavení té či oné věci, ať
je to otázka, budou-li brambory volné, anebo ne,
věci, které byly čistě soukromými
otázkami, které někdo vyřizoval jenom
sám mezi svou kuchařkou a hokynářem,
tato věc stává se politickou a vysoce politickou
otázkou. A není divu, jestliže mysli jsou podrážděny
a jestliže každý nejen stará se, ale musí
se starat o politiku, aby neztratil nějaký prospěch,
ale zabezpečil se do budoucnosti. Mimo to provozovali jsme,
a musili jsme provozovati, hlubokou politickou orbu, obrátili
jsme půdu, získali nové živly pro veřejný
život, nezpracované, sterilní, ale pro život
národní po zpracování svém
velice schopné a cenná půda dostala se na
povrch. Dosud však není často schopna zralé
a klidné úvahy. Tato půda musí se
teprve oplodnit, musí se vzdělati a to nemůže
jíti revolučně, nýbrž etapově.
To platí zejména o našem Slovensku. Toto se
teprve politicky budí a třídí a dnes
snad nachází se v jistém politickém
zmatku, ale já oproti tomu, až dojde k tomuto oplodnění
a vzdělání této půdy, očekávám
přímo divy od této země a od jejích
lidí.
Důsledek toho všeho jest
ten, pánové, že se všecko žádá
od republiky a že se očekávají od republiky
často přímo divy, nemožnosti. Je to
jakási víra ve všemohoucnost státu.
Stát může podporovati, může chrániti,
může organisovati lidskou práci, může
upravovati spotřebu atd., ale on nemůže jedno:
on nemůže pracovati a dělati za občany.
To musejí si občané zaopatřiti sami.
(Výborně!) My chceme všichni pořádek,
ale chceme ho zpravidla od toho druhého. (Výborně!)
My chceme silný režim, ale nechceme ze své
moci, ze svého vlivu nic tomuto režimu sleviti a dáti,
strany nechtějí sleviti ze své moci a dáti
pro celek vzhledem ke vzájemné žárlivosti.
Každý musí přinésti svou oběť
a svůj ústupek a pak bude také silný
celek. (Výborně!)
Mluví se často zde
o levém křídle a my máme v této
věci svoje názory a také promluvili jsme
o této věci své velmi silné akcenty
proti všem těm vrstvám, které proti
státu staví diktaturu ulice, mass atd. Ale, pánové,
buďme spravedliví a, mluvíme-li o levém
křídle, mluvme také o pravém křídle.
Pravé křídlo vinní levé a levé
křídlo viní pravé.
Pan dr. Stránský
ve své velmi zajímavé řeči
pravil, že přiznává, že se velmi
mnoho stalo v sociálním směru a že bylo
nic odepřeno v Národním shromáždění
i stranami, co v sociálním směru bylo odůvodněno
a s důvodem požadováno. To ano, pánové,
ale tento fakt zajistil a zabezpečil nás v prvních
počátcích naši republiky a to, co se
stalo v tomto sociálním směru, to dle mého
mínění bylo také dobře investováno
pro stát a jeho budoucnost. My však žádáme,
aby to nebylo podceňováno, nýbrž řádným
způsobem a na vhodných a pravých místech
oceněno.
Ale nejsou to jen ta sociální
opatření, ať již v otázkách
mezd, v otázkách práce, pojišťování
atd., nýbrž téměř ve všech
oborech, ve kterých zde bylo pracováno, v oboru
ústavy, veřejné správy, v ohledu kulturním.
Ve všech těchto oborech starali jsme se o to, aby
tyto obory byly prosyceny sociálními momenty a naprostou
občanskou spravedlností, a to jistě musí
býti se všech stran zde konstatováno. To také
odůvodňuje a musí odůvodňovati
a postupně síliti i upevňovati důvěru
nejširších vrstev a také dělnictva
ve stát. Jest nutno uznati, že dělnické
vrstvy, tak zv. proletariát, byly příliš
dlouho a ke škodě nás samých eliminovány
z veřejné správy, zejména na př.
ze správy obecní a z jiných samosprávných
korporací. Nebylo to, velectění pánové
- a to chci konstatovati - naprosto a veskrze vinou naší,
ač nepopírám, že byly jisté kruhy
i u nás, které tomu bránily. A nyní
ten náhlý převrat, který přivedl
tyto nové elementy, které dosud nebyly ve styku
s veřejnou správou, do obcí, přivede
je také do dalších autonomních sborů,
přivede je nepřipravené, a to jest pak tím
nepříznivým důsledkem toho, že
tak dlouho tyto živly byly zdržovány od spolupráce
v našich samosprávných a jiných sborech.
Ale faktum jest, že při dobré vůli,
která uplatňuje se v Nár. shromáždění,
není třeba převratu, není třeba
boření a není třeba násilí,
neboť zde jest dobrá vůle, to, co jest možno
a přípustno, také v těchto směrech
činit. Ale jsou jisté meze řešení
oněch otázek a tu jako mladá republika musíme
na tuto věc velice vážně poukazovat.
Tyto meze leží ve schopnosti soutěže naší
vůči cizině. Jakmile jednostranná
opatření, náhlá opatření,
opatření, která nedějí se v
jiných státech, tangují náklady výrobní
nebo schopnost a výrobní výkonnost dělnictva,
výkonnost závodů, využitkování
kapitálu výrobního, pak stávají
se taková opatření, bez zřetele na
soutěž učiněná, nebezpečnými
a tu nezbylo by nám, nežli žíti v jakémsi
uzavřeném prostoru a chrániti se umělými
prostředky, které také na trvalou dobu nevystačí,
zaváděti prohibici, která vede ke stagnaci,
která vede k vnitřnímu hnutí, a to
by bylo neobyčejně nebezpečné. Jsem
o tom přesvědčen, že veliké sociální
reformy dají se činit jen cestou mezinárodní
dohody, a to je veliké a nové poslání
mezinárodní politiky, to je také jedním
z velkých úkolů, které na sebe bude
muset vzíti i svaz národů.
Pravil jsem, že je nutno, abychom
udržovali možnost soutěže. Máme mír,
ale stále ještě máme čínské
zdi kolem sebe. My potřebujeme oproti tomu již po
téměř jednoročním trvání
naší republiky přijíti k novým
poměrům, my potřebujeme vpustit čerstvý
vzduch do naší republiky, my potřebujeme styky
s cizinou a zejména s kulturními oblastmi.
Je potřebí otevřít okna a otevřít
dvéře, zejména ovšem otevřít
je na stranu západní.
A tu zejména je nutno, aby
byly uvolněny nám v brzku cesty dopravní.
A tu kladu zejména váhu na důležitost
našich smluv, které nám tyto cesty dopravní
přes cizinu, zejména také vodní cesty
zabezpečují. Naše tarifní politika musí
také býti postavena na jiný základ,
majíc právě zření k potřebě
soutěže naší s cizinou, resp. k soutěži
ciziny s námi. Tarifní politika v poslední
době byla provozována příliš
jednostranně s fiskálního hlediska.
Dovolte mi, abych jen několika
příklady osvětlil vám efekt tarifní
politiky, která byla provozována za doby válečné,
a to v Rakousku, na kterouž pak navázala naše
republika a prováděla pak tuto fiskální
tendenci v tarifnictví dále. Dovoz cihel z Roztok
do Prahy, který stál 1. ledna 1917 15 haléřů
za 1 q, stojí nyní 72 h. Dovoz uhlí z Mostu
do Peček stál 1. ledna 1917 97 h, nyní 304
h; dovoz polenového dříví z Pelhřimova
do Prahy stál 1. ledna 1917 65 h, nyní 336 h. Dovoz
hospodářských strojů jako kusové
zboží, relace Tábor, stál roku 1917
292 h, nyní, pánové, 1744 h. (Slyšte!)
Dovoz umělého hnojiva z Lysé do Čelakovic
stoupl ze 13 h na 62 h.
Představte si, pánové,
národohospodářské důsledky
takovéto politiky tarifní. Takovou politiku tarifní
mohli jsme provozovati tehdy, dokud naše celé hospodářské
poměry byly jen provisorně upraveny, avšak,
i pánové, s těmito poměry nemůžeme
jíti do závodění s ostatním
světem, s těmito poměry byli bychom ztraceni.
K tomu přistupují různé zákazy
dovozu pomocí syndikátů, k tomu přistupuje
neobyčejná prohibice celní politiky. Poukazuji
jen na jeden případ, který se mi naskytl
nedávno, že hospodář obrátil
se na mne, abych zakročil zde v zájmu levného
vyclení dvou koňských starých postrojů,
které byly z Vídně z massy likvidační
poslány sem. Nejen že to trvalo celé neděle,
než obdržel povolení na dovoz, že zboží
musilo ležeti ve Vídni na nádraží
a musilo býti denně chráněno před
vykradením, ale tarifní poplatky jsou tak ohromné,
že rovnají se téměř ceně
koňských postrojů, poněvadž clo
na tyto dva koňské staré postroje bylo vyměřeno
360 K. Mám za to, že tyto koňské postroje
byly koupeny asi za 100 nebo 200 rakouských korun a takové
clo pak se uvaluje na zboží, které se k nám
dováží.
Konečně myslím,
pánové, že čekáme všichni
až padne to osvobozující slovo: volná
soutěž, soutěž práce a otevřené
měření sil nejen uvnitř mezi námi,
ale také otevřené změření
sil mezi národy. (Výborně!) Volná
soutěž, to bude to osvobozující slovo,
které přinese také, bohdá, zlepšení
našich poměrů hospodářských
a v důsledku toho také poměrů politických.
(Výborně!)
Pánové, mluvil jsem
zde o poměru pravého a levého křídla,
mluvil jsem o tom, že jsme s největší
rozhodností protestovali proti každému násilí
v národě a proti každé diktatuře,
proti každé politice moci, ať toho či
onoho křídla, té či oné vrstvy.
Pánové, mluvíme-li jednou proti diktatuře,
musíme si také upřímně říci,
že toto heslo diktatury nebylo jen nějakými
opravdovými, nebo falešnými nebo zakuklenými
bolševiky, nýbrž že s tímto
heslem setkáváme se také v naší
buržoasii, a že to heslo jest kolportováno od
kavárny ke kavárně, od schůze ke schůzi,
od hostince k hostinci, od rodiny k rodině a že
s tím heslem pracuje se již po delší dobu
a ohrožuje se tak pořádek a klid v naší
republice.
Diktatura presidenta, diktatura legií,
to jsou věci, které zní velmi zvučně
pro lidi nezkušené, protože tato diktatura jest
zde vyzdobena slovem "president", slovem "legie"
a podobně. Ale, pánové, jádro věci
jest diktatura a my proti každé diktatuře musíme
se vysloviti. (Souhlas.) Nechci pochybovati o tom, že
náš president stojí zde tak vysoko, tak nedotknutelný
v této věci, že s něčím
podobným nemá naprosto nic společného,
a že jistě v srdci hluboce odsuzuje něco podobného,
tuto falešnou hru, která se s jeho osobou provozuje.
My však proti každému principu diktatury, ať
se do ní vtahují ti nejlepší lidé,
musíme se vysloviti. To jest největší
nebezpečí, které proti republice může
se stavěti.
Já se ptám, pánové:
co nám udělá diktatura?
Rozřeší nám
všechny ty problémy, které máme mezi
sebou?
Jestliže máme rozpory
mezi buržoasií a dělnictvem, jestliže
dělnictvo má snad rozpory s naší stranou,
ptám se, zda nějakým násilím
dají se ty rozpory řešiti? Ty rozpory dají
se řešiti jen tou těžkou prací
vzájemné dohody, jen loyalitou, vzájemnou
ústupností a ne jiným způsobem. Já
se ptám, panové: jest tu nějaká diktatura,
která by byla schopna, aby dala více chleba, tvořila
více mouky, dala levné ceny, aby stlačovala
ceny, jak by si obyvatelstvo přálo? Ne, takové
diktatury není, poněvadž k tomu jest zapotřebí
hospodářského zlepšení v našem
hospodářství, k tomu jest zapotřebí
práce a práce a práce lidu, a to nedovede
udělat diktátor, ani jeho pomocník. (Výborně!)
Pan dr. Stránský
vyslovil se - a to slyšeli jsme s potěšením
- pro silnou vládu, vyslovil se pro to, nepodrážet
nohy socialistické vládě, a vyslovil se pro
to, aby našemu státu dostalo se finanční
podpory od těch, kteří k těmto potřebám
mohou přispívat.
Pánové, to jsme slyšeli
s velikou radostí a, mohu také říci,
s jistým údivem. Jestliže tato slova pronesl
pan dr. Stránský za svou stranu, pak to znamená
ovšem úplný obrat a to můžeme s
velikou radostí vítat, ale já se obávám,
že tento vnitřní obrat a přerod nastal
jenom u jednotlivců a možná snad jenom u pana
dra Stránského, ale my musíme čekat,
co budou dělat vůči těmto věcem
ti ostatní pánové. Oni ho nedesavouovali
zatím slovy ještě, ale běží
o to, aby potvrdili, že to, co on pravil, je pravda, aby
to potvrdili opravdovými skutky. Zatím však,
co jsme viděli? Měli jsme zkušenost, že
na př. soustavným způsobem byly podráženy
nohy koalici, byly podráženy nohy vládě,
že na př. bylo nalezeno to nejchoulostivější
místo, kde by mohl býti zaražen klín
mezi strany, které dnes nesou břemeno vlády,
a sice v otázce cen. Byla to nejhroznější
demagogie, - nechci použíti těch pravých
slov, poněvadž v debatě bylo již použito
poněkud smířlivějšího
tonu a nechci zanášeti nesmířlivost
do této debaty - byla to demagogie, která nečelila
jen proti stranám koalice, která nešla jen
na účet těchto stran, nýbrž,
pánové, která šla na účet
celého státu. (Výborně!) A
jestliže čteme a slyšíme tony v časopisech
a ve schůzích, ve kterých se praví
asi následovně: "Blíží se
zima, obyvatelstvo naše jde vstříc hladu, jde
vstříc zimě, obyvatelstvo naše nemá
kouska hadru na sobě a to je naše politická
situace" - a jestliže, pánové, tyto úvahy
uvádějí se zároveň ve spojení
s otázkou "Upisovat či neupisovat?", pak,
pánové, nemůže od nás nikdo žádati,
bychom byli tak naivní a abychom neviděli, že
se jedná o demagogii, která jde nejen proti stranám,
ale která jde proti státu samému a která
je s to, aby vzbudila vnitřní nespokojenost a hluboký
nepokoj v obyvatelstvu. (Výborně!)
Pan dr. Stránský mluvil
o lichvářském úvěru, kterému
jest vydán v šanc náš stát
v cizině. Ale pánové, kdo připravuje
všecko pro tento lichvářský úvěr,
nežli ten, který takovýmto způsobem
mluví o našich poměrech, ten pán, který
hází do světa zprávy o tom, že
blížíme se finančnímu bankrotu,
že jsme denně pasivní 17 miliony korun a pak
ten pán, který vytvořuje takové ovzduší,
ze kterého vzniká nechutenství a nedůvěra,
a následkem toho nechuť upisovati pro vnitřní
domácí půjčku, tak že se musíme
pak obraceti k cizině a jsme pak vydáni všanc
podmínkám, které nejsou právě
normální a o kterých se praví, že
jsou snad dokonce lichvářské?
Pánové! V otázce
"upisovati či neupisovati" se uvažuje ve
veřejnosti také otázka, zdali půjčka
jest věcí státu, anebo věcí
vlády. A tu v známých článcích
bylo přímo poukazováno na to, že běží
o to také, ukázati důvěru k vládě
samotné, ale že přece tentokráte lze
tu vládu pardonovati a že lze přece jen upisovati
tuto půjčku. S takovým nadšením
se psalo z jisté strany pro půjčku a tu se
ptám: Nač těchto peněz, které
budou upsány obyvatelstvem, má se použíti?
Pánové, je to nějaké rakousko-uherské
vojsko, je to nějaká cizí, zahraniční
politika, nebo, pánové, jsou to nějaké
výhradní prospěchy jistých vrstev,
slouží to snad, pánové, jen prospěchům
koalovaných, kteří by chtěli si rozebrati
takové peníze a pomocí jich vládnouti?
Já se ptám, pánové, jestli tato republika
se nestará od samého začátku o důležité
kulturní otázky národa, jestli pánové,
kulturní věci nepohlcují také ohromné
miliony u nás a jestli se stále nestupňují
výdaje na naše věci kulturní, jestli
se nestupňují na sociální a jiné
otázky, a sice nejen toho drobného obyvatelstva,
nýbrž i měst, (Hlasy: Úředníků!)
jestli nebudeme používati těchto peněz
k společným úkolům celého národa
a ku jeho zabezpečení? A tu, pánové,
myslím, že jest jedním z důležitých
momentů to, že vzdor tísni hospodářské
našeho státu a naší vlády neslevila
při věcech kulturních ani haléře,
naopak, že výdaje pro věci kulturní
se rozšiřují stále a že snažíme
se všichni jednomyslně, pro kulturní věci
národa i při tom nepříznivém
stavu financí dáti vše, co jen dáti
můžeme. (Výborně! Potlesk.)
Pánové! Mluvilo se
o jakési pasivní resistenci vůči půjčce.
Svého času dělaly si jisté vrstvy
z toho čest a zásluhu a bylo to také věcí
odvahy a věcí, kterou my oceňujeme, jestli
že u nás se dělala resistence vůči
půjčkám vlád rakouských. Ale,
pánové, vidíme, že tyto methody se vžily
takovým způsobem, že podle těchto method
postupuje se u nás také proti půjčce
vlastní, domácí, a že tuto resistenci,
tuto krásnou vlastnost, kterou jsme chválili vůči
Rakousku, najednou máme přímo obrátiti
proti naší vlastní republice, že tento
spor resistence proti půjčkám nyní
zdomácněl také u nás. Zmínil
jsem se o rozšiřování pověsti,
o rostoucím deficitu našem a o blížícím
se státním bankrotu, otázce to, ve které
jistý aktivní politik věhlasného jména
nyní pohostinsky vystupuje po českém národě,
a myslím, že tento pán tím dociluje
také okamžitých efektů. Pánové,
bylo konstatováno již v novinách, že jedná
se při tomto celém státním bankrotě
o malou chybu, jednu nulu, ovšem nulu na konci při
porovnání anglického a našeho deficitu.
To jest ovšem pro tuto společnost, pro tyto kruhy
vedlejší věc, a ten obnos s falešnou nulou
nebo bez té nuly putoval dále a platil jako berná
mince. Myslím však, že se tu směšují
dvě věci velice různé, to jest státní
deficit a státní bankrot. U soukromníka,
jestliže dluhy převyšují podstatně
jeho aktiva, lze mluviti o bankrotu, ačkoliv i zde musíme
dáti pozor, abychom i tohoto soukromníka neposuzovali
falešně, má-li náležitou schopnost,
ze svých poměrů dostati se ven, ale stát,
který začíná, který musí
investovati, který se nachází na samých
počátcích, ale který má dalekosáhlé
prameny hospodářské, stát, který
letošního roku musil vésti válku, který
musí zařizovati od samých počátků
svou armádu, nesmí počítati takovým
soukromohospodářským způsobem.