Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Nová éra začíná pro světovou politiku. Také před 100 lety, po válkách napoleonských, byl podobný přelom v politice. Svatá aliance také chtěla zabezpečiti trvalý mír, jako jej chceme zabezpečiti dnes, ale svatá aliance zabezpečovala jej za cenu reakce. Byl to mír panovníků, ne mír národů, byla to aliance absolutistického míru. (Posl. Bechyně: Víc aliance než svatá!) Tak jistě nechceme si představovati zabezpečení míru pro budoucí dobu. Tu chci říci s klasickým autorem o příští době tato slova: Novus rerum nascitur ordo -rodí se nový světa řád. V něm se rodí zároveň také stát náš, on zrodil se v bolestech a v krvi po té těžké krvavé operaci, provedené na celé Evropě. A my jsme, bohužel, stále ještě v té rekonvalescenci a chvílemi nás zachvacuje zimnice. Jsme často velmi netrpělivými rekonvalescenty a zdá se mně často, když u nás počíná nespokojenost a nepokoj, jako by tu byli pacienti, nebo rekonvalescenti, kteří bouří se ve svém ústavu proto, poněvadž nejsou ještě úplně zdrávi a silni. Ale my musíme najíti sílu, poněvadž nový řád světa nemůže potřebovati slabé a nemůže potřebovati nic chorobného.

Jaké jest nové uspořádání světa? Především byl válkou eliminován z rozhodování blok států, který byl blokem politiky násilí, blok, který znamenal imperialismus, politiku opřenou o moc a militarismus. Poznali jsme již po celá staletí, že veškeré jednání mezi národy skončilo se strany tohoto bloku militaristickou pohrůžkou a že dělo, ať z Essenu, ať ze Škodovky, stálo tu jako překážka, jakožto hráz smírné dohody a zahraničního smírného vyjednávání. Od války národové uzráli ke svobodě, byli osvobozeni a obdrželi vlastní státy. Místo politiky moci má vzniknouti nová autorita mezinárodní.

My zatím hledáme cesty k této autoritě, která presentuje se nám myšlenkou Svazu národů. Uspořádání světa musí se díti podle principu zajištění možnosti dalšího vývoje. Petrifikace, stabilisace jistě není možná v životě národů, neboť tento život proudí a proudí a prouditi bude dále, bude přinášeti nové problémy a nové požadavky, a jako expanse mezi národy vždy byl, bude také dál. A proto nelze utkvět snad na jisté ustálené hranici, ale nutno umožniti národům cestu k dalšímu rozvoji. Ale to musí se státi tak, aby tento rozvoj dál se ve vzájemné dohodě mezi národy cestami předem stanovenými, vyměřenými a uvolněnými jednotlivým národům, a nikoli eruptivně, nikoli násilím, jako se to dálo z velké části až dosud.

Svaz národů objevuje se prozatím jen ve svých konturách. My potřebujeme však, aby to byla silná, konsolidovaná, disciplinovaná skupina, aby nakonec outsideři neměli snad naději, ze stanovisko států, které jsou outsidery, vyplácí se lépe, než podrobení se světové autoritě, podrobení se autoritě Svazu národů, a bohužel, tento zjev ukazuje se již dnes. My máme takové outsidery v Polsku, Rumunsku a v poslední době jednou nohou objevuje se mezi nimi i Italie, a tak stává se, že otázka Rjeky, otázka Dalmacie ohrožuje poznovu mír světa. Dohoda musí uhájiti svoji autoritu a musí ji uhájiti v první řadě spravedlností, ne ustupováním intrikám, tak jako ukazuje se vůči Polsku a jak ukazuje se v otázce těšínské.

Státy musí míti víru v její spravedlnost, jinak novus ordo bude znovu ohrožen.

Ať je tomu tak, či onak, nutno dále organisovati Evropu. V Evropě nemůže již být vláda a řád té politické houpačky, jakou byly dvě veliké skupiny států: centrální mocnosti a dohoda, které téměř navzájem silou se vyvažovaly a kde outsideři byli jazýčkem na váze mezi těmi ohromnými skupinami a mohl i drobný, malý outsider, malý stát, stojící mimo tyto skupiny, ohrožovati tímto způsobem mír a bezpečnost Evropy a světa. Máme dosud však ještě neznámé veličiny a značné veličiny, a můj předřečník pan kolega Maxa velmi obšírně promluvil o této otázce, totiž o otázce Ruska.

Zdá se skutečně, že v poslední době zapomnělo se téměř na to z některých stran, že je Rusko také na světě a že s ním je nutno a bude po případě nutno v brzké době počítati. A připomíná mi to ty staré mapy, na kterých jsou prázdná místa s nápisem: "Hic sunt leones." Ale to Rusko bude se, jak pravil prof. Maxa, jistě brzy hlásiti také k slovu v Evropě, a tu souhlasím s názorem, že není definitivního uspořádání Evropy bez Ruska.

Souhlasím také s ministrem drem Benešem, že Rusko jest možné jako veliká federace národů, a tu myslím, že takto ozdravěné Rusko jest nutným předpokladem pro zdraví Evropy samotné.

Chci promluviti o naší staré lásce, kterou jsme se tak často obírali, zejména v našem národě, to jest o myšlence uplatnění Slovanstva ve světové politice resp. o uplatnění slovanství v této politice. Slovanstvo, jako nevyčerpaná svěží rasa, má jistě veliké poslání v kultuře, ale také v politice a ve světové politice. Musíme však si říci jedno: že ve válce toto Slovanstvo podávalo nám velice neutěšený obraz svojí neorganisovaností, svojí rozháraností. Poukazuji k obojetnosti Bulharska a Polska a hroznému selhání Ruska.

Za to Jihoslované, Srbsko veliké ve vzdoru a pevnosti, bezpříkladné ve svém hrdinství, jdoucím až k dětem, ženám a starcům, vepsalo se hluboce do paměti a vděčnosti celé kulturní Evropy a také hluboce do srdcí československého národa. Totéž platí o Jugoslavii, o spojenecké její věrnosti a o jejím vzájemném spolupůsobení k docílení naší samostatnosti. Zápas i vítězství obou nás úzce a trvale sblížily. A i když sblížení toto nenastalo uskutečněním myšlenky korridoru mezi naším státem a Jugoslavii, přece jen jsme trvale, myslím, spjati tímto upřímným svazkem přátelství, které snad jest silnější, nežli territoriální souvislost, než korridor a společná hranice. (Výborně!)

My, jako nový stát, nejsme jen státem a nebudeme státem tím, že byla prohlášena naše samostatnost, že nám byly stanoveny hranice, my však potřebujeme také svoji státní ideu, která teprve činí stát státem, neboť nelze jistě tvořiti státy pouze na papíře. Ukázalo se, že smlouvy a papírová ujednání často byly papírovými cáry, jestliže za nimi nestálo něco hlubšího a pevnějšího. Nelze tvořiti neživotná schemata, státové homunkuly, nýbrž každý stát musí míti raison ďetre, svoji hlubokou státní ideu, která odůvodňuje nutnost a potřebu tohoto státu mezi státy ostatními. Takovou státní ideu musí míti a udržeti si také stát náš, jestliže chce vedle ostatních také existovati. Rakousko-Uhersko tuto ideu snad mělo, náš Palacký o ní mluvil, ono ji však ztratilo, ono také dohrálo a musilo dohráti. My máme svoji ideu jakožto národnostní stát, jakožto sloučení československého národa. Myslím také, že k tomu, co Palacký kdysi označoval jako ideu Rakousko-Uherska, která však nebyla provedena, která selhala naprosto pod monarchii, že k uskutečnění toho zbývá nám ještě mnoho udělat a sice prováděti a udržeti shodu mezi oněmi drobnými státy, které potřebují vzájemné pomoci a vzájemné podpory, zejména udržeti touto dohodou nám žádoucí mír. Tedy také idea mírumilovného rozvoje, zejména pak se zřetelem na sociální hlediska a sociální pokrok - to musí býti také kusem této státní ideje našeho československého státu.

Já chci také říci, mluvím-li o těchto státech, které byly na bývalém území státu rakousko-uherského, že bychom chybovali, kdybychom snad těšili se z toho, že těmto státům nedaří se v jejich existenci, že tyto státy jdou vstříc vážným nebezpečím nebo ztroskotání. My musíme si říci, že každé ztroskotání států kolem nás je pro nás minus, je pro nás nebezpečím, a jestliže jednou mír přinesl vytvoření těchto jiných států, tedy nemůžeme míti zájem snad na tom, aby těmto státům se nedařilo, aby v těchto státech byla nespokojenost a aby z těchto států zbyly snad v krátké době trosky, které by nás zase znova ohrožovaly. Máme tedy zájem na pořádku v těchto státech nás obklopujících a myslím, že by bylo tedy nesprávné to, co často v jisté škodolibosti nebo snad i v jistém smyslu vlasteneckém, ve falešném chápání toho vlastenectví často se vyslovuje jako přání, jako tužba: abychom reussovali my a aby ostatní státy kolem nás šly zpět, aby byly malými a slabými. Čeho potřebujeme od okolních států, to je loyalita, to je slušnost, nemáme však zájmu na jejich záhubě nebo na jejich neprosperitě.

Mluvilo se zde - a sice se strany naší - o otázce těšínské. Nechci o těchto věcech znova široce se rozhovořovati, chci jen konstatovati tolik, že upřímně vítám to, jestliže ministr dr. Beneš prohlásil, že reklamuje celé Těšínsko pro československou republiku. (Výborně!) A tu myslím, že můžeme plně souhlasiti s ním a říci, že ani píď Těšínska nechceme odstoupiti a ztratiti z naší državy. (Výborně! Potlesk!)

Pokud běží o tuto část posledních zahraničních dějin politických, tu myslím, že zase upadla Evropa do jisté míry do jakési recidivy starých zahraničně politických method, kterých používali Poláci svými intrikami, které také vnesli částečně do dohody, a zdá se mi, že částečně i dohodové orgány těmito methodami infikovali. Byli jsme snad příliš loyální, příliš otevření a přímí, a to snad bylo nám tentokráte, v této veliké episodě, na závadu.

Plebiscit má býti jakýmsi východiskem z nouze, nebo pláštíkem v otázce těšínské. Ale tu musíme uvážit, že otázka těšínská není otázkou rázu lokálního, která by se týkala toho, zdali tolik a tolik obyvatelstva bude přivtěleno do našeho státu, nýbrž, že se zde jedná o území, kterého hospodářsky v zájmu celku nezbytně potřebujeme, že jest to kus těla našeho státu a že odnětí této části neznamená odnětí nějakého příslušenství, které se dá snadno odděliti, nýbrž že to znamená přímo komolení těla našeho státu. (Zcela správně!) A v této věci, pánové, aby rozhodoval snad plebiscit jen interesentů z této krajiny z čistě lokálního hlediska? (Hlas: Podplácení!) Tak daleko ta věc nemůže jíti a my se můžeme proto na plebiscit dívati jen jako na částečnou pomůcku při rozhodování této otázky, můžeme se dívati jen jako na výraz přesvědčení oněch lokálních interesentů. Ta otázka sama má to velké celkové hledisko celého národa, jeho národohospodářského vývoje a ta otázka pouhým plebiscitem oněch osob, s lokálního hlediska a věc se dívajících a tak dlouhou dobu již drážděných a unavovaných, nemůže býti posuzována a rozhodována právě tak, jako by na příklad otázka přístavu v Ústí nad Labem, anebo na příklad otázka cmuntského nádraží, pro nás jistě velmi důležitého, pro celek nemohla zde rozhodována býti několika tisíci osobami plebiscitem v Ústí nad Labem, anebo v Cmuntu, aby rozhodovaly, zdali důležité nádraží, anebo celý přístav ústecký má patřiti k republice čili nic a zdali má býti v ohledu dopravním republika naprosto zkomolena nedostatkem takového spojení, anebo dopravy. (Výborně!)

Tak se dívám na otázku plebiscitu těšínského. Myslím, že to jsou jediní Francouzi, kteří mohou chápati naše city v této věci, neboť, pánové, Těšínsko, to jest Elsasko-Lotrinsko pro nás, náš národ nebude nikdy uspokojen, dokud by kousek Těšínska byl odloučen od nás. (Potlesk.)

Důležitým mezinárodním problémem jest však nejen problém nějaký rázu podobného, territoriálního, nýbrž také problém hladu a problém drahoty, který trvale ohrožuje nejen nás, nýbrž i hlavně ony nově vzniklé státy, které samy o sobě mají již těžkou existenci, budovati po dlouholeté válce základy pro svoji existenci. Amerika v této věci učinila leccos učinila mnoho. Jsme jí velmi povděčni, jsme povděčni také jejímu velikému organisátorovi Hoowerovi za jeho práci v tomto roce pro opatření nejnutnějších potravin pro nás. Ale v této věci byla tato práce přerušena a my již dnes cítíme těžce toto přerušení ve váznutí našeho zásobování. Nastává již vacuum proto, poněvadž po dobu několika měsíců nebylo více dopravováno a my jsme byli odkázáni na veřejné trhy severoamerické, jihoamerické, na Jugoslavii, Rumunsko atd. Myslím, žes touto cestou, aby každý národ zvláště staral se nyní v té ohrožené době o svou výživu, aby vytvořoval sám proti druhému národu, stejně hladovému, konkurenci na trhu cizím, ať jest to Amerika, ať trh východní. S touto cestou že nevystačíme déle.

Není to jen problém jednotlivých států, nýbrž, jak jsem pravil, tento problém jest problém celkový a nebude klidu, jestliže tento problém nebude řešen a jestliže Evropa a dohoda klade váhu na obranu proti bolševismu, jestliže klade váhu na mír, - a tento mír nemůže býti jen mírem navzájem mezi národy, ten zahraniční, nýbrž také ten vnitřní v každém národě, který zabezpečuje mír zahraniční - pak musí tento problém přijati jako problém mezinárodní a musí jej také řešiti, neboť hlad, o němž se praví, že je dobrý kuchař, tento hlad je velmi špatným politikem. To jsme viděli v těch případech, tam, kde hlad nastal, a to pozorujeme také, bohužel, na svém těle. Bude tedy třeba, aby vytvořen byl společný, mezinárodní orgán pro distribuci a regulaci dopravy látek potravinových, zejména takových látek, které se k nám dovážejí ve velkých masách, a kde sama otázka dopravy působí neobyčejné obtíže. V období 1918-19 téměř zázračným způsobem vyšli jsme zde z katastrofy, z tohoto problému výživy, hlavně výživy chlebem a moukou.

Výlohy, které nás stálo toto období, činily asi 350 milionů korun, které jsme platili na cenu chleba a mouky oproti cenám z ciziny. Oproti tomu musím konstatovati, že naše hospodaření s domácím obilím bylo nejen ne passivní, nýbrž aktivní a že přispělo k zmenšení tohoto deficitu. Nyní však vzhledem k tomu, že jest nutno z příčin sociálních a vyživovacích zvýšiti dávky pro obyvatelstvo, vzhledem k tomu, že rostou také zahraniční ceny obilí, dále vzhledem k neutěšeným poměrům valutním, hrozí nám deficit podstatně větší, který se bude pohybovati mezi 1-2 miliardami korun. Při tomto deficitu hraje velikou roli otázka dopravní, neboť dopravní výlohy jsou neobyčejně vysoké a zvýší se o celé stamiliony tehdy, jestli nám dohoda nepomůže svým silným slovem a zakročením a jestli nám nedá nejen částečnou, nýbrž i přiměřeně hodnotnou, nechci-li říci plně cennou tonáž pro naši dopravu. Rozdíl mezi soukromou tonáží a mezi rekvirovanou tonáží dohody bude dělati stamiliony dle toho, jestli použijeme tonáže té či oné. A to jistě dohodě, která má zájem na prosperitě, klidu, na finančních poměrech těchto jednotlivých států, nemůže býti lhostejno, jestli budeme tak či onak hospodařiti.

Mírová smlouva obsahuje ustanovení o ochraně minorit, o kterých zde bylo mluveno, a která nám vysvětlil pan ministr dr. Beneš. My také tato ustanovení loyálně dodržíme a nebudeme nápodobovati starý rakouský princip, abychom, štvali nebo stavěli proti sobě národ proti národu a vládli tím způsobem.

Národnostní bezpráví vyplývalo z protidemokratické soustavy v Rakousku-Uhersku a tu myslím, že demokratismus, jehož jsme my tak rozhodnými hlasateli, znamená již sám o sobě řešení této celé myšlenky a přímo via facti ukazuje se náprava demokratického principu na při obecním volebním řádě, ukazuje se v samosprávě a ve školství a uplatňuje se dále v naší ústavě, aniž by bylo snad třeba, nějaké zvláštní předpisy stanoviti ku ochraně jiných národností.

Nikdy nedostalo se národnostem a také Němcům tak spravedlivého uplatnění, jakého se jim dostalo dle demokratického principu, který neřešil zvláště otázku národnostní v rámci volebního řádu pro obce. V Praze neměli Němci svého zastoupení ani za doby, kdy monarchie, kdy absolutismus rakouský tlačil na to, aby se Němcům dostalo výhod v hlavním městě. V poslední době celá desetiletí neměli zastoupení a nyní v republice národnostní, v republice Československé, dostává se Němcům zastoupení v zastupitelstvu hlavního města republiky a neslyšel jsem jediného slova protestu proti důsledkům tohoto demokratického principu. (Výborně!) Ale chci říci také tolik, že nezáleží jen od našeho zákonodárství, které jistě bude tyto demokratické principy dále hájiti, - a v těchto demokratických principech jest nejlepší ochrana národnostní, - nýbrž že záleží mnoho od Němců samých a jejich vlastní loyality, neboť zákony loyality jsou silnější než psané a usnášené zákony. A tu musím poukázati na reciprocitu, neboť není trvale možno, aby zde byli chráněni Němci a aby na druhé straně český živel ve Vídni (Výborně!) a snad také jinde byl naprosto nechráněn. To by se příčilo rozumu a to by také československý národ nemohl trvale snášeti a odůvodňovati. (Hlučný souhlas.)

Smlouva mírová v § 3. mluví také o jedné zajímavé věci a sice o příslušnících jiných národností, kteří mají míti právo opce, právo optovati na národnost jinou, při čemž se jim vyhražuje, že mohou podržeti nemovitý majetek. Jistě toto ustanovení zarazilo každého, kdo zabývá se pozemkovou reformou, tou reformou, která dnes hluboce se dotýká širokých vrstev a která je kouskem naší státní raisony. A tu myslím, že v tomto principu, v té myšlence, podržeti nemovitý majetek, nemůže a nesmí býti obsazeno nic jiného nežli to, co je obsazeno v právu každého zdejšího státního příslušníka k nemovitému majetku. A tu zásadu musíme zde vysloviti a myslím, že také tato zásada bude potvrzena samým p. ministrem zahraničí, že cizinci, cizí státní příslušníci, nemohou zásadně míti více práva nežli vlastní státní občané a že tedy veškeré předpisy, týkající se omezení nemovitého majetku, musí se také dotýkati tohoto majetku státních příslušníků cizích.

Pan ministr dr. Beneš vyslovil myšlenku jistě velmi závažnou, že zahraniční politika nemůže se provozovati bez úzké souvislosti s politikou vnitřní. Ona zahraniční politika musí míti svou jistou pevnou basi ve vnitřní politice, takovou jistou operační, svou zabezpečenou basi tak, jako ji musí míti každá zahraniční operující armáda. Zahraniční ministr musí míti ve spojení s vnitřní politikou pevnou půdu pod svýma nohama, nemůže prodávati nic dráže a nás dráže, než zač stojíme my sami tím, co děláme, ať již v oboru hospodářském, politickém nebo kterémkoli jiném, stanovíme sami svůj zahraniční politický kurs. To jest, pánové totéž, jako devisa na trhu a podle hodnoty naší vnitřní politiky také se oceňuje ten zahraniční kurs náš. Ministr zahraničních věcí jest lodivodem, on udává směr a může nás vésti směrem dobrým, může nás vésti také směrem špatným. Ale hybnou silu musí dodávat sám národ a tutu, pánové, jest třeba, aby také národ byl té věci si vědom, abychom my nedostali se při vedení toho nejlepšího lodivoda do vleku cizích sil.

Kde máme začít se konsolidovat? Já myslím, že přes všechny nepříznivé kritiky, přes všechno černohlídství u nás, jest přece jenom u nás dosti - a řeknu - mnoho dobré vůle v národě a že můžeme říci, že v národě není zlé vůle, ale že máme zlé poměry pro začátek naší politiky. Jsme, pánové, řekl bych, trošku, a někdy až příliš nedočkaví. My chceme, abychom ihned a rychle měli výhody a přednosti z naší samostatnosti, aniž bychom investovali hned mnoho práce. Chceme míti hned úroky ze své nové svobody. Já myslím, pánové, a o tom jsem přesvědčen, že tyto úroky a dobré úroky, také přijdou, ale že v prvé řadě republika bude prospěchem pro další generace, hlavně pro naše potomstvo.