Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Chci ještě promluviti o Rusku a našem poměru k němu. Především dovolte, abych vyslovil svou hlubokou lítost nad tím, že Rusku v nijaké formě nebyla dána možnost, súčastniti se jednání mírové konference. (Tak jest! Výborně!) Já bych při té příležitosti chtěl se zmíniti o zásluhách Ruska nejenom pro nás, ale pro celou věc spojeneckou. (Tak jest!) Na tuto otázku se zapomíná a až na jednoho nebo 2 řečníky, kteří dosud mluvili v debatě, nebyl zdůrazněn význam Ruska pro naše osvobození ani ještě v této sněmovně. Rusko získalo si o vítězství spojenecké obrovských zásluh, dokud bojovalo aktivně.

To jest známo a to se uznává, ale já pravím, že Rusko, ruský lid, ten celek, který nazýváme Ruskem, získal si ohromné zásluhy o věc spojenců také tehdy, když Rusko již aktivně nebojovalo. Nebudu se zmiňovati o tom vlivu, který ruská revoluce měla do Německa, nebudu se zmiňovati o tom, jak ideje ruské revoluce pracovaly uvnitř Německa k podkopání autority německého kaiserismu a militarismu, ale upozorňuji jen na konkretní fakt. Jest pravda, že Rusko počátkem r. 1918 uzavřelo mír, vystoupilo z války. Již před tím rok války světové se neúčastnilo, ale je také pravdou, že od uzavření tohoto míru počátkem r. 1918 do uzavření příměří na západní frontě situace v Rusku byla taková, že německé vrchní velení bylo nuceno udržovat v Rusku 1 million vojáků, kteří byli vyloučeni z aktivní účasti v bojích na frontě západní. Tento million vojáků revoltující Rusko, v němž bouře přecházela za bouří, do sebe vssávalo, ztravovalo a rozkládalo, ničilo jeho disciplinu a jeho vnitřní organisaci.

A takovým způsobem toto revoltující Rusko pomáhalo porážeti německého nepřítele na západní frontě. To jest veliká a významná zásluha Ruska na konečném vítězství spojenců. Na toto by nemělo býti zapomínáno. A já bych řekl ještě to, že tuto svou službu platilo Rusko draze. Platilo ji svými statky, platilo ji svou krví. Jest klamným názorem, jestliže se myslí, že německé a rakouské armády klidně parádemaršem vtáhly do širokých končin ruských. Nebylo tomu tak. Rusko nemělo organisovaného vojska. Příčiny toho budou vyloženy historií. Já, který jsem ty věci viděl, jsem přesvědčen, že žádné vládě v Rusku, ať byla by složena z jakýchkoli vrstev a lidí jakéhokoli politického přesvědčení, by se nebylo podařilo po vítězné revoluci z roku 1917 udržeti života schopnou armádu. Na to byl ruský lid, těchto 17 milionů mužíků, které car z politických důvodů povolal do armády, příliš málo obeznámen s cíli této války, příliš málo jim rozuměl a příliš byl unaven vším, co se stalo před tím, než aby byl mohl dále ve chvíli, kdy revolucí mu byla dána možnost odvrátiti svou pozornost od vnějška a věnovati se vnitřním věcem, setrvati na frontě a bojovat.

Ale v té chvíli, kdy Němci vcházeti do Ruska, byly jim kladeny překážky tím primitivním způsobem, kterého je schopen neorganisovaný a nedostatečně ozbrojený lid, na každém kroku. Ukrajinští sedláci, donští kozáci, běloruští sedláci - ti byli v neustálém nepřátelském poměru k Němcům a neustále jim působili tu větší, tu menší škody.

Taková byla situace, a proto já pravím, že je moje přesvědčení, že měla být na mírové konferenci nalezena forma, která by umožnila Rusku, aby nějakým způsobem se súčastnilo jednání této konference (Tak jest!) a pravím to tím spíše, poněvadž vím, že je to přesvědčením významných kruhů politických také ve státech dohodových, a poněvadž vím, že v tomto směru se dály pokusy, které ale z příčin, jež zde nechci rozebírati, byly zmařeny. A já jsem přesvědčen, že tento mír a jednání této konference nebudou úplné, dokud problém ruský nebude rozřešen. A vyslovuji přesvědčení, že problém ruský nebude rozřešen silou, nýbrž že problém ruský musí býti rozřešen dohodou a vzájemnou domluvou. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Bylo by třeba zvláštní, dlouhé přednášky, abychom vyložili, jaký význam mělo Rusko pro náš revoluční boj. Já řeknu stručně, že bez Ruska a bez revolučního Ruska náš zahraniční boj v těch širokých formách, v té veliké síle sibiřských legií byl nemožný.

Byla to stará tradiční láska československého národa k bratrskému Rusku, která přivedla desetitisíce a statisíce našich lidí do Ruska. Ale staré carské Rusko za dobu prvních tří let války nedovedlo z těchto 150.000 Čechů a Slováků oddaných, nadšených a obětavých udělat nic. Přišla ale ruská revoluce, přišel ten zvláštní oživující její duch, přišel ten veliký, významný fakt, že před očima 150 tisíc českých lidí roztříštilo se násilnické panství, které se zdálo nepřekonatelným, panství carské, po celé obrovské zemi v desítkách milionů lidi rozešly se ideje svobody, ideje politické, sociální a ideje národnostní, což všechno způsobilo, že v 55.000 československých lidí v době necelých čtyř měsíců probudilo se tolik národního uvědomění, tolik občanské statečnosti, že dobrovolně se přihlásili, aby podruhé, když byli již jednou svůj život z pekla frontového zachránili, postavili se do boje za vyšší statky celého svého národa.

Pan ministr zahraničních záležitostí prohlásil se pro slovanskou politiku. My všichni to prohlášení vítáme s radostí. My všichni víme, že slovanská politika, to jest politika nejpřátelštějšího styku a nejužšího hospodářského spojení se zeměmi jihoslovanskými, s Polskem a Ruskem, jest nejpevnějším základem naší politické a hospodářské budoucnosti. Pan ministr také vytkl, podle jakých principů tato naše slovanská politika v poměru k Rusku se bude pohybovati. A já opět nemohu než uvítati toto jeho prohlášení jako jasný paprsek světla, který byl vržen do politického života u nás. My nemusíme od nikoho - a to pravím na adresu různých politických činitelů, kteří v poslední době velmi horlivě se uplatňují zde v našem středu - my se od nikoho nemusíme dávat přesvědčovati o tom, že máme míti rádi Rusko, že máme býti Rusku blízcí a že s Ruskem máme pěstovati přátelské styky. To jest nám samozřejmé.

My jsme hájili zájmy ruské v době, kdy mnozí z přátel politických těch pánů, kteří vystupují nyní mezi námi zde, toho nedělali. My jsme stáli na stanovisku zájmu Ruska, na stanovisku protiněmeckém, my jsme prolévali svou krev v bojích proti Německu v Rusku v době, kdy různé politické strany spojovaly se s Německem na Ukrajině a na Donu a kdy celé vrstvy ruské buržoasie v Moskvě a jiných velkých městech neměly v r. 1918 vroucnějšího přání, než aby přišli Němci a stali se jejich pány.

Ale my ve svém poměru k Rusku nikdy nezapomeneme na to, co pro Rusko znamená revoluce. Nezapomeneme, že Rusko není dnes již pojem, který býval do roku 1917, že to není jeden veliký celek, representovaný jedním carem a jeho vládou, nýbrž, že Rusko jest dnes veliký, neobyčejně složitý svět. Nezapomeneme na skutečnost, že v Rusku od r. 1917 do dnešního dne odehrává se veliký boj, boj, jehož hlubší význam jest ten, že z tohoto boje mají vyjíti nové formy budoucího života v tomto ohromném díle světa, nové formy života sociálního, ale také nové formy života národního. Nezapomeneme, že ruská revoluce vedle svého charakteru sociálního měla také velice silný prvek národní, že ruská revoluce, která tisíce a miliony mužíků osvobodila anebo snažila se svým způsobem osvoboditi od útisku sociálního, dala také možnost celé řadě národů, kteří byli uzavřeni v hranicích bývalého velikého carského Ruska, rozpomenout se na svoji národní individualitu a usilovat o svoji národní samostatnost. Jestliže tedy pravíme, že si přejeme přátelského poměru k Rusku a chceme s Ruskem pěstovat přátelskou politiku a udržovat těsné styky, tedy jsme si vědomi toho, že všechno to musí se stát tak, aby byly respektovány resultáty toho ohromného dějinného procesu, který před našima očima v Rusku se odehrává. (Výborně! Potlesk.)

A musíme si býti vědomi, že musí se to státi tak, abychom my žádným způsobem do tohoto dějinného procesu rušivě nezasahovali (Výborně!Potlesk.), poněvadž nemáme k tomu žádného důvodu, aniž práva. Musíme se velmi opatrně dívati na všechna pozvání, která nám po této stránce přicházejí. Musíme si býti velmi dobře vědomi toho, že u těch, kdož zasahují dnes do ruských záležitostí, odvolávajíce se na zájmy pořádku, práva a spravedlnosti, nerozhodují vždycky zájmy pořádku, práva a spravedlnosti, nýbrž rozhodují velmi často velmi hmatatelné a velmi pádné zájmy hmotné a zištné. (Výborně!) A my, podíváme-li se dnes na výsledky všeho toho zasahování do ruských věcí, jak se nám již jeví v této chvíli, uvidíme, že velice se klamou ti, kdož myslí, že toto zasahování bude míti za následek přátelský jejich poměr k budoucímu svobodnému Rusku. Podívejme se a uvidíme, že v důsledku toho zasahování Rusko ztratilo svůj dálný Východ, ztratilo bohatou Mandžurii s přístupem k Tichému oceánu, kraje to, které pro jejich přírodní bohatství očekává skvělá budoucnost. Rusko tímto zasahováním ztratilo své bohaté průmyslové oblasti na Kavkaze, ztratilo své nevyčerpatelné doly petrolejové a sever ruský, bohatý nerosty a bohatý lesy, stal se předmětem nejostřejší a nejprudší obchodní exploatace. Na všecko toto zasahování vydávají se sta a sta milionů peněz, které musí nějakým způsobem býti těm, kdo je vydávají, vráceny. A tu, já se ptám, nezdá se vám, že největší síla bolševické vlády jest ne v jejích převratných pokusech sociálních, od kterých již upustila, kterých se již vzdala, když viděla jejich neúspěch, ale že největší síla její jest v tomto odporu proti vměšování se ciziny do záležitostí ruského lidu? (Tak jest!) Nezdá se vám, že v tom velikém Rusku, jehož jednou ze základních vad bylo, že široké vrstvy jeho lidu neznaly vlastenectví, neměly pojmu o vlasti, poněvadž vlast carská byla příliš krutá, tvrdá a cizí a ve svém geografickém rozsahu byla příliš širokou, než aby v prostém a nevzdělaném člověku byl mohl vzniknouti pojem této vlasti, nezdá se vám, že pod vlivem těchto události v těch širokých vrstvách lidu, který - a na to nezapomeňte - v té své revoluci ze všech jejích hrůz se také mnohému naučil, který se naučil o mnohých věcech přemýšleti, mnohé věci poznal, ku kterým dříve připuštěn nebyl, jako správa politická atd. (Hlas: To se nechce chápati!), že v tomto lidu se probouzí pod těžkými ranami revoluce a pod těžkými ranami cizích intervencí nový vlastenecký cit, nové pochopení své vlastní důstojnosti a svého vlastního práva: "Rozhodovati sám o sobě a o svých záležitostech!" A já jsem přesvědčen, že v tomto probouzejícím se vědomí jest síla odporu vlády bolševické. A jestliže to tak jest, tedy právě náš poměr k Rusku musí počítati s tím, aby v budoucnosti národa a ať přijde carská reakce, já jí nevěřím, já nevěřím, že musí býti takový historický paralelismus, aby po každé revoluci přišla reakce, já jí nevěřím, a ať přijde carská reakce, ta nebude míti dlouhého trvání. Ideje demokracie ideje svobody (Hlas: Šlapané bolševismem!) právě proto, poněvadž ruský národ po takových krvavých obětech jich si dobýval, poněvadž tolik nyní i za revoluce trpěl, ty se zakořenily příliš hluboko, než, aby mohly nezvítězit. A tu jest třeba míti na paměti, aby dnes u nás byl budován základ přátelských styků k tomuto budoucímu, svobodnému Rusku, složenému ze svobodného lidu, a aby někdy mezi námi a tímto národem, budoucího demokratického, a já pravím: více socialistického, konfederovaného Ruska, aby mezi nimi a námi nebylo stínu nějakého násilí a nějakého útisku (Výborně! Potlesk.) To mně ovšem neznamená, že bych plně nepřipojil se k požadavku, který přednesl můj předřečník bratr Laube, a který já jsem si dovolil před několika měsíci poprvé vysloviti v tomto Národním shromáždění, abychom se snažily co nejdříve sjednati si s Ruskem styky rázu informativního, které by nám podávaly bezpečný obraz o tom, co se v této ohromné a pro nás tak významné říši děje.

Znovu, jako jsem učinil již tehdy, upozorňuji na to, že také ostatní státy dohodové takovéto informativní styky neustále udržují a upozornil bych naši politickou veřejnost na to, že by se měla již jednou vzdáti svého čistě negativního poměru k tomu, co se jmenuje ruská sociální revoluce. Měla by si po této stránce vzíti příklad z velkého tisku světového, který se otázkami ruskými zabývá positivně a který jim věnuje velkou pozornost, a viděla by, že v dohodových velkých světových listech nenacházíme o záležitostech ruských jen samou hrůzu, jen samou krev, nenacházíme jen samé nadávky, ale také velmi mnoho positivního a poučného. K tomu bych citoval výrok prof. Masaryka, který nám pravil o Moskvě v r. 1917, když mezi námi ozývali se hlasy nedůvěry, a ozývaly se hlasy odvrácení proti Rusku: "Rusko za to nemůže, že my byli slovanští fanatikové. My přišli s ilusemi o Rusku, my byli rusofilové po vychování, kolik však je lidí, kteří Rusko studovali a je znali?".

Já jsem svůj rusofilismus neztratil nikdy, nejsem překvapen. Když si dáme práci, tož úsudky o Rusku nebudou jen negativní. Rusko je dnes všelidský problém, tak se na ně musí dívat inteligentní člověk, na něm je možno mnoho vidět a mnoho studovat, co i pro nás bude míti cenu.

Jsem přesvědčen, když se u nás mluvilo v této debatě o tom, má-li u nás býti revoluce nebo ne, má-li se u nás ubírati další vývoj cestou klidnou anebo ne, že právě po této stránce studium poměrů ruských mohlo by nám přinésti velké poučení. Neboť nepochybujte, pánové, o tom, že v Rusku by nebylo došlo k rozpoutání vší té hrůzy, všeho teroru a vší krve, kdyby nebylo bývalo odporu se strany druhé. To všecko, co se v Rusku odehrálo, není dílo jen levých, to je také dílo pravých. Kdyby v Rusku všecky vrstvy národní společnosti byly pochopily to, co my žádáme u nás, že jest třeba vybudovati řád společenský a hospodářský na nových základech, že dosavadní formy jsou neudržitelné, že jest třeba změn, kdyby to byly pochopily a byly pro toto úsilí věnovaly všecky své síly, nebyly zlomyslně tomuto úsilí překážely, nebyly je chtěly kaziti, nemuselo to dojíti do takových strašlivých konců a nemusil průběh státi takových obětí.

Jsem přesvědčen, že po této stránce studium vývoje ruské revoluce může přinésti poučení a vysvětlení všude.

Dříve, než skončím, dovolil bych si ještě dvě zmínky k p. zahraničnímu ministru. S velikou radostí všichni jsme přijali zprávu páně ministrovu, že konečně po dlouhém utrpení bude umožněn návrat do vlasti našim sibiřským legionářům. Já si slibuji od návratu jejich nový příliv idealismu do našeho národního života a nový příliv silné víry v tvůrčí schopnosti našeho národa. Já tedy s díky hlubokými kvituji všechnu práci, kterou pan ministr po této stránce vykonal a ještě vykoná. Ale zároveň dovoluji si ho prositi, aby rozřešil tuto nejpalčivější naši zahraniční otázku, aby věnoval veškerou svou pozornost a péči také ještě otázce další.

Nejsou legionáři jedinými našimi příslušníky, kteří strádají v cizině. V celém evropském i asijském Rusku, Turkestaně, na Kavkaze, v Sibiři, žijí tisíce občanů Československé republiky, třeba ne příslušníků československého národa. Jsem přesvědčen, že souhlasí pan ministr se mnou v názoru, že jest povinností naší, abychom tak, jako jsme se postarali o návrat svých statečných bojovníků, tak abychom se postarali také o návrat všech těchto v cizině roztroušených občanů naší Československé republiky. A prosím, aby této otázce byla věnována pozornost, a prosím, aby stejným způsobem bylo co nejrychleji pamatováno na ty, kdo v těchto končinách dalekého východu žijí jako příslušníci našeho národa a jsou k těmto končinám poutáni svým povoláním.

To jsou naši krajané ve všech koutech širokého Ruska, a to jsou lidé, kteří se ocitli ve zvláštním postavení občanů cizího státu, příslušníků cizího národa, kteří nemají žádné právní ochrany - prosím, aby také po této stránce byla pokud možno brzy zjednána náprava a byl nějakým způsobem upraven poměr těchto našich občanů k vládám, na jejichž území žijí. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Slovo dále má p. kolega dr. Viškovský.

Posl. dr. Viškovský: Slavné Národní shromáždění!

Muž, který hodil do světa smělé heslo: "Détruissez l'Autriche - Hongrie" - Zničte Rakousko-Uhersko! -, muž, který jako David postavil se nejen proti jednomu, ale proti dvěma Goliášům, a který obstál v tomto boji, tento muž podal nám účty ze své činnosti, objasnil situaci dneška a vrhl světlo do nejisté dosud budoucnosti. Z jeho exposé seznali jsme, že neběželo jenom o smělou odvahu, nýbrž že to byl muž hluboké rozvahy, že vážil a měřil síly na obou stranách, že pracoval methodicky se silnou, téměř železnou logikou, tak že, jak sám nám pravil ve výboru, nebylo ani možno, aby nedocílil svého úspěchu. A z jeho exposé chci shrnout o této stránce věci asi toto: Nebyli jsme vrženi nějakou vlnou, nebyli jsme hnáni vlnou dějin, která nás vlekla, nebyla to nějaká divotvorná záchrana a shluk nahodilostí, nýbrž pracovali jsme, přerodili jsme se, morálně přehodnotili, dík našim vůdcům a vzorům, my tvořili s sebou historii a světové dějiny. Stát náš není tedy darem, není nějakou milostí, nýbrž jest cenou vítězství, kterou vděčíme nejen našim spojencům dohodovým, nýbrž také našim velikánům, našemu Masarykovi, našemu Benešovi, našemu Štefánikovi, našim legiím. My jsme vděčni s oddaností našim spojencům, ale ne za almužnu, ne za dobrodiní, nýbrž za spojeneckou věrnost, za jejich spravedlnost. Nejsme závislí, nejsme dlužníky, jsme rovnocenni a stojíme jako rovnohodnotní vedle nich. Nás víže vzájemný postup vojenský i politický, ale také příbuzenství ideové, ku kterému se hrdě hlásíme.

Ministr Beneš přišel položiti základy pro naši zahraniční politiku u nás doma v naší říši a my jsme již po celé měsíce reklamovali jej do Prahy zpět, vidouce, že podobné rozpoltění naší zahraniční politiky, naší politiky celé, kdy vláda naše neměla nejužších styků s ministrem zahraničním, není ku prospěchu našemu a není trvale ani možno. Zahraniční politika jest u nás nejen novum, ale, chtěl bych říci, přímo novissimum. Neboť administrativa, znalost administrativní, školství a pod. byly přece jenom věci, které dělali jsme s sebou, pro které měli jsme své lidi, znali jsme své věci. V politice zahraniční jest téměř všechno nové: lidé i věci. A nutno tedy od samého počátku budovati a náš ministr zahraniční nemůže býti jenom politikem, nýbrž musí býti vychovatelem a to nejen těch lidí, kteří budou dělat zahraniční politiku venku a zde s ním, ale vychovatelem celého národa do nejhlubších vrstev, aby obdržel teprve ten nový smysl pro zahraniční politiku, neboť zahraniční politiky byla u nás něco jako čtvrtý rozměr, pro který jsme zvláštního smyslu v národě našem bohužel neměli. (Výborně!) A dosud jest zřejmo, že ještě tohoto smyslu nám mnoho schází, jak, téměř na každém kroku pokulhávajíce a chybujíce, ukazujeme. A bohužel jest také zřejmo, že také v tomto oboru nebudeme se učiti jinak, než chybami a novými chybami. Chci jenom per parenthesin se zmíniti o tom, jak například jsme ihned od počátku posílali různé lidi a lidičky do ciziny, v nichž cizina při prvním kroku těchto lidí přes naše hranice měla viděti první, řekl bych, representanty, první exempláře lidí Československé republiky. A, velevážení pánové, nebyli to vždycky lidé, kteří nás representovali, ale byli to lidé, kteří vyvolávali první dojem o tom, co jest to, ten člověk z Československé republiky. Ten dojem byl sice zkreslený, ale bude snad to dlouho trvat, než ten dojem zlepšíme a než jej uvedeme na pravou míru.