Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Na zabezpečení a bránění dosažené svobody proti každému nepříteli, ať vnitřnímu nebo zevnějšímu. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Konečný: Ke slovu přichází další řečník, jímž je občan Maxa.

Posl. Maxa: Vážené Národní shromáždění!

S hlubokým zájmem a s neskonalou vděčností vyslechli jsme exposé prvního našeho ministra zahraničních věcí i zároveň jednoho z předních budovatelů naší národní svobody. Jsem vděčen panu ministrovi zejména za to, že nám tak mistrovským způsobem vylíčil ideovou podstatu naší zahraniční revoluce a zdůraznil její složky, jež byly rozhodujícími zárukami našeho skvělého vítězství. Pan ministr pravil o naší zahraniční akci: "Naše zahraniční akce byla prováděna s naprosto jasně a pevně vytčeným programem. Měli jsme několik ideí, ty idee měli jsme každý ve svém srdci hluboce vryty a oddaně za nimi jsme šli." A jako charakteristiku těchto ideí naší revoluce zdůraznil jejich "naprostou spravedlnost, vysokou mravní úroveň všech našich cílů a snah národních" a dodal: "Ideály, hlásané v řadě prací prof. Masaryka o českých věcech, se v pravém slova smyslu uskutečňovaly". Jestliže toto platilo v době nejostřejšího našeho národního boje ve válce světové a za hranicemi, tedy musí tyto základní pravdy ideové platiti také pro celou naši práci budoucí v dobách mírných, v dobách konstruktivní práce na poli národním, na poli státním.

A jestliže životní myšlenka prof. Masaryka, čerpaná z hluboké znalosti a z nejintimnějšího pochopení celých dějin našeho národa a všeho jeho ducha, myšlenka humanity, myšlenka sociální a politické spravedlnosti, jestliže tato myšlenka byla nám vůdčím vítězným ideálem v našem boji, já nepochybuji o tom, že tato myšlenka bude nám také vůdčím a vítězným ideálem v naší práci v době míru. (Výborně!)

A já konstatuji s radostí, že také program zahraniční politiky, který nám pan ministr zahraniční ve svém exposé načrtl pro další budoucnost, je prodchnut tímto ideálem, je prodchnut těmito pravdami a že jej proto s největší radostí akceptujeme.

Národní shromáždění bude míti v nejbližší době příležitost, při jednání o ratifikaci mírových smluv probírati a kritisovati jednotlivá podrobná jejich ustanovení. Nepochybuji o tom, že Národní shromáždění schválí tyto mírové smlouvy tak, jak byly podepsány našimi zástupci v Paříži, třebas že Národní shromáždění a s ním celý národ právě tak, jako naši zástupci v Paříži, když podpisovali, bude a zůstane si toho vědomo, že tyto mírové smlouvy v některých podrobnostech nevyhovují plně našim přáním. Přijme je s tímto vědomím, s touto reservou tím spíše, že dobře ví, že všechny mírové smlouvy, schválené v Paříži, nevyhovují všem přáním ani jediného ze súčastněných národů. O těchto detailech bude jednáno později.

Já bych chtěl dnes, kdy mluvíme všeobecně o naší zahraniční politice, kdy vrháme pohled do minulosti a rýsujeme si cestu do budoucnosti, z exposé pana ministra zahraničního zdůrazniti dva nejdůležitější momenty, které jsou mně základem dnešní naší politické situace domácí i politické situace mezinárodní, a které jsou mně východiskem vší další práce, to jest v prvé řadě, že dosáhli jsme cíle všech svých tužeb a snů, mezinárodního uznání samostatné československé republiky, že tohoto cíle dosáhli jsme plnou měrou, a v plném rozsahu a za druhé, že na mírové konferenci, až na jedinou výjimku, kterou tvoří Těšínsko, všecky naše záležitosti byly vyřízeny definitivně a že my jsme v tom vzácném postavení, ve kterém mimo nás a sousedního Rakouska není jediného ze států, které byly súčastněny mírového jednání, že my dnes můžeme plným právem tvrditi, že pro nás válka je skončena, že my máme hotový mír. Tím nám nastává možnost, abychom všechny své síly věnovali konsolidaci své republiky uvnitř a abychom také za hranicemi začali provozovati svou samostatnou a neodvislou politiku. A tuto možnost, tento fakt považuji za největší zisk našich zástupců na mírové konferenci a za tento fakt jest třeba vzdáti jim náš nejhlubší dík.

Poohlédněme se kolem sebe, aby nám jasně vyniklo, co znamená tento fakt, že náš československý mír jest hotov, že československá republika vychází již dnes v této chvíli z války, z mírové konference, jako stát hotový. My vidíme kolem sebe, že světová situace jest plná vření a nejistoty. My jsme pozorovali i odsud z dálky, jak v posledních týdnech svého jednání mírová konference pracovala těžce. My jsme viděli, jak klidná součinnost jednotlivých činitelů dohodových byla stěžována a jest stěžována problémy, v jichž posuzování zájmy jednotlivých velkých států se rozcházejí. My vidíme, že politická pozornost a pracovní energie dohodových státníků jest stále víc a více upoutávána k záležitostem domácím, neboť pozorujeme, že také ve velkých státech dohodových dostavují se následky války. I tam, v těchto státech tak mohutných, ve státech, kterým válka přinesla takové skvělé výsledky hmotné i mravní, i tam ukazuje se neudržitelnost dosavadních řádů politických a hospodářských, propukají - jak vidíme právě v posledních dnech v Anglii - boje, o jichž dosahu dnes těžko dovedeme si učiniti úsudek. (Tak jest!)

Ale nejenom to, ve státech velikých, dohodových, jak vidíme v Italii a Americe, rozpoutává se boj o celý směr a obsah dosavadního mírového jednání. Vidíme, že všecky státy, které jsou kolem nás, Německo, Polsko, Jihoslavie, Rumunsko, Italie, mají nevyřešeny své nejživotnější problémy, ať jest to u Německa hranice východní proti Rusku, rovněž u Rumunska. Vidíme, jak mezi Italií a Jihoslavií vyvstává nový problém, hrozící konfliktem, vidíme ve velkých státech západních, ve Francii, Anglii, Americe řadu nerozřešených otázek koloniálních, řadu nerozřešených otázek asijských a afrických. To jsou všecko problémy, které mohou vyvolávati nové obtíže, nové komplikace dalšímu mírovému jednání. Vidíme, že válka se svými důsledky, to myšlenkové, to hospodářské vření, které bylo vyvoláno válkou a jehož válka do jisté míry byla produktem, zaléhá i do nejvzdálenějších končin světa a vyvolává komplikace.

Vidíme takové zjevy v Egyptě, vidíme je v Indii, pozorujeme je v ohromném masivu čínském a ještě dnes nedovedeme odhadnouti, jaký bude míti vliv v těchto končinách, až vrátí se do nich statisíce těch domorodých vojáků, kteří účastnili se bojů na evropském bojišti.

Vidíme tedy všude nehotovost, vidíme všude otevřené, dalšími komplikacemi hrozící problémy. A právě proto jest tak potěšujícím faktem, že náš problém, problém našeho státu, problém našeho mezinárodního postavení, jest rozřešen již dnes. Já myslím, že tato skutečnost může nám býti plnou náhradou za to některé malé neuspokojení, které tu a tam řešení mírové konference v otázkách hranic v nás vyvolává, neboť pochopíme, že za této situace, kterou vidíme kolem sebe, a za těch možností, které vidíme v nejbližší budoucnosti, sotva by byla příznivá situace pro řešení našich problémů.

Naše zahraniční politika jest problémem zcela zvláštního rázu. Já bych stručně řekl, že máme celou zahraniční politiku doma na svém území v těch mezích svých hranic. Podívejme se na tu situaci.

Náš stát je kolem dokola obklopen těmi, proti nimž byl nucen svoji samostatnost těžce vybojovati a pro něž jeho vítězství znamenalo porážku, znamenalo pád hrdých snův a plánů. Ti, kdož byli našimi přátely a spojenci v tomto těžkém boji, jsou odděleni od nás sta kilometrů širokými územními pásy a na svém vlastním území, jak jsem řekl, máme, když ne celou, tedy nejobtížnější kus své zahraniční politiky. Na svém vlastním území máme zlomky těch, proti nimž náš národ vítězně obhájil svých práv. Naši odpůrcové často tvrdí, že československá republika není ničím jiným, než obnoveným Rakousko-Uherskem a rádi předpovídají československé republice osud tohoto bývalého Rakousko-Uherska. V tom jest ovšem zásadní omyl a vyvrátiti tento omyl, bude hlavním úkolem naší politiky vnitřní a naší politiky zahraniční. Jsem přesvědčen, že i zde bude nám vodítkem ona naprostá spravedlnost našich idejí a vysoká mravní úroveň všech našich cílův a snah národních, jež nám přispěla k vítězství ve světovém konfliktu.

Máme ve svém státě téměř třetinu obyvatelstva, jehož veliká část dosud je naším zásadním odpůrcem. Jsem přesvědčen, že naše politika demokratická, politika sociální spravedlnosti, politika naprosté národní rovnoprávnosti, musí z nich učiniti dříve anebo později dobré občany naší republiky.

Jest třeba otázku tuto si postaviti jasně. Tu jest úkol, který nám jakožto vedoucímu národu v tomto státě dává veřejnost mezinárodní. Učiniti z této republiky republiku, ve které se bude cítiti občanem každý její obyvatel! My nesmíme tento úkol pouze svalovati na druhou stranu, my musíme také ze své strany (Hlas: Tak jest!) podniknouti všechno, co v tomto ohledu může býti učiněno. My musíme vzbuditi ve svých spoluobčanech jiných národností přesvědčení, že nebudeme jich potlačovati, že nechceme jimi vládnouti, a nezapomínejte, jestliže u nás si stěžujeme na výstřelky a projevy z druhého tábora, že také u nás nescházelo hlasů velmi romantických a velmi nezodpovědných v této otázce. (Posl. Merta: Velmi správně!) My musíme vzbuditi ve všech spoluobčanech své republiky přesvědčení, že nechceme vládnouti a ovládati (Posl. dr. Bouček: Výborně!) v tom starém násilnickém slova smyslu, nýbrž že chceme v klidné a plodné práci společně žíti ku blahu všeho lidu. (Výborně!)

Němci i Maďaři musí přirozeně se vzdáti jakékoliv myšlenky na možnost návratu staré nadvlády, anebo na trhání československé republiky. (Výborně!) Já jsem přesvědčen, že mohli již viděti a nebo uvidí v nejbližší době, až přejde ta válečná psychosa, ve které část jich vězí vinou té úžasné agitace a propagace, která po desetiletí mezi nimi byla pěstována - přijdou k přesvědčení, že všem takovýmto pokusům bychom se postavili na odpor vší silou a že bychom dovedli svých práv obhájiti. Ale také my musíme si začíti zvykati na myšlenku, že Němec a Maďar není a priori naším nepřítelem a nemusí jím na vždy zůstati. Také my musíme u sebe stvořiti psychologické předpoklady vzájemného, klidného soužití a sblížení. (Výborně!)

V této otázce jsme odkázáni na své síly, v této otázce nebude nás podporovati nikdo. Jestliže by vznikly nám po této stránce obtíže, nespoléhejme na cizí pomoc a nespoléhejme na to, že by někdo se nás zastal. Svět bude zaměstnán v nejbližší době v každé své části svými vlastními problémy a svými vlastními bolestmi a nebude míti chuti, zabývati se problémy a bolestmi cizími a jestliže my tohoto problému nerozřešíme, jest-li že z něho u nás budou vznikati obtíže a komplikace, budou v tom viděti naši slabost a neschopnost. (Výborně!)

Já z těchto všech důvodů našeho vnitřního složení obyvatelstva republiky, z důvodů sousedství, mezi kterým žijeme, vítám zejména prohlášení našeho pana ministra, že naše politika bude pacifistická. To neznamená pro mne, že nebudeme míti armády. Naopak, jsem přesvědčen, že všichni budeme ze všech sil k tomu pracovati, že budeme míti armádu, musíme míti armádu, armádu silnou, armádu republikánskou, která právě v rukou našich bude nástrojem k obhájení této naší demokratické a pacifistické politiky.

My od nikoho ničeho nežádáme ze svých sousedů a nikomu jsme v této válce ničeho nevzali, nač by byl býval měl právo. V tom je naše síla. Ale co máme, musí býti naše. Ze svého území, plného přírodních bohatství a pracovitého lidu, chceme vytvořiti kvetoucí stát, domov sociálního a politického pokroku, stát, jenž svou zdatností, výsledky své práce a svou politikou stane se důležitým mezinárodním činitelem, jehož užitečnost a nutnost bude všeobecně uznávána.

Stejně s plným souhlasem přijímám formulaci páně ministrovu o našem poměru k jednotlivým národům a státům. A tu dovolte mi, abych zvláště zdůraznil jedno, mluvím-li o našem poměru k dohodě - nebudu opakovati, neboť souhlasím plně, všecka ta přátelská slova, všechna ta ujištění, která zde o poměru k dohodě byla pronesena. Náš poměr k dohodě za války nebyl výsledkem taktických výpočtů, nýbrž, jak zdůraznil také pan ministr, náš poměr k dohodě byl spojenectvím ideovým a programovým. Byl to program nové organisace lidstva, program demokracie proti maďarsko-německému aristokratismu a militarismu, jenž nás přivedl k dohodě, a zůstane po této stránce na vždy památným, že jsme se k dohodě přihlásili veřejně v listopadu 1915, to je v době, kdy centrální mocnosti stály na vrcholu svého vítězství a svých úspěchů. A mně to je zárukou, že tytéž ideje demokracie, tytéž ideje mezinárodní politiky ve světovém měřítku budou nás sdružovati se státy dohodovými i v budoucnosti. To naše spojenectví s dohodou má hlubší smysl, než mívají spojenectví na odboj a výboj mezi státy v životě politickém. To je spojenectví za uskutečnění velkého, obrodného programu světového pro celé lidstvo. Jsem přesvědčen, že tak jako tento princip demokracie zvítězil ve válce nad principem absolutismu a militarismu, třeba po velkých obtížích a značných bojích, zvítězí i v budoucnosti v mezinárodních stycích a jistě tímto směrem půjde další vývoj. Základ k tomuto vývoji jest položen v lize národů, k jejímž zásadám naše republika se hlásí. Víme, že liga národů, tak jak byla vytvořena dnes, jest výtvorem nedokonalým. Já toho lituji.

Vzpomeňte si, jakou posilou nám byla myšlenka ligy národů v době války, jak v ligu národů doufali jsme jako v lepší budoucnost. Víme, že prozatím nepodařilo se utvořiti ligu národů takovou, která by byla ligou národů skutečně všech, která by byla ligou, ve které by byly zastoupeny nejenom vlády, ale nejširší vrstvy lidové a která by byla následkem toho společností, která by se těšila takové mravní váze a takové autoritě, že by mohla míti rozhodující vliv na události světové. Ale my vítáme ligu i v té počáteční formě, v jaké byla uskutečněna, a jsem přesvědčen, že společným úsilím všech demokracií světových bude vybudována v ten veliký základ a v tu velikou záruku míru, kterou z ní chtěli míti ti, kdo tuto myšlenku do života přinesli. A jsem přesvědčen, že zahraniční politika naší Československé republiky ze všech sil bude podporovati všechny snahy, směřující k dalšímu vybudování a většímu sesílení ligy národů.

Zde několikrát během debaty bylo upozorněno na to, že kolem nás v Evropě v nejbližším našem sousedství mohutní reakce a že tato reakce by mohla ohroziti naši Československou republiku. Já se této reakce nebojím. Není o tom pochyby, že válka zostřila úsilí o vybudování nových řádů společenských, o vybudování nových řádů hospodářských i politických.

Válka ve všech národech, i v národech dosud utlačených i v národech, které do války těšily se samostatnosti, u širokých vrstev národních následkem obrovských obětí, které tyto vrstvy ve válce musily přinášeti, posílila vědomí vlastní síly a posílila vědomí vlastní hodnoty. A proto vidíme, že již během války a okamžitě po válce všude, v celém světě, rozvíjí se boj o takovou změnu řádů hospodářských, celých řádů společenských, aby rozhodování ve všech otázkách životních dostalo se z rukou tříd dosud vládnoucích do rukou nejširších vrstev národa. Není nejmenší pochyby o tom, že třídy a skupiny společenské, které dosud držely v národech a státech moc, brání se proti tomuto demokratickému proudu, směřujícímu k zlidovění všeho života a vší správy - a tato obrana, to jest reakce, která se nám tu a tam jeví. To jsou podle mého přesvědčení pokusy zadržeti, zastaviti ten proud demokracie a svobody, který všude hlásí se k životu. Tedy jestliže tu a tam kolem sebe vidíme úsilí reakční nebo úsilí konservativní, nesmí nás to mýlit. Nesmí nás to mýlit po té stránce, že bychom svůj vlastní chod, své vlastní snažení, svou vlastní cestu k svobodě, široké politické a sociální demokracii, měli zpomalovat. Ta reakce, která tu a tam se objevuje, ta zmizí pod náporem lidových mass vlastních národů. Zmizí buďto dobrovolně, ustoupí tlaku, nebo zmizí po boji.

My jsme nastoupili správnou cestu, my jsme nastoupili cestu, odpovídající ideji celého našeho revolučního boje, cestu politické i sociální svobody v nejširším slova smyslu. Nastoupili jsme ji se souhlasem ohromné většiny celého národa. My v té cestě pokračujeme, třeba že by se někdy zdálo, že ta cesta u srovnám s našimi sousedy se zdá býti příliš rychlá. My jistě klidně, bezpečně dojdeme tam, kam jinde pro úsilí svých skupin konservativních nebo reakčních budou nuceni dojíti později s většími nebo menšími obětmi. (Výborně!)

Já bych si dovolil dotknouti se ještě několika zvláštních otázek a sice především otázky polské. Nemusím opakovati prohlášení učiněné zástupci všech politických stran, že v otázce těšínské trváme na svém právu v plném jeho rozsahu, že jsme byli ochotni se dohodnouti o dobrém sousedství, ale že se nedáme ničím a žádnými skutky vyprovokovati k neprozřetelným činům. Já bych při zmínce o této věci dovolil si Polákům, jako jeden z účastníků, jenom připomenouti naši společnou práci za hranicemi. Bylo to na Rusi. Prof. Masaryk použil každé příležitosti, aby zdůraznil, že pro něho otázka svobodného československého státu jest nutně podmíněna otázkou svobodné Polsky, otázkou svobodné Jugoslavie, jako otázkou svobodného Rumunska a osvobozením italského obyvatelstva z područí rakouskouherského. Byl to prof. Masaryk, - a chtěl bych dnes Polákům toto připomenouti - který v Moskvě v létě 1917 pravil, že Polsko podlehlo, když v r. 1620 byly Čechy oslabeny. Dokud Čechy byly samostatný a silný, bylo Polsko svobodné a bezpečné. Myslím, že by bylo bývalo povinností Poláků, při řešení této otázky vzpomenouti si na společné zahraniční akce, když jsme šli ruku v ruce, když jsme společně v komitétech, ve velkých manifestacích počátečních národů rakouských vystupovali za své požadavky a za svá práva, vzpomenouti si nato, jak bratrsky přijímali naši legionáři polské bratry, a přinésti nám vstříc v této otázce tu míru ochoty, která byla vždycky na naší straně. A jestliže této míry ochoty postrádáme, tedy opět si připomínám slova Masarykova, na která, myslím, dnes Poláci zapomněli a která mi vysvětlují do jisté míry jejich zatvrzelost. Profesor Masaryk pravil v Kyjevě polskému žurnalistovi, že "socialismus jest nyní stejně u Poláků jako u Čechů na polovic rozhodujícím činitelem." Já myslím, kdyby Poláci této pravdy o důležitosti vnitřních otázek sociálních byli si dnes více vědomi, že by nebyli v otázce těšínské do takové ostrosti hnali svoje požadavky.