Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Mírem pařížským dostává se nám také zvláštních ustanovení v otázce národnostních menšin. Že náš stát není a nebude státem národnostním, nýbrž národním, bylo poprvé a včera podruhé panem ministrem zahraničí zde prohlášeno a takřka dokumentárně doloženo. Dohoda má v nás důvěru v té věci, ježto ne všechna ustanovení, která jsou dána na př. Rakousku, jsou také dána nám; má důvěru, že se budeme chovati k národnostním menšinám spravedlivě. Té důvěry nezklameme, ale tato důvěra musí býti vykládána, řekl bych, extensivně, v ten totiž smysl, že v ní jest zároveň důvěra, že se nebudeme chovat nespravedlivě k většině, čili k sobě samým. (Souhlas.) Ve starém Rakousku dovedli si Němci poříditi spoustu všelijakých nadpráví a privilegií. To staré Rakousko se rozvalilo a padlo, ale ta nadpráví nyní v naší republice zůstala. (Souhlas.) To staré Rakousko tu ještě žije. Nebudu uvádět cifry, snad budu míti jindy příležitost, doložit zde ciferně z rozpočtů státních, že v naší republice všechna německá nadpráví zůstala. Stačí zatím toto konstatování - však Němci to dobře mají také propočítáno! Ale nadpráví německé menšiny v Československé republice znamená podpráví české většiny! (Souhlas.) A jestli že dohoda chtěla - a my také chceme - spravedlnost, pak to také znamená spravedlnost nejen k menšině, nýbrž také k většině, a té spravedlnosti se docílí buďto, že se vezme větší měřítko privilegií německých a podle něho nám, české většině se bude přidávati na všech polích, anebo se vezme menší měřítko české většiny a podle něho se bude německým menšinám na všech polích ubírati, a pak teprve dojdeme k opravdové spravedlnosti. (Souhlas.)

Pan ministr Beneš řekl ve svém exposé, že zahraniční situace není tak všeobecně jista a že chmury vyvstávají. To znamená pro naše vnitřní poměry, že ještě nepřišel čas v našem vnitřním životě politickém, aby rozhodujícím měřítkem mohlo býti přesvědčení kulturní nebo sociální u stran, anebo u politiků, zda je to volnomyšlenkář či klerikál, zda buržoa či socialista, nýbrž že jediným měřítkem může býti, zdali jest to opravdový, věrný, loyální republikán. (Souhlas.)

Ale i obráceně, ctěné shromáždění. l co se týče našeho vztahu k zahraničním státům, zahraničním vládám a k zahraničním všelijakým akcím a jejím řiditelům, na př. k akcím vojenským v Rusku a k jejich vůdcům. Jestliže naše republika není ještě zabezpečena a jestliže chmury vyvstávají, jak řekl pan ministr Beneš, pak, ctěné shromáždění, se nemůže stanoviti náš vztah podle toho, zdali někde v některém státě je vláda klerikální či liberální, je-li tam vláda kapitalistická nebo socialistická, je-li tam nějaký - ten řiditel nějaké akce, na př: vojenských akcí ruských, reakcionář či pokrokový, je-li monarchista či socialista, nikoliv, my se musíme ptáti, jak vlády dotyčných států anebo řiditelé dotyčných akcí se chovají k naší republice, jak o ní smýšlejí, a dále musíme si odhadnouti, jaký vliv mohou míti podobné akce, na př. ony vojenské akce v Rusku na naši republiku, na její vývoj do budoucnosti, a teprve podle toho musíme rozhodovati, zda poměr jest nebo má býti přátelský, či nepřátelský. Každé jiné měřítko, ctěné shromáždění, jest nečasové, jest doktrinářské, jest, řeknu, přímo primitivní měřítko, nikoliv měřítko důstojné opravdového politika, a bere-li se jiné měřítko s úmysly rozvratnými, pak jest to měřítko přímo zločinné, velectěné shromáždění. (Souhlas.)

Jak jsme již daleko ve svém vývoji jako národ, viděti z toho, že my dnes již nemluvíme o tom, že naše národnost jest snad v nebezpečí, že nad naší národností nebo nad naším národem povstávají chmury. My již říkáme, že nad našim státem povstávají chmury. My tudíž nemáme již povinnost, pátrati a ohlížeti se po prostředcích, které by zachránily a zachovaly naši národnost, nýbrž po prostředcích, které by zachovaly a zabezpečily náš stát. To jest jistě stupeň vývoje nekonečně vyšší proti tomu, jak bývalo ještě - řekl bych - před stoletím. Ovšem netajím se, že hledati podmínky k zabezpečení státní naší bezpečnosti jest práce těžší a zodpovědnější, než-li hledati podmínky pro zabezpečení národní.

Pan ministr Beneš, mluvě o udržení státní existence, pravil: "Bez silné armády nebudeme s to, abychom si zachovali svou samostatnost v Evropě."

Prohlašuji zde, že dáme rádi všecko pro naše vojsko, čeho potřebuje, jakožto pro podporu a záruku bezpečnosti našeho státu. (Výborně!) Dovolte mi, abych dal výraz své radosti, že žádný řečník zde nebyl, který by popíral, že potřebujeme pro svou obranu a pro své zabezpečení řádného vojska. Představujeme si ovšem vojsko svou organisací demokratické, svým smýšlením republikánské a svou kázní důstojné kázně našich legií za hranicemi. (Výborně!)

Řekl dále p. ministr Beneš, mluvě o podmínkách udržení státní existence, že ve vnitřní situaci je mnoho zlepšiti a odstraniti. Když včera dr. Stránský mluvil o vnitřních poměrech, byl vyrušován některými pány z levice voláním: "vždyť je debata zahraniční a vy mluvíte o vnitřních věcech!" Takové volání nebylo správné, neboť je úzký vztah mezi politikou vnitřní a politikou zahraniční, ba můžeme říci, že navzájem obě tyto politiky se podmiňují. Také my nedáváme žádným cizím činitelům právo, aby se míchali do našich vnitřních záležitostí, ale při tom jsme si vědomi toho, že tito cizí činitelé a tyto cizí druhé mocnosti si našich poměrů všímají, ať chceme nebo nechceme a že z postřehů, které učiní, si učiní pro sebe důsledky pro svůj vztah k nám. A tomu, ctěné shromáždění, nezabráníme, tomu nezabrání ani levice, kdyby sebe více na nás volala, tomu nezabráníme ani my, kdybychom se tomu bránili, ani pravice; tomu se prostě nedá zabrániti. (Souhlas.)

A teď, ctěné shromáždění, již toto pouhé vědomí, že to víme, že si nás cizina všímá, - a teď, když máme svůj stát, má možnost všímati si nás dokonale - již toto pouhé vědomí stačí, abychom se dle toho doma chovali. A zachovati se dle toho, znamená, že máme schopnost mužného sebeodhodlání, že máme schopnost mužné sebekázně.

Pan ministr zahraniční neuvedl zde dokladů, že cizí svět si nás všímá, že si všímá našich vnitřních poměrů a že činí z toho důsledky. Jistě měl své příčiny, že neuvedl dokladů. Ale čtěte pozorně jeho exposé, a uvidíte tam,řekl bych, všeobecná naučení, která vyčerpal p. minstr právě z těch jednotlivých dokladů, o nichž zvěděl za hranicemi. Vždyť je to všecko tak na snadě! Zahraniční naši přátelé, politikové, diplomaté měli za hranicemi možnost, za války pozorovati ty naše pracovníky, našeho nynějšího presidenta, našeho zahraničního ministra a zesnulého Štefánika a řadu jiných osob. Viděli jejich neúnavnost, jejich soustavnou práci, jejich korektnost, a teď přišli sem v domnění, že to zde také tak bude, jak to viděli u nich za hranicemi, ale zde to nevidí a tudíž přirozeně se nad tím zastavují. Viděli za hranicemi naše legie, naši vlastní armádu - radost se na ně dívati! Všechna chvála byla jim vzdávána. Viděli jejich činnost hrdinskou, opravdu vojenskou, a myslili si: Celý národ jest takový! A přišli sem a nyní vidí, že ta naše armáda není v takovém stavu, jako byly naše legie za hranicemi. (Souhlas.) Mají se k tomu chovati lhostejně? Toho si musí všimnouti a přirozeně o tom referují svým vládám a tyto dělají potom důsledky.

To, co se stalo na Slovensku na př., že jsme se tam dali politicky i vojensky překvapiti maďarskými komunisty, že jsme zavinili zvláště svou vinou takové těžké události, to také přece nezůstane utajeno, to si dobře vštípili v paměť za hranicemi, a zase z toho učinili důsledky. (Souhlas.) Vidíte tedy přímý vztah mezi zahraniční politikou a mezi vnitřní politikou.

Vzpomínám onoho večera, kdy se řešila krise vládní a kdy několik zástupců našeho klubu - bylo již pozdě večer - byli jsme u nynějšího ministerského předsedy Tusara a u ministra vnitra Švehly, a kdy jsme hovořili o tom, jak my se díváme, jak by se měla krise rozřešiti, atd. Dohodovali jsme se tenkráte o předpokladech a podmínkách, a konečně jsme se dohodli v ten smysl, že nelze všeobecnou koalici utvořiti jako dříve, a že my zůstaneme stranou jako skupina kritiky, nikoliv oposice. To jistě, pane ministerský předsedo! A my jsme pořád na tom stanovisku.

Byla to, řekl bych, jako úmluva mezi námi o jakémsi, takřka rozumovém manželství, při kterém jen jedno bylo společné: zájem o republiku. My jsme tenkráte řekli: "Cokoliv nová vláda bude podnikati dobrého pro naši republiku, pro její vnější zabezpečení i pro její vnitřní uspořádání, v tom všem, že ji budeme bez výhrady podporovati." (Výborně!) Jako muži jsme se rozešli: tam vládní blok, - tady naše skupina kritiky. Proč by to nešlo? To už tak bývá ve státech. Tak jsme se tedy dohodli. Ale představovali jsme si, ctěné shromáždění, že vládní blok bude spořádaným blokem tak, jak se zase mezi muži sluší a jak jest v pokročilých státech, že skupiny a strany vládního bloku budou mezi sebou loyálními, že bude vládní blok loyální také k své vlastní vládě. To bylo naše hluboké přesvědčení a myslili jsme si, že právě, když my v tom vládním bloku a v té vládě nebudeme, že tu soudržnost bloku i tu vzájemnou loyalitu tím spíše umožníme a jaksi zapodpoříme. Takové bylo naše nazírání na to. A podívejte se, ctěné shromáždění: My jsme se zklamali v této své, řekl bych, opravdu radostné důvěřivosti a v tom svém opravdu radostném očekávání. Podívejte se, my najednou čteme, ctěné shromáždění, v jednom večerníku jedné vládní strany zprávu, ve které se útočí způsobem skutečně za takových poměrů neslýchaným na rodinné, soukromé poměry ministerského předsedy.

Čteme v jiném večerníku vládní strany lokálku o letohrádku presidenta Masaryka a ke zprávě té se přičiní poznámka, nad jejíž perfidností zrovna, řekl bych, dech se nám zatajil. Čteme socialistické listy, tedy listy, řekl bych, nejvlastnější pana ministerského předsedy, a tam jsou útoky na vlastního ministerského předsedu. My vidíme k svému úžasu, že hlavní denní orgán strany, nejvlastnější našeho ministerského předsedy se najednou dostává do rukou nejkrajnější levice a že vůbec ten hlavní denní orgán již není orgánem našeho ministerského předsedy Tusara.

Vidíme, ctěné shromáždění, ze včerejšího dne, že vůdce sociálně-demokratické strany, tedy strany nejvlastnější pana ministerského předsedy, najednou zde vystupuje takřka jako řečník oposice. Já tak nemluvím oposičně, jako mluvil on proti své vlastní vládě a svému vlastnímu ministerskému předsedovi. Najdu, ctěné shromáždění, druhého dne po exposé našeho ministra zahraničního v čele orgánu strany pana ministerského předsedy článek, kde hned v titulu se mluví o naší víře v sociální revoluci. Okázalým způsobem se to tam dá, aby to všem bylo patrno, aby ta demonstrace proti zahraničnímu ministru Benešovi byla zjevná. (Souhlas.) Toho jsme my neudělali, to udělalo jedno křídlo vládní strany, levé křidlo vládního bloku! Nemyslete, že máme radost z toho. Ne. My bychom měli radost ze spořádaného bloku, ze spořádané většiny a menšiny, (Výborně! Potlesk.) neboť to by bylo svědectvím vyspělých našich vnitřních poměrů a svědectvím, že náš konstituční život jest na správné cestě. To však, co vidíme, ukazuje ne na konstituci, nýbrž na vnitřní anarchii stranickou. (Souhlas.) Jestliže pan ministerský předseda mluvil o tom, že se mnoho musí napraviti a mnoho odstraniti, dovolte mně, abych pro vážnost věci o tom ještě mluvil dále. Správa republiky musí býti správná, musí býti řádná, počínaje hlavou až do posledního písaře, bez pardonu, bez výnimky, ctěné shromáždění. (Tak jest! Výborně!) Začněme vládou. Vláda musí především, obzvláště v takových chvílích, které prožívá teď republika, šetřiti autority finančního ministra. (Souhlas.) Jestliže finanční ministr činí veta proti výdajům, proti návrhům jiných kolegů, a jestliže se ta veta přecházejí a jde přes ně k dennímu pořádku, od prvního takřka do posledního, pánové, to není loyalita k odbornému povolání takového finančního ministra. Vláda musí nechati odbornému ministru financí, aby právě on, pověřený k tomu a zodpovědný za to, se staral sám o finance. Nesmí dopustiti, aby na příklad úvěrní půjčky si podnikal kterýkoliv ministr na svůj vlastní vrub.

Račte si vzíti předlohy finančního rázu a shledáte na příklad, že najednou podává předlohu o půjčce nikoliv ministr financí, nýbrž ministr zásobování, a není to půjčka maličká, nýbrž půjčka 400 mil. korun. - Proč ji nepodává ministr financí? Nebere snad za ni zodpovědnost? Jak se může kterýkoli jiný ministr opovážiti, sám to navrhovati, když přece jest proto ministr financí a ten za to nese zodpovědnost? V poslední době jsme najednou viděli, že velikou půjčku, a to dokonce dáním do zástavy cukru, která zde byla již dobře charakterisována a ve veřejnosti odsouzena, inscenoval zase nikoli ministr financí, nýbrž zase jiný ministr. To se mně nezdá býti v pořádku a připomíná mně to rodinu, jejíž členové potřebují peněz, chtějí je míti za každou cenu a opatřují si je za zády otce rodiny - a my víme, velectění panové, jak hospodářství v takovéto rodině na konec nevyhnutelně musí skončiti!

Vláda musí býti sborem solidárním, vláda musí spořiti. Vláda musí předstoupiti s nějakým úsporným plánem. Když zde mluvil posledně bývalý ministr financí, dal podnět - ve formě docela umírněné a takřka jaksi tázavé - zdali by se neměla sestaviti zvláštní úsporná komise, která by škrtala ve státním rozpočtu a ve státních výdajích. Tenkrát pan ministerský předseda ve své odpovědi k tomu přistoupil s radostí a řekl, že s tím souhlasí. Ale jak dlouho jest již od té řeči bývalého ministra financí a marně se táži a pátrám. kde jest ta úsporná komise? V té situaci, ve které jsme, má se jednati rychle a takovýto podnět ihned provésti.

Vláda musí býti sebevědomá, musí věděti a býti proniknuta vědomím, že jest nejen prováditelkou, nýbrž i strážkyní zákonů, ale že k tomu musí užíti energie, často i brutální, aby zákonu bylo učiněno zadost, aby zákon nebyl porušován. Velectění pánové! Jest tomu skutečně tak? Poukazuji zde jen na jedno: Může býti za hranicemi kterýkoli politický činitel, ukládati proti naší republice, osnovati všelijaké úklady proti ní, provozovati tam tedy zřejmě velezrádnou politiku a když mu najednou připadne, aniž se koho tázal, přijeti do Prahy, může se mu zde udělati slavnostní přivítání, může se vésti triumfálně domů, může se o tom napsati palcovými písmenami zvláštní úvodník a, jakoby se nechumelilo, může zde zase podnikati co chce? (Souhlas.)

Pánové, mohlo by se říci: což pak to není čest, když z naší republiky by se stalo druhé Švýcarsko, v němž by mohli nalézti útočiště činitelé a politikové, kteří v jiných státech jsou snad pronásledováni? Zajisté, byla by to opravdu čest, ctěné shromáždění, kdyby se stala naše republika takovýmto Švýcarskem. Ale je velký rozdíl mezi Švýcarskem skutečným a mezi takovýmto Švýcarskem, které by snad někteří lidé chtěli rádi z naší republiky udělati. Ve Švýcarsku opravdovém nalézají útočiště jen ti politikové, kteří snad dělají pikle a osnují úklady proti jiným státům, a u nás najednou mají a mohou nalézti útočiště politikové, kteří zde na této půdě, Karolyim a jinými počínaje, dělají úklady proti naší vlastní republice. (Tak jest! Souhlas!) Za takové Švýcarsko nejen že děkujeme, ale takové Švýcarsko my, ctěné shromáždění, nepřipustíme.

Řekl jsem: od hlavy až dolů správná, řádná, poctivá a počestná. Nepůjdu ke všem ostatním stupňům od hlavy až dolů, řeknu všeobecně - a ať se nikdo nepozastavuje, že to říkám: to se ví, to také již vědí cizí, že se rozlézá v naší republice veliká korupce. Je nejvyšší čas, aby se proti tomu zakročilo se vší přísností. Bude-li potřebí, musí býti vydán zvláštní zákon. Ten zákon nesmí zůstati na papíře, nýbrž v rychlosti se musí, řekl bych exemplárně, bez milosrdenství potrestat viníci, abychom této hlíze učinili co nejdříve konec. (Výborně!)

K dobrým zákonům patří dobří úředníci a dobří občané. K dobrému míru patří dobrý stát, to jest, dobrá vláda, dobrá správa, dobrá obrana. Všechno podnikněme bez rozdílu stran, aby náš stát byl hoden míru, jímž končí tato světová válka.

Naši činitelé za hranicemi, ctěné shromáždění, řídili se variantem národního přísloví; tohoto variantu použijme také zde v našem domácím životě, všechny strany, vláda, všichni úřadové. Zní: Republiko, přičiň se, a dohoda ti pomůže! (Výborně! Hlučný potlesk.)

Předseda: Slovo dále má pan kol. Hrušovský.

Posl. Hrušovský: Veľactené Národné shromaždenie! K vývodom včerajšieho rečníka Slovenského klubu ovšem že pripojujem sa i ja a dovoľujem si spomenúť na krátko len niektoré detailné veci, ktorých sa on v minulej reči svojej nedotkol.

Rečník Slovenského klubu nehovoril o našom pomere k ruskému problému. O účasti našej vzhľadom k ruskému problému sú, jak sa zdá, medzi jednotlivými stranami českými spory. Ja ich v tom nasledovať nebudem a myslím si, že so strany Slovákov nenie táto vec nejasná. (Hluk a nepokoj.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Hrušovský: Účasť československej armády v udalostiach ruských dozaista prospela v bojoch a zápasoch našich o neodvislosť nášho štátu. O tom, myslím, pochybností medzi nami nebude. Som presvedčený o tom, že s každého stanoviska je odôvodnená táto účasť, lebo vtedy sme boli vo válečnom stave proti Nemecku a proti Rakúsko-Uhorsku. Bolo dozaista povinnosťou našich legionárov ruských zachrániť, aby Sibír nestala sa zásobovacou komorou pre ústredných mocností, ktoré ju z nej chceli mať. Inak, ako predvčerom pán minister zahraničia vravel, dostali sa naši legionári ruskí do takej situácie, že sa nijako nemohli vyhnúť tomu, aby sa nedostali do boja proti sovjetovému Rusku.

Beh a vývin udalostí tomu tak chcel. Nebolo to tedy vmešovanie sa do vnútorných záležitostí ruských, to každý dobre vie. Armáda naša v Rusku ocitla sa v tých časoch v takých okolnostiach, že pre dobro národa našeho nič prospešnejšieho konať nemohla, ako čo konala. Za túto jej činnosť musíme jej byť vždy povďační. Docela správne je však stanovisko pána zahraničného ministra, že od podepsania prímeria s Rakúsko-Uhorskom a Nemeckom my do vnútorných záležitostí ruských sa miesiť nemôžeme.