Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Od včerejška, kdy s této tribuny znělo slovo exposé našeho zahraničního ministra, exposé, které se ihned rozletělo po celé Evropě, od té chvíle můžeme říci, že se datuje nová fáse historie Národního shromáždění, které vstoupilo konečně na niveau zahraničních, mezinárodně vážných činitelů. Byl to svátek pro naše Národní shromáždění ten úterek a jest svátkem celý tento týden, kdy se konečně koná zahraniční debata.

S radostí jsme zde viděli vstup ministra Beneše a ještě s větší radostí jsme uviděli, že sotva se vrátil, již hned přikročil k své ústavní činnosti a nám podal své exposé.

Budiž mi dovoleno, abych zde s této tribuny kvitoval výrok našeho zahr. ministra zahraničnímu výboru: "Rád bych byl v úzkých stycích se zahraničním výborem, ve stálém kontaktu, ve velmi intimním kontaktu, eventuelně i proti obvyklým tradicím v jiných státech. Naše vzájemná práce budiž stálejší, důslednější a důkladnější než jinde. Tato vzájemná práce musí býti právě velká, vzhledem na těžkou situaci našeho státu". A když teď zahraniční výbor bude pracovati se zahraničním ministrem, můžeme doufati, že i naše plénum bude míti častěji příležitost zabývati se zahraničními otázkami. Tuto součinnost bude možno uplatňovati dle potřeby i prakticky, na pr. že Národní shromáždění povznese veřejně a slavnostně á tempo svůj hlas, aby zdůraznilo politiku svého zahraničního ministra způsobem, jehož by bylo několikráte tak rádo použilo v uplynulém období. Jestliže zahraniční výbor měl někdy mínění, že je jaksi ponechán sám sobě a dožadoval se informací, nebylo to jen projevem jeho smyslu pro ústavnost, nýbrž i výrazem vroucí touhy po spoluzodpovědnosti v těch uplynulých měsících, tak vážných a důležitých historicky, když se jednalo v Paříži o mír.

Právě ve chvílích, kdy z Paříže docházely zprávy poplašné, že se s některou otázkou nedaří našim delegátům, právě v takových chvílích jsme se hlásili o spolučinnost v zahraničním výboru, ježto jsme se obávali, že by v případě nezdaru mohly se dostaviti nezasloužené výčitky, vždy lehké, snad nespravedlivé, snad i věci samé škodlivé.

Jsme rádi příjezdu ministra Beneše proto, že bude konečně učiněn konec jakémusi dualismu ve vedení naší zahraniční politiky. V pravdě dualismus byl hodně jednostranný. Zdejší zahraniční úřad, vedený oddaně a obezřetně panem ministerským radou drem Štěpánkem se stejnou oddaností a obezřetností, se kterou pracoval před tím v Maffii, omezoval se jen na nejnutnější věci. Všecko ostatní, nejen mírovou práci, obstarávala Paříž, resp. zahraniční ministr Beneš, a přirozeně byly z toho jisté nesnáze pro práci a často pro věc samotnou.

Jsme rádi příjezdu ministra Beneše proto, že bude konečně učiněn konec provisoriu naší zahraniční služby. Provisorium to bylo především ve zdejším zahraničním úřadě, a úsilí zahraničního výboru o jeho ustálení a zdokonalení mohlo přinášeti vinou okolností jen pomalé a skromné výsledky. Provisorium to bylo v celé naší zahraniční službě vyslanecké i konsulární.

Račte vzíti na vědomí, že za 10 měsíců se skutečně provedlo obsazení vyslaneckých míst pouze 11 a to z těchto 11 ještě jen plnoprávně, s veškerými akty, pověřovacími listinami a přijetím v dotyčných státech, vlastně jen na 3 místech, že ostatních 8 míst jsou samá provisoria, kde ani nefungují plnoprávní vyslanci naši. Co se týče konsulátů, račte vzíti na vědomí, že za těch 10 měsíců všeho všudy se dovedlo zříditi konsulátů jen 24, a v tom 5 jest skutečně opravdu zřízených konsulátů v plném slova smyslu. Všecko ostatní jsou zase jen provisoria, kde jsou jen zástupci nebo vojenští zmocněnci, atd. atd.

Kvituji rád veřejné ohlášení p. ministra Beneše, že odstraní co nejrychleji všechny nedostatky na tomto poli. Mohl bych přestati na projevu své plné důvěry, že vykoná to pan ministr, díky svým zkušenostem, díky své znalosti poměrů, osob i diplomatické techniky nejen dobře, nýbrž šťastně. Ale mám v paměti ony dvě schůze zahraničního výboru, ve kterých jsme projednávali vládní rozpočet zahraničního ministerstva, a opravdovost té práce a důležitost věci zdá se, že mě opravňuje říci o věci několik slov více.

Budeme míti po míru zajištěno své mezinárodní postavení, budeme míti své místo i v Lize národů. Ale přes to chceme a musíme usilovati i o další možnosti v seskupení států v té rodině národů a států. Musíme o to usilovati v zájmu vnějšího zabezpečení i vnitřního prospívání našeho státu. Vyslanectví a konsuláty v tomto směru mají obdobnou úlohu, jako vlastní armáda, tudíž musí jim býti věnována táž péče a táž svědomitost, jako armádě. Tenkráte, když jsme o tom v zahraničním výboru mluvili, řekli jsme celkem tyto zásady:

V místech, kde mělo bývalé Rakousko vyslanectví a konsuláty, buď též zřízena naším zahraničním úřadem rovněž vyslanectví, rovněž konsuláty, ovšem mutatis mutandis; bude zajisté nutno některé místo vynechati, poněvadž již nebude tím místem, a musí se některé místo přidati, poněvadž jest nová mapa Evropy. Bývalé Rakousko mělo celkem 31 vyslanectví. Dále ve všech státech a v územích, kam se dál před válkou vývoz našich výrobků, ať zařídí zahraniční ministerstvo vlastní české konsuláty. Ve výčtu, který jsem měl jako referent tenkráte na základě dobro zdání odborníků i kruhů k tomu povolaných, bylo navrhováno celkem 140 míst takových konsulů, tedy více ještě, než-li mělo Rakousko-Uhersko. Až dosud z toho počtu, jak jsem řekl, jest pevně provedeno 5, jinak celkem 224. Další zásadou bylo: Státy, vzniklé na území bývalého Rakouska-Uherska buď též vždy ihned obsazeny vyslanectvími a konsuláty, jakmile to dovolí ratifikace mírové smlouvy. To jest Rakousko, bude to Maďarie, potom Rumunsko a Polsko.

Dále jsme si řekli: Nesmí býti sestavován státní rozpočet pro ministerstvo zahraniční tak šablonovitě, jak byl sestavován první rozpočet zahraniční, bez rozdílu, o které jde vyslanectví a o který konsulát, všude se daly stejné položky; v tom jsme viděli nespravedlnost a i věcný omyl, neboť jest velký rozdíl mezi vyslanectvím na př. v Bruselu a vyslanectvím ve Washingtoně. Řekli jsme tenkráte, že specielně 4 vyslanectva budou míti, řekl bych, přímo výnimečné postavení, to jest vyslanectví v příštím konsolidovaném Rusku, v Bělehradě, Vídni a Washingtonu, zvláště díky českému obyvatelstvu, českým koloniím, českým emigrantům, kteří v těchto státech jsou až ve statisících, v Americe až v síle ³/₄ milionu. Všude jsou loyálnimi, oddanými obyvateli dotyčných států, všude zároveň se cítí věrnými syny a dcerami svého národa a chtějí, jak to již dokázali ve válce, i na dále v době mírové býti, seč dovedou a seč budou moci, nápomocni své republice. odtud vyplývají vyslanectvům v těchto místech zvláštní úlohy a odtud také ve státním rozpočtu musí býti docela jinak na ně vzat zřetel. (Souhlas.)

Na příklad jde tu o vyslanectví ve Washingtoně, protože tam je na ³/₄ mil. Čechů, ať občanů tamní republiky, ať ještě neobčanů, vždycky však věrných a loyálních obyvatelů severoamerické republiky, korektních vůči mí do posledního coule a spolu věrných našemu národu. Tam úloha vyslanecká bude jiná, tam vlastně bude vyslanec jaksi ministrem-krajanem, který bude přidělen do tamního státu. To znamená, že jeho personál bude veliký, že jeho rozpočet bude také veliký, že tudíž nemůže na něj býti užito téhož měřítka, jako na kterýkoliv jiný náš vyslanecký úřad. (Souhlas.) Tehdy jsme řekli, že i při šetření zásady, kterou jsme dali do odpovědi na poselství presidentovo, že nám totiž záleží ne tak na počtu úřednictva, jako na jeho kvalitě a jeho dobrém sociálním zaopatření, tenkráte v zahraničním výboru, šetříce této zásady, přece jsme řekli, že jest zapotřebí, aby každé vyslanectví bylo opatřeno zvláštním tiskovým attachéem, zvláštním vojenským atachéem, technickým attachéem, jakož i sociálně politickým attachéem. (Souhlas.)

Tenkráte také jsme si všimli dobře položek, jež byly u ústřední správy, u každého vyslanectví i u každého konsulátu, a jež byly nazvány propagačním fondem. Položku jsme uznali za nutnou, ale řekli jsme také, že její výše jest zcela nedostatečná; zvýšili jsme ji všude měrou snad ještě nepostačující, ale zvýšili jsme ji. Neboť, buďme si vědomi, že nepřátelé naší republiky nezahálejí a pracují snad na celém světě, a my musíme o tom věděti a naši vyslanci a naši konsulové musí míti tolik, řekl bych, tykadel, aby se zavčas o všem dověděli. (Souhlas.)

My jsme tenkráte dali také zvláštní položku do státního rozpočtu zahraničního ministerstva: studijní pobyt a stipendia pro politická, hospodářská i technická studia v cizině, dále subvence na kursy politické a diplomatické. Při tom otázka, má-li býti zvláštní diplomatická škola či nikoli, či jak vůbec se má díti výchova diplomatického a konsulárního dorostu, námi byla prozatím odsunuta. Tenkráte jsme v plném vědomí významu toho řekli, že právě na tomto poli zahraniční politiky náš ministr financí nesmí býti úzkoprse šetrný, neboť výdaje ty jsou výdaji účelnými a produktivními, zvláště máme-li na mysli konsuláty, které mají býti pomocníky naší příští hospodářské politiky, našeho vývozu, dovozu atd.

Tenkráte vypadla nám průměrná položka na jeden vyslanecký úřad včetně s výlohami zařizovacími na 2 mil. K, na jeden konsulární úřad na obnos kolem ³/₄ mil. K. I račte, pánové, uvážiti a býti si vědomi toho, - my jsme si toho tenkrát byli vědomi - že rozmnožením sítě vyslanecké a konsulární bude ovšem také růsti značně náš státní rozpočet.

Tenkráte jsme si také uvědomili, že jest tu pro první dobu jeden nedostatek, totiž nedostatek osob k rychlému a dobrému obsazování míst vyslaneckých a konsulárních. Ale tenkrát jsme si také řekli, a historie nám to také ukázala, že takový nedostatek osob v tomto oboru a i na poli vojenském byl vlastně hned na počátku války. Myslím na poli vojenském, pokud se týkalo naší armády, ale hle! vidělo se, že nová doba, která přišla v plné své vážnosti, najednou zde, jakoby zrovna zázrakem, vyvolala řadu osob, které, nemajíce předběžného diplomatického vzdělání, ani diplomatických škol, dovedly se vyškoliti a ukázaly se znamenitými diplomaty, a zase řada osob, které bez všelijakých vojenských akademií a kadetek staly se zdatnými vojáky a to i vojáky vyššími a vůdčími. (Souhlas.)

Tomu se uvyklo říkati: amerikanismus, používati totiž najednou lidí, kteří bez formálního školského vzdělání dovedou se takřka od piky - a zde to šlo velmi rychle - uplatniti a vzrůsti. My jsme tenkráte řekli, že musí býti připuštěn takový amerikanismus, ovšem že jsme měli jednak na zřeteli amerikanismus americký, amerikanismus před převratový, nikoli ten amerikanismus, který se objevil u nás teď po převratu, amerikanismus český či lépe řečeno: pražský. (Veselost.) Tyto dva amerikanismy mají stejné vlastnosti, - na neštěstí pouze formální - ty totiž, že nedbají školských vysvědčení ani akademických doktorátů, ale mají jednu věcnou odlišnost: amerikanismus americký má sebekritiku a sebekázeň; tam se hlásí o úřad neb o práci jen ten, kdo tomu rozumí. Český amerikanismus nemá autokritiky a sebekázně; zde hlásí se o práci a úřad ten, kdo tomu nerozumí. (Výborně!) To jest ten velký rozdíl a v tom je také veliké nebezpečí pro naší republiku. Ostatně není pravda, že v Americe by to bylo tak úplně amerikánské. (Veselost.) I tam vyžadují se odborné zkoušky, odborná kvalifikace pro každý úřad veřejný i soukromý.

Jistě že zahraničnímu ministerstvu při obsazování míst konsulů budou nápomocny naše menšiny zahraniční, naši emigranti, a že i tam ministerstvo najde osoby vhodné.

Dále jsme v zahraničním výboru pokládali za mocnou páku naší zahraniční služby Českou tiskovou kancelář v Praze se zahraničními filiálkami, ať již v režii vlastní, státní, nebo cizí, dále francouzský denník moderně opatřený, moderně vypravený, moderně vedený, a ovšem také i cizinecký úřad. (Posl. Josef Špaček: A anglickou revui pro Ameriku, je nutno, aby byla podporována naším zahraničním ministerstvem!) Prosím, to akceptuji také! Ano!

Ministr zahraniční dr. Beneš v oné partii, která byla věnována směrnicím naší zahraniční politiky, vyjmenoval nám řadu států, jichž vzájemný poměr naznačil různými výrazy: "dohoda a přátelství s našimi dosavadními spojenci", "krajní obezřetnost a opatrnost", "reserva ve vztazích diplomatických", "ne nadbíhání a projev strachu", "loyálnost", "reserva a zvláštní loyálnost", "přátelská a slovanská, demokratická politika", "upřímné vztahy států nejen zájmové, nýbrž i citové", "pokojná, klidná a mírná spolupráce na poli kulturním, finančním a ekonomickém", "rozumné vztahy" a jiné. My dobře, ctěné shromáždění, rozumíme této mluvě diplomatické. Nechci tuto partii ministrovu ani doplňovat, natož výrazy vyměňovati tu vřelejšími, tam zdrženlivějšími.

Pan ministr řekl, že s dosavadními svými spojenci chceme býti v dohodě a přátelství. To bylo aklamováno. V tomto projevu viděl pan ministr zde jednomyslnost na pravici i levici i ve středu. Celé Národní shromáždění chce také s dosavadními spojenci žíti v dohodě a přátelství: věrnost k Francii, Anglii a Americe. (Souhlas.) Ale prosím, aby v dalším prohlubování poměrů a vztahů našich k těmto mocnostem a vůbec v zahraniční politice nebylo dáváno místa žádné sentimentálnosti s naší strany. (Výborně!) Diplomacie a zahraniční politika je přísnou a takovéto zřetele sentimentální teď, když již bude po mírovém jednáni, bude snad, řekněme, docela vylučovat. Za to budeme používati nikoliv zájmů svých, které máme, aby ta dohoda a přátelství setrvaly, nýbrž oněch zájmů, jež na vzájemné dohodě a přátelství mají spojenci, jinak řečeno, my musíme jakožto reální politikové budovat i na zájmech těch druhých a ne na zájmech svých; řekl bych posléze i negativně, že nesmíme již připustiti nějaké porušení těchto dohodových a přátelských vztahů. My můžeme takto stavěti a budovati docela se vzpřímenou šíjí a hrdým čelem Ctěné shromáždění! Opětně zde konstatuji a výraz dávám svému přesvědčení že také my máme zásluhu o to, že v této veliké válce centrální mocnosti byly poraženy (Výborně!) a že také z té naší positivní spoluúčasti nám vyplývá právo, cítiti se rovnými mezi rovnými. (Výborně!) Co dokázali na př. naši ruští legionáři, jejichž odchod z Ruska zamezila tenkráte šťastná shoda okolností, to jest již oceněno, ale ne ještě plně, to se teprve ukáže, až bude možno historikům psáti historii účasti národa českého v této světové válce.

Jestliže přes to, že jsem řekl, že nemíním doplňovati výčet států panem ministrem zahraničí zde uvedený, doplňuji jej přece jen, jestli že se zmiňuji zvláště o dvou slovanských státech, pak činím tak proto právě, že jsou to slovanské státy a že v historii naší obrozenské politiky v Rakousku-Uhersku hrály tyto dva státy, resp. vztahy naše k nim velkou úlohu, třebas to byly vztahy více jen citové a kulturní. Dále zmiňuji se také o nich výslovně proto, že si z té duše přeji, aby i v budoucí naší politické historii tyto vztahy opětně hrály velkou úlohu.

Podtrhuji zde zase se vším důrazem a opravdu s pohnutím svých citů slova, která zde řekl ve svém exposé pan ministr zahraničí: "Celý svět ví, že máme Rusko rádi, celý svět ví, že přejeme si rychlé rekonstrukce ruského národa a státu, že chceme spolupracovati k rychlému vybudování velikého, demokratického, konfederačního Ruska, vedoucího s námi přátelskou a slovanskou, demokratickou politiku."

Co se týká Jugoslávie, ctěné shromáždění, a jejího souseda Itálie, byla letos najednou doba, kdy obě byly postaveny před naši politiku zahraniční jako Scylla a Charybdis. Tenkráte také najednou veřejné mínění i sami politikové Jugoslávie jali se nás podezírati a obviňovati, že zapomínáme oné květnové přísahy a slibu: "věrnost za věrnost" a že dáváme přednost druhému státu. To byl omyl, ctěné shromáždění, to mohu docela zde otevřeně prohlásiti a prohlašuji: omyl, který vyplynul jen z jihoslovanské situace, nikoliv od nás. Jugoslávie hraničila zajisté s Itálií, a náš stát byl v té šťastné situaci, že nehraničil se žádným dohodovým státem a že tudíž nebylo žádného takového sporu, jaký vypukl mezi Jugoslávií a Itálií. My jsme zůstali a zůstáváme dosud stejně věrni a oddáni naší Jugoslávii se zachováním vší loyality i všeho vděku Itálii za všecko, co ona nám ve válce učinila. Vroucí přátelský cit, abych opakoval slova našeho ministra, máme k Jugoslávii. Přejeme si vzájemnost trvalou, promyšlenou a všestrannou, přejeme si zvláště soustavnost vztahů kulturních i hospodářských různými stupni a různými způsoby až k tomu vzájemnému, řekl bych, vyměňování naší mládeže studující na vysokých školách klasických i technických, obchodních i odborných. (Výborně!)

Když již mluvíme zde o Jugoslávii, dovolte mi, abych, čím větší a upřímnější jsou naše city a naše přátelství, dal výraz tím větší své lítosti, že mír nám nepřinesl toho, čeho jsme si přáli: přímého sousedění mezi naší republikou a mezi Jugoslávii, že koridor padl. (Souhlas.) A ještě větší lítost, ještě, řekl bych, horší lítost máme, - a snad se nám dostane vysvětlení - že ty dvě stolice uherské, které byly určeny k tomu, aby jimi šel koridor, byly mírem pařížským odervány od Uher a že jimi byla rozmnožena država Německého Rakouska, takže prsten, jímž svíráni jsme Německem od západu k východu, posunul se ještě více na východ. (Souhlas.)

Sousedem Jugoslávie je Bulharsko. Toť třetí slovanský stát, o kterém hodlám zde promluvit několik slov. Bulharsko dostalo také v těchto dnech mír v konferenci pařížské, - dostalo v pravém smyslu slova těžký, nevýslovně těžký mír. Ztráta přístupu k moři teplému, jak se říká, k moři Egejskému, bude pro bulharský národ ztrátou strašlivou. Nedovedeme si to my ani představiti - všecko to cítiti tak hluboce, jak oni to budou cítiti, není nám ani možno. A současně téměř s tímto mírem stala se v Bulharsku velká věc: při volbách vyhrála selská strana, strana, jejíž poměr k dynastii a vůbec k monarchické formě není přátelský. Tento těžký mír, toto vítězství - zdaž se tam zcela přirozeně nepřivodí potřeba i touha po revisi poměru Bulharska k Jugoslávii a Rusku? My z té duše přejeme Bulharsku, aby tato revise dopadla šťastně a, pokud na nás bude, nebudeme jí překážeti, pokud na nás bude, ke šťastnému výsledku byli bychom hotovi také přispěti. (Výborně!)