Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Hospodářské styky mezi říší německou a námi byly navázány. Můžeme říci, že Němci z říše v zájmu vlastním vyšli nám velmi ochotně vstříc v otázce Labe a v otázce svých labských lodí po intervenci našeho zahraničního ministra v Paříži a že uvědomují si, že i s námi je vážou hluboké hospodářské potřeby. Je to specielně otázka hnědého uhlí a jiné věci, které my máme a kterých průmysl německý, hlavně saský, nezbytně k svému vývoji a životu potřebuje. Hospodářské a politické cíle nejsou nijak kontroversní mezi námi a mezi Němci a tedy i v tom ohledu, půjdou-li Němci vůči nám cestou demokracie, můžeme zachovati i k nim poměr dobrého sousedství.

Za jednoročního svého života státního měli jsme veliké incidenty, aspoň pro nás jako stát malý, které stály ohromné peníze, sta milionů. Jeden takový veliký incident jest právě vpád bolševický na Slovensko.

Nám je zřejmo, jako to bylo zřejmo celé konferenci pařížské, že mezi Čechy a Slováky není nic jiného možné, nežli bratrská jednolitost, bratrská jednota. My také za této mírové konference, zatím co ona jednala, jsme vůči bratrům Slovákům konali poctivě bratrskou povinnost.

Když po 29. říjnu Károlyi prohlásil, že uznává slovenskou Národní radu za orgán, který má právo rozhodnouti právoplatně o tom, ke kterému státu chtějí Slováci přináležeti, kde chtějí žíti, tato Národní rada jednomyslně pod vedením našeho Šrobára prohlásila se pro bratrskou jednolitost s českým národem, pro republiku Československou. V té době jsme se domnívali, že Károlyi zanechá vší té politiky, která nám byla známa zminula, on, který zdánlivě činil se představitelem nových Uher, nových ideálů maďarského národa, který chce býti spokojen jen s tím, co ve skutečnosti mu patří. My celou svou zahraniční politiku vůči tomuto státu jsme řídili pacifickým heslem naší vlády, našeho zahraničního ministra, našeho presidenta. My jsme pro Slovensko, které tak bratrským způsobem přihlásilo se k bratrství s Čechy v jeden československý národ, konali v té době, co se dalo konati. Víte, že vrátili se nám legionáři, a když Károlyi nesplnil svůj slib a neuznal rozhodnutí Národní rady slovenské, tedy byli jsme nuceni právě Slovensko vlastními silami pomalu, ale jistě okupovati.

Napomohlo nám v tom, pravda, určité zakročení diplomacie čtyřdohodové na rozklad našeho zahraničního ministra. My vždycky jsme vděčni těmto našim západním přátelům, že ušetřují nám zbytečných ztrát naší krve. Pomocí jich a pomocí italských legií obsadili jsme celé Slovensko a zachovali jsme, jak jsem řekl, tu pacifistickou politiku.

Vnitřně věnujeme bratrům Slovákům a to, myslím, tím více utuží tu jednotu - všecko, co momentně dávati můžeme, celou svou administrativu, jak to konstatoval váš Šrobár, celé naše organisační schopnosti i síly pro školství, všechny naše možnosti železniční i poštovní atd. Přes tuto naši politiku, kterou jsme zachovávali k maďarskému národu, stalo se něco, čeho nikdo z nás neočekával. V Uhrách vznikla bolševická revoluce. Bolševismus, který neměl žádného základu socialistického, bolševismus, který byl v pravém slova smyslu inscenován Károlyim, a nám bylo zřejmo, že tato forma vlády je nemožná pro maďarský národ, kde je 50 % analfabetů, národ poražený a po válce malý. A nám bylo zřejmo, že tato forma vlády maďarské nám nijakým způsobem v prvém svém stadiu nebude škodit. My jsme viděli, že skutečně po proklamaci bolševické revoluce v Uhrách nastalo uklidnění na Slovensku, neboť do té doby přes všecky dané sliby Károlyi penězi snažil se nám podpláceti železniční zřízence, různé úředníky administrativní atd.

To všechno přestalo. Naše Slovensko se konsolidovalo, ale dožili jsme se v dalším trvání této vlády zlého překvapení. Vláda tato, nesocialistická, naplněná duchem starého maďarského imperialismu, dopustila se toho, že se odvážila učiniti útok na celé naše Slovensko. A tu my, řídíce se heslem obrany, činili jsme, co je naší povinností a za čím stály - specielně to akcentuji - obě dvě socialistické strany u nás. Ať kdokoliv a kdykoliv tuto republiku, která vznikla takovým způsobem, jak vylíčil náš zahraniční ministr dr. Beneš, zahraniční revolucí a vnitřní, ať kdokoliv ji napadá, ať jakýmikoli hesly se kryje, vždycky najde nás připraveny, abychom ho poslali zpět. Tu věc jsme také poctivě vykonali, a jestliže po tomto odražení vpádu na Slovensko objevily se v Maďarsku, v Uhrách, živly, které jistě nebudou nám nijak přátelštější, nežli byla tato vláda Khunova, tedy je to pro nás jenom novou výstrahou, abychom byli opatrni, abychom byli připraveni na všechno možné. Není o tom sporu, že Uhry budoucí, konsolidované, řízené zásadou demokracie, mohou býti pro nás vydatným odbytištěm všelikých průmyslových výrobků, jako my můžeme býti odběrateli jejich výrobků zemědělských, zanechá-li Budapešť právě tak, jako Vídeň, té své nemožné politiky vůči nám, jsme my ochotni postaviti se na docela jiné stanovisko sousedské. Dokud této ochoty nevidíme jasně, nemůžeme jinak, než zachovati absolutní střízlivost ve svém poměru k Uhrám.

Sdělil nám zahraniční ministr, že naše spojení s Jihoslovany přes Slovensko na mírové konferenci padlo. My srdečně toho litujeme. Byli jsme s bratrským národem jihoslovanským ve stycích nejužších před naší revolucí z 28. října. My jako iniciátoři, oni jako věrní bratři pomáhali nám rozrušiti starou rakouskou monarchii. U nich našli jsme nejvíce pochopení, a jestliže dneska mluvíme o jihoslovanském národu, tu přejeme si, aby naše zahraniční ministerstvo věnovalo této otázce, která není jenom otázkou citu bratrství s jihoslovanským národem, nejvyšší pozornost. My při této příležitosti přejeme jihoslovanskému národu, celé Jihoslávii, aby jednotu svou, jednotu svého území a svého lidu pokud možno v úplnosti dosáhl, třebas by i měly tím dotčeny býti city některých lidí, kteří nehájí stanoviska demokracie. My v tomto ohledu souhlasíme naprosto se socialisty italskými, kteří jasně říkají, že nepřejí si absolutně žádného konfliktu s tímto sousedským a demokratickým národem. Nám jest zřejmo, že čím Jihoslávie bude konsolidovanější, čím méně se musí exponovat, tím spíše hospodářsky se rozvine, tím dříve že mezi ní a námi naváží se normální styky. Já sám ze zkušenosti mohu říci, že Jihoslávie v prvních dobách nám ochotně vycházela vstříc a že i dnes nám ochotně hospodářsky vstříc vychází a že jest tedy naší bratrskou povinností, hospodářské i politické styky mezi těmito oběma státy co možná nejvíce utužiti. (Výborně!) Za jednoročního našeho života státního nejtěžší otázkou pro nás se ukázala býti otázka těšínská.

Je třeba před historií zde vzpomenouti všeho a konstatovati, kdo je viníkem a kdo právě způsobil tyto poměry mezi dvěma bratrskými národy. Úmluvy zahraniční, jak našich zahraničních činitelů, pokud jsme měli možnost o nich se dověděti, které byly uzavřeny s Dmowskim a prof. Grabskim, zrovna tak, jako úmluvy u nás po 16. květnu, které uzavřeny byly s Glombmskim, vyznívaly v ten smysl, že otázka těšínská zůstane otázkou řešení bratrského, že bude přináležeti Těšínsko k budoucímu státu československému a že teprve vzájemnou dohodou mezi budoucím státem českým a polským má tato otázka v přátelství býti rozhodnuta. A byl to právě Glombmski - byl zahraničním ministrem po převratu 28. října, který na tyto věci, které ujednány byly mezi těmito bratrskými národy, nijakým způsobem nedbal.

Víme, že to byla likvidační komise krakovská, která záhy po proklamaci našeho samostatného státu, v Krakově zároveň s Narodowou radou těšínskou právě proklamovala, že Těšínsko jest organickou součástí polské říše, polské samostatné republiky. Tak tedy byly dodržovány ty první úmluvy. Když vláda naše, která nastolena byla 13. listopadu, obrátila se proti této proklamaci polského oficielního úřadu v Krakově, pověřeného vládou varšavskou pod zahraničním ministrem Glomhmskim, tu nedostalo se vládě naší na protest ten ani odpovědi. Polská vláda proti všem mezinárodním zvyklostem tuto věc považovala za rozřešenou a stupňovala celý boj o Těšínsko tím, že po prosinci a lednu nechala na Těšínsku a nejen na Těšínsku, nýbrž i na Oravě a Spiši konati přípravy pro všeobecné volby do varšavského sněmu. Na tuto akci nebylo možno dále pohlížeti s klidem a vláda naše poslala 21. ledna veliké memorandum do Varšavy, v němž žádala, aby tento nemožný poměr mezi polskou říší a samostatným státem naším byl vyřešen jasným způsobem, aby polská vojska, která zatím dosadila vláda polská za pomoci likvidační komise krakovské, byla z Těšína odvolána, aby zřízena byla česko-polská komise, která by způsobem mírným na reálních podkladech rozhodla a rozřešila těšínskou otázku. Kurýr s tímto memorandem se nedostal do Varšavy a celá věc vzala na sebe ráz vojenského konfliktu, neboť zatím, kdy jsme se domnívali zde u nás, že polská vojska jsou odvolána a kdy byla poslána vojska česká, aby opuštěná území obsadila, tedy to všechno se nestalo, vojska polská tam zůstala a tak došlo k ozbrojenému konfliktu. (Hlasy: Slyšte!) Tento ozbrojený konflikt pobouřil polskou veřejnost, ač naší vinou způsoben nebyl, a polská veřejnost není oprávněna, činiti nám všady proto předhůzky.

Poláci dnes ještě staví se k nám zcela nepřátelsky, i když rozhodnuta otázka pro nás tak přijatelně, jak se jen mohlo podařit dru Benešovi, že má být zaveden plebiscit a sice jen informativní, aby později konference mírová mohla po právu a spravedlnosti rozhodnouti. Zdá se nám býti nutností, abychom při této příležitosti před celým světem konstatovali, jakým způsobem Poláci působili ve světové válce, jak se zachovali k nám. Přejeme si s Polskem přátelského poměru za účelem oněch velikých koneksí politických, které tanuly na mysli těm, kteří již za války snažili se získati Poláky.

Když vznikla válka světová, postavili se Poláci sice za své budoucí samostatné Polsko a zřídili své legie. Byl to jejich nynější president republiky, který tyto legie vedl do boje, vedl je, ne sice na prospěch přímý Německa a Rakouska, proti Rusku, ale přece jen, i když vedl tyto legie proti Rusku, aby vybojoval samostatnou polskou republiku, bojoval tím nepřímo proti všem spojencům čtyřdohodovým a proti veškerým ideám demokracie, která tehdá právě ovládala celý evropský myšlenkový svět. (Výborně!)

A nejen to: Poláci musí sobě před historií uvědomiti, že jsme to byli právě my, kteří jsme byli tou královskou lučavkou, která tu u nás, ve vnitru říše, způsobila právě ten rozklad fysických i duševních sil rakouské monarchie, která uvedla ten vnitřní rozvrat v této říši, že jsme to byli my, kteří jsme ukrátili celý ten boj světa demokracie s Německem a Rakouskem a že též i my máme nyní právo na nějakou vděčnost i od Poláků, kteří téměř do poslední chvíle nebyli jasně orientováni, vždyť ještě v červenci jednali v Pešti s Maďary - že tedy i my, nemáme-li nároku na vděčnost od nich, přece jenom máme nárok na to, aby jednali s námi pokud možno korektně a ne takovým způsobem, jak jsme to viděli v otázce těšínské hned po našem převratu. Jestliže dnes Poláci před celým světem akcentují, že se jim jedná o otázku obyvatelstva, o otázku etnografickou, o to, kam prý chce lid polský z Těšínska patřiti a že nám před světem - a tak to také vypadá - jedná se o otázku národohospodářskou, o otázku dráhy košicko-bohumínské, o otázku uhle na Těšínsku, tedy takovým způsobem vysvětlovati situaci k vůli našim snahám, to jest počínání naprosto nemožné a pravdě neodpovídající. Uhel sice je jednou ze základních našich potřeb, potřebujeme ho pro Slovensko a pro ostatní země své, abychom mohli svůj celý hospodářský život obnoviti. Ale mimo uhle a dráhy je tam naše národnost, náš lid a ten tam trpěl, to bohatství uhelné, ty doly vytvořil. Nám však jedná se i o vlastní veliké vrstvy národa, nejen na Těšínsku, nám nejde jen o uhel jako prodejný artikl, neboť budeme-li my skutečně takovým úžasným způsobem ochuzováni o své bohatství přírodní, pak nám hrozí zavírání velikých továren ve Vítkovicích a všude jinde po československé republice, pak sami vydáváni jsme pro přechodnou dobu ohromné nezaměstnanosti vlastního lidu pracujícího, pak je to i otázka jeho nejbližší a nejživotnější, pak ten lid, když by nenašel tady zaměstnání, musil by se nám stěhovati do ciziny.

Připouštím-li, že Poláci mají určitý interes na svých národních věcech na Těšínsku, pak my tentýž interes máme, ale neskonale ještě větší interesy hospodářské, které však s otázkou lidu našeho a státu našeho absolutně těsně souvisí. Nám jest zřejmo, že Poláci i v této době vůči čtyřdohodě zahájili politiku slibů, aby zmocniti se mohli našeho Těšínska. A my to tady musíme jasně konstatovati. Byli to Poláci, kteří právě v této době přechodné, když čtyřdohoda domnívala se, že rozřeší problém ruský, problém ruského bolševictví, byli to Poláci, kteří svou armádu zdánlivě nabídli čtyřdohodě, spojencům, aby tím způsobem pro sebe vymohli požadavky hospodářského a politického rázu. A my dnes můžeme konstatovati před světem, že Poláci v této věci mohli jen slibovati, ale to, co činí, to není boj proti bolševismu, to jest obsazování násilné různých krajů jiných národů, Ukrajinců, Litevců, Bělorusů atd., to jest obnovování polské říše v starých hranicích proti všem principům sebeurčovacího práva národů a není to žádná pomoc, jak se Polsko před světem snaží dokazovati. My slibovati ničeho nemůžeme a nebudeme, my slibovati ani dobře nedovedeme. My jsme svou povinnost bez slibů konali poctivě po celou dobu světové války, naše legie prolévaly krev na všech bojištích světa, v Rusku, Francii, v Itálii i v Srbsku a doma úmorně jsme vynakládali všecky síly na rozvrácení Rakouska. Ani naše legie ruské nemůžeme nikomu nabízeti, protože vláda naše vyhovuje ráda volání jejich po návratu a zachovává neutralitu slovanskou k problému ruského národa v nynějším jeho stadiu a za nynější světové situace.

Otázka bolševismu, jak jeví se dnes, není otázkou tak jednoduchou, a i při této zahraniční debatě cítím potřebu o ní zcela jasným způsobem se vysloviti a reagovati při tom na vývody kol. Jaroslava Stránského. Pro nás problém ruské revoluce objevil se věcí dalekosáhlou. My nesmíme přehlédnouti, že ruská revoluce měla několik fásí a že pro zahraniční situaci celého světa živoucí problém ruský je mohutnou a ohromnou silou a že my jsme povinni objektivně tomuto problému a těmto silám, které dnes působí den ze dne v duši každého jedince, které působí v duších státníků, že jsme jim povinni jasně podívati se do tváře. Ruská revoluce v prvé své fási i pro náš celý národ měla ohromný význam. Jestli že Beneš a Masaryk cílevědomě, navazujíce na staré naše principy revoluce husitské a jejich důsledky, pracovali v zahraničí, tu já mohu říci, že tato práce jejich pro náš celý národ jak tu žil, po dlouhou dobu byla prací, skrytou rouškou válečných front a tím, že odříznuti jsme byli od spojení s ostatním evropským prostředím a že velmi málo zpráv, hlavně v prvých dobách, ze zahraničí mezi lid proniklo. Náš národ v pravém slova smyslu začal dělati vnitřní bořivou a vědomou politiku protirakouskou uvnitř říše teprve tehdy, když vznikla únorová revoluce ruského národa. Kdo seděli ve vězení, kdo seděli v internacích, kdo byli na vojně, ti dnes všichni musí doznati, že po únorové ruské revoluci nastalo velké uvolnění, že svoboda u nás začala teprve znovu pomalu dýchati, že teprve tehdy lid, který má velkou lásku k ruskému národu, z obdivu k tomuto národu začal se tento lid probouzeti ne k smýšlení protirakouskému, ne, to měl od prvé chvíle války, ale k činům. Tato revoluce vznesla velká hesla svobodářská. Heslo sebeurčení národů, které dávno bylo duševním majetkem naším, revoluce prakticky za Lvova a Kerenského začala prováděti tím, že dala svobodu ukrajinskému národu a všem různorodým složkám ruské říše. To působilo jako elektrický proud v našem celém národě. Odtud začíná ta vlastní vytrvalá krtčí práce našich politiků a všeho občanstva. Vždyť teprve po tomto velkém výbuchu nastává obnovení rakouského parlamentarismu, a tu právě scházejí se ti iniciátoři, působící k rozvratu Rakouska, tu seskupují se všechny mimo německé a mimo maďarské síly na půdě parlamentu a kují se plány, které u nás zrají 16. května ve slavnosti Národního divadla, kdy v Praze přijímána jest resoluce potlačených národů rakouských a kdy celý tento sbor nejvážnějších mužů odchází do Polska, Trentina, Jihoslávie a do všech částí říše, a tu působí rozkladným způsobem, činí celou mohoucností rozklad rakouské monarchie.

To byla první její fáse a vliv tohoto období na náš celý veřejný život i soukromý. My jsme ji pozdravili s velkým nadšením, nám dala doma morální sílu, nutnou k činům pro zájmy národa. l celý náš zahraniční svět zachoval se k ní stejně sympaticky. Za ní byla vytvořena hlavní síla revoluční naší armády v Kyjevě, která později prožila, probojovala a protrpěla velkou a slavnou dobu na Uralu. A vzpomínajíce revoluce ruské při této zahraniční debatě v našem Nár. shr., jsme povinni, pokloniti se ruskému národu, neboť netekla nadarmo krev ruského národa v Polsku, Haliči a v Karpatech, tekla i pro nás a jsme si toho velmi dobře vědomi a jsme za to velikému ruskému národu vděčni.

Víme, že dnes na mezinárodním foru Rusko, tento náš milovaný svět, všemi vrstvami, dle přesvědčení ovšem od každé jiným způsobem, jest vyřazen dnes z oficielní politiky světa, nepůsobí při mírové smlouvě, nerozhoduje s bývalými spojenci o osudu Evropy smlouvami a proto si musíme uvědomiti dosah jeho působení aspoň za celé světové války i po ní, neboť působení to jest rovněž ohromné.

Po první fási ruské revoluce, po kterém, přišla druhá fáse, bolševická. Jaké příčiny podnítily vznik této bolševické revoluce, o tom není třeba nám dnes zde široce uvažovati.

Nemůžeme však nekriticky přijímati příliš naivní názor, že dva nebo tři lidé nějakými penězi dovedli celý ten ohromný stamilionový národ ovládnouti a podplatiti a v pravém smyslu dělati s ním, co se jim zachtělo. Na takové nemožné, psychologicky a sociologicky, stanovisko postaviti se nemůžeme. Musely býti nějaké vnitřní síly. Musela i tu býti působnost celé té grandiosní podzemní práce ruského národa po celé století XIX., která vyvrcholila v r. 1905-1908 v revoluci ruskou. Tedy musel tu býti široký předpoklad vnitřních příčin, aby tento převrat s tak obrovskými hospodářskými důsledky se mohl státi. Zahraniční vojska naše pod presidentem Masarykem zaujala stanovisko vůči této bolševické revoluci, které bylo tehdy jedině možné a jedině správné.

Tehdy našim za hranicemi bylo zřejmo, že Německo a Rakousko jsou reakčním i významu i silami a že, kdyby tento svět reakce byl ustálen a udržen, že není naší svobody a že není svobody světa. A proto jest nám jasno a pochopitelno, že naše armáda v té době postavila se proti bolševikům, kteří zvláštní historickou shodou okolností, jsouce obklopeni cizím světem, otevřeli své hranice Německu. V té době, kdy hrozilo, že Německo načerpá nového ducha odporu i výboje ze Sibiře svými zajatci a že načerpá nového ducha tím, že zabere hospodářské síly Ruska, tedy v té době stanovisko našeho národa bylo absolutně jasné. A nyní, pánové, stojíme před 3. fásí ruské revoluce. Nezapomeňme na vnitřní situaci našeho národa! Náš národ žije, jsme živé těleso a celé to ovzduší světové války neprošlo naším národem bez povšimnutí. Válka, všechny ty ohromné bolesti, jež zasila v rodinách, bolesti sociální, to vše zanechalo hluboké brázdy v duších všech lidí. Kdo viděl z blízka, jak žil náš horník v době, kdy Rakousko mělo ještě moc, jak byl v pravém slova smyslu udupán bez těla a bez duše kdo viděl všechnu tu bídu naší, kdy o svobodě nebylo řeči, tomu musí býti jasno, že ty massy lidu našeho v té době, kdy tak byly krušeny, že tyto massy přemýšlely a snily o novém životě, že tušily, že v zahraničí se za něj bojuje A když vznikla ruská revoluce, tu všechny ty jejich ideály jim vyvstaly, vyvstaly jim v duši ve formě samostatného, politicky samostatného národa, ale nejen politicky samostatného národa.