Pokud se týče přivtělení
Přikarpatské Rusi, vítáme tento vládní
akt a považujeme za samozřejmé, že se
zaručuje této části našeho státu
pod ochranou mezinárodní nejširší
samospráva, pokud ovšem jest slučitelná
se zájmy a jednotností našeho státu,
republiky československé; netajíme se však
tím, že i u nás jsou oprávněny
a odůvodněny snahy pro autonomii zemskou, ovšem
ne tak široké a pronikavé. Tyto snahy nejsou
snad jenom na Slovensku, na Moravě a ve Slezsku, nýbrž
tyto snahy jeví se, jak různé úkazy
o tom svědčí, i v Čechách.
Těmto snahám dostává se smlouvou o
přikarpatské Rusi zajisté velké opory
a nebylo by to ani moudrým, ani státnicky prozíravým,
kdyby vláda proti snahám, zachovati jistou zemskou
autonomii zemím, postupovala tak, jak posud postupuje,
postupovala ještě s větším utužováním
centralismu a zbytečným nešetřením
starobylých, historických vžitých zemských
hranic, jak se stalo na příklad v předloze
o volebním řádu. (Tak jest!)
Také ustanovení o právech
menšin a o mezinárodní ochraně jejich
považujeme za samozřejmé. Jsme a musíme
býti spravedlivými. Myšlenka a touha nějaké
odvety za utrpěné křivdy v dobách
minulých nesmí u nás zatlačiti cit
pro právo a spravedlnost. Ve Vídni to měli
na hradě napsáno, co je spravedlnost pro stát,
zlatými písmenami to tam měli napsáno:
"Justitia regnorum fundamentum", ale neřídili
se tím, a proto se musila monarchie dříve
nebo později shroutiti.
My, velectění pánové,
nechceme to psáti, nechceme si takové nápisy
dávat, ale musíme a budeme také tak jednati.
Slova, kterými doprovázel pan ministr své
výklady o směrnicích naší politiky
zahraniční a úkolech pro celou budoucnost
a spojitosti politiky vnitřní s politikou zahraniční,
jsou tak vážnými, jeho apel na nás jest
tak opravdovým, jeho apel nejen na nás ale i na
celý národ tak významným, že
jest svatou naší povinností, abychom zvláště
my, kteří zde zasedáme v tomto sboru ústavodárném,
v Národním shromáždění,
jednání svoje a veškeré své kroky
vždy pod zorným úhlem těchto jeho pokynů
a rad zařizovali.
Konsolidovanosti a ustálení
jest nám vedle houževnaté, cílevědomé,
svědomité práce všech - pravím
všech - vrstev bez rozdílu, především
zapotřebí. Vycítili jsme, - alespoň
se mi to tak zdálo - jak se domnívám, správně
jemnou výtku ve slovech pana ministra zahraničních
věcí, který s dosavadními cestami,
po nichž jsme kráčeli, a methodami, jimiž
jsme se řídili zde v Národním shromáždění,
necítil se valně uspokojeným, a bude zajisté
třeba, abychom nastoupili nové cesty a nové
methody ve vnitřní politice našeho státu.
Jest nám to a naší straně opravdu zadosti
učiněním. Bránili jsme se všemožně
před různými ukvapenostmi v otázkách
na př. tak vysoce choulostivých, jakými jsou
zvláště otázky nábožensko-kulturního
rázu, jejichž řešení tolik zbytečného
zla a rozruchu natropilo. Ve školství na př.
máme - dík dosavadní methodě ministerstva
školství a národní osvěty - v
pravém slova smyslu bohužel anarchii. (Tak jest!)
Pánové! Jděte ven a
zhrozíte se, jakou anarchii ve školství máme
a to nejen ve školství obecném, nýbrž
i středním a odborném. Varujeme proto před
dalším pokračováním, varujeme,
aby bez promyšleného plánu a bez docílené
shody byla řešena otázka tak těžká,
problém tak spletitý, jakým jest nová
úprava poměru církve a státu.
Jsme ochotni i zde spolupracovati a naše
ochota se již projevila dnes, když zástupcové
katoličtí zúčastnili se první
porady, svolané ministerstvem školství a národní
osvěty. Pak také musí přestati, pánové,
teror, teror, pod kterým trpí celý náš
život a který jest naprostou negací myšlenky
demokratické, myšlenky pravé svobody. Pod tímto
terorem trpí především čeští
katolíci a zvláště naše organisované
dělnictvo a posud nemohli jsme se dovolati skutečně
faktické ochrany. (Hlasy: Bohužel!) Theoretického
odsuzování máme dosti. Ujištění,
že na naší straně jest pravda, kterého
se nám dostalo v několika odpovědích
vlády na naše interpelace, nám nestačí.
Jest potřebí zde skutků a skutků k
nápravě posud neviděli nikde. Odtud ta naše
zdrženlivost vůči nynější
vládě, které sice nechceme dělat oposici
za každou cenu, ke které však míti důvěru,
posud nám opravdu nebylo poskytnuto ani příležitosti,
ani možnosti. (Tak jest!)
Bude třeba, pánové,
abychom zrevidovali tak mnohý zákon ukvapeně
usnesený, tak mnohá usnesení, která
mají ráz výjimečný. Takových
zákonů nesmí býti v republice, která
chce býti spravedlivou. Zvláště ale
bude potřeba, aby ministerstvo školství a národní
osvěty důkladně a brzy zrevidovalo různé
své výnosy, kterým upíráme
zákonný podklad.
Rovněž i naše administrativa
potřebuje bedlivé revise a reorganisace. Mnohé
stížnosti, které byly proneseny, jsou oprávněny
i když doznávám, že - jak to bývá
u nás zvykem - jsou snad také upřílišněny.
"Bez administrativy není demokracie", řekl
náš president a myslím, že jest to základní
pravda.
Toto všechno jsou, pánové,
předpoklady k vnitřní naší konsolidaci,
má-li zahraniční naše politika býti
úspěšná, jak si s panem ministrem zajisté
všichni přejeme. Ovšem vybavení naší
zahraniční služby v duchu doby a v duchu demokratickém
musí býti, abych tak řekl, přímo
ctižádostí naší republiky. Naše
zahraniční služba má nás také
representovat a bude potřeba, aby v té veci věnovala
se zahraniční službě a jejímu
vybudování největší péče
a největší pozornost.
Ke všemu tomu chceme ochotně
přispívat, chceme k tomu spolupracovat, chceme spolu
působit a spolu stavěti na podkladech hospodářských
a sociálních, jak byly mírovou smlouvou stanoveny
a jak nám zde byly ve výkladech předneseny.
Český náš katolický lid s horoucí láskou ke své vlasti a svému národu, s láskou, posvěcenou náboženskými příkazy, v duchu plné spoluzodpovědnosti za další vývoj, bude rád obětavě a ochotně spolupracovati na udržení samostatnosti naší a na vybudování a pevném konsolidování naší československé republiky, bude-li míti záruku plné svobody pro svoje práva. Tuto záruku, pánové, spatřujeme jednak ve výkladech pana ministra zahraničních záležitostí, jednak také i v jeho osobě, v jeho moudré rozvaze a v jeho dobré vůli, o které nepochybujeme. A s obnovenou chutí vytrváme v práci v naději, že spolubudujeme na lepší budoucnosti své i svého drahého českého národa. "Čas příští chrání v tvrdé pěsti i bol i štěstí, však nezlekáni jdeme přece vstříc zítřku." (Hlučná pochvala a potlesk.)
Předseda:
Uděluji slovo dalšímu řečníku
v seznamu zapsanému, panu kol. dru Vrbenskému.
Posl. dr. Vrbenský: Velectěné
Národní shromáždění!
Náš ministr zahraničních
záležitostí přednesl předevčírem
výklad o své zahraniční práci
revoluční, o své práci zahraniční
na mírové konferenci a o cílech svých,
jež chce sledovati při zahraniční své
práci, i jsa doma u nás, zde v republice. Bylo by
velikou chybou, kdybychom některé ty věci,
jež on zdánlivě jako minulost vyzdvihl, nechali
nepovšimnuty a kdybychom si neuvědomili, jaký
ohromný a hluboký význam měly pro
naši republiku, mnoho-li spolupůsobily na utváření
naší vnitřní i zahraniční
situace. Není to žádná náhoda,
že dva naši velicí lidé, Masaryk
a Beneš, odešli za hranice hned na začátku
veliké světové vojny a že prováděli
tam určitou politiku, která potom obrazila se v
celém vývoji našeho národa, když
domohl se samostatnosti svou silou po 28. říjnu
1918. Odešli nám lidé za hranice, kteří
měli určitý ideál a, jestliže
dr. Beneš ve svém exposé prostými
a jasnými slovy vylíčil nám, z jakých
malých začátků počal pracovati
v Paříži, v cizině, jak začal
pracovati prof. Masaryk, tedy nesmíme přehlédnouti,
že oni byli představiteli určitých ideí
u nás již před válkou, určitých
ideí, které navazovali na naši hlubokou, slavnou
minulost; že právě to byl prof. Masaryk, který
cesty politiky české vytýčil v tom
směru, jak o ní snili naši první velcí
lidé, kteří se přičinili o
naše znovuvzkříšení, jak ji hlásali
Dobrovský, Jungmann, Palacký, Havlíček
a celá řada jiných, kteří,
povzbuzeni velikou revolucí francouzskou a jejími
hesly, vzali za své ideály humanity, ideály
všelidské a kteří právě
touto prací na poli vědeckém a politickém
vzkřísili náš národ.
Naši dva představitelé,
kteří odešli do ciziny, právě
dále sledovali tuto politiku a proto musíme si doplniti
to, co řekl dr. Beneš, co bylo vnitřním
pojítkem jejich práce, proč právě
jejich práce byla tak úžasně jednolitá,
proč bylo lhostejno, jestli prof. Masaryk byl v
Rusku, jestli dr. Beneš byl v Paříži
a jestli Štefánik byl v Itálii, proč
vždy cíle byly tytéž: poněvadž
vycházeli z jednoho principielního stanoviska, ze
shodného cíle, budujíce svorně všecku
zahraniční práci v duchu české
reformace a v duchu našich prvních křísitelů.
A tu nesmíme zapomenouti, že celá ta jejich
práce, původně organisační
a propagační, vyvrcholila v konstituování
československé revoluční armády.
I tato armáda a její konstituování
má své veliké ideové podklady, své
veliké mravní cíle. Žádnému
národu, který zápasil o svou samostatnost,
o své znovu vzkříšení, nebylo
možno takovou armádu vytvořiti a bylo to možno
jen u nás a jen jim, poněvadž byly tady vnitřní
předpoklady. Naše práce domácí
již před válkou vedena právě
v duchu našich prvých velkých křísitelů,
kteří navázali na velikou českou reformaci
a osvícenské idee revoluce francouzské. Naše
práce doma před válkou, kterou tady propagoval
prof. Masaryk a kterou ve velkém vedly obě dvě
socialistické strany, ta práce potom zhodnotila
se ve veliké světové válce. Jedině
tím, že právě ty ideály sebeurčení
národa, sebeurčení národů,
osvobození a spravedlnosti a mravní obrody byly
u nás pilně a stále propagovány od
let 48tých, od první doby Internacionály,
právě proto bylo možno, že lid náš,
jakmile světová válka vypukla, - a to jest
potřeba si dnes velmi jasně uvědomiti - že
lid náš věděl, co může a
má dělati a kam má jíti. Byla-li možná
práce organisační dr. Beneše
a prof. Masaryka, byla právě možnou
jen proto, že i bez politických vůdců
- a my jsme to povinni před historií konstatovati,
když vedeme svou první zahraniční debatu
- i bez politických vůdců náš
národ, vyspělý a zdatný s průměrnou
inteligencí, jistě jeden z nejlepších
v Evropě, věděl při vypuknutí
války, co má činiti. A tento vědomý,
většinou socialistický lid a pokrokový
odcházel frontami nepřátelskými do
ciziny, a tam právě, zcelen identickými ideami
těchto mužů, postavil se za naši budoucí
svobodu. (Výborně! Tak jest!) A nejen že
postavil se, my musíme si uvědomovati, jakým
způsobem k tomuto lidu i za hranicemi bylo mluveno, a jest-li
že prof. Masaryk, náš nynější
president, byl za hranicemi a byli tam Beneš, tedy
máme jistě právo, vysloviti přesvědčení,
že nemohli k tomuto lidu mluviti jinak než tak, jak
činívali dříve již doma: navazovati
na historii naší z XV. století, že museli
mu ukazovati celé to osvobozenské hnutí,
které jest nutné v zájmu dokončení
české veliké revoluce z XV. st. a že
právě celá tato revoluce vnitřní
a zahraniční měla býti odčiněním
roku 1487, kdy český národ, již utrakvistický,
přestal jíti za svými ideami, kdy český
národ hynul duševně i tělesně,
kdy šlechta a feudalismus se zmocnil českého
života, a kdy to právě přivedlo náš
pád, který pak byl dovršen v porážce
bělohorské.
Není o tom sporu, že jen tito
naši činitelé v zahraničí, tímto
duchem vedeni a navazujíce na naši starou historii
a mající vřelé pochopení pro
tužby současného socialistického světa,
mohli provésti to, co jsme viděli: zorganisovati
velkou a k smrti oddanou národu a svobodě armádu.
A také nám svědčí pro to i
jména jednotlivých pluků, která byla
dávána armádě naši sibiřské;
pluk Husův, pluk Chlčického, pluk Žižkův
a celá řada historických jmen mluví
nám o tom jasně, jakým způsobem v
zahraničí bylo pracováno, v jakém
duchu to celé vojsko bylo vedeno, a v jakém duchu
to vojsko se nám vrátí domů, jaký
ideál si nese ve svém srdci.
A s tím musí vnitřní
politika česká naprosto počítati.
My před zahraničním forem musíme pověděti
jasně při této příležitosti,
že snad nám není rozuměno, že snad
náš vývoj jest vývojem naprosto zvláštním,
že my, navazujíce na starou svou historii, konáme
nejen dílo povinné, mravní dílo vůči
své historii, ale že i konáme práci,
která jest nám absolutně nezbytná,
chceme-li celý vývoj naší republiky
vésti správně. Těmto morálním
podstatám velké zahraniční práce
cizina snad nerozuměla a myslím, že ani nerozumí
ještě dnes některým našim věcem.
Proto snad i náš ministr zahraničních
záležitostí vyslovil určité obavy,
které formuloval na konci svého výkladu.
Nás nemůže tato věc nijakým způsobem
lekati. Jako jsme se v cizině postavili na tyto principy
ideálu a na tyto principy mravní, které nás
vedly v minulosti, tak nemůžeme od nich ani dnes na
krok zpět.
To jsem chtěl pověděti
k výkladu našeho dra Beneše o tom, jakým
způsobem organisovali revoluci zahraniční,
jaký měla smysl tam, a jaký smysl měla
pro nás a co my očekáváme od té
armády, která se stane zde základem naši
obrany, až se nám vrátí domů.
A nyní dovolte: my jsme zde rok žili.
Zatím co jsme provedli 28. října převrat
revoluční k úplně samostatnému
životu, dr. Beneš pracoval za hranicí
na mírových podmínkách, aby mezinárodním
právem zaručil tomuto státu pro všechny
budoucí věky právní existenci. Život
u nás nezůstal státi po 28. říjnu.
My sami právě v intencích, a já tvrdím,
že v intencích té politiky, která byla
hlásána za hranicemi již do 28. října,
v intencích našeho presidenta Masaryka, který
se nám vrátil v prosinci a dra Beneše, vedli
jsme i dále svou zahraniční i vnitřní
politiku státní.
My jsme měli problémy hned
po 28. říjnu, a jestli se tam v Paříži
připravovaly články státních
úmluv, jimiž právo naše by bylo zaručeno,
my praktickým životem tvořili jsme právě
na základě těchto principů. A tu dovolte,
abych přešel k jednotlivostem. Zmínil se zahraniční
náš ministr o našem poměru k Vídni
a Německému Rakousku. Vídeň že
i nadále nezůstane mimo veliký vliv a že
my sami musíme zanechati oněch hořkostí,
které jsou pochopitelné, a že musíme
navázati styky hospodářské a případně
i politické, jestli Vídeň uzná, že
Praha je takovým centrem při nejmenším
jako ona, centrem důležitým. My sami musíme
si říci, jakým způsobem tato Vídeň,
kdy právě zahraniční ministr pracoval
na mírové konferenci, k nám se chovala,
a říci jasně Němcům v Německém
Rakousku i u nás, jak k nim jsme se chovali a co od nich
pro budoucnost očekáváme. Sotvaže revolucí
28. října domohli jsme se samostatnosti, tu byli
to právě Němci a byla to Vídeň,
kteří i dále přes všechna veliká
hesla o sebeurčení národů ihned postavili
se nám na odpor a dělali nám veliké
obtíže ve vnitřní a zahraniční
naši situaci. Byla to právě Vídeň,
která přijala Lodgmanovu vládu a která
nám v severních Čechách, o nichž
my nikdy jsme nepochybovali, jako o nich nepochyboval náš
zahraniční ministr, která nám zřídila
exposituru vládní jakožto t. zv. administrativu
pro pošty, finance, zásobování atd.
Již na začátku náš samostatný
život byl Lodgmanem a Vídní znesnadňován,
již na začátku právě hospodářsky
byli jsme poškozováni ohromným způsobem.
Vy všichni se pamatujete ještě velmi dobře,
že veškerý uhel ze severské pánve,
který patří de facto nám a který
jest dobýván většinou prací našich
českých lidí, českých horníků,
byl nám odvážen do Německa, do Bavorska,
do Vídně atd. a že jsme stáli téměř
před katastrofou na drahách a všude jinde.
To byla odměna Vídně, to byla příprava
Vídně vůči nám pro sousedský
život.
Právě tak ve všech otázkách
jiných víte, jakým způsobem se pracovalo
v bernictví, kde byly přímo falšovány
dokumenty o zaplacených daních, jen aby byl poškozen
tento stát v dalším svém vývoji;
že zřízeny byly expositury v Teplicích,
Liberci pro nejrůznější zboží,
které lidu našemu i německému na severu
bylo slibováno a nedodáváno a že nám
tam pro tyto extratury Lodgmanovy vlády hrozily bouře,
a poněvadž jest to kraj průmyslový,
mohlo snadno dojíti k velkým národohospodářským
důsledkům pro celý nový útvar
státní. A přes to my, poněvadž
jsme byli od začátku přesvědčeni
a ani minutu jsme nepochybovali, právě jako naše
zahraniční ministerstvo, že tyto země
podle historie i podle práva přirozeného
patří národu našemu, my sami udělali
jsme to, co jsme jinak udělati nemohli. Jak jsme se chovali
ve válce, všude jsme spoléhali na sebe, nečekajíce
na rozhodnutí, o němž jsme byli přesvědčeni,
že jinak dopadnouti nemůže, než jak dopadlo,
vzali jsme si tyto naše kraje. A nejen, že jsme se za
všecku tu práci podkopnou Vídni nijakým
způsobem zlým, že jsme se jí neodvděčovali
týmiž zbraněmi, my této Vídni
a tomuto německému Rakousku, jež vedl dr. Bauer,
který usilovně pracoval pro připojení
Něm. Rakouska k říši Německé
a tím i částí, nad nimiž právo
správní si usurpoval uprchlík dr. Lodgmann,
my tomuto německému Rakousku jsme neopláceli
týmž způsobem, naopak my jsme ho udržovali
v pravém slova smyslu hospodářsky. Německé
Rakousko bez našich uhelných zásob, bez našich
uhelných transportů nebylo a není schopno
nyní existence hospodářské vůbec.
A od prvé doby našeho státního života
této Vídni a tomuto německému Rakousku
skutečně dáváme určitou a velikou
kvotu své těžby. Není nám známo,
poněvadž nebyla možnost technická, jak
zde bylo řečeno, aby nám byly předloženy
všechny mírové smlouvy, pokud nám jest
jimi uloženo, abychom drželi cizí stát,
který k nám se chová naprosto nesprávně
a důsledně tak činí i nyní.
Ovšem tolik zase říkáme my: jestliže
Vídeň svou politiku změní, jestli
že si uvědomí ten nezměnitelný
fakt, že československý národ svou zahraniční
revolucí i vnitřní doma svobodu vydobytou
neztratí, a nenechá ji padnout, tedy potom skutečně
jsme ochotni, býti poctivými a správnými
sousedy tohoto státu. Jen bychom žádali na
našem ministru zahraničních záležitostí,
který byl vždycky veden ideami rovnými, přímými,
ideami demokracie, aby i tam ve Vídni získal živlu
našemu, který jest tam velmi silný, a který
tam i dnes hluboce trpí pod útlakem, jehož
si nezasluhuje, práva. (Výborně. Potlesk).
Tedy to by byl náš poměr k německému
Rakousku.
Není o tom sporu, že i k říši
německé zachováme stanovisko velmi loyální
i přátelské, jestliže ona nebude podporovat
žádným způsobem iredentu, která
v prvních dobách, v první chvíli našeho
státního života i z Německa byla podporována.
Nám je známo, že formovaly
se německé legie z našich německých
občanů v Sasku a na pohraničí Slezska.
Tyto věci musí přestati, má-li náš
poměr k říši německé býti
jasný a otevřený. Německo stane se
bezesporně ohromně zdatným hospodářským
celkem. O tom již dnes není žádného
sporu, zvláště po mírové smlouvě,
jíž Německu jest uložen tak úžasně
malý počet vojska. Stát, který tak
málo vojska má, tak málo neproduktivních
nákladů, stát, který má tak
ohromný průmysl a tolik organisačního
smyslu, jistě bude za nedlouho zrestaurován a my
si uvědomujeme jasně, že jak mezinárodní,
tak i vnitřní naši politiku právě
musíme říditi těmi hesly, pokračovateli
hesel bývalých našich demokratických
ideí. Když budeme míti velmi silnou armádu
- a my jí pro přechodnou dobu potřebujeme
nezbytně a my jistě na její konsolidaci a
zdatnosti budeme pracovati - tedy pro nás jest jasno, že
pro budoucnost, tedy kdy formují se nové věci
v celé Evropě, že za námi stále
někdo stát nebude, aby nám dělal staršího
bratříčka, aby nás chránil.
Tu jest nám zřejmo, že i vůči
Německu a vůči Němcům u nás,
právě jako vůči ostatním národům,
kteří budou tento svobodný stát náš,
jejž jsme si vydobyli, obývati, musíme prováděti
politiku takovou, aby s námi nejen souhlasili, nýbrž
i aby s námi vnitřně srostli. Je nám,
naší straně, zřejmo, že naše
politika musí býti absolutně demokratickou
do důsledků a že ten lid těch cizích
národů - vlastně již našich národů,
občanů cizího jazyka u nás - musí
býti tou nejširší formou sociální
spravedlnosti připoután k tomuto státu. Tedy
to jest nám naprosto jasné a proto my v této
politice, jak ji také proklamuje náš zahraniční
ministr Beneš, v politice pacifistické, budeme důsledně
pokračovat.