Čtvrtek 2. října 1919

Pokud se týče přivtělení Přikarpatské Rusi, vítáme tento vládní akt a považujeme za samozřejmé, že se zaručuje této části našeho státu pod ochranou mezinárodní nejširší samospráva, pokud ovšem jest slučitelná se zájmy a jednotností našeho státu, republiky československé; netajíme se však tím, že i u nás jsou oprávněny a odůvodněny snahy pro autonomii zemskou, ovšem ne tak široké a pronikavé. Tyto snahy nejsou snad jenom na Slovensku, na Moravě a ve Slezsku, nýbrž tyto snahy jeví se, jak různé úkazy o tom svědčí, i v Čechách. Těmto snahám dostává se smlouvou o přikarpatské Rusi zajisté velké opory a nebylo by to ani moudrým, ani státnicky prozíravým, kdyby vláda proti snahám, zachovati jistou zemskou autonomii zemím, postupovala tak, jak posud postupuje, postupovala ještě s větším utužováním centralismu a zbytečným nešetřením starobylých, historických vžitých zemských hranic, jak se stalo na příklad v předloze o volebním řádu. (Tak jest!)

Také ustanovení o právech menšin a o mezinárodní ochraně jejich považujeme za samozřejmé. Jsme a musíme býti spravedlivými. Myšlenka a touha nějaké odvety za utrpěné křivdy v dobách minulých nesmí u nás zatlačiti cit pro právo a spravedlnost. Ve Vídni to měli na hradě napsáno, co je spravedlnost pro stát, zlatými písmenami to tam měli napsáno: "Justitia regnorum fundamentum", ale neřídili se tím, a proto se musila monarchie dříve nebo později shroutiti.

My, velectění pánové, nechceme to psáti, nechceme si takové nápisy dávat, ale musíme a budeme také tak jednati. Slova, kterými doprovázel pan ministr své výklady o směrnicích naší politiky zahraniční a úkolech pro celou budoucnost a spojitosti politiky vnitřní s politikou zahraniční, jsou tak vážnými, jeho apel na nás jest tak opravdovým, jeho apel nejen na nás ale i na celý národ tak významným, že jest svatou naší povinností, abychom zvláště my, kteří zde zasedáme v tomto sboru ústavodárném, v Národním shromáždění, jednání svoje a veškeré své kroky vždy pod zorným úhlem těchto jeho pokynů a rad zařizovali.

Konsolidovanosti a ustálení jest nám vedle houževnaté, cílevědomé, svědomité práce všech - pravím všech - vrstev bez rozdílu, především zapotřebí. Vycítili jsme, - alespoň se mi to tak zdálo - jak se domnívám, správně jemnou výtku ve slovech pana ministra zahraničních věcí, který s dosavadními cestami, po nichž jsme kráčeli, a methodami, jimiž jsme se řídili zde v Národním shromáždění, necítil se valně uspokojeným, a bude zajisté třeba, abychom nastoupili nové cesty a nové methody ve vnitřní politice našeho státu. Jest nám to a naší straně opravdu zadosti učiněním. Bránili jsme se všemožně před různými ukvapenostmi v otázkách na př. tak vysoce choulostivých, jakými jsou zvláště otázky nábožensko-kulturního rázu, jejichž řešení tolik zbytečného zla a rozruchu natropilo. Ve školství na př. máme - dík dosavadní methodě ministerstva školství a národní osvěty - v pravém slova smyslu bohužel anarchii. (Tak jest!)

Pánové! Jděte ven a zhrozíte se, jakou anarchii ve školství máme a to nejen ve školství obecném, nýbrž i středním a odborném. Varujeme proto před dalším pokračováním, varujeme, aby bez promyšleného plánu a bez docílené shody byla řešena otázka tak těžká, problém tak spletitý, jakým jest nová úprava poměru církve a státu.

Jsme ochotni i zde spolupracovati a naše ochota se již projevila dnes, když zástupcové katoličtí zúčastnili se první porady, svolané ministerstvem školství a národní osvěty. Pak také musí přestati, pánové, teror, teror, pod kterým trpí celý náš život a který jest naprostou negací myšlenky demokratické, myšlenky pravé svobody. Pod tímto terorem trpí především čeští katolíci a zvláště naše organisované dělnictvo a posud nemohli jsme se dovolati skutečně faktické ochrany. (Hlasy: Bohužel!) Theoretického odsuzování máme dosti. Ujištění, že na naší straně jest pravda, kterého se nám dostalo v několika odpovědích vlády na naše interpelace, nám nestačí. Jest potřebí zde skutků a skutků k nápravě posud neviděli nikde. Odtud ta naše zdrženlivost vůči nynější vládě, které sice nechceme dělat oposici za každou cenu, ke které však míti důvěru, posud nám opravdu nebylo poskytnuto ani příležitosti, ani možnosti. (Tak jest!)

Bude třeba, pánové, abychom zrevidovali tak mnohý zákon ukvapeně usnesený, tak mnohá usnesení, která mají ráz výjimečný. Takových zákonů nesmí býti v republice, která chce býti spravedlivou. Zvláště ale bude potřeba, aby ministerstvo školství a národní osvěty důkladně a brzy zrevidovalo různé své výnosy, kterým upíráme zákonný podklad.

Rovněž i naše administrativa potřebuje bedlivé revise a reorganisace. Mnohé stížnosti, které byly proneseny, jsou oprávněny i když doznávám, že - jak to bývá u nás zvykem - jsou snad také upřílišněny. "Bez administrativy není demokracie", řekl náš president a myslím, že jest to základní pravda.

Toto všechno jsou, pánové, předpoklady k vnitřní naší konsolidaci, má-li zahraniční naše politika býti úspěšná, jak si s panem ministrem zajisté všichni přejeme. Ovšem vybavení naší zahraniční služby v duchu doby a v duchu demokratickém musí býti, abych tak řekl, přímo ctižádostí naší republiky. Naše zahraniční služba má nás také representovat a bude potřeba, aby v té veci věnovala se zahraniční službě a jejímu vybudování největší péče a největší pozornost.

Ke všemu tomu chceme ochotně přispívat, chceme k tomu spolupracovat, chceme spolu působit a spolu stavěti na podkladech hospodářských a sociálních, jak byly mírovou smlouvou stanoveny a jak nám zde byly ve výkladech předneseny.

Český náš katolický lid s horoucí láskou ke své vlasti a svému národu, s láskou, posvěcenou náboženskými příkazy, v duchu plné spoluzodpovědnosti za další vývoj, bude rád obětavě a ochotně spolupracovati na udržení samostatnosti naší a na vybudování a pevném konsolidování naší československé republiky, bude-li míti záruku plné svobody pro svoje práva. Tuto záruku, pánové, spatřujeme jednak ve výkladech pana ministra zahraničních záležitostí, jednak také i v jeho osobě, v jeho moudré rozvaze a v jeho dobré vůli, o které nepochybujeme. A s obnovenou chutí vytrváme v práci v naději, že spolubudujeme na lepší budoucnosti své i svého drahého českého národa. "Čas příští chrání v tvrdé pěsti i bol i štěstí, však nezlekáni jdeme přece vstříc zítřku." (Hlučná pochvala a potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo dalšímu řečníku v seznamu zapsanému, panu kol. dru Vrbenskému.

Posl. dr. Vrbenský: Velectěné Národní shromáždění!

Náš ministr zahraničních záležitostí přednesl předevčírem výklad o své zahraniční práci revoluční, o své práci zahraniční na mírové konferenci a o cílech svých, jež chce sledovati při zahraniční své práci, i jsa doma u nás, zde v republice. Bylo by velikou chybou, kdybychom některé ty věci, jež on zdánlivě jako minulost vyzdvihl, nechali nepovšimnuty a kdybychom si neuvědomili, jaký ohromný a hluboký význam měly pro naši republiku, mnoho-li spolupůsobily na utváření naší vnitřní i zahraniční situace. Není to žádná náhoda, že dva naši velicí lidé, Masaryk a Beneš, odešli za hranice hned na začátku veliké světové vojny a že prováděli tam určitou politiku, která potom obrazila se v celém vývoji našeho národa, když domohl se samostatnosti svou silou po 28. říjnu 1918. Odešli nám lidé za hranice, kteří měli určitý ideál a, jestliže dr. Beneš ve svém exposé prostými a jasnými slovy vylíčil nám, z jakých malých začátků počal pracovati v Paříži, v cizině, jak začal pracovati prof. Masaryk, tedy nesmíme přehlédnouti, že oni byli představiteli určitých ideí u nás již před válkou, určitých ideí, které navazovali na naši hlubokou, slavnou minulost; že právě to byl prof. Masaryk, který cesty politiky české vytýčil v tom směru, jak o ní snili naši první velcí lidé, kteří se přičinili o naše znovuvzkříšení, jak ji hlásali Dobrovský, Jungmann, Palacký, Havlíček a celá řada jiných, kteří, povzbuzeni velikou revolucí francouzskou a jejími hesly, vzali za své ideály humanity, ideály všelidské a kteří právě touto prací na poli vědeckém a politickém vzkřísili náš národ.

Naši dva představitelé, kteří odešli do ciziny, právě dále sledovali tuto politiku a proto musíme si doplniti to, co řekl dr. Beneš, co bylo vnitřním pojítkem jejich práce, proč právě jejich práce byla tak úžasně jednolitá, proč bylo lhostejno, jestli prof. Masaryk byl v Rusku, jestli dr. Beneš byl v Paříži a jestli Štefánik byl v Itálii, proč vždy cíle byly tytéž: poněvadž vycházeli z jednoho principielního stanoviska, ze shodného cíle, budujíce svorně všecku zahraniční práci v duchu české reformace a v duchu našich prvních křísitelů. A tu nesmíme zapomenouti, že celá ta jejich práce, původně organisační a propagační, vyvrcholila v konstituování československé revoluční armády. I tato armáda a její konstituování má své veliké ideové podklady, své veliké mravní cíle. Žádnému národu, který zápasil o svou samostatnost, o své znovu vzkříšení, nebylo možno takovou armádu vytvořiti a bylo to možno jen u nás a jen jim, poněvadž byly tady vnitřní předpoklady. Naše práce domácí již před válkou vedena právě v duchu našich prvých velkých křísitelů, kteří navázali na velikou českou reformaci a osvícenské idee revoluce francouzské. Naše práce doma před válkou, kterou tady propagoval prof. Masaryk a kterou ve velkém vedly obě dvě socialistické strany, ta práce potom zhodnotila se ve veliké světové válce. Jedině tím, že právě ty ideály sebeurčení národa, sebeurčení národů, osvobození a spravedlnosti a mravní obrody byly u nás pilně a stále propagovány od let 48tých, od první doby Internacionály, právě proto bylo možno, že lid náš, jakmile světová válka vypukla, - a to jest potřeba si dnes velmi jasně uvědomiti - že lid náš věděl, co může a má dělati a kam má jíti. Byla-li možná práce organisační dr. Beneše a prof. Masaryka, byla právě možnou jen proto, že i bez politických vůdců - a my jsme to povinni před historií konstatovati, když vedeme svou první zahraniční debatu - i bez politických vůdců náš národ, vyspělý a zdatný s průměrnou inteligencí, jistě jeden z nejlepších v Evropě, věděl při vypuknutí války, co má činiti. A tento vědomý, většinou socialistický lid a pokrokový odcházel frontami nepřátelskými do ciziny, a tam právě, zcelen identickými ideami těchto mužů, postavil se za naši budoucí svobodu. (Výborně! Tak jest!) A nejen že postavil se, my musíme si uvědomovati, jakým způsobem k tomuto lidu i za hranicemi bylo mluveno, a jest-li že prof. Masaryk, náš nynější president, byl za hranicemi a byli tam Beneš, tedy máme jistě právo, vysloviti přesvědčení, že nemohli k tomuto lidu mluviti jinak než tak, jak činívali dříve již doma: navazovati na historii naší z XV. století, že museli mu ukazovati celé to osvobozenské hnutí, které jest nutné v zájmu dokončení české veliké revoluce z XV. st. a že právě celá tato revoluce vnitřní a zahraniční měla býti odčiněním roku 1487, kdy český národ, již utrakvistický, přestal jíti za svými ideami, kdy český národ hynul duševně i tělesně, kdy šlechta a feudalismus se zmocnil českého života, a kdy to právě přivedlo náš pád, který pak byl dovršen v porážce bělohorské.

Není o tom sporu, že jen tito naši činitelé v zahraničí, tímto duchem vedeni a navazujíce na naši starou historii a mající vřelé pochopení pro tužby současného socialistického světa, mohli provésti to, co jsme viděli: zorganisovati velkou a k smrti oddanou národu a svobodě armádu. A také nám svědčí pro to i jména jednotlivých pluků, která byla dávána armádě naši sibiřské; pluk Husův, pluk Chlčického, pluk Žižkův a celá řada historických jmen mluví nám o tom jasně, jakým způsobem v zahraničí bylo pracováno, v jakém duchu to celé vojsko bylo vedeno, a v jakém duchu to vojsko se nám vrátí domů, jaký ideál si nese ve svém srdci.

A s tím musí vnitřní politika česká naprosto počítati. My před zahraničním forem musíme pověděti jasně při této příležitosti, že snad nám není rozuměno, že snad náš vývoj jest vývojem naprosto zvláštním, že my, navazujíce na starou svou historii, konáme nejen dílo povinné, mravní dílo vůči své historii, ale že i konáme práci, která jest nám absolutně nezbytná, chceme-li celý vývoj naší republiky vésti správně. Těmto morálním podstatám velké zahraniční práce cizina snad nerozuměla a myslím, že ani nerozumí ještě dnes některým našim věcem.

Proto snad i náš ministr zahraničních záležitostí vyslovil určité obavy, které formuloval na konci svého výkladu. Nás nemůže tato věc nijakým způsobem lekati. Jako jsme se v cizině postavili na tyto principy ideálu a na tyto principy mravní, které nás vedly v minulosti, tak nemůžeme od nich ani dnes na krok zpět.

To jsem chtěl pověděti k výkladu našeho dra Beneše o tom, jakým způsobem organisovali revoluci zahraniční, jaký měla smysl tam, a jaký smysl měla pro nás a co my očekáváme od té armády, která se stane zde základem naši obrany, až se nám vrátí domů.

A nyní dovolte: my jsme zde rok žili. Zatím co jsme provedli 28. října převrat revoluční k úplně samostatnému životu, dr. Beneš pracoval za hranicí na mírových podmínkách, aby mezinárodním právem zaručil tomuto státu pro všechny budoucí věky právní existenci. Život u nás nezůstal státi po 28. říjnu. My sami právě v intencích, a já tvrdím, že v intencích té politiky, která byla hlásána za hranicemi již do 28. října, v intencích našeho presidenta Masaryka, který se nám vrátil v prosinci a dra Beneše, vedli jsme i dále svou zahraniční i vnitřní politiku státní.

My jsme měli problémy hned po 28. říjnu, a jestli se tam v Paříži připravovaly články státních úmluv, jimiž právo naše by bylo zaručeno, my praktickým životem tvořili jsme právě na základě těchto principů. A tu dovolte, abych přešel k jednotlivostem. Zmínil se zahraniční náš ministr o našem poměru k Vídni a Německému Rakousku. Vídeň že i nadále nezůstane mimo veliký vliv a že my sami musíme zanechati oněch hořkostí, které jsou pochopitelné, a že musíme navázati styky hospodářské a případně i politické, jestli Vídeň uzná, že Praha je takovým centrem při nejmenším jako ona, centrem důležitým. My sami musíme si říci, jakým způsobem tato Vídeň, kdy právě zahraniční ministr pracoval na mírové konferenci, k nám se chovala, a říci jasně Němcům v Německém Rakousku i u nás, jak k nim jsme se chovali a co od nich pro budoucnost očekáváme. Sotvaže revolucí 28. října domohli jsme se samostatnosti, tu byli to právě Němci a byla to Vídeň, kteří i dále přes všechna veliká hesla o sebeurčení národů ihned postavili se nám na odpor a dělali nám veliké obtíže ve vnitřní a zahraniční naši situaci. Byla to právě Vídeň, která přijala Lodgmanovu vládu a která nám v severních Čechách, o nichž my nikdy jsme nepochybovali, jako o nich nepochyboval náš zahraniční ministr, která nám zřídila exposituru vládní jakožto t. zv. administrativu pro pošty, finance, zásobování atd. Již na začátku náš samostatný život byl Lodgmanem a Vídní znesnadňován, již na začátku právě hospodářsky byli jsme poškozováni ohromným způsobem. Vy všichni se pamatujete ještě velmi dobře, že veškerý uhel ze severské pánve, který patří de facto nám a který jest dobýván většinou prací našich českých lidí, českých horníků, byl nám odvážen do Německa, do Bavorska, do Vídně atd. a že jsme stáli téměř před katastrofou na drahách a všude jinde. To byla odměna Vídně, to byla příprava Vídně vůči nám pro sousedský život.

Právě tak ve všech otázkách jiných víte, jakým způsobem se pracovalo v bernictví, kde byly přímo falšovány dokumenty o zaplacených daních, jen aby byl poškozen tento stát v dalším svém vývoji; že zřízeny byly expositury v Teplicích, Liberci pro nejrůznější zboží, které lidu našemu i německému na severu bylo slibováno a nedodáváno a že nám tam pro tyto extratury Lodgmanovy vlády hrozily bouře, a poněvadž jest to kraj průmyslový, mohlo snadno dojíti k velkým národohospodářským důsledkům pro celý nový útvar státní. A přes to my, poněvadž jsme byli od začátku přesvědčeni a ani minutu jsme nepochybovali, právě jako naše zahraniční ministerstvo, že tyto země podle historie i podle práva přirozeného patří národu našemu, my sami udělali jsme to, co jsme jinak udělati nemohli. Jak jsme se chovali ve válce, všude jsme spoléhali na sebe, nečekajíce na rozhodnutí, o němž jsme byli přesvědčeni, že jinak dopadnouti nemůže, než jak dopadlo, vzali jsme si tyto naše kraje. A nejen, že jsme se za všecku tu práci podkopnou Vídni nijakým způsobem zlým, že jsme se jí neodvděčovali týmiž zbraněmi, my této Vídni a tomuto německému Rakousku, jež vedl dr. Bauer, který usilovně pracoval pro připojení Něm. Rakouska k říši Německé a tím i částí, nad nimiž právo správní si usurpoval uprchlík dr. Lodgmann, my tomuto německému Rakousku jsme neopláceli týmž způsobem, naopak my jsme ho udržovali v pravém slova smyslu hospodářsky. Německé Rakousko bez našich uhelných zásob, bez našich uhelných transportů nebylo a není schopno nyní existence hospodářské vůbec. A od prvé doby našeho státního života této Vídni a tomuto německému Rakousku skutečně dáváme určitou a velikou kvotu své těžby. Není nám známo, poněvadž nebyla možnost technická, jak zde bylo řečeno, aby nám byly předloženy všechny mírové smlouvy, pokud nám jest jimi uloženo, abychom drželi cizí stát, který k nám se chová naprosto nesprávně a důsledně tak činí i nyní. Ovšem tolik zase říkáme my: jestliže Vídeň svou politiku změní, jestli že si uvědomí ten nezměnitelný fakt, že československý národ svou zahraniční revolucí i vnitřní doma svobodu vydobytou neztratí, a nenechá ji padnout, tedy potom skutečně jsme ochotni, býti poctivými a správnými sousedy tohoto státu. Jen bychom žádali na našem ministru zahraničních záležitostí, který byl vždycky veden ideami rovnými, přímými, ideami demokracie, aby i tam ve Vídni získal živlu našemu, který jest tam velmi silný, a který tam i dnes hluboce trpí pod útlakem, jehož si nezasluhuje, práva. (Výborně. Potlesk). Tedy to by byl náš poměr k německému Rakousku.

Není o tom sporu, že i k říši německé zachováme stanovisko velmi loyální i přátelské, jestliže ona nebude podporovat žádným způsobem iredentu, která v prvních dobách, v první chvíli našeho státního života i z Německa byla podporována.

Nám je známo, že formovaly se německé legie z našich německých občanů v Sasku a na pohraničí Slezska. Tyto věci musí přestati, má-li náš poměr k říši německé býti jasný a otevřený. Německo stane se bezesporně ohromně zdatným hospodářským celkem. O tom již dnes není žádného sporu, zvláště po mírové smlouvě, jíž Německu jest uložen tak úžasně malý počet vojska. Stát, který tak málo vojska má, tak málo neproduktivních nákladů, stát, který má tak ohromný průmysl a tolik organisačního smyslu, jistě bude za nedlouho zrestaurován a my si uvědomujeme jasně, že jak mezinárodní, tak i vnitřní naši politiku právě musíme říditi těmi hesly, pokračovateli hesel bývalých našich demokratických ideí. Když budeme míti velmi silnou armádu - a my jí pro přechodnou dobu potřebujeme nezbytně a my jistě na její konsolidaci a zdatnosti budeme pracovati - tedy pro nás jest jasno, že pro budoucnost, tedy kdy formují se nové věci v celé Evropě, že za námi stále někdo stát nebude, aby nám dělal staršího bratříčka, aby nás chránil. Tu jest nám zřejmo, že i vůči Německu a vůči Němcům u nás, právě jako vůči ostatním národům, kteří budou tento svobodný stát náš, jejž jsme si vydobyli, obývati, musíme prováděti politiku takovou, aby s námi nejen souhlasili, nýbrž i aby s námi vnitřně srostli. Je nám, naší straně, zřejmo, že naše politika musí býti absolutně demokratickou do důsledků a že ten lid těch cizích národů - vlastně již našich národů, občanů cizího jazyka u nás - musí býti tou nejširší formou sociální spravedlnosti připoután k tomuto státu. Tedy to jest nám naprosto jasné a proto my v této politice, jak ji také proklamuje náš zahraniční ministr Beneš, v politice pacifistické, budeme důsledně pokračovat.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP