Předseda:
Tomášek,
místopředsedové:
dr. Hajn, Konečný, Udržal;
zapisovatelé:
Marek Jaroslav, Špatný Emil;
větší počet členů
Národního shromáždění.
Zástupcové vlády:
Předseda vlády: Tusar a členové
vlády: dr. Beneš, dr. Franke,
Habrman, Hampl, dr. Horáček,
Staněk, dr. Šrobár,
dr. Veselý.
Denní pořad
79. schůze Národního
shromáždění československého
ve čtvrtek dne 2. října 1919 o 2. hodině
odpolední.
1. Pokračování v rozpravě
o výkladu ministra věcí zahraničních
dra Beneše.
2. Zpravodaj dr. Dolanský.
Zpráva finančního výboru o
vládním návrhu zákona (tisk č.
990), jímž se zavádí zvláštní
dávka z vína v lahvích (tisk č. 1610).
3. Doplňovací volby do výborů.
Předseda
(zvoní): Národní shromáždění
jest schopno se usnášeti. Zahajuji schůzi.
Nepřítomnost svou omluvili
churavostí: Skurský (na neurčito),
Brežný (na neurčito), Fr. Němec
(na neurčito), dr. Metelka (na neurčito),
Kolaříková (na neurčito);
zaměstnáním: Němeček
(do 5. října), ministr Houdek (na neurčito),
Ing. Rotnágl (do 14. října), Babánek
(pro tento týden), Valoušek (pro tento týden),
Časný (na neurčito), Šrámek
(na neurčito), dr. Vratislav Černý,
dr. Syllaba, Malík (pro tento týden
a dodatečně za včerejší schůzi),
Vacula (i pro zítřek), Jaroslav Marek;
Ze Slezska: Cingr, Kléga,
Lukeš, Prokeš, Václav Sladký
(všichni na neurčito).
Tiskem byly rozdány
tyto tiskopisy. Žádám pana tajemníka,
aby je přečetl.
Sněm. tajemník dr. Haasz
(čte):
Tisk 1628. Odpověď ministra
školství a národní osvěty na
dotaz člena N. S. dra Karla Novotného a soudr.
o urychleném vyřízení a nutné
úpravě školských věcí
ve Znojmě a znojemském okresu.
Výborům přikázáno
z předsednictva:
Výboru sociálně-politickému:
Tisk 1636. Návrh čl. N. S.
F. Zeminové, Landové-Štychové
a soudr., aby byly zrušeny veřejné prostituční
domy, aby byla přísně oboustranně
stíhána prostituce tajná a aby bylo zavedeno
povinné hlášení a léčení
pohlavní nákazy.
Tisk 1639. Návrh čl. N. S.
dra Fr. Rambouska a spol., aby byly veřejně
přístupny v jednotlivých obcích seznamy
osob, které berou podporu v nezaměstnanosti.
Výboru technickému:
Tisk 1637. Návrh čl. N. S.
Jar. Marka a soudr. na úpravu toku řek moravských.
Z předsednictva přikázáno:
Výboru soc.-politickému:
T. 1635. Vládní návrh
zákona o zabírání bytů obcemi.
Vláda žádá, by o návrhu byla
podána zpráva ve lhůtě 3 dnů.
Výboru právnímu:
Tisk 1636. Návrh čl. N. S.
L. Pika a soudr., aby byl vydán zákon, kterým
se rozšiřuje vyvlastňovací právo
na stavební pozemky ladem ležící pro
stavby domů obytných nebo veřejné
potřeby.
Navrhovatel žádá, aby
byla podána zpráva do 14 dnů.
Předseda:
Jsou snad proti těmto žádaným lhůtám
nějaké námitky? (Nebyly). Není
jich. Obě tyto lhůty jsou povoleny.
Výboru imunitnímu
přikázal jsem:
Žádost okresního soudu
pro přestupky v Praze, odděl. II. ze dne 21. září
1919 čís. 11. Il. 938-19 za vydám člena
N. S, Josefa Stivína k trestnímu stíhání
pro přestupek, naznačený v § 21. tisk.
zák., k žalobě Antonína Petrboka.
Žádost krajského soudu
v Plzni, odd. XIV., ze dne 30. září 1919
čís. Pr. 31 19 za udělení souhlasu
k trestnímu stíháni člena N. S. Luďka
Pika pro přečin urážky na cti,
spáchané tiskem podle §§ 437., 488., 491.
tr. z., k žalobě Vojtěcha Čipery.
Přistupujeme
a sice k odstavci
1. Pokračování v
rozpravě o výkladu ministra věcí zahraničních
dra Beneše.
Uděluji slovo prvnímu řečníku
zapsanému p. kol. dru Hrubanovi.
Posl. Dr. Hruban: Slavné Národní
shromáždění! Jsou to opravdu historické
okamžiky, historické dny, které prožíváme,
když projednáváme první zahraniční
debatu našeho svobodného samostatného československého
státu, tak svobodného a samostatného, jak
jsme si před lety jej představovati nedovolili ani
v nejsmělejších snech. Když se nám
v letech válečných, tak neskonale dlouhých,
zdály starosti naše a našich milých tíživými,
strádám často téměř
nesnesitelným, když zármutek a obavy před
dalšími hrůzami, které na nás,
na naši vlast, náš národ a celý
hospodářský, sociální i národní
život čekaly, připravovaly nás téměř
o poslední klid a rozvahu, tu jsme obyčejně
utěšovali se nadějemi a doufáním,
že žijeme v dobách, jakých posud historie
nezná, utěšovali jsme své milé
tím, že teprve v budoucnosti, až bude možno
z určité vzdálenosti obhlédnouti doby,
v nichž jsme žili, teprve v budoucnosti oni poznají,
jak velkou tato doba byla pro dějiny a vývoj světový
a zvláště také pro dějiny a vývoj
našeho českého národa. Říkali
jsme, že právem nám a našim generacím
budou generace budoucí moci záviděti, že
jsme v této době mohli žíti, že
nám bylo Prozřetelností dopřáno,
abychom žili v době takové, která je
a - jak doufám - bude mezníkem do nedozírna
pro mír a ničím nerušený rozvoj
lidstva a v něm i našeho českého národa.
Přiznáváme se k pacifismu tak, jak jej vymezil
a jak jej vytýčil pan ministr zahraničí
dr. Beneš ve svých výkladech. Je to
pacifismus křesťanský. Dnes již zřetelně
vidíme, pánové, obrysy velikosti posledních
roků a na nás bude záležeti, aby další
vývoj dál se na směrnicích, které
nám tyto doby určily. Jsme vývojem dějin
postaveni na cestu novou, na cestu čestnou, vážnou
a významnou, na nás nyní je a bude, abychom,
pánové, nyní kráčeli dále
vpřed za vytknutým dějinami cílem.
Politika prý nezná vděčnosti. Nesdílím
tohoto, řekl bych, brutálního názoru.
Politik sice nemá počítati na vděčnost,
nemá se dáti říditi ve svém
jednání a konání očekáváním
vděčnosti, ale národ nesmí ani v největších
zápasech, když vlny stranických zápasů
se vysoko dmou, zapomínati, nesmí zapomínati
žádná složka národa, že vděčnost
a uznání nemá scházeti v řadě
ctností národů civilisovaných. Tyto
meze bychom překročili, pánové, kdybychom
dnes zde veřejně před celým národem
a před celým světem nevyslovili svou opravdovou
vděčnost všem těm mužům,
kteří, třeba že byli strženi kolesem
ženoucím dějiny, kteří třeba
že byli hnáni výslednicí všech
těch různých neznámých a také
nechápaných ještě dnes sil, přece
dovedli těžiti pro svůj národ a jeho
lepší budoucnost.
Zde musí, pánové, umlknouti
veškerá stranickost, když se jedná, abychom
ocenili práci pro celý národ (Výborně!),
jako jsme ji cenili a ocenili 16. listopadu loňského
roku, když jsme nejvyšší hodnost ve státě
jednomyslně udělili muži, s jehož jménem
zůstane sloučeno osvobození našeho národa;
tak oceňujeme také práce spojené s
velikými obtížemi, se sebezapíráním,
s oběťmi, a všechny práce tak úspěšné
na mírové konferenci, které tam vykonali
náš první a nynější ministr
zahraniční dr. Beneš a první ministerský
předseda dr. Karel Kramář. Jim patří
opravdový náš dík, jim patří
dík celého národa.
Z každého slova jsme seznali,
pánové, že náš pan ministr zahraniční
jest si plně vědom veliké své zodpovědnosti.
My, co na nás bude, se vynasnažíme, abychom
dle možnosti tuto zodpovědnost jemu usnadnili tím,
že ji budeme s ním sdíleti a že budeme
jej provázeti plnou důvěrou, pokud se týká
jeho práce ve směrnicích naší
zahraniční politiky, jak je byl vytýčil.
Víme, že jsme především zodpovědni
za všecko, co konáme i čeho opomíjíme,
svému vlastnímu svědomí. A to nás
velice sbližuje s řidičem naší
zahraniční politiky.
Tento výrok jeho, že se cítí
především zodpovědným svému
svědomí, nám dra Beneše tak lidsky činí
sympatickým. (Výborně!) Předvčerejší
výklady obou našich státníků,
dra Beneše i dra Kramáře, podaly nám
přehledný obraz o tom, jaké byly počáteční
práce a boje za naši samostatnost národní,
jaké byly methody, které vedly, i když jsme
nedocílili, bohužel, všeho, přece jenom
k úspěchu, jaké byly a jsou posaváde
překážky a co jest naší povinností
a naším úkolem do budoucnosti, abychom to,
čeho s takovou prací a obětmi bylo vydobyto,
také skutečně udrželi a pro budoucnost
zachovali. Nyní jsme orientováni a informováni,
že nikdo, pravím: nikdo, kdo nechce lehkomyslně
si zahrávati s osudy národa, nebude míti
výmluvy pro své jednání, které
by mohlo ohroziti nebo poškoditi naši mladou republiku,
kterou jsme za tak těžkých okolností,
a jak ministr zahraniční řekl, téměř
zázračně dostali. Bylo již opravdu,
pánové, nanejvýše na čase, že
s kompetentního místa se nám všechno
řeklo; zvláště bylo dobré a účelné,
že nám a celému národu byla důrazně
připomenuta velká spojitost politiky zahraniční
s politikou vnitřní.
U nás se to na mnoha místech
dobře nechápalo, také se často proti
tomu hřešilo a nedbalo se na to. Jen a jen tak se
mohlo státi, dle mého názoru, že naše
situace za hranicemi se stávala, jak pan ministr řekl,
horší, místo aby se upevňovala a lepšila.
Tak alespoň do jisté míry, když ne přímo,
tedy zajisté nepřímo lze si vysvětliti,
že nemohlo býti docíleno plného úspěchu
ve věci našeho Těšínska. Přes
to, že byl ustanoven plebiscit, musíme trvati na tom,
že Těšínsko bylo, jest a musí zůstati
naše. (Výborně! Potlesk.) Celý
národ by ztrátu Těšínska, bez
ohledu na jeho hospodářský význam,
pociťoval jako těžkou národní křivdu,
jako velké bezpráví. (Tak jest!) A
bylo by to, pánové, pro klidný rozvoj evropské
politiky zatížení příliš
těžké, příliš veliké,
ne-li snad osudné. Proto s uspokojením jsme slyšeli
ujištění pana ministra dra Beneše, že
reklamuje pro nás celé Těšínsko.
V tom směru budeme jej jistě všichni rádi,
ochotně, s plnou opravdovostí a celým důrazem
podporovati. (Tak jest!)
Při té příležitosti
musím ale podotknout, že neuspokojeni jsme výsledkem
úpravy hranic na Ratibořsku. Ve spojitosti s rozhodnutím
o Těšínsku, které přišlo
později, jest tento výsledek pro nás tím
nepříznivějším, tím tíže
jej neseme a může do jisté míry býti
kompensován jen definitivním přiřknutím
celého Těšínska k naší republice.
(Tak jest!) Bylo by bývalo velmi dobrým,
kdybychom byli mohli zvěděti, - nevím, zdali
to nebylo možno - co všechno způsobilo v dubnu
letošního roku tak neočekávaný
a náhlý obrat v otázce těšínské
v náš neprospěch. Víme sice, čeho
všeho se využívalo se strany polské a
Polákům příznivé a nakloněné
a víme také, k čemu často dávána
byla i u nás jim vítaná záminka proti
nám.
Ale přece jen na takový obrat
nepříznivý jsme nebyli nijak připraveni
a proto to pochopitelné rozčilení, které
nad rozhodnutím pařížským u nás
zavládlo. Rozčílení to, jak já
poměry znám, posud trvá, rozčílení
to jest poctivé a opravdové a prosím, aby
pan ministr zahraničních záležitostí
vzal to na vědomí a aby je bral za velmi vážný
fakt, s nímž bude nutno počítati. Podotknu
jen, jak nesnesitelné, přímo bych řekl,
ponižující jest pro každého příslušníka
našeho národa a státu, který jest nucen
cestovati na bohumínsko-košické dráze,
co tam se, když jede příslušník
našeho státu po své dráze, svým
územím, které po 600 let patřilo k
nám, do dalšího území svého
státu a jede jakoby cizinou. Není pro nás
otázka těšínská jenom otázkou
významu hospodářského a snad sociálního,
nýbrž i otázkou srdce, otázkou cti a
proto nelze snad se utěšovati tím, že
čas všechno zhojí a že i toto zmírní
a že to přijde v zapomenutí. Doufám,
pánové, že i na straně polské
zavládne konečně rozvaha a zatlačí
vzbuzované a všemi i umělými prostředky
a agitacemi vybičované vášně
a že se dovede i na straně polské plně
oceniti přátelské soužití s českým
národem a užitek z něho plynoucí pro
mladý polský, daleko ještě nezabezpečený
a nedobudovaný stát, se kterým bychom opravdu
ze srdce rádi žili v bratrské shodě
a přátelství, majíce tolik společného,
co nás víže. Avšak zprávy, které
přicházejí z území, kde má
býti plebiscit, nás v těchto nadějích
zatím neutužují, že by na polské
straně již nastávala potřebná
rozvaha, že již nastala rozvaha, která by byla
nejvíce žádoucí i v jejich vlastním
zájmu.
Také bychom byli rádi viděli,
aby první úspěch naší mírové
delegace, pokud území v Dol. Rakousích na
Moravském Poli se týká, byl zůstal
zabezpečen aneb alespoň více by se bylo mohlo
dosíci. Jest ten kraj pro nás hospodářsky
neobyčejně důležitý. Škoda
aspoň, že vedle Poštorné a Poštorenska
nebylo možno udržeti Cáhnov a okolí, kterýžto
kraj etnograficky a celým svým rázem lidu
i kraje jest náš, jest to kraj úplně
takový, jako na moravském Slovácku. (Posl.
dr. Stojan: Do nedávna jsme tam kázali česky!)
Mile se nás dotklo stanovisko páně
ministrovo k Jugoslávii a přejeme si, aby v naší
zahraniční politice sympatie a srdečná
bratrství přízeň k Jihoslovanům,
našim věrným přátelům
z boje za osvobození, našim věrným druhům
z práce ve vídeňském parlamentě,
dle možnosti co nejvíce reálně se uplatňovala.
Víme sice, že jsou tu různé obtíže,
víme, že rozum často potlačuje srdce,
a bude proto nutno, aby zde byl hledán a také nalezen
kompromis mezi citem a rozumem. Události, jako se v poslední
době na jihu vyvíjejí, opravdu nutí,
aby k nim zaujato bylo stanovisko určité. Myslím,
že blíže to naznačovati nemusím.
Chápeme také úplně
stanovisko páně ministrovo k Rusku. Máme
to velké slovanské, bohužel tak rozvrácené
a nešťastné Rusko opravdu rádi.
Ale nejen cit a srdce, nýbrž
i rozum nám přikazuje, abychom bedlivě si
všímali Ruska a připravili naše budoucí
vztahy k němu již dnes. Jsme přesvědčeni
a jsou také doklady, že v Německu se problémem
ruským velmi podrobně a pilně zabývají
a že zvláště německý průmysl
a obchod počítá již s budoucností.
Tu zájmy naše, zájmy našeho československého
průmyslu a obchodu, naší odborné inteligence,
našich kvalifikovaných lidí vůbec musí
být opravdu co nejbedlivěji střeženy,
aby se mohly hned uplatniti, jakmile přijde chvíle.
My chceme doufat, že tato chvíle nedá na sebe
tak dlouho čekat, jak se obává pan ministr
zahraniční.
Že chceme a schvalujeme, aby celá
naše zahraniční politika byla ve shodě
s našimi spojenci, je tak samozřejmo, že myslím,
že se o tom blíže ani šířit
nemusím. Škoda však, že z technických
důvodů nebylo možno, aby veškeré
mírové smlouvy byly současně předloženy
Národnímu shromáždění.
Můžeme vzíti proto na vědomí
jen to, co nám pan ministr v tom směru řekl
a čeho jsme se dnes ráno dočetli v novinách.
Dvě hlavní smlouvy dnes uveřejněné
jsou vážnými dokumenty, poněvadž
mají tvořiti základy naší ústavy.
Tu nás, kteří jsme pro opravdovou rovnost
a svobodu, naplňuje zadosti učiněním
závazek na uzákonění úplné
ochrany života a svobody všech, zvláště
i svobody náboženské a právo, vykonávati
veřejně své náboženství.