Náklad na tuto dráhu
- a já myslím, že to musí být
velká dvojkolejná dráha, poněvadž
tu jde o celý náš provoz do Jugoslavie, do
Bělehradu a na druhé straně na Rjeku a eventuelně
i na Terst - bude rozdělen rozhodčím podle
významu, který bude tato dráha mít
pro jeden nebo druhý stát, pro nás nebo Maďary.
Na této dráze budeme moci jezditi s vlastními
vlaky, vlastními lokomotivami a personálem, na této
dráze budeme mít vlastní budovy pro lokomotivy,
"šupny" i vlastní budovy pro dozorčí
a ostatní personál. Bude tedy provoz úplně
v našich rukou tak daleko, že lokální
provoz těmito vlaky bude jen potud dovolen, jak jej dovolí
naše železniční ministerstvo. Tedy v této
příčině jsme opravdu zajištěni.
Totéž právo máme
dokonce i na alpských drahách. Tam ovšem nemusíme
nic stavěti, ale přece jen jest to veliká
zbraň, neboť když by nám na alpských
drahách Němci dělali nějakou pasivní
resistenci, jako to často dělají, pak máme
právo posílati tam vlastní vlaky s vlastním
personálem, jako to máme na drahách v Uhrách.
A když se jednalo o to, že
západní Uhry mají se dostat Německému
Rakousku, takže bychom bývali měli obě
trati, jak byly původně trasovány, na území
rakouském, tedy jsme se snažili o to, abychom dostali
druhou trať na území uherské, abychom
nezáviseli jen od jednoho státu; kdybychom snad
s jedním byli trochu ve špatném poměru,
abychom měli druhý, poněvadž zvláštní
svornosti obou těchto států není se
co báti. Tím, že západní Uhry
dostaly se Rakousku, přirozeně dostalo se Rakousko
s Maďarskem do konfliktu. Ten konflikt zájmů
zde jest a nic ho již nesprovodí se světa.
Tedy v tomto ohledu není pochyby, že jsme, pokud se
týče dopravy, skutečně úplně
suplovali ten nedostatek vznikající z toho, že
se nemůžeme territoriálně dostati do
mořských přístavů.
Když pak dopadla hranice na
Ipole takovým způsobem, že jsme s tím
nemohli býti spokojeni a že dráha, která
by vlastně měla patřiti nám, probíhá
několika kousky po území maďarském,
bylo nám dáno totéž právo vlastních
vlaků i na této dráze.
Ale kromě toho zvláštní
laskavostí Lloyda George jsme dostali koncessi, abychom
si mohli spojiti dvoukilometrovou spojkou dráhu, která
vede z Náchoda do Pruského Slezska. Tam totiž
končila najednou dráha pruská a u nás
dráha rakouská, mezi nimi byla 2 km přestávka
a následkem toho bylo nutno všechno waldenburské
uhlí voziti bůhví jak dlouhými cestami.
To znamenalo ovšem velký příjem pro
pruské dráhy, ale veliký nedostatek pro průmysl
našeho českého severovýchodu. Nyní
tedy máme právo tuto 2 km spojku na vlastní
útraty si postaviti a tím se nám otevře
celý dovoz uhlí pro celé severovýchodní
Čechy. (Posl. Sechtr: Kdyby již to bylo!) To
závisí od nás. Jakmile ratifikujeme mírovou
smlouvu, máme okamžitě právo přistoupiti
k Německu a říci, že chceme stavět
tuto dráhu.
Bohužel nepodařilo se
nám dostati podobné povolení pro úpravu
trati Schwandorf-Brod, kde jsme chtěli míti přímé
spojení rychlíkové, ale jsem přesvědčen,
že s bavorskou vládou se o těchto věcech
dojista dohodneme, poněvadž zde nejde o takové
finanční zájmy, jaké měly dráhy
pruské, aby totiž všechno uhlí se vozilo
po drahách pruských.
Nám se také jednalo
o to a to se rozumí samo sebou, že to byla otázka
již poněkud politická, abychom velké
expresní vlaky, které jezdily přes Vídeň,
dostali přes Prahu, a abychom celý internacionální
provoz koncentrovali přes Československou republiku.
V té příčině se naši páni
zástupci železničního ministerstva starali
přímo se skvělým úspěchem,
a já musím jim zde zase za to poděkovati.
A tak hlavní luxusní vlak na Varšavu již
v nejbližších dnech pojede přes Prahu,
Strasburk-Praha. A já jsem pevně přesvědčen,
že, jakmile uděláme všechny ty dráhy,
o které se jedná, tedy hlavně na jih z Bratislavy,
že půjde celý přímý provoz
na Balkán těmi tratěmi a to proto, poněvadž
není pochybnosti, že jsou velmi pohodlné, daleko
pohodlnější, než abychom jezdili po Alpách,
poněvadž zde není stoupání, nemusíme
přestupovati žádného pohoří,
jezdíme relativně levně, takže je možno
využitkovati železniční síly úplně
a provoz je mnohem rychlejší a lacinější.
V těchto věcech tedy
není nejmenší pochybnosti, že dosáhli
jsme opravdu, řeknu upřímně, skoro
všeho, co bylo možno. V poslední chvíli
se nám ještě podařilo dosáhnouti
něčeho, na čem záleželo neobyčejně
mnoho našemu ministerstvu pošt a telegrafů a
celému našemu obchodu.
My - to se samo sebou rozumí
- tím, že jsme se všech stran zavřeni,
jsme ve velmi špatné posici ohledně spojení
telegrafického a telefonního, a tu se nám
podařilo v poslední chvíli dostati právo
na vlastní telegrafní a telefonní linky územím
rakouským a uherským a to nikoliv za tarify, které
mělo platit bývalé Rakousko a Uhersko, nýbrž
za snížené tarify menších států,
což konečně dělá ročně
dost značnou úsporu.
Ovšem, že jsem z toho měl
velikou radost, poněvadž jsem byl pořád
v těch naivních myšlenkách, že
se ve státním rozpočtu jedná také
o úspory; když jsem se vrátil sem, vidím,
že to není tak důležité. (Veselost.)
Nyní ovšem - to se rozumí
samo sebou - nejedná se jenom o ty vnější
podmínky spojení na všech stranách,
nýbrž jednalo se také ještě o něco
jiného, totiž o zjednání hospodářských
podmínek pro náš obchod a průmysl. Nesmíme
zapomínati, že naše situace je dosti obtížná.
My jsme byli přece jen zvyklí celým svým
hospodářským životem na Rakousko-Uhersko.
V tom byl přece základ celého našeho
průmyslového života. Nyní jsme z toho
vytrženi a je docela přirozeno, že v našem
státu se vyslovoval požadavek, abychom aspoň
pro některé naše vývozní skupiny
dostali privilegované postavení pro vývoz,
resp. i pro dovoz z Rakouska a Uherska. Tato otázka byla
neobyčejně vážná. Musím
se přiznat, že stála již dosti špatně,
a sice hlavně proto, poněvadž Italie chtěla
využitkovati toho, aby dostala totéž, co my,
a aby to dostala nejen pro to teritorium, které annektovala,
nýbrž pro celou Italii. To znamená, že
by náš průmysl v Rakousku a Uhersku byl lacinou
italskou produkcí, která by šla bez cla, úplně
ubit. Tedy v poslední chvíli se podařilo,
a zase pomocí francouzského ministra obchodu p.
Clementela, věc tu úplně změniti.
Nejen že jsme dostali právo vývozu do Rakouska
a eventuelně vzájemné smlouvy pro jisté
skupiny vývozní, nýbrž pro celý
vývoz.
My jsme dosáhli toho, že
pro budoucí tři roky můžeme s Rakouskem
a Uherskem uzavříti celní smlouvu, která
může býti úplně bez cel a veškeré
ostatní státy se úplně vzdaly práva
používání nejvyšších
výhod. Na to konečně přistoupila i
Italie. Mohu říci, jako ve všem, i zde jsme
nejvíce nalezli odporu u Polska. Zástupce Poláků
postavil se proti tomu proto, poněvadž, kdybychom
to my měli a Polsko nikoli, mohli bychom v Bílsku
agitovati u fabrikantů, aby byli pro připojení
k Československé republice. To všecko se podařilo
a já myslím, že v nejbližší
době bude uzavřena také celní dohoda
prozatímní s Francií a že nám
Francie poskytne všecky výhody, které dává
ostatním státům dohodovým. Tato věc
jest neobyčejně důležitá a vážná
pro budoucí hospodářskou politiku. Francie
totiž zákonem se nesla, že již nebude dávati
nikomu právo nejvyšších výhod,
nýbrž že bude dělati jenom kompensační
smlouvy a za jisté výhody, které dostane
od určitého státu, dá zase své.
Jest to politika, kterou dělala Amerika, a není
vyloučeno, že tato politika bude politikou také
budoucích obchodních smluv mezi státy. Prozatím
však dala Francie přece jen právo nejnižšího
tarifu zemím spojeneckým, ale my jsme pořád
při tom nebyli a my pořáde měli při
vývozu do Francie nejvyšší tarif. Konečně
se podařilo přesvědčiti je o tom,
že to naprosto nejde, že se nám nemohou brát
ony výhody celní, jaké byly za Rakouska v
roce 1914, a jak slyšíme, bude ta smlouva v nejbližší
době uzavřena. Tedy v této příčině
není pochybnosti, že všecky vnější
podmínky pro hospodářský život
jsou takové, že skutečně bude záviseti
jen od nás, abychom je my vyplnili tou energií hospodářskou,
která konečně z vnějších
forem dělá tělo a život. To závisí
od nás. My jsme mohli vymoci spojení s mořem,
plavbu a všecko ostatní, i dobré hospodářské
smlouvy, ale my ovšem internacionálně nemůžeme
vymoci, abychom pracovali a pracovali tak lacino, abychom mohli
konkurovat. To již jest naší věcí.
Nám ovšem hlavně šlo o to, aby náš
stát byl nejen, jak pravím, hospodářsky
vyrván z té nemožné posice vnitrozemské,
ve které byl, nýbrž záleželo nám
velice i na tom, aby finančně nebyl tak zatížen,
abychom proto finanční zatížení
veškerého průmyslu, obchodu i práce
nebyli neschopni konkurence.
Proto byl ten veliký a těžký
boj, který jsme měli o finanční zatížení.
To, musím říci, byl jeden z nejtěžších
bojů, které jsme bojovali, a v této
příčině ovšem musíme si
přiznati, že nebylo možno jinak, než abychom
na sebe jisté oběti vzati. Myslím, že
jest to jen spravedlivé a není možno odporovati,
když vám na druhé straně spojenci řeknou:
"Vy máte přece svobodu, vaše země
nebyla hospodářsky zpustošena jako jiné
státy a, když vezmeme to, co platí na př.
skotský nebo anglický každý člověk
na náklady válečné, a to, co platíte
vy, jest to takový nepoměr, že přece
jen osvobozené státy na náklady války
musí také přispívati". My ovšem
jsme na to namítali velmi silně, že konečně
my i uvnitř jsme něco přispěli k tomu,
že zvítězila dohoda. Nejen naši vojáci
venku pracovali, nejen oni jsou hodni toho uznání,
které jim my všichni přinášíme
a dojista není vřelejšího uznání
než to, které má k nim český
národ. Není však nejmenší pochybnosti
o tom, že všechno to, co se uvnitř dělalo,
velice pomohlo k tomu, aby bylo vítězství.
Pánové, to, že se shroutila italská
fronta, že tam bylo možno, že 4000 vojáků
se vzdalo sedmi italským vojákům, že
jsme zde zdeorganisovali a zdemoralisovali veškerou správu
- nač dnes ještě stůněme a nač
budeme stonati ještě velmi dlouho - to že jsme
všecko připravili k tomu, aby se ta budova Rakousko-Uherska
v daném momentu, kdy toho bylo potřebí k
plnému vítězství, úplně
shroutila, to přece je tak velkou zásluhou, že
ani spojenci nemohou jí neuznati a já musím
docela upřímně říci, že
to spojenci uznali, a zase řeknu, že to je docela
zvláštní pro francouzskou mentalitu - a zase
to tu opakuji, poněvadž je to pro všecku budoucnost
velmi důležité, jelikož my budeme moci
Francii prokázati ještě velké služby,
abychom nikdy na to nezapomněli, jak Francie se k nám
chovala: Prosím, pánové, ta Francie zpustošená,
která nejvíce obětovala životů
lidských, která finančně stižena
je tak strašně, že je z toho úžas
- ta Francie, která je tak zpustošena, že člověk
přímo užasne nad methodickým barbarstvím,
které tam prováděli Němci, že
srdce přímo krvácí, když to vidí
ta Francie to byla, která od nás nechtěla
žádné náhrady (Hlučná
pochvala a potlesk), ta Francie ve všem se přimlouvala,
aby náhrada co možná byla snížena,
ta říkala: "Nechceme pranic!". (Výborně!)
To je skutečně, řekl bych, tak velké
gesto, že není možno, abychom na to zapomněli.
(Výborně! Potlesk.) Byl to - a tu budu zase
jmenovati jméno - ministr Loucheur, který v této
věci zachoval se k nám neobyčejně
šlechetně.
Nebudu vám uváděti
ty peripetie celého boje, kde opravdu - odpusťte,
že užívám toho výrazu - handlovalo
se jako na cařihradském bazaru - nebudu zde veškeré
ty peripetie uváděti, vedlo by to příliš
daleko, ale zůstalo při sumě 750 mil. franků.
Druhou otázkou bylo, jakým
způsobem budeme participovati na všem tom, čím
finančně prohřešilo se Rakousko. A tu
se nám podařila věc, která byla velice
důležitá a sice to, že jsme dostali dohromady
zástupce všech bývalých států,
kromě Italie, které mají podíl na
Rakousku, a to Jihoslovany, Rumuny a Poláky, a s nimi jsme
se o těch věcech radili. Nebylo to velmi lehké
jednání - já vás o tom ubezpečuji
- ale konečně mělo přece jenom vážný
výsledek. My jsme především všichni
velmi rozhodně prohlásili, že na válečných
dluzích naprosto nebudeme participovat, že neuznáváme
nejmenší vázanosti k válečným
dluhům. Když tedy přišlo toto docela kategorické
prohlášení ode všech těchto států,
rozumí se samo sebou, že to mělo velkou váhu
a my to konečně probojovali. My probojovali nejen
válečnou půjčku, nýbrž
také to, že se nám nepřiznala také
marková miliardová půjčka, jakož
i veškeré půjčky, které dávaly
vídeňské banky státu a zejména
také ne veškeré ty válečné
půjčky, které jsou za hranicemi a jimiž
zejména ubohé Švýcarsko - řekneme:
ubohé - a Holandsko jsou zaplaveny - ty ať si to vyřídí
s Rakouskem, nám po tom pranic není. Nebylo to snad
tak strašné. Kupoval-li někdo za nemožně
nízký kurs válečné půjčky,
nebudou ty ztráty snad tak úžasné, ale
na žádný způsob nejsme zde proto, abychom
to platili. Já měl jsem vždy argument: "Jak
můžeme platiti za něco, za co dr. Rašín
a já byli jsme odsouzeni? (Výborně!)
Vždyť hlavní příčinou, proč
jsme byli odsouzeni, bylo, že jsme se chovali pasivně
k válečným půjčkám.
A nyní, proto, že jsme tyto věci dělali,
že jsme se vydávali těm jistým nepříjemnostem,
které zde byly - my bychom měli za to ještě
přejímati nějaký závazek ohledně
válečné půjčky? Nikoliv, my
nemáme pražádných závazkův
a všecko, co uděláme v této příčině
ohledně fondů, společností atd., je
naprosto dobrovolné. Co budeme chtíti udělati,
to uděláme. Naprosto nic víc a nikdo nemá
práva nás k něčemu nutiti. (Výborně!
Potlesk.)
Co se týče předválečných
dluhů, to se rozumí samo sebou, že jsme nějaké
přejali, to jsem řekl kolegovi Benešovi v Ženevě,
že může prohlásiti dohodovým státům,
že svůj díl na předválečných
půjčkách přijmeme. Ale ovšem
jde o klíč, podle jakého to budeme platiti.
To jest přece velmi důležitá věc,
na kterou prosím, aby ti, kdož budou v reparační
komisi, nezapoměli, že jsme se my, Jihoslované,
Rumuni a Poláci po dlouhých a dlouhých bojích,
které nebyly - lehké jen řeknu, že Poláci
chtěli, aby klíč byl podle válečných
let, kdy oni naprosto žádných přímých
daní neplatili, - my jsme se usnesli na dvou principech,
které jsou velmi důležité: že se
má rozdělovati břímě předválečných
dluhů podle průměru osobní daně
z příjmu od r. 1911 do r. 1913. To je neobyčejně
důležité. V Maďarsku, kde nebylo žádných
osobních daní z příjmů, bylo
to sice zákonem, ale nebylo to v praksi - podle všech
přímých daní. V mírové
smlouvě stojí, že měřítko
stanoví reparační komise. My nemáme
prozatím možnosti, abychom se stavěli na podepsané
podmínky, ale já myslím, že to usnesení
všech zástupců malých států
jest principielní důležitosti, že budeme
moci s tím velmi dobře pracovati, až se bude
jednati o to, aby se definitivní klíč stanovil.
Zapomněl jsem jednu věc,
račte odpustiti. Když se o předválečných
dluzích mluvilo, tedy ze začátku bylo řečeno,
že všechno, co je na territoriu jednotlivých
států, jest věcí těchto států.
Následkem toho Rakousy docela přirozeně by
byly bývaly musily se vypořádati s válečnými
půjčkami československých občanů,
které byly deponovány ve vídeňských
bankách. Proti tomu Rakousko protestovalo a dohoda to přiznala.
Nám se ukládá doplněnými podmínkami,
že se máme vypořádati s těmi,
kteří mají deponovány válečné
půjčky ve vídeňských, anebo
druhých rakouských ústavech. Já to
za veliké zatížení naše nemohu
počítati, poněvadž já zatížení
válečnými půjčkami vůbec
přijímám jen v docela výjimečných
případech, leč že bychom uznali tyto
případy za obzvláštní úvahy
hodné, aby patriotismus těch pánů,
kteří upisovali, také nějakým
způsobem nyní se honoroval. Já myslím,
že k tomu příliš veliké chuti nebude
a nemusí také z naší strany ani
býti.
Jedna z hlavních věcí
- kde ovšem bude dosti obtížno, jakým
způsobem se to všechno má vypočítati,
- jest princip, který byl přijat v mírové
smlouvě, totiž, že mají státy za
všechen státní majetek dáti náhradu
do společného reparačního fondu, ze
kterého se budou platiti reparace za škody. To jest
věc, která jest logicky vůbec nemožná,
a sice proto, poněvadž všechen státní
majetek, ty věci na místě jsme platili již
jednou ze svých daní a následkem toho musili
bychom je platiti ještě jednou, na př. takovou
státní budovu, na kterou jsme platili, musili bychom
platiti ještě jednou. Je to naprosto nelogické,
ale všechny argumenty nic neplatily; tato zásada byla
přijata a musíme to nésti. Vybojovali jsme
to a bylo to hlavně zásluhou Jihoslovana dra Trumbiče,
že nebudou počítati nemocnice, školy a
nebudou také počítati, na co přispívaly
obce, okresy a země. To dělá mnoho při
lokálních drahách, státních
stavbách, atd. Ty věci nemusíme platiti.
Ovšem nemusíme si z toho v Čechách dělati
tak mnoho, poněvadž u nás z toho státního
majetku, kromě železnic, není mnoho a u železnic
jsme to přijímali sami, poněvadž je
to investice, kterou sami musíme platiti. Tedy to nejsou
věci takové, které by mohly vzbuditi odpor.
Ale při té příležitosti
musím se zmíniti o jednom, co nás naplnilo
opravdovou radostí, totiž že jsme dosáhli
toho, že umělecké předměty, které
byly zavlečeny z královského hradu císařem
Matyášem, Ferdinandem, potom snad Karlem Vl. a Františkem
Josefem do vídeňských a druhých rakouských
museí, můžeme reklamovati před mezinárodním
rozhodčím soudem. (Výborně! Potlesk.)
To dalo skutečně ohromnou práci, my jsme
již zoufali, že to nebude možné, ale konečně
jsme se do toho pustili celou silou a podařilo se toho
dosáhnouti. Doufám, že se podaří
našim uměleckým historikům a právníkům,
aby dokázali právní titul majetkový
na všechny ty věci, poněvadž není
pochybnosti - a to každý, kdo zná historii
našich financí, ví - že tyto umělecké
předměty byly zakoupeny Rudolfem z toho, co měl
z Čech, poněvadž tenkráte země
české platily podle recesu 65% veškerého
nákladu, a kromě toho byly hlavně zakoupeny
z důchodů královské komory, která
již tenkrát měla pivní tác. Tedy
je to něco, co patří docela po našem
právu a po všem zákonu české
zemi, a doufám, že se před rozhodčími
soudci našim právníkům podaří
to dokázati, abychom to dostali. (Posl. Zahradník:
Ale velmi brzy, ve Vídni to už prodávají!)
Musíme to reklamovati, oni nesmějí prodávati
ničeho, co patřilo do této komise. Račte
odpustit, od toho tam máme dozorčí orgány,
své zástupce, aby na ty věci dohlíželi,
a oznámili nám, abychom mohli před dohodou
protestovati.
Musíme opravdu říci,
že všecky ty věci jsou velice těžké,
budou zatěžovati naše finance, ale myslím,
že se nám podařilo odvrátiti finanční
pohromu od naší republiky. Nebudeme míti svázané
ruce tak, abychom nemohli dobře hospodařiti. Ovšem
řeknu docela upřímně a odpusťte,
abych učinil jen malou poznámku, abych vyšel
z té míry objektivnosti, kterou jsem dosud zachovával,
abych řekl: to závisí také trochu
na nás (Min. fin. dr. Horáček: Úplně
na nás!), anebo úplně na nás.
Souhlasím úplně s p. ministrem financí.
Když jsme se starali o to, aby břemeno, které
máme z války a zejména za to, že jsme
dostali samostatnost, nebylo takové, aby nám znemožnilo
každou produktivní práci, pak to neznamená,
že můžeme rozhazovati, to znamená, že
musíme šetřiti. Nejsem tak nespravedlivý,
abych neviděl, že máme těžké
věci, že jsme musili zříditi celou armádu,
že jsme se musili brániti na severu a jihu Čech,
na Těšínsku, že jsme měli vpád
maďarský. Rád konstatuji, že kolega Beneš
konstatoval v protokolu, že máme právo na reparaci
za ten vpád maďarský, ale musíme to
reklamovati, - to jest věc budoucnosti, prozatím
to zatěžuje finance - ale byl bych rád, abychom
nevyhazovali stamiliony na lenost (Výborně! Potlesk.),
abychom hospodařili takovým způsobem, abychom
nepodrývali kreditu naší republiky, poněvadž
čím více jej budeme podrývati, tím
budou naše podmínky hospodaření při
tom, jak jsme odkázáni na zahraniční
kredit, horší, a my se z toho všeho nedostaneme
ven a já se obávám, abychom nepřišli
k takovým důsledkům, kde bychom přestali
míti radost z toho, čeho jsme dosáhli.