Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Boj o naše teritorium na konferenci mírové byl opravdu velice tuhý. Neboť jednotlivé komise snažily se probírat problémy velmi důkladně, věcně a objektivně a obhajoba všech požadavků způsobem věcným, poctivým a energickým byla podmínkou úspěchu. V celku postavily se teritoriální problémy pro nás způsobem následujícím: Po celkovém výkladu našich teritoriálních požadavků dne 5. března r. 1919 postavil se problém takto: Žádali jsme historické hranice s různými rektifikacemi proti Prusku, Sasku, Bavorsku a Rakousku, žádali jsme jistou část území Kladského, část území Horního Slezska a část Moravského Pole.

Otázka Slovenska byla postavena před konferenci mírovou od nás způsobem následujícím: V principu docílili jsme přičlenění Slovenska hned po nastolení Karolyiho, kdy po dosti prudkém boji byla námi docílena první demarkační linie. Když pak problém postavil se na konferenci, bylo s naší strany prohlášeno způsobem naprosto kategorickým, že o otázce integrity Uher vůbec diskutovati nelze, že Slovensko jest integrující součástí Československé republiky a že vůbec na konferenci diskusi o této věci připustiti nemůžeme. (Výborně! Potlesk.) Konference okamžitě stanovisko toto přijala a potvrdila. Jednalo se jen o hranice. V tomtéž slyšení bylo již patrno, že konference kloní se k názoru, že základnou hranic slovenských musí býti Dunaj a to také po jistém boji v komisích bylo konečně přijato.

Zdůrazňuji tyto události: Se stanoviska politiky zahraniční nikdy nebylo pro nikoho v dohodě nejmenší pochybnosti o tom, že ani Slovensko samo, ani země české samy oddělené nemohou býti. (Hlučný souhlas.) Také nikdo nikdy by nebyl připustil samostatnou nebo polosamostatnou existenci jednoho nebo druhého sama o sobě. (Potlesk.) Existence naší republiky, existence českých zemí na jedné a existence Slovenska na druhé straně podmíněna je nejužším vztahem a spolučinností obou. Proto nám všem při celé akci zahraniční a na konferenci míru bylo Slovensko tak drahé. Už proto všude jsme tak harmonicky a v dokonalé shodě od počátku s našimi bratry Slováky spolupracovali na vybudování naší republiky, kterou Slováci stejně záslužně budovali jako Češi. Vzpomeňme jen osoby a práce Štefanikovy a našich amerických Slováků! (Výborně!)

Otázka hranic českých byla vyřešena způsobem nás plně neuspokojujícím, ale způsob, jak se to stalo, charakterisuje zajímavě práci a methodu pařížské mírové konference. Měli jsme příležitost, několikráte obhajovati stanovisko našich historických hranic před komisi a docílili jsme na konferenci, že komise vyslovila se pro rektifikaci hranic na všech stranách a pro připojení části Horního Slezska a Kladska k Československému státu za jisté kompensace u Frýdlandu, Šluknova a Aše. Když věc přišla před bývalou radu čtyř, prohlásilo se prostě, že se má setrvati na historických hranicích s podotknutím, že věc je snazší, jednodušší a prostší, že nebude třeba komisí, sporu s Německem atd. V té době již boj o Těšínsko byl v plném proudu, neboť v jednání na počátku února, jak je známo, byl nám vnucen první návrh dohody o těšínské věci mezi námi a Poláky. Proto v té době otázka Těšínska řešena nebyla, neboť konference vyhýbala se těžkým otázkám, odkládala je co nejvíce a nechávala je spíše k jednání konečnému. Tím se stalo, že ze všech rektifikací hranic, které jsme žádali, na konec nám zbyla jen část území z Pruského Slezska, které jsme dostali nejprve úplně jak na Hlučínsku, tak i na Hlubčicku, a které později, když byl připuštěn plebiscit proti Polákům, z poloviny bylo podřízeno také plebiscitu. Proti Rakousku opravy hranic nejprve nám byly přiznány komisí také a sice v plném rozsahu, jak jsme o to žádali. Později při ústupcích, které Rakousku byly učiněny, území toto bylo nám redukováno, zejména na Moravském Poli a byli jsme přinuceni učiniti Rakousku ústupky. Hlavní věc na Vitorazsku a na Poštorensku přece jen jsme zachránili.

Otázka našeho sousedství s Jihoslovanskem byla pro nás krajně důležitá a učinili jsme v této věci všechno. Američané od počátku stáli na stanovisku etnografickém, Angličané ukazovali na neobhajitelnost tak zvaného korridoru po stránce vojenské, italská delegace stavěla se proti každé podobné idei, domnívajíc se, že v budoucnosti bylo by to škodlivé zájmům italským, kdybychom sousedili s Jihoslovany, a tak zůstává jediná Francie, která naše stanovisko v této věci přijala a plně je podporovala. (Výborně! Hlučný potlesk.) Dlužno konstatovati, že to byly specielně francouzské kruhy vojenské, které pochopily význam našeho sousedství s Jihoslovany. Za těchto okolností už v komisi otázka korridoru ve skutečnosti padla a před nejvyšší radu byla sice přivedena, ale odmítnuta. Nutno to konstatovati, že byli jsme si úplně vědomi ohromné důležitosti toho, aby tato otázka byla vyřešena pro nás příznivě, a proto později pokusili jsme se docíliti alespoň většího zázemí u Bratislavi. Nedocílili jsme sice všeho, ale aspoň princip byl pro nás připuštěn.

Problém uherských Rusínů byl pro nás vyřešen na konferenci celkem snadno a bez většího boje. Těžké postavení uherských Rusínů bylo jasno každému, bylo jasno, že krajina ta nemůže připadnouti ani Maďarům, ani Rumunům, ani Polákům, obyvatelstvo samo spontánně hlásilo se k Československé republice. Tímto způsobem docílili jsme územních úspěchů jistě velikých a dlužno poznamenati, že všeobecně bylo konstatováno neustále na konferenci míru, že naše delegace byla z těch, které po stránce územní průměrně docílily nejvíce. (Výborně!)

Musíme doznati, že ve věci našich bratří lužických postavily se požadavky největší, že ale po této stránce nebylo docíleno toho, čeho bychom si byli přáli. Docílena byla sice ochrana Ligy národů a zajištěna jim tak národní existence. Hned jak problém byl postaven, komise zásadně požadavky lužických Srbů sice zkoumala, ale všechny delegace souhlasně tvrdily, že problém ten je nutno řešit tak, aby sice lužickým Srbům byla zajištěna bezpodmínečně národní existence, ale by se tím, jak tyto delegace tvrdily, neseslabila vzhledem k Německu ani situace Československé republiky, ani situace lužických Srbů samých.

Až do dubna komise teritoriální po trojnásobném usnesení přijímala stanovisko naše, ponechávajíc bílský okres Polákům. Od dubna po zakročení těšínské komise místní situace obrátila se proti nám. Musím konstatovati, že při celém jednání o Těšínsko s polskou delegací bylo postupováno s naší strany s krajní loyálností, poctivostí a otevřeností, že byly činěny několikráte pokusy s Poláky se dohodnouti přímo, přes to, že jsme si byli vědomi, jak drahým právem jest naše právo historické, měli jsme právě na paměti možnost bratrské a přátelské politiky v budoucnosti s Poláky a chtěli jsme učiniti všechno možné, abychom jim podali důkaz naší dobré vůle. Bohužel, musím konstatovati, že na všechna tato jednání nedostalo se nám jediného projevu rozumné koncese. Československá delegace měla to dobré vědomí, že učinila vše, co učiniti mohla v zájmu dobrého přátelství polského. Nebyli jsme ovšem a nemohli býti spokojeni způsobem, jakým polská propaganda proti nám pracovala, který nebyl vždycky loyální a bratrský. Prostředky, které se volily někdy k boji proti nám, připomínaly bývalou politiku rakouskou. (Slyšte!) Došlo to tak daleko, že Polsko se pokusilo vměšovati se do našich vnitřních poměrů, zejména také na Slovensku. Konstatuji, že s naší strany nikdy ničeho podobného, co právě uvádím, nebylo prováděno, že naše jednání bylo krajně korektní a poctivé. Lituji z plna srdce, že v našem vzájemném konfliktu jsme se sami nedohodli, a konstatuji, že podobné jednání by musilo odcizovati, ne sbližovati dva státy, které mají tak ohromný zájem na tom, aby žily v přátelství. (Výborně!) Otázka polská byla půldruhého století ranou na těle Evropy a jest to otázka, která je a která i po válce zůstává nejpalčivější otázkou Evropy. Problém těšínský nebyl vyřešen definitivně, byl ustanoven plebiscit.

Situace je pro nás příznivá. Máme definitivní hranice na všech stranách, až právě na hranici těšínskou. Máme podmínky mírové se stanoviska finančního a ekonomického celkem výhodně stanoveny, začínáme silnou práci ke konsolidaci našich vnitřních poměrů, vytvoření nového finančního systému, nového ekonomického života, vybudování správné administrativy a ke konsolidování politických poměrů vnitřních.

Na venek provádíme a budeme prováděti na všechny strany politiku pacifickou, politiku mírumilovnou. (Výborně! Hlučný potlesk.) Nechceme a nebudeme vésti výbojných válek, budeme se jen brániti. (Výborně!)

Při boji o Těšínsko, které reklamujeme za dnešních poměrů přirozeně celé (Výborně! Dlouhotrvající potlesk), všechny tyto otázky musejí býti uváženy, a obyvatelstvo na Těšínsku má možnost srovnávati a viděti a říci, ku kterému státu chce býti za těchto okolností připojeno a kterému dává přednost.

Při této příležitosti zmíním se hned několika slovy o otázce, která velice rozbouřila poměry na konferenci a která měla za následek, že Rumunsko a stát Jihoslovanský mírovou smlouvu s Rakouskem nepodepsaly. Je to otázka smlouvy o právech minoritních. Při této příležitosti jen několik slov o českých Němcích a národnostních menšinách u nás vůbec.

Naše smíšené území česko-německé nebylo ve skutečnosti v nebezpečí pro nás vážně ani jednou. Již během války měli jsme zaručeno od Francouzů, že postaví se za každou cenu proti tomu, aby smíšené území českých zemí bylo odtrženo. (Výborně!) Na konferenci postavila se otázka znovu a bylo třeba naše stanovisko obhajovati. Musím konstatovati, že po této stránce zpravodajstvo, zejména vídeňských novin a také jiných novin německých, bylo postaveno na základě naprosto falešném. (Hlasy: To se dělo vždycky!) Otázka tak zv. českoněmecké vlády vůbec nikdy ani jednou nebyla vzata v úvahu na pařížské konferenci (Slyšte!), nikdo se o ni nestaral a nikdo nikdy otázky českých Němců v tom smyslu, jak ve Vídni a od t. zv. vlády českoněmecké byla postavena, vážně v potaz nevzal. (Slyšte!) Každé jiné tvrzení bylo žurnalistickou propagandou bez jakékoliv opravdové base, jež uváděla jen v omyl československý lid. Šlo zejména o to, činiti vnitřní nesnáze a těžkosti státu, který nově se rodil, aby tím více byl nucen k eventuelním ústupkům národnostním. Otázka Němců v republice Československé na konferenci byla probírána dvakráte. Poprvé, když po našem všeobecném výkladu jednala komise o ponechání smíšeného území českoněmeckého Čechám a kdy od americké delegace, specielně od delegáta Lansinga, byla přímo postavena otázka, které území a do jaké asi míry by mohlo býti odloučeno od Čech. Československá delegace připustila, že některé naše výběžky mohly by býti vyměněny jako kompensace za území, jemuž bychom dali přednost. Pomýšlelo se specielně na Kladsko a Horní Slezsko na jedné straně, na druhé straně na výběžek ašský, šluknovský a frýdlandský. Všecky delegace bezpodmínečně a bez výjimky byly hned od počátku toho mínění, že v principu smíšené kraje v Čechách od Čech odtrženy býti nemají. Po druhé jednalo se o otázku českých Němců, když byl postaven na konferenci problém ochrany minorit a kdy ochrana tato měla býti právně stipulována ve formě jakési smlouvy. Tehdy byl jsem výslovně tázán od příslušné komise mírové, jakým způsobem chtěli bychom vytvořiti národnostní zákonodárství v Československé republice a jaké koncese chtěli bychom nikoliv jen Němcům, nýbrž všem minoritám národním všeobecně poskytnouti. Při té příležitosti probírán byl také problém uherských Rusínů a konstatováno: Stát československý je stát národní, obsahující 10 milionů Čechoslováků a přibližně něco přes 3 miliony jiných národností, národnostních minorit. Uzemí rusínské má povahu zvláštní a musí míti tudíž také zvláštní úpravu. Československá delegace byla požádána, aby předložila memoir, ve kterém by vyložila, jak si budoucí postavení těchto národních minorit představuje. Při této příležitosti dlužno konstatovati, že československá delegace jak ohledně uherských Rusínů, tak i ohledně ostatních národnostních minorit v Československé republice dala konferenci vyjádření taková, že byla přijata s neobyčejným povděkem od komise mírové, konstatováno o nich, že jsou krajně liberální, že není možno žádati více, naopak, že rámcový program minoritní, který bude vnucen všem národům, vyšlým z území rakousko-uherského, může býti jen minimální a že tudíž některá prohlášení, která československá delegace učinila, nebude možno do celkové úmluvy o minoritách ani přijmouti. (Slyšte!)

Věc tato jest krajně důležitá, poněvadž jednak ukazuje na spravedlivé stanovisko, které my jsme zaujali v otázce minorit na konferenci mírové, jednak ukazuje na to, jak po této stránce konference mírová následkem našeho postupu měla důvěru v naše liberální stanovisko a jak ocenila všechna tvrzení, která během jednání mírového o persekuci našich minorit byla v celém světě šířena. Mám zde dopis komise, který to nejlépe dokazuje. Uvádím situaci tak, dodávaje ještě, že konference mírová souhlasila s tím, aby klausule o ochraně židů v Československé republice v mírové smlouvě uvedena nebyla, přes to, že Polsko a Rumunsko klausuli tuto měly. Také v této věci projevila konference k nám naprostou důvěru a domnívám se, že ve všech otázkách národnostních republika naše musí postupovati takovým způsobem, aby této důvěry velikých mocností a ligy národů zasloužila v otázkách, týkajících se uvedených národností. Zdůrazňuji a konstatuji, že jak liga národů, tak i velké mocnosti mají v nás důvěru, že dáme našim minoritám v stejné míře to, čeho kulturně vyspělý národ potřebuje a nač mají skutečně právo. Mírovou smlouvu o minoritách jsme podepsali a jsem přesvědčen, že Československá republika dané slovo dodrží v plné míře. (Výborně!)

Zbývá mně promluviti ještě o klausulích mírových, týkajících se otázek ekonomických, finančních a komunikačních. Budu v těchto věcech hodně stručný, poněvadž o této věci důkladně pojedná pan dr. Kramář, a mohu jen konstatovati, že v otázkách, zejména finančních, komunikačních a ekonomických docílili jsme celkové situace a výsledků takových, že můžeme docela rozhodně tvrditi, že i zde odnesli jsme značné úspěchy. Ovšem dědictví Rakousko-Uherska bylo strašné, přes to, že důsledně jsme se bránili tomu, abychom za dědice jeho byli prohlašováni a také právně a ve skutečnosti se stalo, že konference naše stanovisko důsledně a všude uznala. (Výborně!)

Přece jen právě ten fakt, že jsme byli až dosud součástí státu toho, způsobil, že nám připadlo značné břímě, které musili jsme se stanoviska mezinárodního prakticky převzíti. Jsou to, jak víte, otázky dluhů předválečných. Dále postavila se otázka dluhů válečných, které zásadně jsme odmítli a musili odmítati, poněvadž by tím právě byl býval porušen princip, že nejsme dědici Rakouska. V té věci nám bylo učiněno zadost stejně, jako v ostatních otázkách a zejména v přejímání bankovek a státních statků. Přes to, že jsme nedocílili všude úplně toho, co jsme chtěli, přece v hlavních rysech věcí těch jsme docílili. Zvláště výsledné bylo naše jednání v otázkách komunikačních a ekonomických. O tom, jak jsem již řekl, pojedná důkladněji p. dr. Kramář.

To jsou hlavní linie našich mírových smluv. Za takové situace jsme také boj na mírové konferenci prováděli. Mohu - a domnívám se, že jsem oprávněn k tomu prohlásiti, že vycházíme z mírové konference skutečně vítězi. Je to triumf práva a spravedlnosti dějin. Nedocílili jsme sice všeho, co jsme chtěli, v mnohých věcech nebylo vítězství tak úplné, jak jsme si přáli, ale všeobecně na konferenci mírové se konstatovalo a konstatuje dodnes, že naše delegace byla jednou z těch, které dosáhly nejvíce, které nejintensivněji a nejobratněji dovedly ze situace využíti, které zachovaly si až do poslední chvíle nejlepší a nejsolidnější situaci, které všeobecně byly uznávány jako mající velmi silnou posici politickou a které odcházely z konference mírové s plným uznáním ode všech těch, kteří byli i našimi přáteli, i kteří čas od času museli býti našimi odpůrci. V boji, jaký na konferenci se vedl, nebylo možno docíliti všechno. Bylo by dlouhé, kdybychom vykládali, s jak těžkými obtížemi museli jsme pracovati, jakým způsobem museli jsme proti svým odpůrcům vynakládati všechny své energie a konečně jakým praktickým způsobem jednotlivé otázky se řešily nebo jednotlivé boje se probojovávaly. Musím však konstatovati, že jako boj, který jsme vedli během války, byl probojován právě tím nezdolným vědomím práva a spravedlnosti, tou naší energií, pohotovostí na jedné straně a naší otevřeností, poctivostí a umírněností na straně druhé, že tímtéž způsobem získávali jsme své výhry na konferenci. Domnívám se, že také v budoucnosti tento způsob boje jest jediná naše záchrana. Již za jednání konferenčních viděli jsme, jak celá řada věci těžce poškodila naší situaci a jak, začínajíce nový život společenský a státní, začínajíce zejména zahraniční politiku svou, jak teprve se učíme, co všechno může míti vliv na tuto zahraniční politiku a na náš osud.

A tu pokládám za svoji povinnost, činiti appel na slavné Národní shromáždění, na naše veřejné mínění a na všechny ty, kdož mají v úmyslu, zachovati to ohromné bohatství materielní i mravní, které jsme v této válce docílili. Naše posice geografická je těžká a bude ve skutečnosti vždycky těžká. Boj o Těšínsko uvedl nás do situace ještě těžší, nežli jsme předpokládali, a za těchto okolností musíme velmi vážně se dívati kolem sebe, velmi jasně pozorovati, jakým způsobem můžeme na vždycky pevně zajistiti svoji budoucnost. Nemám jediný okamžik pochybnosti, že národ, který za války dovedl vykonati tak podivuhodné veci, že strhl na sebe pozornost celého světa a získal si sympatie všech těch v celém světě, kteří ho dříve neznali, národ, který na počátku války byl v porobě a ke konci války podpisoval svým utiskovatelům podmínky mírové, národ, který vedl válku nejen proti centrálním mocnostem, ale který velmi těžce musil si vybojovati uznání mezi vlastními svými spojenci, a který na konec tak podivuhodně svou vlastní silou vytvořuje si svoji státní existenci a ukazuje tím tolik života a síly, ten národ nemusí se báti o svoji národnostní existenci. (Bouřlivý potlesk.)

Jsem optimistou po této stránce, jako jsem byl optimistou po celou dobu války a ani jedenkráte nezakolísal jsem v pochybnostech o výsledku celého našeho boje. Nepochybuji ani dnes, naopak mám plno pevné víry a důvěry, neboť za války přesvědčili jsme se, my všichni v cizině, co dovede cílevědomost, jasnost myšlenky a vytrvalá práce. (Výborně!) Toho jest nám nyní potřeba doma. Máme před sebou mnoho a mnoho těžké práce. Máme vybudovati nejen svoji zahraniční službu, nýbrž svoji administrativu doma, vybudovati svoji vnitřní správu, přivésti stát do normálních poměrů finančních a hospodářských, máme vybudovati svoji armádu; to všecko jsou úkoly ohromné. K tomu je třeba vnitřní konsolidovanosti, jednoty, soustavné, cílevědomé práce a krajně houževnatého sebe sama přemáhání s krajně vyvinutým smyslem sebeobětování a zodpovědnosti. (Hlučný potlesk.) Mohu vás ujistiti, že za doby našeho revolučního boje všech těchto vlastností ukázalo se u nás v míře nebývalé. Chceme-li zachovati svoji existenci, nesmíme zapomenouti nikdy na to, co stalo se v naší historii, nesmíme nikdy zapomenouti, že naše národní povaha, vede nás často k fanatickým bojům vnitřním, a musíme si stále uvědomovati svoji těžkou posici mezinárodní, nebezpečí, které nás čeká na všech stranách, nepřátele, kteří nás obklopují se všech stran, a že jediná síla a že jediná moc, která nás může navždycky zachrániti a která nám zaopatřila velmi čestné místo v historii lidstva a světa, je vnitřní ukázněnost, konsolidovanost a vysoká mravní úroveň všech našich cílů a snah národních. (Hlučný potlesk.) Mírovými smlouvami, které budu míti čest předložiti slavnému Národnímu shromaždění příští týden, ježto z důvodů technických nebylo možno je podati zároveň s osnovou, dostává se nám nejen všechno to, co právě bylo krátce naznačeno v tomto exposé, ale dostává se nám zároveň tohoto mementa, které jsem v několika slovech dovolil si naznačiti. Nechci a nemám v úmyslu, při této slavnostní příležitosti mentorovati národ a veřejné mínění, říkám jen to, co jest mým vlastním přesvědčením a co pokládám za svoji povinnost, předstupuje poprvé před československou veřejnost. Za doby celé zahraniční akce byli jsme pevni, neústupni, zásadní a krajně poctiví v celém svém boji. Byla to naše největší síla, síla nepřemožitelná, která ve skutečnosti nám dala vítězství a která nám získala tolik respektu na všech stranách. Národ jako my, jehož materielní síly jsou a budou vždycky relativní, musí tyto síly zmnohonásobovati právě těmito vlastnostmi.