Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Pokládám za nutné, při této příležitosti se zmíniti několika slovy o duchu naší práce revoluční a ukázati, proč a jakým způsobem došli jsme k vítězství. (Výborně! Potlesk). Vstoupili jsme oficielně do boje proti Rakousko-Uhersku dne 15. listopadu 1915 slavnostním prohlášením, začali jsme hned na to žurnalisticky pracovati zejména ve Švýcarech, Paříži a Londýně a došli jsme první oficielní podpory francouzské vlády v únoru 1916. Během celého roku 1916 organisovali jsme své středisko pařížské s různými odvětvími v jednotlivých státech spojeneckých a už v této době obráceny byly všechny naše zraky k možnosti vytvoření národní revoluční armády. Svojí propagandou tiskovou a jednáním osobním docílili jsme prvního značného úspěchu v lednu 1917 tím, že spojenci ve své odpovědi presidentu Wilsonovi poprvé prohlásili osvobození Rakousko-uherských národů za svůj válečný cíl. V té době již pracovali jsme plnou silou o organisaci našich zajatců a našeho národního vojska a v létě 1917 bylo již možno vyjednávati jednak v Rusku, jednak ve Francii o pravidelné organisování revoluční naší armády. Zjevně jednání toto došlo výrazu svého dne 16. prosince 1917, když byl vydán dekret francouzské vlády o konstituovaní československé armády. Od té doby výsledky práce naší se množily a postupovali jsme od výsledku k výsledku. Před tím už revoluční události v Rusku umožnily nám vytvořiti armádu silnou; vlivem těchto dvou armád podařilo se nám získati souhlas také italské vlády k vytvoření armády v dubnu 1918, a když naše sibiřská armáda na jaře 1918 vykonala svoji velikou anabasi na východ po prudkých bojích proti německé invasi, podařilo se nám vymoci na spojencích nejdříve soukromé uznání našich národnostních požadavků a později přímo přesné akty dosahu mezinárodního, které se staly základem naší národní samostatnosti. Již v dubnu 1918 přislíbil nám závazně ministerský předseda francouzský Clemenceau, že uzná naši Národní Radu za vládu a že celé naše hnutí bude pokládati za národní hnutí spojeneckého národa. (Výborně! Potlesk). Výraz tomuto slibu dán byl v dopise ministra Pichona ze dne 28. června 1918, kde naše právo na samostatnost poprvé jasně, slavnostně a rozhodně bylo uznáno. Podobným způsobem vyslovovaly se akty italské vlády z dubna 1918 o konstituování československé armády v Italii. Jedna z nejvážnějších ran rakousko-uherské monarchii dána byla pak prohlášením anglické vlády ze dne 11. srpna 1918, kdy způsobem, naprosto všechny pochybnosti vylučujícím, byli jsme uznáni za národ spojenecký a svobodný. V tomtéž smyslu vyjádřilo se pak prohlášení Spojených Států Severoamerických ze dne 2. září 1918, kde Národní Rada pařížská uznána byla definitivně za vládu.

Tyto dalekosáhlé události vyvrcholeny byly konečně konstituováním první provisorní československé vlády v Paříži dne 14. října 1918, jež stalo se za okolností zvláště zajímavých, poněvadž ještě v této době spojenci po strašné pětileté válce dobře si nebyli vědomi, je-li Rakousko zničeno úplně, čili ne. Prohlášení naší vlády stalo se v okamžiku, kdy Rakousko žádalo spojence o mír a kdy ozývali se silní přátelé Rakouska v jeho prospěch. Vytvořením naší vlády a postavením spojenců před hotový fakt otázka naše byla de facto vyřešena a tak se mohlo státi, že když spojenci bylo povoleno příměří Rakousko-Uhersku a Německu, Československý stát již s hlediska mezinárodního práva existoval a že jsem mohl jako československý zástupce po čtyřletém boji proti Habsburské monarchii podepsati podmínky míru našemu bývalému tehdy již zničenému císařství. (Výborně! Potlesk.) Byl v tom jistě kus spravedlnosti dějin, že českoslovenští emigranti, vedeni svým presidentem Masarykem, mohli tímto způsobem splatiti utrpení a zoufalství velikých našich emigrantů pobělohorských, vedených našim slavným Komenským. Tím, že podepsali jsme podmínky mírové centrálním mocnostem, jak Rakousko-Uhersku, tak Německu, vstoupili jsme automaticky mezi státy, které právoplatně musely míti hned zastoupení na konferenci, vstoupili jsme na konferenci se stanoviska mezinárodního práva jako hotový stát rovnoprávný s jinými a nabyli jsme ihned na konferenci mírové postavení, jehož význam těžko můžeme si dnes domysliti, poněvadž nelze dobře si představiti, co by se bylo stalo, kdybychom na konferenci míru nebyli již přišli jako stát hotový a všeobecně již uznaný. Domnívám se, že se nemýlím, tvrdím-li, že největší část našich úspěchů na konferenci mírové dlužno postaviti právě na ten fakt, že v čas dovedli jsme si vymoci na spojencích, abychom byli uznáni se stanoviska mezinárodního práva, a že tudíž nebylo možno popírati naše právo v okamžiku, když o konferenci míru se jednalo. Fakta tato bude moci oceniti teprve historie, domnívám se však, že jest nutno již nyní na to upozorniti.

V našem zahraničním boji byli jsme si toho vědomi a proto s tak horečným chvatem připravovali jsme svoji armádu, proto s tak horečným chvatem hnali jsme se za definitivním uznáním mezinárodním a proto v příhodném okamžiku nerozpakovali jsme se postaviti první provisorní vládu, vědouce, že v důsledcích bude to míti právní význam ohromný. (Výborně!) Tímto způsobem jeví se celá naše práce na konferenci míru jako pokračování celé naší zahraniční akce revoluční. Myslím, že snad bude dobře, několika slovy charakterisovati tento revoluční boj a ukázati,jaké bylo naše postavení v okamžiku, když jsme na konferenci vstupovali. Není žádné pochybnosti o tom, že do této války a vůbec do této naší nové historické epochy vstoupili jsme způsobem, který nám dělá čest. Naše zahraniční hnutí od počátku vyznamenávalo se velmi silným duchem discipliny, bylo homogenní a jednotné, mělo od počátku jednu a tutéž směrnici, nepředkládalo jednotlivým spojencům různé programy, ukázalo se zejména, co se týče osobního jednání, pevné, navzájem loyální a poctivé. Není žádné pochybnosti, že jednolitost, ukázněnost a cílevědomost našeho hnutí byla taková, že byli jsme pravidelně a všude kladeni za vzor všech ostatních národních hnutí. (Výborně!) K tomu dlužno přičiniti velmi přesnou, promyšlenou, systematickou práci propagační, cílevědomou a, abych tak řekl, krtčí práci, která si probíjela krok za krokem cestu do nejvyšších sfér spojenecké politiky a konečně krajní obětavost, vlasteneckost a oddanost k našemu národnímu cíli našich prostých vojáků, ať už v zajateckých táborech nebo v jednotlivých koloniích. (Hlučný potlesk. Výborně!) Zvláštním způsobem působilo na všecky zejména silné uvědomění národní všech našich vrstev bez výminky, obětavost, ať co se týče životů, ať co se týče statků a pak to prudké, vášnivé zaujetí, přesvědčivé a až fantastické a vášnivé bojování proti lžím, podvodu a násilí, representovaným centrálními mocnostmi, které vzbuzovalo všude respekt. (Výborně!) Vstupovali jsme na konferenci míru pod vlivem událostí sibiřských, pod vlivem zajímavých zpráv o způsobu organisování naší armády ve Francii a v Italii a o jejích bojích, pod vlivem zpráv o udatném odporu našeho národa uvězněného v neprodyšných stěnách rakouskouherských a to všechno získávalo našim požadavkům krajní sympatie a přátele. Fakt, že během celé války nejlépe ze všech byli jsme informováni, že vyplnilo se téměř až do detailů vše to, co jsme specielně o Rakousku vždycky říkali, fakt, že jsme byli zejména dobře informováni o událostech v centrální Evropě a mohli jsme vždy včas upozorniti na to, co osudnou nutností se přihodí, získávalo také jednotlivým našim representantům velmi silné posice v politických kruzích spojeneckých. Za těchto okolností vstoupili jsme na konferenci míru, majíce oprávněné naděje, že tato vezme náležitým způsobem v úvahu všechna naše přání a požadavky. Situace naše byla velice dobrá, daleko lepší, než mnohých dávno konstituovaných národů a rozhodně nesrovnatelně lepší, nežli těch, kterým se nepodařilo dojíti tak daleko a kteří stejně zoufale během celé války o svoji samostatnost bojovali, jako na příklad Litevci, Arméni a j. l situace Jihoslovanů, kteří tak úžasně mnoho obětovali v této válce, následkem zvláštních poměrů, jež všichni známe, se stanoviska mezinárodního práva nebyla jasná, a jednotná Jugoslavie uznána byla teprve mírem versaillským.

Vzpomínaje naší činnosti za hranicemi, nemohu při této příležitosti nezmíniti se o věcech, které mají jistý politický význam. Když vypukla válka, právě proto, že jsem znal cizinu před válkou, bylo mi jasno, že nutno pracovat v cizině a že je nutno začíti rychle a rozhodně. Třetí den po vypuknutí války učinil jsem opatření, abych mohl dostat pas a počítal jsem s útěkem do ciziny. Dnes, kdy povolán jsem byl ke spolupráci na definitivním budování naší republiky, není jistě bez významu, abych při této příležitosti konstatoval, za jakých okolností dostalo se mi cti, vstoupiti do styku s naším milovaným presidentem a jakým způsobem součinnost naše zahraniční povstala. Během měsíce srpna 1914 trávil jsem řadu dní na venkově a dojížděl jsem do Prahy. Na venkově uvažoval jsem o možných pracech a konečně ke konci srpna 1914 odhodlal jsem se jíti k profesorovi Masarykovi. Potkal jsem ho na Letné a všemožnými argumenty tehdy začal jsem dokazovat, že je nutno něco dělat, pustit se do práce proti Rakousku, začít pracovat uvnitř a začít pracovat v cizině. Profesor Masaryk tehdá s jistou reservovaností a s jistým, řekl bych, úsměvem, který již označoval, jaká situace je, poslouchal. Na konec prohlásil: "Já už pracuji a budeme tedy pracovat spolu". První starosti byly peníze -sehnat nutný fond pro naši práci. President Masaryk orientoval se o celkové situaci u nás, pak šel podruhé do Holandska, kde se orientoval o situaci zahraniční; když se stejně orientoval ve Vídni, na základě toho byl dán základ tak zvané maffie, jejíž sekretářskou funkci jsem vykonával v dohodě s presidentem, pokud zůstal v Praze.

Historie maffie v různých variantech jest již známa. Bylo by velmi zajímavo, různými detaily se zabývati. Dnes bych chtěl jen konstatovat, jak v těch prvních začátcích oddaně několik málo činovníků pracovalo, jak v té době setkali se lidé často až dosud proti sobě stojící, jejichž spolupráce v každém kroku byla upřímná a neobyčejně efektivní. Nemohu zapomenout, jak v těchto prvních dobách spolupráce s organisací zahraniční akce pracovali jsme v krásné shodě s drem Rašínem. Vzpomínám těchto začátků hlavně proto, že bych chtěl zdůrazniti jeden ráz celé naší zahraniční akce. Naše zahraniční akce byla prováděna s naprosto jasným, pevným, vytčeným programem. Měli jsme několik ideí, ty ideje měli jsme každý ve svém srdci hluboce vryty a oddaně za nimi jsme šli. Tím se stalo, že právě tak, jako paralelně od počátku války a iniciativně, samostatně v otázce maffie a v otázce první součinnosti ve vlasti jsme spolupracovali s presidentem Masarykem, stejně tak neodvisle, ale souhlasně a jak říkám, z vlastní iniciativy dělo se to za hranicemi. Tento paralelism se ukázal při naprosté homogennosti, loyálnosti v naší spolupráci podmínkou našeho vítězství. Situace se vyvinovala tak, že byli jsme odsouzeni býti vzdáleni daleko druh od druha, ale spolupráce byla krajně harmonická. Tak v okamžiku, kdy prohlásili jsme první naší trojčlennou vládu, dlel jeden z nás v Sibiři, druhý ve Washingtoně a třetí byl právě na cestě z Italie do Paříže.

Tento ráz našeho hnutí je velmi charakteristickým. Cituji k jeho charakteristice tyto malé episodky a uvádím je právě z toho důvodu, abychom si mohli uvědomiti politicky dosah faktu, co to znamená, když lidé mají pevný, jasný plán, přesnou methodu k jeho uskutečňování a dosti vlastní síly a iniciativy.

Nemohlo to býti nikdy a krásněji a markantněji naznačeno, než se stalo výrokem presidenta republiky, když přišel do styku s prvními našimi posly z Prahy v Paříži po říjnovém převratu. Tehdy mně a některým přátelům konstatoval: "Byli jsme na tisíce kilometrů od sebe a lidé, snahy a principy naše právě byly takové, že nebylo jediného případu, kdy by praktické rozhodnutí nebo kterákoliv politická opatření, ať principielní, ať taktická, při různých příležitostech zaujatá jedním nebo druhým z nás, byla by se rozcházela." Naše akce měla úspěch to, co uvádím, byla jedna z podmínek našich úspěchů.

Při té příležitosti budiž mi dovoleno vzpomenouti našeho nezapomenutelného a slavného druha, Milana Štefánika. (Bouřlivý potlesk. Shromáždění povstává.) Těžko hodnotit práci lidí, dokud nemáme dostatečného odstupu od událostí, ale dnes jeho ohromných zásluh nemůže býti zapomenuto: máme-li mír a svobodu, má on na tom opravdu lví podíl.

Domnívám se, že nebude ani nemístno ukázat jednak pro poučení, které je nutno vzíti si z této veliké dějinné doby na to, jakým způsobem takticky jsme začali a jak často veliké věci malými začátky počínají a jak velké věci z malých, nepatrných aktů ve skutečnosti se skládají.

Postup našeho hnutí na počátku byl, že přišli jsme před několik našich přátel ve Francii, Anglii, Americe a jim prostě předkládali svá stanoviska, ukazovali jsme fakta a dávali informace. Nebyla to ani velká diplomatická gesta, nebyla to salonní a společenská konversace, která nám získala pevných přátel, nýbrž naše prosté, skromné vystupování a pevná, vědeckou methodou připravená práce organisační, informační a politická. Pamatuji se dosud, jak, přišel do Paříže, usadil jsem se v malé uličce v nepatrném pokoji v šestém poschodí, jak celý budget prvního roku obnášel pro mne asi 160 franků měsíčně, jak v téže době president Masaryk v prostém pokojíku v předměstí londýnském připravoval svoji ohromnou práci informační a organisační, a zdůrazňuji, že i později, když ocitli jsme se - abych tak řekl - na výši své moci, rozšířili jsme sice svoji činnost, svoje místnosti, kanceláře, ale v podstatě celá naše akce, nabyvši rozměrů velmi značných, vedena byla týmž duchem, ne chudobou, ne úzkoprsým nepochopením velkých diplomatických povinností, nýbrž duchem neúnavné práce informační, organisační, vyznačené předáváním zpráv, informací a faktů v téže opravdovosti a poctivosti, s jakou vedena byla naše akce od počátku. (Výborně! Potlesk.)

Těch několik faktů, které jsem právě naznačil o jednotnosti a cílevědomosti našeho hnutí zahraničního, což - znovu opakuji - znamená pro nás, pro celý národ a pro všechny politické kruhy neobyčejné poučení pro vedení politiky v budoucnosti, dlužno doplniti ještě některými charakteristickými rysy našeho hnutí.

Ve svém zahraničním boji měli jsme od počátku velmi přesný a jasný plán. Doplnili jsme plán spojenců. Zdůrazňovali jsme od počátku, že pangermánské hnutí je nebezpečím, hlavně proto, že dává k disposici Německu síly potlačovaných národů v Rakousko-uherské monarchii, že je třeba tudíž zničit Rakousko-Uhersko, které je stejně a více zodpovědno za válku, než Německo samo. Dnes máme zadostiučinění, že dodatečná odhalení konstatují, že za vypovězení války zodpovědnost nesou rakouští Němci, Maďaři a Poláci, poněvadž jejich representanti to byli, kteří vedli agresivní politiku proti Srbsku a uvedli ve skutečnost onu expedici proti Srbsku, že celý náš plán, který my začali hlásat, téměř do detailu se uskutečnil.

Ona jednotnost, cílevědomost a důvěra v uskutečnění našich plánů byla právě podmíněna, že od počátku měli jsme velmi pevný a přesný program, který se neměnil, že věděli jsme přesně, co chceme, dovedli jsme voliti správné prostředky k vyplnění tohoto programu. Situaci mohli jsme ovládnouti jen svými novými methodami práce a plánem, který tyto tři problémy vyřešil. Bylo nám tudíž nutno:

1. Vytčení přesného a jasného programu politického a válečného, který vrcholil v hesle: Zničit Rakousko-Uhersko.

2. Začíti velmi intensivní, důkladnou práci informační a propagační. To dálo se u nás zvláštním způsobem a mohl bych říci: s uplatněním method vědeckých.

Snad není nemístno konstatovati, že právě ony vědecké methody nás nutily, krok za krokem začíti s nepatrnostmi, nenápadně a věcně informovati, poučovati, opatřovati materiál. Dám malý příklad: Když dostal jsem se do Francie v září roku 1916, celá moje propagační práce začala tím, že jsem si položil za cíl dvakrát-třikrát v týdnu v jednom žurnálu francouzském prosaditi noticku, v niž by se jednou-dvakrát vyslovilo jméno československého národa. To je případ typický. Tak málo nás znali, tak málo se o nás zajímali a tak málo na nás myslili. A pak na základě této situace bylo nutno krok za krokem poznávat, které jsou to kruhy, které mají vliv pozorovat žurnály, které mají pochopení, přiblížiti se lidem, informovat stálým dodáváním informací. Tato methoda byla důrazně a soustavně provozována a přinesla nám výtěžek ohromný. Oficielně na vlády, na významné politiky, na ministry a diplomaty šli jsme teprve tehdy, když touto methodou věc naše již téměř triumfovala.

3. Třetí věc podstatná pro nás byla armáda. Viděli jsme, že svět válčí a že třeba nám, abychom válčili také. Pochopili jsme, že bez armády nemůžeme býti.

Na vybudování pomýšleli jsme od prvního okamžiku. Myšlenku nespustili jsme s mysle a v létě téhož roku přikročili jsme k první její realisaci. Tím naše zahraniční akce stala se skutečnou akcí válečnou a současně brannou, lidovou, národní revolucí. Nikdy nesmíme zapomenouti, co naši vojáci pro nás učinili. (Bouřlivý potlesk.)

To nutno zdůrazniti, že bez armády, bez skutečného vedení války samostatnosti nikdy bychom nebyli docílili. (Hlučný potlesk.) Bez silné, demokratické, národního cíle vědomé armády nebudeme také s to, svoji samostatnost za dnešní situace v Evropě si zachovati. (Potlesk.) Při tom nutno s vděčností konstatovati, že kamkoliv jsme přišli, všude už naši lidé, naše demokratické elementy v cizině a zejména naše dělnictvo obou socialistických stran instinktivně konalo to, co my uvědoměle a programově jsme si postavili za cíl. Ve Francii, v Anglii, v Americe, v Rusku, všude již naše kolonie vrhly se do boje politického, ba přímo - což dlužno zde vlastně konstatovati - bez váhání vstupovaly do armády, tvoříce buď vlastní družiny, nebo jsouce součástí spojeneckých armád, a konaly tak samostatně to, co bylo v našich plánech a programech. Dlužno ještě připomenouti obzvláště, že ohromnou zásluhu o náš úspěch politický měly naše kolonie americké, česká i slovenská které nám dodávaly materielních prostředků k boji hned od počátku. (Potlesk.)

Jednání na konferenci mírové pro nás představují jistě jeden z krásných momentů naší národní historie a díváme-li se na svoji historii národní v minulosti a hledíme-li vstříc své budoucnosti, myslím, že často a často měli bychom se obraceti na tyto sedmi až osmiměsíční práce na mírové konferenci, neboť možno z nich skutečně čerpati ohromné naučení pro náš národní život. Otázky, jež se nám na konferenci postavily, byly následující:

Naše územní požadavky.

Byl to především boj o naše národní území, Čechy, Moravu, Slezsko, Slovensko, otázka Kladska, otázka Hor. Slezska, otázka lužických Srbů, otázka rektifikace hranic vzhledem k Rakousku, otázka našeho sousedství s Jihoslovany, otázka Dunaje a hranice maďarské a konečně problém uherských Rusínů. Dále byly to otázky mírových podmínek ve věcech finančních, o ekonomických, komunikačních a politických, byl to problém českých Němců a maďarských minorit na Slovensku a konečně nejvážnější náš problém, který se nám na konferenci postavil, otázka našeho vyrovnání se s Poláky a boj o Těšínsko, nehledě k celé řadě jiných důležitých, třeba že episodních otázek, jako např. boj s maďarským bolševismem, boj o nastolení Habsburka v Budapešti a jiné.