Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Za provádění těchto nových principů tato vláda nám ručí, a my jsme slyšeli to z jednotlivých jejich prohlášení. Ale právě, poněvadž máme již určité politické a hospodářské směry ve vládě, tu pánové, kteří s námi tvoří toto revoluční Národní shromáždění, a pánové, kteří z vlády první odešli a kteří se chtějí vraceti k starým hospodářským principům a k celé staré nadstavbě společenské, ačkoliv to před veřejností přiznati nechtějí, snaží se této vládě již nyní pro hospodářské věci, pro nedostatky, jež tady jsou jako následky 5 leté války, podraziti nohy. A tito pánové velmi jasně a stále mluví a jednají nedemokraticky, neuvědomují si ještě ani jasně dosahu převratu, který byl způsoben naší revolucí 28. října a porážkou imperialismu politického a hospodářského, a který byl zesílen obecními volbami 15. června 1919. Pravý demokrat a demokratická strana vždycky snaží se uplatniti své moci tolik, kolik národ jim té moci svěří. Dostane-li v obecních volbách, které provedeny byly v naší republice za nejdemokratičtějších volebních řádů, strana 8 procent hlasů všeho občanstva, má si uvědomiti, jakou má vážnost a na kolik moci může reflektovati, jíž chce působiti při vývoji a výstavbě společenské struktury naší mladé republiky. Většina národa vyslovila se proti stranám, které hájí staré principy hospodářské a politické. A jestliže dnes tyto strany přicházejí právě s týmiž metodami, které ztroskotaly v Rusku za Kerenského a Lvova, tedy tím samým staví veškerý národ před tytéž možnosti.

Jestliže pánové z nár. dem. a ze strany lidové, jsouce zde zastoupeni velkým číslem, rozjedou se po celé republice a budou právě tak, jako jsme to viděli nyní před sejitím tohoto slavného shromáždění, agitovati a bouřiti národ proti vládě, která jest legální a vznikla z demokracie již po volbách, tedy nemůže nastati nic jiného, než úplná nedůvěra lidových mas k demokracii vůbec, a demokracii přivedou ad absurdum. Národ, který si přestane vážiti demokracie, bude politiku prováděti ve vlastní režii a to, myslím, není interesem ani nás socialistů, ani nikoho, kdo cítí dějinnou zodpovědnost za vývoj republiky v této době. Neklid v našem národě, ten velký neklid právě má pánům býti výstrahou, aby tímto směrem nepokračovali. Hospodářské věci jsou věci velmi choulostivé. Nezaměstnanost jest veliká, drahota skutečně stoupá, my však musíme si uvědomiti, proč stoupá a kam by to vedlo, kdyby právě proti tomuto systému, jejž naznačil jednak pan ministr obchodu, jednak i jiní pánové a za nímž stojí nynější vláda, kdyby proti tomuto směru mělo býti zakročováno a kdyby agitaci v národě měl býti takový nátlak vykonán na vládu, že by se odhodlala zavésti za svolný obchod, volnou soutěž a boj všech proti všem o zisk.

Já vás, pánové, upozorňuji na některé zajímavé věci. Centrály, které jsme zde měli za Rakouska, byly válečnými centrálami a stát starý chtěl tyto válečné centrály držeti po takovou dobu, dokud to bude v interesu vedení války, a pak chtěl provésti likvidaci a vrátiti se k starému mírovému hospodářství. Nemůže býti o tom dnes sporu, že tyto centrály jsou nástrojem, pokud jsou rozumné, - a jest jich celá řada rozumných - k provedeni likvidace války a návratu ne již do starého systému hospodářského, nýbrž mohou býti typickými instrumenty, jimiž právě, budou-li vedeny v duchu nové doby, jak to chce vláda a koalované strany, jimiž je možno přejíti ze starého systému hospodářského do nového systému, v němž družstevnictví bude míti nejvýznačnější účast. Toto intermezzo, zdá se, bude vyžadovati 2-3 léta a prostřednictvím zreformovaných ústředen musí vykonávati velký vliv stát, republika a ukáže se, že jest to jediný modus, jímž lze celý národohospodářský systém ozdraviti a přivésti do nových kolejí. Politika hospodářská, jak ji prováděl kol. Dr. Rašín, byla právě obráceným směrem, ukázala se po celou jeho dobu působnosti nesprávnou a, jestliže dnes máme právě takový nedostatek surovin a všech rozličných jiných věcí, plyne to z toho, že kol. Dr. Rašín držel se toho, že nechtěl, aby stát sám prostřednictvím svých ústředen opatřoval suroviny. Kol. Dr. Rašín nestál ani o státní půjčky, mohl si vypůjčiti ve Francii, v Anglii, domníval se, že je lépe, když stát si nevypůjčuje a když úvěr a suroviny opatří soukromé, ať bankovní či jiné podnikání, a poslal pány bankéře do Anglie, Francie i Ameriky a prostřednictvím úvěrů, jejž banky tam měly uzavříti bez kontroly státu, aby nikdo nevěděl, zač a mnoho-li nakupují, měli sem dovézti tovary, jako jest bavlna atd.

Tento směr zahraniční obchodní politiky ukázal se neproveditelným, soukromé půjčky uzavřeny nebyly, soukromá obchodní iniciativa zklamala, tovary nedošly, my zatím jsme propásli příznivou pro nás náladu, nám pomoci, hned po převratu a tak ocitla se řada industriálních podniků v nezaměstnanosti a stát celý ve stupňovaném nedostatku nutných výrobků.

Stát ve vlastní režii mohl nákup surovin velmi dávno provésti, o tom nemůže býti sporu - ale neprovedl pro odpor finančního ministra první vlády a dnes cítíme toho následky.

Pánové, již tehdy hájil jsem zásadu, že máme zde určitý úvěr zahraniční a s tím úvěrem že může stát, chce-li se dostati z národohospodářské kalamity, velmi dobře pracovat. Ale o tomto úvěru je a byl zvláštní, nesprávný názor. Tvrdí se, že ten úvěr, jehož nám Amerika poskytla v podobě různých potravin, je vlastně úvěrem k snědení a že jsme ten úvěr snědli, že to jest úvěr naprosto neproduktivní - výklad ten je absolutně falešný. My jsme tyto potraviny sem dostali, bez něho by republika vůbec nebyla mohla žíti ani v tom směru kol. Rašín nechtěl tento státní úvěr. Vždyť nechtěl více než 27 milionů a proti jeho vůli vymohl jsem na 54 milionů dolarů. Ale my jsme tento úvěr nesnědli, právě tyto centrály, které zde máme ten státní obilní ústav, státní tukový ústav a veškeré jiné obrátily ty potraviny v naše československé koruny. Tento kapitál, který znamená milionů, tedy jednu miliardu, je našemu státu, našemu národnímu hospodářství k disposici. Ovšem musí s nim býti nakládáno jinak, než nakládal s ním stát až doposud. Až dosud, pokud vím, uložen je tento ohromný kapitál produktivity schopný v různých bankách na 1 procento a stát jím nijak nehospodaří. Snad banky tu a tam kupují za něj valuty a obchodují bez kontroly státu a vyzískávají pro sebe veliké obnosy, jež mohl by míti stát sám. Většina toho kapitálu jistě leží nezužitkována. A tu mohla by republika tímto kapitálem prostřednictvím svých zreformovaných a obchodně iniciativních centrál mnoho vykonati. Centrály mohly by skoupiti exportní artikly, jichž zde máme dosti, dřevo, sklo, chmel atd. a vyvézti do ciziny a tam za získané dobré valuty nakoupiti zas suroviny pro náš průmysl nutné. A tento export dle mých zkušeností nikdo neprovede, než stát ve velkém měřítku a k této obchodní akci musí být ústředny přizpůsobeny.

Soukromí podnikatelé, banky, nám jistě export do proudu nepřivedly a nepřivedou, nevěřím tomu, poněvadž nebezpečenství mezinárodní dopravy, riziko valutární je tak velké, že málo kdo se odhodlává tyto obtíže překonávati. Kromě toho vidíme, že i finanční reforma na tyto lidi působí určitým způsobem zdržujícím a že nemají kuráže, za těchto nejistých poměrů se do exportních obchodů pustit, nehledě ani na tu okolnost, že exportéři jsou většinou Němci. A i když se pustí, tu stát vůbec nemá záruky, že tuto valutu za export získanou dostane do svých rukou. Dnes, pánové, s kapitálem se utíká do ciziny a, jakmile se s ním jednou někdo dostane do ciziny, a to se stává exportem zboží a získáním cizí valuty, pak nikde není záruky, že nenechá ty valuty v cizině pod různými záminkami a my pak dovážet nemáme zač.

A tu stát prostřednictvím svých racionálních centrál, které zde mohou býti, musí prováděti určitou obchodní a, řekněme, přímo kšeftovní politiku. Starý názor na stát, kdy se ministerstvo a parlament staraly jen o administrativu, ty doby jsou již dávno pryč, dnes, máme-li se dostati z národohospodářské kalamity, z nedostatku surovin, musí naše vláda, musí naše centrály, které máme přeměnit ze správních centrál v aktivní, iniciativní obchodní centrály, které musí pomocí kapitálu, který máme k disposici z americké potravinové půjčky a případným přibráním kapitálů, jež leží v bankách, a přijetím zdatných obchodních sil nakupovat v celé republice za české koruny exportní zboží a vyvážet je do krajin s dobrou valutou. Vývozem dostane republika franky, liry a případně jinou dobrou valutu a může dle potřeby celku za získané valuty nakupovati suroviny jež může pak prodávati průmyslu, aby byl uveden do chodu a při tom zachován může býti přehled cenový. To je jedna z největších možností, jak pozvednouti export.

To je ohromný kapitál, který máme, ale tento kapitál musí býti obchodně obrácen. Jestliže někde leží v bankách na jedno procento, pak je to ovšem kapitál, který jsme snědli, a pak jsme vinni my a vláda a pak je vinen celý národ, že si to velmi jasně neuvědomuje. Pokud pak by mohl soukromý kapitál naše poměry, hlavně surovinové, ozdraviti, tedy já myslím, a řekl to docela jasně ministr obchodu, nebude mu nijakým způsobem v tom ohledu bráněno, naopak bude podporován, ačkoliv já nijak, jak říkám, právě v tento soukromý kapitál a v jeho rozvoj, v jeho iniciativu dovezení surovin nevěřím, pokud je ovšem nechce dovážeti za ceny ohromně předražené.

A nyní dovolte, abych přistoupil k některým věcem, které tady u nás se staly, ku zdražení obilí skutečnému a potom k otázce uhelné. Jest zapotřebí autenticky pověděti našemu lidu, jak jsme k cenám došli, jaké byly toho příčiny, poněvadž tak, jak věci se mu vysvětlují, nemůže býti spokojen. Vidíme následkem toho vysvětlování nár. demokracie to veliké rozrušení ve všech vrstvách pracujícího lidu, které nijakým způsobem nemůže působiti na zvýšení výrobnosti. Nachází-li se národ ve chvění, je-li nespokojen, je-li ze všech stran drážděn, pak doporučují-li mu titíž pobuřovači pracovitost, doporučují-li mu práci, šetrnost, atd., pak jest to při nejmenším úžasné nezodpovědné jednání. Národ přivésti do chvění, nespokojenosti, a pak mu kázati morálku, to dovedou pánové, kteří by to rozhodně dělat neměli a nemusili, poněvadž, bude-li ten národ rozbouřen, dojde to rozbouření jednou určitého výrazu a musí se obrátiti proti vrstvám, které si toho nejméně přejí, ale které tím budou určitě vinny. My máme otázku obilních cen u nás, já bych chtěl pověděti, jak celá věc vznikla a jsem přesvědčen, že vláda i v otázkách cen obilních velmi mnoho dobrého ještě dnes může vykonati. O cenách obili, jak nyní jsou stanoveny, bylo jednáno již v dubnu, v květnu, v době, kdy o výsledcích obecních voleb se nevědělo, ani bude-li vytvořena tato koalice atd., vycházelo se docela z předpokladů reelních.

Nesmíme zapomenouti, že my jsme dostávali od rolníků, a speciálně od malých rolníků, velmi malé procento obilnin, které se jim urodily, že jsme dostávali asi snad tři q, anebo o něco více na ha a od velkostatků průměrem asi 10 q a tedy, že bylo naším interesem, abychom právě od rolnictva pro budoucnost z nejbližší žně pokud možno dostávali všecko. Ten tak zvaný blahobyt rolnického stavu, osvobození od dluhů, nevyšel z maximálních cen. Tedy právě proto, že se dávala z úrody jen třetina asi obilí, a ostatní během války vždy šlo stranou pod rukou za peníze vysoké, bylo možno docíliti těch efektů hospodářských, které rolnictvo má. My však jsme si přáli, aby za doby republiky tyto poměry podloudného prodávání absolutně ustaly. Proto hleděli jsme dodělati se maximálních cen takových, které by skutečně konvenovaly, které by honorovaly i práci zemědělce podle zásluhy, ale které by zároveň ho zavazovaly splniti bezpodmínečně svou povinnost a dáti nejen svou třetinu, nýbrž veškeré množství, které mu přebývá. Proto byla stanovena tato cena, ačkoliv se původně žádala cena 140 K a sice, otevřeně to říkám, žádala se nejen od Československé strany republikánské, nýbrž i od malozemědělců socialistických, ne tak vysoká, menší, ale přece velmi vysoká. V té době jsme nevěděli, jaká úroda bude, to je pravda, my jsme tehdy nestudovali, bude-li tato cena pro veškeré obyvatelstvo, ale dnes, kdy úroda jest doma, kdy se ví její výsledek, jsou dány ty momenty, aby případně byla v určitých směrech cena obilnin po případě snížena. U rolnictva, které má velkou režii, kde bývají velké rodiny, k této věci patrně sáhnouti nepůjde, ale vláda může nalézti rozumnou modifikaci, aby právě na velkostatcích, kde úroda jest také ohromná, kde režie de fakto vzhledem k velikosti podniku padá docela jinak na váhu, než při malém, nějakým způsobem se tato cena restringovati nechala a zvláště že není naším interesem, abychom speciálně šlechticům, kteří u nás nežijí, kteří žijí ve Vídní, Švýcarsku a všude jinde, platili tyto ceny, a aby ten kapitál odvezli do ciziny, aby se nám ztratil. Tam jistě nějakým způsobem se modifikace nalézti může a myslím, že tato úprava cen velkostatkářského obilí může míti finanční efekt velice slušný, protože velkostatek právě odevzdal velkou část obilí, poněvadž sám tolik nekonzumoval a tím vyhnula by se republika doplatkům ze státní pokladny na mouku. Tak to jest, pokud se týče cen obilí.

Dále chtěl bych upozorniti na to, co se u nás v poslední době děje, a varoval bych velmi. Na Slovensku, jak se doslýchám, uvolňuje se právě pod nátlakem těch agitací, které se dějí v národě, hospodaření obilím. (Hlas: Agituje se v časopisech!) To už snad prakticky do velké míry jest provedeno. Upozorňuji, že bez Slovenska budeme hotovi s celou svou úrodou, i když jest velmi krásná, nejdéle v březnu. Nesmíte zapomenouti, jak jsme loňského roku hospodařili, a že jsme semílali nejen pšenici a žito, nýbrž, že se semílal i ječmen. Tohoto roku, všude jest to viděti, nakupuji pivovary bezohledně každé množství ječmene a zpracovávají. Toto pivo se neexportuje za hranice, jak se původně myslelo. Ječmen měl býti ve větším rozsahu uvolněn a podroben zušlechtění a vyvezen v podobě sladu a hodnotného piva, aby se více vyzískalo z něho. Měl jíti do ciziny, abychom dostali dobrou valutu, asi 10.000 vagónů chtěli jsme vyvézti do Itálie, Argentiny a jinam. Dnes však se zpracovává na malohodnotná piva, která se zkonzumují doma, tak že ta celá reserva pro zásobování a výživu obyvatelstva konsumem, zničením ječmene v podobě piva, náramně klesá. Bude-li k tomu ještě uvolněn na Slovensku výkup obilí privátně, můžeme se dočkati zásobovací katastrofy. I u nás jsou ty uvolňovací snahy a pánové z Národní demokracie si dávají na tom záležeti, aby státní obilní ústav byl vykreslen jako vzor vší špatnosti a rozpuštěn, aby bylo zavedeno volné hospodaření, poněvadž prý úroda jest velmi slušná. Pánové, loni jsme dovezli 30.000 vagónů mouky a jen tak tak se vyšlo. Přirozeně ty dávky, které jsme dávali, nestačily, nakupovalo se pod rukou, a i letos jsme právě tak nesoběstační. A jestli by této agitaci měla býti povolena uzda a když národ byl by tak nerozumný, že by těmto nezodpovědným agitacím sedl na lep, a žádal to, nemůže nic jiného nastati, než úplná zásobovací katastrofa, poněvadž toto by bylo snad vhodné a příjemné pro lidi, kteří mají plné kapsy peněz, kteří, jakmile by se obchod uvolnil, by každé množství obilí, pšenice a žita zkoupili. Ale pro široké vrstvy konzumující, takové hornictví na severu, pro Prahu, Brno, Moravskou Ostravu bychom zcela jistě potom ničeho neměli a musili bychom dojíti bezpodmínečně k sociálním hladovým nepokojům, bouřím a ohrožování celého státu. Proto by si měli i ti pánové uvědomit, kteří dnes takovým nešlechetným způsobem informují a popuzují náš národ v domnění, - já aspoň si to nedovedu jinak vyložiti - že nastane-li chaos, oni zase se svou 8% ní menšinou se dostanou k určité vládní moci a že tímto způsobem snad ještě se jim podaří zachrániti ten starý systém, který jim tak leží hluboko na srdci. Já ani nechci věřiti, že by to bylo interesem všech těch, kteří jsou v národní demokracii organisováni, těch malých lidí a úředníků. Ale zcela určitě tento směr je veden lidmi v národní demokracii, velmi tvrdými, kteří jsou své ideji, své chuti, své neoblomnosti ochotni obětovati nejen národ, ale i dle mého mínění i republiku i naši samostatnost a všechno bez ohledu. (Výborně! Potlesk).

Pánové! Nyní chtěl bych pověděti pár slov o otázce uheIné. Uhlí u nás jest artiklem, bez něhož nemůžeme žíti, jsme průmyslovým státem; nejen průmysl, nemohou ani domácnosti bez něho žíti, a musím říci, že i v tomto směru zůstali jsme zcela určitě pozadu, že ten náš vývoj v tom směru socializačním by měl jíti rychleji ku předu, poněvadž je-li již nutný historicky, dějinně, tedy nesmíme ho zdržovati, poněvadž tím sami jen ohrožujeme svou celou národohospodářskou výstavbu. Dnes se říká, že se tolik netěží, kolik by bylo třeba, že hornictvo jest oslabeno podvýživou, atd. Ony jsou, pánové, i jiné momenty, momenty zdánlivě velice nepatrné, ale přece velice závažné. Lidé, kteří dnes vlastní doly, to jsou cizí kapitalisté němečtí a jiní. Tento kapitáI určitým způsobem chce odraditi od toho, aby se snad dříve nesáhlo k nějakému společenskému uspořádání těžby uhelné. Ministr Hampl mluvil o radách závodních, revírních i o monopolu. Tvrdím, že onen monopol sám o sobě nestačí. Jest třeba znáti těžbu v dolech, abychom viděli, kam nás vleče cizí kapitál, půjde-li to tak dále. Ten nemá dnes žádného interesu na tom, aby zvýšil těžbu, ba užívá metod, aby se vědomě těžba snížila. A sice takovým způsobem: - to jest zajímavo i pro dělnický svět - oni platí dnes v dolech za mimořádné práce hornické daleko více než za normální práce. Normální prací nazýváme kopání a nakládání uhle; práce mimořádná je vydřevňování, stavění štrek, kolejnic a celá řada prací na povrchu.

Ředitelé důlní platí dnes tyto mimořádné práce horníkům velice vysoko, kdežto řádnou práci hornickou, kopání a nakládání uhle velice nízko. Na základě toho hornictvo nemá fakticky interesu na tom, když vydělává na mimořádné víc, aby se věnovalo té práci řádné, přirozené v době, kdy jest taková úžasná drahota a kdy je zájmem horníka, aby co možná nejvíce vydělal, aby mohl uhraditi nutné potřeby životní. Tímto způsobem přirozeně snižuje se těžba. A proč to dělají? Poněvadž dnes vám to řekne každý důlní ředitel a důlní společnost: ",Prosím, my jsme dnes pasivní, ať to dnes zkusí stát převzíti doly." Proč? Poněvadž on má na dole malou těžbu, vynakládá hodně na dělnictvo, mzdy zdánlivě hrozně letí do výše, má malý prodej a následkem toho pasivitu.

Tímto umělým způsobem de facto jest znemožněn život státní a já sám to tvrdím právě jako celá naše strana, která to jasně 4. září prohlásila: že jest nejvyšší potřebou naší, aby pokud možno v nejkratší době stát doly vzal do svých rukou bez ohledu, nejen monopol prodejní uhle, nýbrž i jámy uhelné. V dnešní době státu v tomto ohledu nehrozí žádné nebezpečí a nic nebude tím poškozeno. Za dnešní konjunktury stát nemůže prodělávat, neboť poptávka po uhlí potrvá léta. My možná neměli bychom snad ani tak komplikované otázky Těšína, kdybychom tuto věc byli provedli již dávno, a kdyby právě proti této věci, proti přechodnému zestátnění dolů nevyslovovali se páni, kteří tehdy seděli ve vládě a kteří tam již dnes nejsou. My tím budeme hájiti interesy národní i sociální, že budeme připravovati skutečné fundamenty pro uvedeni našich závodů do chodu.

Tedy to by se týkalo uhlí. A zrovna tak i v jiných věcech, které se týkají přechodného zestátnění, měli bychom si jasně uvědomiti, že nám na světovém fóru naprosto nic nevadí a že jsme přespříliš, zdá se mně, choulostiví a stále přes příliš mnoho se odvoláváme na to, že bychom neměli žádným rychlejším tempem postupovati k vůli mezinárodnímu fóru. Uvědomíte-li si, jak to okolí naše ve světě vypadá a že nám není možno uvésti celou státní stavbu, celé státní zařízení do chodu, nic jiného nám nezbude, než pokud možno vše urychliti. Máme-li velkou nezaměstnanost a z toho právě nespokojenost, máme-li drahotu, musíme se snažiti, ji prostě odstraniti. Máme dnes sice možnost zaměstnati určitou masu lidí, nezaměstnanost vždy bude stoupati, o tom se nikdo neklame, i když stát se vloží do toho, aby obstaral suroviny i soukromý kapitál, nepůjde to tím tempem, abychom své dělnictvo plně zaměstnali. A tu nám zůstává tisíce dělníků bez zaměstnání a my s tou otázkou velkostatku nehýbáme. Nám jest potřebí s nivelmi rychle hnout, konstituovat pozemkový úřad, a nejen konstituovat, nýbrž i prakticky provádět tuto reformu, aby národ dostal pole a abychom tento národ, který zaměstnati v továrnách dnes nemůžeme a který se těší na půdu, k té půdě vedli. A nejen to: nám, kteří se nemůžeme hnout ve stavitelství, na Slovensku hnije za 5 miliard korun dříví. Jestliže my pro tento pracující národ, kterému chceme přiděliti velkostatky, nemáme dnes obytných místnosti a nemáme pro něj jiných věcí, potom můžeme toho míti, ovšem pro přechodnou dobu. Nemůžeme spoléhati na to, že tam budeme stavěti z cihel, cementu a takové moderní stavby. Ale zcela určitě můžeme počítati na to, že můžeme stavěti provizorní stavby z dříví, které by nám jinak shnilo, čili máme možnost, interně v našem státě přikročiti k modernímu provádění těch ideí, které jsou rychlejším tempem zaměstnání a nejen to, zvýšiti i výrobu. Tedy to jsou věci, které nám musí býti jasný a býti vedoucím činitelem při vší naší zákonodárné práci, která zde na nás čeká.