Nestaví se. Nestaví
stát a, když nestaví stát, přirozeně
nestaví jeho příslušníci občanští.
Proč? Když stát nepokládá dnešní
dobu za příhodnou ku stavbě, řeknou
si přirozeně mnozí: "Nebudeme stavěti
také!" A teď se počítá,
kolik by to stálo, kdybychom stavěli. Řekne
se: budeme čekat. Jest to rozumné? Já myslím,
že nikoli. S tímto stavem budeme musit příštího
jara udělati konec. My budeme musit stavět, bez
ohledu, jaké se jeví ceny. (Posl. Sechtr: Za
ty ceny ne!) Pane kolego, my budeme musit stavět, snad
nějaké částečné vyrovnání
se najde, ale i když se nenajde, musíme stavět,
my musíme nějak uvésti potřebnou hybnou
živou sílu do dnešního chorobného
stavu. Když to nedovedeme, bude zle. Zahálka jest
odjakživa kořenem veškeré nepravosti,
a lépe pracovati třeba s prodělkem, než
podlehnout zcela určitě hnilobě, podlehnouti
zkáze. (Posl. Časný: Musíme dostati
materiál za výrobní ceny!) Pane kolego,
jistě o to musíme se přičinit a my
se také o to přičiníme. Ano, máte
právo dostat materiál za výrobní ceny,
musíme dostati výrobky za přiměřené
ceny, ale které ceny jsou přiměřené?
To, co jsem řekl, jest správné: že budeme
muset počítat s definitivním zvýšením
ceny práce. Zvýšení ceny práce
jest tady, jest neodvolatelné a jest to jen naše neprozíravost
a krátkozrakost, když čekáme, že
v dohledné době v nějaké značnější
míře cena práce klesne. Není to pravda.
Nikdo by to tak rád neviděl, jako já, kdyby
klesla, a my toho potřebujeme zejména na venkově.
(Posl. Časný: Ty ceny nepředstavují
cenu práce, nýbrž zisk!) Řekl jsem,
že vláda musí určitý regulativ
udělat, ale vláda nezmění nic na tom,
že cena práce revolucí 4-5 kráte stoupla.
To se nedá oddiskutovat. Na tuto základnu se musíme
postaviti, když budeme mít řešiti úkoly
naší doby. (Hlas: Ceny životních potřeb
stouply dvacetkráte!) Cena životních potřeb,
obilovin atd. stoupla tedy nejméně, je to doznáno
i řečníky vašimi, ku př. dnes
kol. Jiráskem i mnohými jinými, tedy prosím,
pane kolego, já bych nerad potíral vlastního
příslušníka a my jsme přece dnes
v kompanii! (Veselost. Hlas: Akcionáři! Jiný
hlas: To nevyjde z rodiny! Jiný hlas: Akcionáři,
ale nesmějí vypřahati!)
Pánové, já opakuji,
my se nesmíme dívati nazpět, my se musíme
orientovati do předu, až se budeme pevně orientovati
do předu, budeme moci pro svůj stát, pro
svoji republiku a pro svoje příslušníky
něco udělati, dříve nic. Kdybychom,
vážení pánové - abyste mi tedy
ještě lépe rozuměli - měli hodnotiti
naše jmění na základě počtářských
pojmů předválečných, k jakým
bychom to museli přijíti důsledkům?
Že jsme v bankrotě, že jsme Bůh ví
již neodvratným bankrotem pochováni. Proč?
Podívejte se! Staré Rakousko - my representujeme
jeho pětinu poplatné síly - mělo okrouhle
13 miliard dluhů. A v té době se ustavičně
říkalo, že nemůžeme dále,
že sotva dýcháme, že již již
jsme na prahu bankrotu. Odpusťte - já tu číslici
nebudu jmenovati - ona by znepokojila, my všichni ji tušíme,
my budeme míti mnohem větší dluh než
celé bývalé Rakousko-Uhersko a representujeme
sotva pětinu jeho poplatní síly. (Posl.
Johanis: Snad něco dají zbohatlíci?)
Nedají nic! (Posl. Johanis: Já nemyslím
dobrovolnou cestou, myslím, že je k tomu donutíme!
Jiný hlas: Na to nemůžeme spoléhati!
Jiný hlas: Práce a opět práce! Posl.
Johanis: Práci ať dělají ti, kteří
po práci volají!)
Zůstaňme ale na reelní
půdě, na které se budeme moci spíše
orientovati. Jak bychom chtěli počítati ještě
s hodnotami předválečnými, tak raději
všeho nechme a jděme domů. Na základě
hodnot předválečných přijdeme
jednoduchým výpočtem vždy k bankrotu,
kterého nikdo nezadrží. Teprve, naučíme-li
se pracovati a práci hodnotiti na základě
světového trhu, můžeme zaplatiti, co
jsme povinni, a můžeme se státi i národem
bohatým, jak před chvíli řekl ministr
financí, škoda jen, že zapomněl předeslati
žádoucí výklad. (Posl. Johanis: Což
když práce není, jako na Příbramsku?)
Když není, musíme se postarati, aby tam byla.
Já se nerozpakuji raditi i k prostředkům
nejsmělejším, byť bych snad i měl
najíti neporozumění. Já doporučuji
Národnímu shromáždění,
aby uvažovalo, jakým způsobem máme si
opatřiti okamžitě těch prostředků,
kterých je třeba, abychom hospodářský
život uvedli zase v kolotání, v silný
oběh. Opatříme úvěr za každou
cenu. Kdo začne pracovati sebe nákladněji,
bude na tom lépe nežli ten, kdo bude jen své
zásoby stravovat. otevřeme hranice. Já jsem
zemědělec, ale otevřete hranice pro všechno,
co chce sem i co může ven, vždyť jsme samostatným
státem, budete viděti účinky, kdyby
nebyly příznivé, rozhodneme na základě
zkušenosti. Pánové, co děláme,
to jest rdoušení vlastního organismu. (Výborně!)
My se musíme něčeho odvážiti,
jinak se nedostaneme ku předu. Já jako zemědělec
se nejméně bojím světové konkurence,
ať k nám přijde, vždyť my máme
svou starou zdatnost, ale my také víme, že
nám nemůže světová konkurence
na dohlednou řadu let nic ublížiti. Já
se to nerozpakuji říci, tvrditi, pánové,
že se otevření hranic nemáme co báti.
Může otevření hranic škoditi našim
manšestrákům? Oni udělali špatné
zboží, které mají v zásobách
a museli by ho prodati snad levněji - atd.... Bylo by to
neštěstí? Pravím nikoliv! (Výborně!)
Dočasné případné
ztráty nahradili by si v budoucnosti získaným
časovým předskokem, předstihnutím
konkurence bohatě. Jest možno, aby naše vláda
vyhovovala jednotlivým korporacím, které
říkají: Nesmí sem jíti to,
nesmí sem jíti ono, atd..?
Prospěch jednotlivců
musí se podříditi prospěchům
státu! Zde budeme museti míti jiné zorné
úhly. Stát, který se dovede nejdříve
správně orientovati, předstihne všechny
své sousedy mílovými kroky. Dnes je doba,
kde minuta vyváží hodiny, hodina vyváží
dny, ba celé měsíce. Uvedeme-li v pohyb život
hospodářský, získáme zakrátko,
než ty ostatní přijdou k sobě, ve světě
takové plus, že zajistíme si prioritu, že
zajistíme si vedení na dohlednou dobu, a o to vlastně
jde. V tom směru musíme nasaditi páky, v
tom směru musíme veškerou svou činnost
vyvinouti.
Vážení pánové,
republika trpí doposud nedosti pevnými řády,
nedostatkem autority, tedy nerespektováním toho,
co si sami dáváme. Kdy pak. pánové,
přestane republika trpěti nedostatkem autority,
nedostatkem respektování našich zákonů
a řádů? Jakmile začneme pracovati.
Jakmile začneme pracovati, tedy když i ty oběti
by byly značné, ku kterým radím, pak
bude dána možnost zavésti tuhé řády,
zavésti všechna náležitá opatření
na ochranu republiky, na ochranu našeho svobodomyslného
republikánského zřízení.
Váženi pánové,
my se ohlížíme s obavou pořád
ven, do zahraničí jmenovitě, já jako
předsedající zahraničního výboru
slyším ustavičně ty stesky a obavy o
politiku zahraniční. Co pak je politika zahraniční,
co pak je politická situace zahraniční? Odlesk,
odraz politiky vnitřní. Pánové, ten
náš ministr Beneš tam dělal jistě
zázraky. Já ho ani osobně neznám,
ale mám všechen respekt před jeho prací
i jejími výsledky, neboť, co my jsme zde namnoze
prováděli, nechci detailovati, co my jsme tu prováděli,
to mu nijak nenapracovalo do rukou, ale to mohl z části
aspoň napravit muž takových kvalit, jaké
bohudík Beneš má. Svému zahraničnímu
ministrovi děkujeme, že jsme ještě nezmizeli
z jeviště národního a světového.
(Výborně! Potlesk.)
Dovedeme-li vyvolati příznivou
situaci vnitropolitickou, s ní ruku v ruce půjde
hned příznivá politika zahraniční.
To bychom si měli vzíti jako direktivu do budoucnosti.
Zcela jinak se staví do světa státy malé,
jako jsme my, a jinak státy světové, velestáty.
Nás budou v zahraniční politice posuzovati
vždy jen výhradně podle politického
položeni vnitřního, podle vnitropolitické
situace, nikdy ne jinak. My nebudeme míti milionové
armády, abychom je mohli hoditi na váhu a jimi se
uplatniti. My budeme v politice zahraniční jen tolik
znamenati, na kolik se dovedeme uplatniti pilností a prací
v politice vnitřní, v politice domácí.
(Výborně!)
Vážení pánové!
Ještě bych se zmínil o jedné věci.
My se chlubíme vším právem, že
jsme tím, co na cestě zákonodárné
zde bylo vykonáno, postavili se, bych tak řekl,
v čelo pokroku všech národů. Zavedli
jsme 8 hodinovou dobu pracovní, zavedli jsme nejdemokratičtější
volební řády, zrušili jsme výsady
stavovské, privilegia šlechty atd. My jsme vydali
zákon o rozdělení velkostatků. Všechen
respekt. Velmi mnoho jsme udělali a já velice nerad
slyším teď namnoze vyslovované pochyby,
jestli jsme to dobře udělali; velice nerad a s jistou
nervositou slyším, že jsme mohli počkat.
Ty šlechtice a ty velkostatky, že jsme mohli nechat
velectění! Ne! My jsme nemohli nic nechat! Co jsme
udělali, dobře jsme udělali. Takovou šlechtu,
jako my jsme měti, neměl na celém světě
žádný národ. (Výborně!)
Nic jiného se nemohlo stát, než co se stalo.
(Výborně!) Jsme národem širokých
vrstev lidových a musili jsme jíti v před
demokraticky. Pokud se týče 8 hodinové doby
pracovní a co se týče volebních řádů,
udělali jsme prostě to, co by býval v našich
poměrech každý byl musel udělati.
My jsme se zcela jinak vyvíjeli,
než kterýkoli národ v Evropě. Měli
jsme jiné úkoly. Jádro našeho národa
tvořily vrstvy opravdu demokratické. Demokratismus
u nás nebyl výsledkem světové války
ani revoluce, nebyl výsledkem umělým, nýbrž
důsledkem vývojovým, důsledkem složení
našeho národa. Ale když jsme takový veliký
úkol na se vzali, převzali jsme také těžké
povinnosti. A těch jsme dosud nesplnili. Ty budeme musiti
teprve splniti, jestli se všechno nemá zvrátiti,
všechno to dobré, co jsme vykonali. My jsme odstranili
naše privilegované karabáčníky,
ale děláme všechno, abychom světu dokázali,
že bez privilegovaných karabáčníků
nedovedeme býti. (Výborně! Potlesk.)
To si musíme uvědomiti, to je velká povinnost,
kterou jsme současně převzali, když
jsme se dali do řešení velkých úkolů,
na základě kterých se chlubíme, že
jsme národem po té stránce, v tom smeru nejprvnějším.
Vážení pánové!
Ještě na sklonku - pan předseda jest již
netrpěliv - k tomu přeorientování
hospodářskému: to jsem řekl jasně,
jaksi věc představuji, ale chci ještě
přičiniti několik slov k politickému
přeorientování. My jsme se příliš
dlouho, po 3 věky radovali, když se tomu našemu
úhlavnímu nepříteli, býv. státu
rakouskému, špatně vedlo. A radovali jsme se
právem, a pánové, to se stalo naší
přirozeností, to nám vešlo v krev a
tuk. A tak se stalo, že nedovedeme ani dnes jinak jednat,
a tu máme vysvětlení pro to, co se děje.
Zde vlastenčíme, jdeme na schůze a bouříme
lidi, vyvoláme nepokoje, lid jde na ulice a tam slyší
od zástupců vlády, že musí sám
udělati pořádek atd. Tímto směrem,
jen že v různých variacích, se pořád
ubíráme dále. My sami si vedeme ve svém
státu úplně tak, jak jsme byli zvyklí
a jak se to u nás stalo tradicí, když jsme
bojovali se státem nepřátelským. My
pořád jdeme směrem, který vede k bourání
a není nás možno dostati na linii, kde bychom
stavěli. A to i ti nejlepší z nás, nejinteligentnější,
a to i ty jednotlivé strany, které se chlubí
a mohou říci, že masírovaly ve svých
řadách inteligenci. Když to všechno takto
jde, kam chcete přijíti, kde to má skončiti?
Povím sám malý
případ z minulého týdne. Každý,
kdo jedete po dráze, vidíte dnes zase vyřezané
látky, ne již ty předválečné,
nýbrž ty papírové. Vše, co patří
republice, pustoší se způsobem přímo
vandalským.
A přece již za ministra
Zahradníka byli republikáni vyzýváni
zvláštními provoláními, aby netrpěli
poškozování majetku republiky. Myslíte,
ze my udáváme, i když vidíme, že
někdo republiku okrádá? To jest strašné,
my neudáváme, my nechráníme svůj
vlastní stát. V tom státě rakouském
bychom snad bývali udali, že by nám z toho
kynul nějaký prospěch. Povím skutečný
případ velmi charakteristický: Minulý
týden jsem jel po státní dráze. Sedím
v první třídě, sedí vedle mne
podle řeči Slovák. Přijde konduktér,
ptá se ho na lístky. Když přišel
poprvé, on vyšel, pak se schoval. Když přišel
podruhé, ukázalo se, že má lI. třídu.
On na něm chce podle své povinnosti příplatek.
Ten na to odpověděl: "Má dobře
Šrobár, že vy Češi vyžíráte
Slovácko." Že to neřekl Šrobár,
to každý dobře ví. Prosím, plné
kupé bylo lidi, na chodbě plno lidí, "vlasteneckých
lidí", ale většina litovala potrefeného.
Dotyčný se jmenoval Kuhn, je československým
důstojníkem, příslušníkem
tedy naší armády a továrníkem
v Bratislavě. Když jsem jej okřikl a vyzval,
aby svoji výpověď opakoval, vymlouval se, že
to slyšel vícekráte od Hlinky. Poznal jsem
ovšem, že mám co činiti s maďaronem,
s lumpem, a také jsem s ním podle toho naložil.
V Kolíně nechal jsem p. Kuhna odvésti vojenskou
stráží a nařídil jsem, aby se
panu ministru Šrobárovi mým jménem dala
o tom příběhu zpráva. Proč
to vypravuji? Nikdo se tam nejen nenašel, kdo by s potrestáním
lumpa souhlasil, ale přicházeli ke mně lidé,
že jsem to přece nemusil tak daleko hnát. Pánové,
to jsme na strašně špatné cestě.
My všichni. To si musíme uvědomit, jest-li
má nastati nějaká náprava. Nebudeme-li
přísní, nedovedeme-li dáti republice
tuhé řády, kterých potřebuje,
dostaneme opět cizí poručníky. Čím
demokratičtější stát, tím
více jest mu třeba tvrdých zákonných
nařízení. Stát autokratický
jich nemá zapotřebí, tam to obstará
autokrat krátkou cestou, ale stát demokratický,
jako naše republika, potřebuje tuhých, tvrdých
řádů, které musí býti
bezpodmínečně každým za všech
okolnosti respektovány. (Výborně!)
Já jsem si udělal ještě jednu malou
poznámku. Kolega Jirásek ve svých pěkných
vývodech nám pověděl, že jediným
svým článkem, který napsal, když
šlo o stanovení cen cukru, zachoval nám asi
100 milionů korun. To bych opravdu radil, aby takových
článků napsal víc. Kdyby každý
nám zachoval 100 milionů, to by stálo za
to. Nevím, bylo-li v cukerní centrále rozhodnuto
již před napsáním toho milionového
článku o cenách cukru, ale přece to
připomínám jako známku doby. (Posl.
Časný: "Byl proti tomu odpor lidu!")
odpor lidu jest proti všemu, ale ty ceny se musí dělat
tak, aby byly úměrné.
Mám jen jedno přání:
Chceme tvrdé, tuhé zákony, které musí
býti v celé republice respektovány. Chceme
trestání všech lichvářů,
každé lichvy, ať se objeví kdekoliv, ale
neznáme žádných výjimek. Kdekoliv
se lichva objeví, tam musí býti exemplárně
v zájmu republiky trestána. Jedině na ten
způsob zajistíme svůj stát. (Výborně!
Hlučný potlesk.)
Předseda:
Slovo dále má pan kolega Dr. Vrbenský.
Poslanec Dr. Vrbenský:
Velectěné Národní shromáždění!
Když jsme podávali jménem
koalice svůj pilný dotaz, učinili jsme tak
proto, abychom dali tomuto domu příležitost,
aby jasně se vyslovil o tom, co se u nás v poslední
době děje. Zdá se, že jsme nedaleko
poměrů, které se objevily brzy po velké
revoluci ruské. Za vlády Lvova a za vlády
Kerenského trvalo ještě státní
hospodaření, podobné tomu, jaké jsme
měli u nás až do této doby a proti němuž
od národní demokracie a lidové strany začíná
se urputný a rozhodný boj. Tehdy v Rusku domnívalo
se obyvatelstvo a vedoucí inteligence, že veškeré
ty nepříjemnosti porevoluční a nespokojenost
lidu dají se vyložiti tím, že centrální
systém, který byl zaveden i v Rusku jako válečné
hospodářství, jest speciální
a jedinou příčinou všeho toho neštěstí
a nespokojenosti lidu a tedy, že jest potřeba tento
systém úplně opustiti a vrátiti se
k tomu starému hospodářství volnému,
na němž se zakládala hospodářská
stavba společnosti u nás i v ostatních státech
před válkou; tím způsobem že
rozvinou se zase staré národohospodářské
síly společnosti, že lid dostane to, čeho
nezbytně potřebuje, a že nastane klid, spokojenost
a produktivní práce. Pod tlakem veřejného
mínění Lvov i Kerenský zbavili se
státního hospodářství, ale
nespokojenost lidu nejen neumlkla, nejen neulehla, nýbrž
stupňovala se a to takovým způsobem, že
všichni rozhodující činitelé,
ať revoluční socialisté, ať menševici,
ať kdokoli, ztratili v Rusku veškerou váhu, že
ztratili váhu všichni političtí činitelé
a masy lidové hnaly se svým tempem dále,
až jsme se dožili toho, co nyní vidíme.
U nás se začal tentýž
boj, u nás se domnívají pánové
z národní demokracie a lidové strany. V této
době, že musejí přijíti s touž
taktikou, aby obnovili, případně aby uspíšili
návrat starého národohospodářského
systému, který jim leží na srdci, který
však v této době nemá nejmenšího
oprávnění a který jest absolutně
nemožný. Evropa se nevrátí nikdy již
do mírového stavu, to znamená do soukromokapitalistického
řádu, a národohospodářského
systému, který se zakládal na principech,
jak je všichni známe z obchodní politiky států,
různých společností, komor atd. a
který znamenal boj všech proti všem o zisk. Ta
věc je absolutně vyloučena a my u nás
jsme si toho velmi dobře vědomi, že vývoj
společnosti jde jiným určitým směrem
a že válka právě upříčinila
tento nový směr, že nutná změna
národohospodářského systému
odpovídá změnám politickým,
sociálním a morálnímu cítění
poválečné společnosti vůbec,
že odpovídá celému světovému
názoru dnešní společnosti. Jest neodkladnou
potřebou hlavně nových států,
které se konstituují, a jich vedoucích státníků,
aby právě jasně pochopili tento směr
vývoje a aby tímto směrem také šli,
nechtějí-li dojíti k úplnému
rozvratu a ztrátě samostatnosti. Státy již
organisované, s velikými nepřerušenými
historickými tradicemi, staré státy, jako
Francie, Anglie, Amerika, ty za dnešní doby, poněvadž
jsou zároveň vítězi, snesou ještě
po určitou dobu národohospodářský
systém, jak jsme ho před válkou viděli.
Státy nové, vzniklé z revoluce, které
nemají trvalé, zakotvené existence, a úpící
pod hospodářským rozvratem, způsobeným
válkou, nesmějí se vraceti ke starým
formám života hospodářského,
nechtějí-li brzy přijíti o svou existenci
v celku. O tom dnes mezi rozumnými lidmi nemůže
býti sporu a právě to, co zde vzniklo po
15. červnu, po obecních volbách, - jsme si
to povinni jasně říci - ten systém
nové vlády, která má určitý
program, určité principie, to právě
bylo nutností dějinnou pro naší československou
republiku, pro její vývoj politický a hospodářský.
Starý systém vlády koaliční
vzešel dohodou všech z tohoto Nár. Shromáždění,
které je revolučním sborem, sborem legálním,
naprosto legálním - je to nezodpovědnost
i před národem a před budoucností
republiky, když se o něm mluví jako o sboru
nelegálním, jako o sboru samozvanců, neboť
revoluce dosadila tento sbor, revoluční národ,
který měl jedinou možnost tímto způsobem
vyjádřiti svou vůli v době, kdy republika
vznikla. Tento revoluční sbor, který zde
zasedá, nastolila revoluce, která nám musí
býti svatou, neboť nám dala svobodu a samostatnost.
Tento revoluční sbor
právě musel najíti cesty, jak konsolidovat
stát, aby později ustoupil sboru novému,
vzešlému z demokracie, ze svobodného rozhodnutí
všeho občanstva republiky. Náš sbor dnešní
je určitou diktaturou národa, ničím
jiným, diktaturou, poněvadž dosud nespočívá
na principiích demokracie. Do července my všichni
jsme měli vládu, která byla složena
ze zástupců všech součástek tohoto
sboru. Avšak již delší dobu prohlašuji
to docela jasně - ta vláda byla pro existenci a
další rozvoj státního tělesa
naší republiky věci absolutně nemožnou,
poněvadž tam nebylo jednotící idee,
jednotného názoru na budoucí vývoj
celé republiky. Na základě toho práce
v této vládě šla dvojím, naprosto
různým směrem; jedna část členů
vlády chtěla zachovati staré fundamenty i
principy národohospodářské i nadstavbu
společenskou - a to byli pánové z národní
demokracie a z lidové strany - a druhá část
členů vlády, která se nacházela
v menšině, chtěla budovati stát tak,
jak to odpovídá duchu dnešní doby, v
zájmu národa a v zájmu republiky. Vládu
na těchto nových principech dnes konstituovanou
máme.