Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předseda (zvoní): Slovo má pan kot. Tučný.

Posl. Tučný: Vážené Národní shromáždění!

Dosavadní debata o prohlášení nové vlády byla vedena téměř výlučně v duchu politickém a teprve ústy váženého pana předřečníka kol. Meissnera dostala se na pole hospodářské a sociálně politické. A já vděčím naší straně, že umožnila, aby v této debatě dostalo se k slovu také dělnictvo.

Pokud máme příčiny k nespokojenosti co do sestavení nového kabinetu, o tom mluvil již první řečník našeho klubu kol. Slavíček a mně tedy jest umožněno, abych se postavil na jiné stanovisko nežli negativně kritické, abych vládní program podrobil úvaze také po stránce kladné.

Nebylo ovšem bez zajímavosti, jak na tuto příčinu naší nespokojenosti reagoval člen strany koaliční pan dr. Viškovský a mne to svádí jen k několika krátkým poznámkám. Řekl-li, že jsme si tuto nespokojenost zavinili nedostatečnou obezřetností, zdá se mi, že by to bylo jenom schvalováním politického napalování, které v takovémto vážném případě jistě nemá místa a které také jistě nemohl pan dr. Viškovský vážně myslet. Nám by ovšem nezbývalo nic jiného, než abychom to si do budoucnosti důkladně zapamatovali. A jestliže pan dr. Viškovský se zmínil také o tom, že také krise vnitřní v naší straně zavinila tuto nespokojenost, pak na to odpovídám jen krátce, že by si mohly všechny strany v tomto Národním shromáždění zastoupené gratulovati, kdyby se těšily takové vnitřní konsolidaci, jaká jest právě ve straně naší. (Výborně!)

Vážené Národní shromáždění! S panem dr. Rašínem nelze polemisovat a já jsem povděčen panu misterskému předsedovi, že sám na to upozornil, do jakých konsekvencí by mohla vésti tak nerozvážná debata o naší vnitřní i zahraniční politice, jakou tu včera zavedl pan dr. Rašín. Ale na jednu věc z jeho řeči musím přece jen reagovat. Pan dr. Rašín nepochopuje, kterak bylo možno, že dělnictvo chtělo stávkami vynutiti si jakýsi vliv na sestavení nového kabinetu. To ovšem nebylo váženému Národnímu shromáždění správně referováno, poněvadž dělnictvo na utvoření nového kabinetu nechtělo vykonávati vůbec žádného vlivu a stávka na severu a ten nedokonaný pokus pražský měl docela jiný účel, který my bychom ovšem také nechápali, kdy bychom věděli, že súčastněné osoby, o které tu šlo, měly na něm nějakého podílu, nějaké účasti, nebo kdyby aspoň všechno to se bylo dálo za jejich vědomí, ale jestliže v bývalém kabinetu určití členové zapsali se zlatým písmem do srdcí pracujícího lidu a jestliže právě tito z kabinetu museli odstoupiti, tedy byl to zjev, který propukl spontánně, který nemohl býti organisován a který měl za účel jen projeviti svou vděčnost a projeviti své mínění, že takoví lidé v příští vládě neměli scházeti. Ovšem p. dr. Rašín to přirozeně nemůže pochopiti, poněvadž jeho odchodu z kabinetu jistě žádný nelitoval a nikdo pro něj jistě ani jediné slzičky neuronil. (Výborně!)

Promiňte, vážené shromáždění, my jsme byli svědky toho úžasného cynismu, se kterým tu rozhazoval zahraničním větrům na pospas státní tajnosti, my jsme byli svědky takového cynismu, až jsme se tomu divili, proč k takovým státnickým nehoráznostem je potřebí 8měsíční průpravy na ministerském křesle. (Výborně! Potlesk.)

Je, vážené shromáždění, zajímavo, že kdykoli se zde mluví se strany národní demokracie, vždycky tenor těch řečí vyznívá: musí se pracovat! Nám už se to zdá pomalu nechutné, zdá se nám to nechutné proto, poněvadž to je přece zásada, která jest nám tak dalece vlastní, že ji považujeme za něco samozřejmého, a jestliže se z některé strany uznává nutnost, ustavičně o tom mluvit, tedy se mi zdá, že právě na té straně se to jako samozřejmé nechápe. Ale promiňte mi, já konstatuji velmi rád, že v té zásadě, že se pracovat musí, všichni se shodujeme. Ale já se ptám pánů z nár. demokracie: kdo tu produktivní práci, která nám vytváří hodnoty a která má sanovat to naše finanční hospodářství, kdo tu produktivní práci vykonává? To vykonává průmyslové a zemědělské dělnictvo. (Posl. Jaromír Špaček: A inteligence nic?) Tu produktivní práci vykonává dělnictvo. Já pravím: tu produktivní práci, pane kollego!

A kdybyste přišli, pánové, do našich odborových organisací, kdybyste se chtěli jednou tak dalece snížit a jít mezi ten pracující lid, vy byste byli jistě překvapeni, jaké zásady právě my vnukáme tomu našemu pracujícímu lidu, jak poučné přednášky se dnes konají v našich odborových organisacích právě o tom, že dělnictvo nesmí dopustiti, aby ochabla pracovní výkonnost, že nesmí dopustiti, aby ochabla chuť k práci.

My tedy, vážené shromáždění, k té práci stále nabádáme a budeme k ní také stále nabádati. Ba dokonce my jsme šli tak daleko, že jsme chtěli uzákoniti v tomto Národním shromáždění pracovní povinnost, a já si vzpomínám, že v jedné březnové schůzi sociálně-politického výboru měl socialistický blok již také připravenu resoluci k odhlasování pro plénum Národního shromáždění, kde se právě o té pracovní povinnosti mluvilo. A je zajímavo, kdo měl hodně interesu na tom, aby ta resoluce se sem nedostala, aby ta resoluce zde odhlasována nebyla. Zeptejte se pana dra Schieszla, ten vám podá v tom směru informace.

Ale, vážené shromáždění, když jsem u pracovní výkonnosti, a když jsem u té chuti k práci, nemohu si dnes odpustiti jednu věc hodně nepříjemnou, nepříjemnou proto, poněvadž se dotýká našich přátel ze socialistického bloku. My jsme totiž přesvědčeni, že nestačí jenom, aby bylo vytvořeno dostatečné množství hodnot, pouze chuť k práci, ale že je k tomu potřebí i dostatku příležitosti k práci. A v tom ohledu, promiňte, stála naše vláda na docela opačném stanovisku než my. Já si vzpomínám, že v nedávných dnech byla zde deputace ze Svazu průmyslníků, která žádala právě tehdejšího pana ministra financí dra Rašína o potřebné zálohy na opatření surovin. Pan ministr financí odpověděl lakonicky: "Já žádných záloh nemám, já také žádných záloh nedám!" - Dobře, neměl je pan min. financí, ačkoliv my jsme toho názoru, že kdyby tu zálohy na takovéto nutné státní potřeby nebyly, musili bychom si je opatřiti, jako jsme si je dovedli opatřiti pro různé jiné účely. Když však pan ministr financí skutečně neměl, pak tu deputaci uvedl k němu pan dr. Malínský, representant Živnostenské banky, který mohl okamžitě orientovati deputaci jinak a říci: "Nemá-li státní pokladna, pak mají pokladny našich bank!" Promiňte, vážené shromáždění ten kapitál tam nepotřebuje ležeti ladem, ten jest tam proto, aby přinesl národnímu hospodářství určité prospěchy, a nemůže přinésti lepšího prospěchu, než když bude použit právě pro záchranu našeho průmyslu, který zachráníme jedině opatřením dostatečných surovin k provozování průmyslu potřebných.

Pan dr. Meissner již sám na to upozornil, proč ty banky nechtějí ty reservní fondy, které jdou do set milionů, vydávati: poněvadž ony ten kapitál schovávají pro příhodný okamžik, aby ho mohly použíti k zabránění socialisační práce v naší republice.

Příležitost ku práci máme, vážené shromáždění, řídkou a proto musíme si vážiti každého zjevu, kde se objeví. Já zde přicházím k té nepříjemné záležitosti. V Národním shromáždění bylo podáno již několik interpelací, kde se dožaduje dělnictvo organisované v odborových organisacích jiných nežli sociálně-demokratických, ochrany práva na práci a ochrany svých nejprimitivnějších občanských svobod. Tyto interpelace byly zodpověděny jen do té míry, že se o nich praví, jaké prostředky byly podniknuty, v odpovědi však jsme se dosud nedočetli, s jakými výsledky byly tyto kroky podniknuty, aby skutečně právo na práci bylo ochráněno a aby byla ochráněna občanská svoboda.

Vážené shromáždění! My dostáváme denně do naší odborové ústředny dopisy, ve kterých se nám líčí, jakým způsobem postupuje sociálně-demokratická strana oproti příslušníkům jiných stran, aby jim znemožnila práci a aby je znemožněním práce donutila ke vstupu do jejich odborových organisací. Já zde dnes uvádím jen jeden charakteristický příklad. Hospodářská správa v Cerekvici má sena na poli a chce také úrodu skliditi, potřebuje k tomu dostatečného množství pracovních sil, ale když je chce přijímati, nemůže tak učiniti jenom proto, poněvadž nejsou politicky a odborově organisovány v sociálně-demokratické straně a pod hrozbami okamžitým zastavením práce musí je zase, když je byla přijala, na hodinu z práce propustiti.

Vážené shromáždění! V takovémto okamžiku, kdy právě hospodářská práce vyžaduje, aby všechny pracovní jednotky daly se k disposici, tento teror, na který si tu bylo stěžováno, je v pravém slova smyslu zločinem nejen proti občanským svobodám, které patří každému státnímu příslušníku, ale jest přímo zločinem proti republice.

Vážené shromáždění! Poněvadž až dosud jsme se marně dožadovali smírným a přátelským dohodováním, aby od tohoto plánovitého a systematického terorisování bylo upuštěno, s těžkým srdcem jsem se odhodlal, abych to zde dnes přibil veřejně, protože prostě jiné pomoci nebylo. (Výborně!)

Vážené shromáždění! Chuť ku práci je a chuť ku práci ještě se zvýší, musí to ovšem naší průmyslníci také pochopiti. Nestačí jenom, zjednati příležitost ku práci, mluviti o té chuti, ale je potřebí také u dělníka zvýšiti zájem na práci. To jsou přece tak pravidelné zjevy, se kterými setkáváte se každodenně ve svém životě. Vy dobře chápete, jak docela jinak pracuje dělník v době, kdy je skutečně dělníkem v dílně a jak docela jinak pracuje v okamžiku, jakmile se stane živnostníkem. Jako živnostník nemá tolik příležitosti k oddechu, jako v době, kdy byl dělníkem. Čím se to dá vysvětliti? Jediný moment je tu rozhodující: rozhodující je tu vědomí, že v okamžiku, kdy pracuje jako živnostník, pracuje na svém a pracuje pro sebe. (Výborně!) On pracuje s vědomím, že užitek z té práce kyne jemu, že užitkem, výsledkem této práce neživí nikoho cizího. A tento zájem, toto vědomí u dělníků probuditi, je nejpřednějším příkazem pro naše průmyslníky, chtějí-li skutečně docíliti také pracovní výkonnost, aby stačila k utvoření hodnot, odměňujících existenci naší republiky.

Co jest za dnešních poměrů dělník v dílně a v továrně více, než pouhý nástroj kapitálu, pouhým objektem vykořisťování? Pánové, mohu uvésti jeden drastický případ. Máme továrnu v Litomyšli, ta zaměstnává v dnešní době 42 dělníků, které odměňuje 18-23 korunami týdně. Spočítáte-li to, tedy vyplatí ročně na mzdy dělníků 45.864 K. Za r. 1918 tedy v tomto válečném roce špatné průmyslové konjunktury - měla tato továrna 39.000 korun čistého zisku, tedy přibližně tolik, kolik dělal obnos vyplacených mezd dělnictvu. Pánové! Nesmíte zapomínat, že dělnictvo to ví, ač ty tovární knihy, to tovární účetnictví není právě přístupno dělnictvu, přece to jen ví a také z toho odvozuje důsledky. A když se dělnictvo uvědomí toho, že zaměstnavatel dostává z té práce zrovna tolik, kolik oni všichni dohromady na mzdě, dožaduje aspoň zvýšení mezd a v mnoha případech jistě víc než oprávněně, jak právě ukazují mzdy z továren, o nichž jsem zde mluvil, říká se, že z ohledu na konkurenci, na konkurenční schopnost není možno ty mzdy zvyšovat a že dělnictvo právě zvyšovanými mzdovými požadavky ubíjí průmysl, poněvadž jej činí konkurence neschopným.

Pánové, to již musí přestati, aby se konkurenční schopnosti naše průmyslové podniky chtěly domáhati jedině na účet dělnických mezd. Ty dělnické mzdy nehrají v té konkurenční schopnosti tak velikou roli, jakou hrají některé jiné, na které se úmyslně zapomíná. A já, vážení pánové a dámy, chci uvésti jen jediný příklad. V tom našem textilnictví, kde dělník je placen 18 K týdně, obsluhuje dělník pouze dva tkalcovské stroje. Pracuje 8 hodin denně. V Manchestru pracuje textilní dělník také jen 8 hodin denně, ale to, co dostal u nás dělník týdně, to tam dostává, ba daleko více, denně. Ale proč, vážené shromáždění, je to možné, že ten průmysl v Manchestru to snese a u nás to nesnese? To jest záležitostí našich průmyslníků, aby výrobu tak uzpůsobili, aby ona konkurovati mohla. (Post. dr. Bouček: Specialisace!) Tam je výroba specialisována, ale tam jsou také ty nejmodernější technické prostředky, tam jsou ty nejmodernější vymoženosti technické. Jestliže v Manchestru mají ty nejmodernější textilní stroje, které jdou během dne plných 24 hodin a jichž jeden textilní dělník obsluhuje 16, pak je to ovšem u velikém nepoměru oproti výrobním poměrům našim; ale na těch věcech nenese vinu dělnictvo, nýbrž slabá, nedostatečná, a já bych řekl, bojácná podnikavost průmyslnických kruhů. Za takových okolností není možno žádati na dělnictvu, aby ono mělo zájem na větší výkonnosti a na větší produktivnosti průmyslových podniků. Ale zkuste to, vážení pánové, a z toho otroka kapitálu udělejte společníka kapitálu a uvidíte, jak ten dělník okamžitě sroste s otázkou prosperity našich průmyslových závodů. (Výborně!)

A proto my žádáme na jedné straně účast ve správě podniku a na druhé straně žádáme také účast na čistém zisku z výtěžku této práce. To jest, vážené Národní shromáždění, první krok k socialisaci, které vy se tolik bojíte a kterou vy úmyslně tak podivně líčíte, nejen novinářsky, ale také všude ve styku s průmyslovými kruhy, a kterou my na druhé straně považujeme za docela přirozený vývoj, kterému marně stavíte v cesty nějaké překážky. Jakým právem chce tu hráti u nás kapitál organisátora práce, to byste jistě nikdo z vás nemohl zodpověděti. Naopak, myslím, že vy budete shodni s námi v názoru, že kapitál bez práce je mrtvou hmotou, ale práce bez kapitálu může existovati, poněvadž ona si ten kapitál pozvolna sama vytvoří. A nechcete-li tomu věřiti, tedy já vás odkáži jen na družstevní hnutí dělnické a tam najdete příklady jistě více než přesvědčivé. A kdybyste se bránili takové socialisaci, kterou jsem zde na značil, tedy přirozeně sáhli bychom k socialisaci družstevní a v té jste bohužel bezmocni, abyste kladli jakýchkoliv překážek. (Hlas: Proč, bohužel? My to přejeme z celého srdce dělnictvu! Jiný hlas: Ale ne jako v Rusku!)

My zde, vážené shromáždění, dovoláváme se velmi často, a řekl bych, téměř při každé příležitosti našich přátel dohodových, a rádi zde poukazujeme na poměry ve Francii, Anglii a také Americe. Myslím, že když mluvím o socialisační práci a o sociálním programu naší nové vlády, nemusili bychom tak úmyslně přehlížet poměry, jaké panují ve Francii a Anglii.

Říká se, že by nějaké radikální, překotné socialisaci naši dohodoví přátelé nemohli a nechtěli rozuměti. Není toho také potřeba, poněvadž to, co žádáme, není ničím novým ani pro naše poměry, ale není ničím novým ani pro poměry ve Francii a také ne pro poměry v Anglii. Mluvíme-ti o činnosti a právu dělnictva a zaměstnanců vůbec na správě podniků, tož bychom se mohli tázati, kdo vlastně dnes tu správu průmyslových podniků obstarává? Vždyť jsou to právě ti dílo vedoucí, kteří vesměs vyšli z řad dělnictva, jsou to ti schopní inženýři, jsou to ti správcové a ředitelé, kteří za plat jsou k těmto funkcím továrenským najati. V rukou těchto lidí jest nejen správa těch podniků, ale v jejich rukou jest také prosperita průmyslových podniků. Vážené shromáždění, jestliže tedy chceme, aby i dělnictvo samo bylo účastno na té správě, pak nechceme nic nového ani pro naše poměry. Dnes jest dělnictvo na tom stupni vývoje, že dovede nejen hodnotiti svou práci, ale že dovede hodnotiti svou osobitost, svou individualitu a spřátelilo se s poměry, že ti povýšenci, kteří mu to dávají každou chvíli na jevo, dokonce i s pohrdáním v mnohých případech ve své povýšenosti, docela klidně snáší ponížení, že se z jeho práce nechají živiti a nejen, že si z jeho práce zakládají svou existenci, ale že budují blahobyt pro sebe a své rodiny a své následovníky. Ve Francii již máme dávno akcionariáty zaměstnanců, tam tedy podíl na čistém zisku není ničím jiným. My se nepotřebujeme obávati, že by naše socialisace vzbudila v těch kruzích, o které máte obavu, nějakou nelibost, a že by snad měla vliv nebo odlesk na hodnotu úvěrovou naší republiky.