Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Plemenný materiál je třeba ušetřiti a zaopatřiti systematicky z ciziny. Jest na povolaných činitelích, abychom svěřené nám zájmy zemědělské vedle státních úřadů mohli sami podporovati, zastávati. Jest nutno, aby byla naše zájmová společenstva brzy uzákoněna a aby tak obligatorně všechny vrstvy zemědělské, i ty lidové vrstvy, dříve vyděděné, dostaly se do těchto organisací, aby s námi spolurozhodovaly o společném zájmu a o organisaci naší zemědělské výroby a odbytu. Dále dovoluji si zdůrazniti, že další cíl náš musí býti zobchodnění a zprůmyslnění výroby, poněvadž jinak nesneseme světové konkurence, která na nás z východu brzy přikvačí.

Vedle těchto produkčně technických úkolů ministerstva orby musí býti staráno se také o agrární a sociální potřeby našeho dělnictva, malorolnictva a venkova vůbec. V tom ohledu musíme napraviti, co jsme zanedbali, poněvadž výroba naše nesmí býti jednostranně produkčně technicky, ale i agrárně sociálně stopována a podporována.

Musíme se chopiti všech prostředků, které čelí a vyvrcholují v různé péči o povznesení venkova. Péče o venkov není jen péče o zemědělce, nýbrž o zdravý a zdatný dorost našich měst a průmyslových středisk, poněvadž zcela správně nazval Melině venkov studnicí, která fysicky i mravně občerstvuje naše města a průmyslová střediska.

Žádáme dále decentralisaci státního režimu, důstojné zastoupení ve státní službě i politické. Nemáme dále žádného zastoupení odborného u konsulátů, vyslanectví a zejména nemáme žádného zastoupení ve význačných ministerstvech našich, jako je ministerstvo financí, obchodu, ministerstvo sociální péče atd.

Všude tam nemáme, prosím, jediného odborného zastoupení. V tom ohledu musí nastati remedura brzy a plně tak, aby opravdu složení veřejné správy naší odpovídalo našim zájmům spravedlivě.

Přejdu nyní k ministerstvu veřejných prací a konstatuji, že ministerstvo toto, které v prvé řadě má se starati o veřejné zájmy po stránce technické, na venkov téměř pranic nepamatuje. Pročtěte si ty položky a uvidíte, že jsou kulminovány jedině a výhradně pro města - neříkám, že snad by to nebylo tam třeba - ale s potřebou venkova se tam téměř nepočítá. Podívejte se na naše stavitelství, veřejnou venku komunikaci, na naši úpravu všech těchto potřeb, které se v městě mnohdy upravují způsobem i lukrativním. Tyto primerní požadavky lidstva nejsou venku respektovány. Ministerstvo veřejných prací jedná hlavně o úpravě a využití vody a půdy pro různé potřeby. A to jsou přece naši nejbližší výrobní činitelé, se kterými my zemědělci máme stále co dělati. V tom ohledu není pamatováno na naše spolurozhodování a na naše požadavky.

Co se týče ministerstva zásobování, prominete, když prohlásím, že lituji, že v tomto oboru práce příliš jednostrannosti jest posud v tom, že ministerstvo toto pracuje jen s hlediska konsumentů. Výrobce tam nemá odezvy, nemá ochrany. V tom ohledu vymstilo se to všechno i na vrstvách konsumentských, a to také příčinou toho úpadku naší výroby. Žádáme, aby bylo pracováno k tomu, abychom nemusili tento úřad více ještě vybavovati a snad dokonce decentralisovati ba naopak nutno pracovati k jeho pozvolnému zmizení. Starejme se, aby se umožnilo, aby rekvisice mohly přestat a tak se navrátilo trochu klidu a chuti k práci na našem venkově a umožnila možnost investice účelné ve výrobě naší. Budiž konstatováno, že jsme my v Československé svobodné republice ještě občany nejméně svobodnými nejen ve svém podnikání, nýbrž ve svých soukromých bytech. Nemáme svobody, abychom mohli důstojně spolurozhodovat ohledně ocenění naší práce. V tom ohledu většinou se nám diktuje, kdežto ostatní stavy - já jim to přeji - rozhodují již dávno jen samy. Prohlašuji, že jsem z těch, kteří by práva toho nikdy nezneužili v neprospěch konsumentů jednostranně, zištně. Žádáme ale spravedlivé ocenění již i naší práce! Dovolte mi malou poznámku k řeči p. kol. Nohela, který tvrdí, jako by české zemědělství nedostálo své povinnosti k republice. Protestuji proti tomu tvrzení, poněvadž je to nepravda. V obilnictví jsme dokázali, že jsme dodali více o celý jeden milion q, ačkoli byli jsme jednoduše vyrabováni nejen vládou rakouskou, nýbrž i našimi bratry Němci v naší československé oblasti, kteří, cítíce rozklad, stáhli před převratem mnoho vagonů z rekvirovaného množství pro své území. A vy také neslyšíte již toho nářku odtud, který byl za Rakouska. Konečně varuji před tím, aby zemědělská výroba dalšími rekvisicemi byla jako doposud devastována a podlamována, sice by důvěra ve veřejnou správu a spravedlnost a nálada na našem venkově úžasně klesla.

Spěji k závěru svých vývodů, jsa donucen panem předsedajícím, a radím: hledejme, co nás pojí, máme pojítka mnohá. Producenti i konsumenti mají svoje družstva. Spojme se v těchto potřebách a formách, výrobci i konsumenti, najděme cesty, abychom producenty slušně odškodnili a povzbudili k nové výrobě a konsumenti aby dostali zdravé a poměrně laciné své potřeby. Náběhy v tom směru se již staly, nechť vláda se stará o to, aby se to uskutečnilo a potřebné instituce a organisace mohly býti uvedeny v život.

Mám ještě jednu velkou starost: že doposud příliš politisujeme a vyčerpáváme mnoho sil v této práci. Nedávno měl jsem příležitost, slyšeti stesky vedené z kruhů cizozemských zástupců u nás, že to není k pochopení, jak tak malý stát v této době prvé svobody nemá jiné starosti, než politisovat, tak že např. výsledkem toho je, že v Brně měli jsme 14 českých kandidátních listin! To jsou věci, které nesmí tak daleko jíti, abychom se tak politicky potírali, vyčerpávali v době, kdy tolik práce nás čeká. Jsem odhodlán, všemi prostředky působiti k tomu, abychom se poznali, ocenili a podpořili vzájemně. Harmonie, soulad a solidarita stavovská jsou nutny, má-li býti u nás pořádek a klid a výroba naší republiky umožněna a zabezpečena. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Konečný: K slovu přichází občan Brodecký.

Posl. Brodecký: Slavné národní shromáždění! Bylo tu již několikráte opakováno, že rozpočtové debaty bývá použito k tomu, aby se mluvilo o věcech, které nejsou přímo v rozpočtu obsaženy, které ale přece více méně tvoří příčiny a důsledky toho, co v rozpočtu obsaženo jest. Byli bychom snad rádi, kdyby první rozpočet československé republiky nebyl tak zřejmým zrcadlem rozložení mocenských poměrů u nás. Bylo tu několikráte řečeno, - a jistě, že ne bez práva - že vlastně tento rozpočet jest více méně obměněným opisem rozpočtu rakouského a eventuelně maďarského. Já bych to jako socialista řekl jinak, a sice, že se mi zdá, že tento rozpočet jest udělán v duchu starého světového názoru, kterým se u nás až dosud vládlo a kterým patrně se má podle názoru jednotlivců vládnouti i na dále.

Při prvních debatách v tomto domě bylo velice často slyšet: my nechceme takovou a takovou republiku, my chceme českoslovanskou republiku se sklonem k socialismu. Od těch dob neuplynula dlouhá doba, ale věci, které se staly, vývoj republiky na dnešní dny nám ukazuje, že i když snad to tenkráte měla býti fráze, za kterou se snad měly jiné zámysly skrývat, opravdu docházíme k tomu, že vývojem nad pomyšlení rychlým i důsledným a logickým se opravdu suneme u nás k republice socialistické. (Tak jest).

A tu vidíme, že najednou se rozděluje a rozkládá tábor těch, jimž uloženo bylo hájiti tuto republiku a ji vybudovati, na 2 tábory, řekl bych, skoro se zaměněnými rolemi, když dochází na to, co socialisté v prvních dnech života této republiky prohlašovali, když dochází k opravdu jedinému východisku pro tuto republiku, pro její upevnění a pro velkou a slavnou její budoucnost, že na straně strážců stojí lidé, nazvaní v prvních dnech této republiky rozvratníky, a na straně těch, kteří tento vývoj zdržují, nehledíce na to, že každý okamžik odkladu vede ke zkáze a katastrofě, se nalézají lidé, kteří měli tolik velkých a krásných slov pro záchranu republiky. Jest opravdu žalno na to mysliti, a kdyby politik měl času a možnosti, trpce něčeho želeti, pak by bylo trpce želeti toho, že již v tomto prvním rozpočtu republiky nebyly položky a statě ovlivňovány tou velkou politikou nejbližší budoucnosti československé republiky, že nebyl sestaven se světového názoru socialismu, nýbrž zase jen z úzkého průzoru zájmů jednotlivců a jednotlivých skupin v národě, necelého československého národa. Když se mluvilo o tom, že republika má míti sklon k socialismu, že má býti hlavně v první řadě - a to slavnostně prohlašováno s tohoto místa - republikou sociální spravedlnosti, a když vidíme kolem sebe, že, je-li v Evropě národa zdravého a zralého k socialismu, že je to československý národ, proč už se nemají dělati přípravy k tomu velikému přerodu, k tomu přestupu, - proč se už nemá dělat příprava k tomu, aby opravdu přechod do nových společenských řadů u nás nemusil se státi nějakou velikou katastrofou, nýbrž aby se stal opravdu vývojem?

Nevím, snad jsem příliš laikem k tomu, ale jsou lidé, kteří mohou to, co jim snad chybí na velikém rozhledu, doplnit citem, a tu se mě zdá, že není dobré vůle, ten vývoj, o němž bylo mluveno, tu demokratisaci podporovati a prováděti do veškerých důsledků. Zdá se mi, že ta vývojová theorie republiky a ten demokratismus byly jenom - řekl bych - paliativními prostředky proti skutečnému provádění sociálních nějakých předloh, proti skutečnému provádění demokracie a proti urychlování a klidnému vývoji k socialistickým cílům republiky vůbec. Nejenom že nevidíme konat žádné přípravy k tomu, o čem jsme přesvědčeni, že u nás jistě přijde, my vidíme i v tom rozpočtu, - i v celém projednávání rozpočtu jsme slyšeli - že vlastně se tu jedná nejenom o udržení stávajících protisociálních řádů. Já vycházím z toho stanoviska, že mluví-li se o vývoji - nelze tedy udělati přelom, na jednu stranu odlomit to, co bylo, a na druhou stranu položit to, co má být, nýbrž tady je třeba určitého přechodu.

Neříkám, že je možno okamžitě opustiti tu cestu soukromokapitalistického podnikání a oběma nohama vstoupiti do socialismu, nýbrž jsem toho názoru, že přece jenom, kdyby byla dobrá vůle, mělo v prvním rozpočtu republiky býti vidět, že, i když se udržování řádů dnešních v rozpočtu podporuje, přece jenom není tu zřejmě viděti nové budování a posilování starých společenských řádů. Konec chceme míti tisícileté periody soukromokapitalistického podnikání, chceme tu dospěti ku konci a začíti novou cestu, cestu řádů socialistických. Nechceme převrat, chceme přechod. To jsme si říkali tisíckrát! K tomuto přechodu jest ale přece nutna nějaká příprava. Když vidíme, jak rychle se vyvíjejí poměry a k jak rychlému postupu jsme nuceni ve věci uspořádání nových řádů společenských vším, co se kolem nás odehrává, tu se mi zdá, že přece jenom nejednáme správně, když mocenští činitelé zapomínají na to a stále ještě myslí a snad věří, že se to dá konečnou změnou společenských řádů oddáliti, na to že jest ještě čas, a proto se prozatím snaží ještě upevniti své staré posice. Podle mého soudu nejednáme tak v zájmu budoucnosti a v zájmu nerušeného vývoje, kterého republika jistě k svému upevnění a rozvití potřebuje.

Pánové, chtěl bych poukázati na jednu věc. S tohoto místa jsem dne 22. května prosil, aby, když se přichází k luštění té ne ožehavé, ale životní otázky republiky, k otázce snížení cen životních potřeb, aby se nedělalo dílo polovičaté, aby se udělalo to, co se udělat dá, aby se pak předstoupilo před lid československé republiky a řeklo se mu slavnostně, veřejně, otevřeně: "To jsme udělali proto, že jsme to udělat mohli, dále jsme nemohli jíti z následujících důvodů!" Co se ale stalo? Ta stará, neupřímná hra se opakovala. Veliké gesto, veliký rozmach, a co se všecko stalo. Ne bez úmyslu jsem navrhoval, aby řeč ministra Švehly byla otištěna a v brožurách rozdána byla obyvatelstvu celé československé republiky, poněvadž jsem měl tušení, že se ta neupřímná hra s ohněm v naší republice bude opakovati.

Zavřely se krámy na 14 dnů a pak je otevřeli, abychom širokým vrstvám lidu konstatovali fakt, že drahota zůstala taková, jaká byla. Vážení! Celý náš rozpočet, celá ta naše činnost, všechno jest soustředěno jen, jak několikrát bylo řečeno, k uzdravění naší nemocné koruny. Kol kolem do kola u lože této koruny je zástup lidí, kteří nás desetkrát denně ubezpečují, že nemají s kapitálem nic společného, ale kteří mají aspoň při nejmenším velký - řekl bych - podezřelý interes na tom, aby tato koruna byla uzdravena. Naše budoucnost - a to bylo velice zřejmo z debat, zde pronesených, - není odvislá, náš život není odvislý od nemoci koruny nebo jejího zdraví, zde jsou jiné potence, které podmiňují náš život. Těm se nevěnuje pozornost. Té práci, o které se právem mluví, se nevěnuje pozornost, nic se nepodniká, aby mohlo býti pracováno, ani co se týče dovozu surovin, ani pokud se týče vývozu, ani pokud se týče získávání lásky a chuti ku práci, pro široké vrstvy pracujícího lidu nic se nedělá. Vidíme činnost dnešních mocenských činitelů zkoncentrovánu na jedinou věc: na záchranu koruny, kterou nemá národ, ale kterou mají banky a žádný jiný u nás dnes vůbec. Nejsem přítelem velikých radikálních převratů, prohlašuji však přímo, že to kurýrování té koruny budeme musiti zastavit. Pánové! Z národohospodářské filosofie a finanční politiky počítejte jak nahoru, tak dolů, vy se tomu faktu nevyvarujete, že tu korunu budeme právě tak dlouho kurýrovat, až nám úplně zcepení pod rukama. Pro ni není zdraví, pro ni není života. Devaluace bude následovat tomu velikému procesu uzdravování naší koruny a půjde-li s touto devaluací současně okamžité vybrání válečných zisků, pak teprve jsme na cestě k záchraně. Tohle laborování připadá mě příliš jako manévr, že se nejedná o tu korunu stonavou, kterou máme zde, nýbrž o ty zdravé koruny, které zde máme, jak bychom je dostali do bezpečí za hranice, nebo do takových kapitálů, které by nebyly nutně následující devaluací postiženy.

Pokud se týká opravdového porozumění pro náš stát a budoucnost republiky pozdvižením výživy lidu - to nebylo chápáno, ač zde je ministerstvo, které se tím úplně zabývá. Naopak právě předchozí řečník tolik zde útočil proti ministerstvu výživy. Mně se ale zdá, že rozpočet ministerstva výživy neodpovídá té situaci, v níž žijeme, a neodpovídá té velké důležitosti, kterou toto ministerstvo u nás má. Toto ministerstvo po mém názoru je jediným pomocným prostředkem širokých vrstev lidových proti vykořisťování kapitálem a proto také vidíte, jak koncentruje se kde jaký útok z těchto kruhů právě proti ministerstvu výživy. Já již prohlásil s tohoto místa: nebýt organisovaného ministerstva výživy, měli jsme dnes u nás poměry tak rozvrácené, že bychom musili všichni zoufati nad budoucností republiky. To nás jedině zachránilo, jeho spojení s Amerikou a jeho přičinění, nahraditi to, co nám bylo od úst utrženo našimi vlastními lidmi. Jaký je ten boj, ukazuje právě to, co kol. Nohel zde přednesl. Jde o úředníka, který byl zaměstnán v ústředí hospodářských společenstev. Pak byl jako velmi schopná síla půjčen do Obilního ústavu. Když pánům, jak po česku říkáme, zalézalo za nehty, jak přísně a správně vykonával svou povinnost jako revisor, a nedělal ukrývače toho, co měl revidovati, když opravdu na mlýny šel a ukázal, co se stalo, měl jíti na vojnu. Dělali s ním vše možné, aby se ho zbavili. Obilní ústav potom, vida, o jak kvalifikovaného člověka jde, vzal ho pro sebe. Pak se vrhli všichni na obilní ústav, aby znemožněna byla existence toho člověka. A když po převratu převzat byl pro své mimořádné schopnosti a svoji úřední poctivost jako revisor ministerstvem výživy, šla za ním tato zášť a nenávist také sem. To je ten úředník, jemuž dvakráte za sebou vyloupena byla zásuvka v ministerstvu výživy. Hledaly se tam revisní akty o takových Ortech a jiných lumpech, kteří měli již dávno viset a s nimiž se neměl nikdo spojovat, aby je hájil a aby pronásledoval úředníka, který toto svinstvo ve prospěch naší republiky zamezil. Zde je vidět ten otevřený zájem jistých kruhů, který necouvne ani před vyloženou špatností proti republice. I těžký proces hodili tomuto vzornému úředníku na krk, ač jistě dnes je prokázáno, že tento člověk hájil zájmy republiky tak, jak jest toho v pravdě nejvíce třeba.