To, soudím, jest hrozný
důkaz, že vláda nekonala svou povinnost, a
očekávám rozhodně, že zvýší
základní platy a upraví poměry definitivního
personálu. Zanedbalo se to za celou válku a proto
jest povinností republiky, aby v tom směru zjednala
nápravu. Jinak vypadá poměr u provisorního
personálu, kde bylo potřeba za starého Rakouska
179 milionů, kdežto u nás činí
potřeba 160 milionů. To jsou zvýšené
mzdy, které jsou ovšem úplně oprávněné,
ale jsou ještě pořád nedostatečné.
Máme konečně
ještě moment, který jest také významný
a sice vojenské transporty. Naše železnice jsou
z největší části upotřebeny
k vojenským účelům. Kolik se tu platí,
každý ví, a není divu, když mnoho
vozíme a málo vyděláváme a
že máme pak pasivní podnik. Vedle těchto
věcných okolností jsou ještě
momenty, které podle mého mínění
jsou dalekosáhlého významu a sice proto,
že to, co jsem uvedl ohledně materiálu, vozidel
a lokomotiv, dá se lehko napraviti, ale jsou zde momenty
mravního a sociálního významu, které
jsou v kořeně celého podniku. Nejdůležitějším
základem každého podniku jest jeho organisace.
Organisace našich československých státních
drah jest - musím to otevřeně říci
- naprosto špatná a nedostatečná. Faktum
jest, že jest to sice organisace provisorní, ale přece
lituji, že během těch 7 měsíců,
co existuje, nic pronikavějšího se nestalo,
i když ne pronikavějšího, tedy alespoň
částečného se neprovedlo. Faktum jest,
že, vyjímaje rozdělení jednotlivých
sítí a založení nových řiditelství
ve vlastní organisaci, pokud se týče administrativy,
nic se nestalo.
A tu si dovoluji předem vytknouti,
že trpíme krajní centralisací. Ba musím
jíti dále a tvrditi, že ta centralisace našeho
ministerstva jest větší a tužší
než byla ve Vídni. Pánové, to jest velká
chyba. Byl jsem sám svědkem mnohých případů,
že jsem žasl. Bohužel, není času,
abych důkladně projednal tuto otázku, ale
uvedu malý příklad. Přijde záležitost
reklamace. Chudá žena měla doplatiti 120 K.
Její zásilka byla na cestě vykradena a dráha
vymáhá nedoplatek dovozného.
Vdova prosí, aby se jí
dovozné odepsalo. Taková otázka byla vždycky
řešena u řiditelství, to jest malicherná
věc, na kterou stačí šef oddělení.
Ale řiditelství žádá, aby rozhodlo
ministerstvo. To přece není přípustné.
K tomu není ministerstvo, aby o tom rozhodovalo, to přece
má říditi jiné, důležitější
záležitosti.
Ale uvedu ještě jiné
příklady. Jest to zadávání
různých nájmů, jako hostinských
místností, zadávání bezvýznamných
živnostenských podniků, jako na příklad
knihoven, novinářských podniků atd.
To všecko rozhoduje ministerstvo.
To vždy vyřizovalo řiditelství. V Budějovicích
se zadává nádražní knihkupectví.
Ač to vždy spadalo za Rakouska do kompetence řiditelství,
musí se předložit terno ministerstvu. V ministerstvu
to ale také nevyřídí chef departementu,
ba na to nestačí ani šef sekce. Tato důležitá
věc musí do presidia ministerstva a to teprve definitivně
rozhodne!! Kam vede taková správa? To jsou závady
velké, a lituji, že se to ještě děje.
To je známka, že je na čase, aby se konečně
decentralisací provedla radikální remedura.
Co se týče dalších
vad, ty jsou známy, Byrokratismus ještě existuje.
Ty výkazy. které musejí stanice a ředitelství
předkládati, také existují. Je zbytečných
prací, že se to nedá popsati. Píše
se stále a stále. Faktum jest, že koncepty,
které se psaly jen manuskriptem, opisují se na stroji
a takto na stroji psané jdou teprve k aprobaci a pak
znova čistopisně jsou opisovány. A ta cesta
od jedné instance, od jedné skupiny a sekce k druhé!
To všechno jsou zbytečné a drahé plus-práce.
Proto bych apeloval na ministerstvo
železnic, aby v té věci učinilo radikální
nápravu. Pak se nesmíme diviti, když jsou úředníci
zaplaveni prací a jsou přetíženi a nestačí.
Jak lehko možno zjednodušiti agendu! Ale nejen různého
psaní, i na počtu úřednictva by se
dalo ušetřiti. Máme různé věci,
na př. pensijní příspěvky,
které platí stát, a které by se dávno
mohly zrušiti. Ušetřily by se desítky
a desítky úředníků, kteří
musí vésti evidenci. Při účelné
organisaci dalo by se mnohé zaříditi tak,
že by to znamenalo veliké úspory.
Přicházím k druhému
oddílu, který jest velice důležitý
a sice k otázce úřednické. Nejen
organisace sama, jako administrativa, ale úřednictvo
tvoří druhý článek, který
musí býti uspokojen, musí býti přesvědčen
o naprosté spravedlnosti, musí býti pobádán
k tomu, aby měl jistý cíl, musí věděti,
že každá práce a zdatnost dojde své
odměny. To bohužel u našeho ministerstva železnic
se neděje. Jest to zlo, které roztrpčuje
krajně, jak mohu tvrditi, nejen ministerské úředníky,
ale všechny úředníky u ředitelství
na všech tratích a stanicích. Faktum jest,
že k uspokojení úřednictva není
mnoho třeba. Není pravda, co se stále tvrdí,
že se žádají stále jen peníze
a podpory. Ne! Mnoho jest věcí, které by
se daly s malým nákladem, ba možno říci,
bez nákladů učiniti a úřednictvo
by bylo uspokojeno a konalo by své povinnosti s větší
láskou a s lepším výsledkem.
Proč úřednictvo
jest nespokojeno, dovolil bych si několika momenty znázorniti.
Máme na př. postupy. To nekonečné
čekání na ně! Jest to snad vysvětlitelno,
ale když postup ve vyšších třídách
není ještě vůbec venku, postup, který
měl býti 1. ledna, kde se jedná o malý
počet úředníků, to nedá
se omluviti. Nesmíme se pak diviti, když úředníci,
kteří čekají na postup a jsou zkráceni,
poněvadž platy u státních úředníků
publikují se jmenováním, jsou krajně
roztrpčeni. Tak přirozené je to! Čekají
stále v naději, čekají měsíce,
čekají, vždyť dověděli se,
že byli v návrhu, a nemohou se dočkati,
myslí na to, budou-li v tom postupu a postup se vůbec
nepublikuje. Jmenování také nejsou úplně
spravedlivá. Mnoho bych mohl o tom mluviti. Tak jednou
se poukazuje na ancienitu a, když se to nehodí, neplatí
to. Znám případ, kde si trpce stěžoval
úředník, že se nedodržují
ani podmínky vypsaných konkursů. Tak na př.
přednosty u VIII., t. j. finančního a účetního
oddělení byli jmenováni úředníci,
kteří vůbec prakse v tomto oboru neměli,
ač v konkursu bylo předepsáno, že prakse
musí býti. Stačilo, že měli praksi
v zásobárnách. Pak se nedivím,
že úředníci nemají důvěru
ke konkursům. Hlavně trpce si stěžuje
úřednictvo do velkého rozdílu mezi
konceptním úřednictvem a ostatním.
Toť staro-rakouská praxe, odlišující
ne podle práce, ne podle zkušeností, ne podle
kvalifikace, nýbrž podle školního vzdělání.
To se stále uplatňuje
i u nás, ba snad i větší měrou.
Malý případ: ministerstvo nedbá odborných
znalostí tarifních, nepřevzalo starého
tarifeura do státní služby, protože není
právníkem, kdežto mladší konceptní
úředníci jsou převzatí. Toť
nespravedlivé. I v tom směru mělo se
již dávno učiniti něco, aby to rozlišování
lidí jen dle předběžného vzdělání
bylo konečně odstraněno. V tomto směru
bude musiti organisace státních železnic učiniti
ihned nápravu, a sice rozdělením působnosti
dle jednotlivých statusů a dle skutečné
potřeby určitého školního vzdělání.
Tak musí se vymeziti služba
administrativní, komercielní a dopravní a
tu aby nebylo zneužito ku př. právníka
na místa, pro která není právnictví
třeba. Totéž platí o technikovi. Když
uvážíme, že v téže kanceláři
při téže práci sedí úředník
konceptní a subalterní, ten že postupuje dvojnásobně
při stejné práci, to není udržitelné.
Zde musí se rozdělit služba dle toho, jakého
předběžného vzdělání
nutně vyžaduje, a podle toho se musí také
honorovati. Hlavně poukazuji však na to, že máme
ještě úředníky I. státu,
kteří nedělají nic jiného než
rubriky a podřadné práce; to máme
ještě ze starého Rakouska, to mělo se
však dávno odstraniti. Ambice úřednictva
se tím jistě nepovznášejí, když
vidí, že má přednost jedině školní
vzdělání, i tam, kde ho není potřeba.
Kde je ho potřeba, má ho býti využito
a řádně placeno.
Důležitá otázka
jest jmenování podúředníků
úředníky. Tato otázka měla
býti již dávno řešena. Vítám,
že ministerstvo přikročuje k řešení
této otázky, ale bylo by to zamezilo mnohé
trpkosti, kdyby se tato otázka nebyla táhla celé
měsíce.
V celku mohu shrnouti, že
nevidím u našeho ministerstva železnic žádné
initiativy, co se týče personálních
otázek, ba ani tolik, co u jiných ministerstev,
jako na př. u ministerstva pošt, které nám
tolik vládních návrhů předložilo
a převzalo veškeré kategorie do státní
správy, postiliony, sluhy atd. Železniční
úředníci jen úmorně pracují,
ale nemají bohužel toho zadostiučinění,
že by se bylo v jejich prospěch něco učinilo,
co by bylo uznáno jako pokrok a odměna.
O tom, že dostatečně
nejsou podporovány svépomocné akce, nemohu
bohužel pro krátkost času mnoho mluviti; chci
se jen zmíniti o humanitních našich fondech.
I v tom nevidím absolutně žádného
pokroku. Stále v setrvačnosti postupují ty
železnice; jezdí se, vozí, pracuje, ale v sociálních
otázkách, které by uspokojily personál,
nevidím žádného výsledku. Máme
mnoho příležitosti. Máme k disposici
parky, zámky, dvory skonfiskovaných statků
císařského rodu. Jaká by to byla sanatoria!
Nemůžeme si však vydržovat takové
léčebné ústavy, nemáme peněz,
ale dráha má jedině příležitost
nádhernou. Kdyby fondy založila, kdyby fondům
dala k disposici různé příjmy, ku
př. automaty na nádražích, váhy
na nádražích, plakátování
atd., tu železniční zřízenci
by si ty fondy sami spravovali, tyto ústavy, neboť
činily by příjmy přímo statisíce
ročně. Na to se nepomýšlí! A
z těchto výtěžků, které
mají jednotlivci a nechci ani říci, jací
jednotlivci, kdyby se věnovaly sanatoriím a různým
humanitním ústavům, dalo by se mnoho napraviti
a zřízenci byli by vděčni a daleko
uspokojenější než dnes. Ani zde nevidím
žádné iniciativy.
Totéž platí o
bytové péči. Ministerstvo má působiti,
aby se tvořila bytová družstva. Není
možno, aby zřízenci se scházeli a sami
všechno provedli. V tom směru kdyby se dala direktiva,
mnoho by se vykonalo. Musím se dotknouti jízdních
výhod. Lituji, že ministerstvo se neujalo našich
zřízenců a úředníků.
Jest to zkreslení a nespravedlivé, jak se naše
výhody líčí ve veřejnosti.
Jsou to jiné kategorie, cizí živlové,
kteří jízdních výhod zneužívají.
Nemohu a nemám bohužel čas vše vylíčit,
a byl bych povděčen panu ministru železnic,
kdyby mi dal v železničním výboru
seznam všech výhod vůbec. Tu bychom seznali,
že výhody našich zřízenců
nejsou tak dalekosáhlé.
Vyloučeno jest naprosto, aby
byly zřízencům bez předchozí
dohody třeba nejnepatrnějším způsobem
vzaty některé výhody jízdní.
Zřízenci jsou ochotni vyjednávati, ale aby
snad ministerstvo chtělo dekretovat, to jest vyloučeno.
Staré Rakousko tento pokus učinilo a hned dali zřízenci
ultimatum. Pak chtělo Rakousko vykupovat, chtělo
dát zřízencům 200 K za ty volné
lístky a zřízenci absolutně odřekli.
Rakousko se tedy toho neodvážilo a to bych velmi pochyboval,
že by dnes bylo možno bez kompromisního jednání
se zřízenci vůbec, nejnepatrněji omeziti
jízdní oprávnění, které
činí část naší mzdy. Bylo
to i dekretováno rakouskou vládou, která
se vždy odvolávala na různé výhody,
kdykoliv se žádalo zlepšení hmotných
poměrů.
Dovolil bych si ještě
podotknouti, že ovšem trváme na úpravě
našich sociálních potřeb, ale nemám
bohužel času, ostatně pan kolega Buříval
se o tom zajisté zmínil. Musím se však
dotknouti kapitoly velmi smutné. Jsou to krádeže,
věc, která jest přímo strašná.
Faktum jest, že zřízenci a úředníci
odsuzují měrou ještě větší
nežli veřejnost tyto úkazy, neschvalují
jich ovšem, ani neomlouvají, ale vytýkají
zase ministerstvu, že veškerá dosavadní
opatření jsou naprosto nedostatečná.
Naše přesvědčení jest, že
by se dalo lecčehos docíliti vhodným opatřením,
doprovodem atd. Nestačí však jen tresty a přísnost.
Při moderním initiativním vedení celého
podniku našly by se jistě jiné moderní
cesty a nejen stále to, co zde již bylo. Představoval
bych si remeduru příkladně pomocí
pojištění zavazadel a zboží proti
škodám a krádežím. To pojištění
zavedl bych obligatorně. Prémie by byla nepatrná
a zvláště při těch hrozných
sazbách tarifních by byla mizivou. Předal
bych toto pojištění zřízencům,
aby škody cítili na své kůži, aby
věděli, že co se ukradne nebo poškodí,
že musejí zaplatiti z pojišťovacího
fondu, připadne z výtěžku, a pak
budou hlídati přísně, ba i jeden druhého.
Jsem přesvědčen, že by neobnášely
škody ani 10 % nynějších krádeží.
Zvláště, když by zřízenci
věděli, že jest to jejich pojišťovna
a že oni budou z jejích zisků míti svá
sanatoria, tu by zásilky dobře hlídali a
zloděje civilní chytali. Takovou věcí
docílilo by se úspěchu ihned a byl by zisk
na obě strany: veřejnost by byla spokojena, mravnost
by byla posílena a na druhé straně by zřízenci
získali nádherné prameny příjmů
pro svá podpůrná a zdravotní zařízení,
kterých potřebují, poněvadž jsou
vysíleni a na zdraví sami i jejich rodiny zničeni.
To jsou mé myšlenky, které ministerstvo samo
mělo již dříve míti.
Přicházím ještě
k provozu. Co se provozu týče, tu vytýkám
osobnímu provozu hlavně, že byl ukvapeně
přílišně rozmnožen. To podle mého
názoru není prozíravé. Na druhé
straně provoz nákladní byl omezen. Jest to
skandál veliký, že musíme míti
ještě dopravní povolení! Ale ještě
jednu věc vytýkám, že totiž se
Praha degraduje na pouhou průjezdní stanici. Někdo
má velkou myšlenku, že mají vlaky z dálky
projížděti Prahou, vlak se v Praze vyprázdní
a do těch špinavých vagonů musí
pak pražské publikum nastoupiti a jeti dále.
Nenahlížím, jaký to má smysl
a prospěch. Ať vlaky jedou jen do Prahy a ať
z Prahy zase vyjíždějí, vždyť
několik hodin zde může každý zůstati.
Nynější provozní politika jest úplně
zvrácena! Praha má býti výchozí
a konečnou stanicí pro všechny vlaky. Podle
toho ovšem by musela v Praze vypadati také nádraží,
musela by býti zařízena jako čelná
nádraží atd.
Ještě o jednom se musím
zmíniti, totiž o zdražení osobního
provozu. První třída měla býti
vůbec zrušena, druhá třída se
měla zvýšiti o 100 procent, ale třetí
se zvyšovati neměla, poněvadž to je krajně
nedemokratické. Kdo jezdí dnes v I. třídě,
zaplatí si II. a bude jezditi v druhé, ale
nezaplatí o nic víc. Kdo dnes jezdí ve třídě
II., bude jezditi ve třetí a zase nebude platiti
víc, ale odnesou toto zvýšení tarifů
ti, kteří jezdí ve třídě
třetí.
Proto bych byl proto, aby I. třída
byla zrušena, druhá třída o 100 procent
zvýšena a třetí aby zůstala tak,
jak jest.
Při tom se zapomnělo
na to, co již dávno má Vídeň:
aby Praha měla svůj tarif. To je nutno. Pražské
obyvatelstvo musí býti levnými tarify podporováno,
aby mohlo vyjížděti ven do krajiny, aby si
oddechlo. Hygiena je přece důležitější
než 3 nebo 4 miliony, jež do pokladny státní
vplynou při zdražení tarifů osobních.
Co jsme zastávali proti Vídni, to jsme negovali
zde. Dříve platilo se za jízdu do Řevnic
a zpět 1 K, nyní musí se zaplatiti 6 K. Rodinu
o 3 členech stojí dráha do Řevnic
18 K - jenom dráha. To se nemělo provésti.
Naopak trváme na tom, aby se pražský tarif
rozumně utvořil tak, aby mohl každý
z Prahy si vyjeti. Každý si rád vyjede
do kraje, aby se osvěžil a oddechl - i když je
mu státi na plošině vozu.
O nákladních tarifech
je těžko mluviti. Já myslil, že za 7 měsíců
dovedeme učiniti něco báječného,
ale dokázali jsme jen to, že se tarif nákladní
zvýšil o 100 %. Ale o tom nemáme bohužel
času mluviti.
O investicích mluviti nebudu,
ale zmíním se ještě o sestátnění.
Sestátnění buštěhradské
a ústecké dráhy mohlo již dávno
být v proudu, a já považuji za velikou
chybu, že se tak dosud nestalo. (Posl. Burian: Ministr
financí je proti!) To je stejné! Rakouská
železniční správa našla vždycky
prostředky k tomu, aby přinutila dráhu,
kterou chtěla sestátniti, k tomu, aby doplnila své
investice. Generální inspekce vyslala celou armádu
svých úředníků a ti nařídili
dráze všechny možné úpravy a zařízení.
Víte, že buštěhradská dráha
české kraje hrozným způsobem zanedbala.
V severních Čechách jsou investovány
ohromné miliony, ale v českých krajích
nikoli. Kdyby bylo ministerstvo vyslalo tam své úředníky
a nařídilo investice, oprav atd., pak by sama ta
dráha přišla a za každých podmínek
nabídla by podnik republice. Konečně musíme
prohlásiti, že je nezbytně nutno, by co možná
nejdříve byla konstituována železniční
rada, poněvadž musí zde býti jisté
forum, kde se musí o detailních, specielních
a všech otázkách železničních
hovořiti. Nám schází takové
forum, kde by veřejnost a obecenstvo mělo příležitost
uplatniti své názory. To je velký nedostatek,
který těžce pociťujeme, jak vidno z výtek,
činěných žel. správě.
Dovoluji si ještě přečísti
resoluci, kterou dovolím si navrhnouti k schválení.
Nejde o žádný náklad, nýbrž
naopak resoluce ta má v důsledku úspory.
Resoluce tato zní:
Vládě se ukládá,
aby neodkladně vykonala přípravy k brzké
organisaci státních železnic, směřující
k pronikavé decentralisaci správy. Veškerá
vlastní železniční správa budiž
přenesena na ředitelství, ministerstvu buďtež
vyhraženy pouze osobní a jednotné řízení
a nejvyšší dohled.
Úřední agenda
budiž pronikavě zjednodušena, aby docíleno
bylo přiměřeného zmenšení
počtu úřednictva a působnost a služební
výkony jednotlivých úřednických
statusů (kategorií) buďtež přesně
vymezeny dle skutečné potřeby předběžného
vzdělání. (Výborně! Potlesk).
Místopředseda dr. Hajn:
Slovo má člen N. S. pan Pocisk.
Posl. Pocisk: Slavné
Národné shromaždenie!
Keď ja ako člen N. S.
Slovák, pri tejto príležitosti som sa ujal
slova, má to svoje dôvody, a to dôvody, ktoré
sa vyskytujú u nás na Slovensku. Viete, že
na Slovensku - myslím tých, ktorí už
po Slovensku cestovali - naše železníce a železničné
siete sú veľmi nedokonalé, neodpovedajú
času, a z hospodárskych dôvodov tiež
myslím, že pre našu mladú republiku bolo
by veľmi dobre sa s touto otázkou dôkladne
zaoberať.
Maďarská vláda
vždy považovala Slovensko za akúsi Popelušku
a nestarala sa ani v tomto ohľade o slovenské záležitosti
a sice z politických dôvodov, lebo vedela, že
ako náhle na Slovensku by sa i v tomto ohľade postarala,
ako náhle by na Slovensku industria, t. j. priemysel pokročil,
je samozrejmé, že by sa slovenský národ
a hlavne slovenské robotníctvo pozdvihlo hospodársky
a kultúrne. Toto maďarská vláda všetkými
možnými silami hatila a vždy bolo jej snahou,
aby priemysel nakoľko je možno na Slovensku neumiesťovala,
ale aby ho sústreďovala do maďarských
centier. Tak vidíme, že na príklad sú
jednotlivé závody, továrne 20-30 km. od hlavnej
trati a sú továrne, ktoré vôbec žiadneho
železničného spojenia nemajú, takže
keby sme chceli, aby tieto továrne vskutku prosperovaly,
museli bysme v prvom rade umožniť im transport, aby
suroviny a hotové tovary čo najrychlejšie mohly
dopravovať.