Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Ráda konstatuji, že ministr Haberman prosadil sestátnění aspoň tří středních ženských škol, ostatním že zvýšil subvence. Prosím však jménem všech kolegyň této sněmovny - nežádala jsem jich v té věci za souhlas, ale myslím, že jsme solidárními - žádám jménem většiny ženské tohoto státu, aby do příštího rozpočtu zařazena byla mnohem větší částka na ženské školství, která by úplně postačila na převzetí do státní správy. (Výborně!)

Jsem stoupenkyní koedukace, valná část národa přeje si však zachovati samostatný typ ženského školství. Na mužských školách sice mohou se přijímati také studentky, ale tato rovnoprávnost je pouze na splátky, pravidelně přijímá se pouze 5 procent - nejvýše 10 procent - posluchaček ženských.

Klasický doklad neudržitelnosti této klausule máme nyní na Vinohradech. Ženské gymnasium klerikální odepřelo letos od září otevřít primu. Na ústavech chlapeckých prohlásili většinou, že mají přeplněno, ženské gymnasium Krásnohorské, vydržované městem Prahou, odepřelo přijímati žačky z předměstí, je-li dost pražských studentek. A tak dívčí dorost z Vinohrad, Žižkova, Nuslí a Vršovic má cestu ke středoškolskému vzdělání úplně zatarasenou. Tento stav je prostě neudržitelný a žádám důrazně, aby pro středoškolské studium ženské ustanovena byla v ministerstvu řádná, kvalifikovaná referentka, jež by soustavně v otázce této pracovala.

Viděli jsme v rozpočtu ministerstva školství, že střední školství dotováno jest v celku asi 25 mil. korun. My jsme nedávno školskému výboru podávaly návrh, ve kterém jsme precisovaly rozpočet na všech 15 ženských škol na 2¹/₂ mil. K se vším, i s úpravou platův, rozmnožením sbírek atd. Co tedy žádáme, my ženy, činí 10 procent celého vašeho rozpočtu. Jestliže nenajdeme u vás mužů v době pokroku, v době republikánského vývoje tolik smyslu a porozumění bratrského pro naše požadavky, abyste akceptovali aspoň těchto 10 procent celkového středoškolského rozpočtu, potom musela bych vám opravdu říci, že bude nám velmi těžko věřiti ve vaši pokrokovost a ve vaše republikánství a musely bychom z toho vyvoditi důsledky i v životě politickém a organisačním. Ještě horší, možno-li, jsou poměry v odborném ženském školství. V českých zemích máme 33 českých ženských škol průmyslových, 16 hospodyňských, 1 pro vyšší hospodářská povolání, 3 vyšívačské a 3 krajkářské školy. Dohromady 56 škol odborných, na Slovensku dosud žádnou; německých škol ženských průmyslových je 9 a hospodyňských 11. Ani jediná z těchto četných škol nebyla založena a vydržována státem. O polovinu asi se starají města, ostatní odkázány jsou na ženské spolky, dobré jednotlivce a hlavně veřejnou dobročinnost. To je pokořující, ženské školství a vzdělání nesmí viseti stále ve vzduchu, bez pomůcek, bez školních budov, namnoze bez řádných osnov, nebo s osnovami zastaralými, nepraktickými, nevyhovujícími. A co hlavního, nesmí žíti v stálé nejistotě, odkázáno téměř na veřejnou žebrotu. Jsou-li peníze na mužské školství, musí se najíti také na ženské vzdělání!

Je to zajímavé, že právě my socialisté na odborném školství průmyslovém i obchodním máme ohromný zájem, ale přirozené, připomeneme-li si, že jsou to téměř výhradně děti našich drobných lidí, které je navštěvují. Přály bychom si my ženy, aby co nejdříve svolány byly řádné ankety ministerstvem národní osvěty o reorganisaci ženského odborného školství. Školy tyto buďtež rozděleny na čistě odborné, jako krejčovské, krajkářské, vyšívačské a p., a na školy pro výchovu rodinnou, pro sociální péči atd. Tuhá prakse, umělecký smysl a vedení k samostatnosti buďtež hlavními vodítky.

My i učitelstvo těchto škol přejeme si nejen postátnění učitelstva, jak se o tom uvažuje v ministerstvu školství, ale také řádnou reorganisaci, nové praktické osnovy, vybavení inventářem, budovami, školními pomůckami a co hlavně: zvýšení vzdělání všeobecného i odborného všeho učitelstva těchto škol a postavení jeho na roveň právně i hmotně učitelstvu státních odborných škol mužských. Ve směru tomto dovolím si podati kulturnímu výboru v nejbližších dnech návrh, i na ministerstvo školství dotaz, kdy hodlá k svolání ankety a reorganisaci přistoupiti. Zůstává to přímo sociálním skandálem, má-li učitelstvo jen na sedmi odborných ženských školách platy nad 5 K denně a na mnohých, i u sil definitivních, dlouho působících, pod 5 K. (Slyšte!) Někde klesá plat na 2 K 15 h bez zaopatření, ve Vysokém Mýtě má assistentka na odborné škole docela jen 1 K 66 h denně. (Slyšte!) Assistentkám s takovýmto platem se svěřuje vedení třídy, aby se ušetřil plat za sílu definitivní. Poměry tyto jsou přímo nelidské a stát nesmí netečně dále přihlížeti k utrpení a hladu učitelstva a vypomoci co nejrychleji. Ukažme, že si dovedeme kulturních pracovníků vážiti!

Co do finanční mizérie a právní nezajištěnosti, závodí s odborným ženským školstvím snad již jenom školy mateřské. Školy tyto stát a veřejnost nepočítá již ani vlastně za nutnou a potřebnou součást školství vůbec. My ženy přicházíme však do této sněmovny namnoze s názory odlišnými. Dětský věk od 3-6 let nemá uplynouti neužitečným potloukáním se po ulicích, ale v lehoučké přípravě na povinnosti školy obecné, v zábavách a ušlechtilých hrách za dozoru žen paedagogicky vzdělaných, ve vzduchu čistém, zahradách a přírodě pokud možno. Všude, kde na 30 dětí by podobnou školku potřebovalo, mělo by se přikročiti k jejich zřizování. Ženám zaměstnaným mimo domov ať na venku či v městech přineslo by to nesmírnou úlevu duševní. Dělnice, živnostnice, i ženy ze zemědělství klidněji by se věnovaly produktivní práci, kdyby měly záruku, že o drobný jejich dorost jest dobře postaráno. Dnes mnoho mateřských škol mají v rukou jeptišky, tuším, že i na rudém Kladně k veliké škodě duševní svobody národa. (Posl. Aust: Ty jsme již dostali pryč!) To jste se tedy již polepšili. Některé vydržují průmyslové podniky, ale zrovna tyto dny dochází zpráva, že v Úpici, městě ryze dělnickém, dochází k propouštění pěstounek i s 10letou praksí a hrozí se zavřením školek. Jinde zase, jako ve Skutči, má učitelka mateřské školy plat 480 K, v Sadské, Týně nad Vltavou a jinde 840 K ročně beze všech přídavků drahotních. Počítáme-li s pěstounkou ve Skutči, řekneme si upřímně, že přináší to následující rozpočet: Pracovati celý den, starati se pečlivě o 30-40-50 dětí za plat 1 K 33 h denně, k tomu je opravdu potřebí srdce andělského a člověka bez žaludku. I zde žádati budeme za sestátňování učitelek mateřských škol a za zvýšení jejich kulturní úrovně a za zřízení nových škol, které by také skutečně k prospěchu našemu posloužily.

Úmyslně vám, vážení pánové a paní, uvádím tato drastická data, abyste pochopili, jak těžko se dnes žije a pracuje samostatné, vzdělané ženě a že společnost má nejvýše na čase, aby revidovala nejen ústavu, život politický a mocenský poměr stran, ale podrobila zdravé, nutné kritice i ten dvojí, neudržitelný loket, jakým se měří za práci ženám a jakým mužům. Vždyť zůstává také to zjevem v republice přímo křiklavým, když učitelky všech kategorií 8 měsíců volají i s námi po zrušení středověkého celibátu; mnohé se provdaly v přesvědčení, že naše pokrokovost a demokracie není frásí, a nyní stojí před mateřstvím a propuštěním ze škol.

Dovolávám se přímo školského výboru i ministerstva školství, aby záležitost tuto do 14 dnů vyřešily ve prospěch mravnosti, lidskosti a práva na život. (Výborně!) Nechceme my ženy od vás, pánové, galantnost - té jsme zažily v minulosti dosti. Čeho se dovoláváme, to je spravedlnost, a od toho požadavku žádná z nás neustoupí. Věřte upřímně, že jest nám ženám ve veřejném životě těžko pracovati a massy lidu přesvědčovati, že jste opravdu demokratičtí a pokrokoví, když se nepokrokovým a nedemokratickým způsobem k nám chováte.

Školství menšinové, zachránivši našemu národu na statisíce dětí, dožilo se v republice také trpkého zklamání. Šetří se tam, kde to nejvíce bolí. Z rozpočtu školského škrtlo ministerstvo financí velké obnosy na sestátnění škol. Důsledek toho jest, že Matice školská zoufale opět volá o pomoc k národu. Ani jediná matiční škola na českém severu, na Moravě i Slezsku nebyla sestátněna. (Výkřik: Budou!) To bych ráda kvitovala. V novém rozpočtu budiž i v tomto směru provedena náprava. Kdo dnes čeká 8 měsíců a nevidí žádných důsledků, nedivte se, že ztrácí důvěru.

Také na ženské školy na Slovensku nechť se zařadí značnější obnos, aby i tam ženská domácí inteligence mohla se uplatniti. My nemůžeme jen českou inteligenci na Slovensko posílati. Jsem přesvědčena o tom, že domácí lid vykoná tam mnohem větší kus práce, a přála bych si upřímně, aby ženská inteligence slovenská se postavila na první místo tam, kde toho naše slovenská věc potřebuje.

Také se mi zdá, že byste u vás ve školském výboru měli pomýšleti na to, až se budou dávati návrhy na sestavení občanské nauky, že by se nemělo zapomenouti, zařaditi do občanské nauky také nauku o socialismu, tuto světovou nauku, mající silnou basi i v našem národě, a doufám, že i v tom směru nastane příznivé rozhodnutí.

Ještě něco mimo ženské a matiční školství překvapilo mne v rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty. Jsou to nepatrné obnosy věnované na podporu umění u nás. Mnozí páni z měšťanských stran podávali návrh na zřízení zvláštního ministerstva osvěty. Není bez pikantní příchuti politické, že právě pan ministr financí, příslušník navrhovatelů, nepovolil ani dostatečný obnos na řádné vybavení "Osvětového odboru" při ministerstvu školství.

Na podporu výtvarných umění, t. j. na nákupy uměleckých děl, stipendia, podpory, subvence spolků, výstavnictví a t. d. věnuje se necelých 600.000 korun i se Slovenskem počítaje. Tím se ovšem výtvarníkům našim mnoho nepomůže, zvláště když všichni mladí umělci z akademie či z vojny a ciziny přicházející nemohou najíti vlastně ani přístřeší, hlavně u nás v Praze, ač se mnohých atelierů používá za skladiště, byty, a t. d. (Hlas: Za skladiště keťasů!) Prosím tímto pány z ministerstva sociální péče i národní osvěty, aby palčivou tuto otázku konečně rozluštili. V tom směru podali jsme návrh, ale umělcům se dosud nepřišlo ani o krok vstříc.

Čestné pense vynikajícím spisovatelům vykazují obnos 64.000 korun. Jest to zajímavé novum. Velice rádi jsme je uvítali. Vzpomněli jsme si na Němcovou, Tyla, Sabinu, Arbesa a jiné naše duševní velikány i krutý jejich osud. Vždyť ne boháči nebo šlechta, ale čeští spisovatelé, básníci, umělci a vědátoři byli těmi krásnými ideálními světly na zachmuřeném českém nebi v době poroby a útisku. Pro tyto duševně silné jednotlivce nestavme pomníky po smrti, ale pečujme také o ně za jejich života, aby skutečně viděli, že národ za jejich práci jest jim náležitě vděčen a hledí je odměniti.

Velmi mne však zarazil obnos 6000 korun. určený na dary a pense hudebních skladatelů. Což jsou tito lidé boháči, abychom je přezírali? Při miliardovém rozpočtu nás to spasí, ušetříme-li pár tisíc korun na české muzice, která nás po celém světě proslavila? Zdá se mi, že jest nejvyšší čas, aby socialisté a lidé nepředpojatí dostali vliv na ministerstvo financí a tím i na přidělování finančních obnosů při rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty. Nemusí se u nás bohatnouti jen z obchodů a pokoutního kšeftaření, zdá se mi, že přišla doba v této chvíli, kdy jest třeba starati se, aby měl právo žíti celý národ a také aby byla zabezpečena nekolísavá existence těch, kdož tvoří osvětu a kulturu našeho národa, našich umělců, spisovatelů, básníků, vědátorů a t. d. K tomu my, socialisté, rádi budeme spolupracovati. Až se bude rozhodovati o rozpočtu novém, prosím důrazně, abyste všecky křivdy na ženském a matičním školství v podpoře umění neodčiněné také napravili, abychom příště neměly stížností, s jakými jsme letos my ženy musily vystoupiti. (Výborně! Potlesk!)

Místopředseda Udržal: Dalším řečníkem jest kolega dr. Uhlíř. Prosím, aby se ujal slova.

Poslanec dr. Uhlíř: Vážené Národní shromáždění!

Jest pro člověka v Rakousku vyrostlého jistě radostným pocitem, dostane-li dnes do rukou tento silný spis, nadepsaný "Státní rozpočet republiky československé pro rok 1919" a zejména, dostane-li tento oddíl XIII., v němž zahrnuty jsou položky ministerstva školství a národní osvěty.

Jestliže jsme se po staletí namáhali, abychom svůj národ znova osamostatnili, bylo to všechno marné namáhání, až najednou tu máme zřejmý důkaz toho, že skutečně jsme samostatní, že náš stát se opírá o základy, které jsme si sami vybudovali, že naše kultura vyvěrá ze zdrojů a prostředků, kterými sami disponujeme.

Ale ovšem každý začátek je těžký a nemůže býti snadným ani začátek republiky. A když probíráme se podrobně v rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty, jest jistě pochopitelno za dnešních poměrů, že najdou se tam mezery, různá opomenutí, po případě i přehmaty. Pan opat Zavoral dnes nadhodil jednu zásadní otázku, která via facti bude rozřešena, ale která přes to občas zde na tribuně řečnické se přece jenom theology toho neb onoho tábora znovu a znovu vhod nevhod probírá. Jestliže jednou jest řečeno, že jsme v demokracii, že jsme v republice, přestává všechna theokracie, a jestliže jsme vážní, rozmyslní, vzdělaní lidé, musíme domyslet všechny praktické, školské, politické, hospodářské a sociální důsledky, které z tohoto nového problému demokracie pro nás vyplývají.

Když se dívám do rozpočtu a vidím tam položky týkající se kultu, jsem skutečně konsternován. Na stránce 25 a na dalších např. nacházím takovéto položky: Klášter Voršilek v Praze pro 47 klášternic 100.000 K, klášter Voršilek v Kutné Hoře pro 20 klášternic přes 10.000 K, klášter Karmelitánek v Praze pro 17 řeholnic 5.400 K, Collegium bohemicum v Římě 28 chovanců po 800 K - 22.400 K, arcibiskupský seminář v Praze 151 chovanců po K 620 - 93.620 K, biskupský seminář v Budějovicích 119 chovanců po 460 K - 54.740 K, 5 chovanců po 510 K - 2.550 K, biskupský seminář v Hradci Králové 118 chovanců po 460 K, celkem 54.280 K, biskupský seminář v Litoměřicích 113 chovanců po 460 K - a to není všecko, ta řada jest ještě velmi dlouhá; na str. 32 Františkánské kláštery: cestovní paušál pro provinciála, režijní výlohy, pro 4 klášterníky v Dačicích, 1648 K, v Uherském Hradišti pro 7 klášterníků 1910 K, v Moravské Třebové pro 6 klášterníků 2424 K, Kapucínské kláštery pro celou řadu klášterníků, - tedy když přehlížíme tyto cifry, které tak bijí do očí, a zejména když se například ocitneme u bizarrních položek na str. 39, kde se na př. čte: Kathedrální kapitule v Praze pro bohoslužby u Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí 1008 K, ovšem dole je skromná poznámka "pobožnosti konají se dále na hradě", a dále když čtu: Kapucínským klášterům výměna za pivo 996 K, Františkánským klášterům výměna za pivo 700 K, tedy řeknu mírně, to jest bizarrnost, nevím, jak to v té chvíli jinak nazvati. Ale když tyto položky vidím, jest mi jaksi nepříjemno, uvědomím-li si, že je to první rozpočet naší republiky. Demokracie, republika, a najednou klášterníkům na pivo, na chovance a co všechno!

Tato věc má ještě druhou stránku. Já se hned táži - vzpomínám si na naše invalidy, vzpomínám si na naše vysokoškolské studenstvo - zda-li pak jsou také tak pečlivě specifikovány položky pro naše vysokoškolské studenty, pro naše střední a odborné školy, zda-li pro všecky tyto studenty jest vždycky specifikováno 400 K, 600 K a pod? Myslím, že i v tom jest jistě značná nesrovnalost, když na jedné straně klášterníkům na pivo a podobné věci - alkohol, to se rozumí, že v tom musí být - jest věnováno tolik peněz z našeho rozpočtu státního, a na druhé straně na naše studenstvo - a já to ještě ukáži na některých příkladech - není pamatováno téměř vůbec. Naši studenti, kteří se vrátili z vojny, dnes namnoze hynou hlady, nemohou v Praze žíti a bydliti, poněvadž v Praze žíti a bydliti přijde tak těžko a draho, že si to nemohou velmi mnozí dovolit. Bydlí na periferii, kdo ví jak daleko, jsou nuceni studovat doma soukromě - víte, jaké takové studium může býti - a na druhé straně, jakým právem se na nás, občanech československé republiky žádá, abychom zde schvalovali statisíce na naše klášterníky a theology? Jest to nesrovnalost, která křičí a proti které se příčí zdravý rozum a cit spravedlnosti. Naši budoucí učitelé, profesoři, lékaři se dnes protloukají v bídě, naše lycea a obchodní školy živoří, zatím co kult, a jeho služebníci jest tak preferován, a že jsou pro něj podrženy v našem rozpočtu zvláštní výsady. Tomu nemohu jinak rozuměti, poněvadž nevěřím, že by náš ministr školství sám byl toho schopen, nežli že to je naše dědictví po Rakousku. Zde se mechanicky něco přepisovalo ze starého rakouského rozpočtu. Ale, prosím, buďme již jednou vážni! Jest-li republika, jestli demokracie, tedy jsem přesvědčen, že církevní kult právě do našeho rozpočtu již definitivně nepatří.

Máme dále položky na vysoké školy. Nechci podrobně do těchto věcí sahat, bylo zde již odborníky o tom promluveno. Já bych jen několika zásadních věcí chtěl se dotknouti. Pan min. Habrman zde již před nějakou dobou oznámil, - a já jsem to s velkým povděkem od něho slyšel - že se bude připravovat demokratisace universit. Není pro nás, pro náš kulturní pokrok skutečně věci důležitější, nežli aby naše university se již jednou otevřely praktickému našemu sociálnímu, hospodářskému a kulturnímu životu, aby se staly nástrojem naší národní, demokratické, republikánské kultury, aby nežily v ústraní, neuzavíraly se do věže ze slonové kosti, ve které se snad může dařiti různým abstraktním spekulacím, často tak anemickým, ale které bývají národnímu životu zcela neužitečny. Bude potřebí pro naše university, aby se zživotnily, sblížily se s životem. Vždyť jsme v demokracii a věda, chce-li být moderní vědou, musí býti skutečně nástrojem našeho národního života.

Četl jsem nedávno knihu profesora Sorbony, Maurice Caulleryho "Les universités et la vie scientifique aux États-Unis". Tento spisovatel, který jako výměnný profesor poznal dobře Ameriku, praví, co jsem zde naznačil, o universitách vůbec a o amerických zvláště: "Velký problém vyučování, který university moderní mají nyní rozřešiti, jest ten, aby smířily nezbytnost výchovy všeobecné, zabezpečující šíři rozhledu a kultury, s výchovou a vzděláním technickým, směřujícím k různým kariérám. Tento problém se staví ve všech zemích." A nyní zkoumá spisovatel, jak tyto nesnáze a tento problém byl rozřešen právě v Americe, a praví: "Jeden z bodů, které se mně zdají nejdůležitější, je místo, jaké tam zaujaly vědy aplikované. Zejména všecko, co se tyká umění inženýrského a zemědělství. University unikly tím způsobem au danger du mandarinat - nebezpečí mandarinství. Instituce vyššího vzdělání nezdá se mi, že by mohly žíti opravdu ve společnosti moderní jedině na základě věd spekulativních. Tím není naprosto řečeno, že bych chtěl zmenšovati význam věd spekulativních, a je to universita, která je pravým a jediným jejich sídlem, ale university potřebují styku se skutečnostmi, chtějí-li zůstati životnými. Universita zároveň theoretická i praktická je mnohem reálnější představou společnosti."