Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Tedy myslím, že takového zdravého amerikanismu v tom smyslu, aby se protínala věda se životem a skutečnost se spekulativním zkoumáním, je pro nás svrchovaně zapotřebí.

O technikách zase dovolte mi, abych jen všeobecně se zmínil. Mluvil jsem nedávno s jedním americkým inženýrem, který měl příležitost v posledních měsících všímat si poměrů v našich továrnách a průmyslových podnicích a ten řekl, že viděl hojně nedostatků v našem odborném školství. Naše vysoká škola technická vychovává prý kresliče, nikoliv inženýry. Chybí laboratoře, chybí pokusny. Všechnu práci dělá za studenty profesor, a podle toho vypadají výsledky. Závody mají dnes raději absolventa průmyslové školy nežli techniky. Jest nutno zreformovati učebné osnovy našich odborných škol, též systém vyučování - a to jest zajímavé a příznačné pro amerického inteligenta - on praví, že také je nutno omeziti akademickou svobodu. (Posl. dr. Velich: Naši technikové jsou vyhledáváni i cizinou.) To je hlas amerického inženýra, který zde pobyl několik měsíců. (Posl. dr. Velich: Je špatně informován!) Ne, on právě prohlédl mnohé továrny a viděl to zblízka. (Posl. dr. Velich: Naši technikové jsou povoláváni do ciziny, do Německa ještě v poslední době!) On praví dále: Je třeba též intimnější součinnosti mezi průmyslem a školou technickou, ať prakse dává direktivu škole, čeho je třeba.

Ještě dodatkem vzpomínám, když jsem mluvil prve o demokratickém duchu školství, mám zde důkaz, jak v praxi vypadá takový zbytek theokratického ducha v našem školství. Teď se vydávají na školách středních vysvědčení a co tam čtu? To je středoškolské vysvědčení výroční: ten a ten, narozený dne toho a toho, tam a tam, náboženství toho a toho. A první známka: prospěch v jednotlivých předmětech, je známka z náboženství. Já se táži: Proč toho bylo zapotřebí, aby ještě dnes, po 8 měsících naší republiky, figurovala na výročním vysvědčení na prvním místě známka z náboženství, jako by ten problém necítil dnes každý z nás docela jinak, rozhodně ne ve smyslu konfesijním a zejména ne katolickém.

K té položce vysokých škol měl bych poznámku a vlastně dotaz: Vysoká škola obchodní. Sice školský výbor se o ní usnesl - tuším, že to vázne nyní v ministerstvu financí. O té druhé vysoké škole obchodní v Olomouci nechci mluvit. Praha je na prvém místě. Prosím, aby tato vysoká škola obchodní v Praze skutečně rokem 1919 a 1920 dvěma ročníky byla otevřena.

O středních školách slůvko: Z rozpočtu středního školství je zjevno, jak nesprávný a bezpodstatný jest stesk Němců, že o jejich potřeby školské v našem státě není postaráno tak, jak by toho zasluhovali. Počet německých škol je příliš velký nejenom na dnešní změněné poměry národnostní, ale i na stav před zřízením naší republiky. To je známý fakt, že právě německé ústavy jsou nadmíru favorisovány. Ze statistiky žactva na středních školách v r. 1918 vyplývá, že na jedné střední škole české studuje průměrně 320 žáků, kdežto na německé pouze 230.

Jest tedy zcela v pořádku, jestliže se zruší zbytečné ústavy německé a místo nich zřídí se nové české střední školy, a nelze se ohlížeti na bezpředmětní protesty německé. Proto s povděkem jest uvítati rozhodnutí ministerstva školství, že se zrušují německé střední školy v Uherském Hradišti, v Břeclavě, v Kroměříži (kde přes to ještě jeden zbytečný ústav zůstane), a lze doufati, že ještě letos další nepotřebné ústavy budou uzavřeny. Na zřízení nových nezbytných středních škol českých byla do rozpočtu dodatečně vložena částka půl mil. K. Ohlášené zřízení českých středních škol v Jihlavě, Znojmu, Břeclavě, Liberci, Duchcově, v Litoměřicích jest vítaným slibem právě tak, jako přípověď, že ministerstvo nejdéle do příštího roku doplní náležitě a organicky síť středního školství českého v našem státě.

K sestátnění jsou navrženy pouze 4 ústavy; celá řada jich s toužebností čeká na osvobození z tísnivých poměrů finančních. Po té stránce je nezbytno, aby na ně příští rozpočet štědřeji pamatoval.

Jestliže jsem si stěžoval zde, že na střední školství německé zbytečně jest pamatováno, vidím v našem rozpočtu na str. 207 zajímavou věc, že stejně se to má se školstvím průmyslovým. Ze statistiky jest viděti, jak německé školství v Čechách i na Moravě bylo nadmíru podporováno na úkor českého školství průmyslového a odborného.

V Čechách v r. 1918 bylo českých škol průmyslových 7, německých 6, odborných českých škol 14, německých 25; na Moravě jsou 2 české školy průmyslové, 3 německé, odborné české 3 a německých 6. Ve Slezsku česká žádná, ani průmyslová, ani odborná, německá průmyslová 1 a 4 odborné německé. V celku tedy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo škol průmyslových českých 9, německých 10, odborných českých 17 a, prosím, odborných německých 35! Z této cifry jest vidět, že máme nyní co dohánět. Jestliže se to stane snad restrinkcí školství německého, není naší vinou.

Dodatečně vloženou sumu 300.000 K na sestátnění profesorských sborů od 1. září na dívčích středních školách pokládám za příliš nízkou, takže příští rozpočet musí tento nedostatek vyrovnati. Úplně však postrádám číselný výraz nutnosti, aby zejména učitelské ústavy soukromé byly co nejdříve sestátněny.

K školství dívčímu měl bych co říci. Mám doklady, jak macešsky zejména s lycei a vůbec s českými středními školami se zacházelo u nás a jak dosud se s nimi zachází. Faktum jest, že dnešní stav českého středního školství dívčího jest neudržitelný. Vydržovatelé nesnesou již nákladů, válkou vystupňovaných; učitelstvu naprosto nestačí již dosavadní plat, žákyně nemohou platiti tak vysokého školného a místnosti těchto škol většinou nevyhovují. Když vidíme rozpočty těchto škol, jest zřejmo, že na vydržování všech 14 dívčích středních škol se věnuje obnos 1,214.875,- K a z toho jest úhrada 734.030,- K, deficit 480.845 K, který mají nahraditi vydržovatelé, kteří však s dluhy a schodky z dřívějších let, kde subvence státní byly malé a za válečných let nebyly ústavům vypláceny, mají celkový schodek 792.313,- K. Ve statistice, kterou sestavil Ústřední spolek českých profesorů o stavu českého dívčího školství středního za r. 1919, jsou někde horentní cifry. Je zde ústav, který zatížen jest ještě passivem 181.214,- K. Jest několik ústavů s dluhy přes 100.000 korun. Dostal jsem přípis, který vysvětluje dobře smutný stav středního školství dívčího jako jeden případ za všecky. Jičínská škola založena byla v r. 1907. Začátky byly neobyčejně těžké. Probojoval se dosti dobře v začátcích a přestál i léta válečná tak, že i při své finanční bídě - subvence nikdy nestačily - posud ku podivu sílil. Ve školním roce 1918-19 přijali tam do 9 tříd 270 žákyň a z nových zápisů je zřejmo, jak ústav tento by stoupl počtem žactva, jen kdyby byly přiměřené prostředky. A právě dnes na tomto ústavu nastal přímo kritický okamžik. Píší mně: "Činili jsme, co jen bylo při těch poměrech možné, aby učitelé byli zabezpečeni. Přijali jsme v roce 1917 pragmatiku, upravili jsme počet hodin podle státních ústavů atd., ale v drahotních přídavcích nemohli jsme naprosto stačiti ústavům státním. Dnešní platy sboru jsou pak nejkřiklavější sociální křivdou."

Mám zde tabulku, jak ty platy na tamnějším ústavě vypadají. Jsou tam profesoři, kteří mají měsíčně 131 K při 20 hodinách týdně, takže denně dostávají asi 6 K; je tam profesorka, doktorka graduovaná, která má 153 K měsíčně při 17 hodinách týdně, je tam jiný profesor, ženatý, který má 17 hodin týdně a půl páté koruny denně, je tam jiná profesorka, která má 17 hodin týdně a K 5.10 denně. Pánové, jestliže toto není proletariát, nevím, kde ho jinde hledat! Se K 4.50 ženatý člověk, nota bene profesor střední školy dívčí, jak má vystačiti, prosím? Je tedy samozřejmo, že takovéto platy jsou hroznou, křiklavou sociální křivdou. Při největším a nejobětavějším idealismu učitelů nemůže se nikdo diviti, že v poměrech finančních, jaké jsem naznačil, nemůže již nikdo obstáti a že sbor ústavu nyní se rozejde jednak na Slovensko a jednak na ústavy státní. Ve sboru profesorů v Jičíně je 16 členů a z těch šest žádá na Slovensko a tři žádají na ústavy státní. Co tam zbude za takových poměrů? Nepomůže tu dnes, kdy poměry státních suplentů byly upraveny, ani větší subvence, ani postátnění jen několika učitelů. Celý sbor je na odchodu a jak získat učitele nové za platových poměrů, které se nyní zvlášť tolik liší od poměrů na ústavech státních, nelze si dobře představiti. Přirozeně, že to znamená úpadek, úpadek ústavu, konec konců vlastně škola bude bez učitelů, bez prostředků, na vyhynutí. Žádný ústav neměl tak trudných začátků, žádný ústav není tak hanebně umístěn. 9 tříd umístěno jest tam v pěti různých budovách. Žádný ústav takových rozměrů není tak bezprostředně před katastrofou, jako jičínské lyceum (reformní reálné gymnasium). Na to pravě pana ministra školství upozorňuji.

Byla by zvláštní a důtklivá kapitola o školství obchodním. Obchodní školství u nás vyvíjelo se ze soukromé svépomoci. Je dobře známa historie Českoslovanské obchodní akademie v Praze. Sestátnění bylo za rakouských poměrů u nás velmi nebezpečné, jestli že tato obchodní akademie si chtěla opravdu trochu českosti a charakteru podržeti. Já bych právě na naší Českoslovanské obchodní akademii mohl demonstrovati, v jakých poměrech dnes obchodní školství se ocitá. Ústav, vydržovaný ze soukromých peněz, dnes stojí před čtvrtmilionovým deficitem. Deficit, který je tím tragičtější, že nával žactva je nesmírný, a kdybyste byli včera stáli před obchodní akademií, byli byste viděli, jak zde žactvo s rodiči se hrne k zápisu do tohoto ústavu, a při tom ústav jest bezmocný, a je to jistě paradoxní, jestliže ústav, který je tak vyhledáván, stojí dnes v takové situaci, že jest otázkou, bude-li moci vůbec příštím rokem řádně existovati. Při čtvrtmilionovém deficitu jest těžko ústavu vydržovati náležitě kvalifikované učitelské síly; jest nutno, aby takovýto ústav vybíral od žactva vysoké školné, které sahá od 600 až do 800 korun, a domnívám se, že v demokracii jest zjevem velmi nepříznivým, jestliže od žactva se vybírá tak vysoké školné, že mohou jen žáci nejbohatší tuto školu navštěvati. To pak není demokratická, lidová škola, tím se nám vytvořuje v obchodním oboru našeho hospodářského života jistá plutokratická aristokracie, kdežto nadaní žáci chudí jsou odkázáni buď jen na školy obecné a měšťanské, anebo nejvýš snad na nějakou dvojtřídku. Tyto školy, vyšší obchodní školy, jsou omezeny jen na žáky bohatší, a jaké důsledky z toho potom vyplývají, to je všeobecně známo. Českoslovanská obchodní akademie má dnes přes 1200 žáků, a dle loňské zprávy, račte uvážiti, sbor profesorský má 61 členů a z toho jest jen 16 definitivních.

Ke kapitole o obecných školách měl bych tuto poznámku: Zvláštní péče zasluhuje výchova učitelského dorostu. Učitelstvo, vedeno vynikajícími pedagogy, žádá, aby předpravné vzdělání zahrnovalo v sobě universitní studia. Doufám, že nejsme příliš vzdáleni doby, která toto volání uskuteční. Jest však třeba, aby ihned odstraněno bylo vše, co je vadného v dosavadní výchově učitelského dorostu. Důvěřujíc plně ministerstvu školství a národní osvěty, učitelstvo doufá, že pro příští školní rok již nastanou v učebních osnovách učitelských ústavů takové změny, kterými v rámci daných možností uskutečněny budou zatímní reformy, aby vzdělání na učitelských ústavech bylo prohloubeno a rozšířeno. Stát musí míti plný zájem o výchovu učitelského dorostu a musí se snažiti, aby odstraněn byl z našeho školství takřka středověký přežitek, t. j. výchova učitelského dorostu na ústavech soukromých, zvláště klášterních a klerikálních. Ohromná většina ženského dorostu učitelského jest dosud vychovávána na ústavech, které mají správu soukromou a kde působí síly řeholní. Je to zbytek zpátečnického a školskému pokroku nepřátelského zařízení bývalého Rakouska. Naše republika a náš národ podle tradice husitské a podle tradice Komenského i dle tradicí našeho osvobozenského hnutí měli by se postarati, aby tento nemožný stav byl změněn ihned. Otázka finanční neměla by hráti v tomto ohledu úlohu rozhodující, protože řádným vybudováním předpravného učitelského vzdělání zajišťujeme demokratický a republikánský ráz našeho národního školství a v důsledku toho také našich demokratických a republikánských zřízení.

Národ náš, který volbami tak drtivým počtem přihlásil se jednak k stranám socialistickým, jednak k ostatním stranám svobodomyslným, prohlásil se tím zároveň pro odluku církve a státu vůbec a zejména pro volnou a svobodnou školu. Chceme školu volnou, zbavenou všeho vlivu církve a v ní volného učitele národního. Tomuto požadavku naprosto odporuje, učí-li u nás na místo učitelů světských kněží nebo dokonce členové duchovních řádů mužských i ženských. Ústavy, řízené školními bratry, piaristy, voršilkami, školskými sestrami, anglickými pannami atd., naprosto se nehodí do rámce československé republiky. Neudržitelný stav tento zaviněn byl dosavadními zákony rakouskými a musí býti co nejdříve změněn.

Účast řeholníků a řeholnic ve vyučování mládeže má tyto tři kategorie: 1. učí na soukromých ústavech, zřízených řády řeholními, vedle škol veřejných, na př. v Praze Voršilky, u sv. Anny atd. 2. učí na soukromých ústavech, které v určitých obdobích nahražují školy veřejné. Takový ústav je na př. v Třeboni, kde není veřejné obecné a měšťanské školy dívčí a kde tedy dívky musí choditi do školy klášterní. Tento stav je neudržitelný. 3. učí jako učitelé řádně ustanovení na veřejných školách. I taková abnormálnost je u nás ještě možná. A jsou to na př. Hradec Králové a Kladno, kde dívčí veřejné školy odevzdány jsou jeptiškám.

Ježto jest jisto, že i při nejbedlivějším dozoru řeholníci a řeholnice ve veřejných školách nebo v soukromých školách, které nahražují veřejné školy, nutně duševně znásilňují děti rodičů nekatolických a ruší základní princip moderní české školy i interkonfesijnost, není možno, aby tento stav byl dále trpěn.

Kdyby nebylo formální závady, navrhoval bych dnes tuto resoluci, kterou ostatně také musíme uplatniti:

Vláda se vyzývá, aby

1. předložila osnovu zákona o úpravě soukromých škol vůbec, v níž by osobám řeholním bylo zakázáno zřizovat soukromé ústavy vůbec.

2. ihned odstranila řeholníky a řeholnice z veřejných škol, a nelze-li jinak, tedy pensionováním.

3. podrobila všecky ústavy klášterní přísné inspekci, po případě častým inspekcím a po výsledku jich všeobecně zrevidovala dosud jim udělená práva veřejnosti, nebo přikročila k zavření ústavů.

4. aby přiměla obce a ostatní faktory konkurenční ke zřízení veřejných škol v obcích, kde dosud jen klášterní ústavy jejich úkol zastávají.

Mohu k tomu ještě poznamenati, že i v jiném směru rakouská školní správa policejním dozorem školským znemožňovala tvořivým učitelům osobitou práci školní. Přes tento tlak všechen vnitřní rozvoj školy dál se jen a jen pokusy a zkušenostmi pracovníků učitelských a nikoli předpisy úřadů školních. Vítám, že ministerstvo školství a národní osvěty zbavilo učitelstvo tohoto tlaku a uniformování, a očekávám, že umožněno bude vynikajícím jednotlivcům, aby mohli uskutečniti své opravné snahy i mimo rámec dnešních školních zřízení. Mám na mysli zejména řiditele Bakule, který vytvořil původní soustavu výchovnou i vyučovací, prakticky ji vyzkoušel v Jedličkově ústavě pro zmrzačelé na Vyšehradě. Doufám, že správa vyučovací opatří tomuto pedagogu potřebného prostředí, aby mohl uskutečniti své další reformy. V rozpočtu nacházíme (na str. 165) 300.000 K na pomocné a vzdělávací prostředky. Je to paušál, z něhož se mají udíleti podpory ústavům zřízeným, jichž organisace není zákonem vymezena. Sem náleží velmi důležitá odvětví; nemám času, abych je vyjmenoval a ukázal na jejich důležitost, ale říkám povšechně, že na tyto důležité úkoly, jako jsou na str. 165, nestačí tak nepatrný obnos, jako jest 300.000. Bylo by nutno v zájmu výchovy, aby byl zvýšen aspoň na 600.000 K.

Měl bych ještě některé poznámky k politice školské a kulturní, ale čas mi nedovoluje, abych je uplatnil v této speciální debatě.

Pokud jde o odborné školství, žádal bych na př., aby co nejdříve státní odborná škola tkalcovská ve dvoře Králové n./Labem byla rozšířena ve školu barvířsko-tiskařskou s oddělením pro výcvik ryjců a moletérů a školu přadláckou pro len, konopí a jutu.

To jest jeden příklad z mnohých. O školním knihoskladu bylo by možno také několik poznámek říci, jak by bylo dlužno, aby knihosklad obdržel správu pedagogickou, jež by byla ve stálé shodě s duchem ministerstva školství a ústrojí závodu aby byla nadána dostatečnou právomocí.

V doslovu bych jen rád vyslovil přání, není-li již možno dotknouti se některých kulturních a lidovýchovných položek, aby se duch demokracie, v jakém chceme svoji republiku zaříditi, skutečně do posledního důsledku právě ve věcech školských uplatňoval. Já se své strany, poněvadž mám často příležitost, abych intervenoval v ministerstvu školství, mohu s potěšením konstatovati, že naše ministerstvo školství jest dnes vybudováno na principu odbornosti a jest skutečně po té stránce vzorným ministerstvem.

Jsem povinen s tohoto místa ministru školství a národní osvěty vzdáti dík právě jménem těch, kdo žádají, aby demokratický princip pronikl i do kulturní politiky. Jest tam řada vynikajících, výborných mužů, a přeji jim, aby dílo moderní republiky, dílo demokracie, dovedli ke zdárnému a šťastnému výsledku. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Udržal: K závěru přichází ke slovu zpravodaj inž. Bečka. Prosím, aby se ujal slova.

Poslanec inž. Bečka: Slavné Národní shromáždění!

Celá řada pánů předřečníků ku kapitole XIII. stěžuje si, že není dostatek dotováno ministerstvo, že jest záhodno, aby v určitém ministerstvu byly tyto věci jinak opatřeny, než tomu jest. Ve skutečnosti však nikdo z pánů předřečníků, ani paní Zemínová nečiní tedy oficielních návrhů na zvýšení. Tedy uvažuji o tom a mám také za to, že tyto návrhy vlastně směřují pro příští rozpočet. Tímto směrem se také neslo příslušné jednání v rozpočtovém výboru a také tam byli jsme jednomyslni v tom, že pro příští náš rozpočet, ačkoli některá příjemná překvapení pro nás chová, přece jen byl ještě daleko a daleko více zvyšován.