Předseda:
Dalším řečníkem jest pan profesor
dr. Mareš. Uděluji mu slovo.
Posl. prof. dr. Mareš:
Slavné Národní shromáždění!
Chci býti stručný
a konkrétní, abych vás neunavoval. Veliké
slovo jest "ministerstvo národní osvěty".
Ano, toto slavné Národní shromáždění
nedávno řeklo, že jest třeba přece
jen uvažovati, nemělo-li by býti samostatné
ministerstvo národní osvěty. Neboť to
jest přece něco jiného než národní
školství. Při ministerstvu osvěty jde
o to, aby byly dávány prostředky k pěstování
vědy, literatury a umění, tedy k tvorbě
kulturní. Nejen to, nýbrž také prostředky
na rozšiřování toho kulturního
ovoce. Ve starém Rakousku vlastně žádné
národní osvěty nebylo, poněvadž
nebylo rakouského národa. Osvěta totiž
není a nemůže býti státní,
nýbrž jen národní, protože osvěta
jest výtvor osobní, kdežto stát jest
neosobní. Národ jest osoba. Tedy národ může
osvětu nebo kulturu vytvořovati a vytvořuje;
proto nemohla býti ve starém Rakousku žádná
národní osvěta. Ono bylo vůbec nepřátelské
veškeré osvětě.
Bylo by možno zjistiti, že
nepřálo osvětám národním.
To víme všichni velice dobře, a když již
nějakou osvětu by bylo připouštělo,
byla to německá osvěta, německá
kultura, která se nám všude nabízela.
Pamětihodné jest, že se to jevilo také,
jak se samo sebou rozumí, v rozpočtech. A ten rozpočet,
který máme před sebou, ukazuje toho ještě
velké stopy, totiž privilegium německé
kultury, privilegia němectví; ta jsou v tom
našem rozpočtu našeho ministerstva národní
osvěty ještě viditelna.
Já bych vás nechtěl
dlouho při tom zdržovati. Jest to na příklad
střední školství. Jen si pomysleme -
již bylo zde na to také upozorněno - 80 německých
středních škol, 94 české. To
není v žádném poměru ke
skutečné potřebě. Nebo vezměte
si na příklad u nás v Budějovicích:
2 střední školy české, 2 střední
školy německé, a hned v Krumlově
jen německá. Na Moravě: v Kroměříži,
českém městě, jedna česká,
jedna německá vedle ní; v Prostějově
také tak. Ale v německém městě
není vedle německé také česká.
Ve Svitavách na př., což jest německé
město v českém kraji, jak známo;
tam jest jen německá střední škola.
Tedy to jsou ty zbytky německých privilegií,
kterými se měla potlačovati kultura národní
a zaváděti kultura němectví. Jest
třeba, aby tento nepoměr byl odstraněn; ta
privilegia musejí zmizeti. Přece program nás
všech, jak tu jsme, jest, aby nebylo žádných
privilegií, a zde tedy máme ještě privilegia
němectví. Jest těžko ovšem v tom
postupovati náhle, to jest třeba činiti pozvolna.
A jest těžko také, abychom to udělali
podle spravedlnosti, o které se zde již jednou mluvilo,
totiž: ne zmenšiti počet německých
škol, nýbrž rozmnožiti počet českých
škol tak, aby to odpovídalo poměrům
obyvatelstva. Dejme tomu, že by ten poměr byl 25 %,
jak poslední volby ukázaly. To by znamenalo, že
musí být, když je čtvrtina škol
německých, tři čtvrtiny škol
českých. Tedy znásobme si těch 80
německých škol příslušným
číslem, obdržíme ohromné množství
středních škol českých, které
je vůbec nemožné. Takovou cestou se to nedá
dělati. Taková spravedlnost by byla nejvyšší
nespravedlností.
Ještě více jest
viděti privilegium němectví na školách
vysokých. Máme 2 české techniky a
máme 2 německé techniky. K tomu ještě
ta česká technika v Brně jak dlouho
ta na sebe dala čekat. Jaké to byly překážky
a jaká to byla politická vymoženost resp. oběť
z naší strany, než nám byla ta technika
dána.
Velmi trapné a řekl
bych na dlouho nesnesitelné privilegium němectví
máme na pražské universitě Karlově.
Nemluvím zde ani tak o materielní nýbrž
o ideové stránce a ta bolí mnohem více
než všechen materielní nedostatek. Strádání
tělesné člověk spíše snese,
než úhonu a úkor duševní. Není
o tom pochybnosti, že universita Karlova byla založena
pro věrné obyvatele království Českého.
Při tom ale ještě
k tomu přijde, že po dekretu kutnohorském
Němci se svévolně sami vystěhovali,
opustili ji. Dlouho ta universita byla v českých
rukách i s českými dějinami srostla.
Habsburgové ji českému národu násilím
odňali a vydali Němcům. Čechové
v r. 1848 vymohli si rovnoprávnost na universitě,
ale ta nikdy nebyla provedena. Když naléhali v r.
1882, byla universita rozdělena ve dvě zákonem
zvláštním. Ten zákon měl zásadu
rovného práva. Jak Němci sami přiznávají,
ta zásada byla porušena tím, že se do
zákona vplížily požadavky německé.
Tedy zásada toho zákona byla podle doznání
německého akademického senátu samého
zfalšována. Tedy ten zákon jest falešný,
a sice tak, že podle toho zákona německá
universita pražská jest ta stará a česká
nová. Německá universita zdědila všechno,
česká nezdědila nic. Já jsem, pánové,
byl v tom prvním semestru té nové české
university. S holýma rukama jsme začali, kdežto
německá universita měla všechny sbírky
a ústavy zřízeny i od českých
profesorů, jako byli Purkyně a Presl. Tedy to jest
zřejmé násilí, které se tu
stalo zfalšováním toho zákona, který
měl za hlavní zásadu rovnoprávnost.
Nejde nám o to, abychom Němcům něco
materielního brali, co jest jejich, poněvadž
český člověk má tolik hrdosti
v sobě, že nechce užívat cizího
majetku Němec nemá pro slovo hrdost žádného
výrazu, ten neví, co to jest. My nechceme nic, co
patří Němcům, co si sami vytvořili,
ale chceme to, co náleží nám. Ať
tomu tak nebo tak, ten zákon musí býti změněn,
poněvadž je falešný.
Rozpočtový výbor
to všechno uznal a sestavil svá praní v resolucích,
které naleznete ve zprávě výborové
na str, 14. pod čís. 1-5. Ta věc se nedá
vyříditi resolucemi, poněvadž ministerstvo
bez změny tohoto zákona z r. 1882 nemůže
učiniti nic. Pravím jen tolik, že při
té změně nejde české universitě
snad o nějaké statky, které by náležely
Němcům. Vše, co si sami vytvořili, nechť
jest jejich, ani na ty budovy jim nechceme sáhnouti, ale
chceme mít universitu Karlovu českou, chceme mít
její archiv, který jest vlastně archivem
českých dějin. Chceme mít Karolinum,
ne proto, že bychom chtěli užívat pohodlí
této budovy a nepřáli toho Němcům,
nýbrž proto, že jest to chrám české
osvěty, který jest nám drahý, i kdyby
to byly rozvaliny.
Chceme také očistit
universitu Karlovu od jména Ferdinandova, a to proto, poněvadž
to jméno znamená oloupení národa českého
o jeho největší kulturní středisko,
které jej proslavilo před celým světem,
a vydání tohoto střediska kulturního
Němcům. Tedy ani to nejmenší násilí
proti právům němectví, ale žádné
německé privilegium v československé
republice! Bylo-li zde řečeno, že nemáme
provozovat nějaké násilí a nadpráví
nad národnostmi, které v naší republice
také budou, tedy to neznamená, že je máme
ponechat při všech výsadách a privilegiích,
která jim byla dána nám nepřátelskými
vládami.
Zmínil bych se ještě
při této příležitosti konkrétně
o statku Michelském, který taktéž v našem
rozpočtu se nachází. Tento statek jest totiž
odkazem husitského měšťana pražského
Jana Rečka z r. 1434 pro studenty československé
národnosti husitské víry. Jsou to 3 dvorce:
Michle, Malešice a Štěrboholy. Josefem II. byl
vzat správě university a byl odevzdán správě
politické. Podívejte se na to, jak tento velkostatek
vypadá v našem rozpočtu finančně:
Vydání 10.800 K, příjem za dříví
okrouhle 4000 K, a z hospodářství polního
pacht 28.000 K tedy dohromady čistý výnos,
odečtou-li se vydání od příjmů,
22.000 K ročně. To je výtěžek
z tohoto velkostatku, ke kterému patří
Michle, Krčský les, dvůr v Malešicích
a v Štěrboholech! Snad páni z republikánské
strany venkova by mohli říci, zdali je to přiměřený
výnos.
Mně se zdá, že
se zde nějak špatně hospodaří,
a obec Michelská sama již na to poukazovala, že
se tam za staré vlády část toho statku
rozprodávala, pivovar byl okrádán a byly
zašantročeny celé části, a to
za pakatel. Jest tedy třeba, aby ministerstvo nebo vláda
vyšetřila tyto poměry a aby ty, abych tak řekl,
svatokupce pohnala k zodpovědnosti. Pravím svatokupce,
poněvadž ten statek jest určen pro studenty
a podívejte se, jak jsou živi naši studenti!
Bylo by tedy také důležité,
aby tento statek byl navrácen svému účelu,
jak jeho testátor Jan Reček, měšťan
pražský, ustanovil. Na tom přece ministerstvu
finančnímu ani snad nemůže záležet,
zdali má ten příjem 22.000 K či
nemá. Tedy to nepadá nijak na váhu; a hleďte,
my bychom mohli našemu studenstvu velice pomoci. Ten odkaz
Jana Rečka by přece tím velice vzrostl. Ovšem,
to by bylo třeba, vyříditi zákonitou
cestou.
Ještě bych upozornil
na zbytky toho německého privilegia na obou pražských
universitách, které se jeví také v naší
republice, které jsou sice maličké, ale které
jsou právě proto velmi charakteristické.
Tak na př. na lékařské fakultě
osobní přídavky třem německým
profesorům 6.500 K. Českým profesorům
se nikdy žádné osobní přídavky
nedávaly. Tedy tu máte zase kousek německého
privileje. Mezi těmi osobními přídavky
je přídavek 324 K pro mechanika lékařské
fakulty. To je pamětihodná věc; ten mechanik
totiž byl uváděn v rakouském rozpočtu
jako úředník 11. třídy. Jakživ
ale nebyl do té třídy zařazen. To
figurovalo pouze v rozpočtu. On byl na smlouvu, já
jsem byl exekvován, že mám platit jako zaměstnavatel
- on je náhodou v mém ústavu - pokuty
a již asi 4.000 příspěvků pensijních.
To jsem všechno odevzdal místodržitelství,
které nevědělo, co s tím má
dělat. Tedy zkrátka to je příklad
takového hospodářství státního,
které snad v naší republice, ač
jste si zde na ně všichni stěžovali, se
ani nevyskytuje. Tedy doufám, že ten mechanik konečně
doopravdy přijde do té 11. třídy.
Ostatně pan kol. Velich ví o tom dobře, že
na německé universitě týž mechanik
- tedy analogický stav - je tam již dávno a
že tedy také jeho plat je 2.400 K, kdežto pro
toho českého jenom 1.600 K je v našem
rozpočtu.
Pro toho německého
je přídavek 760 K, pro toho českého
jen 324 K. Tedy v těch maličkostech je to vidět,
jak jsme si stáli. Ty zbytky - já za to nečiním
žádnou výtku naší správě,
já jen na to upozorňuji, rychle toho nelze učiniti
- to jsou ty špendlíčky, kterými se
píchalo ustavičně, a my se nyní bojíme
učiniti po spravedlnosti.
Vezměme dále sluhy:
Sluhů je na české lékařské
fakultě 22 a platu mají 34.000 K, na německé
jest jich 30 a mají 47.000 K platů. Tedy rozhodně
Němci si dávají lépe sloužiti!
Nebo režijní výlohy: na české
fakultě 64.000 K, na německé 97.000; nebo
různé příspěvky - ty jsou neurčité:
na české 48.000, na německé 57.000
K, nebo docela i cestovné a diety: na české
universitě 400 K, na německé 620. I tam to
mají Němci lepší.
To jsou maličkosti. Nezáleží
na nich, ukazují jen, jaká byla ta německá
privilegia a jaké jsou ty stopy těch privilegií
ustavičně v našem rozpočtu.
Nyní hlavní obor národní
osvěty je ovšem literatura a umění.
Literatura a umění jakožto hlavní věc
národní osvěty byla dosud pěstována
v českém národě soukromou cestou.
Byli to spisovatelé a umělci,
kteří tuto osvětu tvořili s podporou
národa, a počíná to úsilí
od Krameria, který - psal a pro koho měl psát
- než pro lid; konečně jiných čtenářů
nebylo. Tato literatura, tito spisovatelé způsobili,
že z toho lidu skutečně povstal národ
kulturní. Tedy ta celá naše národní
osvěta jest náš vlastní národní
výtvar a byli v tom především súčastněni
čeští spisovatelé. Vy víte, že
tito duševní dělníci pracovali zadarmo,
ano oni pracovali se škodou vlastní. Oni v nouzi
umírali. Jest třeba jich zde vzpomenouti, poněvadž
oni vlastně utvořili náš československý
stát. Nyní duševní dělníci
nemohou se dobře spravovati evangeliem. Tu jest třeba
to obrátiti: "Nejen samým slovem živ jest
člověk!", i spisovatel není jen jako
polní lilie a nemůže se nestarat.
Tito spisovatelé a ten nejpřednější
mezi nimi, Palacký, zřídili si tedy útulek
t. j. spolek "Svatobor", který odkazy vlasteneckých
lidí rostl, který má jisté fondy,
z nichž dává nemocným a chudým,
v nouzi postaveným spisovatelům podpory. Pánové,
kdybyste seděli v ředitelství "Svatoboru",
viděli byste, jaký jest rozdíl mezi nemocenskou
pokladnou dělníků a mezi spolkem "Svatobor".
Nyní podívejme se, jak hodlá ministerstvo
národní osvěty postarati se o české
spisovatele, tedy o tyto dělníky. Upozorniti dlužno,
že jsou to dělníci, kteří za
své práce nemají žádné
mzdy, poněvadž se ta práce nedá odvažovati
a odměřovati. Oni také nemohou dělat
žádnou stávku, vlastně oni ani nemohou
býti nezaměstnaní, takže se ani nemohou
ucházeti o podporu nezaměstnaných. Tedy skutečně
ministerstvo národní osvěty má ve
svém rozpočtu čestné pense spisovatelům.
To je skutečně něco velikého, ta suma
činí 64.000,- K. V rozpočtu 6000 milionů
pro české spisovatele 60.000 K. Já nechci,
pánové, navrhovat, aby se ta položka zvýšila,
poněvadž by pak jistě ihned přišly
nároky: "To se musí jiné položky
téhož způsobu také zvýšit!"
Já bych spíše navrhl, aby tato položka
byla škrtnuta, poněvadž bez této položky
to české spisovatelstvo také ještě
vydrží a stávkovati nebude. Jest zde ještě
na čestné dary pro spisovatele 6000 K. Pro české
spisovatelstvo čestné dary na jeden rok 6.000 K!
Je zde ovšem také reservnímu fondu na podpory
strádajících spisovatelů 5.000,- K,
Moravskému kolu spisovatelů 3000,- K. Všechna
nadání pro spisovatele, tedy Riegrovo nadání,
všecky ty fondy ve "Svatoboru" jsou příliš
chudé a jak jsem Vám již řekl, jest
to žalostné, kdo v tom ředitelství "Svatoboru"
sedí, rozdávati tyto almužny těm nejchudším
mezi chudými a těm nejzasloužilejším
mezi zasloužilými. Upozorňuji na to, jestliže
zde tento Československý stát jest, že
čeští spisovatelé mají na tom
zásluhu tu, že oni první pozdvihli hlasu. A,
řekl bych, ještě jeden člověk:
Ten, který se smrti nebál a pevně stál
a který ukázal národu, že zvítězí
jen tenkráte, když smrti bát se nebude. O tom
muži se zde nemluví s tou úctou, jaká
mu náleží. Jest to dr. Kramář.
(Výborně!) "Svatobor" poslal ministerstvu
vyučování jakýsi přípis,
aby ministerstvo vyučování při tom
rozdělování těch podpor spisovatelům
dbalo návrhů "Svatoboru". Ministerstvo
národní osvěty odpovědělo velmi
zdvořile, ale řeklo: "Děkuji Ti "Svatobore",
- cos dosud udělal, to já budu dělat za Sebe
a vyslechnu Tvá přání, ale toho, co
Ty navrhneš a co Ty bys myslel, já dbáti nemusím."
Jinými slovy: To jest zase rakouské privilegium.
My máme zde přece zásadu, že všechno
má vycházeti z lidu, z pracujícího
lidu, jeho vůle že má rozhodovati. Zde, v tomto
ředitelství "Svatoboru", sedí pracující
dělníci. Sedí tam Rais, sedí tam Hermann,
sedí tam Holeček, snad také Jirásek
tam ještě sedí; to jsou lidé, kteří
snad by byli povoláni, aby určili, kdo má
dostati tu pensi starobní mezi spisovateli, - snad spíše,
než nějaký úředník v ministerstvu
národní osvěty, který jest docela
anonymní a o kterém nikdo neví, jak se tam
dostal. (Hlas: To je správné!) Osvěta,
pánové, jest národní. (Předseda
upozorňuje řečníka, že lhůta
řečnická dochází ku konci).
Chtěl jsem ještě
něco říci o národním citu,
ale to si ponechám na někdy jindy. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda:
Slovo má dále kolega Štefánek.
Posl. Štefánek:
Aké dedictvo školské sme prevzali po našom
maďarskom predchodcovi, o tom, panovia, nemusím vari
hovoriť. Bude Vám známo, akým útrapám,
duševným bojom boli vystavení rodičia,
čo vytrpeť musely naše deti a študenti.
Vás bude viac zaujímať,
ako sme pracovali s hrivnou, ktorú ste položili do
našich rúk a čo mienime podniknúť
na odčinenie minulosti, a ako chceme pracovať.
Tu treba začať s otázkou,
akú školu si prajeme. Prajeme si školu, ktorá
by zodpovedala všetkým požiadavkom modernej kultúry
duševnej a materiálnej, ktorá by bola vzorná
i po stránke hygienickej, etickej a estetickej, ktorá
by nám umožnila vybudovať v ideálnej
syntesi modernej pädagogiky s kultúrou českou
a ľudovou kultúrou slovenskou niečo svérázneho,
ale i moderným požiadavkom zodpovedajúceho.
Škola slovenská musí byť tak vybudovaná,
aby bola odleskom všetkého toho, čo Slováka
činí Slovákom, čo je nám sväté
a drahé a v čom sa vedome i podvedome zrkadlí
naša svojskosť. Ale slovenská škola nesmie
byť iba odleskom krajiny podtatranskej, nesmie byť iba
odleskom dediny, so všetkymi svojimi krásami a mravnou
zachovalosťou, povedzme rovno, i naivitou, ona nesmie mať
iba turčianske lebo nitrianské okienka, ale veľké
obloky, cez ktoré by mohlo i české, lepšie
rečeno evropejské slnko svietiť. Žiadame
si školu, ktorá by bola ovládaná ideou
podľa slov polského pädagoga Kasparoviča
a chrámom ľudskosti podľa slov Komenského.
Konkrétne rečeno, vynasnažujeme
sa vybudovať školy veľké, vzdušné,
zaopatrené všetkými pomôckami učebnými
a s takými učiteľmi, ktorí by boli
z dobrých najlepší. Stojíme na stanovisku,
že i najradikálnejšie požiadavky nie sú
priradikálné. Vo výbere učiteľstva
nemôžeme byť dosť obozretní, lebo
čo sa výchovy týka, bol sotva ktorý
národ Europy tak bitý, otravovaný ako Slováci.
Všetci čerti pekla sa spojili, aby slovenské
deti odrodili, oblbeli a znemravneli. Nevynímam tu ani
církve, ktoré skrze svojich biskupov a zmaďarónčených
kňazov hatily vývoj slovenského školstva
a urobily zo Slovákov duševných chudákov.
Pod pláštikom svätého náboženstva
a církevníctva vnášali do školy
iba nemrav, maďarónstvo a poveru. Svetskí i
duchovní Maďaróni len učili papuškovať
deti maďarónskym a cirkevným veciam, ale oni
nevychovávali ku pravej ľudskosti, láske kresťanskej,
láske k rodičom a národu našemu.
Inak učili a inak žili. Slováci ani nevedia
(o Čechách nehovorím), v akom bahne
se brodila naša mládež po celé roky. Na
školách našich zavládla korupcia, udavačstvo,
národná i stavovská nenávisť,
učitelia i profesori boli častokrát úplatní,
opilci, výstredníci in sexu, ktorí svoje
mravné nedostatky zakrývali hlučným
vlastenectvom maďarským.
Čistota, disciplína,
poriadok pri zahajování a ukončení
učebných hodín atd., to sú veci, ktoré
i na skutočne dobrých školách slovenských
sú často neznámé normy pedagogiky.
A naši učitelia - to
boli teprve otroci z ľava i prava. Maďarskí
inšpektori žiadali iba vedomosti z maďarčiny,
a kňazia, aby sa deti stále modlili, do kostola
chodili. Moje zkúsenosti na poli školskom sú
veľmi smutné. Málo výnimok by som mohol
uviesť, kde učiteľ a kňaz starali sa svedomite
o výchovu slovenského podrostu. Na Slovensku máme
výše 4000 ľudových národných
škôl a asi 5000 učiteľov. Sú to
z troch štvrtin samé jednotriedky a pravidelne preplnené.
70-80, ba až 100 žiakov v jednej triede nebýva
zriedkovosťou. Z týchto škôl si zachovalo
do istej miery slovenský ráz asi 350 a učiteľov
s národným presvedčením slovenským
som našiel nie celých 500.