Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Co pak se týče toho autonomisování, autonomisováním škol středních míním to, aby zrušena byla místa ředitelská, a aby místo ředitelů volily si sbory samy ze svého středu funkcionáře, který by ústav řídil, dočasně na rok, na dvě leta, jak by se uznalo za vhodné, tak asi jako jest to na fakultách vysokých škol. Že by to šlo, o tom není pochyby, vždyť to vlastně již jde a praktikuje se to v případech, kde ředitel onemocní a musí býti zastupován. Říká se ovšem, že tím právě práce školní trpí, totiž takovým zastupováním, že jest to vlastně anomálie, že jest to provisorium, po jehož odstranění touží všichni súčastnění činitelé. Říká se to, ale nesmíme to hráti tak doslovně. Takoví zástupci bývají obyčejně kandidáty ředitelství a jest přirozeno, že se hledí osvědčiti při své zastupovací funkci. To má za následek přání kolegů, aby to netrvalo dlouho; anebo nejsou kandidáty a tu zase neberou věc tak, jak by snad měli a jsou lhostejnější k tomu, jak to chodí ve škole. Tedy z  toho nelze nic souditi o vhodnosti autonomisace. To ještě autonomie není. Ale kdyby se to dálo pod zorným úhlem zautonomisování školy, kdyby se to učinilo začátkem autonomie, pak by profesoři brali věc jinak a byly by jistě jiné výsledky.

Pro mne jest jasno se stanoviska socialismu, že zautonomisování škol jest nejlepším prostředkem k odstranění a vyplenění byrokratismu a militarismu, který otravoval středoškolskou výchovu za starého režimu a který ještě nevymizel převratem revolučním, a který jest republice neméně nebezpečný, než klerikalism - ostatně to jest trias nobilis, která se tak snadno od sebe odloučiti nedá.

Že ministr socialista jest povinen tomu čeliti, rozumí se samo sebou. Ale musím bohužel přiznati, že toho byrokratismu přešlo do středoškolského profesorstva vlivem dlouholeté dresury rakušácké víc, než bychom se nadáli podle pokrokového rázu studia paedagogického na universitě.

Jen na dvě věci v té příčině chci upozorniti, jakožto doklad. Nejprve na čítankovou aféru, která byla předložena k projednávání učitelskému výboru. Měl jsem čest býti referentem v té věci, ale nedošlo k referátu z příčin, o nichž se nechci zmiňovati. A tu měl při vyšetřování té t. zv. aféry čítankové školský výbor příležitost přesvědčiti se, jakým způsobem si počínala většina středoškolských profesorů obojího pohlaví při revisi žákovských knihoven, při vylučování nejlepších spisů naší literatury z dosahu lektury žáků. Slavné shromáždění by nevěřilo, jak mnozí z profesorů zaujímajících celné postavení ve svém oboru, docentů, universitních profesorů ve veřejnosti činných i politicky činných, jak mnozí z nich se krčili před napřaženou knutou rakušáckou a jak pokorně psali a psali, aby na ně nepadl ani stín podezření, jak řezali do těch našich spisovatelů, jak se v tom předstihovali a jak činili věci, které se nedají vysvětliti jenom tlakem shora a tísní doby. Takováto chabost jest právě symptomem byrokratismu.

A druhá věc: Odkud rekrutovaly se ty stvůry inspektorské, které byly postrachem učitelstva? Kdo zavlékal a odkud zavlékal do administrativní praxe výstřelky byrokratismu a kdo ztrpčoval poměr podřízeného k představenému?

Byli to právě středoškolští profesoři, kteří byli povoláni za okresní školní inspektory. Myslím a jsem přesvědčen, že autonomisováním školy střední budou takové úkazy nemožné, poněvadž taková autonomie utváří poměr vzájemný mezi kollegy způsobem, který vylučuje byrokratické nectnosti a nepřístojnosti.

Začíti se s tím může hned, bez nějakých zvláštních předpokladů zákonných: prostě tak, že místa uprázdněná nebudou se obsazovati řediteli, nýbrž vedení jich bude svěřeno členům sboru, kteří by se střídali a tak tu autonomii ponenáhlu připravovali.

Úloha, která připadá při vybudování školství v republice ministerstvu vyučování, je veliká a, má-li jí dostáti, musí býti také vnitřně k tomu vypraveno. Jest velmi důležito, kdo v ministerských úřadovnách sedí, otázka personálií má tu veliký význam. Výběr osob musí se díti již se stanoviska úlohy, která ministerstvu nastává, a hledisku tomu musí ustoupiti všechny jiné ohledy. Musí těch sil býti dosti a zdatných a musí jich býti také využito. A v té příčině byl jsem upozorněn na jednu věc, která by tomu odporovala a která vyžaduje nápravy.

Po pět měsíců panují v ministerstvu školství odborníci, aniž je jich služební poměr upraven a aniž jejich jmenování bylo uskutečněno definitivně; protahuje se a jeden z nich, František Merta, velmi dobře kvalifikovaný pro ministerské služby, nebyl dosud k nastoupení služby ani vyzván.

Učitelstvo moravské cítilo by se dotčeno, kdyby tento jejich zástupce měl býti opomíjen. Vážené shromáždění! Končím své úvahy, které vyplynuly z hlubokého přesvědčení, že všecko, co slouží k povznesení kulturní úrovně našeho národa a k zdokonalení školství, jest nejlepší službou, kterou můžeme prokázati naší republice. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníkovi, panu kolegovi Zavoralovi.

Poslanec Zavoral: Velectěné shromáždění!

Přihlásil jsem se k slovu k rozpočtu ministerstva osvěty a vyučování a jsem si při tom vědom, že jde o rozpočet, který u všech v pravdě kulturních národů, a tím také i u nás, je jedním z oněch vládních rozpočtů a snad jediným, vyjma rozpočet ministerstva sociální péče, jehožto výšky obnosu nejen že se nesmíme lekati, nýbrž jejž bychom si spíše zvýšiti přáli. Nebude jistě mezi námi nikoho, kdo by, když srovnává rozpočet ministerstva Národní Obrany s rozpočtem ministerstva osvěty a vyučování, nepřál si z té duše, aby brzo bylo možno obnosy ty vyměniti a to, co dnes naše otčina, okolnostmi nucena, pro svoji bezpečnost věnovati a obětovati musí na zbraně a na bodáky, to aby brzy možno bylo snad i v stejné výši věnovati na duševní výzbroj našeho lidu, na hluboké, všestranné vzdělání všech lidových vrstev. Je to ctí a zůstane to chloubou našeho českého národa, že i v dobách své největší politické malomoci, i v dobách svého plného politického porobení vždycky si zůstal vědom, čím mu je a čím mu musí býti škola, a že i v těchto těžkých dobách, když to nešlo ani po dobrém ani po zlém, když se marně doprošoval a marně vymáhal u cizích, nepřátelských vlád toho svého, nejpřirozenějšího, nejposvátnějšího práva na školy své, že i potom z vlastních prostředků, z těch těžkými mozoly vydělaných peněz stavěl si vlastní své školy, a že tento lid náš všechny politické své boje celých decennií obracel jednak na získání rovnoprávnosti u úřadů, dále na získání plných svých práv na své školy, na školy obecné, které mu po takovou dobu až do nedávných dob upírali všude, kde byl v minoritě, až ke školám vysokým, které mu tak dlouho upírali i v samé Praze.

Já s důrazem pravím, že to zůstane chloubou a ctí našeho lidu, že vždycky byl přesvědčen, že peníz na školy věnovaný nikdy není penízem promarněným, a ta oběť sebe těžší že je vždycky obnosem, který je na bohaté úroky uložen a který se pak vrací s požehnáním na celou otčinu.

My všichni, kteří jsme se zrodili z rodičů chudých, dovedeme to nejlépe oceniti, co duševní velikosti bylo v jejich prostých duších, když si přáli a činem i celým životem projevili, že musí všechny síly nasaditi, aby jejich dětem lépe se šlo, snáze, lehčeji a krásněji životem, aby v hlavách jejich dětí bylo více světla, aby bylo více zručnosti a dovednosti v jejich rukou a budoucnost jejich aby byla snažší.

A jestliže, velectění pánové, toto přesvědčení o důležitosti národní výchovy a školství bylo všeobecné již v těch těžkých dobách naší politické poroby, oč všeobecněji, oč více do všech kruhů pronikati musí a oč více nás musí jednotiti to přesvědčení nyní, kdy lid náš za cenu svého staletého utrpení, ale zároveň za cenu své staleté vytrvalosti a houževnatosti stal se konečně pánem svého domova, stal se samostatným, jen Bohu a sobě zodpovědným strůjcem vší své další budoucnosti. (Výborně!) Po té stránce jsem jist, že není a nemůže býti mezi námi v ničem žádného rozdílu, po té stránce jsme všichni jedné mysli, že ten svůj poměrně malý počet musíme nahražovat vyšší úrovní svého vzdělání, větší dovedností svých rukou, jasnějším životním rozhledem a čistotností svých povah. Po té stránce, pánové, byť nás právě v otázce školy - vždyť to dobře víme - dělilo tolik, jsem jist, že mluvím nejen jménem lidové naší strany, nýbrž jménem všech katolických lidí, že budete nás mít vždycky po svém boku a že, kdybychom my dnes bez oprávněných stesků směli a mohli mluviti o tomto rozpočtu, věřte mi, že bychom to z té duše rádi učinili.

My máme svoje stesky a já se o nich zmíním, poněvadž považujeme to za svou povinnost, při této příležitosti vysloviti to, co dle našeho přesvědčení a dle přesvědčení věřících lidí naplňuje nás jednak bolestí, jednak stesky. Jest třeba říci to se stejnou otevřeností a přímostí, s jakou oba moji předřečníci vyslovili a vytýčili poslední cíle svých kulturních programů. Velectění pánové a dámy! Když nastal říjnový převrat a sotva že ty první těžké, tíživé starosti o tu bezpečnost mladé samostatnosti naší byly zažehnány, bylo vydáno heslo nutnosti převýchovy. A já pravím, ano, té převýchovy v mnohých směrech a s mnohých hledisk jest v našem národě opravdu třeba. Ta staletá poroba, ve které národ náš žil, nemohla nechati a také nenechala našeho lidu ani nás samých nedotčených. Jest prostě nemožno, aby některý národ a také jednotlivec nesl okovy dlouho beze vší škody. My dobře víme a my to cítíme, jak touto porobou utrpěla v lecčems naše povaha, a přišla k tomu ještě válka. Válka pětiletá. Ačkoliv dobrý Bůh uchránil otčinu naší aspoň těch nejhroznějších hrůz této války, my dobře víme, jak touto válkou utrpěla povaha lidu a utrpělo svědomí lidu. Jest opravdu potřebí převýchovy, chceme-li svobody své býti hodni. V tom zase není mezi námi žádného rozdílu, že svobody plné a pravé jsou hodny jen čestné povahy, ušlechtilé duše, jemná, živá svědomí. A jest toho tím více třeba, když uvážíme dále, že nás nečeká v dohledné době žádná bezstarostná budoucnost; my dobře víme, nežli všechno to, co bylo zpustošeno, co v rumy se rozpadlo, co bylo úmyslně zničeno, ať již ve světě hmoty, ať ve světě duševním, než znova zbudujeme, znova postavíme, co k tomu bude potřebí společného nadšení, co veliké vytrvalosti, co sebekázně, co sebezapření, co obětí. Poneseme ty oběti nejen my, ponesou je celé příští generace. A že v tom ohledu zase škole připadne lví podíl, že zde zase učitelům připadne úžasná, velká, zodpovědná úloha, víme přece všicci. Vždyť dobře víme, že válkou touto utrpěla u nás především mládež naše ne proto jen, že ta děcka trpěla a chořila podvýživou a místy i hladem, víte všicci, že trpěla i hladem duševním. Naše školy byly zabrány a proměněny buď v kasárny neb nemocnice, na tisíce učitelů bylo posláno na frontu, na tisíce jiných v zázemích bylo využito a zneužito často ke všemu spíše než k vlastním jejich úkolům, otcové dětí na různých bojištích a matky doma na různých frontách, co bylo přirozenější, než že mládež, sobě ponechána, zvlčí a zdivočí?

Jestliže kde, zde přece byla náprava rychlá nutná, a já mohu říci, já bych byl čekal, že právě ten úřad, který tuto výchovu v rukou má, že plně oceňuje to velké nebezpečí, že vydá heslo, a to heslo že bude zníti: "Vy všicci, kteří máte úkolem mládež vzdělávati a vychovávati, vy učitelé i kněží, rychle spojte ruce ke společnému dílu, napněte všecky síly, aby to co je ohroženo, bylo zachráněno!"

Heslo bylo dáno, ale znělo jinak. To heslo znělo: "Škola naše musí býti v zájmu převýchovy všeho lidu zlaicisována. Ta škola naše musí býti vší konfesijní přítěže a všeho konfesijního rázu zbavena a všechno to, co dle zákona nyní nelze ještě provésti, hleďme prováděti ministerskými nařízeními a výnosy".

Velectění! Ta nařízení byla vydávána, ty výnosy přicházely, ale lid - mluvím jménem lidu katolického - lekal se těchto výnosů - loyálně pravím, ne tak ani jejich obsahu, o němž nepochybuji, že byl míněn upřímně a dobře, ale hlavně jejich provádění. Modlitba dětí ve škole umlkala před vyučováním i po vyučování. Vy víte dobře, že ač to nebylo v intencích výnosů samých, že kříž z učeben školních, mnohde dokonce před očima dětí a někdy s potupou a rouhavými slovy byl odstraněn. (Slyšte!) Společná školní mše svatá v neděli přestala a všecko to, co byrokratická duše nazývá náboženským cvičením, to bylo z řádu vyučovacího vyloučeno a jako věc zcela nepovinná prohlášeno. Já, pánové, pravím: nemylte se, nejsme to jen my katoličtí kněží, kteří v té věci považujeme za povinnost varovat, není to jen naše katolická lidová strana, která tak často a marně protestovala, neklamejte se pánové, tento postup v provádění školní obrody a reformy polekal celou řadu rodin, které nejsou v našem táboře, a já slyšel opět a opět bolestné obavy z úst těch, kdo jinak politicky proti nám stojí krajně nepřátelsky.

My jsme, pánové, žádali znova a znova, aby všecky tyto velké kulturní otázky, o jichž nesmírném dosahu se neklameme ani my, ani vy, aby byly řešeny jako celek po vážných, všestranných úvahách, v plném vědomí nesmírného jejich dosahu. Bylo nám to i slíbeno. A přece v posledních dnech byl opět vydán výnos, týkající se středních škol; a v tomto výnosu - jak praví se tam - v mezích platného zákona, z důvodů, aby se nabylo času pro jiné předměty a nakonec, z toho snad hlavního důvodu, aby se tím vyhovělo duchu doby, bylo vyučování náboženství ve kvintě ze dvou hodin sníženo na jednu hodinu, v sextě, septimě a oktávě vůbec náboženské vyučování vypuštěno. (Hlasy: Slyšte!) Ve výnosu samém dovolávají se, že se to děje v mezích platného zákona, ale my nejsme toho náhledu. Ten platný zákon, ačkoli dává plné právo ministerstvu, snížiti počet hodin toho či onoho předmětu, myslím, že nedává práva, aby obligátní předmět byl ze tří nejvyšších tříd prostě vyloučen. (Posl. dr. Novotný: Je to proti školskému zákonu z r. 1872!) Pro mne však neprávníka je důležitější, že se mi tento výnos zdá hlubokým zasáhnutím do práv i rodičův, i studentské mládeže. My známe docela dobře hnutí na středních školách. Nás nijak není tajno, že se tam i pod ochranou profesorů silně v mládeži agituje, víme, že někteří vychovatelé mají, řeknu přímo, smutnou odvahu, těm mladým, nerozvážným, vznětlivým duším studentským líčiti výstup z církve jako projev vlasteneckého cítění a opravdové pokrokovosti mysli.

Pánové, nejsou všichni studující v těch nejvyšších třídách již tak zpokrokovělí, abych tak řekl, jest jich tam řada, jejichž rodiče a oni sami mají ještě živou svoji víru. A tito studenti výnosem tím proti všemu právu připraveni jsou o svůj nárok na náboženskou výchovu, bráti těmto mladým vznětlivým duším tuto výchovu náboženskou v jejich nejnebezpečnějších letech, kdy dobře víme, že i skutečná živá víra těžko kolikráte udrží nadvládu nad mladými náruživostmi a vášněmi, nezdá se mi, velectění, býti reformou, kterou by tak zhola a naprosto mohl a směl uvítati každý myslící člověk. My sami - já jsem to již tolikráte řekl veřejně - jsme si plně vědomi těch nedostatků jednak v těch našich methodách vyučovacích, těch vad a nedostatků v našich učebnicích. Jako všichni ostatní, také my jsme celá ta decennia trpěli tím byrokratismem a trpěli jsme kolikráte, abych tak řekl, šlendriánem, který v takovýchto velikých, do svědomí, do vnitřního klidu, do budoucnosti lidu zasahujících otázkách kolikráte vládl i v náboženském vyučování na našich středních školách. To všechno víme, o tom všem jednati chceme, my za každou cennou odbornou radu v této pro nás tak nesmírně důležité záležitosti z té duše chceme býti vděčni. Ale aby pouhými výnosy nyní se již tyto dalekosáhlé otázky u nás rozřešovaly, proti tomu znova, pravím, musíme protestovati se vším důrazem. Ono se mi namítá, - v soukromých rozhovorech jsem to slyšel často a četl jsem to - že se to přece dobře myslí pravě s náboženstvím, ale že vyučovati náboženství znamená vlastně zabíjeti náboženství v těch mladých duších. Namítá se, že tu mladou paměť přeplňovati věroučnými články znamená, ubíjeti v mládeži pravý náboženský cit. Slyšeli jsme často, mnoho jsme o tom přemýšleli, že se tvrdí, čím více jest náboženství ve školách, tím je ho méně v srdcích a životě toho studentstva. Já na to pravím: My sami nechceme, aby náboženství na školách bylo pouhým vyučovacím předmětem. (Předseda upozorňuje řečníka, že lhůta řečnická již končí. Hlasy z lidové strany: Pan prof. Krejčí mluvil skoro hodinu!)

My víme, že náboženství musí naplňovati všechnu bytost člověka, že musí býti nejvyšší úlohou a nejvyšším problémem praktického života. My právě to zastáváme vší bytostí svojí, že náboženství, má-li býti, čím jest, musí opravdu míti sílu, celého člověka zvednouti nad všechnu tu všednost života a ozářiti proto všechny jeho mohutnosti, jeho rozum ozářiti pravdou, jeho vůli sesíliti nadpřirozenou milostí a také svědomí jeho říditi a vésti. Nepochybuji ani chvíli, že všichni ti, kteří mluví o zlaicisování školy, mají stejně poctivé úmysly vychovávati v té škole lidi řádných povah, poctivé pracovníky rukou, čistých srdcí, že chtějí vychovávati budoucí mládež naši a vyzdobiti všemi těmi občanskými ctnostmi, bez nichž žádný právní pořádek ve vlasti není možný, žádný rozvoj a blahobyt a především žádná pravá svoboda. Ale my tvrdíme, že všichni tito, jinak úctyhodní lidé si ztěžují ten svůj úkol tím, že zapomínají, jaký hluboký, božsky hluboký smysl je v tom, že ty desky sinajské jsou dvě, že jsou tam povinnosti k bohu a k sobě a bližním a že, kdokoliv tyto desky od sebe odtrhuje, sobě jako jednotlivec i národ přivolává tresty, které na něm samém se vymstí. Buďte přesvědčeni, že také ti mladí inteligentní, kteří dnes opravdu s poctivostí, jak mladá mysl ráda jedná, odhodí všecka ta domnělá pouta, která je víží, v poctivém přesvědčení, že se tím uvolní jejich křídla, že jest štěstím jejich a jest pro ně dokonce povinností, čím bystřejšího ducha budou a čím čistšího srdce budou, tím dříve poznají, že jste jim místo chleba podali kámen. Poznají později, čím bystřejší budou, že bez těch základů věčných pravd nelze, aby člověk sám se vychoval.

Na konec uvádím jen 2 citáty a přál bych si, aby ti, v jichž rukou leží budoucnost naší národní školy až do školy vysoké, uvážili 2 výroky a to jeden výrok velkého myslitele Foerstera, který praví: "Z kolísavého a vrtkavého tvora utvoří karakter pouze svatá, věčná jistota, ale nikoliv pouhá neodvislá ethika, založená jenom na měnivém jedinci, na jeho chatrné zkušenosti životní, na přemýšlení často tak porušeném - a proto tato ethika zabíhá už dnes do oněch možných měnivých mód a směrů, a musí pokračovati od přehodnocení k přechodnosti, od nové mravnosti k nejnovější."

A nedej Bůh - z té duše to pravím, - aby náš národ na sobě zakusil, co životní moudrosti obsaženo ve slovech našeho velkého myslitele dra Mareše: "Kulturní ztráta z toho, kdyby lid byl uveden v zapomenutí křesťanství, převyšovala by nesmírně všecky škody způsobené vojnou." Voláme-li tedy k ministerstvu vyučování, aby si jasně zůstalo vědomo, jak nesmírná jest jeho zodpovědnost, jak dalekosáhlý jest každý ten výnos, jsme si vědomi, že tím konáme svou povinnost nejen k církvi, ale i k otčíně. Rozpočet sám ochotně schvalujeme. (Výborně! Potlesk.)