Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Náboženství učí mravnosti. Náboženská mravouka se opírá o vyhlídku na odměnu a trest na onom světě. Hlásá pozemskou nicotu a blaženost záhrobní. My však žádáme mravnost z lásky k lidem, ke společnosti, ve které žijeme.

Jsme také proti náboženské morálce, která hlásá pokoru a slepou poslušnost autoritám duchovním a světským. Od té doby, kdy náš národ přijal křesťanství, byl velice často ve sporu se sousedy mocnějšími, než jsme byli my, a pravidelně byla nám hlásána poslušnosti k těmto mocným nepřátelským sousedům. Církev ochromovala tou naukou náš národ také ve 300leté porobě, když jsme ji chtěli se sebe svrhnouti. (Výborně!) Tato nauka ochromuje náš lid také sociálně, neboť vykládá se vždy tak, že poslušnost znamená povolnost k mocným a ne, aby se posilovali slabí.

Základ k naší moderní škole byl položen roku 1869. Až do té doby naši obecnou školu ovládala církev. Církev nejen rozkazovala, čemu se má učiti, ale dohlížela také k tomu vyučování. Toho roku rozhodl se stát, že sám bude se starati o vzdělání svých občanů. Vytrhl školu z moci církevní, ale svazky, kterými byla škola k církvi připoutána, nezpřetrhal docela, neboť ponechal náboženství mezi jejími vyučovacími předměty.

Byla to otevřená brána, církev jí vešla, a pomalu se školy docela zmocnila. Nebudu vám vykládati dlouho cestu, kterou církev vykonala, než došla k cíli. Na začátku své samostatnosti neměli jsme školy interkonfesijní, ale měli jsme školu konfesijní. Škola i učitelé byli obetkáni sítí nejrozmanitějších rozkazů a ústupků školních úřadů, že byl nejvyšší čas, aby se stát rozhodl vykonati to, co mu uloženo zákonem z roku 1868, jehož § 1. zní: "Nejvyšší řízení veškerého vyučování a vychování a dohlížení k němu přísluší státu a vykonáváno bude orgány zákonem k tomu ustanovenými." Ministerstvo Habrmanovo známým výnosem roztrhalo tuto spleť nařízení, kterážto ze školy udělala ústav, jenž nebyl spravedlivý ke všem vyznáním dětí. Byl to první krok k osvobození školy.

Druhý krok jsme připravili ve školském výboru při Národním shromáždění. Bohužel Národní shromáždění ještě nepřikročilo k vyřízení té předlohy, kteráž ustanovuje, aby náboženství bylo předmětem ve škole nepovinným, a aby náboženství i náboženská cvičení byla omezena na školní hodiny. Jest jisto, že takovým způsobem církev by se zbavila určité državy; církev jest neúmorná, jedná-li se jí o prospěch. Jest i v tom určité nebezpečí, ponechá-li se vyučování náboženství ve škole, třeba jako předmětu nepovinnému, aby se neopakovalo to, co se dálo ponenáhlu od roku 1869, znovu. Můžeme přijmout zmíněnou předlohu jen tehdy, když bude začátkem akce další, kteráž musí končiti tím, aby náboženství ve školách nebylo ani předmětem nepovinným. Jestliže rodiče chtějí, aby jejich děti byly vyučovány náboženství, nechť se to děje mimo školu. Škola a církev musí se rozejíti docela. (Tak jest!)

Velký vliv na naši školu mají úřady školní, školní rada zemská, okresní a místní školní rada. Zemská školní rada sestává z přísedících, kteří jsou většinou jmenováni, tedy není složena z vůle lidu. Podobně jest u okresní školní rady, ve které zasedají také zástupci obcí z okresu. Nejdůležitější pro školu jest místní školní rada. Ani místní školní rada není složena tak, jak bychom si přáli. Starosta jest tam předsedou, jsou v ní zástupcové církve, řídící učitel, 2-6 zástupců, kteří jsou voleni obecním zastupitelstvem. Obecní zastupitelstva byla posud v rukou majetné třídy a tak lidé, kteří jsou v místní školní radě, jsou zástupci této třídy. Kdo tam zastupuje široké vrstvy lidové? Nikdo. Bude záležeti velmi na tom, jaké bude složení školních úřadů. Musíme státi na tom, aby v budoucnu všechny byly voleny všeobecným právem hlasovacím, tedy ne, aby z obecního zastupitelstva do nich byli povoláni delegáti. Lidé, kteří budou ve školních radách, nechť znovu čerpají z demokracie, nechť vědí, že jsou demokracií vysláni a nesou té demokracii zodpovědnost. Svrchovanost lidu bude chtít míti vliv na nejdůležitějšího činitele školního, to jest na učitele.

Před měsícem jsme usnesli zákon, kterým se zvyšují učitelské příjmy. Učitelé budou zbaveni stálého shonu za chlebem. To jest velký úspěch stavovský. Ještě větší zisk z toho bude míti škola.

Učitelé se budou moci svému povolání věnovati s klidem. Nyní jsou finančně osamostatněni. Ale to není dosti! Učitelé musí býti osamostatněni duchovně. Jejich předpravné studium na učitelském ústavě jim duchovní samostatnosti nedá a nemůže dáti. Jádro učitelstva se dodělalo vysokého stupně inteligence, ale to je ovoce veliké práce sebevzdělávací. Učitelé volají po vyšším vzdělání, po universitě. V tom volání je žádost, aby byli již jednou zbaveni duchovního poručenství a zároveň touha, aby mělo účast na vědecké práci právě v těch vědách, kterých je třeba ve škole. Naše strana po 10tiletí již se přimlouvá za to, aby učitelé měli vzdělání universitní.

Naše škola není nestranná. Jaký duch ve škole vládne, záleží na učiteli, ale učitel jest vázán zákony a nařízeními. Školní zákony nesou určitou pečeť, jsou v nich určité názory mravní a náboženské. Ale ještě více jest učitel poután nařízeními. Tato jsou vydávána velmi hojně a instituce školní, je udávající, jak jsem se zmínil, jsou všecky v rukou panující třídy majetné. Tedy jejich rozkazy také mají tu tendenci, aby vyhověly panující třídě majetné. Učitel se ji přizpůsobuje smýšlením, prací. Tak se stává, že mládež jest vychována tendencemi, které jsou jí cizí, té třídě, z které pochází, v duchu, který je docela nepřátelský třídě, z níž vyšly a ve které budou živy.

Česká škola republikánská musí býti takového třídního charakteru zbavena. Musí býti odevzdána do rukou lidu, a ten ji již očistí od služeb, které až dosud koná politickým stranám a vládnoucí třídě. Bude třeba, aby zásady té demokratické školy se dostaly již do ústavy našeho státu; aby tedy tam bylo, že škola je všeobecná, - totiž, že do veřejné školy musejí docházeti děti všechny, tedy, aby nebylo škol soukromých - aby byla bezplatná, aby byla taková, že by do ní mohly choditi děti všechny bez újmy svého vyznání náboženského a svobody svědomí - tedy aby se v ní nevyučovalo náboženství - a aby na ni měla demokracie rozhodující vliv, či aby o úřadech školních i učitelech rozhodoval lid. To, myslím, jest smysl lidové školy, ke které musíme směřovati (Výborně! Potlesk).

Místopředseda Konečný (zvoní): Dalším řečníkem jest občan dr. Krejčí. Uděluji mu slovo.

Posl. dr. Krejčí: Vážené shromáždění!

Dosavadní debata rozpočtová není tak vedena, aby mohla zvábiti k účasti toho, kdo měl již z předu nějaké rozpaky o stanovisku, s jakého by se měl rozpočet v celku a v jednotlivostech posuzovat a do jaké míry jest za mimořádných okolností, v nichž rozpočet se zrodil, kritika oprávněna. Mimořádné okolnosti způsobují, že také rozpočet nese známku mimořádnosti, a když jsme řádný, resp. nemimořádný rozpočet české republiky neměli příležitost viděti, nemáme ani příležitost srovnáváním stanoviti měrnou jedničku pro posouzení rozpočtu. Nějaká exaktnost je zde vyloučena a nezbývá tudíž nežli si zafilosovati. A tu jsem ve svém živlu. (Veselost).

Ale neračte se mé filosofie báti. Já mám na to klasického svědka, "Národní Listy", že jsem "šťastný filosof", protože prý všechno dokáži, co chci. A kdyby někdo tomu nevěřil a myslil, že je to míněno jen ironicky, neračiž se také obávati, poněvadž já nebudu nic dokazovati.

Myslím, že rozpočet jest ukazatelem nebo exponentem politické potence svých tvůrců, tedy především vlády, a potom také parlamentu. Jaký parlament, takový rozpočet a obráceně jaký rozpočet, takový parlament a snad bychom mohli jít ještě dál, mohli bychom od parlamentu dojíti k celému národu, k celému státu. Kritisujeme-li rozpočet, nekritisujeme pouze vládu, ale díváme se do zrcadla a kritisujeme zároveň sebe. Poznáváme sebe, můžeme poznat sebe, své chyby, po případě své přednosti, učíme se znát sebe, a to je ta má filosofie. A ta mi určuje postoj, se kterého pohlížím a posuzuji rozpočet.

Rozpočtové meditace jsou mi jakýmsi zpytováním svědomí; po něm přijde, nebo, řekněme, má přijíti vzbuzování lítosti a odhodlání se, nikdy více nehřešiti. O absoluci nemusíme se starati, ta přijde sama s sebou. Čím bylo zhřešeno, bude odpykáno nebo již je odpykáno, protože hřích sám sebou je trest a zdravý pud sebezáchovy napraví, co bylo hříchem způsobeno zlého.

S tohoto stanoviska jsou vady rozpočtu ukazatelem vad koalice, té formy vládní, která vyšla pro nás z politické nutnosti po převratě. Čím více trneme nad mluvou číslic, zařaděných do rubrik rozpočtu, tím více trneme nad skutečným stavem republiky. Čím větší zklamání v jednotlivých položkách, tím určitější přesvědčení, že koalice v tom způsobu, jak byla učiněna podmínkou při práci o utvoření a zachování republiky, již dávno vykonala svůj úkol a že měla být nahražena formou jinou. Možná, že to bude zase koalice, ale ta bude muset být rozhodně jiná. O tom bylo řečeno v generální debatě dosti a také skoro každý řečník v podrobné debatě nemohl neoznačiti dosavadní koalici za zlo, z něhož musíme za každou cenu ven. A tak také já, chtěje mluviti o rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty, nemohu jinak než prohlásiti, že to hlavní a podstatné, co mne při tom rozpočtu neuspokojilo a co mne naplňuje vážnými obavami, je hříchem, spáchaným koaličním systémem vlády a těmi poměry v Nár. shromáždění mezi stranami, které takový systém umožnily. Nemohu tu výtku adresovati na ministra školství takovým způsobem, jako to bylo učiněno vzhledem k resortům jiným, nemohu ji adresovati také na ministerstvo v celku.

Jsou sice v ministerstvu vyučování v celku znatelny dva proudy: jeden vlažnější, jeden teplejší; jeden, který přichází od prahu kanceláře ministrovy a druhý, který přichází od prahu kanceláře státního tajemníka. Je to jako v nádržce vodní, kde je nahoře jiná voda než dole. Ale v celku je celý tento ohromný aparát administrační ovládán jednotnou vůlí a sune se směrem ku předu. Ale ministr a ministerstvo mají vázány ruce právě tou nešťastnou koalicí, která nutí podržeti ze starého byrokratického a klerikálního režimu rakouského mnohé, co mělo odpadnouti okamžitě, co mělo býti odhozeno, jakmile zasvitlo slunko svobody. Koalice vyžaduje kompromis protizásadový, vyžaduje politické sacrificium intellectus, oběť zapření svého vlastního přesvědčení.

V době vzrůstu a tvoření, jaká je u nás, když máme zbudovati si svou republiku, je to politika zhoubná, táhne nazpátek, ponechává času živlům nepřátelským pokroku, nepřátelským republice, aby se vzpamatovaly a nabraly dechu k nové práci podkopové. Co se všechno mohlo stát a uskutečnit z toho, co jsme si přáli míti uskutečněno, protože to máme za nutné ke zdravému vývoji naší republiky! Nestalo se to proto, že držen byl a pevně třímán princip koalice, dělati jen to, o čem se všecky strany dohodnou nebo mohou dohodnouti.

V koalici bylo veto pro nejmenší strany, tak jako to bylo v Polsku: Klub vzkázal jednoduše své "Niepozwalam", po případě pohrozil obstrukcí ve schůzi klubovních předsedů. To byl vlastně orgán výkonný pro nic nedělání, pro nepolitiku, byla to brzda jak v ohledu sociálním, tak i kulturním.

Jako ve starém Rakousku vyrukovalo se se státními nezbytnostmi, hypnotisovali jsme se představou o geniálnosti finanční reformy a všelikými ohledy na to, co by tomu řekli v Paříži, když by u nás nebyl klid atd. Dobře, poslouchali jsme, až přišla šlamastika se Slovenskem - za náramného rámusu, ze kterého nám nevzešla čest ani u přátel, ani u nepřátel, ani u neutrálů. Všeobecný dojem z toho jest, že to tak dále nejde. A přišly volby do obcí a ty nám ukázaly, jak to půjde dál, jak to musí jíti dál, totiž, že to musí jíti socialismem; lid projevil svou vůli a volil socialisticky. Račte dovolit - vox populi - vox dei. To je dostatečný důvod k povolnosti pro ty, kdož očekávali, anebo si přáli jiný výsledek voleb.

Slyšeli jsme zde několikrát a s velikou emfasí dovolávati se suverenity lidu; nuže, lid promluvil, volil většinou socialisticky a tím schválil a vzal za svůj program socialismu. Řekl, na jakém základě chce míti vybudovaný svůj stát, svou republiku, žádá, aby se vůle jeho provedla těmi činiteli, kteří k provedení jsou povoláni. Ať si kdo vykládá vox populi jak chce, ať je s ní spokojen nebo nespokojen, to jest jisto, že jinak se vládnouti nemůže než socialisticky. A také i z jiné stránky vzato, nemůžeme zabezpečiti svoji republiku jinak, nežli dáme-li jí základ socialistický. Zabezpečiti, znamená dáti pevný základ, takový základ, který odolá otřesům ze vnitř i ze vnějška. A není lepšího základu, než základ mravní, neboť v mravnosti jest obsažena všecka pravda životní, které je vůbec člověk schopen, v mravnosti jest obsaženo všechno, oč se člověk snažiti smí a má v zájmu svém a v zájmu celku. A socialism není nic jiného než důsledná aplikace nejvyššího zákona mravního na život společenský. To by už mohlo býti po tom všem, co bylo v tomto shromáždění o socialismu, jeho podstatě a cílech řečeno, jasno.

Tedy vybudovat socialistický stát je cílem naší politiky, sesocialisovat veškeren život národní, je programem vlády, odpovídající vůli lidu, projevené volbami. V tom smyslu máme právo požadovati také od ministerstva školství, aby činnost svou zařídilo směrem k socialismu, t. j. aby hledělo důsledky socialistických zásad provést v celém oboru své působnosti, nejen jako vykonavatel nařízení, vyšlých ze sboru zákonodárného, nýbrž z vlastní iniciativy, pokud má k tomu práva - zvláště když v čele stojí ministr socialista.

S povděkem možno konstatovati, co učiněno v té příčině zvláště pokud se týče náboženského vyučování a odbyrokratisování školy. Správa školství nedala se másti hlučně projevovanou a do značné míry strojenou nevolí kruhů církevnických. Ale zdá se, že přece mohlo se státi více a že i zde projevila svůj vliv oportunistická, kompromisní nálada koalice. Až ten vliv odpadne, zmizí zajisté z rozpočtu leckterá položka, která nás překvapuje. Bylo by zbytečno pouštět se do detailů, poněvadž do rozpočtu musilo býti přijato více ze starého hospodářství rakouského, než aby se to mohlo počítati na vrub nynější správy.

Dovolil bych si upozorniti ale na jednu věc, kterou by ministerstvo mohlo přispěti k uskutečnění toho, co jsem naznačil, totiž na zřizování nových škol. Ministerstvo je v té příčině někdy vázáno na Národní shromáždění, jindy může postupovati ve vlastní právomoci dle zákonů starých, platných již za režimu rakouského. V prvém případě, když se jedná zvláště o školy vysoké a střední, mělo by ministerstvo všechen svůj vliv, který jest mu vyhrazen prozatímní ústavou, vynaložiti na to, aby regulovalo horlivost zákonodárné činnosti Národního shromáždění dle určitého plánu. Vlastně by se to mělo díti již v Národním shromáždění od navrhovatelů samotných. Ale považme, že každá strana má nějaký školský program a předpokládá se, že navrhovatel v jeho smyslu se řídí při podávání svých návrhů na zřízení nových škol a na provádění reformy. Ale těch stran je více a ty strany jsou v koalici, mají jiný program, anebo se nechají vésti při školství jinými zájmy než paedagogickými. Z toho vzniká zmatek a nesoustavnost při zřizování škol, která vede mnohdy ku plýtvání penězi na zbytečné ústavy. Lokální zájmy, lokální patriotismus hraje v tom úlohu mnohdy rozhodující a zastanci, hlasatelé těchto lokálních zájmů odnášejí palmu vítězství z dostihů o zřizování nových škol. Zde by mělo ministerstvo zasáhnouti ze svého obecnějšího, objektivnějšího stanoviska. Ovšem mělo by míti určitý plán, určité zásady, a důsledně je hájiti a mělo by také - to právě leží v duchu koalice - mezi různými ministerstvy koalované vlády zjednati jednotu. Ale místo toho zažili jsme ve školském výboru, že si zástupci dvou až tří ministerstev v jedné a téže věci odporovali, navzájem se potírali a bylo viděti, že za nimi stojí kluby, k nimž náleží svářící se ministři, a tak se stávalo, že ministerstvo školství podléhalo svým názorem proti ministru neškolskému. A tak se také stávalo, že zřizují se anebo budou se snad zřizovati vysoké školy, které bude nutno rušiti, anebo překládati na jiná místa.

Když jsme se dostali ku zřizování škol, tedy bych si dovolil upozorniti také na opak toho, na zrušování škol. Jest mnoho škol zbytečných a zase je mnoho škol zřízených na nedostatečném základě a vedených nedostatečnou režií, tak že nevyhovují požadavkům didaktickým a pedagogickým. Jsou to soukromé školy konfesijní, vydržované kláštery a církevními kongregacemi, jichžto zřizování rakouská vláda podporovala z důvodů finančně úsporných. Nechci vzpomínati zlým této praxe, poněvadž nám přece na jiné straně při zřizování škol menšinových prospívala. Ale nyní ty ohledy mohou odpadnouti a zbývají jen nedostatky a zlořády způsobované nemístným šetřením a pak nepřístojností vznikající tím, že soukromé školy na př. církevní velmi snadno a snad výhradně slouží zájmům, které se s principem, na němž musí býti veřejné školství ve svobodném státě zbudováno, a s duchem, jejž má pěstiti škola republikánská, nesnášejí; klášterní školy nevychovávají ani v duchu republikánském ani v náboženské snášelivosti. Vláda má možnost takové školy postupně postátniti, a postátněné po případě zrušiti. Velké množství zbytečných škol nadělali si Němci. O tom mluvil dr. Srdínko. My máme povinnost dle nějakého principu redukovati jich počet na míru odpovídající početnosti obyvatelstva. Při tom bychom mohli odděliti školy pro Židy a Němce. Židé hlásí se jako samostatný národ a je nám to sympatické, ale pro ně nebudou se zřizovati školy německé; nýbrž musí se věc zaříditi tak: Němcům zřídí se školy a Židům, Zionistům se řekne, aby si volili, kam chtějí děti posílati. Židé Zionisté nesmějí rozmnožovat kvotu škol, která připadá Němcům.

Konečně bych upozornil na to, jak by mohlo ministerstvo v oboru své právomoci přispěti k provedení školského programu socialistického. Předně reformou středního školství, zbudováním jednotné školy střední nižší a za druhé zautonomisováním středního školství a okresních školních inspektorátů. Otázka jednotné školy střední je uznaně naléhavá a její rozšíření je nezbytnou podmínkou pokrokové reformy školské. Budou-li však při řešení státi proti sobě směr humanistický a realistický tak příkře jako dosud, pak není naděje, že by v dohledné době mohlo se přikročiti od diskuse k realisování, pokud musíme počítati s danými poměry a nechceme přistoupiti k řešení, abych tak řekl, násilnému. Avšak je možno počíti s realisováním toho, co může zůstati oním sporem nedotčeno, a to jest střední škola nižší. Tady je možno humanistické předměty, vyučování latině a řečtině úplně vyřaditi a studium jejich posunouti do stupně vyššího, který by připouštěl, jakož již také připouští "differenciaci" ve smyslu školství odborného. Tedy nižší reálky, gymnasia, měšťanské školy a nižší školy odborné tvořily by jeden typ školy a ten typ by representoval druhý stupeň školství po tak zvané škole obecné. Po něm by pak následoval stupeň třetí škol odborných typu analogického, jako jsou dosud vyšší reálky, vyšší gymnasia atd. Přípravou k tomuto uspořádání školství bylo by právě posunutí klasických jazyků do gymnasia vyššího s prominutím řečtiny. Máme-li na mysli ideál, aby všichni občané, všechny společenské vrstvy byly školskou výchovou povzneseny na stejnou úroveň inteligence, aby tak odstraněny byly podmínky nestejného hodnocení práce a tím podmínky společenské nerovnocenosti, jsou pokusy o jednotnou, obecnou výchovu školskou kategorickým imperativem kulturního pokroku.