Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Stav frekvence na českých vysokých školách jest nesmírně potěšující. Česká universita měla 5000 posluchačů a německá universita měla 1900 posluchačů v zimním semestru, česká technika v Praze měla 470 a německá 906 posluchačů. A přec, pánové, po vítězné válce jest třeba konstatovat s tohoto místa, jak gentlemansky jsme se zachovali k Němcům. Německá universita, která měla po 20 roků samé a samé výhody z Vídně již inkasované, hotové v budovách a zařízeních, v prvním rozpočtu naší republiky dostává o 106.000 K více než měla loni od Rakouska a dále německá technika v Praze dostává prvním rozpočtem naší republiky o 90.000 K více, nežli dostala ještě loni od Rakouska, které jí jistě dosti přálo. To jsou zjevy, které jest třeba, aby se svět dověděl, poněvadž Němci naříkají, že jsou odstrkováni.

Dále faktum, že pro 5728 českých posluchačů máme 2 techniky a pro 1757 německých také dvě. To jest druhé faktum, které jest třeba podtrhnouti a rozkřiknouti do celého světa, aby bylo patrno, jak se chová v Čechách národ vítězný k národu poraženému, jak rozumějí Češi ve školství a v národnostní spravedlnosti a zacházejí se svým protivníkem velmi urputným, jehož nepřátelství sahá příliš daleko do minulosti.

Dále ještě jeden fakt, který ukazuje, jak rozmyslně a snad až příliš rozvážně si počínáme v některých školských věcech a to pokud se týče národnosti. Vysoká škola hornická v Příbrami má 294 posluchače. Z toho jest pouze 84 Němců a 220 Němců a, vážené shromáždění, vyučovací řeč, která byla za Rakouska německá, jest německá dodnes. Dodnes se přednáší pro ohromnou většinu českého posluchačstva německy. (Slyšte!) To tedy již přesahuje míru a zde jest třeba upozorniti, aby od příštího října se začalo vyučovati česky a k tomu aby byli navržení profesoři jmenováni. Bohužel škola příbramská, resp. česká její část si nesmírně stěžuje do ministerstva školství, že nemůže s tímto ministerstvem nic svésti, a chce se hlásiti do ministerstva veřejných prací, kde doufá, že by se jí lépe vyšlo vstříc. Mám zde celý spis, memorandum od rektora Theuerera, který uvádí, co všechno po 8 měsíců žádá a co vláda nesplňuje a že vůbec v ničem se české části této školy nevyšlo vstříc.

Jest potřebí se zmíniti o studentstvu, nejen o profesorech a vysokých školách. Jest třeba rozhodně žádati zlepšení sociálního postavení studentstva, v první řadě zlevnění studií. Bylo by zbytečno to rozváděti tím, že talenty české ve vědě i v umění, jak jsme v historii zjistili, vycházely většinou ze středních a dělnických vrstev, a jestli těm se zabrání a zdraží přístup na vysoké školy, talenty se ztrácejí a jest to ohromná škoda pro národ. Je tedy nutno zlevniti studie, aby i ten nejchudší nadaný student nebo žák mohl jíti na střední nebo vysokou školu, aby jeho talent byl pro národ zachráněn jakožto majetek národní. (Výborně!)

Já jsem se pokusil v rozpočtovém výboru pro Husův fond - instituci, která blahodárně po řadu roků působí - vymoci položku, poněvadž jí v Rakousku nikdy nedostával, 150.000 K. Bohužel nepodařilo se mi to přímo, a pro Husův fond navržená položka nebyla panem generálním zpravodajem vzata do rozpočtu. Teprve nyní se dovídám, že tato položka pro Husův fond bude poskytnuta. (Zpravodaj posl. Bečka: Je zajištěna!) Prosím.

Rovněž je zapotřebí zajistiti sociální postavení veškerého učitelstva a profesorstva. Vy jste zde schválili zákon o sociálním a hmotném postavení učitelů obecných škol a i učitelů vysokých škol a suplentů vysokých škol a suplentů středních škol. Ale, vážené shromáždění, příští zákonodárný sbor musí přikročiti dále k veliké reformě v tomto směru, k novým zákonům, protože dnes profesor na střední škole, vážené shromáždění, je sotva tak placen, jako kočí v živnosti venkovské, a vedlo by to k deroutě našeho školství středního, kdyby tyto platy měly zůstati tak i nadále, poněvadž snížení cen nelze očekávati v nejbližších létech, a ceny, které byly před válkou, snad se nikdy nevrátí.

Tedy v tomto směru je třeba něco učiniti a upozorniti veřejnost, že se zde nejedná o nějaké prošení pro profesory, že zde jednoduše je potřeba, aby republika dala tomu stavu to, co mu patří. (Posl. Sladký: Sociální povinnost je to!) Sociální povinnost je to rozhodně ke všem stavům, které jsou odkázány na pevné platy, i k ostatním úředníkům. Vážené shromáždění! Vy jste na př. odhlasovali v únoru zákon o úpravě platů vysokoškolských profesorů, ale mýlili byste se, kdybyste se domnívali, že ti profesoři haléře z toho dostali! Zákon není proveden proto, poněvadž ministerstvo financí nechalo zákon kolik měsíců ležeti ve svém šupleti a dosud ho nepustilo dále. Z toho zákona nemá nikdo prospěch. Rovněž jste přijali resoluci, aby pensistům vysokoškolským byly upraveny pense, poněvadž jsem při jedné příležitosti Vám již řekl, že jeden pensista vysokoškolský bral v zimě podporu od Českého srdce. Ta resoluce je dosud nevyřízena, a osnova vládní pro úpravu pensí pensistů vysokoškolských ještě nebyla předložena. (Posl. Sladký: Kde to vězí?) To vězí v ministerstvu financí rovněž.

Dále, vážené shromáždění, je potřeba upozorniti ve vysokém školství ještě na jednu věc. Ministerstvo školství musí hleděti nejen doplniti vysoké školství v tom, co za posledních 20 let bylo zanedbáno, ale musí restituovati i ty právní poměry, které zde má česká universita Karlova proti německé universitě, která vývojově vznikla později a tedy v r. 1881 nebo 1883 pak byla rozdělena. Zde je potřeba restituce veškerých práv vysokých škol a hlavně university, a k tomu musí ministerstvo systematicky pracovati, a Němce přesvědčovati, že musí česká universita přijíti k svému právu, které měla, a Němci se musí smířiti s tím, že dostanou to, co jim sice patří ale ne to, co patří české universitě. Práva svá si česká universita musí uhájiti. Bohužel ministerstvo školství jde příliš daleko a různými sliby Němcům se zavazuje, což nepovažuji za správno.

Přejdu k středním školám. Střední školy ukazují zase ten nesprávný klíč, který byl v Rakousku. Máme 180 středních škol v republice, z toho 90 českých a 81 německých a jednu polskou. A máme žáků 31.000 a německých 18.000, takže na český ústav připadá 320 žáků, na německý 230. Přirozeno je, že zde musí nastat úprava. Nemůžeme najednou zříditi tolik českých škol nových, nedá se stavěti a proto musíme přistoupiti k restrinkci škol německých ve velkých městech, jak k tomu již ministerstvo školství skutečně přistupuje, což jest docela spravedlivé, a co nám Němci nesmějí jako nějaké znásilňování vytýkati.

Rovněž tak, vážené shromáždění, to bylo u průmyslových škol. To vás překvapí, že škol průmyslových bylo českých 9 a německých 10 a odborných škol bylo českých 17 a německých 35. Tak to chodí v Rakousku. A náklad na české odborné školství byl 2,800.000 K a na německé 3,700.000 K v našich zemích. (Slyšte! Posl. Rud. Mlčoch: U nás na Moravě je českých škol 6 a německých 14! - Slyšte!) To jest detail z Moravy. Tak to, prosím, vypadá. Zde je potřeba, aby správa školská energicky a velmi rychle šla v těchto věcech ku předu a hleděla zjednati nápravu.

Co se týče obecných škol, přijali jsme menšinový zákon a byl by omyl, vážení, že tím menšinovým zákonem jest pomoženo obranným jednotám a Ústřední Matici Školské. Ústřední Matice Školská za posledních let a hlavně za války dostal se do takového prekérního postavení finančního. Já to velmi dobře znám jako dlouholetý člen výboru, že jest nutně třeba, aby stát co nejrychleji naší Matici přispěl a sice proto, že Matice dělala za stát to, co měl dělat stát po celých 20 nebo 30 let. (Souhlas.) Prosím, zde je třeba nápravy a mohl bych vám posloužiti ciframi, co Matice všechno dělala, o čem ani veřejnost neví, pro záchranu našich českých dítek. Veřejnost by si mohla mysliti, že Matice nebude již třeba. To by byl ohromný omyl. Matice má v projektu dalekosáhlé úkoly ne dobývačné, ale úkoly zachraňující a sice u nejmenších dětí v rodinách, vydržováním opatroven a mateřských škol a za druhé záchranu našich menšin v cizině a tu jest na prvém místě veliká naše menšina ve Vídni, Dolních Rakousích a v Rusku.

Vídeň měla až do roku 1913 deset až dvanáct až osmnáct tisíc českých dětí v německých školách, a v tomto roce máme pouze 1222 dítek v českých školách ve Vídni. Těch ostatních 16 až 18 tisíc se nám ztrácí. Deputace vídeňských Čechů, která zde byla minulý týden v čele s poslancem Dvořákem, žádala, že jest to první naší úlohou a úkolem, abychom je podepřeli, aby české školství ve Vídni - kde jest tolik dítek, kde v každém okrese může býti obecná i měšťanská škola - bylo energicky hned budováno. Snad v mírové smlouvě již jest pro to nějaká linie celková dána, ale to nám nestačí, musíme k tomu energicky a co nejrychleji přikročiti. Zde jest pole pro Matici. Co nebude moci dát stát rakouský, co nebudeme moci na něm vynutiti, to musíme doplnit. Musíme naší větvi dolnorakouské dát všechno, aby nejen udržena byla, ale aby sílila, poněvadž v sobě má životní sílu a schopnost vývoje. (Výborně! Tak jest!) Pan president mě upozornil, že jsem již vyčerpal lhůtu, skončím tedy, ačkoliv mám velmi mnoho látky, kterou jsem chtěl přednésti. Naše strana a školství, vážené shromáždění, to jest kapitola, o které by se nemusilo mluviti, kdyby tu a tam přece neproskočily ve veřejnosti a žurnalistice takové nemístné, malicherné poznámky, jako na př. nedávno bylo v "Národní Demokracii", že školství a kulturní věci agrárníkům zrovna k srdci nepřirostly. Jest to, vážené shromáždění, myšleno seriosně, když ten pan Sís to napíše? Co si při tom myslí? Jest to jenom popichování, takové zbytečné ostny, kterými se nebudí a nepodporuje spolupráce, nýbrž rozlaďuje a přivádějí se takové tóniny do naší práce, které vlastně vůbec by neměly býti.

Pánové! Kdybych byl škodolibým anebo zlomyslným, mohl bych uvésti proti tomu tvrzení pro "Národní Demokracii" taková fakta, ale nejsem. Chci spolupráci, proč bych tedy ten rozkol dělal, proč bych někoho dráždil? To není mým cílem, to by nám všem neprospělo. Jen konstatuji, že se takové věci nemají objevovat. Naše strana mimo svých vlastních stavovských otázek klade hlavní váhu na zdraví a vzdělání národa. (Výborně!) A to musí činiti každá rozumná, poctivá politická strana.

Republika potřebuje do svého základu silné a zdravé ideje. Všechny strany musí odvrhnouti to, co na sobě mají rakouského, respektive toho českorakouského. My jsme generace vyrostlá v politické oposici a také mnohdy obstrukci. My jsme jen kritisovali, my jsme jen bořili, negovali jsme stát a zničit, oslabiti stát, bylo naším cílem a methodou a naším hlavním cílem byla destruktivní práce proti státu. Nad národem byl cizí stát. Nyní jsou však poměry z kořene obráceny. Národ není v područí cizího státu, národ a stát jest totéž. Cílem je vybudování státu a jeho upevnění, methodou je konstruktivní práce. Čím větší a mocnější je některá politická strana, tím více musí býti vládní stranou a stranou státní. Být vládní stranou, jest pro každou stranu velkou povinností, povinností k vlastním stoupencům a příkazem jejího programu. Proto vítám, že nastává dějinný okamžik v našem národě, kdy po dosažení samostatnosti politické nejširší vrstvy lidové, rolnické i dělnické, hlásí se k vládě, hlásí se k dělání politiky vládní, státní, kdy přestanou býti nejširší vrstvy dělnické protivládními, protistátními a kdy chtějí převzíti spoluzodpovědnost za vše, co se bude díti. Proto soudím, že jest správné, chceme-li jíti společně do práce a vytvořiti pevnou pracovní skupinu agrárně- socialistickou, ke které, kromě Slováků, další skupiny, ať je to ta či ona, dříve či později budou vždy vítány ke spolupráci. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Konečný: K slovu přichází další řečník, občan Houser. Uděluji mu slovo.

Posl. Houser: Slavné Národní shromáždění!

Rozpočet ministerstva školství a národní osvěty se obecných škol jen tak dotýká. Jen když se mluví o lidových školách na Slovensku, jsou připojeny větší položky. Nicméně užívám této příležitosti, kdy je rozprava o rozpočtu, abych vyslovil některá hlediska, se kterých naše strana dívá se na obecné školy, a jak by měly býti spravovány.

Nám všem jedná se o obrodu české školy. Měli jsme dosud školu rakouskou, a to nejen dle zákona, ale někde také duchem. Jsou známy staré rakušácké čítanky, které byly nařízeným základem pro výchovu našeho občanského dorostu. V učitelstvu bylo mnoho lidí neposlušných, a ti lidé chránili školu proti cizím tendencím, takže naše učebny byly přece jen pořáde místem národního uvědomování. Učitelé dost často svojí existencí platili, když ve Vídni vojenské úřady a nejvyšší správa poznaly, odkud pramení český odboj ve vojště. Někteří rakouští vlastenci jsou ještě na úřednických místech i ve škole. Bude třeba, aby byli rychle odstraněni, aby česká škola rychle zkvetla a přinesla bohatou kulturní žeň.

Česká škola republikánská musí být jiná, než stará škola rakouská. Musí být zcela demokratická, její práce musí býti co nejúsilnější, aby přinesla národu největší rozumový rozvoj, ale musí se také starat, aby nahradila ve mnoha rodinách domácí vychovávání. Takovou školou dnes česká škola ještě není. V českém státě není dosti škol. Když se před půl stoletím stanovilo zákonem, kde se má zříditi škola, řeklo se, že všude tam, kde je 40 dětí, které mají do školy dále, než hodinu cesty. To se ustanovilo před 50 lety. Dodnes ten zákon nepostoupil a co horšího: ten zákon se ještě nedodržuje.

V Čechách jest 18 tisíc děti, které chodí do škol dále než hodinu cesty, a kdyby se pro ně zřídily potřebné třídy, muselo by jich býti 230. Veliká města a veliké obce mají všude školy měšťanské a mládež z těch obcí do měšťanských škol chodí. Mládež z nejbližšího okolí má do těch škol rovněž přístup. Měšťanská škola je vrcholnou školou pro vzdělání lidových vrstev, i mělo by jich býti co nejvíce, všechny děti by měly býti povinny do měšťanských škol choditi. Mohlo by se to provésti tak, že by se vybralo místo určitého obvodu, a tam by se zřídila měšťanská škola pro děti, které vychodily pětitřídní školu obecnou, by chodily do této školy měšťanské. Když se mohlo určiti, aby šestileté děti docházely hodinu do školy, tím spíše se to může určiti pro děti, které jsou jedenáctileté. Chceme, aby měšťanská škola byla čtyřtřídní. Čtvrté třídy někde zřízeny jsou. Mají za úkol, aby prohloubily vzdělání z nižších tříd a aby je doplnily zejména směrem praktickým. Čtvrté třídy nejsou u nás oblíbeny: od obcí proto, že obce mají nésti na ně náklad, ale nejsou oblíbeny také u občanstva, neboť za děti, které do nich chodí, musí se platiti školní plat, a to značně veliký. Jest smutnou pravdou, že česká škola není bezplatná. V Čechách ještě pořád se platí školní plat. Je to ostudná daň ze vzdělání. (Hlas: Tak jest!) Zákon nařizuje, že rodiče musí posílati své děti do školy, ale zákon hned také nařizuje, že rodiče musí za tu docházku platiti. Je to daň sociálně nespravedlivá, poněvadž ji neplatí všichni rodičové; platí ji jen ti, kteří mají děti ku škole. Již počet dětí rozpočet rodinný zatěžuje, školní plat jej zatěžuje ještě více.

Chceme, aby vyučování ve školách bylo společné, aby se vyučovali hoši a děvčata pohromadě. Chceme koedukaci; ta se osvědčila všude, kde byla zavedena, u nás na př. na venkovských školách velmi dobře. Nechceme zvláštního vychování hochů a zvláštního vychování děvčat, nýbrž chceme vychovávání lidské. Na takové škole ovšem budou působiti zrovna tak učitelé jako učitelky. A když se o učitelkách zmiňuji, přidávám hned, že Národní shromáždění již by se mělo zasaditi o vyřízení předlohy, aby učitelky se směly vdávati. Je to přirozené právo jejich, ale žádáme je i se stanoviska školského. Žena vdaná, žena matka se na mnohé vychovávací otázky dívá jinak, lépe, nežli se dívá žena, která přišla do školy a má k svému povolání přípravu jen z knih.

Sociálním demokratům záleží také na vnitřní práci školní; chtějí, aby byla zreformována a sice zreformována pronikavě. Našim školám obecným a měšťanským ukládá se mnoho práce. Na našich školách se mluví o mnohých věcech, To je první a snadnější činností školskou. Druhá důležitější činnost jest, aby děti prospěšným věcem se také naučily. Musím říci, že školy se mnohými věcmi zatěžují, takže děti vycházejí ze školy a neumějí tolik, kolik by uměti měly. Připisují-li se školám nové úkoly, radím, aby se to dálo jen po nejpečlivější úvaze. A řeknu hned, že přeji si, aby škole se nový úkol přidělil.

Naše školy opomíjejí jednu stránku všeobecného vzdělání tím, že neučí tělesné práci. Jest již nejvyšší čas, aby se děti s tělesnou prací seznámily. Ne tak, že by se dívaly, jak jiní pracují, nýbrž prakticky samy pracovaly. Děti by měly konati nejrozmanitější práce hmotné. Pracovaly by v zahradách a na poli, v dílnách, kde by se hotovily výrobky ze dřeva, z kovů, hlíny, papíru a příze. Tak by se seznamovaly s elementy těch prací, řeknu s jejich abecedou. Nejedná se o dokonalost práce; ten, kdo pracuje s rýčem, nestává se zahradníkem, kdo užívá hoblíků, nestává se truhlářem. Právě tak, jako když se naše děti učí jazyku, nebudou z nich jazykozpytci, nebo když se učí dějepisu, nebudou z nich historikové. Cíl vyučování hmotné práci byl by ten, že by ji děti poznaly, a když poznají jednu, přejdou k práci druhé a třetí.

Vyučování tělesné práci by přineslo mnohý zisk, především ten, že by ji celé příští pokolení poznalo. Hmotná práce by byla kusem všeobecného vzdělání a na tom by se stavělo vzdělání odborné. Jest lákavé říci, že by bylo nejlépe, aby povolání lidí se vybíralo takovým způsobem, že ten, kdo má zvláštní schopnosti duševní, šel by na studie, a kdo má sklon k práci tělesné, věnoval by se té. To se nestane poněvadž o povolání mladého dorostu občanského nerozhodují jen schopnosti, nýbrž hospodářská moc rodičů.

Učení práci tělesné by přineslo i ten prospěch, že by se jinak hodnotila, než se hodnotí, kde jí lidé neznají. Aby byla ctěna a vážena tak, jak toho zasluhuje, to nebude při nynějším rozvrstvení společnosti. To bude teprve ve společnosti příští.

Chceme od školy, aby co možná přilnula k životu, aby si hleděla životních potřeb a sloužila jim. Máme za to, že učení náboženství k jejím úkolům nepatří. Čemu má obecná škola učiti? Jistě že výtěžkům moderních věd. Ty a zvláště přírodní vědy učinily v poslední době takové pokroky, že vtiskují našemu věku svůj ráz. Ale nejen to: ony vykládají také lidský život způsobem, že nalézají všude souhlas. Toho užívají rozumní učitelé ve škole také při vyučování. Náboženství jest s přírodními zákony v příkré protivě. Neuznává zákonů přírodních všeobecně platných. Na vysokých školách na př. učí se o vývoji všeho rostlinného a živočišného světa i člověka z nejjednodušší nejníže organisované živoucí bytosti. Na obecné škole ten zákon neplatí. Tam se dětem vykládá, že bůh stvořil prvního člověka hned dokonalého z hlíny a že učinil Evu z jeho žebra. Tedy pravý opak. Pravda jest jen jedna a ta jest jak pro vysokou, tak i obecnou školu. Vyučování náboženství jest z valné části vyučování věroučné. Katechismus jest jeho základem. Katechismus jest zdůrazňování konfese jedné, vytýkání rozdílu mezi ní a konfesemi ostatními. Ve škole takové vyučování vede děti často k nesnášenlivosti. Měl jsem přítele žida, který přivedl k nám 6letého hocha do školy. Do té doby, než hoch přišel do školy, nevěděl, že je žid. Když první den přišel ze školy, plakal, poněvadž mu spolužáci nadali židů. Když byla doba před velikonocemi a katecheta mluvil o utrpení Kristově, přišel hoch domů nejen plačky, ale také s modřinami. Rozhorlení dětí nad utrpením Kristovým ukázalo se těmi modřinami.