Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Jest nejvýše na čase, aby se věnovala plná pozornost výchově důstojníků vyšších, i výchově důstojníků subalterních, aby byly zavedeny řádné a dokonalé kursy pro jejich vzdělání. Až budeme míti řádné a dokonalé ve všech směrech spolehlivé důstojnictvo, budeme moci přikročiti k sjednocení armády a k rozpuštění všech těch oddílů, ať oddílů italských, francouzských, anebo ruských legií, anebo domácího vojska a ke sjednocení všeho vojska, celé armády. Ale ovšem předpokládáme, že potom v novém našem vojsku nebude jen jednotné uniformy, ale bude to také jednotný duch. Mimo to rakušáctví, na něž slyšíme velmi mnoho stesků v naší armádě, považujeme za svou povinnost, abychom se postavili proti přílišné byrokratisaci naší armády. Byrokracie napáchala velmi mnoho chyb. S povděkem uvítala veřejnost, že ministerstvo Národní obrany zakročovalo ve všech případech, kde byl zjištěn přehmat. Ale mám za to, že ještě v mnohých jiných směrech dlužno zreformovat naše vnitřní úřadování. Slýcháme mnoho stížností na intendaturu na př. z Brna a velmi mnoho stížností na vojenské zdravotnictví. Jestliže se opakují přehmaty při odesílání vojenských sanitních vlaků, potom jest nám docela zřejmo, že tu vada leží v celém systému, že jest nutno odstraniti všecky vinníky a vyměnit všecky osoby.

Pokládáme také za svoji povinnost, pracovati k odstranění posledních zbytků rakouské čínské zdi, která byla mezi armádou a mezi občanstvem. Mnohé odbory vojenské správy mohou býti v pravém slova smyslu zcivilisovány. Na př. není snad potřeba zvláštního vojenského soudnictví, není potřeba aspoň po dobu mírovou zvláštních vojenských lékařů a zvláštních vojenských zvěrolékařů, zde by stačila civilní služba. Rovněž jest nutno, aby vymizelo kastovnictví mezi důstojnictvem a vojskem, jehož stopy k nám ještě vnikly z Rakouska, zejména takové případy, kde se to zobrazovalo i ve vojenské justici, kde i po rozsudku ve výkonu trestu byl odsouzený důstojník člověkem privilegovaným proti obyčejnému odsouzenému vojáku.

Vážené shromáždění, my potřebujeme dobré vojáky, my potřebujeme dobré důstojníky, ale raději méně důstojníků, ale důstojníky spolehlivé, důstojníky schopné a dobře placené.

I po té stránce musíme věnovati svou pozornost úpravě gáže, úpravě důstojnických platů, které dnes naprosto nestačí.

Kdybychom nenalézali se ve válečném ovzduší, snad bychom široce mohli promluviti o různých vnitřních otázkách organisačních, zejména o otázce miliční, ale mám za to, že přijde brzo chvíle, kdy při těchto věcech budeme míti příležitost se rozhovořiti.

Demokratický národ potřebuje demokratickou a republikánskou armádu. Pravý demokratismus nejen u vojáků, ale i u důstojníků. Kdyby se bylo po převratu v naší armádě působilo tou starou rakouskou methodou, byla by se nám armáda pod rukama rozpadla, tak jako se rozpadla v cizích státech. Ale musíme přiznati, že demokratická methoda byla rozumně využita při reorganisaci naší branné moci, tak že jsme mohli obsaditi zněmčené území, mohli jsme provésti své úkoly na Těšínsku a mohli jsme se ubrániti na Slovensku proti přesile nejen mužstva, ale i proti přesile materiálu!

Vděčně musíme kvitovati snahu ministerstva Národní obrany v péči o duševní život a kulturu vojska a ty různé tendence v tomto směru zaslouží všeobecné podpory, ať jest to sport, učení se cizím řečem, tělocvičné hodiny, přednášky, dále čítárny a písárny, které jsou zřizovány v kasárnách, domoviny, kde vojín za levný peníz dostává své potřeby. Toho, přátelé, nikdy v Rakousku nebylo a to všechno směruje jen ku konsolidaci celé naší armády. Přáli bychom si, aby ještě více byla podporována snaha ministerstva Národní obrany, které začalo překládati slovenské pluky do Čech a české na Slovensko, neboť tímto způsobem vznikne bližší a upřímnější soužití mezi celým národem a spolehlivý základ k národní jednotnosti.

Jsme si vědomi, že naše armáda byla zbudována za velmi těžkých okolností, že má za úkol udržeti všechny plody našeho revolučního převratu, že nesmí býti naše armáda žádným nástrojem silných proti slabým, jako za starého Rakouska, utiskovatelů proti utiskovaným, nýbrž že musí býti nezbytnou obranou práva, svobody a republiky. A v tom směru pro naši armádu musí býti podniknuty a přineseny všechny oběti. Ještě ve starém výboru Národní obrany, ještě v listopadu a ještě v prosinci byly možny o tom spory, potřebujeme-li armády silnější nebo armády slabší, mohly býti sporny tenkrát ještě různé formy organisační, různé detaily. Tehdy jsme se všichni těšili, že světová válka jest definitivně skončena. Dnes, kdy máme těžké zkušenosti a kdy se ukázalo, že za našimi hranicemi nejsou všude sousedé loyální a poctiví, že svobodu musíme si uhájiti svou mocí, veškeré spory o organisaci a formu obranných sil přestaly, dnes všichni, kdož pro republiku cítí, vědí, že musíme míti armádu co nejsilnější. Pokud nebezpečí nezmizí a mír nebude zaručen, musíme přinésti všechny oběti. Chápeme dobře, vážené shromáždění, že nestačí republiku vydobýti, ale zároveň také třeba ji udržeti. Proto naši hoši dobrovolně vstupují do armády, jsouce přesvědčeni, že slouží ochraně práva, svobody a spravedlností.

Proto mohu dnes prohlásiti za náš klub, že budeme pro rozpočet ministerstva Národní obrany hlasovati a že vzdáváme se kritiky jednotlivých položek, které bychom se za jiných okolností nevzdali a plně užili, abychom tím dali na jevo své přesvědčení, že jsme odhodláni věc republiky a věc národa hájiti do poslední kapky své krve, do posledního svého dechu. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Dalším řečníkem proti jest pan kolega Pospíšil. Uděluji mu slovo.

Poslanec Pospíšil: Vážené shromáždění!

Předmět rozpravy dnešní ze skupiny druhé jest jistě jeden z nejdůležitějších z celého rozpočtu, neboť ministerstvo zahraniční, ministerstvo Národní obrany, válečná opatření a likvidace Rakouska, to jsou dnes jistě věci nanejvýš důležité, nanejvýš akutní. Dnes jistě záleží na tom nesmírně, jak bude náš stát representován v zahraniční cizině. A tu bych skoro řekl, že rozpočet ministerstva zahraničního jest dosti skoupý po této stránce. Ty platy různých tajemníků, attaché, kancelářského personálu, nejsou nikterak skvělé, a řekl bych, jsou přímo nedostatečné. Rád bych také viděl, aby v příštím rozpočtu bylo pamatováno na jednu velice důležitou věc, a to jest na ony přidělence, jichž si touží náš průmysl, náš obchod v našem diplomatickém zastoupení, totiž, aby takoví přidělenci byli netoliko přiděleni snad konsulátům, ale všem vyslanectvím, a to vynikající odborníci techničtí, ne snad jako pouzí znalci, nýbrž jako samostatní, zodpovědní činitelé, kteří by měli ten veliký úkol, aby bedlivě sledovali veškerý rozvoj průmyslu v cizině po stránce technické, aby o něm referovali u nás, aby naše závody průmyslové mohly se podle toho zaříditi, technicky vyzbrojiti, aby zkrátka udržely krok v té světové konkurenci světového průmyslu. To jest fakt nesmírně důležitý pro nás, jestliže chceme své hospodářství ve finanční rovnováze udržeti. Myslím, že právě tito přidělenci techničtí a obchodní jsou a budou v budoucnosti jistě důležitější, aspoň ta důležitost by jim měla býti přiznávána více než přidělencům vojenským. A ten náklad spojený se systematisováním těchto míst jistě by se naším průmyslem mnohokráte a mnohokráte zúročil.

Chci se také dotknout likvidace dědictví po v pánu zesnulém Rakousko-Uhersku. Pravím přímo, že s tou likvidací nejsme spokojeni. Nemusím podotknout, že veškerá skladiště v území naší republiky po převratu byla úplně rakousko-uherskou vládou vyrabována, že u nás nebylo ničeho. To jsme nejvíce pocítili právě ve skladištích vojenských. Neměli jsme ani střeliva, ani zbraní, zkrátka ničeho.

Velmi dobře také pan ministr železnic o tom promluvil, když řekl, kolik nám schází železničních vagonů, kolik nám schází lokomotiv. Dobře víme, že všechno, co mělo cenu, bylo z území naší republiky staženo do Vídně a Budapešti; tam si to ponechali a tam si to bohužel také rozkradli. Byly ve Vídni rozkradeny zbraně, za směšné ceny byly prodávány strojní pušky a snad i dokonce děla, automobily vojenské - my jsme z toho nedostali téměř ničeho, než snad, co se povalovalo nebo povaluje na karlínské invalidovně, co bylo rozbito, co nebylo zkrátka k potřebě.

Ještě bych poukázal na jednu věc z likvidace rakouské, na ony pro nás dnes drahocenné kovy, poněvadž je v průmyslu potřebujeme, měď, cín a sloučeniny z těch kovů, bronz, mosaz atd. Ty ještě má ve své správě "Metallzentrale" ve Vídni. Nikdo netuší, co to dá práce, abychom z této vídeňské kovové ústředny aspoň svůj připadající na nás podíl dostali. Přátelé, ti naši bývalí spoluobčané dovedli si rozchvátiti všechno a nám snad chtějí nechat, co se jim nelíbí, předválečné a válečné dluhy, bezcenné bankovky a takové smetí všeliké. Jistě, že velkou vinu, myslím, na tomto stavu, který tak citelně se nás dotýká, má v první řadě chamtivost Němců rakouských a Maďarů, ale jistě není v tom bez viny také chabost našich členů té likvidační komise. Přátelé, dnes vidíme, že tato chabost jest příčinou velikých následků.

Nechci říci a nepřál bych si, abych musel ty následky nazvati přímo katastrofálními. Vojenská situace na Slovensku dnes to dokazuje. Ovšem vinníci nejsou snad jen v likvidační komisi, ale musíme bohužel přiznat, že vinníci na této situaci vojenské na Slovensku jsou také v tomto Národním Shromáždění. (Tak jest!)

Brzy po převratu, když se jednalo o to, mají-li býti objednávky starého Rakouska převzaty naší vládou, na nátlak jisté skupiny tohoto Národního Shromáždění bylo toto důležité opatření opomenuto. My jsme ty objednávky starého Rakouska nepřejali, my jsme je takřka stornovali. Následkem toho se stalo, že Škodovy závody, hlavní naše zbrojnice, pak po celý prosinec, po celý leden a část února úplně stály, že museli jsme dělnictvu, které takto bylo zbaveno práce, platit podpory v nezaměstnanosti. To stálo veliké miliony a za ty miliony mohla být pořízena účinná zbraň, která nyní právě se mohla uplatniti na Slovensku. Ba ještě počátkem února ve Škodovce bylo za 370 milionů rozdělaného válečného materiálu, jak jsme tam konstatovali. O tento materiál ucházelo se Polsko a bylo velké nebezpečí, že ho zakoupí a po případě, že by ho, jak situace ukazuje nebo ukáže, použilo proti nám. Bohudík s tohoto obchodu sešlo, ale myslím, že i z tohoto materiálu ve Škodovce nakupeného náš stát žádného prospěchu neměl, poněvadž, jak další události ukázaly, nebyl asi včas zpracován a snad teprve nyní se spracovává. A tak se stalo, že když Maďaři zahájili útok na naše Slovensko, stáli tam naši lidé sice nadšeni brániti Slovensko, brániti naši půdu, ale stáli tam s holýma rukama. To, co tam měli, to my jsme jim snad ani nedodali, to si přivezli odjinud a my to draho zaplatili. Přeplatili jsme to a za ty peníze jsme mohli mít dvojnásobný počet zbraní, a to zbraní dokonalých, ne starých vybrakovaných, ukořistěných na bývalém Rakousku. Jest to tedy úžasná zodpovědnost, kterou mají zodpovědní činitelé a kterou má také Národní Shromáždění. Naši lidé, jak jsem již řekl, šli s nadšením do boje a zastavili ty proudy valících se hord maďarských, ale zastavili je skutečně a do slova svými těly.

A právě tyto životy zbytečně, abych tak řekl, padlých, ta krev nadbytečně prolitá skutečně volají na soud zodpovědné činitele. Dnes jest, řekl bych, skoro pozdě původní rozpočet 674 miliony zvyšovati o stejnou skoro sumu. To jsme měli učiniti již tenkrát, když jsme na to poukazovali, že jest potřebí, aby vyprázdněná skladiště byla naplněna, ať již toho potřebujeme v dohledné době či nikoli. Neboť opravdu, jak kol. Mattuš řekl, platí - a ukázalo se to dnes jasněji nežli kdy dříve - dnes a bude platiti vždy staré římské přísloví: Chceme-li mír, musíme se připraviti na válku, anebo s našeho stanoviska lépe řečeno, připraviti se na obranu. To jsme měli udělati, měli jsme skladiště naplniti, a v příhodném okamžiku byly by ty zásoby k naší disposici.

Přátelé! My jsme byli před několika měsíci příliš krátkozrací, neprozíraví - to je naše vina, ale něco horšího ještě jest, k čemu právě chci při této příležitosti poukázati, že my při tom maďarském útoku v okamžicích největšího nebezpečí jsme ztratili takřka hlavu. A to je právě to smutné. Náhoda mne zavedla v minulých dnech do tábora internovaných v Terezíně. Ty dřevěné baráky, v nichž byli ubytováni ruští, srbští a italští zajatci ve společnosti všeliké nečistoty, mnohdy obtížné, hostí dnes bolševiky i nebolševiky maďarské, hostí maďarony, Němce, Židy ze Slovenska, Poláky, Goraly ze stolice oravské a spišské, ba hostí dokonce bratry naše Slováky ze všech slovenských stolic. (Slyšte!)

Prosím, tam je jich dnes na nějakých 27 set těchto internovaných v Terezíně, snad stejný počet jich jest v jiném táboře, v Josefově a jinde. A přátelé, zájem o tuto pestrou společnost, který jsme měli, se pravdou velmi brzy změnil v úžas. Tam jsou, můžeme říci, vesměs oběti militarismu, toho militarismu, na nějž vším právem český národ si stěžoval a který proklínal, dokud se sápal na něj, dokud drásal tělo naše. Tyto oběti, vinné i nevinné: Slováci, Maďaři, Němci, Poláci, Rusové, židé, katolíci, evangelíci, uniaté, advokáti, kněží, úředníci, župani, rolníci, dělníci, studenti, sociální demokraté, "Hlinkovci " - a těch je tam skoro nejvíce, myslím - ti jsou, prosím, v tom táboře. Já jsem se tázal těch lidí: "Co vás sem přivedlo? Proč tady jste?" A věřte, pánové, ten úžas se změnil v hrůzu, když jsem slyšel jejich odpověď.

Maličký doklad toho: Ludvik Riedel, katolický farář, stařec 67letý z Hronského Rudna (Tekovská župa) byl sebrán 11. t. m. na poli vojáky, kteří mu vyhrožovali zastřelením na místě - mají prý k tomu rozkaz, ale ten na štěstí neprovedli. Uvázali ho k vozu stejně jako i učitele Michala Valka z téže vsi, hnali je za pustých nadávek, dokud nepadli únavou. A proč? Protože prý ten kněz kázal při pohřbu mladíka proti Čechům a zradil prý posice Maďarům. Pánové, ten stařeček se slzami v očích dokládá se živým bohem, že nic takového neprovedl, že s politikou nikdy nic neměl co dělati. A já mu opravdu věřím na slovo.

Druhý případ: Andrej Hryc, také farář z Horní Zubrice (Orava) i s kaplanem Janem Maslákem, rychtářem Ignacem Gvizdem a podrychtářem Jos. Omyljakem octli se v Terezíně. Prví dva udáni učitelem - desátníkem z Moravy, že prý "bouří" lid, druzí dva jakýmsi Vend. Banjákem, který za maďarské vlády byl Maďaronem a který, aby snad očistil svoji minulost, dělá ze sebe velkého vlastence.

Další případ: Vendelín Tholt, 59letý učitel s 18 jinými občany z Ružomberka byli pozváni na policejní úřad a odtud byli hnáni, kolbami tlučeni, do vagonu a byli transportováni do Bratislavi v noci a za tohoto transportu byli obráni, prosím, o všechno, co měli u sebe, o šaty, peníze, hodinky, snubní prsteny, dohromady - ten soupis, pánové, zde mám - to činí u 15 osob 26.800.- K. Při tom, pánové, byli pohlavkováni eskortou je doprovázející a, když vojákům naběhly od této práce ruce, poručili těm zajatým, aby se postavili proti sobě a políčkovali se navzájem. (Výkřik: Skandál!) Pánové! Tak daleko to došlo, že jeden z nich Dr. Szegö, syn notáře, (Hlas: Však oni nejsou všichni nevinní!) já netvrdím, že by to byli všichni nevinní lidé - jehož otec pracoval pro osvobození nynějšího ministra Dr. Šrobára z internace jeho v Szegedu, musil zůstati v bratislavské nemocnici. Z toho se právě ukazuje, že to nebyl nějaký bolševik, nýbrž že to byl - aspoň tento - nevinný člověk, který byl takovým způsobem častován.

Jan Mayerčák se synem a se starostou jsou tam proto, poněvadž prý provozovali polské agitace. Ty agitace spočívaly snad v tom, že přijímali bílou pšeničnou mouku, když tam v těch stolicích byl hlad a kdy naše úřady jim dodávaly mouku kukuřičnou. Jest tam 19 vážných občanů z Prešova s děkanem evangelické theologické fakulty Drem Matyášem Slavíkem, v čele se starostou, přednostou stanice a jinými. Jest tam 5 osob ze Sabinova s Drem Karlem Šperlingem, kteří byli vzati jako rukojmí k zaručení pořádku v městech jmenovaných a kteří protestují proti zajetí svému a proti špatnému zacházení zcela právem.

Takovýchto případů, jak bezhlavě zachraňováno bylo Slovensko, jak byla vštěpována láska k našemu státu, mohl bych uvésti celou řadu. Ale stačí, uvedu-li ještě něco, totiž že pro internování v těch prvních dobách na Slovensku stačilo, jestliže někdo se prohlásil, že zná Hlinku a že jest jeho stoupencem, a jako nebezpečný byl ihned odstraněn.

Transporty Hlinkovců denně docházely a docházejí do Terezína, jsou tam z Trenčína. (Hluk a velký nepokoj. Ministr Dr. Zahradník: To jest útok na náš stát. Protestuji proti tomu jako poslanec.)

Jest to pravda.

(Posl. Votruba: Dejte pravdu vyšetřit úředně.)

To chceme.

(Hlas: Dokud to není dokázáno, tak to divně vypadá. Posl. prof. Velich: Děláte ostudu republice. To byla věc důvěrná. Takové věci se neříkají veřejně. Žádejte o úřední vyšetření. Obrovský hluk. Předseda opětovně zvoní.)

(Hlas: To je hrozné. Proč jste to neoznámil soukromě? Posl. Beran: Pomáháte Bélovi Kuhnovi! Posl. Votruba: Vy jste měl to udat na příslušných místech a žádat za příslušné vyšetřování. Trvalý hluk.)

Předseda: Prosím o klid!

Posl. Pospíšil: Já tvrdím ... (Posl. Dr. Velich: To je pro Maďary, a ne pro vyšetřování! Posl. Beran: V čí službách jste? Ve službách Maďarů? Trvalý nepokoj.)

Posl. Pospíšil: Ve službách Československé republiky ... (Hlučný odpor.)