Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Válka, která právě prošla Evropou, byla zakončena ve většině států politickou revolucí. Za touto politickou revolucí v řadě států se již rozpoutala revoluce sociální, v Rusku, v Uhrách. Ve státech jiných, tu výš, tam níže zdvíhají se její vlny ať zjevně či utajeně. Z toho vyplývá, že v Evropě dlouho nebude klidu, že v Evropě ještě snad desetiletí ba snad i více bude stav, který Francouzi naznačují slovem malaise. Svržená politická reakce bude usilovat o restauraci, hospodářský konservativismus, který jest nucen ustupovat socialismu, bude všemi prostředky hájiti své posice.

Jsem pevně přesvědčen, že v československém národě a státě nenajdou místa a vlivu živly reakční, ať přicházejí odkudkoli a s jakýmikoli hesly, právě tak jako nenajdou ve vyspělém československém národě a státě místa živly hlásající rozvrat a anarchii za každou cenu. (Výborně!)

Tak jako československá vláda odmítla reakcionáře maďarské, tak prosím při této příležitosti a s tohoto místa, aby československá vláda odmítla také reakci ruskou, neboť konstatuji s obavou, že v poslední době počíná se k nám houfně stěhovati reakce ruská z různých zemí v podobě různých pánů Vergunů, hrabat Bobriňských a j. Je to nápadné, že ti pánové si vybírají právě Prahu jako centrum své působnosti a zde chtějí míti své černé hnízdo. (Posl. Aust: V Praze se konala schůze českých monarchistů!) My, kdo jsme byli za hranicemi a kdo jsme pracovali zejména v Rusku, víme, jak kruhy representované těmito pány škodily naší skutečné práci za svobodu. I pro ruský národ a pro Rusko jako stát a státní celek navždy minula doba násilí národnostního, politického a sociálního. To násilí národnostní, politické a sociální se skrývá za nejzvučnějšími a nejlesklejšími hesly, s nimiž přicházejí k nám tito pánové a já proto prosím, aby tito pánové u nás s oficielní strany doznali naprostého odmítnutí, aby pochopili, že pro jejich práci zde působiště není, že my do proudu mezinárodní reakce, která se dnes organisuje všude - její centrum jest ve Švýcarech, její výběžky naleznete ve Francii, její organisace jsou v Anglii a v zemích jiných - nevstoupíme, že pro tuto mezinárodní reakci u nás místa není! (Výborně!)

Dovolím si ještě, zbude-li mně ještě několik minut, zmíniti se stručně o národní obraně.

Ministerstvo Národní Obrany a muž, jenž stojí v jeho čele, byli v poslední době předmětem velikých a prudkých útoků. Já nebudu se tímto thematem zabývat. Dovolím si poukázati jenom na jednu okolnost, která, pokud jsem mohl sledovat, ve vší této veřejné debatě zůstala dosud nepovšimnuta a která podle mého přesvědčení dokazuje bezpředmětnost těchto útoků. Náš československý stát a s ním ministerstvo Národní Obrany převzalo armádu - to nesmí být zapomínáno - která byla úplně rozbita, armádu, která byla rozbita organisačně, jejíž organisační celky byly rozrušeny, armádu, která byla rozbita mravně, armádu, která celým starým rakousko-uherským režimem, celým tím způsobem, jakým byla vedena válka, byla mravně rozvrácena.

V této armádě v době, kdy jsme ji převzali, v té podobě, v jaké tehdy byla, nebylo discipliny, poměr důstojnictva k vojákům byl nejhorší, my jsme měli - to snad ani širší veřejnosti nebylo známo - v prvních dobách ještě dost dlouho v tomto roce vzpoury vojáků proti důstojníkům, byly případy, že vojáci vyhodili důstojníky okny, vnitřní stav, duch armády byl naprosto anarchistický v tom nejhorším slova smyslu, bylo to to, co se běžně nazývá bolševism tak, jak jsme to pozorovali na Rusi v roce 1917, rozklad, rozvrat.

A zde bylo třeba nasadit pracovní páku dříve, než mohlo být vykonáno cokoli jiného, dříve nežli mohlo býti přistoupeno k výzbroji armády, dříve než mohlo býti přistoupeno k výcviku vojenskému armády a dříve než mohlo býti přistoupeno k použití organických jednotek této armády na hranicích a proti nepříteli, musila býti zde v tom vnitřním stavu armády zjednána náprava. K tomu bylo třeba ohromné práce výchovné, ohromné práce vzdělávací a tato práce byla vykonána.

Tito naši vojáci, kteří ještě v lednu, únoru, březnu byli v takovém stavu, jaký jsem vylíčil, se naučili to, čeho v rakouské armádě nikdy neznali: naučili se se smělou hrudí postaviti se proti nepříteli a na tohoto nepřítele útočiti. To je, vážené Národní shromáždění, veliká práce a veliká zásluha, že toto se podařilo. A já jsem přesvědčen, že jistě vedle obětavých příkladů bratří legionářů po této stránce mnoho působila a velmi mnoho vykonala lidská i politická osobnost našeho ministra národní obrany. (Výborně!) A já si jen přeji, aby při další práci nad armádou, která je nevyhnutelná, dokud nebude zřízena organisace lidstva na tom základě demokratickém, o které jsem se zmínil, bylo pamatováno na to, že vedle dokonalé výzbroje a výstroje, vedle dokonalého vojenského odborného výcviku, který jest zárukou bezpečnosti pro vojáka, je třeba vždy a stále pěstovati tu mravní a občanskou výchovu, která dělá z vojáka dokonalého člověka a na kterou tak velikou váhu kladl ve svých výkladech o vojsku náš president profesor Masaryk. Já bych chtěl ještě mluviti o tom, jaké jsou zvláštní úkoly právě v naší republice při budování armády. To souvisí těsně s otázkou, jaká bude naše politika vnitřní a jaká bude naše politika zahraniční.

Neboť, vážené Národní shromáždění, my budeme v budoucnosti tvořiti armádu, která bude složena nejen z legionářů a z vojáků, příslušníků československého národa, nýbrž my budeme tvořiti armádu, která bude stvořena z příslušníků ostatních národů, kteří tvoří náš stát, naši Československou republiku.

V naší armádě budou Maďaři, Poláci a Němci. Jest proto pochopitelno, že celá naše zahraniční i vnitřní politika bude musiti zařízena býti tak, aby tito cizojazyční, cizonárodní vojáci naší příští republikánské armády mohli se stejnou odvahou a se stejnou obětavostí postaviti se za tuto vnitřní, zahraniční politiku jako vojáci českoslovenští. (Výborně!) Tak jako včera kol. Svozil končil svou řeč tím, že vyslovil přesvědčení, že z té těžké hospodářské situace, do které nás uvedla tato válka, nevyjdeme methodami starými, methodami starých hospodářských systémů, tak já končím tím, že vyslovuji přesvědčení, že také z té mezinárodní situace, ve které bude nucen žíti československý stát a československý národ, není východiska než methodami novými, methodami socialismu, methodami demokracie. V methodách starých, výbojné, ozbrojené, militaristické diplomacie, v methodách národnostní nadvlády a národnostního násilí byla by smrt naší republiky a byla by smrt našeho národa.

U nás často se mluví o tom, že československý národ jest prvním národem v tomto státě. Ano, také já uznávám, že československý národ jest prvním národem v tomto státě, nechápu však toto prvenství tak, že tento národ by měl býti prvním nad ostatními, pokud se týče práv, nýbrž já chápu to tak, že tento národ jest prvním mezi ostatními, pokud se týká povinností (Odpor), a že jeho prvenství spočívá v tom, že náš národ musí ukázati a najíti cesty a prostředky, po kterých z tohoto státu bude vytvořen stát národů spokojených a národů sbratřených, stát, který se stane skutečnou zárukou a oporou míru celé Evropě, stát, který tehdy, jestliže toho dosáhne, splní povinnost, kterou mu ukládá mírová konference ve smlouvě, která se dnes stává skutkem. Neboť v tom bude záruka bezpečnosti našeho státu, kterou nesmíme hledati v ochraně, kterou by nám měl poskytnouti v nebezpečí, které bychom si sami vyvolávali, někdo druhý.

Nechtěl bych skončiti, aniž bych nedovolil si ještě přečísti několik sem spadajících vět z knihy páně presidentovy, o které jsem se dnes již několikráte zmínil. President tam, kde mluví o budoucí organisaci lidstva, praví, že organisace lidstva bude spočívati na demokracii a praví, že: "Demokracie jest společnost, spočívající na práci. V demokracii není tříd, ani lidí, kteří vykořisťují práci ostatních. Stát demokratický nemá diplomacie tajné nebo militaristické, jeho politika vnitřní a vnější jest podrobena kritice a řízení parlamentu; vládne se lidu důvody a ne libovůlí nebo násilím." A tam, kde končí celé své vývody, vyplývající z úvah o nynější světové situaci, na poslední stránce praví: "Ale nový člověk, Homo europaeus, nezprovodí se jen z politiky zahraniční, nýbrž z politiky vnitřní. Po válce všichni národové budou nuceni posvětiti všechny své myšlenky obrození hmotnému a duchovnímu. Národové stvoří novou historickou epochu, jestliže správně ocení hrůzy této války, jestliže potlačí válečnou horečku, jestliže sami najdou, odkud a jak může býti zahájen vývoj daleko velkolepější, a jestliže se rozhodnou pro definitivní mír a humanitu.

Demokracie musí se státi údělem všech, ideou universální. Musí býti splněn politický úkol, že Evropa bude zorganisována demokraticky. To se stane možným tím, že bude provedena mravní převýchova národů. Demokracie nebo dynastický militarismus, Bismarkovština - rozumná a poctivá politika, násilí či humanita, hmota či duch!

Co bylo správné ve středověké demokracii, t. j. myšlénka katolictví, universa humanity, jež se podobá organisaci celého světa, to se neztratí v demokracii. Také demokracie doufá, že bude jen jedno stádo a jen jeden pastýř, a jde za tímto cílem. Císař nebo Ježíš, to je heslo demokratické Evropy, ne Berlín, Bagdad, zvláště vidíme-li v Cesarovi, jak nám ho ukázal Mommsen, ideál pangermánského imperialismu.

Jsem přesvědčen, že v duchu těchto zásad, v duchu zásad mravních, zásad rovnosti a spravedlnosti, které nám dopomohly k vítězství v této válce, bude se, pokud ovšem poměry to dovolí, pohybovati celá naše politika v budoucnosti. A zůstanou-li tyto zásady pouhým nesplnitelným snem, tedy i tehda bude zásluhou, že jsme veškerých sil svých využili k tomu, abychom se přiblížili k ideálu, který by život lidský i život národův učinil lepším, než dosud. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Pan řečník vyslovil přání, aby ex praesidio z Nár. shromáždění byl zaslán pozdravný projev mírové konferenci ve významný dnešní den, kdy klade se vlastně základní kámen k míru světovému. Současně vyslovil přání, aby se tlumočily podobnou cestou nejhlubší díky všem našim zástupcům a především našemu ministru zahraničnímu, kteří tam v Paříži vykonávají neobyčejně těžké dílo, těžkou práci při hájení našich národních zájmů.

Myslím, že nebude proti tomu námitek, abych přání tomuto vyhověl, a já v tom směru také se zařídím. (Námitek nebylo.) Námitek proti tomu není. (Výborně. Potlesk.)

Samozřejmě předpokládám, že dodatečně, až přijdou do našeho středu, teprve v plné míře všem jim díky své vyslovíme. (Výborně! Potlesk.)

Sděluji dále, že k projednávání této skupiny rozpočtových kapitol dostavili se v zastoupení ministerstva Národní obrany pan plukovník Hauf, chef vojenského oddělení ministerstva Nár. obrany, podplukovník Polz, náměstek chefa voj. presidia, dále major Michovský, chef doplňovacího oddělení min. Nár. obrany, podpluk. Quitta, rozpočtový referent téhož ministerstva, a konečně ministerský tajemník dr. Novák, parlamentní referent.

Uděluji slovo dalšímu řečníku, zapsanému v seznamu řečníků, p. kol. Mattušovi.

Posl. Mattuš: (Hluk! Předseda zvoní.) Slavné Národní shromáždění!

Ve všeobecné části rozpočtové debaty uvedl posl. dr. Hajn, jak důležitou složkou celé státní soustavy jest péče o národní obranu, péče o vojsko. A jestli v nejbližších hodinách snad nad Evropou, uštvanou dlouhou válkou, se sklene duha míru, a jestli Svaz národů, který bude jedním z velkých dobrodiní tohoto míru do budoucnosti a bude míti ochranný vliv na otázky mírové, bude míti vliv zamezující bezdůvodné a zpupné války, pak přes to není možno, aby ten Svaz národů celé budoucnosti zamezil jakýkoliv nepřátelský podnik proti sousedům, nebude tento vliv míti proti náhlým útokům, jak nejlépe ukazují dni, které prožíváme na Slovensku. I po vytvoření Svazu mírového bude na jednotlivých součástích této veliké světové organisace, aby měly moc mír udržeti vůči zevnějšímu nepříteli a aby měly sílu udržeti pořádek ve svých hranicích. Tedy i pak, až složí všichni zbraně, kdo tak dlouho je v rukou třímali, i pak nezbude, než býti pamětliv starého římského přísloví: "Si vis pacem, para bellum!" Římané radili: " Stroj válku", toho u nás nebude zapotřebí, ale abychom strojili obranu, k tomu nás budou nutiti, zajisté když nic jiného, již samy geografické poměry našeho státu.

Jest pravda, že dle sdělení, které jsme z úst ministra Národní obrany slyšeli, jest nepřátelství na hranicích Uher zastaveno. Ale právě z těch slov a telegramů, které nám zde byly předčítány, vidíte, s jak ošemetným sousedem jest nám co činiti. Maďaři zajisté dnes uznávají, že jejich nespravedlivý útok proti nám jest i vojensky i diplomaticky úplně prohrán, ale důsledků z toho nevyvozují, naopak slyšíme od ministra Národní obrany, jak hledají kde jakou záminku, aby svým povinnostem, které v důsledku uzavření příměří přijali, se vykroutili a nemusili jim dostáti. Když tento náš soused v tak těžkých dobách, ve kterých sám žije, v takové stísněnosti dovede tak úlisně a ošemetně jednati, nelze očekávati, že až se poněkud spraví, až všechno to, co se nad ním strhlo, se přežene, že tento soused změní svou povahu, 900, snad 1000 roků žije tento národ v Evropě, ale to asiatské, co s sebou přinesl v dobách středověku, lpí v jeho povaze, tak že zůstane tím, čím byl, a my nebudeme moci jinak, než jako na svého souseda hleděti na něho vždy s největší opatrností a s největší bystrostí nejen v ohledu státním, ale i přímo v ohledu válečném. A když pohlédnete na tu dlouhou hranici, která nás mezi Břeclavou a Užhorodem dělí a bude děliti od maďarské republiky, tedy ta sama jediná hranice ukazuje, že bude třeba, aby naše válečná síla i v době míru byla taková, aby každému zlovolnému a neoprávněnému útoku s této strany bylo zabráněno. Ale není to jediná hranice a jediný soused, na které budeme museti býti velmi bedlivi a na jeho počínání velmi opatrni. Druhý náš odvěký soused také v ohledu nazírání na otázku rovnosti lidstva, humanity a demokracie se jistě podstatně liší od toho nazírání, které jest nám Slovanům snad již od přírody vlastní. Německá neutralita jest zcela jinačí, Německo a Němci od pradávných dob zakládali všecku svou velikost na síle, na hrubé moci a tento kult hrubé moci došel u nich největšího vývinu. Němci sami vypěstovali onen militarismus, který tak dlouho byl kletbou nejen celé Evropy, ale celého lidstva, a jestli Němci jsou dnes v těžké situaci, tedy i dnes při nestřežených okamžicích od nich slyšíte, že konec konců ta hrubá síla a jejich hrubá moc, která tentokráte podlehla, do budoucnosti není odložena, že ji nepřestali zbožňovati. Je zcela nepochybno, že jejich myšlenková tendence i po uzavření míru přijde k tomu, aby jejich říše byla uvnitř tak konsolidována a vojenskou mocí tak dokonale opatřena, aby mohli vykonávati silný tlak na své okolní sousedy.

Je to přirozeno u těchto našich sousedů již proto, poněvadž celá jejich myšlenková soustava je na tom založena. Když všimnete si velkého jejich filosofa Nietscheho, který vybudoval nauku o nadčlověku, který svým krajanům učil a kázal, že oni jsou něco lepšího nad ostatní lidstvo, že oni jsou jiný druh člověka, který jest stvořen k panství, a aby ovládl své sousedy, a když podíváte se na jiného jejich světového jména požívajícího učence, respektive na jeho díla, světového jména historika Mommsena, tu vám nemůže uniknouti onen jeho výrok, kde doporučoval jako jedině možnou, zdravou a pro Němce danou politiku vůči národu českému: "Rozbijte jim hlavy!" Když tedy výkvět národa, výkvět vědecký se staví na toto stanovisko hrubé moci, hrubé sily, musíme my, kteří jsme jeho sousedy, při nejlepší vůli s každým sousedem vyjíti sousedsky dobře a vlídně, býti připraveni na všecko, čím může zlý soused ohroziti souseda pokojného. Naše situace je tím obtížnější, že vůči tomuto svému sousedu nepokojné krve jsme početně nepoměrně slabší. To ale nesmí nás nijak děsiti, neboť i historická data i události z poslední doby ukazují, že nevyhrávají a nevítězí vojska početně nejsilnější, nýbrž vojsko nejlépe ukázněné a nejlépe vzdělané a ovládané přesvědčením, že bojuje za ideu dobrou. Tedy při budování naší české armády, které nám jest z důvodů našeho sousedství i z důvodů vnitřních jistě zapotřebí, jednak jako štítu proti cizině, jednak jako pevné páteře pořádku doma, při budování této své domácí armády zajisté budeme míti v prvé řadě na mysli, že jde o armádu obrannou. My nikdy, ani v dobách historických, dávných, jsme nebyli státem, který by v útoku byl hledal raison, a my tímto státem tím méně budeme nyní, kdy nám to ani naše přesvědčení nedovoluje. Ale my přes to - a jest to zrovna zvláštní hra osudu v době, kdy náš stát povstal, my, národ, který jistě není militaristicky založen, jsme měli hned dva ministry, kteří se baviti věcmi vojenskými. Měli jsme ministra války a měli jsme ministra obrany.

Tragická smrt našeho geniálního ministra války, našeho prvního ministra války Štefánika, ta skoro jako by nám symbolicky ukazovala, že skutečně nejsme národem, který by do budoucnosti vedl válku výbojnou a který by potřeboval ministra války. Náš první ministr války bude snad také posledním naším ministrem války. Ale ministra obrany, Národní obrany, to musíme míti a musíme ho nevyhnutelně podržeti. My naše vojsko, naši obranu národní, která bude, jak jsem již řekl, početně slabší proti vojskům našich sousedů, vždy a za všech okolností musíme učiniti rovnocennou a stejně silnou vůči vnějšímu nepříteli tím, že bude dokonalejší, že bude v každém směru lepší. Naše úspěchy, které dobyli naši legionáři sibiřští proti ohromným massám ve svých nepočetných skupinách roztržených na mnoho dílů, nejlépe ukazují, co znamená zdatný, vojensky vycvičený a mravně ukázněný jedinec, a z takových samých jedinců musí sestávati česká armáda. Bude z nich sestávati, jestli vojenský výcvik bude veden v tomto směru lidového vojska, vojska demokratického, kde všichni naši lidé nebudou sloužiti z povinnosti, ale budou svou válečnou vojenskou povinnost konati jako občanskou ctnost, jako radost.

Naše vojenské zařízení nebude tedy moci začínati snad až tam, kdy již dorostlí lidé budou voláni k praporům. To by bylo zapotřebí příliš dlouhé doby k výcviku a příliš marně by se tratil čas a síla, která jest již k tomu způsobilá, aby v práci občanské se uplatňovala. Náš výcvik vojenský má a musí začíti již od doby mládí, na výchovu školskou musí hned navazovati a sice jsme v tom směru proti jiným národům zajisté vpředu tím, že již v dobách našeho jařma a poddanství jsme měli své cvičné sbory, svá cvičná tělesa pro zdatný dorost. V prvé řadě byl to náš Sokol a byly to Tělocvičné jednoty dělnické. Ovšem cvičba tělesná, jak tyto dvě skupiny ji provozují, nepřiléhala úplně potřebám vojenským a i z důvodů moderního zdravotnictví cviky, které provozuje Sokolstvo a Tělocvičné jednoty dělnické, jsou v mnohém směru jednostranné, příliš nářaďové, provádějí se často v uzavřených místnostech.