Jiná věc, vážené
shromáždění. Nedomnívejme se,
když máme stát, že není již
třeba míti starost o národnost a její
povznášení. Stát je poslední
slovo národnosti, to je správné a o tu jeho
správu ať se rozdělují ministři,
ale pěstování národnosti ve státě
znamená nespokojovati se tím, že budeme česky
mluviti a česky psáti a že budeme míti
české školy a české úřady.
Je potřeba, abychom svou národností uměli
světu něco říci, a to je národní
kultura, přátelé! To je něco duchovního,
a duch národa je uložen v literatuře, v umění
výtvarném, v hudbě; duch jeho je uložen
v knihovnách, galeriích a skladbách hudebních
a ne v politických řečech, ve sněmovnách.
Tedy snaha o pěstování
národnosti, pokud se tím rozumí povznášení
národnosti, ducha jejího a kultury, je jistě
oddělena od politické správy. Kdybych měl
na nějakém příkladě, přátelé,
z minulosti znázorniti rozdíl, řekněme
mezi publicistou, který působí politicky
a který působí kulturně, připomněl
bych našeho nesmrtelného Nerudu. Srovnejte si celou
galerii žurnalistů, kteří s ním
pracovali v "Nár. Listech", kdysi nejkulturnějším
listě. Tam vedle Grégrů, Sladkovského,
Vávry, Kořínka až do Eima - byl Neruda.
Když si dnes vezmete kterýkoli svazek z jeho
"Sebraných spisů", seznáte, že
Neruda byl strážcem našich národních
citů a jejich čistoty. Dohlížel na to,
aby politika, bursa, hospodářství, taktiky
sněmovní neznešvařovaly čistý
národní cit, a jeho práce uložená
v "Sebraných spisech", - toť ta práce
kulturní, která se přičleňovala
k tehdejší žurnalistice politické. Na
takových příkladech, jako je publicista Neruda
a publicisté političtí neméně
slavní a velmi ctihodní, vidíte, že
pěstování kultury je samostatný obor,
samostatný předmět, kterému má
býti věnována pozornost.
Že se ve Francii ministerstvo
krásných umění neosvědčilo,
to zdá se mi, pro nás nerozhoduje nic, zejména
když ani nevíme, jaké byly příčiny.
Naproti tomu v Polsku již nyní mají ministra
národní osvěty, Zenona Preszmyckého.
Ale ani z toho nechci vyvozovat nic, co si jiní národové
s osvětou dělají, to jest lhostejno. Jestliže
však, pánové, který národ jest
přímo předurčen k tomu a přímo
povolán, aby udělat poklony své literatuře,
aby opravdu jí připravil příležitost,
která se naskytuje, pohladil tuto literaturu, tedy jest
to národ český.
Jak pak jsme dobývali světa?
Zrovna tak jako literatura ruská, třeba v menší
míře. Rusko politické přece nepůsobilo
ve světě, spíše budilo útrpnost,
ale veliká literatura slavných spisovatelů
ruských a celá jejich kultura výtvarnická,
ty dobývaly světa, jak to v menší míře
učinila i kultura naše. My jsme měli první
průkopníky kulturní ve světě
před politiky, my jsme poslali jako průkopníka
do světa českou hudbu. Nejdříve znali
národové něco z naší kultury
národní, nežli se o nás informovali
politicky - tu naši samostatnost prokopávala kultura.
A přátelé, proč
jsem řekl, že bychom měli pohladiti umění
a literaturu, celou kulturu národní?
Prosím, tato tři odvětví
literatury: výtvarnické, umění a hudby
byly jeden obor našeho národního života,
který se nikdy nesmiřoval s Rakouskem. (Výborně!)
Co na světě v literatuře cenného,
vždycky bylo proti Rakousku, i tenkráte, když
již politika byla při samé abdikaci. A tato
literatura připomínala lidu minulost slavnou a tím
pro samostatnost budila živý cit v národě.
Tato kultura, pokud se týkalo budoucnosti, mluvila o samostatnosti,
básníkům se zjevovala naše samostatnost
ve snách, a sny básníků nepatří
do žádné kategorie ani vědy, ani politiky,
ale jsou faktem kulturním.
Tak jako kdysi v Německu literatura
německá připravovala Bismarcka, tak umění
české, literatura česká připravovaly
Masaryka. Pánové, rozpomeňte se na několik
slov, která pronesl president dne 21. prosince 1918 k mistru
Jiráskovi, když jsme ho vítali na nádraží.
On řekl, že jest osobně poctěn jeho
oslovením a je rád, že může říci
při té příležitosti, že
literatura česká je spolutvůrcem české
samostatnosti a české republiky. Kdo jsou ti dva
spolutvůrcové? To jest politická práce
a práce umělecká.
Pro tu politickou práci máme
16 ministerstev, ale pro toho druhého spolutvůrce
(práci uměleckou a literární) nemáme
ani jednoho ministra. Přátelé, nerad jsem
slyšel důvod, který pan zpravodaj pronesl,
že může se národní osvěta
odkázati školství, a že není potřeba
ministra atd.
Jest toho snad dosti, co si povídáme
mimo sněmovnu. V této sněmovně všichni
víme, že hned při tvoření nových
ministerstev mluvilo se o ministerstvu národní osvěty.
Avšak, pánové,
poněvadž jsme se nedohodli na osobách, octli
jsme se v rozpacích a z těchto rozpaků pomáháme
si zase tím, že nezřídíme ministerstvo.
Máme 16 ministerstev, pro sedmnácté nemohla
se najíti vhodná osoba, tudíž jsme toho
ministerstva nezřídili. My nesmíme se odvolávati
na to, že jest ministerstev mnoho. To je správné,
ale je snadná pomoc, mohou se dvě nebo více
sloučiti. Ještě méně je důvod
odvolávati se na naše finance. Při tomto jediném
ministerstvu nemělo by rozhodovat poukazování
na nedostatečný stav našich financí.
Byl to socialistický spisovatel,
který nedávno ve svém listu Červnu
vyslovil se ve svém článku "Stát
a kultura" co nejrozhodněji pro to, aby takováto
instituce v národě byla stvořena, a to ze
dvou důvodů: za prvé, aby někdo měl
péči a starost o ty, kteří jsou tvůrci;
za druhé, aby měl někdo péči
a starost o to, co se vytvořilo, aby to nebylo ponecháno
jen náhodě, aby v tom byla nějaká
soustava, tedy aby se někdo opravdu o ty tvůrce
a o ty jejich výtvory staral. A je to jiný socialista
- profesor Vodák - který praví v České
Stráži: "Dnes, kdy socialism - socialism! - přichází
k vládě, bylo by se očekávalo, že
se na nejdělnější a neplodnější
dělníky národa přízeň
pohrne, a že socialism dokáže svou svrchovanou
kulturní povolanost a zralost." Podobá se však,
jakoby socialism neměl posud dost ráznosti, aby
také na tomto poli překonal staré předsudky
a starou vlažnost. Česká republika trvala sotva
několik dní a už se zvěstovaly nové
policajtské uniformy. Není tomu dávno, co
bylo v novinách oznamováno, že ministerstvo
vnitra (či veřejných prací) ustanovilo
dvanáct milionů na nový policejní
palác. Dvanáct milionů! O takové "největší
péči" nesmí se literatuře a divadle
v republice ani snít! Všecko by trnulo úžasem,
kdyby na literaturu a divadlo měla připadnout jen
polovina z toho! Zlepšovaly se rychle platy našich universitních
profesorů (ne středoškolských), povolila
se moravská universita, - což se opravdu domnívá
někdo, že naše literatura a umění
mají o náš národní vzestup menší
zásluhy nežli universitní věda? - atd.
atd., nebudu vás dalším citováním
unavovat.
Tento pisatel mimo jiné také
o tom mluví, že zpráva ústavního
výboru, jak je podána Národnímu shromáždění,
zní přímo urážlivě. Snad.
Myslím, že je přece aspoň smutný
fakt, že při první příležitosti,
když v tomto Národním shromáždění
mělo býti promluveno o národní osvětě,
že se této národní osvětě
přímo ukazují dvéře. Kdyby
se řeklo, abychom připravovali plán, kdyby
se řeklo, abychom předložili nějaké
úsudky znalců o této věci, bylo by
to sice pro nás velmi hořké (pro nás
- pro literáty, pro umělce atd. atd.); ale bylo
by to přece snesitelné, kdežto urážlivost
zprávy výborové spočívá
v tom, že přímo, řekl bych, pěti
řádky se diktuje Národnímu shromáždění,
bychom tento návrh Macharův na zřízení
ministerstva Národní osvěty zamítli.
Řečník přede
mnou obíral se kulturní otázkou menšího
dosahu a slyšeli jste, pánové, kolik si dal
práce. Písemné i ústní ankety
vykonal. Náš ústavní výbor, maje
rozhodovati o zřízení ministerstva, nadiktoval
nám několik řádek, neslyšeli
jsme ani jediného slova o tom, že by byl vyslechl
náš kulturní svět, co ten o tom soudí,
a v tom tedy jistě je jistá urážlivost.
Já bych tedy navrhoval, by Národní shromáždění
nepřijalo tuto zprávu na vědomí, nýbrž
aby vrátilo ji ústavnímu výboru k
dalšímu projednání, zejména pak
aby se tomuto ústavnímu výboru uložilo
svolat ústní i písemnou anketu, nežli
o věci tak důležité rozhodne. Já
bych byl nerad, přátelé, aby náš
první sněm nesl na sobě výtku, že
rozhodoval politicky o věcech kulturních, o věcech
národní osvěty. Nerozhodujte o tom se stanoviska
politického a politických stran, rozhodujte o tom
v tom smyslu, že právě tvůrci kultury
národní vědí nejlépe, co mají
dělati. My jim to nemáme z politických stran
diktovati. Když právě náš kulturní
svět stojí o to, aby byla instituce, která
by se starala o spisovatele, výtvarníka, hudebníka,
i o jejich díla, aby to mělo nějakou soustavu,
aby se to dalo určitým směrem, aby to mělo
ochranu a aby to našlo všemožnou podporu, on jistě
té věci rozumí. Ví sám nejlépe,
co má dělat. Prosím, zamítněte
návrh ústavního výboru podaný
drem. Frankem a přistupte na můj návrh, aby
tento návrh byl vrácen ještě jednou
k projednání ústavnímu výboru
(svolání ankety) a teprve potom aby nám ústavní
výbor podal definitivní návrh. Tím
končím. (Výborně! Potlesk.)
Předseda Tomášek
(zvoní): Došel mne tento návrh pana
kol. Bradáče a soudruhů: "Podepsaní
navrhují, aby zpráva ústavního výboru
o návrhu člena N. S. Machara a soudruhů
na zřízení ministerstva Národní
osvěty při vládě československé
byla přikázána zpět ústavnímu
výboru."
Tento návrh, myslím,
v podstatě se kryje s návrhem pana kol. dra. Herbena.
Jest předmětem jednání.
Debata jest skončena. Přeje
si pan zpravodaj k debatě slova?
Zpravodaj posl. dr. Franke:
Vážení pánové!
Já jsem se snažil býti
ve svém referátu co nejstručnější
a snažil jsem se býti co nejobjektivnější.
Jestliže tedy snad způsobilo nelibost u někoho,
že také já byl stručný jako ta
zpráva, tedy právě jiný motiv mne
k tomu vedl. Já nechtěl vyvolati polemiky, chtěl
jsem co nejsušeji konstatovati důvody, které
mne a ústavní výbor vedly k rozhodnutí.
Ale vývody pana předřečníka
nutí mne přece jen, abych alespoň ještě
několik slov dodal. Já jsem, pánové,
byl ten, který se vzpíral tomu, aby ústavní
výbor o této věci jednal, aby ji vyřídil.
Já jsem říkal, že není k tomu
vhodné chvíle a byl jsem ústavním
výborem ex praesidio jaksi vyzván, abych referát,
který mně byl přidělen, skutečně
vyřídil. Tedy osobně já jsem naprosto
nezavinil, že ústavní výbor s touto
věcí sem přišel.
Mně, vážení
pánové, je přímo podivným,
proč se vykonstruovala z toho urážlivost. Jestli
mohl býti někdo uražen, mohl jsem to býti
já. Pánové, měli jste sta a sta zpráv
z jednotlivých výborů, tyto zprávy
byly často dvouřádkové, nikomu jste
nikdy nevytkli ani slova a jen tato zpráva mistrem Macharem
musela býti nazvána v jeho nedělním
feuilletonu "úkazem, podepsaným dvěma
graduovanými členy ústavního výboru."
Pánové, věřte mně, když
mně někdo nad čarou "Národních
Listů" vynadá, mně je to lhostejno a
jedno. Ale když mně mistr Machar nespravedlivě
pod čarou dá takovou výtku, je mi to líto,
poněvadž si mistra Machara jako člověka
vysoce vážím a nesu každý takový
nespravedlivý útok opravdu velmi trpce.
Velectění pánové,
já mám plné pochopení pro to, co zde
řekl pan dr. Herben. Uznávám plně
významu který měla literatura a umění
vůbec pro celý náš národní
život a zejména v době války. Což
pánové myslíte, že já na to zapomněl,
že spisovatelé prví se přihlásili?
Vždyť já byl mezi nimi, vždyť já
jsem to také podepsal. Věřte mně upřímně,
nemohu se ale dáti přesvědčiti dr.
Herbenem, abych všecko, co řekl, uznával za
správné, zejména, že to vyžaduje
zřízení zvláštního ministerstva.
Pohladit umění! Pohladit kulturu! Proč ji
chcete hladit rukou byrokrata, jaký je v tom smysl? Co
do toho zavedete? Že ministerstvo nemůže býti
nepolitické. Dovolte mi ještě tuto malou rekriminaci:
jednalo se o zřízení zvláštního
ministerstva umění po převratu; když
se zřizovala vláda, mělo býti zřízeno
ministerstvo umění. Všechny pokrokové
strany byly proti němu a podporovaly socialistickou radu
v tom ohledu, protože jsme věděli, že
to má politické zákulisí. (Dr.
Herben: "Když byrokraté, tedy ve školství
jsou také byrokraté!")
Pánové, vy zdůrazňujete
tu zásluhu, kterou také já uznávám,
pro literaturu, ale kam dojdete, když řeknete, že
to musí býti někdo z těch nejzasloužilejších
literátů? Vy příliš osobně
tu věc pojímáte. Kdybych nechtěl býti
dnes docela objektivním - a zvláště,
ježto se jedná o návrh mistra Machara
- a nechtěl se zdržeti polemik, dovedl bych vám
odpověděti na to, že se zřizovala ministerstva
jen proto, že zde bylo 17 kandidátů; musil
bych odpověděti, že se chce zříditi
ministerstvo pro určitou osobu, poněvadž zde
kandidát jest, ale na to nechci jíti.
Chci skončit svůj doslov
tím, že jest přirozeno, že jako referent
v ústavním výboru a jako referent pro tuto
věc zde, nemohu se tomuto návrhu akomodovati a jsem
rozhodně proti němu.
Předseda:
Přistoupíme k hlasování. Prosím
pány, aby zaujali svá místa. (Děje
se.) Hlasovati míním dáti tím
způsobem: Nejprve dám hlasovati o návrhu
p. kolegy Bradáče, jemuž se přizpůsobil
také p. kolega dr. Herben, jako dalekosáhlejším
a pozměňovacím, aby totiž předloha
byla vrácena výboru. Bude-li tento návrh
zamítnut, dám hlasovati o návrhu pana zpravodaje.
Jest snad proti tomu námitka?
(Nebyla.) Není. Budeme tedy hlasovati, jak jsem
uvedl.
Kdo souhlasí s návrhem
p. kolegy Bradáče, aby zpráva ústavního
výboru o návrhu člena Národního
shromáždění J. S. Machara a soudr.
(tisk. č. 58.), aby bylo zřízeno ministerstvo
národní osvěty při vládě
československé (tisk č. 1061.), byla vrácena
ústavnímu výboru, prosím, aby povstal.
(Děje se.) Prosím p. zapisovatele, aby konstatoval
poměr hlasů. Prosím pány, aby zůstali
státi.
Pan kolega Herben provede
sčítání pod galerií pravou.
Pane kol. Bradáči, vy provedete sčítání
ve středním úseku a pan kolega Stojan
v úseku pod levou galerií. (Po sčítání
hlasů):
Návrh na vrácení
zprávy ústavnímu výboru byl přijat
67 proti 57 hlasům. Tím tento odstavec denního
pořádku jest vyřízen a přistoupíme
k dalšímu, jímž jest zpráva
imunitního výboru o žádosti okresního
soudu pro přestupky v Praze, aby Národní
shromáždění svolilo trestně stíhati
člena Národního shromáždění
obč. Josefa Svozila pro § 498. tr. z. (tisk č.
1134).
Zpravodajem jest pan kolega Skorkovský.
Uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. Skorkovský:
Vážené Národní shromáždění!
Imunitní výbor Nár.
shromáždění pověřil mne
referátem o případě člena N.
S. kolegy Josefa Svozila, žalovaného pro přestupek
urážky na cti podle § 488. tr. z.
Dovoluji si proto stručně
referovati a podati konečný návrh, schválený
ve schůzi imunitního výboru dne 28. května
t. r. Okresní soud pro přestupky v Praze požádal
Národní shromáždění přípisem
ze dne 17. dubna t. r. za svolení ku trestnímu stíhání
člena N. S. Josefa Svozila, žalovaného
občany Bohuslavem Kumštátem, Františkem
Pařezem a Josefem Vincencem pro výrok učiněný
3. října 1917 v ministerském sále
poslanecké sněmovny vídeňské
tohoto znění:
"Do stížnostních
komisí jsou jmenování dělničtí
zástupci proti vůli dělnictva. V Ml. Boleslavi,
nebyl jmenován navržený zástupce, nýbrž
právě naopak muž, který své spoludělníky
denuncoval."
Ze soudních spisů jde
najevo: Poslanec Svozil inkriminovaný výrok nepopírá,
uvádí však, že se vztahoval pouze na Frant.
Pařeze jakožto člena stížnostní
komise v Ml. Boleslavi zvoleného za kovodělníky,
jichž jménem poslanec Svozil ve Vídni mluvil
a provádí o svém výroku důkaz
pravdy:
1. Vojenským správcem
nadporučíkem hrabětem Künbergem, vrch.
správcem Rösslerem a ředitelem Klementem.
2. Dělníky Karlem Brádlerem,
Jaroslavem Liebichem, Jos. Maříkem, Frant. Jiránkem
a Karlem Podzemským, jakož i Janem Hyblem. Svědci
první skupiny měli dokázati, že se žalobce
občan Pařez po dvakráte v jejich přítomnosti
v kanceláři firmy Laurin & Klement v Ml. Boleslavi
vyjádřil, že dělnický výbor
dělnictvo štve a že vyvolal nepokoje, které
se před tím v továrně udály.
Svědci tito soudně
vyslechnutí nevědí nic o uvedených
skutečnostech. Hrabě Künberg a vrch. správce
Rössler proto, že se pro délku času už
nepamatují, ředitel Klement jest nad to přesvědčen,
že Pařez v uvedený čas a za uvedených
okolností před ním a jmenovanými pány
inkriminovaných projevů neučinil.
Svědci druhé skupiny
měli žalovanému dosvědčiti výjevy
jednak v kanceláři, jednak na dvoře továrny
Laurin & Klement v r. 1917 se sběhší. Tito
svědci a to Josef Mařík, Frant. Jiránek,
Karel Podzemský a Jar. Liebich souhlasně vypovídají,
že Frant. Pařez jako mluvčí soc. demokracie
v kanceláři gen. ředitele Klementa odmítal
zodpovědnost za kravaly od své strany a svaloval
je na přítomné zástupce nár.
soc. strany, říkaje, že proto soc. demokraté
žádají zastoupení v dělnickém
výboru, neboť nemohou souhlasiti s takovým
vedením, které aranžuje nepokoje. Tento projev
za tehdejších poměrů byl nesporně
schopen uvésti v nebezpečí dělníky
smýšlení nár. soc., neboť je obviňoval,
že aranžují v továrně jsoucí
pod vojenským dozorem nepořádky.
Dle souhlasného svědectví
týchž osob odmítl občan Pařez
na dvoře továrny při shluknutí se
dělnictva v jisté aprovisační záležitosti
veřejně a hlasitě konejšivě zasáhnouti,
tvrdě, že to nejsou jeho lidé, kteří
hlomozí a poukazoval na svědka Podzemského,
jak se exponuje.
Tato skutková podstata ospravedlňuje
do značné míry výrok poslance Svozila
s ohledem na tehdejší situaci resp. jest schopna,
kritiku jednání občana Pařeza v žalovaném
smyslu zahrotiti, aniž by se mohlo říci, že
poslanec Svozil uvedl více než byl oprávněn
věřiti po informaci svých politických
přátel.