Tu cituje právě verše
slovenské, básníka Williama Paulina Totha:
"Slovenským zvukom privykat sa učte
slovenské piesne svetami zahučte!"
To jest výzva již stará,
ale prorockým téměř duchem Williamem
Paulinym Tothem psaná.
Nejen z politických důvodů
slovenčině se nyní přivykati musí,
poněvadž Slovensko přišlo na fórum
světové a nejen z politických důvodů,
tedy naší československé jednoty, slovenské
písně světem zahučet mají,
nýbrž i z vnitřní zásluhy, z
vnitřní ceny. Slovenská píseň
lidová svoji hodnotu sama si opěvuje těmito
verši:
"Slovensky si spevaj
i v zime i v lete,
veď to nejkrajší spev
na tom Božom svete."
A také jeden básník
slovenský, Ivan Krasko, velmi sličně nám
líčí zvláštnost zpěvu
slovenského a tu lásku k zpěvu, a tedy tu
možnost tam vyzískati mnoho i pro pěvce umělé,
akademické. V básni "Vesper Dominicae"
Ivan Krasko, moderní básník slovenský,
pravím, líčí, jak slovenská
matička skloněna jest v neděli odpoledne
nad Tranosciem, t. j. evangelickým kancionálem,
vzpomíná tam na svého syna, jehož narození
má v tom kancionále poznamenáno, jak se mu
asi daří, a rozplakala se tou vzpomínkou.
Básník pak praví:
"Však stará kniha -"
(totiž ten Tranoscius, ten kancionál),-
čo rozplakala
matičku moju,
utíši zase;
už spieva mäkkým,
tenuškým hlasom:
Den nedělní se skonává,
chvalme... ".
Poslyšte, velectění:
"Už spieva mäkkym tenuškým hlasom"
to je právě ta povaha, ten ráz duše
a také i zpěvu a tímto rázem právě
má se nésti náš samobytný, svérázný
typ pěveckého umělce. Nedivím se,
- a je to úplně shodné s názory našimi,
kteří v tomto směru již dlouho pracujeme
- když jeden odborník dokonce volá, aby výsledkem
této ankety, aneb jednání o pěveckých
2 zkouškách bylo založení národní
pěvecké školy, která by těmto
všem ideálům vyhovovala.
Než přikročme
ještě ke konstatování jedné příčiny
úpadku našeho umění pěveckého,
hlavně divadelního. Budiž mi dovoleno citovati
docela doslovně jednoho opravdu zasloužilého
muže o umění pěvecké. On uvažuje
jako někteří jiní, že vinu na
uměleckém úpadku divadla i opery mají
divadelní družstva a vůbec družstevní
vedení divadel. Tento odborník mi píše:
"Kde je příčina úpadku? V prvé
řadě ji vidím v družstevním systému
našich divadel. Divadlo, ať zpěvohra, ať
činohra, jest ústav umělecký a musí
býti spravován odborníky. Páni profesoři
- a nyní je jmenuje - jsou snad dobří, ale
co mají dělati s uměleckým vedením
Národního divadla?
Každá družstevní
správa chce míti ve svém souboru jen poslušné
členy, nikoli umělce. O umění a umělce
jí nejde. Neposlechne-li umělec jejího komanda,
zbaví se ho klidně, neohlížejíc
se ani v nejmenším, kdo přijde v náhradu.
Naši nejdokonalejší umělci byli z Národního
divadla hozeni přes palubu. Pánové diletanti
z družstev divadelních ale ostali na svých
místech dále, rozhodujíce o osudech našeho
českého dramatického umění."
Teď jest věta, která
jest velmi silná, tu vynechám. "Dnes je to
dvojnásob pravda. Proto s nimi co možno brzy pryč,
neboť hatí pravé umění, zavádějí
diletantismus i ve vedení divadla i na jeviště.
V tom směru ať dá někdo návrh
z pánů Národního shromáždění.
Ručím za to, že jeho poprsí přijde
hned do foyeru Národního divadla, jakožto záchrance
českého divadelnictví." Já si
nároků nedělám na to poprsí,
také toho návrhu dělati nebudu, a možná,
že žádný člen Národního
shromáždění tak neučiní,
ale věc jest vážná, zvláště
když jiný podobně se vyjádřil
ve spise "Hudba v Československé republice
od Vl. Balthasara": "Správy divadelní
musí býti v rukou vynikajících odborníků
a pod kontrolou státního úřadu pro
umění (ministerstva umění), ve kterém
budou zasedati zase jen síly kvalifikované. Jakékoli
kramářství a osobní ziskuchtivost
musí býti znemožněna. Soukromé
společnosti kapitalistů nebudou míti místa
v našich uměleckých ústavech."
A proč toto družstevní
vedení jest tak odsuzováno? Pro protekci. Jeden
umělec o tom píše: Je nedůstojné
prvé naší scény, když na pokřik
"strýčků" musí divadlo angažovati
naprosté začátečníky, kteří
mimo jiné nedostatky, musí se teprve na jevišti
učiti chodit, co vyžaduje pak času umění
mimické? Podle hlasů odborníků jsou
také vinni umělci sami. Není to ovšem
můj hlas, pravím, že jest to hlas odborníka.
"Výkonní umělci
sami nesou rovněž část viny na úpadku
našeho pěveckého umění. Naši
umělci i umělkyně mají jen jediný
cíl: dostati se brzy k divadlu, pokud možno hned k
Národnímu. Dokud toho nedosáhnou, hledí
si snad studia, ale více ještě toho, jak by
sehnali nějakou tu protekci, bez níž to u nás
ovšem nejde. Když se jim to podaří a podepíší
smlouvu, je vyhráno - alespoň na dobu kontraktu."
Konečně jest vina na
obecenstvu samém, totiž vkus. Slovenská
hudební unie takto si stěžuje: "Jest zajisté
na čase, aby - pokud se umění pěveckého
(dramatického) týče - vymizela povrchnost
a zevní okázalost, vypočítaná
pouze na strhující účin nedosti umělecky
vyspělého publika."
Tím jsem ukončil první
část vývodů a sice zjištěním
skutečností, hledáním příčin,
a poukazem na nápravu. Nyní přecházím
k propátrání samého návrhu,
který byl učiněn právě se strany
mnou uvedené. Počátek jsem již uvedl.
Co odborníci soudí o návrhu samém?
Jeden takto jej odsuzuje. "Celý ten návrh jest
jen plácnutím do vody, a to lidmi, kteří
k němu dali podnět úmyslně a jest
namířen proti šéfu opery Národního
divadla Kovařovicovi." To jest ovšem tvrzení,
ale dále dokazováno není.
Jiný odborník takto
mluví o návrhu:
"Návrh jest kusý.
Všímá si jen pěvců, - pěvkyň
divadelních. Takto by patřil jen do divadelního
odboru při ministerstvu vyučování
a národní osvěty. Myslím, že
třeba všechny obory divadelní, koncertní
a t. d. vzíti z rukou spekulantů, kteří
jsou s to, při differenci o 5 K vzíti horšího
pěvce, jen když je lacinější."
Zajímavo jest, že jeden
odborník vítá návrh, poněvadž
prý jím přestane ta protekce a to kmotříčkování.
Povídá takto: "Posloužíme tím
skutečnému pěveckému umění
a zasadíme první ránu onomu protekčnímu
hospodářství, na něž celá
naše veřejnost žehrá a které nadále
nelze trpěti."
Ale jiný odborník o
téže věci zrovna opak tvrdí.
Jeden kritik mi píše: "Zavedení těchto
zkoušek rozpoutalo by v plné síle protekcionářství
a uplatňování politických stran, různých
koterií, klik a t. d. Kdo měl by vliv, každý
chtěl by vydobýti vysvědčení
způsobilosti svým lidem a pomoci jim do divadla."
Jiný odsuzuje návrh
proto, poněvadž pochází jen z horečky
postátňovací, která chce, aby všecko
bylo státní. Ale v jádru přec jen
většina odborníků se vyslovuje, že
z návrhu toho může něco dobrého
vzejíti, třebaže není možno, aby
byl tak prováděn, jak ve všech bodech navrhovatelé
si tu přejí.
A k tomu se také já
sám přidružuji. Těžkosti, které
jsou s tímto návrhem dopodrobna prováděným,
jsou ovšem mnohé. Navrhovatelé na př.
říkají, že o té zkoušce
se má dáti vysvědčení a správy
divadel jsou povinny takového přijati na ústavy
veřejné a umělecké, kdo to vysvědčení
bude míti. A tu již odbornící praví:
"Ta zkouška nedá úplné možnosti
poznati celou kvalifikaci; někdy jest tréma, indisposice,
nezvyklost jiná. A pak cena toho vysvědčení
o zkoušce! Třeba při ní obstát,
že měl pěkný hlas, pěkně
zpívati dovedl, - za nějaký čas -
hlas je křehký klenot - hlas utrpí jisté
kazy a již nejsou pěvec nebo pěvkyně
tak schopni, jako byli při zkoušce. Tím také
padá cena onoho vysvědčení a mohlo
by se státi, že by se pak musilo přikročiti
k opatření z ovzduší finančního
ministra. Totiž aby se podniklo odkolkování
primadon nebo tenorů, když totiž cena jejich
poněkud padla. (Veselost.)
Tak tedy nedá se úplně
docíliti všeho, co návrh si slibuje, ač
v jádru mnoho dobrého dá se z něho
vyvoditi.
Při všem tom, co by stát
v této věci učinil, rozhodně musíme
státi na tom, aby zachována byla umění
svoboda. To již Principál komediantů dobře
vyslovil: "A plnou svobodu! A svoboda frajkumštýřů
znamená mnoho!" Toho si žádají
i umělci pěvečtí, takže návrh
mnou zde vysvětlovaný by mohl odporovati požadavkům
svobody umělecké. Ať tedy již se přikloňujeme
k tomu či onomu názoru, přece jen výsledek
jest do jisté míry kladný a na základě
referátu předneseného kulturní
výbor navrhuje Národnímu shromáždění
přijetí resoluce, kterou si dovolím přednésti
(čte):
aby - bez újmy umělecké
svobody - pečovalo příslušnými
činiteli o povznesení našeho pěveckého
umění divadelního a koncertního na
takovou výši, na které může býti
podle velikého nadání našeho národa,
a mé býti podle nynějšího významu
česko-slovenského umění ve světové
soutěži kulturní.
Proto
1. budiž podrobena odborné
revisi výchova zpěvu na školách pěveckých,
též u jednotlivých učitelů zpěvu
a zakročeno vhodně proti učitelům
neschopným; buďtež státem podporovány
naše konservatoře ve snaze, míti výtečné
učitele zpěvu domácí nebo cizí;
rovněž věnována budiž podpora soukromým
učitelům, pokud se vykáží výbornými
výsledky své methody.
2. Budiž dbáno o převýchovu
v pěveckém umění, při čemž
budiž použito i pěveckých dovedností
lidových, hlavně slovenských. Proto budiž
poskytováno stipendií pěvcům, zjištěně
nadaným, na studia v cizině, hlavně v ltalii,
též mezi lidem, hlavně na Slovensku, Slovákům
pak mimo to stipendií na studia v Praze a v Brně.
3. Budiž vykonán odborný
dozor nad správami divadel a koncertů, bez újmy
jejich umělecké svobody, i nad Družstvy.
4. Budiž co nejdříve
zaveden vhodný způsob zjišťování
schopného pěveckého a kapelnického
dorostu pro divadlo a koncerty. Proto reforma státních
zkoušek ze zpěvu a hudby budiž provedena se zřetelem
na návrh č. 642, mějtež jej na zřeteli
také budoucí hudební komory - na prospěch
jak sociálních poměrů umělců,
tak na povznesení našeho umění pěveckého.
Přimlouvám se za odhlasování
této resoluce a končím slovy básníků
slovenských již citovanými, jež několika
verši doplňuji:
"Chystajte sa k velkej piesni,
k hymnu slávy slobody
žiarok slnka vychodí
a z nás pŕchnú hrobové sny
chystajte sa k velkej piesni."
Hviezdoslav a Krčméry,
slovenští pěvci, tak vyzývají
slovenský lid a nás všechny. Budoucnost naše
jest velkou písní a k té se máme všichni
chystati, ale musí to býti píseň nejen
politické svobody, nýbrž také
umělecké slávy. Nuže:
Chystajte sa k velkej piesni,
hymnu slávy, slobody!
Předseda
(zvoní): K slovu není nikdo přihlášen,
debata je skončena. Přistoupíme k hlasování.
Jest nám hlasovati o resoluci
navržené ve zprávě kulturního
výboru, kterou přečetl právě
p. zpravodaj. Kdo souhlasí s resolucí navrženou
ve zprávě výborové, prosím,
aby povstal. (Děje se.) To je většina.
Návrh obsažený ve zprávě kulturního
výboru je přijat.
Tím tento odstavec denního
pořádku je vyřízen a přistoupíme
k dalšímu, jímž jest
9. Zpráva ústavního
výboru o návrhu člena Národního
shromáždění J. S. Machara a soudr.
(tisk č. 58), aby bylo zřízeno ministerstvo
národní osvěty při vládě
československé (tisk č. 1061). Zpravodajem
je p. kol. dr. Franke. Uděluji mu slovo.
Zpravodaj dr. Franke: Vážené
Národní shromáždění!
Ústavní výbor
pojednal o návrhu J. S. Machara a soudruhů tisk
č. 58., aby bylo zřízeno ministerstvo národní
osvěty při vládě československé.
Byl jsem zvolen referentem pro tento návrh a ve svém
referátu uvedl jsem zcela stručně důvody,
které mluví proti tomu, aby takové ministerstvo
bylo zřízeno. Byly to důvody věcné,
byly to důvody politické a finanční.
Z důvodů věcných stál jsem
na stanovisku, že jest potřeba právě
v našem národě, v Československé
republice, aby rozvoji umění a vědy byla
věnována státem co největší
pozornost, by vzhledem k tomu, že pěstování
umění jest organicky spojeno s pěstováním
osvěty a vyučovaní vůbec nemohl jsem
doporučiti, aby byl nějaký obor kultury vytrhován
z celého tohoto organického svazku a zřizováno
pro něj zvláštní ministerstvo. Já
jsem také uvedl, že pokus, který se stal ve
Francii, kde sáhli r. 1882 ke zřízení
zvláštního departementu a potom ke zřízení
zvláštního ministerstva pro krásná
umění t. zv. beaux arts, ztroskotal a po několika
měsících byli donuceni zase tento obor vřaditi
organicky do celého ministerstva.
My v ústavním výboru
nemohli jsme neuznati intenci pana navrhovatele, měli jsme
pro ni plné pochopení a domnívali jsme se,
že těmto intencím by bylo plně vyhověno,
kdyby v dosavadním ministerstvu bylo zřízeno
zvláštní oddělení, které
by právě bylo věnováno výhradně
pěstování umění, vědy
a také péči o ústavy je pěstující,
o ústav pro lidovou osvětu, pro ochranu památek
historických, uměleckých, přírodních.
Ale, vážení pánové,
nejen tyto důvody věcné, nýbrž
také důvody politické mluví proti
tomu, aby dosavadní počet ministerstev byl rozšiřován.
Veřejnost nechápe, proč by republika československá
měla míti 17 ministrů a ne snad jen 16. Veřejnost
by si jistě spíše ještě přála,
aby měla ministerstev méně, ale aby tato
ministerstva byla lepší, aby byla lépe organisována
a aby se stala skutečně tím, čím
mají býti, totiž skutečně hlavami
dobré administrace, které jest nám potřebí
nejen pro pěstování umění,
osvěty atd., nýbrž i pro všechny odbory
ostatní.
A byl to konečně také
důvod finanční, peněžní.
Když ústavní výbor pojednával
o návrhu p. Machara, právě v té
době stáli jsme pod dojmem finačního
exposé ministra dra Rašína, který
jak známo, sám poukázal na ohromný
schodek a nutnost šetření. Ze všech těchto
důvodů, vážení pánové,
ústavní výbor se usnesl, návrhu p.
posl. Machara nevyhověti a já prosím,
abyste tuto zprávu ústavního výboru
vzali na vědomí. (Výborně!)
Předseda
(zvoní): Ke slovu je přihlášen
kol. dr. Herben. Uděluji mu slovo.
Posl. dr. Herben: Vážené
Národní shromáždění!
Dovolte, bych před vámi
obíral se důvody zpravodaje dra Franke pro
zamítnutí návrhu na zřízení
ministerstva národní osvěty a abych tyto
jeho důvody vyvrátil.
Ty důvody t. zv. věcné
uvedl p. zpravodaj tím způsobem, že prý
umění jest organicky spojeno se školstvím
a tudíž by se také podle návrhu výboru
ústavního nejlépe pěstování
národní kultury prospělo tím, kdyby
se v ministerstvu národního školství
a osvěty zřídilo nějaké oddělení.
Slavné Národní
shromáždění! Argumentace, že pěstování
umění jest organicky spojeno se školstvím,
jest nesprávná.
Jest sice pravda, že všichni
národové zařadili poznávání
literatury, umění výtvarného a hudby
do svých pracovních programů školských
t. j. do všech vzdělávacích ústavů.
I tam, kde jsme zřídili školství odborné
na př. zemědělské, nebo průmyslové,
živnostenské, obchodní, tam všude zařadili
jsme do pracovních programů poznávání
literatury a umění. Z toho jest vidět, že
způsob našeho vzdělávání
jest dvojí. Odborně se něčemu učíme,
abychom byli schopni k nějakému povolání,
ale pěstování literatury, umění
a věd, to neznamená, že se tím něčemu
učíme, tu se neučíme nic, tu jen získáváme
jisté schopnosti, abychom zušlechťovali srdce,
charakter, abychom se zdokonalovali jako lidé s všeobecným
vzděláním, abychom mohli vstoupiti do společnosti
vzdělaných národů. Literaturou, uměním
a hudbou neučíme se ničemu, ale získáváme
schopnosti. Když opouštíme školu, tu je
teprve viděti, že pěstování umění
a národní osvěty naprosto není organicky
spojeno se školstvím. Kdo je upřímný
z nás, socialista, agrárník atd., musí
říci upřímně, že to byla
pravidelně kniha, která v mládí učinila
na největší dojem, ne škola, že to
byl obraz, který jím otřásl, řekněme
takové obrazy jako upálení Husovo, poprava
staroměstská, týrání protireformační,
a že to byla hudba, která rozechvěla jeho city
a pohnula ho k nějakému rozhodnutí vůle.
Mohla to být Marseillaisa, mohl to být Blaník
ve Smetanově "Vlasti", který mu ukazoval
a zvěstoval vzkříšení. Pravidelně
je to něco mimoškolského a tedy není
správná argumentace, že stačí
pěstovati národní kulturu jako školství
jedním úřadem. Je vidět, že vedle
školy získáme vzdělání
způsobem neškolským velmi často nebo
pravidelně.