Budeme hlasovati v druhém
čtení. Kdo jest pro návrh ve druhém
čtení, nechť povstane. (Děje
se.).
Návrh přijímá
se ve druhém čtení.
Přistoupíme k dalšímu
bodu, kterým jest
8. zpráva kulturního
výboru o návrhu člena Národního
shromáždění St. K. Neumanna, dra Uhlíře,
L. Landové-Štychové, Slavíčka
a soudr. (tisk č. 642), aby zavedeny byly veřejné
zkoušky pěvecké (tisk č. 1005).
Zpravodajem jest dr. Kolísek.
Uděluji mu slovo.
Zpravodaj dr. Kolísek:
Slavné Národní shromáždění!
Chystajte se k velkej piesni, k hymnu
"slávy slobody". Tato výzva slovenských
básníků starúškého Hviezdoslava
a mladistvého Krčméryho hřála
duši mou, když jsem před měsícem
připravoval zprávu o návrhu na zavedení
veřejných zkoušek pěveckých.
Dnes, kdy zprávu samu podávám tomuto slavnému
sboru, stísněno jest moje srdce a jiná píseň
z krajů potatránských zavznívá
mi sem.
"Vždycky sa len tešíš, ty Slovensko moje,
že sa už zahoja dávne rany tvoje.
A tvoje útechy a boľastné vzdechy
čo chviľke za chviľkou
len hynú, hynú.." -
Cítím dobře,
že předmět mého zpravodajství
je dosti vzdálen náladě našich duší,
též náladě duše mojí, vyvolané
nejen krvavým smutkem našeho milovaného Slovenska,
nýbrž i nebezpečím naší
československé republiky.
Ale věc, o které zprávu
podávám, jest věc kulturní a tedy
není nevýznamná a nedůležitá.
Jde o záležitost uměleckou, tedy kulturní
a tu připomínám slova, která jsem
v jednom z našich denníků četl prvního
máje letos: "V republikánském poměru
ke kultuře představujeme si změnu - to jest
oproti zvyklostem v monarchii -: novému státu
při podpoře snah osvětových nepůjde
o bravuru neb okrasu, nýbrž o jeho nejvlastnější
život, o jeho budoucnost. Neboť kdežto běžná
politika obstarává zájem dne a nejbližší
praktické starosti, jest pravý vnitřní
vývoj národa svěřen jeho pracovníkům
kulturním." - K této práci kulturní
počítáme i projednávání
návrhu, tisk č. 642. A jest jistě příznačným
takový projev, jakýž k této věci
poslala "Hudební Unie slovanská", jakoby
poklonou Národnímu shromáždění:
"Připojujeme se k citovanému návrhu
a jsme mile dotčeni poznatkem, že naši národní
pracovníci hned v počátcích své
činnosti věnují náležitý
zřetel otázkám umělecky kulturním."
Ostatně i takové věci kulturní, jako
jest umění pěvecké, mají svůj
význam politický. První anglický list
"Times", mluvě o nynějším
pěvecko-hudebním festivalu československém
v Londýně, o jehož významu není
u nás jednotného úsudku (viz na př.
"Lidové Noviny"), napsal: "Je-li pravda,
že každý národ má takovou vládu,
jaké zasluhuje, zaslouží si československý
národ vlády nejlepší." A v dalších
vývodech zdůvodňuje referent "Timesů",
proč. Pro jeho idealismus a nadšení, jež
se jeví v tom, "že republika z vděčnosti
za pomoc v boji o svobodu vyslala do Anglie více než
200 pěvců a hudebníků, tlumočíc
dík českého lidu."
Přikročím ke
zprávě samé. Jádro návrhu členů
Národního shromáždění
Neumanna, Uhlíře, Landové-Štychové,
Slavíčka a soudr. jest toto. "Každý
rok na jaře budiž provedena veřejná
pěvecká soutěž, aby tak byli vybrány
- vybráni schopní pěvci pro naše operní
neb operetní divadla. Řekl jsem nejprve vybrány,
poněvadž jsem citoval doslovně. V tisku jest
chyba gramatická, kterou opravuji: "Vybráni"
- poněvadž se jedná o pěvce nejen rodu
ženského, nýbrž také o pěvce
rodu mužského. Též si dovoluji upozorniti
na malou formalitu, že ve zprávě kulturního
výboru v této věci podané vám
tiskem, jest označen mylně za předsedu dr.
Kolísek a za zpravodaje dr. Herben. Věc je obrácená,
a chyba je v tiskárně.
Návrh žádá
tedy jisté opatření, které se rovná
nápravě, odpomoci. Předpokládá
tedy zlo. Kolegové navrhovatelé nemluví
o tomto zlu v návrhu samém, ale v jejich orgánu
- "České Slovo" - bylo napsáno
30. Března "Úroveň výkonů
v tomto oboru - t. j. ve zpěvu divadelním a koncertním
- klesá tak hluboko, že ty, kteří zpěv
rádi poslouchají a mu rozumějí, přechází
chuť k navštěvování takových
produkcí. Když v kulturním výboře
byl návrh dán do mého zpravodajství,
považoval jsem za vhodno nespoléhati jenom na svou
vlastní zkušenost v tomto oboru, nebo na projevy v
novinách, nýbrž vyslechnouti hlasy takových
odborníků z řad umělců a kritiků,
kteří pravdu říci dovedou, majíce
k tomu i schopnost i odhodlanost. Experti, kteří
mi úsudek svůj o návrhu buď písemně
buď ústně podali, jsou tito: Benoni, Bogucká,
Branbergrová, bři Buriánové, Čelanský,
Čtrnáctý, Hromádka, Hudební
unie, Huml, Chvála, Janáček, Kovařovic,
Kunc, Lašek, Lexa, Morfová, Nejedlý, Odstrčil,
Spilka, Šilhan, Šourek, Vachková.
Srovnav názory a úsudky
uvedených odborníků, sestavuji celou látku
přehledně takto:
I. Předně jest třeba
stanoviti skutečný stav věci, zjistiti příčiny,
hledati nápravu a
II. za druhé oceniti návrh
kolegů navrhovatelů č. 642 sám o sobě.
1. Skutečný stav věci
není tak ubohý a hluboce pokleslý, jak se
tu a tam píše nebo mluví. Máme prvotřídní
tělesa pěvecká koncertní, máme
i sólisty koncertní, též u divadel jest
angažována nebo jako host působí nejedna
prvotřídní síla pěvecká.
To jest pravda.
2. Ale jest jisto, že u nás
umění pěvecké solové, hlavně
u divadel co do jakosti i mnohosti není na takové
výši, která by se srovnávala jednak
s nadáním našeho národa v tomto oboru,
jednak s nynějšími a budoucími požadavky
našich uměleckých úkolů před
světovým tribunálem. Naše Praha musí
zaujati místo v uměleckém významu
to, které měla Vídeň a které
měl Berlín. Úkol ne zcela snadný,
ovšem čestný a dle nadání našeho
národa československého splnitelný.
Jako doklad o skutečném stavu v tom nepříznivém
smyslu, jak jsem naznačil v druhé větě,
uvádím hlas jednoho experta: "Máme velkolepá
operní díla v naší hudební literatuře,
ale jejich provádění svědčí,
že tradice, která zde již byla, jest násilně
přetrhána a nemohlo nic jiného býti
vytvořeno.
Píše a mluví se
o smetanovském stylu zpěvním, mluví
se o mozartovském stylu, o italském bel cantu, ale
z našich zpěváků nynějších
neví o všem tom skoro žádný ničeho.
Naše divadla jdou svým vzrůstem ruku v ruce
s rozmachem celého národa, ale čím
více máme divadel a divadelního obecenstva,
tím méně prosperuje u nás opravdové
divadelní umění. Nedá se porovnat,
jak se u nás hrálo a zpívalo na malém
Divadle prozatímním a v počátcích
Divadla národního, s tím, co se dnes podává
na našich největších divadlech. Jest snad
všeobecný úpadek, stagnace umění?
I toto! Caruso, Battistini, Baklanov, Šaljapin, Wagenmann,
Moissi, Bassermann, Moskevští, Reinhardt a jiní
dosvědčují, že tomu tak není.
Pařížská divadla, vídeňská
divadla, stejně jako v Mnichově, Drážďanech
a Berlíně nevykazují nijaký umělecký
úpadek. A u nás? Pořádají se
protestní schůze, ankety a píše se o
žalostném úpadku Národního divadla!
To byl tedy první bod zjištěný
skutečností.
Druhý bod, který jest
příčinou tohoto stavu? Jednomyslný
úsudek odborníků prohlašuje za příčinu
tohoto neblahého stavu učitele zpěvu sólového,
jak soukromého, tak v ústavech. Dle jednoho odborníka
nesmíme přeceňovat takové veřejné
zkoušky, které se navrhují a nelze čekat,
že hned po jejich zavedení objevena bude řada
neznámých krásných hlasů a
pěveckých umělců. Spíše
že se objeví množství pěvců
nedokonalých, poněvadž dnešní stav
vyučování zpěvu v našem státě
jest ubohý a povrchní. Ovšem vinu nesou v prvé
řadě sami učitelé zpěvu, kteří
většinou buď jsou pensionovaní operní
pěvci s velkou pěveckou rutinou, ale bez pedagogických
znalostí, nebo theoretikové bez vlastní pěvecké
zkušenosti. Málo jest však skutečných
pedagogů, kteří sami zpívají
a mimo to mají pedagogickou a vědeckou erudici."
Anebo úsudek od pěvců
nad jiné výtečných: "My máme
v Čechách jako snad nikde jinde množství
nekvalifikovaných učitelů a učitelek
zpěvu, kteří vůbec se zpívat
neučili, zpěv koncertní a operní prakticky
neprováděli, nehledě ani k tomu, že
o jejich vzdělání hudebním a akademickém
nemůže být ani řeči.
Jaký dorost mohou takové
školy a učitelé produkovati, dá se snadno
domysliti a každodenně o tom přesvědčiti
v koncertech a divadlech. Ti odchovanci, kteří aspoň
svým fysikem dovedli po léta odporovati zkáze,
která jim hrozila falešnou výchovou a vzdor
ní se dostali do veřejnosti, ztroskotali brzy. Kolik
ale bylo a je, kteří nedostatečnou kvalifikací
svých učitelů obětovali léta,
naděje a hlavně peníze a dnes jsou ztroskotaná,
po případě i veřejnosti obtížná
individua!
Této výtce o nezpůsobilosti
výchovy pěveckého dorostu uměleckého
neuchází, bohužel, ani přední
ústav, pěveckohudební konservatoř.
Píše se mi: "Uvažte jen, prosím,
že konservatoř, která by měla být
nejlepší mezi všemi pěveckými školami,
po dlouhou dobu nevychovala ani jediné síly, jíž
by mohl potřebovati šéf opery."
Tu na vysvětlenou podávám
vysvětlení, kterého jsem nabyl v konservatoři
samé při jedné anketě. Německý
utrakvismus na konservatoři pražské byl příčinou,
že zpěv český umělecký
sólový byl tam spustošen, nebo i žáci
čeští tohoto oddělení byli zpočátku
nuceni učiti se německému zpěvu a
řádné německé deklamaci v prvé
řadě. Rozumí se, že na konservatoři
nyní již náprava se děje.
Vedle špatných učitelů
zpěvu jsou to také kapelníci divadelní,
kteří mají vinu na úpadku pěveckého
umění u nás. Žádá se tedy
od některých, aby také pro kapelníky
byla zavedena nějaká veřejná zkouška
a soutěž.
Již Jan Blahoslav ve své
knize "Musica" klade na to důraz, že pěvectví
se nutno naučiti. Velmi krásně praví,
ovšem svým slohem: "Nebo to, což k ozdobě
v zpěvu přináleží, ne vše
může notami a jejich rozdíly vymalováno
býti, ale musí, kdož by to uměti chtěl,
skrze náležité k tomu prostředky umění
toho nalézti; i bude tedy také neméně
pravé přísloví toto: Že se žádný
s uměním nenarodil, ale kdožkoliv co chce uměti,
učiti a naučiti se tomu musí." Tedy
i zpěvu.
A proto odborníci si přejí
a z toho plyne nutnost, aby stát ustanovil dozor nad školami
pěveckými ještě dříve
nežli nařídí zkoušky veřejné
pro aspiranty pěveckého umění. Další
příčina smutného stavu jisté
skupiny pěveckého umění u nás
je také nesprávný směr umělecký
jak v tvorbě tak i v produkci a tedy i v požadavcích
na zpěváky. Sděluje se mi jako hlas odborníka:
"Doposud většinou naši pěvci zpívali
na divadlech našich nejlépe na počátku,
a čím déle působili, tím více
hlasově scházeli.
Příčinou toho
je nesprávný pěvecký vkus, který
u nás na divadlech většinou vládne,
požadavek velkého tonu, tak zv. operního zpěvu,
který nezná ušlechtilosti a pravé míry
a především předělávání
a nucení do jiných metod zpěvu. Rovněž
spočívá to v oblibě nesprávného,
naturalistického zpěvu, tak zv. plochého
tonu, který škodí hlasivkám a hlasy
vede k předčasné zkáze, a který
je bohužel v našich divadlech neustále favorisován."
Nad jiné povolaný odborník
v této věci pak toto mi sděluje: "Zanedbávání
starší operní tvorby a holdování
zpěvohrám moderním, deklamačním
před válkou, typ německého operního
křiklouna jako vzor pro českého operního
zpěváka - jsou všechno příčiny,
které přivedly náš operní zpěv
dnes ve psí. Znám pěveckou kulturu zpěváků
slovanských, najmě polských a ruských.
Ti, kdož z nich k nám přišli před
časem a byli vychováváni doma, nestáli
za nic. Ale Mierzwinski, Miszuga, Arklová, stejně
jako Rusové Baklanov a Šaljapin byli kulturou pěvci
italští; ruského a polského na nich
nebylo nic... naši pěvci, první čeští
velcí zpěváci Lev, Paleček, Vávra,
Ehrenbergová byli pěvci vlašské školy.
Také jest třeba uznati
tyto příčiny, tedy i ten nesprávný
směr právě udaný. Uvedený již
mnou Blahoslav má několik výroků,
které se právě hodí na tento předmět,
na př.: "Jakož jsem jednoho učeného
mládence viděl, kterýž pěkný
a ozdobný zpěv na několik hlasův složiti
uměl, ale zpívati jakž počal s jinými,
tak hned vejrovným hlasem, nemotorně po notách
běhaje, vše pokazil."
Kolik to vejrovných hlasů
opravdu slyšíme také my a kolik to zpěváků
také tak nemotorně po notách běhajíc
pokazí skladbu, celou produkci? Anebo praví Blahoslav:
"K tomu podoben by byl kantor, také to zčešťuji
"zpěvák", kdyby byl bujný, vysokomyslný
a uměním neb libostí v zdařilosti
hlasu svého nadutý, že by rozprostíral
hlaholu svého bystrost, jako páv peří
svého ukazuje krásu, až by podobně jako
koníček řehtal." A podobně někteří
naši zpěváci chtějí rozprostírat
pestrost a bystrost hlasu svého, až se podobají
řehtajícímu koníčku. Jest tedy
potřeba vůči tomuto směru vypěstovati
u nás onen samostatný styl, samostatný typ
našinského zpěvu, rázovitého.
Dle Blahoslava účel
zpěvu a účel zpěvákův
zpěvem jest tento: "Libost zplozovati a jako uši
i mysl lechtati tak, aby Tvé zpívání
posluchačův a ovšem Tebe nemrzelo, ale aby
rádi poslouchali přece až do konce."
Máme-li na zřeteli
tento účel zpěvu, jistě přiznáme
potřebu, abychom takovým směrem měli
vychovávány své pěvce k úkolům,
jež jsem naznačil s počátku, že
pěvce umění v Praze a v naší
republice má nastupovati na místo umění,
kterým ovládala kdysi Vídeň a Berlín.
Dr. Hnilička v jednom časopise
hudebním velmi dobře v těchto dnech zdůrazňuje
názor Smetany samotného na charakter, na ráz
náš národní v této věci.
"Jako společná zásada měla stále
platiti devisa "Jsme národ zpěvný!"
A od této devisy se Smetana nikdy neuchýlil ani
ve svém skládání."
"Smetana byl si stále
vědom svého uměleckého cíle
a nikdy nepřehlížel, že díla, jež
podávati může svému národu, má
podávati národu zpěvnému".
A ještě: "Ze sdělení
Hellerových víme, že Smetana vytkl si jako
zásadní stanovisko, že sloh novodobé
české opery musí býti jednodušší,
nesmí nésti hutnost slohu Wagnerova. Tato zásada
byla důsledkem předního, převládajícího
ve všem jeho názoru, že raçové
založení našeho národa žádá
zpěvnost a odtud další známé
stálé Smetanovo nazírání: "Jako
Wagner psáti nesmíme!"
Odborníci jistě porozumí,
jak jest to zde myšleno. Jest tedy potřeba k nápravě
i v tomto směru jistých opatření a
tu odborníci, jichž jsem se o radu tázal, prohlašují:
"Bylo by dobře, aby republika opravdu něco
podnikla!"
Jeden z těchto odborníků
navrhuje: "Chce-li naše republika něco podniknouti
pro opravdové ozdravění těchto našich
smutných poměrů v opeře, nechť
se postará o veřejnou soutěž pěveckou.
Ale nemajíc řádné konservatoře,
kde by byli vychováváni zpěváci, ať
poskytne několika nejlepším hlasům stipendium
státní a pošle je na učení do
Italie. Dnes nám nic jiného nezbývá,
neboť pěvec se učí posloucháním
výborných vzorů a nemá-li koho poslouchati,
nemá vzoru pro svůj zpěv. Ale kulturu vlašskou
zpěvní, nikoli německou zde musíme
míti, chceme-li, aby se u nás dobře zpívalo".
Rovněž jiný odborník,
muž velikého významu v oboru uměleckém,
doporučuje: Nejlepším absolventům soutěže
budiž dáno státní stipendium na dokončení
studia v Paříži nebo v Miláně,
kde naslouchat budou operním představením
a budou studovat u tamnějších mistrů.
Tím ovšem se nemíní, aby naši pěvci
si chodili pro punc umělecký do ciziny, ani si to
neodporuje, že na jedné straně mluvíme
pro vybudování svérázného našinského
stylu pěveckého a že bychom k tomu měli
posílat pěvce do ciziny. Odborníci očekávají
od vyslání nadaných pěvců hlavně
do Italie, že tam nabudou posloucháním dobrých
vzorů jistých technických dovedností,
ne že by tam napojili se duchem cizím, - duchem našinským
jistě napojí se doma - ale každý uzná,
že národa našeho, československého
i všeho slovanského natura, povaha je jistě
bližší povaze románské svou měkkostí,
svým citem, než povaze německé při
její tvrdosti a drsnosti, a proto nabude-li nějakých
zkušeností uměleckých takový
kandidát státem podporovaný v cizině
mnou naznačené, jistě to nemůže
býti na jeho škodu.
Jeden odborník také
navrhuje, že by se mohli výteční učitelé
zpěvu z ciziny sem pozvat z Paříže nebo
z Italie. Podotýkám, že odborníci z
konservatoře praví, že by dělalo jisté
těžkosti, aby učitelé cizí, jen
cizího jazyka znalí, měli na našem ústavě
působit. Jiní však míní, že
přece by se dalo něco dobrého z toho vyzískat.
Dále je potřebí,
aby pěvci naši více si všímali
zvláštností zpěvu lidového a
hlavně slovenského. Nebudu zde konat přednášky
o písni slovenské, ale přece na něco
musím upozornit,
Náš zpěv lidový
má opravdu mnoho zajímavých a důležitých
zvláštností a nyní již tvrdím:
slovenský zpěv lidový nejvíce. A proto
k vybudování mnou žádaného našinského
stylu pěveckého jistě bude záslužno,
když kandidáti pěveckého umění
budou posíláni i třeba za státní
podpory mezi lid a nejvíce na Slovensko, aby tam posloucháním
lidového zpěvu zkušeností vhodných
nabyli pro svou techniku a konečně, aby také
duši lidu více poznali, aby po případě
i při reprodukci operních děl již také
čerpáno bylo ze života našeho, z duše
našeho lidu a tím krásněji a věrněji
nám toto reprodukovali.