Středa 11. června 1919

Budeme hlasovati v druhém čtení. Kdo jest pro návrh ve druhém čtení, nechť povstane. (Děje se.).

Návrh přijímá se ve druhém čtení.

Přistoupíme k dalšímu bodu, kterým jest

8. zpráva kulturního výboru o návrhu člena Národního shromáždění St. K. Neumanna, dra Uhlíře, L. Landové-Štychové, Slavíčka a soudr. (tisk č. 642), aby zavedeny byly veřejné zkoušky pěvecké (tisk č. 1005).

Zpravodajem jest dr. Kolísek. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj dr. Kolísek: Slavné Národní shromáždění!

Chystajte se k velkej piesni, k hymnu "slávy slobody". Tato výzva slovenských básníků starúškého Hviezdoslava a mladistvého Krčméryho hřála duši mou, když jsem před měsícem připravoval zprávu o návrhu na zavedení veřejných zkoušek pěveckých. Dnes, kdy zprávu samu podávám tomuto slavnému sboru, stísněno jest moje srdce a jiná píseň z krajů potatránských zavznívá mi sem.

"Vždycky sa len tešíš, ty Slovensko moje,

že sa už zahoja dávne rany tvoje.

A tvoje útechy a boľastné vzdechy

čo chviľke za chviľkou len hynú, hynú.." -

Cítím dobře, že předmět mého zpravodajství je dosti vzdálen náladě našich duší, též náladě duše mojí, vyvolané nejen krvavým smutkem našeho milovaného Slovenska, nýbrž i nebezpečím naší československé republiky.

Ale věc, o které zprávu podávám, jest věc kulturní a tedy není nevýznamná a nedůležitá. Jde o záležitost uměleckou, tedy kulturní a tu připomínám slova, která jsem v jednom z našich denníků četl prvního máje letos: "V republikánském poměru ke kultuře představujeme si změnu - to jest oproti zvyklostem v monarchii -: novému státu při podpoře snah osvětových nepůjde o bravuru neb okrasu, nýbrž o jeho nejvlastnější život, o jeho budoucnost. Neboť kdežto běžná politika obstarává zájem dne a nejbližší praktické starosti, jest pravý vnitřní vývoj národa svěřen jeho pracovníkům kulturním." - K této práci kulturní počítáme i projednávání návrhu, tisk č. 642. A jest jistě příznačným takový projev, jakýž k této věci poslala "Hudební Unie slovanská", jakoby poklonou Národnímu shromáždění: "Připojujeme se k citovanému návrhu a jsme mile dotčeni poznatkem, že naši národní pracovníci hned v počátcích své činnosti věnují náležitý zřetel otázkám umělecky kulturním." Ostatně i takové věci kulturní, jako jest umění pěvecké, mají svůj význam politický. První anglický list "Times", mluvě o nynějším pěvecko-hudebním festivalu československém v Londýně, o jehož významu není u nás jednotného úsudku (viz na př. "Lidové Noviny"), napsal: "Je-li pravda, že každý národ má takovou vládu, jaké zasluhuje, zaslouží si československý národ vlády nejlepší." A v dalších vývodech zdůvodňuje referent "Timesů", proč. Pro jeho idealismus a nadšení, jež se jeví v tom, "že republika z vděčnosti za pomoc v boji o svobodu vyslala do Anglie více než 200 pěvců a hudebníků, tlumočíc dík českého lidu."

Přikročím ke zprávě samé. Jádro návrhu členů Národního shromáždění Neumanna, Uhlíře, Landové-Štychové, Slavíčka a soudr. jest toto. "Každý rok na jaře budiž provedena veřejná pěvecká soutěž, aby tak byli vybrány - vybráni schopní pěvci pro naše operní neb operetní divadla. Řekl jsem nejprve vybrány, poněvadž jsem citoval doslovně. V tisku jest chyba gramatická, kterou opravuji: "Vybráni" - poněvadž se jedná o pěvce nejen rodu ženského, nýbrž také o pěvce rodu mužského. Též si dovoluji upozorniti na malou formalitu, že ve zprávě kulturního výboru v této věci podané vám tiskem, jest označen mylně za předsedu dr. Kolísek a za zpravodaje dr. Herben. Věc je obrácená, a chyba je v tiskárně.

Návrh žádá tedy jisté opatření, které se rovná nápravě, odpomoci. Předpokládá tedy zlo. Kolegové navrhovatelé nemluví o tomto zlu v návrhu samém, ale v jejich orgánu - "České Slovo" - bylo napsáno 30. Března "Úroveň výkonů v tomto oboru - t. j. ve zpěvu divadelním a koncertním - klesá tak hluboko, že ty, kteří zpěv rádi poslouchají a mu rozumějí, přechází chuť k navštěvování takových produkcí. Když v kulturním výboře byl návrh dán do mého zpravodajství, považoval jsem za vhodno nespoléhati jenom na svou vlastní zkušenost v tomto oboru, nebo na projevy v novinách, nýbrž vyslechnouti hlasy takových odborníků z řad umělců a kritiků, kteří pravdu říci dovedou, majíce k tomu i schopnost i odhodlanost. Experti, kteří mi úsudek svůj o návrhu buď písemně buď ústně podali, jsou tito: Benoni, Bogucká, Branbergrová, bři Buriánové, Čelanský, Čtrnáctý, Hromádka, Hudební unie, Huml, Chvála, Janáček, Kovařovic, Kunc, Lašek, Lexa, Morfová, Nejedlý, Odstrčil, Spilka, Šilhan, Šourek, Vachková.

Srovnav názory a úsudky uvedených odborníků, sestavuji celou látku přehledně takto:

I. Předně jest třeba stanoviti skutečný stav věci, zjistiti příčiny, hledati nápravu a

II. za druhé oceniti návrh kolegů navrhovatelů č. 642 sám o sobě.

1. Skutečný stav věci není tak ubohý a hluboce pokleslý, jak se tu a tam píše nebo mluví. Máme prvotřídní tělesa pěvecká koncertní, máme i sólisty koncertní, též u divadel jest angažována nebo jako host působí nejedna prvotřídní síla pěvecká. To jest pravda.

2. Ale jest jisto, že u nás umění pěvecké solové, hlavně u divadel co do jakosti i mnohosti není na takové výši, která by se srovnávala jednak s nadáním našeho národa v tomto oboru, jednak s nynějšími a budoucími požadavky našich uměleckých úkolů před světovým tribunálem. Naše Praha musí zaujati místo v uměleckém významu to, které měla Vídeň a které měl Berlín. Úkol ne zcela snadný, ovšem čestný a dle nadání našeho národa československého splnitelný. Jako doklad o skutečném stavu v tom nepříznivém smyslu, jak jsem naznačil v druhé větě, uvádím hlas jednoho experta: "Máme velkolepá operní díla v naší hudební literatuře, ale jejich provádění svědčí, že tradice, která zde již byla, jest násilně přetrhána a nemohlo nic jiného býti vytvořeno.

Píše a mluví se o smetanovském stylu zpěvním, mluví se o mozartovském stylu, o italském bel cantu, ale z našich zpěváků nynějších neví o všem tom skoro žádný ničeho. Naše divadla jdou svým vzrůstem ruku v ruce s rozmachem celého národa, ale čím více máme divadel a divadelního obecenstva, tím méně prosperuje u nás opravdové divadelní umění. Nedá se porovnat, jak se u nás hrálo a zpívalo na malém Divadle prozatímním a v počátcích Divadla národního, s tím, co se dnes podává na našich největších divadlech. Jest snad všeobecný úpadek, stagnace umění? I toto! Caruso, Battistini, Baklanov, Šaljapin, Wagenmann, Moissi, Bassermann, Moskevští, Reinhardt a jiní dosvědčují, že tomu tak není. Pařížská divadla, vídeňská divadla, stejně jako v Mnichově, Drážďanech a Berlíně nevykazují nijaký umělecký úpadek. A u nás? Pořádají se protestní schůze, ankety a píše se o žalostném úpadku Národního divadla!

To byl tedy první bod zjištěný skutečností.

Druhý bod, který jest příčinou tohoto stavu? Jednomyslný úsudek odborníků prohlašuje za příčinu tohoto neblahého stavu učitele zpěvu sólového, jak soukromého, tak v ústavech. Dle jednoho odborníka nesmíme přeceňovat takové veřejné zkoušky, které se navrhují a nelze čekat, že hned po jejich zavedení objevena bude řada neznámých krásných hlasů a pěveckých umělců. Spíše že se objeví množství pěvců nedokonalých, poněvadž dnešní stav vyučování zpěvu v našem státě jest ubohý a povrchní. Ovšem vinu nesou v prvé řadě sami učitelé zpěvu, kteří většinou buď jsou pensionovaní operní pěvci s velkou pěveckou rutinou, ale bez pedagogických znalostí, nebo theoretikové bez vlastní pěvecké zkušenosti. Málo jest však skutečných pedagogů, kteří sami zpívají a mimo to mají pedagogickou a vědeckou erudici."

Anebo úsudek od pěvců nad jiné výtečných: "My máme v Čechách jako snad nikde jinde množství nekvalifikovaných učitelů a učitelek zpěvu, kteří vůbec se zpívat neučili, zpěv koncertní a operní prakticky neprováděli, nehledě ani k tomu, že o jejich vzdělání hudebním a akademickém nemůže být ani řeči.

Jaký dorost mohou takové školy a učitelé produkovati, dá se snadno domysliti a každodenně o tom přesvědčiti v koncertech a divadlech. Ti odchovanci, kteří aspoň svým fysikem dovedli po léta odporovati zkáze, která jim hrozila falešnou výchovou a vzdor ní se dostali do veřejnosti, ztroskotali brzy. Kolik ale bylo a je, kteří nedostatečnou kvalifikací svých učitelů obětovali léta, naděje a hlavně peníze a dnes jsou ztroskotaná, po případě i veřejnosti obtížná individua!

Této výtce o nezpůsobilosti výchovy pěveckého dorostu uměleckého neuchází, bohužel, ani přední ústav, pěveckohudební konservatoř. Píše se mi: "Uvažte jen, prosím, že konservatoř, která by měla být nejlepší mezi všemi pěveckými školami, po dlouhou dobu nevychovala ani jediné síly, jíž by mohl potřebovati šéf opery."

Tu na vysvětlenou podávám vysvětlení, kterého jsem nabyl v konservatoři samé při jedné anketě. Německý utrakvismus na konservatoři pražské byl příčinou, že zpěv český umělecký sólový byl tam spustošen, nebo i žáci čeští tohoto oddělení byli zpočátku nuceni učiti se německému zpěvu a řádné německé deklamaci v prvé řadě. Rozumí se, že na konservatoři nyní již náprava se děje.

Vedle špatných učitelů zpěvu jsou to také kapelníci divadelní, kteří mají vinu na úpadku pěveckého umění u nás. Žádá se tedy od některých, aby také pro kapelníky byla zavedena nějaká veřejná zkouška a soutěž.

Již Jan Blahoslav ve své knize "Musica" klade na to důraz, že pěvectví se nutno naučiti. Velmi krásně praví, ovšem svým slohem: "Nebo to, což k ozdobě v zpěvu přináleží, ne vše může notami a jejich rozdíly vymalováno býti, ale musí, kdož by to uměti chtěl, skrze náležité k tomu prostředky umění toho nalézti; i bude tedy také neméně pravé přísloví toto: Že se žádný s uměním nenarodil, ale kdožkoliv co chce uměti, učiti a naučiti se tomu musí." Tedy i zpěvu.

A proto odborníci si přejí a z toho plyne nutnost, aby stát ustanovil dozor nad školami pěveckými ještě dříve nežli nařídí zkoušky veřejné pro aspiranty pěveckého umění. Další příčina smutného stavu jisté skupiny pěveckého umění u nás je také nesprávný směr umělecký jak v tvorbě tak i v produkci a tedy i v požadavcích na zpěváky. Sděluje se mi jako hlas odborníka: "Doposud většinou naši pěvci zpívali na divadlech našich nejlépe na počátku, a čím déle působili, tím více hlasově scházeli.

Příčinou toho je nesprávný pěvecký vkus, který u nás na divadlech většinou vládne, požadavek velkého tonu, tak zv. operního zpěvu, který nezná ušlechtilosti a pravé míry a především předělávání a nucení do jiných metod zpěvu. Rovněž spočívá to v oblibě nesprávného, naturalistického zpěvu, tak zv. plochého tonu, který škodí hlasivkám a hlasy vede k předčasné zkáze, a který je bohužel v našich divadlech neustále favorisován."

Nad jiné povolaný odborník v této věci pak toto mi sděluje: "Zanedbávání starší operní tvorby a holdování zpěvohrám moderním, deklamačním před válkou, typ německého operního křiklouna jako vzor pro českého operního zpěváka - jsou všechno příčiny, které přivedly náš operní zpěv dnes ve psí. Znám pěveckou kulturu zpěváků slovanských, najmě polských a ruských. Ti, kdož z nich k nám přišli před časem a byli vychováváni doma, nestáli za nic. Ale Mierzwinski, Miszuga, Arklová, stejně jako Rusové Baklanov a Šaljapin byli kulturou pěvci italští; ruského a polského na nich nebylo nic... naši pěvci, první čeští velcí zpěváci Lev, Paleček, Vávra, Ehrenbergová byli pěvci vlašské školy.

Také jest třeba uznati tyto příčiny, tedy i ten nesprávný směr právě udaný. Uvedený již mnou Blahoslav má několik výroků, které se právě hodí na tento předmět, na př.: "Jakož jsem jednoho učeného mládence viděl, kterýž pěkný a ozdobný zpěv na několik hlasův složiti uměl, ale zpívati jakž počal s jinými, tak hned vejrovným hlasem, nemotorně po notách běhaje, vše pokazil."

Kolik to vejrovných hlasů opravdu slyšíme také my a kolik to zpěváků také tak nemotorně po notách běhajíc pokazí skladbu, celou produkci? Anebo praví Blahoslav: "K tomu podoben by byl kantor, také to zčešťuji "zpěvák", kdyby byl bujný, vysokomyslný a uměním neb libostí v zdařilosti hlasu svého nadutý, že by rozprostíral hlaholu svého bystrost, jako páv peří svého ukazuje krásu, až by podobně jako koníček řehtal." A podobně někteří naši zpěváci chtějí rozprostírat pestrost a bystrost hlasu svého, až se podobají řehtajícímu koníčku. Jest tedy potřeba vůči tomuto směru vypěstovati u nás onen samostatný styl, samostatný typ našinského zpěvu, rázovitého.

Dle Blahoslava účel zpěvu a účel zpěvákův zpěvem jest tento: "Libost zplozovati a jako uši i mysl lechtati tak, aby Tvé zpívání posluchačův a ovšem Tebe nemrzelo, ale aby rádi poslouchali přece až do konce."

Máme-li na zřeteli tento účel zpěvu, jistě přiznáme potřebu, abychom takovým směrem měli vychovávány své pěvce k úkolům, jež jsem naznačil s počátku, že pěvce umění v Praze a v naší republice má nastupovati na místo umění, kterým ovládala kdysi Vídeň a Berlín.

Dr. Hnilička v jednom časopise hudebním velmi dobře v těchto dnech zdůrazňuje názor Smetany samotného na charakter, na ráz náš národní v této věci. "Jako společná zásada měla stále platiti devisa "Jsme národ zpěvný!" A od této devisy se Smetana nikdy neuchýlil ani ve svém skládání."

"Smetana byl si stále vědom svého uměleckého cíle a nikdy nepřehlížel, že díla, jež podávati může svému národu, má podávati národu zpěvnému".

A ještě: "Ze sdělení Hellerových víme, že Smetana vytkl si jako zásadní stanovisko, že sloh novodobé české opery musí býti jednodušší, nesmí nésti hutnost slohu Wagnerova. Tato zásada byla důsledkem předního, převládajícího ve všem jeho názoru, že raçové založení našeho národa žádá zpěvnost a odtud další známé stálé Smetanovo nazírání: "Jako Wagner psáti nesmíme!"

Odborníci jistě porozumí, jak jest to zde myšleno. Jest tedy potřeba k nápravě i v tomto směru jistých opatření a tu odborníci, jichž jsem se o radu tázal, prohlašují: "Bylo by dobře, aby republika opravdu něco podnikla!"

Jeden z těchto odborníků navrhuje: "Chce-li naše republika něco podniknouti pro opravdové ozdravění těchto našich smutných poměrů v opeře, nechť se postará o veřejnou soutěž pěveckou. Ale nemajíc řádné konservatoře, kde by byli vychováváni zpěváci, ať poskytne několika nejlepším hlasům stipendium státní a pošle je na učení do Italie. Dnes nám nic jiného nezbývá, neboť pěvec se učí posloucháním výborných vzorů a nemá-li koho poslouchati, nemá vzoru pro svůj zpěv. Ale kulturu vlašskou zpěvní, nikoli německou zde musíme míti, chceme-li, aby se u nás dobře zpívalo".

Rovněž jiný odborník, muž velikého významu v oboru uměleckém, doporučuje: Nejlepším absolventům soutěže budiž dáno státní stipendium na dokončení studia v Paříži nebo v Miláně, kde naslouchat budou operním představením a budou studovat u tamnějších mistrů. Tím ovšem se nemíní, aby naši pěvci si chodili pro punc umělecký do ciziny, ani si to neodporuje, že na jedné straně mluvíme pro vybudování svérázného našinského stylu pěveckého a že bychom k tomu měli posílat pěvce do ciziny. Odborníci očekávají od vyslání nadaných pěvců hlavně do Italie, že tam nabudou posloucháním dobrých vzorů jistých technických dovedností, ne že by tam napojili se duchem cizím, - duchem našinským jistě napojí se doma - ale každý uzná, že národa našeho, československého i všeho slovanského natura, povaha je jistě bližší povaze románské svou měkkostí, svým citem, než povaze německé při její tvrdosti a drsnosti, a proto nabude-li nějakých zkušeností uměleckých takový kandidát státem podporovaný v cizině mnou naznačené, jistě to nemůže býti na jeho škodu.

Jeden odborník také navrhuje, že by se mohli výteční učitelé zpěvu z ciziny sem pozvat z Paříže nebo z Italie. Podotýkám, že odborníci z konservatoře praví, že by dělalo jisté těžkosti, aby učitelé cizí, jen cizího jazyka znalí, měli na našem ústavě působit. Jiní však míní, že přece by se dalo něco dobrého z toho vyzískat.

Dále je potřebí, aby pěvci naši více si všímali zvláštností zpěvu lidového a hlavně slovenského. Nebudu zde konat přednášky o písni slovenské, ale přece na něco musím upozornit,

Náš zpěv lidový má opravdu mnoho zajímavých a důležitých zvláštností a nyní již tvrdím: slovenský zpěv lidový nejvíce. A proto k vybudování mnou žádaného našinského stylu pěveckého jistě bude záslužno, když kandidáti pěveckého umění budou posíláni i třeba za státní podpory mezi lid a nejvíce na Slovensko, aby tam posloucháním lidového zpěvu zkušeností vhodných nabyli pro svou techniku a konečně, aby také duši lidu více poznali, aby po případě i při reprodukci operních děl již také čerpáno bylo ze života našeho, z duše našeho lidu a tím krásněji a věrněji nám toto reprodukovali.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP