Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Konstatuji dále, že, když Národní shromáždění dostalo poselství presidentovo, tedy že toto poselství nebylo kontrasignováno, nebylo adresováno Národnímu shromáždění, že nestalo se součástí ani jednání Národního shromáždění a nebylo ani vytištěno na papírech Národního shromáždění, nýbrž že dostali ho jednotliví členové jako soukromé osoby od soukromníka. Tehdy stáli jsme před úkolem, že jsme měli na poselství toto odpověděti, ač nám oficielně nebylo sděleno. Zase se dovolávám toho, že jsem hned v prvé schůzi výboru, zvoleného k zodpovědění poselství presidentova, protestoval proti tomu způsobu, že jsem prohlásil výklad vlády za nesprávný, že vzhledem k tomu vlastně nemáme ani možností, abychom na poselství odpověděli, že jest dříve třeba, aby poselství stalo se součástí jednání Národního shromáždění. Tento postup vlády byl teprve napraven tím, že poselství bylo jako součást odpovědi rozdáno členům Národního shromáždění.

Pánové, tento nesprávný výklad, který vláda dala prozatímní ústavě, přiměl mne k tomu, že jsem hned, pravím hned, dávno a dávno před kritikou pánů ze Státovědecké společnosti, ještě v prosinci si umínil a své rozhodnutí také ohlásil, že podám návrh zákona na změnu prozatímní ústavy, kterýmžto návrhem by se práva presidentova přesně vyjádřila asi obdobně, - nikoliv do všech důsledků - jako jsou v americké ústavě, aby president měl právo docházeti do Národního shromáždění (Hlas: Tak jest!), podávati iniciativní návrhy, dávati impuls Národnímu shromáždění, aby měl právo zváti si vládu k úradán. Bylo to tehdy, kdy se mělo jednati o volební opravě, což mne zdrželo od toho, abych předlohu mohl podati. Jakmile oprava byla skončena, jsem předlohu podal.

Pak vzešel druhý spor, jest-li má president právo, svolávati ministerskou radu, jestli je ministerská rada povinna, zváti presidenta do každé schůze, anebo je-li president na to odkázán, kdy ministerská rada to uzná za účetné a nutné, presidenta vyrozuměti anebo ho pozvati. Tedy zase věc, která mne vedla k tomu, že jsem podal návrh zákona, kterým jednak měly býti odstraněny některé vady, řekl bych, více stylistického rázu, prozatímní ústavy a hlavně, kterým měly býti vytčeny vztahy presidentovy k vládě a k Národnímu shromáždění, jak jsou v §§10 a) a 10 b) stylisovány. Právě tato důležitá práva, která dělají z presidenta silného, nestala se předmětem jednání v Státovědecké společností, nýbrž zvláštním způsobem hlavně otázka jmenování a odvolávání ministrů.

A nyní, pánové, přicházím k otázce, zdali prozatímní ústava opravdu jest tak diletantská a vědecky neudržitelná, poněvadž presidentovi republiky nedala práva jmenovati a propouštěti ministry. K tomuto názoru mohli pánové přijíti jedině proto, že neuvažovali celý historický vývoj, celý původ prozatímní ústavy. Jednak, jak jsem jíž řekl, tehdejší president byl mimo hraníce Československé republiky a nebylo jisto, kdy se vrátí. Jíž to byl důvod, že nebylo možno, dáti mu právo jmenovati ministry, poněvadž jinak by se bylo přihodilo, - spojení tehdy nebylo, - že jsme tu byli bez ministrů (Hlas: Tak jest!). Pro případ, dokud president dlí mimo hranice státu, bylo určeno, že po tu dobu vykonává jeho práva vláda, která může pověřiti určitými úkony svého předsedu. Představte si, pánové, že došlo ke krisí ministerské, že ministerstvo se vzdalo, anebo byla vyslovena nedůvěra i ministerskému předsedovi a nyní on, resp. táž vláda, která se vzdala, měla nadále vykonávati práva presidentova, táž vláda měla by jmenovati novou vládu, nového ministerského předsedu a ministry! Bylo by to možné? To dle mého názoru by bylo naprosto absurdní, toto právo muselo by býti ponecháno Národnímu shromážděni.

Ale toto právo muselo býti ponecháno Národnímu shromáždění i po návratu presidentově z ciziny ještě z jiných důvodů. Pánové, kteří kritisují prozatímní ústavu, zapomínají jednoho: že Národní shromáždění jest založeno na koalici všech politických stran, že na tomto systému koaličním jest založen počet ministrů, vždyť jsem vám vyložit, že jích bylo ustanoveno původně 14 a k té číslici 17 došlo se jen proto, poněvadž klíč se nehodil do zámku, že nejprve bylo stanoveno, kolik které straně má býti přiznáno ministrů a tím se došlo k číslicí 17. Ta číslice 17 jest součást celého koaličního systému, naše Národní shromáždění přímo spočívá na koaličním systému a tím také vláda, kdyby byla bývala presidentovi dala právo jmenovati a odvolávati ministry a jmenovati jejich počet, to by znamenalo, že by mohl president v prvních dobách politicky choulostivých prostě zasáhnouti do tohoto klíče a zvrátiti ho, že by mohl zvrátiti celou koalici, byl by mohl tvořiti nahodilou většinu, zvětšiti nebo zmenšiti počet ministrů, byl by mohl změniti poměr jednotlivých stran ve vládě a mohli bychom míti velké otřesy politické. To byl hlavní důvod ponechati Národnímu shromáždění právo, jmenovati a odvolávati ministry.

Snad mohu si dovoliti ještě poznámku při této příležitosti, abych reagoval na jednu z vědeckých výtek, která nám byla učiněna, a kde se poukazovalo na francouzskou ústavu, a na to, že podle interpretace francouzské ústavy přísluší presidentovi právo, jmenovati a odvolávati ministry proto, poněvadž mu přísluší právo jmenovati státní úředníky.

Jest zde citován francouzský vědec Legon-Duguit na doklad správnosti i pro naše poměry, že vlastně ministři nejsou ničím jiným než úředníky a když sluší presidentovi právo jmenovat úředníky, tedy mu eo ipso přísluší právo jmenovati ministry. To jest zase jeden z vědeckých omylů, neboť naši ministři nejsou úředníky, oni nemají práva na pensi, nejsou zařazení do určitých tříd, jsou pouze členy vlády, volenými Národním shromážděním. Tak tomu bylo podle prozatímní ústavy. Dnes ovšem mění se naprosto původní zákon.

Mám za to, že také výtka, která byla pronesena, že bychom bylí podle prozatímní ústavy v situaci málo závidění hodné, kdyby byla vypukla krise, jest nesprávná. V Německém Rakousku znají volbu ministrů i presidenta pouze v Národním shromáždění.

Všimněte si, že za všech velkých revolučních dob rozhodoval zákonodárný sbor, který volil svůj výkonný orgán vícečlenný, na př. v obou francouzských revolucích, i v německé v letech 1848, uvažovali o zvolení direktoria a jen zvláštní poměry vedly k tomu, že byla zvolena jediná osoba. To odpovídá době.

Dnešní ústavní výbor předkládá vám návrh, aby prozatímní vláda byla změněna a aby Národní shromáždění nemělo více práva voliti ministry, nýbrž aby bylo přiznáno právo, jmenovati a odvolávati ministry, presidentovi.

Ustavní výbor šel ještě dále, než chtěla vláda. Ustavní výbor navrhuje, aby zrušeno bylo ustanovení, že jest vláda 17členná. Ustavní výbor míní, když padá vévoda, ať padne plášť, anebo opačně. Když padá důležité právo Národního shromáždění, o které se opírá koaliční systém, voliti vládu, pak ovšem jíž také není důvodu, abychom setrvati při tom klíčí, při tom, že vláda musí býti 17členná, a pak se musí přiznati presidentovi možnost, aby určil počet ministrů. Bude to jen zdrávo, když počet ministrů bude restringován, vyhoví se tím jistě intencím pana ministra financí, abychom začali šetřiti.

Ustavní výbor byl v jistém rozporu s vládou, pokud jde o právo Národního shromáždění, vysloviti nedůvěru jmenovaným ministrům. Vláda navrhovala, aby Národní shromáždění mělo právo, vysloviti vládě nedůvěru, toliko tehdy, když vláda sama dá k tomu popud, totiž když vláda položí otázku důvěry tak, že by to bylo závislo výhradně od vůle vlády zdali vyžádá si od Národního shromáždění, zdali jí ještě věří čili nic.

My naproti tomu setrvali jsme na stanovisku, že Národní shromáždění má míti právo, vysloviti důvěru i nedůvěru i tehdy, když vláda nedá k tomu popudu, nýbrž z vlastní iniciativy.

Mezi námi a vládou povstal ještě rozpor další. My jsme se usnesli v původním návrhu, který byl již rozdán mezi pány členy Národního shromáždění, že Národní shromáždění má míti právo, vysloviti nedůvěru nejen celé vládě, nýbrž i jednotlivým členům její. (Hlasy: Zcela správně!) Vláda se proti tomu postavila.

Dovoluji si poukázati na to, že podle článku 6. francouzské ústavy jest možno, týká-li se interpelace toliko činnosti jediného ministra, aby sněmovna vyslovila nedůvěru tomu jedinému členu vlády. Podle článku 76. návrhu německo-říšské ústavy jest povinen jednotlivý ministr odstoupiti, když mu sněmovna vysloví nedůvěru.

Naše vláda má za to, že kabinet jest solidární, že jeden ministr ručí za všechny, že všichni ručí rukou společnou a nerozdílnou za všechny dobré i špatné věci, že tedy jest naprosto nemožno, aby se vyslovila nedůvěra toliko jedinému ministru.

Ústavní výbor většinou hlasů tomuto stanovisku vlády vyhověl, vycházeje z názoru, že zákonodárný sbor má dosti možností, není-li spokojen s jednotlivým ministrem, tomuto vysloviti svou nelibost a nedůvěru, že k tomu není třeba zvláštního ustanovení v ústavě.

Ještě tu byla jedna sporná otázka, která se týkala pravomoci presidenta, totiž otázka veta. Pánové, podotýkám, že právo veta proti zákonným usnesením v Národním shromáždění příslušelo již podle prozatímní ústavy a že také toto právo prohlašoval jeden z pánů kritiků za pouhé právo čestné, ač jest to jedno z nejdůležitějších práv presidentových.

Vytýká se prozatímní ústavě, že jaksi znehodnocuje toto právo presidentovo, když oproti vetu, proneseném presidentem, ponechává se Národnímu shromáždění, aby prostou většinou hlasů setrvalo na svém původním usnesení, což má za následek, že usnesení musí býti prohlášeno jako zákon.

A bylo poukazováno na př. na americkou ústavu, dle které jest potřebí k opětnému usnesení ²/₃ většiny. Ale pánové zapomínají, že naproti tomu dle francouzské ústavy stačí pouhá většina prostá, že tam, vrátí-li president zákon, nesmí býti pouze projednání odepřeno. Ústavní výbor nepřistoupil na požadavek vlády, aby bylo k opětnému usnesení zákona vraceného neb vetovaného presidentem, potřebí ²/₃ většiny, uznal však, že to nemůže býti ponecháno nahodilé presenci a žádá proto, aby k opětnému usnesení bylo třeba kvalifikované presence, t. j. presence nadpoloviční, aby byla dána záruka, že skutečně zákon bude podroben důkladné, zralé úvaze.

Jsem, vážené shromáždění, hotov se svou zprávou a řekl bych jen ještě na konec svých vývodů, že mám dojem, že kritika, která byla pronesena proti prozatímní ústavě, jak jsem ji charakterisoval jako rázu politického, že kritika ta směřovala vlastně přímo proti Národnímu shromáždění, že Národnímu shromáždění vyslovovala nedůvěru, že projevovala, že Národní shromáždění nemá té síly a schopností, aby ve svém složení mohlo vykonati ono veliké dílo, které jest mu uloženo v nynější době, že jest k tomu třeba jiné silné ruky, která by zjednala nápravy nejen v zákonodárství, kontrole nad správou, nýbrž i ve správě a že se prostě Národní shromáždění v tomto směru neosvědčilo. Jestli, pánové, toto mělo býti vyjádřeno, jestli mělo býti vyjádřeno, že Národní shromáždění v tomto svém složení již svůj úkol dokonalo, jestli mělo býti vyjádřeno, že zákonodárný sbor nezasluhuje tolik práv a že jest správnější, shrnout je v rukou jedněch, pak jest to požadavek ryze politický, pak se to má jako požadavek čistě politický vyznačit, nemá se to však opírat o argumenty vědecké, anebo skrývat se za argumenty vědecké.

Já, pánové, jsem přišel také k přesvědčení, že Nár. shromáždění, které ovšem může ukázati na velikou práci, kterou vykonalo, které mnoha důležitými předlohami upravilo vztahy jednotlivých občanů, hospodářské poměry, a urovnalo i pro úpravu otázku sociální, že Národní shromáždění dnes již nepožívá oné důvěry, které by požívalo shromáždění volené lidem. Přišel jsem k přesvědčení, že je již největší čas, aby Národní shromáždění, které je složeno jenom ze zástupců vyslaných výkonnými výbory, učinilo místo novému sboru zákonodárnému, zvolenému lidem. (Výborně!) Pánové, my příliš tuto otázku odkládáme. Připouštím, že byly obtíže, způsobené tím, že hranice naše ještě nebyly upraveny. Ale nemohu se ubrániti tomu, že u nás často technické obtíže se přeceňují a zveličují. My máme volební řád do obcí z ledna a volíme teprve 15. června. Jinde měli volební řád z konce listopadu a volili 15. ledna, nebo volební řád z prosince a volili za 6 neděl, v únoru.

Vážení pánové! Jsem toho přesvědčení, že technické obtíže nejsou tak značné, jak se líčí. Vám, Národnímu shromáždění, byla vyslovena nedůvěra. Z toho vyplývá jediný důsledek: pracovati co nejrychleji na definitivní ústavě, rozřešiti všechny sporné otázky, upraviti řádným způsobem práva lidu, práva zákonodárného sboru i práva presidentova, a přikročiti s největším urychlením k volbám. Potřebujeme sboru zákonodárného, který by se opíral o důvěru lidu a byl lidem volen. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Udržal: Debata je skončena.

Přeje si pan zpravodaj závěrečné slovo?

Zpravodaj posl. dr. Meissner: Nikoliv.

Místopředseda Udržal: Pan zpravodaj si závěrečného slova nepřeje.

Jest zde návrh, aby schůze byla na 5 minut přerušena za příčinou úrady jednotlivých stran.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)

Přerušuji schůzi na 5 minut.

(Schůze přerušena ve 2 hod. 20 min. odpol.)

(Schůze opětně zahájena ve 2 hod. 30 min.)

Předseda: Zahajuji opět schůzi a sděluji, že k vyřízení tohoto zákona při hlasování je potřebí přítomnosti alespoň ²/₃ poslanců, a usnesení ²/₃ většiny přítomných. Žádám pány, aby zaujali svá místa, a žádám pány zapisovatele, pana kol. Bradáče a pana kol. dra Herbena, aby sečtli přítomné, abych mohl potom konstatovati potřebný počet. (Děje se.)

Předseda (zvoní): Konstatuji, že je přítomna potřebná ²/₃ většina poslanců. Přistoupíme k hlasování. Způsob hlasování bude tento: poněvadž zákon obsahuje pouze 2 články, budeme hlasovati o celém zákonu i nadpisu zákona najednou. Jsou snad proti tomu námitky? (Nebyly.) Nejsou. Přistoupíme k hlasování.

Kdo souhlasí se zákonem, a to ve smyslu zprávy ústavního výboru, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To je více, než ²/₃ přítomných; prohlašuji, že zákon je přijat v prvém čtení.

Přistoupíme ke druhému čtení.

Přeje si pan zpravodaj slova?

Zpravodaj posl. dr. Meissner: Nemám ničeho.

Předseda: Není tomu tak.

Kdo souhlasí se zákonem, přijatým právě v prvém čtení, také ve čtení druhém, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To je více než ²/₃. Prohlašuji také ve druhém čtení zákon za přijatý.

Prohlašuji tím tento odstavec denního pořadu za vyřízený a přistoupíme k odstavci dalšímu, jímž jest:

3. Zpráva I. výboru školského, ll. výboru státně zřízeneckého, o vládním návrhu zákona (tisk č. 717.) o platech suplentů státních středních škol (tisk č. 1006.)

Zpravodaji jsou pan dr. Srdínko a Lukavský. Uděluji kollegovi dru Srdínkovi slovo.

Posl. dr. Srdínko: Slavné Národní shromáždění!

Mám referovat o zprávě školského výboru, kterou se upravuje hmotné postavení kategorie učitelů středoškolských, jemuž dosud bylo dáváno jméno suplentů. Předem řeknu hned, že je to skupina státních zaměstnanců, na kterých bývalý stát hřešil měrou nevídanou a neslýchanou. Co mám rozuměti pod tím názvem "suplent"? Všeobecně se myslelo dosud, a v širokých vrstvách se myslí, že je to učitel střední školy, který je přibrán pouze na výpomoc nebo na zastupování, ale to by byl veliký omyl. Suplent středoškolský má veškeré povinnosti a také veškerou pravomoc, jako každý jiný profesor střední školy. Pouze se liší od něho tím, že jeho sociální a hmotné postavení bylo upraveno způsobem, který možno nazvati přímo hříchem na tomto stavu. - Suplent byl přijímán dosud pouze na dobu potřeby a nebylo-li ho po roce potřebí dále, byl vyloučen z úřadu a musil čekati, až zase najde se uprázdněné nějaké místo. To se opakovalo u mnohých suplentů každoročně, takže takový ubohý člověk po prázdninách musel čekati, najde-li některý ředitel místo, aby byl dále umístěn a nalezl živobytí. To je zajisté již trapný stav, každoročně očekávati takové rozhodnutí, a ještě při tom trapnější jest to, že plat, když nastoupil 15. září, dostal mnohdy za několik měsíců, poněvadž vždycky na ten poukaz musil čekati po dlouhou dobu, nežli se úředně vyřídil. Byrokratické řízení v tomto ohledu bylo nemálo zdlouhavé. Jaký ptat měl suplent dosud? Byli placeni za hodiny a jejich nejvyšší roční příjem do roku 1917 až 1918 byl 1600 K až 2040 K. Uvážíme-li, že to bylo v době ohromné drahoty válečné, tedy uzná každý zajisté, že to nebyl žádný plat, že to byla pouze almužna pro tyto profesory.