Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Zpravodaj dr. Meissner: Vážené Národní shromáždění!

Snad mi vážené shromáždění nezazlí, započnu-li svou zprávu polemikou, nebo lépe řečeno, obranou. Prozatímní ústava, jak byla usnesena v Národním výboru, stala se v poslední době, v posledních několika měsících předmětem velmi ostré kritiky, kritiky, která počala ve Státovědecké společnosti, pak se přenesla do různých denních listů a do revuí a konečně našla ohlas i v zahraničních listech, jako londýnských "Times." Kritika ta byla někdy tak ostrá, že prohlašovala dílo Národního výboru za dílo, za které se Národní výbor musí přímo styděti, za dílo, které bylo utvořeno, jak se praví v jedné kritice, "způsobem zcela diletantským", v druhé kritice, několikráte opakovaně, "dílem právnicky i politicky naprosto nepodařeným", že "vědecká úroveň této ústavy jest velmi nízká", že "neslouží ústava právnické kapacitě naší ke cti" a znova se opakuje, že "dílo pracováno právnicky nikoliv odborně, nýbrž naprosto po diletantsku." Tu snad mně jako jednomu z těch, kteří pracovali na prozatímní ústavě a který o ní podával Národnímu výboru zprávu, bude dovoleno, abych na tyto výtky, ať byly proneseny ve Státovědecké společnosti, ať v tisku, reagoval s tohoto místa, reagoval ovšem v mezích svého zpravodajského oprávnění.

Vážené Národní shromáždění, v první řadě chci vyvrátiti výtku, která byla pronesena proti bývalému ústavnímu výboru Národního výboru a proti Národnímu výboru, jako by v těchto korporacích byla vládla animosita proti zástupcům vědy a jako bychom byli úmyslně nepřibrali zástupců vědy k zpracování tak důležitého díla zákonodárného, jakým byla prozatímní ústava.

Vážení pánové, takového úmyslu byli jsme dalecí a mohu konstatovati, že hned v první schůzi ústavního výboru Národního výboru, která se konala, nemýlím-li se v měsíci srpnu loňského roku, tedy ještě před převratem, jednomyslně všemi osmi hlasy bylo usneseno, že k ústavním pracím, zejména k zpracování ústavy - tehdy ještě nebylo jisto, půjde-li o definitivní nebo prozatímní ústavu - mají býti přibráni zástupcové vědy a tito zástupcové byli také jmenováni. Bylo přitom výslovně poukázáno na to, jakou záslužnou činnost vykonali zástupcové vědy v dobách nejtěžších, když byli povoláni, aby připravili zákonodárné práce, jak s velkou pohotovostí, svědomitostí a ochotou byli po ruce osobám, které tehdy vedly politiku. Nebylo tu tedy naprosto žádného úmyslu, sdělávati prozatímní ústavu bez účasti odborně kvalifikovaných osob a také ústavní výbor Národního výboru, když jednaI o volebním řádu, ihned přibral odborníky a jen za jejich účasti konal přípravné práce pro volební řád.

Jestli tedy ku zpracování prozatímní ústavy nebyli přibráni zástupcové university, pak se to nestalo z nějakého bagatelisování, nebylo to vedeno úmyslem, aby byli tito páni vyloučeni z práce, nýbrž pak se to dá omluviti a vysvětliti toliko způsobem, jak ku prozatímní ústavě došlo. Nemohu, vážení pánové odepříti si, učiniti výtku pánům, kteří pronesli ta ostrou kritiku o prozatímní ústavě, - možná, že by jiný na tak ostré výtky odpověděl způsobem podobně ostrým, čemuž se chci vyhnouti - že, když prozatímní ústavu kritisovali s hlediska vědy před celou veřejností nejen českou, ale i zahraniční, že neměli pominouti methody, která je podkladem každého vědeckého nazírání, totiž, že zákon neměl býti posuzován podle poměrů panujících v době kritiky, nýbrž podle poměrů, kdy byl dělán, že zkrátka kritika neměla se omeziti na úvahu, zdali ústava dnešním poměrům vyhovuje, nýbrž měla sáhnouti k historii této ústavy, zkoumati tehdejší poměry, zkoumati, jak ústava vznikla a podle toho teprve posuzovati, zdali tehdejším poměrům úplně odpovídala čili nic.

Pánové, jest třeba, - pozoruji, že to není známo - jest třeba k zajištění historické pravdy uvésti, jak ku prozatímní ústavě došlo.

V pátek dne 8. listopadu dověděl se ústavní výbor, který se skládal z několika málo osob, že bude třeba ústavního zákona. Těmto několika málo členům ústavního výboru byly uloženy veliké úkoly, všechny právní předlohy ústavního i jiného rázu musel vyplňovati, nebo podrobiti úvaze. Předlohy ty zabíraly čas každého jednotlivce od rána až do pozdního večera. Tu se nám uložilo, že za den, neb několik hodin musí býti hotov ten či onen zákon. S rychlostí provedena byla dalekosáhlá amnestie, která se týkala činů trestních, podle trestního zákona občanského i vojenského; bylo potřeba opatřovati si informace. Tu zase bylo žádáno, že do zítřejšího dne musí býti hotov jednací řád nebo zákon o imunitě poslanců a jiné věci. Tu nebylo možno veci zkoumati tak důkladně, jak jest to možné za normálních poměrů, tu bylo třeba zákony sypati z rukávů, pracovati s největší rychlostí a s největším napětím sil, bez ohledu, jestli snad v některém zákoně stane se nějaká chyba, která v pozdější době může býti napravena. Tak došlo i k ústavní chybě, že zákony podpisovaly osoby, které ústavně nebyly k tomu pověřeny, že nařízení podpisovali předsedové, kteří k tomu od nikoho neobdrželi plné moci a teprve dodatečně svým návrhem v prozatímní ústavě jsme to sanovali tím, že jsme schválili všechno, co předsednictvo nikým nesplnomocněné do té doby vydalo. Takové byly tehdy poměry.

My jsme se tedy v pátek dne 8. listopadu dověděli náhodou, nikoliv officielně, že v sobotu odpoledne ve schůzi Národního výboru míní předsednictvo rozšířiti Národní výbor. A tu si řeklo, nás 2 až 3 osoby, že je třeba zákon ihned vypracovati, který by měl zdání ústavy. Druhý den ráno jsem se posadil a vypracoval zákon o 5. paragrafech a odpoledne jsem při příležitosti, když se mluvilo o rozšíření Národního výboru, dal popud k tomu, aby nejprve byl přijat příslušný zákon. Byla zvolena komise, která se ještě během schůze odebrala do vedlejší síně, aby se uradila o zákonu. Při tomto jednání právničtí členové navrhovali znění zákona, kterým by striktně byl vyjádřen způsob, jak jsou jmenováni členové Národního shromáždění, ostatní členové však z důvodů politických se proti znění tomu postavili a naše ohražení bylo potom ve schůzi plena, kdy byla projednávána prozatímní ústava, výslovně konstatováno a do protokolu dáno.

Tento první návrh prozatímní ústavy vůbec neupravoval všechny otázky ústavní, nýbrž - já tu mám koncept - byl to pouhý zákon o utvoření Národního shromáždění. Tehdy vůbec se nepomýšlelo ještě na to, voliti presidenta, tím méně upraviti jeho práva a vztahy k Národnímu shromáždění a ku vládě, nýbrž tehdy byl všeobecný názor, že nejvyšším sborem zákonodárným, vládním a výkonným má býti sbor, který bude utvořen z Národního výboru, t. j. Národní shromáždění, které zase zvolí výkonný výbor, který se bude zvát Vladařskou radou, nikoliv vládou. Taková byla tehdy situace. Rozumí se, že jsme neměli ani času, abychom, když jsme se o přetvoření Nár. výboru v Nár. shromáždění dověděli náhodou v pátek večer a v sobotu odpoledne - mezi schůzí o věci se radila komise, mezitím co Národní výbor jednal o jiných věcech, - mohli přibrati zástupce vědy.

V souvislosti s tím mohu říci, jak došlo k tomu, že usnesení o návrhu na utvoření Národního shromáždění bylo odročeno, a že došlo k tomu, vypracovati zákon jiný. Tehdy bylo mezi stranami dohodnuto, že má býti zvolena Vladařská rada 14členná, poněvadž však - jest to jakási politická pikanterie - v poslední chvíli z určité strany byly proneseny nám, že počtem 14, z nichž tři ministři byli za hranicemi, není klíč mezi stranami řádně dodržen, že jest potřebí určité straně přiznati další místa ve vládě, a poněvadž o těchto osobních a politických otázkách nebyla sjednána dohoda, byla celá věc odročena na příští středu, a to byl také důvod, proč Národní shromáždění nesešlo se v úterý, jak původně bylo stanoveno, nýbrž až ve čtvrtek. Nyní nastalo jednání mezi stranami, jednání, které se netýkalo ústavy, nýbrž toho, jak početná má býti vláda, a když po dlouhém jednání podařila se zámečnická práce a utvořen byl klíč pro zastoupení jednotlivých stran ve vládě, bylo nutno, aby všechny strany byly uspokojeny, zvýšiti počet členů Vladařské rady ze 14 na 17, a nyní - opět v poslední chvílí - uložili naší komisi, abychom do několika hodin na základě tohoto politického klíče udělali ústavu, při čemž má již býti volen president. Na této prozatímní ústavě bylo ještě ve středu odpoledne dne 13. listopadu pracováno, kdy Národní výbor již zasedal, a pak byla o tom podána zpráva. Neměli jsme tedy ani tentokráte možnosti, abychom byli k svým poradám přibrali zástupce vědy.

Bylo poukazováno ve Státovědecké společnosti na to, že jsme měli po ruce hotový návrh ústavy, a že jest divné, že jsme ho nepoužili. K tomu podotýkám, že to byl návrh, který přihlížel k docela jiným poměrům, kterého jsme proto nemohli užíti. Vždyť musili jsme přihlížeti k poměrům skutečným, tehdy panovavším, a podle nich musili jsme upravovati ustanovení ústavní. Mohu snad i na to poukázati, že vždycky v tomto Národním shromáždění i v jeho výborech, ve kterých jsme zastoupení, dali jsme popud - poněvadž jsme sebe nepovažovali za tak schopné, abychom mohli o všech otázkách rozhodovati samostatně - k tomu, aby odborníci, zejména zástupcové vědy, university byli přibráni k řešení každé důležitější otázky, zejména k úpravě otázek ústavních. Není a nebylo tu tedy jistě úmyslu pominouti součinnosti zástupců vědy.

A nyní, velevážení, budiž mi dovoleno, abych reagoval na věcné výtky, které byly v kritice prozatímní ústavy proneseny. Jsem tu v jistých pochybnostech. Jsem v pochybnosti proto, že nejsem si jist, zda mohu výtky, které byly proneseny proti prozatímní ústavě v rouše vědeckém, nazvati do důsledků vědeckými, mám pochybnost, zda motivy, které vedly k těmto výtkám, byly čistě vědecké. (Posl. Johanis: Ty byly politické! Hlas: Osobní!) Ne prosím, předpokládám, že to byly motivy věcné, nikoli osobní, ale mám to, že byly rázu politického, které se pouze za argumenty vědecké kryjí, tedy že ty výtky, které byly činěny proti prozatímní ústavě, nejsou čistě vědecké, nýbrž politické, opřené argumenty vědeckými. Přicházím k tomuto svému nazírání z těchto úvah: Byla mně nápadna doba, kdy se s touto kritikou přišlo. Prozatímní ústava jest v platnosti od listopadu loňského roku. Věda měla dostatek možnosti, podrobiti jí kritice s hlediska vědeckého a já přiznávám, že kdyby se byla chtěla prozatímní ústava kritisovati výhradně z hlediska vědeckého, že by se bylo našlo mnoho vděčných momentů ke kritice, neboť prozatímní ústava obsahuje dosti mezer a vad, kterých jsme si byli vědomi, které jsme často udělali vědomě anebo, které jsme okamžitě poznali, když ústava přišla na světlo denní a okamžitě jsme si umínili, že při nejbližší příležitosti tu zjednáme nápravu a navrhujeme změny. Mně jest nápadno, proč se s touto kritikou přišlo teprve tehdy, když s naší strany byl dán první popud ke změně prozatímní ústavy - neprávem se přičítá Státovědecké společnosti následek, že ke změně prozatímní ústavy došlo, račte si pánové, všimnouti data našeho návrhu, a shledáte, že první návrh vyšel od nás, od původců prozatímní ústavy.

Dále je nápadné, že pánové, kteří podrobili prozatímní ústavu kritice, neobírají se celou prozatímní ústavou, zejména ne oněmi ustanoveními, která by skutečně vědecké kritiky vyžadovala, nýbrž omezili se jen na jediný bod, že totiž presidentu nebylo přiznáno právo jmenovati ministry. To není otázka vědecká, nýbrž otázka čistě politická. Proč věda nesáhla zejména ke kritice §§ů 1., 2. a 3., oněch paragrafů, kterými se nyní musíme zabývati, když jde o řešení otázky, má-li poslanec právo setrvat v Národním shromáždění, když byl výkonným výborem strany odvolán? Toto ustanovení, pánové, jest unikum v ústavě, podobného v žádné ústavě nenajdete, to se vědecky vůbec držet nedá, takové ustanovení bylo tam dáno proti naší vůli a proti našemu protestu. Ale tím se věda neobírala. Kdyby tu byly kritiku vedly výhradně důvody vědecké, pak by byla v prvé řadě musela sáhnouti k tomuto ustanovení, z toho jest vidět, že jde toliko o rozdílná hlediska politická.

A snad mi bude dovoleno, abych poukázal na to, k jakým důsledkům jde tato vědecká kritika, když týž kritik v několika článcích praví - budu to citovati doslovně "Presidentovi nepříslušejí nijaké vládní úkony, nýbrž jen práva čestná; avšak domnívá-li se ústava, že president vykonává také vládní úkony, je to jen nový důkaz její nízké úrovně." A dále: "Moc výkonná presidentova jest jen domnělá" a toto tvrzení se několikráte opakuje ve článku, který jest uveřejněn v "České revui" a některé obraty téměř do slova opakovány v "Národních Listech". V § 10., jednajícím o právech presidentových, se praví, že zastupuje stát na venek, - bez jakéhokoli omezení - že je nejvyšším velitelem vojska, že přijímá vyslance, vypovídá dle usnesení Nár. shromáždění válku a předkládá mu sjednaný mír ke schválení, jmenuje důstojníky, státní úředníky a soudce počínaje šestou třídou hodnostní nahoru, má právo amnestie. Pánové! To jsou prý toliko práva čestná; jmenovat na př. úředníky od určité třídy nahoru, to není právo čestné, nýbrž to je velmi důležitá část práva výkonného. Podotýkám, že stejná ustanovení má ústava francouzská z r. 1875, že se velmi málo liší toto ustanovení od ústavy francouzské, tam kritika nepovažuje práva ta za pouze čestná, nýbrž za práva, která tvoří součást práv vladařských a výkonných. Ovšem se řeklo, že prý v § 17. je ustanoveno, že i "o jmenování úředníků, které přísluší presidentovi, rozhoduje vláda", kritika chytá se slovíčka "rozhoduje vláda", ač to je zjevný lapsus stylistický, na který my sami jsme přišli a který jsem já ve svém návrhu sám opravil. Také vláda v praxi nevykládala ustanovení toto nikdy tak, že by ona rozhodovala, nýbrž nechala presidenta rozhodovat, omezujíc se na pouhý návrh a často rozhodl president proti návrhu vlády. Presidentovi nejen ústava, nýbrž i praxe přiznala právo jmenovat úředníky a vládě toliko je navrhovat, jde tedy o důležité právo vladařské. Jestliže kritika tvrdí se vší vážností, že práva, obsažená v § 10., jsou toliko čestná, pak pravím, že to je argument velmi slabý a stanou-li se z těchto práv ihned práva vladařská a podstatná, jakmile se presidentovi přizná právo, jmenovat a odvolávat ministry, pak je vidět, - znovu to opakuji - že nejde o kritiku čistě vědeckou, poněvadž, dle mého názoru, tyto argumenty při vědeckém odůvodnění by se rozplynuly niveč.

Pánové, prosím nyní, aby bylo přihlédnuto k věci samé. Což pak my v prozatímní ústavě řešíme ústavní poměry v celém jejích rozsahu, což pak my jsme měli možnost, abychom upravili dIe svého přání ústavní práva lidu, parlamentu, vlády a presidenta a jich vzájemné vztahy? Pánové, vždyť my v ústavě prozatímní nedáváme lidu naprosto žádných práv. Proti své vlastní vůli a proti svému nazírání. Vždyť lid nemá práva, vysílati svobodnou volbou své zástupce do zákonodárného sboru, nemá následkem toho také vlivu na tvoření a složení vlády a nemá také vlivu na volbu presidentovu, jehož volba přísluší sboru, který není volen, nýbrž který jest jmenován výkonnými výbory politických stran - nota bene politických stran toliko určitých.

My, vážení pánové, v prozatímní ústavě neřešíme otázku účasti lidu na zákonodárství a správě - a hlavně na zákonodárství. My tu neřešíme otázku plebiscitu referendo, my vůbec lid necháváme naprosto stranou - a možno jistě tvrditi, že to je proti našemu politickému nazírání. Proč tady věda nekritisuje, proč zde se neujímá práv lidu, proč se ujímá práv jen jednoho z činitelů, ne také práv činitelů druhých, která právě dnes by hrála tak velkou roli v zákonodárné činnosti? Znovu opakuji výtku, kterou jsem pronesl, totiž, že pánové, kteří kritisovali prozatímní ústavu, nepřihlíželi k poměrům, za jakých prozatímní ústava vzešla.

Mám za svou povinnost, odmítnouti ještě jednu výtku, která jest obsažena zase několikrát v kritice. Tak na př. se praví, že "zákon jest přímo urážkou našeho presidenta", že "tu snad záleželo někomu na tom, aby president Masaryk byl ve své pravomoci co možno omezen." - Pánové, tuto výtku odmítám s největší rozhodností. Konstatuji, že když jsme jednali o prozatímní ústavě, řekli jsme si, že kdybychom dělali prozatímní ústavu toliko sub specie Masaryk, přiznali bychom mu nejdalekosáhlejší práva. My jsme však nemohli dělat prozatímní ústavu toliko s ohledem na jedinou osobu. My jsme ústavu nemohli dělat s ohledem na tuto osobu také proto, poněvadž president Masaryk byt tehdy za hranicemi a nebylo ještě jisto, kdy se vrátí.

Pánové, prosím, proč si vědecká kritika nevšimne na př. té důležité okolnosti ústavní, že podle ústavy volí Národní shromáždění ministry, že ministr jest povinen v Národním shromáždění složiti slib a že do dneska máme ministra, který úřaduje jménem republiky a v Národním shromáždění ještě slibu nesložil.

Ode kdy - tak by mohla povstati otázka - počíná pravomoc ministra? Od té doby, kdy byl zvolen, nebo kdy složil slib? To jest důležitá otázka ústavní, která by se musila řešiti, my jsme však přes ni přešli, poněvadž žijeme v mimořádných poměrech, poněvadž se nemůžeme držeti kliček právnických, poněvadž žijeme v době převratu, překotné době, kdy musíme i proti svému nejlepšímu vědomí udělat chybu právnickou, jen když vyhovíme poměrům.

My jsme byli přece v situaci takové, že jsme tu měli jenom Národní shromáždění, vládu a že jsme měli 2 ministry za hranicemi, o nichž jsme nevěděli, kdy se vrátí, že jsme měli presidenta v Americe, o němž vůbec nebylo jisto, zda a kdy se vrátí, poněvadž byl tehdy všeobecný názor, že zůstane při mírovém jednání. My jsme proto musili dát do předlohy ustanovení, která počítala s touto jeho nepřítomností, ustanovení, že v případě, je-li nepřítomen, že ho zastupuje vláda. Já ještě ukáži, jestli by se to hodilo do systému prozatímní ústavy, kdybychom tam dali, že přísluší presidentovi jmenovat ministry a v té situaci jsme se octli. My jsme, pánové, nevěděli, jak se poměry vyvinou; v Národním výboru dělali jsme zákon "ad hoc", budou-li toho poměry vyžadovat, pak se taková prozatímní ústava rychle změní. V době, ve které žijeme, nelze na vady, které mohou býti jistě velmi vážné v dobách klidných, klásti takovou váhu, spíše na to, aby se vyhovělo skutečným poměrům a potřebám.

Pánové! Jest tu ještě řada jiných otázek neupravených. My v prozatímní ústavě na příklad ne upravujeme po stavení presidenta ve všech směrech. Všimněte si, že jsme vynechali otázku odpovědnosti presidenta, a učinili jsme tak úmyslně.

V moderních ústavách, na př. v návrhu prvním i druhém ústavy německé říše máte výslovné ustanovení o tom, kdy může býti president sesazen, což jest velice důležité ustanovení, jde-li o to, má-li státi silný president proti parlamentu nebo proti ústavním právům lidu.

Pánové! Dovolte mně ještě poznámku rázu čistě osobního. Někteří pánové, kteří nás velmi ostře kritisovali, cítili se jaksi v roli Tellově a domnívali se, že ze svého luku vysílají šíp, který trefí jablko. Nebyla to střela Tellova, ani netrefili jablko, nýbrž vlastního syna. Pánové, když přišla zvěst, že president Masaryk zavítá do Prahy, tu vláda uvažovala o důležité otázce ústavní, jaká práva sluší podle zatímní ústavy přiznati presidentovi. Může president dostaviti se do Národního shromáždění čili nic? Může president v Národním shromáždění, kde ovšem musí skládat slib, pronést své poselství čili nic? Jaké budou vztahy mezi presidentem a mezi Národním shromážděním a jaké budou vztahy mezi presidentem a vládou? A tu, jak jsme se neoficielně dověděli, vláda vykládala si ústavu tak, že ústava nedovoluje užší vztah presidentův k Národnímu shromáždění a že president může se dostaviti do Národního shromáždění toliko za tím účelem, aby zde složil slib, nesmí tu pronésti ani slova, své poselství může přednésti toliko na hradě pražském, kam si pozve členy Národního shromáždění, tak jako si tam pozve i zástupce diplomacie a žurnalistiky, tedy nikoli ve schůzi Národního shromáždění. Konstatuji, a je to snad zaznamenáno v protokolech ústavního výboru, že když jsem se o tomto názoru vlády dověděl, - konstatuji to proto, poněvadž se imputuje původcům prozatímní ústavy, že měli úmysl uraziti presidenta republiky a snížiti jeho práva a postavení - ještě před svým odcestováním do Budějovic ve schůzi, která se konala ve středu ráno, protestoval jsem proti tomuto názoru vlády, prohlásil jsem, že původcové prozatímní ústavy měli na mysli silného presidenta Masaryka, že to, co by vláda chtěla, stlačilo by význam presidentův, že je naprosto neslučitelným s duchem ústavy, aby president neměl práva pronést v Národním shromáždění své poselství a že my si představujeme jeho postavení zcela jinak, nežli vykládá vláda. To jsem výslovně řekl v přítomnosti pana ministerského předsedy v ústavním výboru. Vláda však přes tento protest setrvala na svém názoru, domnívajíc se patrně, že prozatímní ústava nedovoluje ukládati do ní něco, co není v ní ustanoveno výslovně, ač i jiné ústavy omezují se na pouhé sentence a nejsou kasuisticky provedeny. Také ústava francouzská nemá na příklad výslovného ustanovení, že president má právo jmenovati a propouštěti ministry. Dle mého názoru bylo docela dobře možno prozatímní ústavu vykládati tak, že president má právo dostaviti se před Národní shromáždění, že jeho styky s Národním shromážděním mají býti co nejužší, že má právo iniciativy buď přímo k vládě, nebo přes její hlavu. Tak jsme si představovali postavení presidenta Masaryka my, kteří jsme byli jablkem, které mělo býti trefeno.