Rozhodne sa proti tomu ohradzujeme
my Slováci. Na našom Slovensku máme toľko
existencií pochybných z Uhorska preplavavších
prez Dunaj, ale pre našich legionárov niet miest,
tí hovoria, že musia nazpäť do Ameriky,
rozhorčení, roztrpčení. Vyslovujeme
svoju rozhorčenosť a pripojujeme sa k slovám
brata Maxy. Dovolím poukázať na základe
tohoto návrhu, ako tú otázku najrozumnejšie
rozlúštiť. Nenie hroznejšieho dedictva zo
staroveku na nás z veku Rakúsko-Uhorska feudálneho
ako tradícia, že myslíme, že len to je
inteligentný človek, ktorý nejaký
diplom má. Miesto starého zemanského psieho
diplomu v predbežnej dobe úplne ovládnul papierový
diplom celé pole výroby a úradu a dobre vieme,
že za čo ten diplom stojí, i keď tak zvaný
inteligent sedel v škole a iný človek vo svete
zkúšal, a život je zkúškou, 10 až
20 rokov pracoval, cestoval, zkúšal život, nemôže
byť múdrejší než 20tiletý
mladíček, ktorý práve vyšiel
zo školy? Charakteristikou terajšej doby malo by byť,
že práca a schopnosť dá človeku
mužnost a cenu a nie, ako vo stredoveku, zemanský
diplom a po stredoveku do našej doby školské
diplomy.
Jestliže chceme túto
otázku, ktorá tesne súvisí s otázkou
celej republiky, riešiť, pri riešení otázky
legionárskej by sme sa mali snažiť, abysme sa
mohli vymaniť z tej omedzenosti zpiatočnickej, že
kto nevytiahne z vačku nejaký diplom, nejaké
vysvedčenie z nejaké školy, ten nenie k ničemu.
Nadmieru cítime nerozumnosť tohoto chápania
na Slovensku. Máme na príklad stá a stá
stanic učiteľských, a kto nevytiahne preparandie,
na pr. diplom učiteľský, treba i z maďarskej,
nemôže byť učiteľom, ale ten maďarón
v štátnej škole čo učí,
složí cynicky slib a môže byť učiteľom
ďalej a týrať duše našeho národa.
Podľa starého slovenského porekadla: Zo psa
nebude slanina a zo psa baranina a z maďaróna akoživa
Slovák nebude.
To zaviňuje tá omedzenosť
maskovaná, že nevideť v hlave druhého
človeka rozum, keď neukáže nejaký
diplom. Neodpovedá to novej dobe, dobe práce a hodností
dľa toho, ako kdo vie produkovať. Myslil bysom, že
ten legionársky výbor a celé ministerstvo
a celý duch republiky by sa mohly zreformovať v tom
smere a ohľade, že i život je školou, a kto
prekázal v živote svojom nejakú službu,
prácu svojmu národu, iste že je schopný
a hodný, byť v ňom úradníkem.
Kdo vedel učiť a viesť stá legionárov
a bojovať, ten by nevedel učiť niekde na dedine
50, 60 alebo 100 detí? Učiteľstvo by sa snáď
vzbúrilo, že nemá diplom? Život človeku
nedáva diplomu? Nenie diplomom rana? Je diplomom. l v druhých
miestach prosili bysme, zvlášte z ohľadov na
Slovensko, kde potrebujeme takých ľudí, ako
sú legionári, ducha dobrého, obetavého,
ducha ozaj za národ náš vrúcneho, aby
tieto ohľady na diplomy neboly smerodajné, v prvom
rade pri zapĺňaní rôznych miest, ale
zvlášte pri takých veciach by zachádzalo
sa dľa vnítorného a produktívneho ocenenia
človeka.
Jeden dôstojník, na
príklad legionársky nadporučík, alebo
jeden kapitán legionárský či by nemôhol
byť na strednej škole professorem, niekde na gymnasiume,
alebo v občanskej škole? Jestli on ale nevytiahne
z nejakej školy diplom, nemôže byť. Tak je
na pr. na Slovensku ohľadne niektorých škôl,
pri školách, pri rôznych administratívnych
úradoch; jestli nemá štátnu zkúšku
maďarskú, nemôže byť úradníkom.
Potom sami bývalí Maďari a Maďaróni
majú prednosť pred nami samými a ja sa obávam,
že za niekoľko rokov budeme na Slovensku vypadať
tak, že znova budeme pod stolom a bývalí Maďari
a Maďaróni na základe svojich diplomov za stolom.
Dálej smerodajné a
zvlášte by sa mohlo prikročiť k delbe
zemí. Mnoho ľudí by sa uspokojilo i z legionárov,
keby dostali zemí. Na Slovensku je země dosť,
je treba ľudí pracovných, tu zem nerozebere
sám ľud slovenský, keby sa mu jej eště
viac dávalo. Prosil bysom blok socialistický a soc.-demokratický,
aby nebol tak úzkoprsý pri rozdelovaní tej
země, má-li to byť 8, alebo 10 hektárov,
ako sme sa v pozemkovom výbore na tom dohodli.
Buď si pánom na slovenskej
zemi, však si ju vykúpil, ju osvobodil, máš
tam tedy právo! Čím skorej začnime
s prepúšťaním zeme do vlastníctva
-kdo nechce byť vlastníkom, nechť si vezme pôdu
do prenájmu, aby tak našiel svojú existenciu.
Musím ale poukázať
na jeden tretí pád, ktorý s boľesťou
vidíme, že ohľadne legionárov a invalidov
sa neuskutečňuje. Sú to tie rôzne licencie,
trafiky, licencie na výčep vína, alebo piva
atd. Ešte porád sedia tie staré pijavice na
duši a tele našeho národa i v Čechách,
i na Slovensku, i na Moravě, tí, ktorí nás
tisíc rokov gňávili, demoralisovali a okrádali,
sedia vo všeliakých špiritusových centrách,
na všeliakých významných miestach a
shrabují peniaze do vačku, ale tí, ktorí
za národ trpeli a obetovali životy, musia hľadeť
v mnohom ohľade ako vydedene deti a dívať sa
na to, že malá premena sa stala. Však ten, kto
ich predvčerom dal strieľať, kdo mňa vykorisťoval,
i dnes jazdí v automobile a je veľkým pánom,
a oni sú žebrákmi a bedármi i na ďalej.
Iste že sa máme rozvinovať
k rovnoprávnosti sociálnej, k rovnoprávnosti
žaludku. Keď je už rovnoprávnosť náboženská,
rovnoprávnosť národností, musíme
ten smer ďalej pestovať k rovnoprávností
žalúdkov, aby bola rovnosť sytu, bytu, odevu,
radosti, opatrovania i výchovy a pokoja.
Čo má ten chudý
človek z republiky, keď nemá lepšieho
bytu, rúcha, viac radostí, viac pokoja, lepší
opatrovanie, keď je chorý a nemá lepšiu
výchovu svojich detí? Pak sa zdá tomu jednoduchému
človekovi, jakoby jedni komári odleteli a druhi
prileteli.
Prosím, aby sme zvlašte
na poli sociálnom toto urovnoprávnenie a priblíženie
sa k rovnosti chlebovej, rovnoprávnosti žalúdkovej
urychlili, aby sme tak skutočne uspokojili dušu tých,
ktorí vlasť našu oslobodili. Je tu miesta dosť,
ale metly niet a tuším nenie, kto by metlu do ruky
chytil. Neprepúšťať starých čvachov
handrbolcov z Viedne a neviem odkiaľ a posadiť ich do
fotelov! Je ešte mnoho pohoviek, z ktorých by sa mali
povyhadzovať a posadiť tam svojeť. lste mnoho tých,
ktorí pred tým sedeli za stolom, patria pod stôl
a treba ostrou rukou chytiť metlu a vymetať. Je ešte
v našej republike dosť čo vymetať a povedať
potom deťom legionárov i ích vdovám
a jim samým: Pojď, sadni si za stôl rovnoprávnosti
a práva a ten, kto po tisíc rokov sedel za stolom
a nás týral, nech ten je teraz pod stolom. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda posl.
Konečný: Ku slovu přichází
občan Antonín Slavík. Uděluji
mu slovo.
Posl. Ant. Slavík:
Slavné Národní shromáždění!
Pan zpravodaj ve svém velice
obsáhlém referátu učinil nám
velice trpké výtky, které vás zajisté
překvapily a řekl bych, že překvapily
nás všechny tím více, poněvadž
jsme přece jaksi vázáni určitými
sliby. Když první zprávy docházely o
našich legionářích, tu každý
s takovou radostí přijímal tyto zprávy
a čím více těchto zpráv docházelo,
čím více jsme četli o jejich hrdinných
skutcích na frontách, když uznáni byli
velmocemi jako válečná moc československá,
tím více zajisté každý už
cítil, že blíží se ona doba, onen
okamžik, kdy staneme se volnými. A nebylo nikoho,
kdo by byl řekl: těm lidem musíme se všichni
odměniti. A proto právě jsem řekl,
že jistě nás musí překvapiti,
když slyšíme nyní tyto výtky, že
nedodržujeme daného slova.
Slavné Nár. shromáždění!
Jestliže my uznáváme, že právě
tito hrdinové z největší části
přinesli nám tuto naši svobodu, že přinesli
nám tuto naši československou republiku, pak
přirozeně musíme také uznat, že
máme vůči nim určité povinnosti.
Kdyby tak za toho starého Rakouska byl někdo přišel
a řekl: Co zaplatíte, když vám dáme
svobodu, když vám dáme samostatný český
stát jenom ze zemí koruny české? Mám
za to, že bychom byli snad přijali nevím jak
vysokou sumu, snad několik miliard, abychom se vybavili
z těch pout a stali se národem volným, národem
svobodným. A kdyby byl přišel někdo
a řekl: my vám přidáme k tomu ještě
celé Slovensko, pak zajisté ta suma by byla šla
do úžasné výše, kterou bychom byli
ochotni zaplatiti. Nyní máme, prosím, ten
stát, nyní máme tu republiku, nyní
rozešli jsme se s tím Rakouskem a neměli bychom
ani tolik uznání, abychom těm lidem byli
nevděčni, nýbrž povinni alespoň
splatiti částečně to, co oni zasluhují?
Vždyť ti lidé nechtějí tak mnoho!
Já bych řekl, že by měli právo
žádati víc. Oni nechtějí nic
jiného, než abychom jim nahradili snad tu pracovní
schopnost, kterou tu a tam ztratili a abychom jim přiznali,
že za tyto své útrapy, za to vše, co musili
snášeti, byla jim dána přednost při
obsazování různých míst v naší
republice, zvláště, když jsou ochotni
prokázati pro toto místo svou způsobilost,
- ne sice způsobilost, jak správně řekl
kol. Juriga zde, nějakým vysvědčením,
nýbrž svou životní schopností,
svou praxí, svým celým životem prokázati,
že na to místo jsou úplně vhodní.
A nyní, velevážené
Národní shromáždění, vidíme,
že přichází k superarbitraci těchto
osob teprve vlastně v počátcích, že
máme celkem superarbitrováno těchto lidí
teprve 342. A ani pro tyto superarbitrované nemáme
ještě místa, abychom je mohli opatřiti.
A já se táži: Jak chceme opatřiti také
ty rodiny, jak chceme opatřiti i ty sirotky po padlých
legionářích? V této věci měl
již býti učiněn nějaký
počátek.
Já jsem řekl s tohoto
místa, když mluvil jsem o válečných
poškozencích, o válečných invalidech,
že jsme ochotní přinésti veškeré
finanční oběti na úpravu těchto
poměrů invalidních. Řekl jsem to,
že jsme ochotni, proto, poněvadž jsem přesvědčen,
že všichni ti lidé nešli do té válečné
vřavy dobrovolně,o nýbrž že tam
šli z přinucení a právě legie
naše nám nejlépe dokazují, že ti
lidé, jakmile mohli, použili jakékoliv příležitosti,
aby se dostali z těch pout rakouských, aby přešli
na druhou stranu a tam potom vstoupili do československého
vojska. Jestliže jsme prohlásili, že jsme ochotni
při této příležitosti povoliti
všechny úvěry, pak přirozeně
tím spíš musíme prohlásiti dnes,
že jsme si vědomi té povinnosti a že schválíme
veškeré výdaje, které od nás
budou žádány, aby tato otázka legionářská
byla po právu a spravedlnosti rozluštěna. (Výborně!)
Jsem přesvědčen
o tom a vím, že republika naše má velká
břemena finanční, že jest velice zatížena,
ale pravím, vážené Národní
shromáždění, což pak všechna
ta břemena musíme zaplatiti hned, což pak v
několika letech všechny dluhy musíme splatiti?
Mám za to, že nikoliv. Vždyť můžeme
všechna břemena také rozděliti na delší
řadu let, můžeme také našim potomkům
nechat nějaké to placení, poněvadž
oni budou užívati ovoce té práce našich
hrdinů, oni budou užívat ovoce práce
i naší, a ať také potom něčím
přispějí a nebude potom třeba nějaké
takovéto výmluvy, že by snad finanční
nějaké obtíže měly brzditi tyto
otázky.
Z toho jest viděti, že
vlastně nemáme nijakých příčin
k brzdění této otázky nevyhověním,
nýbrž naopak, že není snad v království
Českém, markrabství Moravském, ve
vévodství Slezském, v tom krásném
Slovensku nikoho, kdo by nechtěl v celé té
naší republice řešení této
otázky co možná nejrychlejší, aby
nemusily se ozývat tyto stesky. My příslušníci
strany venkovské tím více máme povinnost,
abychom přivítali do svého středu
ty, kteří se chtí vrátiti k tomu pluhu,
k těm svým domovinám a kteří
chtějí právě zase na té půdě,
na které pracovali, dále pracovati. A že jest
jich značné procento, nejlépe dokazuje statistika
těchto superarbitrovaných, kde se vykazuje, že
mezi 342 superarbitrovanými bylo úředníků
15, studentů 10, obchodníků 6, učitelů
5, hospodářských úředníků
3, pak přijdou kategorie po jednom, rolníků
54 (Slyšte!), dělníků 43 a nyní
přijdou řemeslníci; to jsou jistě
zase z velké části venkovští
živnostníci. Jest jich obuvníků 18,
truhlářů 17, krejčí 14, zedníků
15, zámečníků 12, tesařů
6, řezníků 6 atd. atd., pořád
menší a menší čísla.
Z toho vidno, že valná
část těchto lidí chce vrátiti
se zpět zase na ten venkov, aby mohla věnovati se
povolání zemědělskému. A nás
právě těší, že při
této příležitosti můžeme
říci, že tito lidé přímo
žádají, aby mohla jim býti dána
možnost práce na půdě, kterou tak vřele
milují. Při řešení otázky
reformy půdy máme zde zase velmi krásnou
příležitost, abychom těmto lidem pokud
možno v nejkratším čase opatřili
tu půdu, opatřili prostředky a usnadnili
jim, aby mohli krb rodinný si založiti, a aby mohli
býti uspokojení a nemusili snad někdy říkat,
že vděk toho národa nebyl takový, jak
oni očekávali, máme zase možnost dále
pracovati v této otázce. Lituji, že zase již
ten čas rychle ubíhá a že mám
ten čas tak kraťounce vyměřen a že
musím ukončiti a proto prohlašuji jménem
strany, jíž mám čest zde zastupovati,
že jsme si plně vědomi povinností vůči
našim legionářům a že chceme tyto
povinnosti do poslední písmenky splniti a přejeme
si, aby tato otázka co nejdříve a nejrychleji
byla rozluštěna. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Konečný
(zvoní): Řečnická listina je
vyčerpána, uděluji závěrečné
slovo panu zpravodajovi.
Zpravodaj dr. Markovič:
Vážené Národné shromaždenie!
Nebudem vás dlho zdržovať,
poněváč vo svojom referáte poukázal
som už na všetky momenty, ktoré odovodňujú
predložené vám návrhy a poneváč
vo všetkých rečiach tieto momenty boly alebo
potvrdzené, alebo boly vnesené sem nové momenty
na podkladě týchto návrhov, s ktorými
môžeme len súhlasiť.
Je ináče samozřejmé,
že proti týmto návrhom z radov Národného
shromážděnia nemohly býti pozdvihnuté
žiadne námitky. Len vyslovujem súhlas s poznámkami
p. kolegu dra Maxu, ktorý vyslovil poľutovanie
nad tým, že projednávánie týchto
otázok, keď už bola připustená
o věci debata, z jednotlivých strán provádzené
bolo tak malým záujmom a tak prázdnymi lavicemi.
Z rôznych momentov, ktoré
boly eště vnesené do tohoto shromaždenia,
chcel by som vyzdvihnúť menovite ten, aby Národné
shromaždenie přičinilo sa pokiaľ možno
najenergickejšie, aby sa naše vojsko z Ruska vrátilo
čo možno najskorej za každú cenu, aby
bola vyslaná k nemu čo možno najskorej delegácia,
ktorá by skutočne dostojně reprezentovala
našu republiku. Konečne bych odporučoval do
pozornosti ústavného výboru moment, na ktorý
upozornil p. kolega Maxa, aby totiž nejakým
spôsobem bolo uznáné tým, ktoří
pre našu republiku najviac vykonali a ktoří
ne z vlastnej viny nemožu sa ešte do republiky vrátiť,
aby mohli spolu pôsobiť pri definitivnom budování
našej republiky v ústavodarnom shromaždenia prostrednictvom
zástupcov, ktorých by oni sami vyslali, a to spôsobom,
o ktorom bude uvažovať ústavný výbor,
ktorý k tomu je povolany.
Nejakých zvláštnych
ďalších poznámok nemám. Len vás
prosím, aby ste s takou jednotnosťou, aká sa
javila vo slovách rečníkov jednotlivých
strán, schválili všetky vám predložené
návrhy, ako aj návrhy, ktoré vám budú
v budúcnosti ešte podané, a aby ste nie len
týmto, ale aj všetkým možným vlivom
i v Národnom shromaždení, i u vlády
a štátných i súkromych orgánov,
a vôbec v celej verejnosti pôsobili k tomu, aby fakticky
bylo aspoň teraz, keď sa to nestalo dosiaľ, odčinené
všetko, čo som tlumočil vzhľadom na sociálne
a hospodárske pomery československých legionárov
a ích rodín, aby ím bolo umožneno, aby
doma skutočne cítili sa doma. (Výborně!
Potlesk)
Místopředseda Konečný:
Debata o projednávané osnově zákona
jest ukončena. Přistoupíme k hlasování.
Prosím, aby páni zaujali svá místa.
(Děje se.)
Poněvadž projednávaná
předloha o úlevách při přijímání
legionářů do státních úřadů
čítá pouze tři paragrafy, budeme hlasovati
o těchto třech paragrafech najednou a pak přistoupíme
k odhlasovaní připojených resolucí.
Je proti tomuto způsobu hlasování
nějaká námitka? (Nebyla.) Není.
Prosím, aby pánové, kteří souhlasí
se zněním §§1., 2. a 3. podle zprávy
výborové, povstali se svých míst.
(Stalo se.) § 1., 2. a 3. jsou schváleny.
Přeje si pan zpravodaj nějaké
textové změny?
Zpravodaj dr. Markovič:
Mal by som návrh na textovú zmenu, a sice v predposlednom
riadku, v § 1., pred zátvorkou, aby vynechané
bylo slovo "jinak" a miesto toho za slovem "žadatel",
aby bolo vloženo slovo "skutečně",
tak že by posledná čiastka prvého paragrafu
znela: "úřadu, pokud žadatel skutečně
odborně vyhovuje".
Místopředseda Konečný:
Prosím ony pány, kteří souhlasí
se zněním osnovy zákona o úlevách
při přijímání legionářů
do státních úřadů, jak právě
to bylo v prvém čtení přijato, i
v druhém čtení se změnami textovými,
naznačenými panem zpravodajem, aby povstali se svého
místa. (Stalo se.) §§ 1, 2. a 3. přijímají
se i v druhém čtení. (Potlesk.)
Přistoupíme k odhlasování
připojených resolucí. Přeje
si snad slavné Národní shromáždění,
abych tyto resoluce - jest jich 6 přečetl? - (Hlasy:
Ne!) Poněvadž tomu tak není, tedy prosím,
kdo souhlasí s prvou, druhou, třetí, čtvrtou,
pátou a šestou resolucí podle zprávy
výborové, aby povstal se svého místa.
(Děje se.) Resoluce jsou rovněž schváleny.
Tím jest tento bod denního pořádku
vyčerpán a přistoupíme k projednání
dalšího odstavce, jímž jest
2. zpráva ústavního
výboru o návrhu člena Národního
shromáždění dra Meissnera, Bechyně,
Ecksteinové, Johanise a soudruhů a o vládním
návrhu, kterými se mění zákon
o prozatímní ústavě.
(Tisk. č. 976.) Zpravodajem jest občan dr.
Meissner, uděluji mu slovo.