Ať se přihlásí
ten kněz, který se té infamie dopustil. (Hluk.
Výkřiky.)
Nyní přicházím
k výkladům p. kol. Novotného. Pan
kol. Novotný mluvil o sv. Janu Nepomuckém. Tu kolegyně
Zeminová mu namítla, že to s právem
manželským nesouvisí, a já bych tomu
do jisté míry odporoval. Ano, souvisí to.
To je všecko v jedné linii, ten sv. Jan Nepomucký,
ten odpor proti každé rozumné reformě
práva. Vážené Národní
shromáždění, v našem národě
měli jsme rukopis Zelenohorský a Královédvorský;
na těch lpěli jsme celou duší, ty vykonaly
poslání v době regenerace našeho národa.
A když náš národ přesvědčil
se o tom, že rukopisy jsou falešné, zřekl
se jich. Vy marně pokoušíte se o to, abyste
tu jinou faleš, kterou máme mezi sebou, tu falešnou
legendu o sv. Janu Nepomuckém, v našem národě
udrželi. Náš národ, který poznal
pravdu, tak jak se zřekl rukopisu Královédvorského
a Zelenohorského, zřekne se i toho svatého
falešného Jana. (Výborně!) Ale
jednoho, prosím, si povšimnete, jak Vy se odlišujete
od českého národa! Vy lpíte na sv.
Janu Nepomuckém, náš národ jej odvrhuje
a místo něho třem jménům se
klaní: to jest mistr Jan Hus, to jest Komenský,
to jest náš Masaryk. (Výborně! Potlesk.
Sláva jim!) Husa jste upálili, Komenského
jste vyhnali, a kdybyste bývali měli moc Masaryka
upáliti, bývali byste mu to také rádi
učinili. (Hluk. Různé výkřiky.)
Tím se lišíme od Vás a proto Vám
říkám: mezi českým národem
a Vámi jako representanty Říma není
možný smír a nebude možný smír.
V minulé schůzi byl dotčen, byl citován...
(Výkřiky. Hluk.)
Předseda
(zvoní): Prosím o klid. Pane kolego Sedláčku!
Pane kolego Kmetko! Pane kolego Hlinko! Slovo má pan zpravodaj.
(Nepokoj.)
Zpravodaj posl. dr. Bouček
(pokračuje): V minulé schůzi byl také
citován katecheta, který mluvil o našem Jiráskovi
potupně. (Hluk. Výkřiky.)
Předseda
(zvoní): Prosím o klid! Pane kolego Koušo!
Zpravodaj posl. Bouček
pokračuje: V minulé schůzi byl citován
katecheta, který mluvil potupným způsobem
o našem Jiráskovi. Já pokládám
za svou povinnost, abych řekl, že ten katecheta mluvil
jen za docela úzký kruh příslušníků
našeho národa a že není s to, aby nám
ze srdce vyrval lásku k tomu Jiráskovi, který
tak krásným způsobem nejbolestnější
chvíle našeho národa nám ve svém
románě "Temno" byl vylíčil.
(Výborně! Hlučný potlesk.)
Byly činěny ústavní
námitky. Já bych varoval, pánové,
před tím, abyste stále nezdůrazňovali
nepříslušnost Národního shromáždění
k uzákonění předloh, které
Národní shromáždění uzákoniti
chce. Nezapomínejte jednoho. Habsburky jsme sesadili v
tomto Národním shromáždění,
ale když Vy budete bráti v pochybnost právoplatnost
usnesení tohoto Národního shromáždění,
dáváte tím zbraň zase jen těm
Habsburkům, aby řekli: Vždyť to Národní
shromáždění nebylo ani oprávněno,
aby je sesazovalo. My, slavné shromáždění,
jsme sborem zákonodárným, který z
moci revoluce uchvátil moc. Moci, kterou jsme uchvátili
a kterou vykonáváme, každý se musí
podrobiti. Pan kol. Novotný poukazoval také na Ameriku
a Anglii a dovozoval, že prý v Americe a Anglii je
silné hnutí proti rozlučitelnosti manželství.
Nemohu ovšem kontrolovati všechno, co se v Americe děje,
kde jaké shromáždění nějakou
resoluci příjme, ale opírám se o jednu
z nejlepších knih, která v tom ohledu existuje.
Jest to z nejdůkladnějších znalců
Ameriky, Bryce, přečtěte, si co ten o tom
ve svém díle American Commonwealth píše.
To jest v čirém odporu s tím, co tady bylo
tvrzeno.
Pan kol. Novotný poukazoval
k tomu, že lze zneužívat §u 13 d), který
mluví o tom, že lze domáhati se rozloučení
manželství pro opětovné urážky
na cti. Uváděl tu různé příklady.
Ano, to přiznávám. Ale to neplatí
jenom o §u 13 d), nýbrž o každém
zákonném ustanovení. Prosím, dám
vám příklad: O této skutkové
okolnosti rozhodovaly soudy asi před 6 lety. Koupil hokynář
makulaturu nějakého časopisu, vydávaného
nějakou katolickou stranou. Na první stránce
byl Kristus. Zabalovat do toho, co se v hokynářském
krámě prodává: kmín, sýr
atd., byl udán a byl odsouzen haličským krajským
soudem pro zločin rouhání se Bohu. Konečně
mohlo by se říci: to udělali v Haliči,
ale případ dostal se před kasační
soud a ten tento nehorázný rozsudek potvrdil. Bylo
to něco tak nehorázného, že ministerstvo
musilo ihned odčiniti důsledky rozsudku a navrhlo
panovníkovi, aby odsouzenému dána byla milost.
Tak lze vykládati § 122 tr. z. a takovým horentním
způsobem lze vykládati ovšem i ustanovení
každé.
Kdybyste na takové důsledky
myslili, musili byste prostě říci: nevydáme
vůbec žádných zákonů,
poněvadž není žádného ustanovení
zákonného, kterého by nebylo lze zneužiti.
Pan docent Jehlička - přicházím
k jeho výkladům - uvedl něco ze statistiky
rozluk ve Francii, ale zapomněl jednoho: Že musí
nastati likvidace poměrů, které byly. O tom
nemám pražádné pochybnosti, že
u nás nastane likvidace také, ale pozorujeme ve
všech státech, kde rozluka byla zavedena, že
stoupá to procento, ale daleko ne hrozivým způsobem,
pak že dosáhne určité výše
a zůstává téměř stereotypní.
Týž pan řečník mluvil o tom,
že zákon, který vám byl předložen,
jest proti přírodě. Pane kolego, prosím
Vás, sine ira et studio si přece věc promyslete,
než učiníte takovýto výrok. Vy
říkáte, že osnova, která připouští
rozluku, jest proti přírodě. Myslete si mladé,
neporušené, čisté děvče,
které vstoupí v manželství - případ,
kterého jsem se dotkl již v úvodu - a které
hned ve svatební noci nesvědomitým, zločinným
manželem jest nakaženo. Vy chcete tvrditi, že to
jest proti přírodě, aby taková žena
mohla se odloučiti od svého manžela. A co my
děláme? My jen z nejvážnějších
důvodů připouštíme rozluku. Proti
přírodě by bylo, kdybychom chtěli
nutiti ženu, aby s takovým mužem nadále
žila. To by bylo proti přírodě. (Posl.
Jehlička: V tom případě nemá
žíti s ním!) Tedy již připouštíte
rozlučitelnost manželství. Vy mluvíte
také o utlačování církve, když
zavádíme rozlučitelnost manželství.
Jest ku podivu, že se může mluviti o utlačování
náboženství, když se taková osnova
předkládá k uzákonění.
Co pak nutíme my někoho, aby žaloval o rozloučení?
Co pak my toho, kdo podle přesvědčení,
podle nauky své víry chce žíti, donucujeme,
aby žalobu podával a rozloučil se? Komu to
jeho náboženské přesvědčení
nedovoluje, ať prostě zůstane a trpí
dále v manželství anebo sáhne k tomu
prostředku, který mu církev dovoluje, ať
sáhne k prostému rozvodu, ale jestliže umožňujeme
nešťastníkům, aby se manželství
rozloučilo, netvrďte, že to znamená nějaké
utlačování církve.
Pan dr. Markovič se podjal
toho úkolu, aby ukázal, jak nepatrné jest
procento rozluk v Uhrách. Měl jedinou pochybnost,
že podle uherského zákona musí se rozsudek
vysloviti o vině jednoho neb druhého manžela.
Ta pochybnost, pokud jde o naše právo, byla odůvodněna.
Tak jako já přirozeně se nepokládám
za odborníka a neznám právo uherské,
tak zase panu kol. dru Markovičovi ušlo jedno, že
totiž i u nás rozsudek musí se vysloviti o
otázce viny na základě zákonů
procesních. Podle § 12. dvorního dekretu ze
dne 23. srpna 1819 musí se v rozsudku vysloviti, kdo rozvodem
jest vinen, zda jeden či oba manželé.
Já bych však z jeho výkladů
jeden krásný výrok citoval a věru,
že, pánové, kteří jste proti
této osnově, měli byste si jej zapsati do
svých srdcí:
"Šťastní lidé
jsou povinni umožnit nešťastným, aby opět
štěstí nabyli." Pánové,
to jsou krásná slova, a když bylo na něho
voláno "Luterán", přál bych
si, aby vyznavači všech církví podle
těchto slov Luteránových se řídili.
(Výborně!)
Pan P. Hlinka, - na vás také
dojde, pane kollego - ten proti reformě bojoval tím
způsobem, že citoval Goetha, Gladstona, Harrissona,
Proudhona atd. Nevím, je-li to účelné
- nepokládejte to, pane kollego, za kritiku, každý
bojuje, jak dovede. Ale což kdybych já přišel
a citoval zase celou legii těch, kteří jsou
pro rozluku! Vždyť se nepřesvědčíme
citáty! Já jsem citoval ku př. ve vytištěné
zprávě výborové Ungra, který
mluví v díle "Die Ehe in ihrer welthistorischen
Entwicklung" nesmírně krásným
způsobem o manželství. Je to přímo
glorifikace manželství, ale ovšem dochází
pak Unger k výsledku odchylnému od našeho.
On tvrdí, že kde manželství přestalo
býti vlastně manželstvím, jest nutna
rozluka. Ale pozor! Vy citujete Goetha a Proudhona a já
bych vlastně měl Goetha rehabilitovati proti vám
(Veselost), ale není zde literární
diskusse. Než chcete uznati Goetha a Proudhona za autoritu
i v jiných oborech? Goethe ostatně byl až do
svého asi 60. nebo 70. roku ne sice mládenec, ale
svoboden - vyžil se v náručí tolika
žen, že pak mohl konečně, když mu
bylo 70 let, míti takové názory. (Veselost.
Výborně! Potlesk.)
Teď pokud jde o Gladstona. Nevím,
ze které řeči Gladstonovy jste citoval, ale
myslím, že to bude jedna z těch mnohých
řečí, které měl r. 1857 v parlamentě
anglickém, když se jednalo o zavedení rozlučitelnosti
zákonem - dříve to mohl vždy jen parlament
připustiti. Tenkrát Gladstone skutečně
se stavěl proti tomuto zákonu, nechtěje připustiti
rozluku. On v jednom dopisu svému příteli
praví - ale nesmím vám to prozraditi, ta
pikanterie totiž spočívá v tom, že
Gladstone ocitl se v rozporu s episkopátem. On dovozoval
z bible, - jako i vy, páni zástupci hierarchie -
že manželství je nerozlučitelné,
kdežto episkopát anglický postavil se na stanovisko
odchylné. A tu Gladstone v dopise k jednomu známému,
tuším Grahamovi, charakterisoval to chování
anglického episkopátu slovy: "little less than
scandalous".
Nazval je tedy skoro skandálním.
Biskupové angličtí, tedy ti, kteří
by mohli říci o sobě, že bibli trochu
rozumějí, postavili se proti Gladstoneovi a tvrdili,
že manželství jest podle bible rozlučitelné,
Gladstone pak jako laik tvrdil, že je nerozlučitelné,
tedy odpusťte, že my jako laikové, tedy i já,
který těm věcem nemůže rozuměti
- nejsem theologem - vybírám si jako vy opačné
hlasy pro sebe, zase theologii církve anglikánské
a pány, kteří jsou zástupci protestantské
církve a kteří vykládají bibli
jiným způsobem nežli vy. Je vidět, že
bible je zákon, a ten se dá vykládati tak
nebo jinak.
Něco jiného: Gladstone
tenkrát prorokoval totéž, co jsme slyšeli
z úst odpůrců osnovy, že Sodoma a Gomorrha,
zkáza nastane pro Anglii! A vidíte, není
tomu tak, není pravda že by Anglie byla upadla, že
by tam byla mravnost nějak klesla. Netvrdím to jen
tak do vzduchu. Vezměte do rukou spis Crawley-ův:
"Husband and wife", spis nestarý, krátce
před válkou vydaný. Tam uvidíte, že
v Anglii pokládají ten zákon z r. 1857 za
nedostatečný, že důvodů pro rozluku
je jim příliš málo. Kdyby tedy ta Sodoma
a Gomorrha, kterou prorokoval Gladstone, skutečně
byla nastala, sotva by byl Crawley domáhal se dnes ještě
rozšíření důvodů. Ale
ještě něco: Blease ve svém spisu "Short
history of liberalism" vytýká zákonu
z r. 1857, že je zavržitelný proto, že činí
tam takové rozdíly co do mravní kvality muže
a ženy. Vidíte, tam v Anglii si to ti páni
lordové, ta mužská havěť, takovýmto
způsobem upravili: Když žena se dopustí
cizoložství, muž může hned žalovati
o rozluku, ale když muž se dopustí cizoložství,
to není nic tak zvláštního. Má-li
žena potom míti právo rozloučiti manželství,
musí muž kromě cizoložství dopustiti
se ještě ztýrání ženy nebo
zlomyslného opuštění ženy. Vidíte
tedy, to Angličané a právem vytýkají.
Jim zákon z r. 1857 nedostačuje, jistě, že
Anglie bude následovati našeho vzoru, až snad
v krátké době přistoupí na
to, aby svůj zákon doplnila.
A nyní několik málo
slov ke krásné řeči, kterou jsme slyšeli
již pozdě večer z úst pana prof. Kordače.
Je mi líto, že byla pronesena v tak pozdní
hodině. Přiznávám se, že když
od rána od 9 hodin byl jsem v ústavním výboru
a když celé odpůldne jsem poslouchal, že
již má duševní kapacita nebyla taková,
abych býval mohl řeč sledovat s tou pozorností,
které jistě by bývala zasluhovala.
Úvodem mi pan profesor dovolí,
abych něco tak jako bonbonek hodil zase do Nár.
shromáždění. On mluvil o tom, že
člověk stvořen byl podle obrazu božího.
To mi připomíná jedno drama Auzengrubrovo.
Tam kněz s učitelem disputuje. Kněz říká:
"Který pak ďábel vymyslil tu theorii,
že člověk pochází od opice?"
A učitel odpovídá na to: "To byl ďábel
pýchy." - "Jak to, ďábel pýchy?"
- "No, ano, jestli pocházíme od opice, přece
jsme to k něčemu dotáhli, ale byli-li jsme
stvořeni podle obrazu božího, pak jsme poklesli
tak hluboko, že je to až hanba."
Tedy to jaksi jako bonbonek.
Některé omyly se arciť
panu profesorovi přece zběhly. Předeslal
bych toto: není možno, abychom my dva se navzájem
přesvědčili. To je marné. U pana profesora
je to všechno tak zkloubeno, jedna premisa a závěr,
z toho nová premisa a nový závěr.
On těch 50 let, co věnoval se studiu, dospěl
k přesvědčení, kterým přirozeně
nikdo nehne. Ale přece přes to, že jsem byl
unaven a nemohl dobře sledovati, seznal jsem, že sběhla
se mu nedopatření. Na př. řekl - to
jest ovšem podružné - že sice najdeme jednotlivce,
který může býti živ bez boha, ale
ne celý národ. Já včera nadhodil již
budhismus, který representuje 400 millionů lidí.
Včera večer schválně, abych kontroloval,
nemýlím-li se, nahlédl jsem do své
knihovny a račte si, pane profesore nahlédnouti,
patrně to také znáte, do spisu Cárpenterova
"Comparative religion" nebo profesora londýnské
a manchesterské university Rhys-Davidse, nadepsaného
"Budhismus". Rhys-Davis praví v té sumě
jaksi svého spisu, jak že chceme na budhismus pohlížeti,
zdali jako na náboženství, ale to že se
mu nezdá, že máme na něj pohlížeti
jako na "normative philosophy", jako na praktickou filosofii.
Tam skutečně není boha. Budhismus jest bez
boha a tudíž vidíte, že asi 400 millionů
lidí může bez boha býti živo. Nyní,
abych přišel blíže k vašim dokladům,
pokud jimi opíráte poukazem na bibli svá
tvrzení, že manželství jest nerozlučné
s hlediska theologického. Vy jste, pane profesore, vykládal,
že bible znamená zjevení boží.
Uvažte, prosím, toto. (Hluk.)
Mojžíš přece byl ve styku s bohem, vždyť šel na horu Sinai a přijal od boha desatero, Mojžíš, - a to prosím nemluvím blasfemicky - musil tedy dobře věděti, čeho bůh si přeje. A on přece jenom připustil, aby židé manželství rozlučovali. Jest ostatně omyl, že by na př. jen na jednom místě bible citovala se slova Kristova o přípustnosti rozluky manželství. Proč jsem právě na Mojžíše navázal? Poněvadž církev o něm také mluví. V bibli jsou dvě místa. Řeč Matouše V. kap. 32. verš 31, zní takto:
"Řečeno pak jest: kdožkoli by propustil manželku svou, aby jí dal lístek zapuzení. Ale já pravím vám, že kdožkoliv by propustil manželku svou kromě příčiny smilstva, uvádí ji v cizoložství; a kdož propuštěnou pojme, cizoloží." A v Matouši kap. XIX., verš 6. nejde o nějaké hapax legomenon, tam se mluví o manželství: "A tak již nejsou dva, ale jedno tělo. A protož co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" Verš 7. zní: "Řkou pak jemu: Proč tedy rozkázal Mojžíš dáti lístek zapuzení a propustiti? Verš 8.: "Dí jim Kristus: Pro tvrdost srdce vašeho dopustil vám Mojžíš propouštěti manželky vaše, ale s počátku nebylo tak. Pravím pak vám, že kdožkoliv propustí manželku svou, leč pro smilstvo, a jinou pojme, cizoloží; a kdo propuštěnou pojme, cizoloží."
Tedy na dvou místech, pane profesore, Kristus navazuje na instituci propuštění ženy pro cizoložství v židovském náboženství, na dvou místech u Matouše opakuje, že má býti muž oprávněn propustiti ženu, když cizoložného skutku se dopustila. (Hlas: Ale tím se míní jen rozvod!) Ne, ne, lístek o propuštění se dává na úplné rozvázání svazku manželského. (Hluk.) Odpusťte, to jest otázka právnická, tu mi neoddisputujete. O rozvodu nic v bibli nestojí.
Ale já bych řekl takto:
Co jest platno všechno theologisování?, krásná
věc. Nepřesvědčil by mne o nesprávnosti
této osnovy, kdyby sem přišel mohamedánský
theolog a tvrdil, že osnova jest proto špatná,
že nezavádí mnohoženství a mohl
by se také koranem, nevím čím vším
dokládati. Odpověděl bych mu: "Ano,
tvůj výklad koranu je správný, že
mnohoženství má býti zavedeno. Ale nezavedl
bych je." Přihlížeje k vaší
učenosti, pane profesore, mohl bych připustiti,
že vy snad máte více pravdu nežli já,
ač jsem přesvědčen o tom, že
protestantští vykladači bible pravdu mají,
ale i kdybyste nakrásně dokázali z bible
ještě ostřeji, že manželství
podle nauky Kristovy je nerozlučné, řekl
bych: přes to rozlučitelnost připustit musíme,
Proč? Poněvadž i etika Kristova nás
neodsuzuje k sterilnosti, Kristova etika nesmí býti
ukončením etického rozvoje. Dám vám
dva příklady.
Kristus, když mu bylo 14 let,
odešel z domu, neřekl nic svým rodičům
a asi 3 dni diskutoval s nějakými židovskými
učenci, a šel Kristus a vybičoval z chrámu
penězoměnce. Vidíte, to nemá již
dnes to děcko udělat, aby rodičům
nic neřeklo a tři dni je nechalo - jak se praví
v bibli - v zármutku a starostech. A nesmí zejména
dnes nikdo jíti do chrámu, a kdyby tam byli místo
penězoměnců samí keťasové,
nesmí je vykarabáčovat, poněvadž
by přišel do konfliktu s trestním zákonem.
Prosím, není to zase žádná blasfemie,
nemyslete, že mně schází úcta
k nauce Kristově, ale vidíte na těchto příkladech,
že i etika Kristova schopna je vývoje a že je
také nutno dále ji vyvíjet.
Z těchto důvodů
prosím, aby slavné Národní shromáždění
dalo ústavní schválení osnově.
Na adresu odpůrců řekl bych toto:
Pánové, vy jste mluvili,
také pan prof. dr. Kordač - přirozeně
muž takového vzdělání, že
mluvil způsobem, který vynikal nad ostatní
vývody odpůrčí - vy jste mluvili o
nutnosti, znemožňovati rozloučení manželství.
Vším právem pan profesor poukázal na
nutnost mravního podkladu manželství a tu pravím:
Zpytujte - ne vy osobně, pane profesore, ale vy všichni,
kteří jste v druhém táboře
a zejména vy, kteří náležíte
stavu kněžskému - zpytujte své svědomí,
zdali církev katolická neodchýlila se od
svého poslání, nezanedbala-li svoji přední
povinnost, totiž výchovnou povinnost, proto že
starala se příliš o světskou politiku
moci a zdali právě proto nezanedbávala povinnost,
pečovati o lepší mravnost lidu? Až se
vám, pánové, podaří povznésti
úroveň lidskou tak, že nebude rozvrácených
manželství, stanou se i takovéto osnovy zákona
zbytečnými. Proto prosím, nechť církev
vrátí se ke svému vznešenému
poslání. (Souhlas a hlas: Neotročte jí!
Odpor.) Já raději končím, poněvadž
vidím, že by vás ani svatý Jan Zlatoústý
nepřesvědčil. (Výborně!
Hlučný potlesk.)
Předseda:
Debata je skončena. Přikročíme
k hlasování. Prosím, aby páni
zaujali svá místa. (Stalo se.) Hlasovati
míním dáti tímto způsobem.
Žádám pana zpravodaje a pány navrhovatele,
aby sledovali to, co budu tady prohlašovati, již proto,
poněvadž jsem nebyl přítomen závěru
debaty a nebyl jsem při závěru řeči
pana zpravodaje, tak že snad by se mohlo státi nějaké
nedopatření.