Jsem upozorňován, abych
neztratil čas, abych se zabýval otázkou rozluky.
Já jsem pro úplné rozloučení
manželství. Vyslovím se a budu hlasovati pro
resoluční návrh přítele dra
Bartoška, aby manželství, která již
dnes jsou rozvedena, byla rozlučitelna i když nesouhlasí
obě strany, když by souhlasila jenom jedna. Odstraňujte
všechno, co jest neštěstím v životě
národa, odstraňujte všechno to, co překáží
klidnému rozvoji, co překáží,
aby republika i národ československý dostal
se na onu výši, aby byl opravdově zářným
příkladem druhým. Národ český
na svém historickém vývoji má mnoho
dobrých napomenutí. Dokud byl císařským
a římským, byl národem otroků,
národem lokajů. Jakmile vstoupil na půdu
demokratismu a přijal velikou ideu socialismu, byl národem
svobodným. A proto prosím: Republika československá
musí prováděti opravy ve všech směrech
a otázka manželského práva, otázka
rodiny jest jednou z nejdůležitějších
otázek, je otázka, která tvoří
základ veškerého rozvoje, veškerého
života republiky a my musíme míti republiku
zdravých, rozumných, vědomých a po
kráse a životě toužících
občanů. A to můžeme učiniti jenom
tehdá, když nastane odluka od církve, od Říma
a připoutání se k sobě vzájemným
teplem ušlechtilé lásky na podkladě
pravdy, dobra a krásna.
Prohlašuji, že sice budu
vzhledem k usnesení hlasovati pro návrh zákona,
ale budu hlasovati také pro resoluce, opravující,
zlepšující tento zákon, abychom tím
rychleji dostali se na půdě reformy, na půdě
změny řádu společenských ku
předu. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Konečný:
Uděluji slovo dalšímu řečníku
občanu Rýparovi.
Posl. Rýpar: Slavné
Národní shromáždění! Velevážení
pánové, velevážené dámy!
Žalostným zjevem dnešní
doby jest mravní úpadek, který se jeví
po světové válce na všech stranách.
A nejvíce tento mravní úpadek zasahuje rodinu,
základ každého, i našeho státu,
po rodině pak dítko, chloubu našeho národa.
Jest jistě potřebí, abychom uvažovali
o tom, jak možno napraviti tento ubohý dnešní
mravní stav, abychom povznesli rodinu, abychom povznesli
mravní úroveň dítka. Než, bohužel,
mnozí, ba přemnozí chtějí povznésti
mravní úroveň dítka a rodiny tím,
že chtějí zavésti v našem státě
bezpodmínečnou rozluku manželskou, že
chtějí podříditi rodinu zákonu
občanskému bez jakéhokoliv vztahu, bez jakéhokoliv
ohledu na náboženské názory toho neb
onoho, na náboženské přesvědčení
té neb oné společnosti, čili jinými
slovy řečeno, chtějí odkřesťaniti
rodinu, sesvětštiti stav kněžský
a přinésti jak rodinu, tak také stav kněžský
na čistě materialistické stanovisko.
A proti tomu stavíme se velice
rozhodně! Nestavíme se snad proti tomu, jak nám
zde pan kolega Stránský vytkl, z nedostatku
dobré vůle, z nedostatku opravdového pochopení
svobody občanské, nýbrž proto, poněvadž
chceme zachovati rodinu a dítko - a to na základě
pevných zásad, ať se to týká
té neb oné náboženské společnosti.
Pevné zásady náboženské, jak
nám ukazují dějiny - a přečtěte
si jen, velectění pánové, dějiny
světa, našeho národa a zvláště
Jednoty bratrské, - dodávají právě
státu a společnosti sílu a pomáhají
povznésti mravní úroveň.
Předpokladem společnosti
lidské, jejíž hlavní formou jest rodina
a stát, jest manželství řádné,
t. j. trvalé společenství muže a ženy
za účelem plození a výchovy potomstva.
Jsouc jediným právním svazkem, určeným
k rozmnožování pokolení lidského,
manželství vedle živlů fysických,
které po řádu přirozeném vzrůst
a zachování pokolení lidského podmiňují,
má také vyšší živly duchovní,
které spočívají ve zušlechtění
společenstva pohlavního láskou, trpělivostí,
věrností a přítulností, a tím,
velectění, po své přirozené
stránce i po své nadpřirozené stránce
vztahuje se manželství ke svému původci
Bohu. Odtud žáden z vás, kteří
jste zde řečnili, neupřel, že manželství
má základ náboženský, hluboký
základ mravní a vedle toho významný
základ občanský, pro stát velmi důležitý,
z čehož vyplývá, že je třeba,
aby tyto dva ohledy na všech stranách byly skutečně
hodnoceněny a v našem zákonodárství
tyto dva ohledy skutečně stejně na vážky
byly vzaty.
Manželství svým
původem jak od přirozenosti, tak také nadpřirozenosti
- poněvadž má účel nejen zploditi
dítky, ale vychovati, vychovati na mravním základě
- má již ve svém základním jádru
zákon nerozlučitelnosti, který právě
my hájíme. Nejenom je třeba dítko
zploditi, ale třeba je i vychovati, vychovati je mravně,
vychovati je dobře a k tomu potřeba... (Hluk.)
Přejete-li si, velectění, já se budu
zrovna tak veřejně hájit, jak se hájil
pan dr. Bouček, který řekl: " Komu se
nelíbí, ať jde ven. (Posl. Hrizbyl:
Co my bychom chodili ven? To by mohl také pan řečník
jíti ven!) To, prosím, řekl pan dr. Bouček,
já to neříkám a hájím
se jen toutéž zbraní.
Předseda:
Prosím, aby nebyl pan řečník vyrušován!
Posl. Rýpar (pokračuje):
To je, velectění, nejen - jak tu bylo řečeno
panem drem Stránským a jinými řečníky
- učení katolické církve, to je přesvědčení
všech náboženských společností,
ať to bylo kdekoliv, to je přesvědčení
veškerého lidstva, které, dle nynější
vědy počítáme, žije přes
20.000 let na tomto světě, a není to jen
zákonem sněmu tridentského, jak zase zde
tvrdil pan dr. Stránský a bohužel i pan ministr
spravedlnosti dr. Soukup, nýbrž výronem přirozenosti
a požadavkem nadpřirozené posvátnosti
stavu manželského. A proto výtka, která
nám zde byla učiněna, neplatí nám,
nýbrž platí neznalosti dějin pánů,
kteří tuto větu zde vyslovili.
Svazek manželský, který
po 20.000 let byl pramenem posvěcení, štěstí
rodin, nemůže býti příčinou
úpadku a proto svazek manželský není
třeba v jeho jádru opravovati, nýbrž
příčinu úpadku je třeba hledati
někde jinde: že se nezachovává při
uzavírání manželství, velectění
to, co vyslovili pohanští filosofové: "Sustine,
abstine!" - snášej a vystříhej
se! - nebo co řekl Spasitel Kristus v písmě
svatém: "zapři sama sebe a následuj
mne!" čili, že chybí příliš
mnoho lásky v manželství, ježto se naše
manželství uzavírají - ne, jak řekl
tu můj pan předřečník - podle
slov Goethových s rozvahou, ale v tanečních
síních, na parketách, uzavírají
se manželství z hmotných, čistě
materialistických důvodů, pro materialistické
výhody bez lásky a rozumového rozhodnutí.
Tam jest příčina, tam nutno hledati ten rozvrat
a to třeba skutečně odčiniti. (Hluk.)
Velectění, tedy jest
potřeba, aby zde učiněna byla náprava,
ale nesmějí se podvrátiti při tom
pevné zásady mravní té neb oné
náboženské společnosti, nesmí
se býti dotknuto toho mravního základu, na
němž spočívá lidstvo, rodina
a stát. A tento základ podvrací se tím,
že v návrhu má se uzákoniti znásilnění
manželství, dle náboženských předpisů
uzavřených, čímž podrývají
se pevné náboženské zásady, působí
se rozvrat ve společnosti lidské.
My zde mluvíme česky,
ne římsky, jak řekl pan dr. Stránský,
a my přejeme si, aby v této otázce měl
každý svobodu, nejen svobodu v uzavírání
manželství fakultativního, ale i ochranu ve
svém manželství, které uzavřel
dle svých náboženských předpisů,
a také aby dle svých náboženských
předpisů mohl dále žíti a v tom
také, aby skutečně byl chráněn.
My, velectění, přejeme si svobodu americkou.
Tam jest netoliko fakultativní manželství,
tam jest také úplně zaručena svoboda
manželství dle předpisů náboženských
společností. A tuto svobodu hájíme,
tuto svobodu chceme a ne jen svobodu zkrácenou, jen z té
svobody polovinu, tu nepodstatnou, ale podstatnou, která
hájí pevné, mravní zásady náboženské
společnosti, ať je to společnost kterákoliv,
na nichž spočívá mravnost veškerého
lidstva a státu.
Slova pana dra Bartoška, mého
pana předřečníka, že v Americe
prý netvoří církev katolická
takový stát ve státě jako u nás,
nejsou pravdiva. Zrovna tak, jako u nás církev katolická
netvoří státu ve státě, netvoří
v Americe církev státu ve státě, nýbrž
jest pouze svobodnou ve svobodném státě.
A toto si přejeme, my katolíci, čímž,
velectění, nikoho na svobodě neobmezujeme,
necháváme každému jeho přesvědčení
náboženské, ať si dle svého přesvědčení
náboženského jedná, žádáme
však, abychom ve svém přesvědčení
tak, jak jest to v Americe, byli chráněni nejen
my, nýbrž veškeré náboženské
společnosti, poněvadž na pevných zásadách
náboženských spočívá mravnost
rodiny a veškerého lidstva. (Výborně!)
Proto také se nás nemile
dotklo, že zde pan ministr spravedlnosti dr. Soukup tak velmi
mnoho řečnil, ale při tom řečnil
tak nesprávně a tak dotkl se našeho stanoviska,
ale při tom nepokládal za záhodno ani uznati,
jako mnozí jiní řečníci, jak
v právním výboru, tak i zde v tomto slavném
Národním shromáždění naše
právní stanovisko, které hájíme,
od přirozenosti již k tomu nuceni a také dle
svého náboženského přesvědčení.
Mluvil zde o lásce dítěte k rodičům
a rodičů k dítkám, ale ve své
řeči svou chladnou rukou přímo setřel
ten pel přirozené a nadpřirozené této
lásky tím, že doporučoval, aby rozluka
byla uzákoněna, a jako ministr spravedlnosti ani
slovíčkem neřekl, že bylo by potřebí,
aby mravní, pevné zásady náboženské,
jak je to ve svobodné Americe, přece byly chráněny.
Toto stanovisko náboženské svobody hájíme,
velectění pánové, a hájiti
ho budeme vždycky a všude, poněvadž je to
stanovisko přirozené, je to stanovisko náboženského
přesvědčení a lid náš
žádá za tuto ochranu, žádá
nejen v několika dvacetitisících, jak vy
jste se o nich zmínili, nýbrž žádá
to v milionech, které jsou po našich krásných
vlastech, které právě volají, aby
se ponechala svoboda těm, kteří si přejí
této svobody, ale aby oni také byli chráněni
ve svém náboženském přesvědčení,
a aby se nedopouštělo, by rodina byla všelijakým
způsobem rozrývána a tím také
podrýván mravní základ společnosti,
rodiny a státu. (Posl. Čuřík: je
smutné, že musíme se teprve dovolávat
této svobody!)
Velectění pánové,
nazvali jste se zde několikráte národem Husovým
a národem Chelčického, kteří
zastávali se nerozlučitelnosti manželství
a kteří, zejména Chelčický,
vystupovali proti manželství kněžskému,
a teprve když Jednota upadala, teprve tehdy zaváděno
bylo manželství kněží Jednoty bratrské.
Uvažte, co by na to snad oni řekli! (Posl. dr.
Herben: V Jednotě nikdy nebylo kněží,
to znáte špatně historii! Kněží,
to byli docela jiní! Hluk.) Bratří měli
kněze, když je světili skládáním
rukou podle vzoru apoštolů. (Posl. dr. Herben:
Kněz byl prostředníkem mezi Bohem a člověkem,
hierarchie Bratři neměli nikdy neudíleli
svátosti! Čistota historie žádá
mluvit pravdu! Hluk.)
Předseda
(zvoní): Prosím o klid!
Posl. Rýpar (pokračuje):
Hierarchie to jistě nebyla, to máte pravdu, ale
byli to kněží, ne sice svátostně
svěcení, jak vám přiznávám,
ale svěcení skládáním rukou
jak první, tak i ostatní; dokazuje to ostatně
ve své knize Goll i Bidlo, kde jasně se ukazuje,
jak se za tím prvním svěcením sháněli,
aby to první svěcení dostali. A to, že,
jak říkáte, byli jen kazatelé, a že
i pro ty kazatele žádali bezženství, tím
více podporuje názor katolické církve.
(Výborně! Potlesk. Dr Herben: Nikdo na nich nežádal
bezženství!) Já vám mohu říci,
že na př. do mého rodiště Hranic,
můžete se o tom přesvědčiti,
v pamětní knize města Hranic, která
jest uložena v museu městském, přicházeli
kněží, aby se tam oženili a že Hranice
byly pro bratrské kněze tím, jako pro mnohé
byly dříve Sedmihrady. V Hranicích spravoval
církev Strejček, onen známý bratrský
kněz, jenž horlil pro manželství kněží
bratrských proti bratrskému úřednímu
jeho zákazu.
Tím, že zastáváme
se nerozlučitelnosti manželství, není
nijak, velectění, snižována žena,
naopak dostává se jí ochran a rovnocenností,
a to adresuji členu N. S. paní Štychové
a členu N. S. panu Austovi. Jest-li chce paní
kol. Štychová citovati písmo svaté,
tak ať si ho vezme, já jí ho půjčím
a tam u sv. Pavla jest velmi zajímavé místo,
kde mluví, prosím, o ženě a mužovi
a praví se tam: "Avšak v Pánu ani muž
není bez ženy, ani žena bez muže. Neboť
jako jest žena z muže, tak jest i muž skrze ženu,
všecko pak z Boha" (I. ke Kor. (11-13.)
Žena jest postavena úplně
na roveň mužovi a to také již naznačuje
hned první strana P. Sv., kde pěkným alegorickým
způsobem se naznačuje, že žena má
býti mužovi úplně rovna a nemá
býti služkou jeho, nýbrž úplně
vzájemně mu rovnou. (Hlas: Posl. Štychová:
Já mám starou bibli, pane kolego, a ta je
věrohodnější!) Za to já nemohu!
Dále berete za bernou minci
místo u sv. Pavla Timoteovi, hl. 2, 1-15, a zapomínáte,
že se tam nejedná o nějaký právní
poměr ženy a muže, nýbrž, že
tam pouze sv. Pavel popisuje tehdejší zvyk, jaký
byl tehdy zaveden při bohoslužbě a to dobře
musíte věděti z dějin, že jest
to pouze zvyk podle vzoru římského, kterým
se nijak právní poměr pro ženu neurčuje
a tím méně pro dnešní dobu. (Hlas:
Proč nemůže být žena papežem,
když jest rovnoprávna? Veselost.)
S díkem přijímám,
že přiznala se ze své strany k volné
lásce se všemi jejími důsledky a dokonce
k zločinnému ničení plodu (Hlasy:
Kdo? Kdo?)... A to není proti republice, to jest hygienické?
(Hlas: Kdo to byl? Posl. Štychová: Promiňte,
tomu nerozumíte, to není pravda!)
Posl. Rýpar (pokračuje):
Dle lékařů jest to ničení zdraví...
(Hluk.)
Místopředseda Konečný
(zvoní): Prosím o klid.
Post. Rýpar (pokračuje):
... zdraví a života ženy a já doufám,
že jest to snižování... (Posl. Štychová:
Ne. to jest povýšení ženy. Vy ji snižujete!)
Církev nikdy nečinila
z ženy otrokyni, ale společensky úplně
rovnou mužovi. (Smích.) A tuto rovnost muže
a ženy bude hájiti katolická církev
vždy a všude, (Posl. Štychová: Před
volbami! Smích!)... vždy a všude a bude hájiti
také proti bohatým jako chudým, proti chudým
i bohatým, jak hájila ji zvláště
při nerozlučitelnosti manželské.
Můj pan předřečník
Rouček zde uvedl několik případů...
(Hluk.)
Místopředseda Konečný
(zvoní): Prosím o klid.
Posl. Rýpar (pokračuje):
... a uvedl tu několik případů, kde
prý církev jednala s bohatými zcela jinak
a s chudými zase jinak, když se jednalo o rozluce
manželské. Uváděl případ
Oldřichův. Než universitní profesor
Novotný píše v prvním díle svých
dějin na str. 701. až 702. toto: " Vraceje se
jednou z potulky, (totiž kníže Oldřich)
spatřil v jakési dědině selskou ženu
neobyčejné krásy, ana u studně pere
prádlo, a zahořel k ní prudkou vášní,
která nezná překážek. Jako Oldřich
byl ženat, tak Božena byla vdaná, její
muž slul Křesina. Nedbaje toho, Oldřich zmocnil
se jí a učinil ji svou - legitimního manželství
svého arci nerozvázal."
A dále praví: Poněvadž
však při smrti Boženině kronikáři
jmenují ji chotí Oldřichovou, jest možno,
že po odpadnutí překážek bylo manželství
uzavřeno. Kde jest tu řeč o nějaké
dispensi církevní anebo o pastýřském
slovu? A tak se zneužívá dějin. Karel
Veliký pojal za manželku Desiderátu, dceru
langobardského krále Desideria. Na radu papežovu
poslal ji domů, aby si mohl vzíti jinou. Bohužel,
zde je zamlčeno, že je tomu pravý opak. Karel
Veliký byl před tím ženat a měl
za manželku Himeltrudu; tuto zapudil, když zamiloval
se do Desideráty, dcery langobardského krále
Desideria. Papež doléhal na něj, až ho
přinutil, aby tuto nelegitimní propustil a vzal
nazpět Himeltrudu, legitimní svou manželku,
a tak hájil nerozlučitelnost manželskou proti
Karlovi.
Proti tvrzení, že Karel
prohlášen byl svatým, podotýkám,
že nebyl prohlášen od papeže římského,
katolické církve, nýbrž od Paschala
III., vzdoropapeže Bedřicha Barbarosy; což jest
každému historikovi známo. (Posl. dr. Bouček:
Proč ho máte v kalendáři?)
Za to já nemohu, že ho
tam knihkupci dali. (Posl. dr. Velich: A co Napoleon?)
K tomu přijdu.
Místopředseda Konečný
(zvoní): Prosím, aby nebyl pan řečník
vyrušován.
Posl. Rýpar (pokračuje):
Právě tak hájil papež nerozlučitelnost
manželství Lothara II., když zapudil Theubertu,
právě tak hájil je proti Jindřichu
IV., když zapudil Bertu, zrovna tak hájil Řehoř
VII. a Urban VI. nerozlučitelnost manželství.
Známo jest vám, s jakou přísností
vystupoval papež proti Jindřichu VII. a dopustil raději,
aby celý anglický národ odpadl, než
aby dovolil rozluku manželskou.
A co se týče onoho
- mám ho tu také - Napoleona, i zde hájil
papež civilně uzavřený sňatek
mezi Josefinou a Napoleonem jako nerozlučný, a přes
úsilí, které na něho bylo činěno,
a přes věznění, nikdy neuznal sňatku
manželského mezi Marií Louisou a Napoleonem,
uznal ho nouze metropolitní pařížský
sněm, ale od Říma to nikdy uznáno
nebylo. (Hlas: Papež byl za to pronásledován!)
A těchto případů, které vědecky
vypadají takto, jest zde z tohoto důležitého
místa zneužíváno při tak vážné
debatě, jako jest debata o rozlučitelnosti anebo
nerozlučitelnosti manželství.
Přicházím k
důležité otázce, která se dotýká
zvláště kněží, k otázce
onoho celibátu a onoho tak posměšně
vyslovovaného panenství, (Hlas: Panictví!
Veselost).) anebo panictví. I zde člen Národního
shromáždění Rouček prohlašuje,
že prý církev... (Hluk.)