Místopředseda dr.
Hajn (zvoní): Slovo má pan dr. Kordač.
(Potlesk).
Dr. Kordač: Velevážené
shromáždění!
Ve všeobecné snaze, zavésti
rozluku manželskou, spatřuji generální
zpověď lidstva od Boha vzdáleného, centrální
zpověď, kterou vyjádřil antický
filosof-básník slovy: "Video meliora proboque,
deteriora sequor. (Potlesk.) Vidím, jak nám
pan dr. Stránský sám přiznal, ten
ideál, ale zpovídám se a se mnou se zpovídá
veškerý civilisovaný moderní svět,
veškeré moderní státy. Zpovídají
se ze své naprosté nedostatečnosti morální,
tento ideál o manželství, který vidí
zrealisovati v praxi. Video meliora proboque. I antický
rozum i antická státověda viděla ten
ideál. Ratio scripta jest římské právo.
Rozum lidský, vtělený v moudré zákony
psané římského práva. A jeden
z těch juristů, Modestinus, dává nám
následující výměr manželství:
"Nuptiae sunt conjunctio maris et feminae, consortium omnis
vitae, iuris divini et humani communicatio". V tomto posledním:
iuris divini et humani commmunicatio manželství jest
společnost, jest účastenství na právu
božském i lidském, obsaženém v
manželství, vidět in embryone rozlišování
dvou oborů, oboru náboženského-mravního,
iuris divini, a oboru právnicko-sociálního,
iuris humani. A v té definici, že manželství
je consortium omnis vitae, to omnis obsahuje jak obsah intensity
života, tak i jeho rozsah, doživotní consortium.
Velectěné shromáždění!
O římském životě nám
svědčí Dionysius. Byť by jeho tvrzení,
že republika římská v době svého
rozkvětu přes 525 let neznala rozluky, bylo přemrštěno,
přece historie nám dosvědčí,
že skutečně v době rozkvětu republiky
římské, kdy vládla virtus romana na
základě náboženském, že
skutečně rozluka manželská byla zjevem
velmi, velmi řídkým. Manželství
se uzavíralo u přítomnosti kněze,
pontifex maximus et flamen dialis. Obětovalo se Joviši.
Na oltáři se spalovala zrna pšeničná.
A takto při oběti Jovišovi uzavírala
se manželství, confareatio i coemptio, uzavírala
se jakožto iuris divini simul, božského práva
a lidského práva, společnost ženy a
muže.
Ovšem to trvalo jen tak dlouho,
dokud platil výrok Ciceronův o římském
národě: - Pietate et retigione omnes gentes superavimus.
A Horác apostrofuje Romu slovy: Diis quod inferiorem te
geris, imperas, poněvadž jsi poslušna bohů,
vládneš světu. Jen tak dlouho, dokud v římské
republice platilo toto svědectví velikého
státníka Cicerona a velikého básníka
Horáce, že veškerá virtus romana ze své
mateřské půdy, z náboženství
vyrůstala, platila slova, že ta rozluka manželství
byla velmi, velmi řídkým zjevem. Jakmile
ale Řím, vítěz zbraní militarismu
nad Řeckem, byl poražen jeho dekadentní kulturou,
v důsledku této dekadence náboženské
a mravní nastala i dekadence v kořenu společnosti
lidské - v manželství. Sám vznešený
Aemilius Paulus propustil svou manželku, aniž by jí
byl řekl, proč. A přísný censor
Cato postoupil svou manželku svému příteli
Hortensiovi, a když ten zemřel, vzal si jí
zase k sobě.
Manželství jako confareatio
u přítomnosti kněze, pontifex maximus, jíž
se ani neuzavíralo. Soužití po celý
rok platilo za matrimonium per usum. Seneka, spolehlivý
svědek tehdejší doby, svědčí,
co se dálo v širokých vrstvách lidu,
když si tak počínaly vrstvy vyšší.
On píše, že se vstupovalo v manželství,
aby se zase z něj vystupovalo, a že dámy římské
počítaly svá léta ne podle konsulů,
nýbrž podle počtu svých manželů.
(Veselost.) To jest perioda dekadence manželství
v důsledku dekadence náboženství. Čtěte
Tacita, čtěte Suetonia a z moderních svědků
Gaum-a "Die Geschichte Roms", čtěte Döllingera:
"Heidentum und Judentum" a uznáte, že závěr
Horácův o této periodě je správný,
když píše: Foecunda culpae saecula nuptias primum
inquinavere et genus et domos; hříšné
tehdejší století nakazilo nejprve manželství
a rod a dům. Hoc fonte derivata clades in patriam populumque
fluxit, z tohoto pramene vzniklá zkáza zaplavila
vlast a národ. To byla dekadence, tak se uplatnilo "deteriora
sequor", to, co je zlo, konám.
Ale ani to video nebylo dostatečně
pevným a dostatečně v lidu rozšířeným,
to jest poznání těch posledních základů
náboženství, a tudíž povinnosti
mravní i v ohledu manželského poměru,
nebylo dosti, abych tak řekl, popularisováno. Toto
video platí o vrcholech filosofie. Jen ti muži, kteří
kráčeli na těchto výšinách,
měli lepší poznání. Ale o lidu
praví Plato: Těžkým jest úkolem,
dokonale Boha poznati, ale ještě těžším
úkolem je veškerý lid s tímto poznáním
seznámiti. A ve své apologii Sokratově pokračuje:
Já mám za to, že musíme očekávati,
až toto božství samo se nám zjeví
a nás poučí o našich povinnostech k
Bohu, k nám a k blížnímu. Tak, velectěné
shromáždění vrchol filosofie antické,
tak kráčí heros filosofie antické,
veden sporým světlem hvězdy zdravého
rozumu, vstříc nadcházejícímu
slunci pravdy, o němž dokazujeme, že jest to
Kristus. Dovolte jen tu poznámku: když porovnáváme
moderní naši filosofii a její zástupce
- a já se tím zabývám ex professo
- když vidíme a porovnáváme je s těmito
velikány ducha antického, vidíme, že
tito se odvrátili od slunce pravdy, Krista, a proto zatemnili
i hvězdu sporého světla svého rozumu,
zapřeli i rozum jakožto vyšší potenci
poznávací a ztotožnili, degradovali rozum k
hmotě: Člověk, mozek, jest jen synthesa atomů
a jenom kombinací kvantitativní a kvalitativní
jest veškerá činnost racionální,
kulturelní, ať na výši vědy nebo
v charitě, kterou prokazujeme lidstvu.
Tímto odvrácením
od slunce Krista ztrácí se i hvězda - rozum.
A Fichte dokládá to, co tušil Plato a co očekával
jakožto pevný podklad mravních zásad
života lidstva, to jest zjevení Boha samého.
Fichte dokládá, že se tohoto zjevení
lidstvu dostalo, když píše, že skutečně
Bůh se lidstvu zjevil tak, jak na prvních stránkách
nejstaršího dokumentu náboženského,
v Písmě, v Genesi, psáno jest, a že
ten, který jest lidstva Stvořitelem, se stal zároveň
lidstva vychovatelem. A když, velectěné shromáždění,
čteme ty první stránky tohoto dokumentu,
čteme tam především tři základní
pravdy veškerého náboženství: První
pravdou jest poměr člověka k Bohu, když
tam stojí, že "stvořil Hospodin Bůh
člověka podle obrazu a podobenství svého"
a zdůrazňuje emfaticky: "podle obrazu a podobenství
svého stvořil jej." Duch absolutní inteligence
a nejsvětější vůle, stvořiv
podle obrazu svého člověka, vštípil
mu jiskru té inteligence, která jest řízena
týmiž logickými zákony myšlení
jako věčná pravda sama. Vštípil
mu smysl pro dobro, pro ideál, jako ta nejsvětější
vůle jest dobro a svatost sama.
Druhá pravda tam obsažená
je poměr člověka k přírodě
"Dominaveris." "Poněvadž jsi obrazem
Boha, jsi jeho místodržitelem v této říši!"
A já se obracím jmenovitě na adresu vašich
socialistických stran, které často správně
útočí proti zneužívání
soukromého vlastnictví, - pravím proti zneužívání
- jenže bohužel k vůli zneužívání
vlastnictví popírají právo soukromého
vlastnictví samo. Ne! Kdybychom se řídili
tímto poměrem, stanoveným na prvních
stránkách toho pergamenu božského, pak
by se člověk, každý, i ten vynikající
boháč cítil jen jakožto správce
tohoto majetku vezdejšího, které jest zatíženo
povinnostmi spravedlnosti a lásky, slovem: každý
člověk má právo, z této země
brát za svou práci porci, která mu patří.
Třetí pravda tam obsažená,
hned na prvních dvou stránkách v první
a druhé kapitole, je poměr člověka
ke společnosti a tudíž k manželství,
které je kořenem společnosti vůbec.
Je, jak zde již bylo řečeno, zárodkem,
je celou původní, první buňkou veškeré
společnosti. Proto nemohla v takovém dokumentu,
který vychází z rozumu a inteligence božské
zjevením, scházet tato pravda základní
veškerého lidstva o poměru člověka
k člověku, o poměru člověka
ke společnosti. Proto tam stojí: "Není
dobře být člověku samotnu. Učiňme
mu pomocnici, adiutorium simile ei, podobnou jemu." Adam
poznává zvířata, dával jim
jména případná, ale neviděl
mezi nimi ani jednoho, které by bylo "simite ei",
proto "učiňme mu", praví stvořitel,
"pomocnici podobnou jemu", a tam se vypravuje v naivní
formě, ano vypravuje se stvoření Evy, aby
znázorněna byla takto pravda, že žena
i podle těla i podle ducha k muži rovnocenná,
ovšem ve společnosti, a tudíž i v jejím
zárodku musí být někdo hlavou, musí
být někdo vedoucí autoritou, a ta z důvodů
fysiologických i z důvodů duševních
patří muži.
Tam, inspirován Adam duchem
božím, pronáší o manželství
výrok - o Evě: "Ty jsi kost z kostí
mých a ty jsi tělo z těla mého! A
proto opustí muž otce a matku a přilne k manželce
své". Velectěné shromáždění!
Je to naivní - třebas řeknete tak - je to
naivní forma, ale v ní se skrývá dokument
hluboké pravdy. A jen ten, kdo nerozumí tomu, že
zjevení je výchovou lidskou, že je to božská
pedagogika a proto že vznešené a hluboké
idee musí býti podávány ve formě
představ té které fasi vývoje přístupné
jen ten, kdo neví, nebo si neuvědomuje, že
se tady jedná o lidstvo v první fasi jeho vývoje,
v periodě jeho dětství, ten bývá
urážen, jako plytký racionalismus 18. století,
tím, že taková forma pedagogiky božské
byla zvolena. Všimněte si jen katechety, když
on vykládá ty nejhlubší pravdy, anebo
když chce mluviti o astronomii k malým dětem,
jak se musí snažiti jejich chápavosti se přizpůsobit,
formy voliti, které jsou formy naivní, ale názorné,
obsahující klenot základních pravd,
které měly tvořiti fideikomis nezadatelný
pro veškerou rodinu lidstva, aby z tohoto fideikomisu na
své mnohatisícileté pouti vezdejším
životem mohla žíti jako lidstvo, znajíc
svůj původ a cíl. Tento fideikomis ovšem
na cestě mnohatisícileté pouti upadl často
v prach tohoto vezdejšího života. Rougé,
francouzský ethnolog, píše ve své "philosophie
chrétienne", že tyto hlavní pravdy o bohu,
nesmrtelnosti duše lidské, o mravním zákonu
jmenovitě manželství jsou jako drahokam vsazený
v mythologický a fantastický rámec filosofie
lidské. Příměsky lidské jsou
s těmito pravdami spojeny. Ano, ale jest úkolem
filosofie náboženství a jmenovitě srovnávací
vědy náboženství všech národů,
aby tento drahokam z tohoto prachu a z toho rámce fantasie
lidské vyzvedlo a konstatovalo, že tyto pravdy a z
nich prýštící ethika absolutní
závaznosti mravního zákona, jsou společny
všemu lidstvu myslícímu.
A velectěné shromáždění!
Moderní ethnologie, která zkoumá nyní
i poměry t. zv. nekulturních národů,
"Die Naturvölker", konstatovala že se národové
nacházejí mimo kulturní dráhy velkých
civilisovaných světových národů,
jako byli Indové, Assyřané, Babyloňané,
Egypťané atd., na př. na východě
ve východní částí Australie:
Tasmanové, v centrální Africe Pigmeyové,
Bantu západního Sudanu, Indiáni v centrální
Americe, o nichž se konstatuje, že tento zákon
o bohu, o mravním přirozeném zákonu
i manželství byl čistěji, neporušeněji
zachováván nežli u těchto kulturních
národů, kteří stojí v zenitu
světové kultury. Příčinou toho
je, že v těchto nastala tím hlubší
dekadence ducha, čím výše stoupala kultura
technická, kultura jen materielní. Taktéž
vidíme v periodě, o níž jsem se zmínil
i u Římanů, materielní, technickou
kulturu v zenitu a kulturu ducha v nejhlubším úpadku.
Jest to, velectěné shromáždění,
něco podobného, jako v poměru našeho
venkova k velkoměstům.
Vezměte zastrčené
naše vísky a chaloupky, tam se až podnes čisté
náboženství křesťanské až
něho plynoucí mravnost i v poměru manželském
zachovaly na výši, kterou nám velká
města musí závidět. A z tohoto mravního
podkladu vzrůstá virtus poputi, síla a zdatnost
jak fysická, tak duševní. Projděte katalogy
našich vědátorů a našich umělců,
kdyby nebylo dorostu z těchto chaloupek, z tohoto venkova,
pak by města již dávno byla vyhynula. (Výborně!
Potlesk.)
Tento svěřenský
statek náboženství a z něho prýštící
mravnost byl lidstvu v podstatě zachován. To se
dá vědecky dokázat. Národa bez boha
nikdy a nikde nebylo. Jednotlivců ano, ale ne národů.
(Výborně!) V době dekadence, když
jak poznání, to "video", pokleslo a konání,
to "sequor", když bylo na nejnižším
stupni, když theorie náboženství i praxe
života byla v úpadku, tu se objevilo ono světlo,
jež tušil vznešený Plato. Je to Kristus.
On se objevil jakožto regenerátor dekadentní
společnosti lidské, pohanů a židů.
Až do jeho příští byl tento fideikomis
jako v karanténě ve vyvoleném národě
israelském chován. Monotheismus, víra v jednoho
Boha a mravní zákon, dekalog, byly uprostřed
vlnobití bludu a skepse pohanského světa
jako v karanténě neporušeně chovány,
až vzešlo slunce pravdy, Christus, pod jehož světlem
a teplem toto zrno hořčičné monotheismu
a mravní zákon desatera se objevilo, že to
je universální náboženství, že
platí pro všecky národy a pro veškery
časy. Proto prohlašuje Christus: nepřišel
jsem, abych zákon, thorah, zrušil, - rozuměti
mu jeho posluchači židovští - nepřišel
jsem, abych zrušil, co ve starém zákoně
o monotheismu a dekalogu je psáno, nýbrž abych
jej naplnil. Jelikož lidstvo svou vášní
a svou fantasií přidalo tolik příměšků
k těmto perlám božské pravdy, že
byly často až k nepoznání, proto praví
Kristus regenerátor, ne abych zrušil zákon
věčný, nýbrž abych jej naplnil.
A tu se, velectěné shromáždění,
nám objevuje zjev skutečně světový.
Náboženství křesťanské nezačalo
teprve Kristem, náboženství křesťanské
má svoji substrukci v celém starém zákoně,
náboženství křesťanské sahá
až ke kolébce lidstva, jak jsem vám citoval
ze starého zákona, a na těchto substrukcích
stavěl Kristus svoji vrchní stavbu, církev
světovou, v níž nejen židé, nýbrž
všichni národové měli bydlet a své
vzdělání pro život věčný
obdržet. To je velkolepý plán světového
vývoje ducha náboženstvím zjeveným
vedle paralelního velikého tvůrčího
plánu světa hmotného. Prvky světa
hmoty ducha vyšly tvůrčí mocí
z Boha a on, jak jsem vám nedávno citoval i z Kanta,
dal jim ty elementární síly, jimižto
během času dle theorie vývojové -
v tom jest správná - nastaly ony kombinace v říši
nerostné, rostlinstva a živočišstva, doplněné
tam, kde nestačí hmota tvořením ducha:
"Inspiravit spiraculum vitae et factus est homo in animum
vivens." Máme tedy dva paralelní světy
od prvopočátku, vyvinující se imanentními
silami, ať silami hmoty, neb silami ducha, ale prazdrojem
těchto sil a cíl jejích vývoje jest
prvopříčina, o čemž také
jsem měl čest zde promluviti.
A tu se přiblíží
ke Kristu fariseové s otázkou tehdejšího
dekadentního světa, který vnikal z pohanství
i do této oasy židovské, a přistupují
s otázkou, jižto my se zaměstnáváme:
"Jest dovoleno propustiti manželku z jakékoliv
příčiny?" To byl židovský
liberalismus hájený školou Hilel a Kristus
dle sv. Matouše (19, 4) odpovídá, aby dokázal,
že nepřišel zákon zrušiti, nýbrž
idealisovati, vrátiti ho ideálu, jak vyšel
od Boha, a jej prohloubiti a rozšířiti, řka:
"Co pak jste nečetli v písmě, co pak
tam je psáno? "Ukázal a citoval text, který
jsem právě z těch nejstarších
dokumentů na prvních stránkách písma
svatého vám uvedl, a uzavírá svou
argumentaci známým závěrem: "Co
tedy Bůh spojil, toho člověk nerozlučuj!
"O tom referuje též sv. Marek Evangelista v X.
kapitole slovy: "Kdo by propustil manželku svou a jinou
pojal, cizoloží! " a třetí
referent zákona obnoveného, ne nového, sv.
Lukáš (16, 17) zdůrazňuje nezměnitelnost
zákona úvodem: "Spíše nebe a země
pominou, než aby padla jedna čárka zákona."
A následující verš pokračuje
těmitéž slovy, která jsem citoval u
Marka. Oba sv. evangelisté Marek i Lukáš prohlašují
bezvýminečný zákon Kristův:
"Kdo by manželku svou propustil a jinou pojal a kdo
by propuštěnou pojal, cizoloží!"
(Člen N. S. Bartošek: Proč necitujete Matouše?)
Hned, pane kolego! Referuje pak sv. Pavel na dvou místech.
V první kapitole ke Korintským (7, 10), jímž
toho bylo, těm rozmařilým Korinťanům,
jak mi kulturní historikové přisvědčí,
nejvíce zapotřebí, zdůrazňuje
tentýž zákon: "Těm, kteří
jsou v manželství, přikazují ne já,
nýbrž Pán, aby manželka od muže neodcházela.
Odejde-li však, ať zůstane nevdaná, anebo
se smiř s mužem svým."
V epištole k Římanům,
kteří, jak jsem dříve uvedl, měli
toho na výsost zapotřebí, aby byli o tom
zákoně poučeni, píše apoštol
národů: "Manželka je vázána,
dokud žije její muž - - - zemře-li její
muž, jest svobodna, provdati se, za koho chce." Apoštol
Pavel, nejlepší interpret Kristův, jak vám,
pánové, i Harnack dosvědčuje ve svém
díle: Die Dogmen des Christentums, Pavel, nejlepší
interpret Kristův, nezná jiné příčiny
rozluky platně uzavřeného manželství
než smrt jednoho z manželů. V tomtéž
smyslu jsou tyto texty pak v judikatuře církve katolické.
Nazývám judikaturou soudy a rozhodnutí Kristem
stanovené autority, k níž pravil: "Jako
mě poslal otec, tak i já posílám vás.
Jděte, učte všecky národy zachovávati,
cokoliv jsem přikázal vám." Tato autorita,
jak se nám manifestuje předně autenticky
ve sněmích ekumenických, počínaje
Nicejským až po Vatikánský, jak se nám
zjevuje paralelně v církevní vědě,
která následovala prostou pistis, prostou víru,
která hleděla prohloubiti dogma. Uvádím
vám o manželství první apologety Tertulliana,
Justina, Origena, největší otce Basilia - Chrysostoma,
Augustina, Ambrože. Výroky těchto mužů,
nazvete je vy juristé kanonisty původního
církevního práva, nazvete tyto sněmy
soudními nejvyššími dvory, které
v nejvyšší instanci soudily o smyslu tohoto zákona
a zavazovaly pod sankcí ztráty věčné
spásy veškeré křesťanstvo podle
těchto judikatur se říditi a spravovati.
Všichni vykládají tento zákon na východě
i na západě o naprosté nerozlučitelnosti.
A tyto autority znaly onu část textu sv. Matouše,
kde je vložena věta: "Kdo by propustil manželky
své, leč pro cizoložství, cizoloží."
Pánové! Kdyby
se jednalo mezi juristy o sporný smysl některé
věty občanského zákona a tato věta,
tento paragraf. (Bartošek: Ale pak to není slovo
Boží!) - slovo Boží nemluví
samo z mrtvé litery písma, nýbrž vyžaduje
autentický výklad - pravím, kdyby některý
sporný text neb paragraf občanského zákona
měl pro sebe takový počet věcně
i slovně parallelních textů jiných
nesporně jasných a k tomu judikaturu a praxi soudů
jednomyslnou a stálou, pochyboval by kdo o smyslu toho
zákona? Nikoliv.
Nuže, podobně se věc
má s nejistou vložkou u Matouše "leč
pro cizoložství" oproti textům a authentickému
jich výkladu. Také zákonník světský
vyžaduje autoritu interpretů; nebýti soudů,
nebýti nejvyšší instance, co byste páni
juristi pořídili i s tím nejlepším
zákonem, který data opera byl soustavně a
úplně podle paragrafů a oddělení
zdělán? Ale tuto systematiku a úplnost nemůžete
tvrdit o písmu svatém. Písmo svaté,
jm. N. Z., jsou příležitostné spisy,
které předpokládají ústní
podání víry skrze apoštoly; písmo
předkládá již založené a
vzkvétající obce v Jerusalemě, Antiochii,
Efesu, Korinthu, Římě, Alexandrii atd. a
těm obcím teprve jejich apoštolové,
když toho uznali zapotřebí, dodali list, který
jest doplňkem neb upozorněním jejich živého
slova. Učitelský úřad apoštolů
a jich nástupců jest ten orgán, který
nám ručí, že neporušeně
se zachovává zjevení Kristovo. A Hartmann,
monista, filosof berlínský, důsledně
praví: "Jediná církev katolická,
která hlásá božství Kristovo
a hlásá jeho dílo zjevení pravdy,
jen ta jest konsekventní, když tvrdí, že
tento Kristus se musil postarati o neomylné zachování
svého slova a o neomylný jeho výklad živým
úřadem učitelským. Co on svou krví
skropil, nemohl vydati v interpretaci lidského rozumu."
Vy právníci a advokáti, dobře víte,
jak se paragrafy umějí kroutiti. A my víme
(Výkřiky: slovo Boží jsou paragrafy?)
- jednotlivé pravdy v písmě svatém
jsou tolik, jako paragrafy zákona božského,
tam jest ústava o církvi, č. právo
veřejné a tam jsou zákony práva soukromého
jednotlivých veřících v království
nebeském na zemi. A proto ona námitka z Matouše
"leč pro cizoložství" musí
podléhati autentické interpretaci a tu neponechávám
jednotlivcům oproti tak zjevnému a jednomyslnému
výkladu a souhlasu textů ostatních a nemohu
připustiti za správný výklad pozdější,
teprve v 7. století na sněmu trulánském
v Orientě z oposice proti Římu pronešený
o rozlučitelnosti manželství k vůli
cizoložství. To schválně konstatuji.
Svatí otcové řečtí až
do té doby o tom ničeho nevědí, a
dočista praví: "Kdo k vůli cizoložství
rozlučuje manželství, ten není křesťanem,
ten jest židem, ten sleduje ty farisey, kteří
tak úlisně přišli ke Kristu." (Ambrož,
Chrysostom.) Toto svědectví a tuto interpretaci,
páni juristé, přece musíte uznati,
jestliže logicky podle své logické vědy
usuzujete a uzavíráte.