Pánovia moji, to sú
faktá proti faktám, argumenty proti argumentom,
na budúce všetko dokázať a mne do reči
skákať! Pánovia moji, aby som ako muž
mohol vystúpiť verejne v tejto veci, som toto povedať
musel. Reforma bola jak pro, tak contra osvetlená a odôvodnená,
že k tomu pánovia moji, dodávať netreba.
Ja len niekoľko dôvodov vážnych môžem
uviesť, aby protivná strana videla, že nielen
my ľudová strana, nielen my, katolíci, ale
i nekatolíci i kresťansky smýšlajúci
protestanti bránia nerozlučiteľnosť manželstva.
Medzi nimi sám Göthe, o ktorom nemôžete
povedať, že by nadržoval nám, že by
bol priekopníkom a bojovníkom konzervatívnych
živlov, naopak on bol slobodomyseľný a ten hovoril
takto: "O manželstve musím s najväčšou
vážnosťou a úctou súdiť."
Vo svojom diele "Wahlverwandschaften" hovorí
o manželstve. A ako mohutný protest zneje jeho hlas
proti naštrbeniu manželstva, ktoré v ľahkomyslnosti
romantikov upadlo na vážnosti. Tam jeho kňaz,
farár hovorí: "Ten, ktorý mi napáda
manželstvo, ktorý mi slovom, alebo - skutkom podkopáva
tento základ všetkej mravnej spoločnosti, ten
má so mnou do činenia. Manželstvo je počiatkom
i vrcholom všetkej kultúry. Ono činí
surového jemným a vzdelaný nemá krajšej
príležitosti svoju útlosť preukázať.
Ono musí byť nerozlučiteľným: poneváč
ono donáša toľko blaha, že každé
nešťastie jednotlivé voči tomuto nepríde
do počtu. A čo máme hovoriť o nešťastí?
Netrpelivosť je to, ktorá ľudí z času
na čas napáda a v tejto sa potom za nešťastného
pokladá. Nechajme pocit tento okamžik stranou a budeme
sa za šťastlivých pokladať. Dať sa
rozlúčiť, k tomu nenachádzam žiadneho
vážneho dokladu. Stav človečenstva je
v radosti a žalosti tak vysoko postavený, že
poklesok jedného manželského páru ani
do počtu nepríde. Je to nekonečná
chyba, ktorá sa len večnosťou dá vykúpiť.
Častokrát je to nepríjemné, dovolím,
ale práve preto je ono správne. Či sme my
nie aj so svedomím tak sosobášení, že
by sme sa ho naraz chceli sprostiť, ponevač nám
je ono najpríjemnejšie, ako by nám žena,
alebo muž nepríjemným byť mohol."
Goethe sám nejedenkrát
vyprával, že dvorský kazateľ drážďanský
Reinhard mu na oči vyhadzoval, že tak liberálny
človek ako on v manželskej veci tak rigorózne
a konzervatívne stanovisko zaujíma. Rodinu nazývali
cellou spoločenského života a ona je ňou
nielen vo fyzickom alebo hospodárskom smysle, ona je stredobodom
tvorenia človeka k všeobecnosti t. j. k zodpovednosti,
súcitu, samopanovaniu, k obapolnej trpezlivosti a vzdelanosti.
A práve preto, že ona je stála a nerozlučiteľná,
stane sa jej trvanlivosť a všeobecnosť všestrannejšou,
intímnejšou nad všetky mé ľudské
pomery. Môžeme tvrdiť, že doživotné
manželstvo je svedomím celej ľudskej všeobecnosti.
Tak hovorí Goethe.
Mohol by som to dokazovať tiež
štatisticky, ale uvediem ešte len výrok jednoho
hlbokého mysliteľa, známeho štatistika
von Öttingen, ktorý tvrdí, že "časté
rozvody ohrožujú oživujúcu mravnú
pôdu spoločnosti a otupujú mravný súd
spoločnosti v záležitosti pohlavných
vzťahov.
Iný protestant, I. Wernike,
píše: "I mravne ľahostajný človek
nebude manželskú rozluku za čosi prirodzenosti
odpovedajúceho považovať, lebo manželstvo
je najsvätejšia tvrdosť ľudského pozemského
života, trebárs by sa ešte viac proti nemu útočilo".
Ale, pánovia moji, uvediem
jednoho politika, a myslím, že je autoritou pred celým
svetom. Slávny anglický štátnik Gladstone,
ktorý sa rozhodne proti rozluke vyslovil. Dľa jeho
slov od zavedenia rozluky mravnosť v Amerike i v Anglicku
klesla. Medzi 100 rozsobášami je 99 pre výhľad
na nový sňatok. Odpadne-li možnosť tohoto,
bude sviatosť rodinného krbu zachovaná. On
hovorí toto: "Rozluka manželská s novým
sňatkom zničila koreň a vetvy stromu manželského
a tým pevnosť a zdravie ľudskej spoločnosti".
Takto hovoril k jednomu americkému štátnikovi,
ktorý sa v záležitosti rozluky na neho o radu
obrátil.
Ale, pánovia moji, i medzi
voľne mysliacimi ľuďmi príjde niekedy papršlek
hodne jasný a nám blízky. Podobne súdia
i sami niektorí krajní voľnomyšlienkári,
ktorí neváhajú uznať za ideál
nerozlučné manželstvo, ku ktorému majú
všetky naše snahy smerovať - tedy za ideál
a štátnik musí brániť ideály,
musí brániť čo najdokonalejšie
statky, menovite, keď tvoria základ štátnosti,
základ rei publicae. V knihe "Frauenbewegung und Sexualethik",
vydané r. 1909 píše vodkyňa nemeckého
ženského hnutia: "Prehĺbenie a sociálne
upevnenie manželstva je najvyšším cieľom
ženskej práce". Aký rozdiel, pánovia
moji, medzi touto ženou a tou, ktorá tu predo mnou
hovorila!
Anglický pozitivista M. Harrison
hlása: "Vec, ktorej sme svoj život zasvetili,
usiluje sa všemožne upevniť puto manželské
a snaží sa pohnúť budúcnosť,
aby to učinila nerozlučiteľným, leda
smrťou". A priekopník moderného anarchizmu
Proudhone hlása; "Manželstvo je čosi organického.
Zákonodárnej moci sa prísluší
chytiť iniciatívy ku všetkým zákonom,
ktoré sa na manželské spoločenstvo vzťahujú,
nech sú tieto vzťahy otázkami záujmovými
alebo otázkami domáceho poriadku avšak na samé
manželstvo neprisluší zákonodarstvu ruku
položiť. Či je manželstvo inštitúciou
absolútnej alebo pochybnej morality, ktorá je v
úpadku alebo rozmachu? To sú otázky, o ktorých
sa dá ľubovoľne disputovať, avšak iniciatíva
k jej riešeniu nebude nikdy prislúchať vláde
alebo zákonodárnemu shromaždeniu. Rozvoju mravov
a vnútra, ľudskej prezreteľnosti, ako by to riekol,
prináleží tu modifikovať, čo môže
byť modifikované; zavádzať reformy, ktorých
potrebnosť čas ukazuje... Po dlhých a vážnych
diskussiách, po niekoľkoletých zkúsenostiach
musel zákonodarca konečne uznať, že táto
tak nežná a nekonečne dôležitá
otázka nenáleží do jeho oboru: musel
poznať, že pre nás minul okamžik, kde rozluka
bez nebezpečenstva pre rodinu, a bez úrazu pre mravy
v našich inštitúciách mohla byť zavedená:
nemohlo mu zostať tajným, že vláda, chcela-li
rozťať ten uzol, vydáva sa v nebezpečenstvo
zničiť vo verejnej mienke to, čo zamýšľala
upevniť a povzniesť."
Tedy pánovia moji - ale ešte
jeden dôkaz, Les Confessions d'un revolutionaire z r. 1889
takto píše:
"Na otázky rozluky najlepším
rozriešením je ešte vždy riešenie cirkevné.
Cirkev v zásade nepripúšťa, že by
riadne uzavreté manželstvo mohlo byť rozvedené,
ale v istých prípadoch hlása teologickú
fikciu, že manželstvo neexistovalo alebo prestalo existovať.
Klandestinita, pohlavná impotencia,
zločin s občanskou smrťou, blud v osobe atď.
sú pre ňu prípady, ktoré manželstvo
rušia, t. j. cirkev má za to, že manželstvo
nejestvovalo. Snáď by bolo možno takto vyhoveť
potrebám společnosti požiadavkom morálky
a úcte rodiny, keby sa táto teoria ďalej pestovala
ako aby sa šlo k rozluke; lebo rozlukou manželskou manželská
smluva nestáva sa ničím iným, ako
smluvou o konkubinát. Samo sebou sa rozumie, že tieto
uvedené dôvody nespočívajú na
teologickej fikcii. Sú to vo všeobecnosti reálne
veci. Čo sa týka občianskej smrti, tú
cirkev medzi dôvody neplatnosti manželstva nikdy nepočitovala.
Mohol by som, pánovia z dôvodov
rozumových mnoho dokázať, že cieľ
manželstva, výchova detí, blaho spoločnosti,
istota štátu súvisí s nerozlučiteľnosťou
manželstva, ale do toho nebudem sa púšťať,
lebo na túto otázku bolo už z mnohých
strán posvietené. Majme tedy, veľactené
shromaždenie, na mysli účel manželstva,
výchovu dietok, pomer manželov k sebe, k rodine a
celej společnosti, vezmime trebárs do ohľadu
štatistiku, dejiny, alebo mravy; ba tu uvedené názory,
tu uvedených odporcov cirkvi, vždy prídeme
k tej konklúzii, že manželstvo má byť
nerozlučiteľné a že najvyšší
zákonodárca bol vo svojej múdrosti povinný
sväzok manželský večným a nerozlučiteľným
učiniť. Manželia pri vstúpení do
stavu manželského - aby som toho výrazu použil
- všetky mosty popália za sebou. To jest, museli sa
všetkej nádeje na zrušenie sňatku manželského
za života jednoho manžela vzdať raz na vždy.
Na základe týchto dôvodov
návrh za predmet podrobnej debatty neprijímam. Len
na takom základe keď bude manželstvo stáť
a keď tak budeme chápať manželstvo pánovia
moji, tedy mravnosť, šťastie a blaho republiky
skvitne! (Výborně!)
Místopředseda posl.
r. Hajn: Další řečník
je pan dr. Matoušek.
Posl. dr. Matoušek: Vážené
Národní shromáždění!
Po všem tom, co bylo v této
věci řečeno, těžko říci
ještě něco nového. Jeden dojem mám
z celé té debaty: že jsme udělali chybu,
měli jsme totiž všechny ty zákony, které
se týkají poměru církve a státu,
a všechny ty zákony, které směřují
k tomuto konci, vzíti najednou a měli jsme o všech
těchto otázkách najednou mluviti, provésti
jednu generální debatu, v níž bychom
všechny ty otázky probrali a k těm specielním
otázkám krátce zaujali stanovisko. To by
byla jaksi oekonomie parlamentární. Já bych
však ještě jeden důvod viděl, proč
bychom to měli takto provést, totiž ten, že
pak by vyniklo, že ne snad nepřátelství
k církvi, k dogmatu, k náboženství,
nýbrž, že jsou to docela jiné, velké,
vážné otázky, které nás
nutí k tomu, abychom revidovali svůj poměr
k církvi a státu a celou tu otázku mezi církví
a státem. Pak by se ukázalo, že jest přímo
povinností naší, povinností 28. října,
abychom my docela vážně k těmto všem
otázkám se postavili a docela klidně bez
vášně a bez rozčilení, v klidu
revidovali všechny věci, které se týkají
poměru církve a státu.
Já jako předseda právního
výboru ještě jeden dojem bych sdělil
vám, dojem z právního výboru. V právním
výboru jako předseda čekal jsem, že
ti pánové, kteří stojí na církevním
stanovisku, až dojde k tomu, abychom stanovili přesné
předpisy, jimiž tvoří se brána,
jíž mohou manželé vystoupiti z manželství,
budou všemožným způsobem hleděti,
aby brána byla co nejužší, když již
hájí své stanovisko dogmatické, když
tvrdí, že hospodářské a sociální
důvody jsou to, které nutí je, aby drželi
to manželství nerozlučitelné, pak jsem
si představoval je v plné energii a práci,
že se budou snažiti reformovat ty návrhy tak,
aby ta brána byla co nejužší. (Výkřik:
To nemusíme dělat!) A co jsme viděli?
Že nebylo tu té energie, že prostě klidně
se hlasovalo proti, ale nebylo také nejmenší
chuti spolupůsobiti na reformě podané osnovy.
Já vím, jaké námitky máte,
že pro vás není kompromisu, že stojíte
na stanovisku dogmatiky. Ale vy, vy zde nejste, vlastně
nemáte být zástupci církve, nýbrž
lidu a nemáte jednat podle dogmat, nýbrž podle
potřeb lidu. (Výborně!)
Řekl zde, myslím, kol.
Kadlčák, že právě hospodářské
důvody nutí, aby drželi nerozlučitelnost,
poněvadž dobře známe z rodinných
poměrů na venkově, jak nerozlučitelnost
manželství jest sloučena s tím hospodářským
podkladem. Povím panu Kadlčákovi také
jeden případ ze své praxe, ale ne vlastní,
nýbrž zjištěný případ
soudní z vídeňské justice. Tam se
odehrálo toto. Mladý člověk 23letý
se oženil, manželství nebylo šťastné,
on se rozvedl, odchází roztrpčen na Orient
a tam pracuje jako úředník na dráze
orientální a nově se ožení. V
novém manželství žije 23 let, má
4 děti, žije šťastně a po 23 letech
s pensí a malým soukromým jměníčkem
vrací se s rodinou do Vídně, kde chce žíti
v klidu do konce svého života. Na základě
udání anonymního jest vlečen před
soud pro dvojženství. On se doznává,
poněvadž ani neví, že jest v tom zločin,
dostává 2 měsíce těžkého
žaláře, ztrácí následkem
toho, poněvadž je odsouzen pro zločin, pensi,
jeho rodina stravuje zbyteček svého jmění,
manželka sešílí a jde do blázince
a v šílenství raní těžce
13letou dceru. Prosím, přátelé, nešťastný
§ 111., paragraf katolicismu přivedl člověka
do kriminálu, rodinu rozvrátil, ženu do blázince
přivedl, rodinu zbavil manžela a pečlivého
otce a já se, velectění přátelé,
ptám: kdybyste i věřili úplně
v dogma nerozlučitelnosti, nenutilo by vás svědomí,
abyste aspoň v těchto případech umožnili,
aby takový nešťastný člověk
znovu mohl manželsky žít a nebyl trestán?
Necítíte toho, nemáte tak probudilé
svědomí? Ano, je to jen jeden případ;
ale nutno uvážit, že § 206 tr. z. je nejřidší
paragraf, který přichází v soudní
síni. Tento jediný případ ukazuje,
že je na tisíce takových a podobných
a proto, kdo bere život tak, jak je, musí pro tyto
případy hledat remeduru a tu my hledáme svým
zákonem.
Přicházím k
řeči kolegyně Štychové,
která zde mluvila o ženské otázce. Já
s ní souhlasím až na to, že ona příliš
materialisticky vysvětlovala postavení ženy
s hospodářského a sociálního
hlediska. Nebudu ji následovat. Já bych přímo
řekl: není rovna žena muži, není
rovna fysiologicky, citově, není rovna rozumově.
Ale právě proto, že není rovna, žádám,
aby ona byla ve všech institucích tam, kde se upravují
zákony, kde se hlasuje o zákonech, kde se vede státní
správa, poněvadž pravím, má-li
vycházeti moc o správa z vůle lidu, tož
je právě žena částí toho
lidu, tudíž i z jejího citu, jemného
rozumu a z její vůle musí vycházeti
zákony. Proto je dobře, když při uzákonění
této předlohy byly ženy přítomny,
ovšem přál jsem si větší
účasti a energii při vypracovávání
tohoto zákona právě s jejich strany.
Ale já bych šel dál.
Já bych nežádal pouze při zákonodárných
pracích mechanickou rovnost, nechtěl bych mít
ženu jen všude tam, kde je muž, nýbrž
žena má určité zvláštní
poslání a postavení, a proto má také
mít určité místo. Já bych řekl:
soudcem má býti žena, a ne jenom v porotách,
kam také co nevidět ženu pošleme. Já
bych sobě v zájmu demokratického principu
také přál a byl bych rád, aby ženy,
když mají tolik smyslu pro zachování
klidu v manželství, byly i jinak při soudu
účastny. Když má býti provedena
rozluka, tam nemá mluviti jen mužský cit, rozum
a mužská morálka, tam vedle soudců má
státi také žena. Představtež si,
že přijde žena a řekne: Nemohu žíti
s mužem, poněvadž on vysedává v
hospodách a chodí domů po půl noci.
Soudce, který snad totéž dělá,
dívá se na tyto důvody zcela jinak, nežli
žena, která vidí, co to znamená, když
muž maří klid rodiny. Jistě že
by zde v zájmu právního citu a spravedlnosti
měla nastoupiti vedle muže také žena.
Jak jsem řekl, zdemokratisování
volebních řádů zdemokratisování
celé naší správy, to, že jsme místo
monarchie přijali republiku, tedy nejdemokratičtější
zřízení, abychom i ten poměr církve
ke státu revidovali a jmenovitě aby ten poměr
revidovali ti, kteří stojí na církevní
základně. Poměr církve ke státu,
a řeknu: to theologické odůvodnění
státu měnilo se časem, ale hlavně
je založil Augustin. Augustin to byl, který přes
Kristovo učení stavěl se passivně
ke státu, neboť pravil: "Co je císařovo,
císaři, co je božího, bohu", stvořil
v theorii zvláštní stát boží,
rozlišuje "civilitas Dei" od "Civitas terrena"
a praví: "Civitas terrena" není dílo
boží, to je dílo ďáblovo."
Má-li míti oprávnění, má
oprávnění relativní, totiž tenkrát,
když slouží říši boží.
Pánové, to není theorie šedá,
ta je i dnes ještě živá, na ní
stavíte vy theologické ideje o státě
a církvi. Stát sám, má-li míti
oprávnění, musí dle toho sloužiti
boží říši a musí býti
řízen dle vůle boží a kdo je
ta vůle boží? Biskupové, papežské
encykliky atd. Nejen stát sám, ale celé řízení
státní, správa, zákonodárství,
také školství, manželství - vše
má býti upraveno dle církevních řádů.
A tu my na tomto základě, zde se rozcházíme
naprosto a já myslím, že i vy musíte
chápati, že v té době, kdy my přijímáme
nejmodernější formu ústavy, kde žádáme
naprostou rovnost člověka před právem,
musíte připustiti, aby byla rovnost, aby nebyl jinak
posuzován katolík a jinak evangelík proto,
že patří k jinému vyznání.
Změna neb zrušení § 111. a všech
ostatních paragrafů - to jsou jen důsledky
této změny náhledu, této změny
v posuzování poměru církve a státu.
Já bych řekl: V té chvíli, kdy prohlásíme,
že všechna moc vychází z lidu, v té
chvíli musíte dáti veliký pozor neboť
budete revidovati svůj poměr k Římu
aneb zrevidujete svůj poměr k našemu Národnímu
shromáždění, k naší republice.
Tertium non datur. (Výborně!) Taková
jest situace. (Posl. Čuřík: Zákon
platí pro všechny, že ano?)
Prve jsem se zmínil o tom,
že měla býti generální debata,
a dovolte tudíž, abych pokládal tuto debatu
za generální potud, abych promluvil také
několika slovy o tom, co zde řekl prof. dr. Kordač.
(Hlas: Ještě nemluvil!) Dříve,
v dřívějších debatách
- proto se omlouvám. Já jako právník
pokládám to za svou povinnost, poněvadž
pan prof. Kordač řekl v debatě, že
theologie je věda, a na odůvodnění
toho sáhl k naší právovědě.
Já přiznám, sáhl k tomu nejlepšímu,
co mohl, poněvadž, jest-li snad někdy věda
kulhala, byla to také někdy právověda.
Jenže pan prof. dr. Kordač zapomněl
jedno: jestli nějaký profesor nesprávně
tradoval právovědu a prostě vykládal
zákon, kde on prostě vázal se na zákon
a byl pouhým lexegomaterem, vykladačem zákona,
to neznamená, že by věda právní
měla býti také taková. Věda
právní musí se dívati na právo
jako na proud široké řeky v historickém
toku dle filosofických hledisk jednotlivých období
a zkoumati, jest-li ty předpisy odpovídají
dobově, filosofickým názorům atd.;
věda právní se může postaviti
co nejrozhodněji proti positivnímu právu.
V tom jest ten rozdíl; to v theologii býti nemůže.
Theologie má Boha napřed a z něho vychází,
věda ostatní má Boha na konci, po případě
bude míti místo na konci, kde toho Boha bude hledati;
to jest ten rozdíl, a také právověda
nemá pána Boha napřed, nýbrž
musí ho hledati svobodně, na svobodné cestě,
nemá při tom žádnou maršrutu předepsanou.
To jsem chtěl ukázati, poněvadž pokládám
to jako právník za svoji povinnost, hájiti
právovědu alespoň v té sféře,
kde skutečně právověda vědou
jest.
Tedy, když my a náš
klub bude hlasovati pro reformu, tedy nečiní tak
z nepřátelství k církvi, z nepřátelství
k dogmatům, anebo proto, aby chtěl porušiti
náboženské přesvědčení
lidí. Ne tak, my činíme tak jenom proto,
my hlasujeme pro to, poněvadž vidíme, že
je dnes povinností, aby všechny instituce, které
pocházely ze staré doby, byly zrevidovány
vzhledem k tomu, že poměry, jak ministr spravedlností
řekl, hospodářské a sociální
jsou dnes docela jiné, než byly dříve,
kdy instituce, o nichž jednáme, se tvořily.
Tomu musíme přizpůsobiti i právní
instituce a proto budeme hlasovat pro tento zákon; jedním
slovem: jsme pro navrhované reformy z důvodů
28. října. Tím končím. (Výborně!
Potlesk.)